ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.475.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 475/2021- 2567
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 10. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020 č. j. 12 To 109/2020-2373, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 7. 2020 č. j. 18 T 2/2020-2259 byl obviněný T. S. uznán vinným pomocí k zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 1. výroku o vině. Za tuto trestnou činnost a dále za přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 6. 2020 č. j. 3 T 48/2020-1171, byl odsouzen podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 2.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 6. 2020 č. j. 3 T 48/2020-1171, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo také o vině a trestu u spoluobviněných R. D., J. M. a T. N. a taktéž podle §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
K následným odvoláním všech obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2020 č. j. 12 To 109/2020-2373 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Ve vztahu k obviněnému T. S. pak konkrétně za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho na částečně revidovaném skutkovém základě nově uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jako účastníka na dokonaném trestném činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což ho podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.550 Kč, tedy celkem ve výši 155.000 Kč. Nově bylo rozhodnuto též o vině a trestu u obviněných R. D., J. M. a T. N. Poškozená společnost K. M. M. T. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle ustálených skutkových zjištění odvolacího soudu (popsaných v bodě 1. výroku o vině) obvinění R. D. a J. M. v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce května roku 2018 do 10. 10. 2018, po předchozí vzájemné dohodě všech obviněných, postupně odcizili z objektu obchodní společnosti K. M., se sídlem XY, okres XY, IČO XY, nejméně 420 Ks tyčí z wolframové slitiny o délce 510 mm a průměru 25mm, z toho 126 ks částečně obrobených v různých stadiích opracování a 294 ks neobrobených. Obviněný R. D., jenž byl ve společnosti zaměstnán jako skladník manipulant, přitom nejprve předal v areálu společnosti 2 ks těchto wolframových tyčí obviněnému J. M., zaměstnanci spol. A.-s. v. e., XY, IČ XY, s tím, že ho informoval o tom, že se jedná o wolfram, obviněný J. M. tyče provezl přes vrátnici z areálu, následně je předal po předchozí telefonické domluvě obviněnému T. N. na jeho pracovišti ve S. s., XY, v obci XY, okres XY, který byl již předem domluven s dalším obviněným T. S., jednatelem a jediným společníkem společnosti F., se sídlem XY čp. XY, XY, IČ XY, jemuž wolframové tyče předal s tím, že obviněný T. S. zajistí analýzu odcizeného vzorku a sdělí cenu, za jakou by materiál vykoupil. Rovněž ho informoval o tom, že v první várce by se jednalo o 200 kg těchto tyčí, a poté v dalších dodávkách po cca 200 kg jednou či dvakrát měsíčně. Obviněný T. S. provedenou analýzou zjistil, že se jedná o tyče složené z 90 % z wolframu, 6 % niklu a 2 % kobaltu, a na základě toho se s obviněným T. N. domluvil na odkoupení tyčí za cenu 230 až 240 Kč za 1 kg. Po takto učiněném příslibu, včetně domluvené částky, obviněný T. N. zpětně kontaktoval obviněného J. M. a přislíbil odběr předmětného materiálu. V důsledku této dohody obviněný R. D. postupně odcizil jednak v centrálním skladu společnosti K. M. z beden wolframové tyče neobrobené, jednak ze skladu kooperační výroby wolframové tyče obrobené, které následně po částech nejméně v osmi případech pomocí vysokozdvižného vozíku převezl k vozidlu Toyota Avensis, r. z. XY, které měl jeho uživatel J. M. zaparkované v areálu společnosti K. M. a oba společně wolframové tyče přeložili do uvedeného vozidla, obviněný M. je provezl přes vrátnici a pak je postupně prodali obviněnému T. N., jenž byl srozuměn s tím, že se jedná o odcizený materiál. Ten podle předchozí dohody kontaktoval obviněného T. S., který mu za veškerý materiál zaplatil a odvezl si jej s tím, že část wolframových tyčí dne 26. 6. 2018 a dne 13. 7. 2018 prodal společnosti ToS KaS Kovovýkup, spol. s r. o., se sídlem Horná Streda 693, IČ 461 52 598, Slovenská republika, a to v provozovně ve městě XY, Slovenská republika, za což obdržel finanční částky ve výši 9.479,64 Eur a 9.571,96 Eur, a zbytek wolframových tyčí v počtu 126 ks obrobených a 79 ks neobrobených zakopal v lesním porostu u obce XY, okres XY, v místě zvaném „XY“. Ačkoli obviněnému T. S. jako osobě pohybující se v prostředí výkupu barevných kovů bylo známo, že wolfram se v takovém množství běžně nevykupuje a jedná se o materiál podléhající evidenci, předával si s T. N. materiál bez potvrzení a peníze za něj mu vyplácel v hotovosti. O tom, že materiál podléhá příslušné evidenci, věděl i obviněný T. N. Takto obvinění odcizením 420 Ks wolframových tyčí způsobili poškozené společnosti ZVS IMPEX, a. s., IČ 363 02 848, se sídlem Štúrova 1, Dubnica nad Váhom, Slovenská republika, škodu v celkové výši nejméně 6.676.019,50 Kč a dále způsobili škodu spočívající v opracování 126 ks z celkového množství odcizených wolframových tyčí poškozené nástupnické společnosti K. M. M. T., XY, IČ XY, XY, ve výši nejméně 80.445,96 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. S. dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Příslušný dovolací důvod spatřoval v tom, že byl uznán vinným pomocí k dokonanému zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, ačkoli podle jeho mínění nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že by věděl o tom, že předmětné wolframové tyče byly původnímu vlastníkovi ukradeny, ani že by měl tušení o tom, že obchoduje se sofistikovaným bezpečnostním zbrojním materiálem. Z provedených důkazů podle něho naopak vyplynulo, že tyče pořídil za cenu šrotu obsahujícího wolfram a že za šrot pocházející ze zmetků je měl i spoluobviněný N. Dovolatel tyče dále „přeprodal“ znovu jen jako šrot, pouze s navýšením odpovídajícím obchodní marži, a to společnosti T. K. K., přičemž ani ona jako odborník na drahé kovy nerozeznala pravou povahu a cenu nakupovaného materiálu. To ho ještě více utvrdilo v tom, že obchoduje právě jen se šrotem obsahujícím wolfram. Společnost T. K. K. navíc tyče dál prodala německé společnosti Eisenlegierungen Handelsgesellschaft MBH, která jako další odborník na drahé kovy v řadě rovněž nepoznala, co vlastně ve skutečnosti nakoupila. Dovolatel nechápe, z čehož soudy dovodily, že by měl mít větší znalosti o povaze inkriminovaného materiálu než zmíněné společnosti, které se vzácnými kovy obchodují běžně. V uvedené souvislosti také podotkl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině ústavně nekonformní cestou, když jej opřely o důkaz, který nebyl proveden v hlavním líčení. Konkrétně jde o akcentované tvrzení spoluobviněného J. M. při jeho prvním výslechu v přípravném řízení, podle nějž spoluobviněnému N. jakožto prvnímu kupci měl sdělit, že jde o kradený materiál. Tuto informaci však J. M. v řízení před soudem nepotvrdil. Odkaz nalézacího soudu na tuto část jeho prvotní výpovědi, při níž ani nebyl přítomen obhájce dovolatele, se objevil až v odůvodnění rozsudku. Stále se navíc jedná pouze o osamoceně stojící tvrzení spoluobviněného, které nepotvrdil ani T. N. Ten se naopak hájil tím, že byl při výkupu sám uveden v omyl, když vycházel z toho, že v případě wolframových tyčí jde o šrot skládající se ze zmetků, který byl získán legální cestou. Při hodnocení kritické části výpovědi J. M. se tedy mělo uplatnit pravidlo „jeden svědek, žádný svědek“. Nadto z ní rozhodně nevyplynulo, že by měl o původu a povaze nakupovaného materiálu jakékoli povědomí právě dovolatel. Tuto skutečnost mu nikdo nesdělil. Za situace, kdy mu tedy nebyl prokázán úmysl ve vztahu k trestnému činu krádeže, a to ani jako účastníkovi, nemohla soudy zvolená právní kvalifikace jeho jednání obstát. Skutek mohl a měl být v jeho případě kvalifikován nanejvýš jako přečin podílnictví z nedbalosti ve smyslu §215 tr. zákoníku, ve znění účinném v době spáchání činu, případně jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti ve smyslu §217 tr. zákoníku v aktuálním znění. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje dovolatel i v tom, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkou, podle níž jednal v tzv. „skutkovém omylu“. Tu opíral o opakované tvrzení, že tyče nakoupil a dále prodával v přesvědčení, že se jedná o pouhý šrot obsahující wolfram. Trvá na tom, že žádným způsobem nebyla prokázána jeho vůle nakládat se zbrojním materiálem, který má zhruba osmkrát vyšší hodnotu, než jak předpokládal. Na jeho skutkový omyl ukazuje i to, že společnost, z jejíhož skladu byly tyče odcizeny, k výrobě zbrojního či bezpečnostního materiálu neměla potřebnou licenci. I zaměstnanci skladu věděli pouze to, že se jedná o wolfram. Že jde zároveň o bezpečnostní materiál, před nimi bylo úzkostlivě tajeno. Tyče byly skladovány jako civilní materiál vyšší hodnoty. Soudy přitom nevzaly v úvahu, že u společnosti K. M. došlo k nedodržení ustanovení §6 písm. a) zákona č. 229/2013 Sb., zákona o nakládání s bezpečnostním materiálem, v důsledku čehož byl již první ze spoluobviněných R. D. uveden v omyl, že jde pouze o materiál pro civilní využití. Podle výše uvedeného zákonného ustanovení je třeba bezpečnostní materiál zabezpečit tak, aby s ním nakládaly pouze fyzické osoby, které jsou držiteli potvrzení o registraci podle §7 téhož zákona, nebo jsou k držiteli potvrzení o registraci v pracovním, členském nebo obdobném poměru. Provozovatel skladu však v rozporu se zákonem umožnil nakládat s bezpečnostním materiálem prvnímu z obviněných, který byl recidivistou. Odvolací soud tento fakt bagatelizoval tím, že wolframové tyče byly skladovány v dostatečné výši a bedna s nimi byla uzamčena. Takové skladování však zákon u zbrojního a bezpečnostního materiálu neumožňuje. Předmětné pochybení na rozdíl od odvolacího soudu dostatečně zohlednil státní zástupce, když pro obviněné žádal toliko podmíněné potrestání. Dovolatel pak znovu zopakoval, že ani jednomu z obviněných nebyl prokázán úmysl zmocnit se bezpečnostního materiálu několikanásobně vyšší hodnoty, než si ve skutečnosti mysleli. I pro případ, že by soudy zvolená právní kvalifikace jeho jednání byla správná, pak míní, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Nejvyšší soud by se podle jeho názoru měl zabývat mimo jiné i tím, jaké tresty v řízení navrhoval státní zástupce a jaké tresty byly nakonec všem obviněným uloženy. Dovolatel soudí, v jeho případě došlo především k porušení §38 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce, která je pro něho citelnější. V dané souvislosti zdůraznil, že je ve svém bydlišti znám jako pracovitý člověk a i nyní je zaměstnán u „své“ společnosti. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by pro něho znamenal citelný zásah do výkonu rodičovských práv ve vztahu k potomkovi, kterého právě čekají s těhotnou manželkou. Ve výkonu trestu navíc bude muset „z důvodu přežití“ navázat nevhodné sociální kontakty, z nichž se bude posléze jen stěží vymaňovat. I pro společnost jako celek tedy nebude výhodné, pokud získá vazby na deliktní prostředí, jež doposud nemá. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil minimálně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020 č. j. 12 To 109/2020-2373 a případně též jemu předcházejí rozsudek soudu prvního stupně, a dále buď postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc odvolacímu nebo nalézacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, který případně umožní překvalifikovat skutek ze zločinu krádeže na přečin podílnictví z nedbalosti, případně s odkazem na skutkový omyl umožní korekci uloženého trestu odnětí svobody a jeho podmíněný odklad nebo uložení trestu peněžitého, anebo v tomto smyslu ve věci rozhodl za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. sám. Součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně na postup podle §265h odst. 3 tr. ř. a předsedovi senátu dovolacího soudu na postup podle §265o odst. 1 tr. ř. s cílem dosáhnout přerušení výkonu napadeného rozhodnutí až do doby, než bude rozhodnuto o podaném mimořádném opravném prostředku.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že obviněný v něm ve skutečnosti žádnou kvalifikovanou hmotněprávní námitku neuplatnil. Těžištěm jeho výhrad se stalo v různých podobách opakované tvrzení, podle kterého jednal v dobré víře, že kupuje šrot obsahující wolfram, aniž by znal charakter předmětného materiálu a zároveň věděl o tom, že tento materiál byl jinými osobami získán krádeží. Podstatou jeho argumentace tedy byly námitky skutkového charakteru, které však pod jím zvolený dovolací důvod podřadit nelze. Teprve na jejich podkladě se obviněný domáhal použití výrazně mírnější právní kvalifikace skutku jako nyní již neexistujícího trestného činu podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku nebo jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku. Jeho obhajoba, podle níž považoval nakupovaný materiál za odpad, však podle státního zástupce byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Soudy zde mimo množství tohoto materiálu důvodně poukázaly na okolnosti nákupu zboží dovolatelem bez příslušné evidence a „za hotové“, ale také na fyzické vlastnosti wolframových tyčí, míru jejich opracování a způsob jejich označení. Z toho důvodně dovodily, že dovolateli muselo být zřejmé, že se nejedná o nějaké odřezky, ale o plnohodnotný materiál určený k dalšímu zpracování, zvláště pokud se již dříve pohyboval v oboru výkupu barevných kovů. Jestliže dovolatel tento plnohodnotný materiál nakupoval za zlomek jeho skutečné ceny jako údajný šrot, musel být současně přinejmenším srozuměn s tím, že se jedná o věci nabyté krádeží, což ovšem vylučuje, aby jeho jednání bylo posouzeno jako některý z nedbalostních trestných činů podle §215 tr. zákoníku resp. §217 tr. zákoníku, jichž se dovolává. Stejně tak jeho čin nemohl být kvalifikován jako úmyslné podílnictví ve smyslu §214 tr. zákoníku, protože jednání osoby, která po předchozí, třeba i konkludentně uzavřené dohodě, soustavně přebírá věci získané majetkovým trestným činem a tím zajišťuje přímému pachateli rychlý odbyt takto nabytých věcí, je třeba kvalifikovat jako pomoc k příslušnému majetkovému trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Právě takový charakter mělo jednání dovolatele. Jeho mnohonásobně opakovanou námitku, podle níž nemohl rozpoznat, že předmětem obchodu je zbrojní materiál, označil státní zástupce za bezpředmětnou, neboť tato skutečnost neměla žádný vliv ani na právní kvalifikaci skutku ani na určení výše škody způsobené trestným činem. Státnímu zástupci v uvedené souvislosti nadto není jasné, z čeho obhajoba dovozuje, že cena wolframové slitiny určené pro zbrojní výrobu by měla být výrazně vyšší než cena téže suroviny zcela shodného složení a dalších vlastností, která je určena pro účely civilní. K výši škody jako k okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže zároveň dodal, že u pachatele i účastníka na tomto trestném činu postačuje pouze zavinění z nedbalosti. Za irelevantní označil státní zástupce konečně i námitky dovolatele o údajném porušování povinností poškozenou firmou při zajištění odcizeného materiálu ve smyslu zákona č. 229/2013 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem, a námitky směřující do výroku o trestu. Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný T. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistý průlom do výše rozvedených výkladových východisek k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přinesla ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Optikou naznačených ústavně právních hledisek posuzoval dovolací senát také obsah mimořádného opravného prostředku obviněného T. S. a přitom dospěl k závěru, že valná část jeho námitek zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá . To se týká zejména jeho soustavně opakovaného tvrzení, podle nějž nevěděl a nemohl vědět, že wolframové tyče se do dispozice spoluobviněného T. N. dostávají nelegální cestou, sám je pokládal pouze za „odřezky z výroby“ resp. „kovový šrot ze zmetků“ a právě s tím je „v dobré víře“ od spoluobviněného nakupoval a následně obratem prodával dalšímu zájemci na Slovensko. Z takové argumentace je zřetelně patrné, že dovolatel primárně brojil proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, sám předložil odlišnou a pro sebe příznivější verzi skutkového děje, podle níž neměl tušení o nelegálním původu zakoupeného „zboží“ ani jeho hodnotě, a teprve na tomto půdorysu soudům vytýká, že jeho počínání nevyhodnotily jako jednání v tzv. skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku a následně je po právní stránce neposoudily pouze jako nedbalostní přečin podílnictví podle §215 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, případně jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tr. zákoníku, v aktuálním znění. Obecně hmotněprávní námitku nesprávného posouzení skutku tedy opřel fakticky o procesní výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy (§2 odst. 6 tr. ř.), které pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř . podřadit nelze.
S předmětnými námitkami byly v předcházejících fázích trestního řízení konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně. Důvody, pro něž v daném směru obhajobě dovolatele nepřisvědčily, měly ji za ryze účelovou a provedeným dokazováním za bezpečně vyvrácenou, přitom dostatečně podrobně a v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) vysvětlily v odůvodněních svých rozhodnutí (viz bod 31. odůvodnění rozsudku krajského soudu a bod 28. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Tam obsaženým úvahám není z hlediska formální logiky co vytknout a pro stručnost lze na ně v plném rozsahu odkázat. Rozhodně nelze dovodit, že soudy v namítaném směru hodnotily provedené důkazy selektivně a nekriticky v neprospěch dovolatele, anebo že závěr o jeho vině založily na procesně nepoužitelném důkazu, konkrétně reklamované výpovědi spoluobviněného J. M. z přípravného řízení. Ta se týkala spoluobviněného T. N. a jeho povědomí o původu obchodovaného materiálu. Vědomostní složka v úmyslu dovolatele jejím prostřednictvím prokazována nebyla a pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu (resp. účastenství na něm) v jeho jednání tak žádný důkazní význam neměla.
Z pohledu soudem zvolené právní kvalifikace skutku současně nebylo možno přiznat opodstatnění jiné mnohokrát opakované námitce obviněného, podle níž nevěděl, že wolframové tyče měly být dále určeny pro zbrojní výrobu. Tato okolnost pro hmotně právní posouzení jeho jednání rovněž neměla potřebný význam (jak ostatně přiléhavě konstatoval již vyjadřující se státní zástupce), a to ani z pohledu naplnění znaku „způsobení značné škody na cizím majetku“ ve smyslu §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Zde je nutno zdůraznit, že účel, pro který byly nebo měly být odcizené tyče opracovány, vrchní soud při konečném výpočtu výše škody vzniklé trestným činem nikterak nezohledňoval. Pokud dovolatel v uvedené souvislosti namítl, že společnost K. M. skladovala tyče v rozporu se zákonem č. 229/2013 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem, a umožnila k nim přístup spoluobviněnému R. D. jakožto recidivistovi, čímž dotyčného měla zároveň utvrdit v přesvědčení, že krade civilní materiál nepoměrně nižší hodnoty, nezbývá mu než oponovat, že ani případné nedostatky v zajištění skladovaného materiálu u poškozené společnosti nemohly mít na trestní odpovědnost osob, které tento materiál kradly, ale ani na odpovědnost ostatních spoluobviněných žádný vliv.
Obhajoba si je evidentně dobře vědoma skutečnosti, že k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku postačilo u přímých pachatelů krádeže i u jejich pomocníků zavinění z nedbalosti podle §17 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Proto opět v rozporu s obsahovým vymezením ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nadále urputně prosazuje důkazy vyvrácenou skutkovou verzi, podle níž dovolatel nevěděl a vědět nemohl, že obchoduje s cenným kovovým materiálem, který byl předtím jinému odcizen, když ani neměl jak zjistit, že se nejedná pouze o „šrot ze zmetků“. Teprve na tomto půdorysů pak tvrdí, že v jeho případě absentovala subjektivní stránka účastenství na přisouzeném trestném činu, a to jak ve vztahu k základní skutkové podstatě (minimálně úmysl nepřímý), tak ve vztahu k okolnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby (nedbalost ke způsobenému následku).
K námitkám dovolatele směřujícím proti pravomocnému výroku o trestu je třeba připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat jen specifické vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako je nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takové pochybení však obviněný soudům nevytkl a zvolený dovolací důvod tak svými výhradami vůči uložené sankci znovu nenaplnil . Ve své podstatě namítl její nepřiměřenou přísnost, což ovšem v dovolání obecně činit nelze (k tomu v bližším srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad rozsudek odvolacího soudu v této trestní věci netrpí. Dovolatel byl odsuzován za pomoc k zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle zásady zakotvené v §24 odst. 2 tr. zákoníku tak byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Jestliže mu vrchní soud uložil tento trest ve výměře čtyř a půl roku, tj. v dolní polovině trestní sazby, evidentně se nejedná o nezákonnou sankci ani co do druhu, ani pokud jde o její výměru. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádnou jinou mimořádnou okolnost, pro niž by tento jinak zákonný trest bylo třeba korigovat. K takovému výjimečnému postupu sahá pouze při zjištění, že konkrétní trest je svou povahou extrémně přísnou, zjevně nepřiměřenou a tudíž nespravedlivou sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatele nenaplnilo.
Lze tedy shrnout, že argumentace obviněného T. S. dílem vůbec nerespektovala věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádala věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. v předložené věci neshledal a návrh v takovém směru podle §265h odst. 3 tr. ř., o němž by bylo nutno rozhodnout zvláštním usnesením, nebyl Nejvyššímu soudu ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně podán.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu