ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.480.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 480/2021-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 10 To 289/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 3 T 72/2020, byl obviněný M. P. (dále jen obviněný či dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 23. 7. 2019 odeslal ze svého emailového účtu XY „žádost o pomoc“ na emailovou adresu Generální inspekce bezpečnostních sborů podatelna@gibs.cz a z jejího obsahu lze dovozovat stížnost na postup dopravní policie, ve které mimo jiné uvedl: „…včera jsem jel po silnici č. 16 a zezadu mě dojela civilní Škoda Octavia a v obci XY mě donutila zastavit. Jeden z policistů se choval agresivně a kopal mi do auta … Po cca hodině šikany policistů jsem byl na hraně zkolabování …“ a dne 25. 7. 2019 na Obvodním oddělení Policie ČR Trutnov podal v téže věci stížnost na postup dopravních policistů z Trutnova, ve které mimo jiné uvedl: „Z vozidla přišel policista s vousy, který mne kontroloval a vyzval mne k předložení dokladů. Druhý policista štíhlé postavy a blond vlasů, vyběhl k mému autu a začal mi kopat do levé zadní části vozidla Fiat Ducato registrační značky XY“, kdy v obou případech si byl vědom skutečnosti, že o policistovi, který byl ustanoven jako M. J., nar. XY sděluje nepravdivé údaje, jejichž nepravdivost byla prokázána šetřením Odboru vnitřní kontroly Policie Královehradeckého kraje Policie ČR, kterým byla jeho stížnost vyhodnocena jako nedůvodná a jeho nepravdivá sdělení byla způsobilá značnou měrou ohrozit vážnost M. J., nar. XY u spoluobčanů, zejména poškodit ho v zaměstnání, a vystavil jej hrozbě nejméně kázeňského postihu.
2. Za uvedený přečin Okresní soud v Trutnově uložil obviněnému podle 184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 100denních sazeb v částce 250 Kč, celkem tedy ve výši 25 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložil náhradní trest odnětí svobody ve výměře 2 měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 3 T 72/2020, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 10 To 289/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 10 To 289/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel namítá, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný takto vznesenou námitkou implicitně namítá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když však bližší argumentaci k tomuto neuvádí). Uplatněný důvod dovolání spatřuje v tom, že skutek nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a jenž je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Následně připouští, že si je vědom, že není možné zvolený dovolací důvod uplatnit pro nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů a neúplnost provedeného dokazování, když se ovšem dovolává extrémního nesouladu právních závěrů a skutkových zjištění, jež mohou naplňovat zvolený dovolací důvod (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006). Upozorňuje své na opakované podání, ve kterých uváděl, že se trestného činu nedopustil, a ve kterých namítal, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu pomluvy. Připomíná závěry Nejvyššího soudu stran naplnění subjektivní stránky trestného činu pomluvy, kdy nepostačuje prokázání skutečnosti, že se v konkrétním případě jednalo o sdělení nepravdivých údajů, způsobilých přivodit ohrožení napadených osob, neboť uvedený závěr představuje pouhé konstatování objektivní skutečnosti, ale že zavinění obviněného musí zahrnovat i skutečnost sdělení nepravdivého údaje a současně způsobilého značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou. Obviněný má za to, že z provedených řízení u obou soudů nižší instance nevyplývá konkrétní zjištění o jeho vědomosti a srozumění s daným skutkem a způsobilostí ohrozit v potřebné míře vážnost zasahujících policistů.
6. Rozporuje postup soudů nižších stupňů, které se nevypořádaly s jeho tvrzením, že chtěl pouze pověřit (správně prověřit) postup zasahujících policistů, a současně s rozdílem mezi kopáním do vozidla a opíráním nohy a tlakem nohy při zkoušení podhuštění pneumatiky či uvolnění kola. Podle názoru obviněného je možno vyhodnotit ze subjektivního pohledu oba akty obdobně, když seděl ve voze a nebyl seznámen s probíhající kontrolou. Napadá dále postup soudů ve vztahu k vyhodnocení kamerového záznamu, když soudy žádným způsobem nevyhodnotily souvislost jeho proneseného tvrzení, takže nehodnotily provedené důkazy ve vzájemných souvislostech.
7. Dovolatel argumentuje rovněž tím, že soudy měly vyhodnotit jeho zdravotní rozpoložení při kontrole a zda jeho vyjádření bylo či nebylo v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Namítá, že bylo pokračováno v prohlídce jeho vozidla, byť si stěžoval na svůj zdravotní stav. Jednání Policie ČR vyhodnocuje jako agresivní a neřešící jeho zdravotní stav. Stran ohrožení vážnosti jednoho ze zasahujících policistů u spoluobčanů argumentuje tím, že se musí jednat o jednání způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného a v uvedeném případě policistovi hrozil pouze kázeňský postih. Nadto dodává, že nebyl srozuměn s tím, že údaj sdělovaný v jeho podáních mohl být nepravdivý a že byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 10 To 289/2020 a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Dále činí alternativní návrh, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 10 To 289/2020 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 288/2021, sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně z hlediska §265h odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Veškerá argumentace totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění, neboť i námitky ohledně prokázání subjektivní stránky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku fakticky směřují do oblasti skutkových zjištění a dokazování. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho tvrzenou snahu pouze prověřit postup zasahujících příslušníků Policie ČR, otázku nevyhodnocení rozdílu mezi kopáním do vozidla na jedné straně a zkoušením podhuštění pneumatiky opíráním se o pneumatiku nohou a tlakem nohy, nezohlednění jeho zdravotního stavu či neprokázání způsobilosti značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného, a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činů kladenému mu za vinu, včetně otázky zavinění. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. Nad shora naznačený závěr lze konstatovat, že dovolatel v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se jeho obhajobou zabývaly a reagovaly na ni. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
17. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 4–5 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně vycházel nejen z obsahu podaných stížností, ale zejména z výpovědi příslušníků Policie ČR, kteří prováděli silniční kontrolu, když věrohodnost jejich výpovědi podporoval i pořízený kamerový záznam.
18. Soud druhého stupně se posléze se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání, jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz body 11. – 13. usnesení soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudy prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci.
19. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který obviněný v rámci podaného dovolání sice namítá, ale bez jakékoliv bližší argumentace, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Nejvyšší soud tedy, uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
20. Přesto nad rámec shora uvedených úvah Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout některé zjištěné skutečnosti, které se vztahují k subjektivní stránce přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný namítá naplnění této stránky, přestože jeho námitky fakticky vycházejí z jiných skutkových zjištění, než učinil soud prvního stupně.
21. Trestného činu pomluvy se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
22. Stran subjektivní stránky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
23. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž postačí ve formě úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
24. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně se otázkou subjektivní stránky jednání obviněného výslovně zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako soud druhého stupně (viz bod 13 rozhodnutí). Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obviněný vědomě nařkl lživě příslušníka Policie ČR ze šikanózního jednání, když uvedl, že tento policista měl být vůči němu agresivní a kopat mu do vozidla, přičemž tuto skutečnost opakovaně úmyslně uvedl do stížnosti na postup dopravní policie. Toto jeho tvrzení pak bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyvráceno provedenými důkazy (zejména viz výpověď zakročujících policistů, pořízený kamerový záznam, vyhodnocení podané stížnosti), ze kterých je nepochybné, že svědek M. J. dovolateli sdělil, že nohou kontroloval podhuštění pneumatiky a stabilitu kola, neboť si při jízdě za jeho autem všimli kolísajícího kola. Dovolatel však na toto vysvětlení nedbal, a i přes to nadále vědomě lživě obviňoval M. J. jednak z agresivního jednání, které nakonec nedokázal ani u soudu objasnit, tedy v čem mělo spočívat, a dále ho obvinil z kopání do kola automobilu. Z pohledu obhajoby obviněného, že pouze zaměnil opírání nohy policisty o kolo za kopání do pneumatiky, je třeba uvést, že se jedná o zcela rozdílné jednání a že obviněný si byl vědom vysvětlení policisty, který mu sdělil, že kontroloval podhuštění pneumatik. Toto vysvětlení ovšem obviněný zcela ignoroval a neuvedl ho ani v opakovaných podaných stížnostech, což by bylo zcela logické, i když by s tímto vysvětlením nesouhlasil, čímž nepochybně zcela zaměnil obsah svého tvrzení a svědka nařkl z jednání, které bylo přinejmenším v rozporu se zákonem o Policii České republiky (viz např. §9, §11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Z provedených důkazů je tedy zcela evidentní, když se snažil příslušníka Policie ČR poškodit v zaměstnání, ohrozil jeho jméno nejen v pracovním prostředí, nýbrž i osobní rovině a mohl mu způsobit nejméně kázeňský postih.
25. Stran reálné hrozby, jež poškozenému M. J. hrozila a kterou dovolatel zcela bagatelizuje jako pouhé možné kárné provinění, je možno uvést, že práce u Policie ČR by měla být prestižní záležitostí, přičemž policistu může vykonávat pouze bezúhonný a morálně založený člověk. Tím, že dovolatel nepravdivě nařkl příslušníka Policie ČR z neprofesionálního úkonu s šikanózními prvky, způsobí, resp. může způsobit, snížení profesní prestiže a vážnosti nejen celé instituce Policie ČR, nýbrž zejména ve vztahu ke kontrolnímu policistovi snížit kolegiální status tohoto policisty mezi ostatními kolegy, rovněž mu způsobit kárné řízení, v důsledku čehož mohlo dojít například k výraznému snížení jeho platu, ztrátě odměn, nemožnosti kariérního růstu ve formě povýšení či dokonce výpovědi ze služebního poměru. Nicméně nepravdivá tvrzení vůči M. J. mohla vést bezpochyby i zásahu do soukromého života policisty, když jednání obviněného mohlo vést k narušení vazeb s přáteli i s rodinou, minimálně by „očernil“ jeho jméno mezi osobami blízkými poškozeného M. J. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný nařkl svědka z porušení služebních povinností podle §45 odst. 1 písm. a), b), e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, za které mohl být postihnut kázeňský, neboť by se z jeho strany jednalo o porušení služebních povinností (viz §45 odst. 2 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů, v platném znění). Lze tedy uzavřít, že subjektivní stránka jednání obviněného byla v dané věci naplněna, neboť tento si musel být vědom, že o zakročujícím policistovi uvádí nepravdivé skutečnosti (tvrzená agresivita, nepravdivé tvrzení ohledně kopání do vozidla), když také není pochyb o tom, že takové jednání je způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, když je všeobecně známou skutečností, že porušení služebních povinnosti policistou může vést nejen k jeho kázeňskému potrestání (viz §51 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění), ale i k ukončení pracovního poměru a za určitých podmínek i k zahájení úkonů trestního řízení.
26. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
27. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu