Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2021, sp. zn. 4 Tdo 614/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.614.2021.1

sp. zn. 4 Tdo 614/2021-1530 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovoláních obviněných P. R. , nar. XY, bytem XY, R. F. , nar. XY, bytem XY a M. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 115/2020, takto: I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021, ohledně obviněného M. H. II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. H. nebere do vazby . V. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. R. a R. F. odmítají . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 5 T 115/2020, byl obviněný P. R. uznán vinným jednak pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 2) – 6) rozsudku), dále pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (body 2) - 4) a 6) rozsudku), dílem pod bodem 4) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (body 3), 4) a 6) rozsudku), dílem pod bodem 4) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod body 7), 8), 10) a 12) rozsudku pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem pod body 7), 10) a 12) rozsudku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dílem pod body 7), 10) a 12) rozsudku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body 7) – 10) a 12 rozsudku), obviněný R. F. byl uznán vinným jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body 7) a 10) rozsudku) a jednak pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 10) rozsudku) a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 10) rozsudku) a obviněný M. H. byl uznán vinným pod bodem 1) rozsudku jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, dále pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (body 7), 11), 13) a 14) rozsudku), dílem pod bodem 7) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (body 11) a 14) rozsudku) kterých se dopustili jednáním popsaným pod body 1. – 14. skutkové věty výroku o vině daného rozsudku. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly u obviněného P. R. zrušeny výroky o vině, jakož i celé výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci, č. j. 3 T 48/2020-65, ze dne 29. května 2020, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 55 To 283/2020-97, nabyl právní moci dne 27. srpna 2020, a dále z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, č. j. 4 T 8/2020-49, ze dne 28. února 2020, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 31 To 276/2020-92, nabyl právní moci dne 31. července 2020, jakož i všechny další výroky mající ve zrušených výrocích o vině svůj podklad. Za uvedené jednání byl obviněný P. R. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití 45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 8 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 3 roků. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to nastavovacích siko kleští zn. Nipex. Za uvedené jednání byl obviněný R. F. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 38 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 2 roků. Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. H. uložena povinnost nahradit: - poškozenému Palivový kombinát Ústí, státní podnik, IČ: 000 07 536, se sídlem Chlumec, Hrbovice, Hrbovická 2, škodu ve výši 65 391 Kč, - poškozené LIDL Česká republika, v. o. s., IČ: 261 78 541, se sídlem Praha, Nárožní 1359/11, škodu ve výši 5 789 Kč, - poškozené UNIQA pojišťovna a. s., IČ: 492 40 480, se sídlem Praha, Evropská 136, škodu ve výši 5 690 Kč, - poškozené Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 471 16 617, se sídlem Praha, Pobřežní 665/21, škodu ve výši 21 187 Kč, a - poškozenému M. V., nar. dne XY, bytem XY, škodu ve výši 1 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. R. uložena povinnost nahradit: - poškozenému J. P., nar. dne XY, bytem XY, škodu ve výši 9 000 Kč, - poškozené BREX, spol. s r. o., IČ: 402 32 549, se sídlem Liberec, Karlovská 205, škodu ve výši 3 623,60 Kč, - poškozené PMU CZ a. s., IČ: 250 13 165, se sídlem Roudnice nad Labem, Chelčického 627, škodu ve výši 169 604 Kč, - poškozenému T. P., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 9 760 Kč, - poškozenému Z. G., nar. dne XY, bytem XY, škodu ve výši 3 500 Kč, a - poškozené SD Liberec s. r. o., IČ: 075 44 600, se sídlem Turnov, Kosmonautů 1323, škodu ve výši 33 736 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. R., R. F. a M. H. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené RAMIRENT s. r. o., IČ: 273 92 431, se sídlem Praha, Karlovo náměstí 559/28, škodu ve výši 341 860 Kč, a to k rukám zmocněnce T. T., advokáta se sídlem v XY. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. R. a R. F. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit: - poškozenému J. T., nar. dne XY, bytem XY, škodu ve výši 6 650 Kč, - poškozenému M. S., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 200 000 Kč, - poškozené FOLDA, s. r. o., IČ: 254 38 841, se sídlem Raspenava, Frýdlantská 540, škodu ve výši 397 500 Kč, a - poškozené K. T., nar. dne XY, bytem XY, škodu ve výši 5 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: - D. M., nar. dne XY, bytem XY, a – J. P., nar. dne XY, bytem XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. řádu se poškození: - J. P., nar. dne XY, bytem XY, - M. V., nar. dne XY, bytem XY, - M. S., IČ: XY, se sídlem XY, - Z. G., nar. dne XY, bytem XY, - Palivový kombinát Ústí, státní podnik, IČ: 000 07 536, se sídlem Chlumec, Hrbovice, Hrbovická 2, - LIDL Česká republika, v. o. s., IČ: 261 78 541, se sídlem Praha, Nárožní 1359/11, - FOLDA, s. r. o., IČ: 254 38 841, se sídlem Raspenava, Frýdlantská 540, - SD Liberec s. r. o., IČ: 075 44 600, se sídlem Turnov, Kosmonautů 1323, a - PMU CZ a. s., IČ: 250 13 165, se sídlem Roudnice nad Labem, Chelčického 627, odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 5 T 115/2020, podali obvinění P. R., R. F. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek ohledně obviněného M. H. zrušen ve výroku o vině pod body 7., 11., 13. a 14., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž bylo ve vztahu k obviněnému M. H. rozhodováno o nárocích poškozených spol. LIDL Česká republika, v.o.s., spol. UNIQA pojišťovna, a.s., spol. Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, spol. Ramirent, s.r.o., M. V. a D. M. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. H. uznán vinným jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dílem pod bodem 1. spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) 1. „po předchozí vzájemné dohodě s obžalovanými P. R., nar. XY, a R. F., nar. XY, dne 17.2.2020 po 5:00 hodině přijeli bílým motorový vozidlem Renault Master, RZ XY, které řídil obžalovaný P. R., k areálu na adrese XY, který má pronajatý spol. Ramirent, s.r.o., IČ: 27392431, pomocí doneseného nářadí přeštípli visací zámek na vratech, vjeli do areálu a do dodávky, kterou přijeli, naložili a následně odvezli dvě stavební vibrační desky Wacker Neuson, model XY, tzv. žáby, každou v hodnotě 170.000 Kč, a hliníkový nájezd o délce 2 m v hodnotě 2.500 Kč, přičemž opět řídil obžalovaný P. R., čímž poškozené spol. Ramirent, s.r.o. odcizením věcí způsobili škodu celkem 342.500 Kč a zničením visacího zámku škodu 100 Kč, 2. v blíže nezjištěné době mezi 21:00 hodin dne 3.3.2020 a 7:00 hodin dne 4.3.2020 v XY zohýbal kovovou mříž a následně rozbil skleněnou výplň okna garáže přistavěné k domu na adrese XY, do garáže vlezl a odnesl z ní motorovou pilu značky Husguarna v hodnotě 1.040 Kč, horské kolo Rockrider 540 v hodnotě 10.999 Kč a horské kolo Rockrider 520 s držákem na lahve v hodnotě 7.648 Kč, čímž M. V., nar. XY, způsobil odcizením věcí škodu celkem 19.687 Kč a poškozením mříží a okna škodu 2.500 Kč, 3. krátce před 19:45 hodin dne 20.3.2020 na prodejní ploše obchodu Lidl v XY na adrese XY, vzal vysavač v hodnotě 3.990 Kč a utahovák ADR v hodnotě 1.790 Kč, a s tímto zbožím v rukou, záměrně rychlým krokem, prošel kolem pokladen, aniž by zaplatil, čímž spol. LIDL Česká republika, v.o.s., IČ: 26178541, způsobil škodu celkem 5.789 Kč, 4. dne 16.4.2020 v době kolem 14.30 hodin po násilném překonání petlicového očka vnikl do uzavřené a uzamčené sklepní kóje v suterénu panelového domu na adrese XY, ul. XY, kde vzal dámské jízdní kolo značky KTM, zlaté barvy, velikost rámu 19, v hodnotě 4.000 Kč, s černou trojúhelníkovou textilní taškou na rámu v hodnotě 100 Kč, ve které byly cyklistické rukavice značky Crivit v hodnotě 50 Kč a pumpička na kolo v hodnotě 100 Kč, čímž D. M., nar. XY, způsobil odcizením věcí škodu celkem 4.250 Kč a poškozením pletiva na dveřích kóje škodu 1.440 Kč, a jednání pod body 3. a 4. se dopustil v době, kdy byl usnesením vlády České republiky č. 194 ze dne 12.3.2020 (č.69/2020 Sb.) na území České republiky na 30 dní vyhlášen nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví obyvatel v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV–2, který byl následně dne 9.4.2020 prodloužen usnesením vlády České republiky č. 396 (č. 156/2020 Sb.) do 30.4.2020.“ Za uvedené jednání a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly v bodech 1. napadeného rozsudku nezměněny, byl obviněný M. H. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným: 1) spol. LIDL Česká republika, v.o.s., IČ: 26178541, se sídlem Praha, Nárožní 1359/11, škodu ve výši 5.789 Kč, 2) spol. UNIQA pojišťovna, a.s., IČ: 49240480, se sídlem Praha, Evropská 136, škodu ve výši 5.690 Kč, 3) spol. Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Praha, Pobřežní 665/21, škodu ve výši 21.187 Kč, 4) M. V., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 1.000 Kč, Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněnými P. R., nar. XY, a R. F., nar. XY, nahradit poškozené spol. Ramirent, s.r.o., IČ: 27392431, se sídlem Praha, Karlovo náměstí 559/28, škodu ve výši 341.860 Kč, a to k rukám zmocněnce T. T., advokáta se sídlem v XY. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. M., nar. XY, bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. V. a spol. LIDL Česká republika, v.o.s., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. R. a R. F. zamítl. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021, podali následně všichni obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný P. R. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovozuje z toho, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikováno. Obviněný namítl, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování zejména ohledně výše škod a z toho se odvíjejících právních kvalifikací jeho jednání. V této souvislosti uvedl, že nelze akceptovat stav, kdy je ocenění škod prováděno subjekty, kterým zákon takovou pravomoc nedává, a o jejichž nestrannosti lze mít důvodné pochybnosti. Vyjádřil názor, že taková ocenění nelze uznat a je nutné je odmítnout jako neakceptovatelná, neboť je potřebné, aby ocenění provedl k tomu určený subjekt, tj. soudní znalec. Dále uvedl, že soudy chybně podřadily některé skutky spáchané obviněným pod ustanovení §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na vládní nařízení vydané v souvislosti s opatřením proti nemoci Covid-19. Rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Dále namítl nepřiměřenou výši uloženého trestu. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 5 T 115/2020, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný R. F. podal dovolání také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovodil z toho, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikováno, a to především u skutku pod bodem 7). Obviněný se neztotožnil s právní kvalifikací jeho jednání jako pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedl, že jeho účast, zejména na skutku pod bodem 7) nelze považovat za spolupachatelství, nýbrž za účastenství ve formě pomoci. Vyjádřil názor, že takový závěr jednoznačně vyplynul z provedeného dokazování, neboť vůdčí osobou tohoto skutku pod bodem 7) rozsudku byl obviněný P. R. Ten rozhodl, jaká trestná činnost se bude provádět, obviněného požádal, aby mu s touto činností pomohl, vyzvedl obviněného, odvezl jej na místo činu, poté obviněný P. R. překonal zámek a zajistil přístup do areálu, určil, jakou bude každý z přítomných provádět činnost, kam se mají odcizené vibrační desky naložit a kam se odvezou. Obviněný neměl z odcizení vibračních desek žádný profit. V důsledku této skutečnosti uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Závěrem obviněný R. F. navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021. Obviněný M. H. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovozuje z toho, že jeho jednání bylo odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikováno. Vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti rozporoval, že by v případě jeho jednání byla dána věcná souvislost s „událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“ a uvedl, že toto jeho jednání mělo být kvalifikováno tak, jak to učinil Okresní soud v Liberci, tedy pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. V závěru dovolání M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřila, přičemž první vyjádření ze dne 23. 4. 2021 se týkalo obviněných P. R. a R. F. K dovolání obviněného M. H. se vyjádřila samostatně. Ve vyjádření k dovoláním obviněných P. R. a R. F. stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že tito obvinění uplatnili stejnou argumentaci, jakou uplatnili ve své dosavadní obhajobě před soudy nižších stupňů a vtělili je rovněž do svých řádných opravných prostředků, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněných, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obvinění v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Způsobem hodnocení důkazů se podrobně zabývaly oba soudy, přičemž je třeba souhlasit s tím, že za zcela lichou označil druhoinstanční soud námitku obviněného P. R., že nesprávně byla stanovena výše škody. Proti stanovení výše škody dále nelze namítat ničeho s ohledem na ve věci provedená odborná vyjádření, která korespondují s ustanoveními trestního a občanského zákoníku. Pokud jde o námitku obviněného R. F. stran posouzení jeho spolupachatelství, je třeba rovněž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování, zejména z výpovědi spoluobviněných vyplynulo, že všichni byli domluveni na spáchání skutků, dále, že se jejich spáchání všichni aktivně účastnili, tedy i obviněný R. F. vstoupil v obou případech do cizích areálů za překonání překážky bránící k vniknutí, aktivně se podílel na zmocnění se odcizených věcí, a to nakládkou odcizených vibračních desek u skutku 7. rozhodnutí soudu prvého stupně a odvozem odcizeného přívěsu z místa činu u skutku 10. rozhodnutí soudu prvého stupně. Všichni byli předem domluveni na rozdělení zisku. Takové jednání je jednáním spolupachatele podle §23 tr. zákoníku. Právní posouzení jednání obviněného R. F. je tedy zcela správné. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Státní zástupkyně pak ve vyjádření k dovolání obviněného M. H. ze dne 5. 5. 2021 uvedla, že v daném případě lze námitku dovolatele pod vytýkaný dovolací důvod podřadit a je třeba konstatovat, že tato námitka je také opodstatněná. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že aktuální, od jara 2020 do jara 2021 trvající pandemický stav vážně ohrožující životy a zdraví lidí šířením vysoce nakažlivého koronaviru a nemoci COVID-19, s sebou přinesl celou řadu zásadních problémů, na které musely dotčené orgány a vůbec společnost jako taková reagovat. Na poli trestního práva v naznačeném směru nabyla na významu především otázka, jakým způsobem reagovat na trestnou činnost pachatele, které se dopouští právě v době shora zmíněné pandemie, potažmo v době, kdy je z důvodu boje s pandemií vyhlášen nouzový stav. Kromě přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. j) tr. zákoníku totiž některé skutkové podstaty – např. právě §205 tr. zákoníku – ve svém výčtu zahrnují zvlášť přitěžující okolnost. Jejím prostřednictvím je pak výrazně přísněji reagováno na jednání pachatele, jehož se dopustí právě za stavu, který zjednodušeně řečeno ohrožuje obyvatele našeho státu. Typicky v případě trestného činu krádeže spočívá ona kvalifikovaná skutková podstata ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v takovém jednání pachatele, které spáchá za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Přístup soudů, resp. orgánů činných v trestním řízení, k dané problematice nebyl zcela jednotný. Nesoulad pak v podstatě vyřešil až velký senát trestního kolegia Nejvyšší soudu v nedávném rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Z rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu vyplývá, že aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku), posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobod, musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Přitom může jít o různou souvislost spočívající např. v tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu existující událost, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu, popřípadě pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden apod. Uvedená souvislost je přitom zřejmá zejména v případě, jestliže trestný čin pachatele bude zaměřen přímo proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, anebo bude mařit či ztěžovat její zvládnutí nebo odvrácení, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, jež mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem, a podobně. Z výše uvedeného je namístě dovodit, že důvodem zpřísnění trestního postihu krádeží spáchaných za určitých nepříznivých situací, v nichž musí stát a další subjekty vynaložit zvýšené úsilí na jejich zvládnutí (a případně také nasadit lidské a materiální zdroje, které obvykle nejsou nutné), není samotná událost ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nýbrž až vlastní projev pachatele, který zneužívá těchto existujících podmínek ke spáchání trestného činu, v němž se tak projevuje jeho specifická bezohlednost. Jinak vyjádřeno, možnost naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání trestného činu krádeže za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí , ale zejména též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu jeho pachatelem. Pokud je zaměřena pozornost na aktuálně řešenou trestní věc dovolatele, v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci není konstatována existence žádné z naznačených věcných souvislostí dovolatelem spáchané krádeže s událostí vážně ohrožující život a zdraví lidí v podobě výskytu koronaviru způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu. Naopak, šlo v podstatě o dva případy běžné krádeže, kterých se obviněný dopouštěl způsobem do značné míry typickým pro obdobný druh protiprávního jednání spočívajícího v odcizení zboží, a to vysavače a utahováku v prodejně Lidl a vloupání do sklepní kóje a odcizení jízdního kola s příslušenstvím. Závěrem státní zástupkyně v daném vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K dovolání obviněných P. R. a R. F. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné uvést, že obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajobu reagovaly, tj. zabývaly se jí (viz body 8. a 9. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného P. R. týkající se nesprávně určené výše škody, neboť určení výše škody má vliv na právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle ustanovení §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Pro stanovení výše škody si musí soud opatřit potřebné důkazy, kterými mohou být v jednodušších věcech doklady od poškozeného, osvědčující způsob získání věci včetně její ceny, popř. odborné vyjádření k stanovení ceny věci v době a místě činu obvyklé, anebo ve složitějších případech znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady (§105 tr. ř.). Obdobným způsobem je třeba postupovat při dokazování ceny věci stanovené s ohledem na účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav ( Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 673 -674). Není však povinností soudu ani jiného orgánu činného v trestním řízení opatřit znalecký posudek, pokud k vyřešení otázky postačí jen odborné vyjádření a potřeba vypracování znaleckého posudku nevyplývá z okolností věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014). Dokazování v předmětné věci přitom poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu obviněného P. R. Tento spočíval v ocenění odcizených věcí odbornými vyjádřeními, která byla založena do spisu a provedena k důkazu. Hodnota odcizených strojů byla stanovena na základě odborných vyjádření společností Bauhaus, a. s., JoLaCar Liberec, s. r. o., LUMIS invest, s. r. o., (v případě skutků 7), 10) a 12)) jakožto společností podnikajících v příslušných oborech a disponujících tedy potřebnými znalostmi trhu. Pro úplnost lze připomenout, že totožnými námitkami se zabýval soud druhého stupně (viz bod 8. napadeného rozhodnutí), přičemž tento své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Ohledně obviněným namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány. Obviněný namítl, že soudy ve svých rozhodnutích chybně podřadily některé skutky pod ustanovení §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Ve zdůvodnění této námitky obviněný uvedl, že jeho jednání nesměřovalo proti opatřením obsaženým v nařízení vlády a nebylo zaměřeno např. na zdravotnický materiál. Odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Nejvyšší soud konstatuje, že se v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, zabýval možností aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a nikoli podle ustanovení §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle ustanovení §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se zločinu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí tak značnou škodu. Nejvyšší soud proto neshledal dovolání obviněného P. R. důvodným. Výše vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá i námitka obviněného R. F., neboť směřuje proti právnímu posouzení skutku, konkrétně proti obviněným tvrzenému nesprávnému posouzení otázky spolupachatelství přečinu krádeže ve smyslu §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a §23 tr. zákoníku. Ke skutku pod bodem 7) rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že z provedených důkazů plyne, že se jedná o krádež ve formě pomoci, nikoli spolupachatelství. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Obviněný ve své argumentaci nesprávně zužuje své jednání zachycené v tzv. skutkové větě (bod 7)) pouze na okolnost, že pouze pomáhal naložit předmětné vibrační desky do vozidla. Jak ovšem ze skutkové věty vyplývá, byli obvinění na spáchání skutku domluveni předem, do areálů vnikli po překonání překážky a byli domluveni na rozdělení zisku. Obviněný R. F. se podílel na vzájemné dohodě všech obviněných ohledně akcí uvedených pod body 7) a 10) rozsudku soudu prvního stupně, tj. včetně určení doby akce, způsobu provedení akce, rozdělení dílčích úloh jednotlivých obviněných a také rozdělení výtěžku mezi všechny aktéry. Míra zapojení obviněného R. F. do celého zločinného podniku a zejména pak jeho plánovaný podíl na výtěžku odůvodňují závěr, že jeho součinnost s ostatními obviněnými již nabyla povahy úmyslného společného jednání ve smyslu znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný tak po objektivní i subjektivní stránce svou účastí nepochybně výrazně přesáhl pouhou pomoc na spáchání uvedeného přečinu, která by jinak spočívala pouze ve vytváření takových podmínek hlavnímu pachateli, které by činily spáchání jeho činu snadnějším. Společné jednání obviněného a dalších spolupachatelů přímo směřovalo k odcizení předmětných strojů. Podstatné je, že jednání obviněného R. F. tvoří několik podstatných článků řetězu, který ve svém celku směřoval k přímému vykonání přečinu krádeže, přičemž jednání obviněného společně s jednáním spolupachatelů naplňuje skutkovou podstatu tohoto přečinu. Soud prvního stupně i odvolací soud proto jednání obviněného správně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a námitky obviněného tak nemohou obstát. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů neodpovídají námitky obviněných proti výrokům o jim uložených trestech, v nichž poukazují na jejich údajnou nepřiměřenost. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu při stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ze shora uvedených důvodů byla dovolání obviněných P. R. a R. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného M. H. Obviněný namítl, že jeho jednání popsané v bodech 13. a 14. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, nikoli jako zločin krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Taková argumentace, napadající právní kvalifikaci, je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, přičemž je třeba námitce dovolatele přisvědčit. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o body 3. a 4. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, neboť odvolací soud ohledně obviněného M. H. rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Možností aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se Nejvyšší soud zaobíral v rozsudku velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021. Zde uvedl, že zákon s naplněním tam stanovených podmínek počítá ve čtyřech případech. První dva jsou vázané na formální akt příslušného orgánu státu v podobě vyhlášení určitého stavu (stavu ohrožení státu nebo válečného stavu), podmíněného přesně definovanými předpoklady, další dva naopak nejsou podmíněné žádným formálním aktem státní moci, ale jen faktickou situací, která existuje v daném místě a čase (živelná pohroma nebo jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek). Jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí je přitom bezpochyby i ohrožení života a zdraví lidí související s výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu, vyskytující se na území České republiky od měsíce března 2020. Dále Nejvyšší soud doplnil, že za „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ nelze považovat nouzový stav jako takový, protože jednak není událostí, ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí. Nouzový stav může mít nicméně podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu. Především pak velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu konstatoval, že aby případy krádeží mohly být posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoník, musí zde být – kromě výše uvedené místní a časové – také určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Přitom může jít o různou souvislost spočívající např. v tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu existující událost, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání trestného činu, případně pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden apod. Uvedená souvislost je pak zřejmá zejména v případě, jestliže je trestný čin pachatele zaměřen přímo proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, anebo bude mařit či ztěžovat její zvládnutí nebo odvrácení atd. Nejvyšší soud v této souvislosti dodal, že popsaný výklad odpovídá i zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a tomu, jak byla tato zásada vyložena ve stanovisku uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle něj má uvedená zásada místo i tam, kde je sice nutné uplatnit trestní odpovědnost a trestní represi z ní vyplývající, ale míra této represe musí být jen skutečně nezbytná a odpovídající všem rozhodným okolnostem, zejména pak povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, který je základem trestní odpovědnosti pachatele. Vezmeme-li v úvahu naznačené výklady v trestní věci obviněného M. H., je zřejmé, že se útoků (ve dnech 20. 3. 2020 a 16. 4. 2020) dopustil v době jiné události vážně ohrožující živost nebo zdraví lidí, a to v období výskytu koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky, přestože v posuzovaném případě nikoli zvlášť intenzivního, přesto natolik významného, že vyvolal reakci vlády České republiky, která usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. 194, publikovaným pod č. 69/2020 Sb., vyhlásila podle čl. 5 a 6 zákona o bezpečnosti ČR nouzový stav na území České republiky, a poté nadále přijímala celou řadu omezujících a regulačních opatření. Současně však Nejvyšší soud konstatuje, že mezi zmíněnými útoky (popsanými pod body 3. a 4. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně), posouzenými jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, a událostí v podobě výskytu koronaviru, není dána žádná věcná souvislost ve smyslu výše shrnutých požadavků. Zmíněným vztahem se navíc již Okresní soud v Liberci v podstatě z obdobných úhlů pohledu a se správným závěrem zaobíral (viz body 40. až 62. jeho rozsudku). Jak je zřejmé z učiněných zjištění, obviněný se dopustil jednání proti cizímu majetku, a to jednak v prodejně Lidl v Liberci (kde odcizil vysavač a nářadí) a dále vnikl do sklepní kóje v suterénu panelového domu (kde odcizil kolo a další předměty). Soud prvního stupně k tomu rovněž konstatoval, že poškození nevykazují žádnou citelnější míru svého poškození v návaznosti na nouzový stav, a současně obviněný se tímto způsobem neobohatil o žádné zboží či věci, které by měly, byť sebemenší, vazbu na míru ochrany obyvatelstva před šířením koronaviru, nemůže to tedy být považováno za jednání, které zakládá použití vyšší trestní sazby z důvodu jeho spáchání v čase této mimořádné události. Obviněný se nedopustil rabování uzavřené prodejny, modus operandi jeho jednání by zjevně byl shodný i v případě, že by vyhlášen nouzový stav nebyl, jeho jednání na vyhlášení nouzového stavu nemělo žádnou vazbu, bylo vyvoláno zištnou potřebou obviněného opatřit si protiprávním způsobem prostředky pro saturaci svých ať už zbytných či nezbytných potřeb. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nerozporuje závěr soudu prvního stupně, že ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku neobsahuje, na rozdíl např. od ustanovení §247 tr. zákoníku či §42 písm. j) tr. zákoníku, výslovný odkaz na nouzový stav, případně krizovou situaci, pod kterou lze nouzový stav s ohledem na §2 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), podřadit. Avšak i přesto je dle názoru krajského soudu nutno na situaci panující v druhé polovině března 2020, tj. po vyhlášení nouzového stavu, nazírat jako na jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí uvedenou v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, když samotné vyhlášení nouzového stavu dne 12. 3. 2020 je nutno v tomto případě de facto označit za formální deklarací závažnosti tehdy panujícího stavu. Z trestněprávního hlediska je proto vyhlášení nouzového stavu nutno označit za autoritativní potvrzení výjimečnosti situace související s pandemií koronaviru SARS CoV-2, která byla také dle samotného usnesení vlády, jímž byl dne 12. 3. 2020 vyhlášen pro celé území České republiky nouzový stav, situací ohrožující zdraví osob nacházejících se na území České republiky. Dále uvedl, že je zcela nepochybné, že se jedná o bezprecedentní situaci, defacto nemající obdoby v novodobé historii nejen České republiky, ale i v celosvětovém měřítku, při které došlo v žalovaném období, a i v současné době dochází, k ochromení v podstatě veškerého ekonomického či společenského života nejen na území České republiky, přičemž s ohledem na počty nakažených osob u nás i ve světě, počet obětí, které si pandemie od svého počátku měla vyžádat (viz. příklad Itálie či USA na jaře roku 2020), a též závažnost průběhu nemoci u některých skupin osob, byla situace v druhé polovině března i v průběhu dubna 2020 událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Krajský soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací soudu prvního stupně vycházející zejména z teleologického výkladu ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, podle níž k naplnění této kvalifikované skutkové podstaty nepostačuje pouze samotná časová spojitost mezi výskytem koronaviru a předmětným jednáním obžalovaného, který dle závěrů soudu prvního stupně této situace nikterak nevyužil (neměl krást v provozovně uzavřené z důvodu opatření přijatých za účelem zabránění šíření koronaviru SARS CoV-2 ) a předmětem jeho trestné činnosti ani neměl být zdravotnický či jiný materiál sloužící k zabránění šíření koronaviru či jeho léčbě. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem však nelze přisvědčit soudu druhého stupně, pokud jednání obviněného posoudil jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí byla totiž naplněna jen stran časové a místní souvislosti (v danou dobu a na daném místě taková událost existovala), avšak nikoli již stran souvislosti věcné, protože předmětné útoky obviněného tuto událost či související dopady nijak nevyužily, nezneužily, nezvýšily apod. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že soud druhého stupně učinil nesprávné právní posouzení skutku v případě trestného činu krádeže, pokud u obviněného dovodil naplnění znaku jeho kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku pouze z důvodu časové a místní souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Tím byl odsuzující rozsudek soudu druhého stupně zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro shora uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem, který vyslovil odvolací soud a zrušil proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 55 To 33/2021, ohledně obviněného M. H., jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci. Bude tedy na něm, aby se věcí znovu zabýval v intencích pokynů dovolacího soudu, přičemž při novém rozhodování je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil. Vzhledem k tomu, že bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen z podnětu dovolání podaného obviněným, je třeba v novém řízení respektovat zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Se zřetelem na učiněné rozhodnutí muselo být rozhodnuto rovněž o vazbě obviněného M. H. podle §265 l odst. 4 tr. ř., jelikož další výkon trestu odnětí svobody, jež byl obviněnému M. H. uložen, pozbyl svého zákonného podkladu. Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného není dán žádný z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že se obviněný nebere do vazby. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2021 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu