ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.793.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 793/2021-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného M. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2021 č. j. 8 To 41/2021-344, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 134/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2021, č. j. 88 T 134/2020-326, byl obviněný M. F. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěnou dobu dne 19. 7. 2020 přinesl do koupelny bytu č. 1 na ul. XY v XY propanbutanové lahve o obsahu 10 litrů a na jednu z nich hadicí připojil plynový vařič, hořák vařiče zapálil a druhou lahev postavil na plamen s úmyslem způsobit výbuch a přivodit si takto svoji smrt, přičemž k výbuchu propanbutanové lahve, naštěstí pouze fyzikálnímu, která byla vystavena plamenu, došlo v době kolem 20.15 hod. téhož dne a pouze shodou okolností nezávislých na jeho vůli nedošlo k následnému výbuchu plynovzdušné směsi a explozivnímu hoření a vzniku požáru, resp. také následnému výbuchu druhé propanbutanové lahve, když výbuchem byla vyražena 2 okna bytu, vstupní dveře do bytu, strženy 2 zděné příčky bytového jádra, zničena koupelna a WC ke škodě vlastníka bytu Družstvo XY, IČ: XY, se sídlem XY, ve výši nejméně 500.000 Kč poškozením bytu, přičemž v důsledku výbuchu bylo z domu evakuováno celkem 13 osob, které byly v bezprostředním ohrožení života a do svých bytů se mohly vrátit až po posouzení objektu statikem, když výbuch dále poškodil protipožární strop ve sklepní kóji č. 5, která je v osobním vlastnictví M. I., nar. XY, kterému vznikla škoda jednak poškozením stropu kóje, jednak unikající vodou z výbuchem poškozené vodovodní stupačky na uložených věcech ve sklepní kóji, když Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha, mu vyplatila po započtení jeho spoluúčasti pojistné plnění v celkové výši 59.763 Kč“.
Za to byl obviněný podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jednotliví poškození byly s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 8 To 41/2021-344, shora citovaný rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že na nezměněném skutkovém základě uznal obviněného vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci toliko podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu pak podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, znovu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl stejně jako soud prvního stupně výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný M. F. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, nenese veškeré obligatorní znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy se po jeho výtce dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda skutečně úmyslně vydal v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví větší počet osob, případně cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. V uvedené souvislosti poukázal na způsob svého počínání i místo, kde sestavil hořák a plynové bomby. To nezvolil náhodně. Postupoval v přesvědčení, že plánovaný výbuch naruší toliko zděnou příčku koupelny, ta se propadne do sousedního pokoje, zavalí ho a usmrtí. V tu chvíli mu přišlo logické, že výbuch způsobí tlakovou vlnu, která naruší pouze zděnou část bytu, ale samotný dům zůstane z důvodu železobetonové konstrukce nepoškozen. V koupelně se přitom nenacházely ani žádné látky, které by mohly vzplanout ohněm. Variantu, že v důsledku výbuchu dojde k masivnímu požáru v domě, ani na okamžik nevnímal jako reálnou. Podle jeho mínění nebylo dostatečně prokázáno, že nebezpečí pro obyvatele domu hrozilo bezprostředně. Navíc zdůraznil, že pro naplnění znaku obecného nebezpečí nestačí vznik nebezpečí jakékoli újmy na zdraví u většího počtu osob, ale musí jít přinejmenším o nebezpečí těžké újmy na zdraví. Pokud v této souvislosti znalec Ing. Šrom k předpokládanému ději uvedl, že bez zásahu hasičů mohlo dojít k výbuchu druhé propanbutanové láhve, neboť v jejím okolí by se vytvořila výbušná koncentrace plynu, který by mohl být zažehnut, považuje dovolatel jeho závěry za příliš obecné. Znalec dle jeho poukazu vycházel pouze ze spekulativního předpokladu, že plynovzdušná směs se v danou chvíli a na daném místě nacházela v takové koncentraci, aby dosáhla stanovené meze výbušnosti. Tato koncentrace však objektivně zjištěna nebyla a s ohledem na vyražená okna a dveře bytu lze předpokládat spíše naředění směsi vzduchem. Stejně tak nebylo postaveno na jisto, jakým způsobem mohlo vzhledem ke konstrukci domu dojít k rozšíření případného požáru nebo toxických zplodin do vyšších pater. Z videozáznamu monitorujícího zásah hasičů je pak patrné, že obyvatelé domu se do něj mohly vrátit bez větší prodlevy. Dále dovolatel připomněl, že pro naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu je třeba úmyslného zavinění. To však podle jeho mínění v jeho případě dovodit nelze. Trestněprávní následek předpokládaný v §272 odst. 1 tr. zákoníku si totiž vůbec nepředstavoval jako možný. Důvody svého jednání osvětlil dostatečně. Jeho motivem byla snaha ukončit svůj život, byť způsob, který k tomu zvolil, byl ten nejhorší možný, což si nyní uvědomuje. I podle znaleckého posudku MUDr. Holanové se ovšem v rozhodné době nacházel ve stavu navozené rozlady, podpořeném ještě požitým alkoholem, kdy na ostatní osoby v domě ani na možnou materiální škodu na cizím majetku nemyslel. Soustředil se výhradně na vlastní osobu a na cíl se usmrtit. Dovolatel odmítl úvahy soudů, které jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu dovodily z obecného povědomí o výbušnosti propanbutanu a medializace jiných obdobných případů. Takové odůvodnění pokládá za zcela nedostatečné. Znovu zopakoval, že důvodně předpokládal pouze fyzikální výbuch, který na celkovou konstrukci domu nebude mít žádný dopad a nepovede ani ke vzniku masivního požáru. V tomto ohledu mu nebyla prokázána ani tzv. nepravá lhostejnost k následku, tj. jeho případné kladné stanovisko k možnosti, že tento může nastat. Dovolatel konečně namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, když soudy nezohlednily jeho postoj k věci a soubor polehčujících okolností, zejména jeho doznání, projevenou lítost, omluvu, snahu o náhradu škody a dosavadní trestní bezúhonnost. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že obviněný v něm sice brojil proti právní kvalifikaci skutku jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem minimálně ve vztahu k otázce naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu svým jednáním primárně polemizoval s hodnocením důkazů soudy nižších instancí. V rozporu s uplatněným dovolacím důvodem tedy zpochybnil správnost jejich skutkových zjištění. V projednávaném případě však žádný, natož pak extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a soudy rekonstruovaným skutkovým stavem, který by výjimečně umožňoval jeho přezkum v dovolacím řízení, dán není. Charakter procesních námitek podle přesvědčení státního zástupce vykazovaly i výhrady obviněného směřující proti posouzení jeho zavinění, zvláště pak ty, jimiž vlastním způsobem hodnotil výňatky ze znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové. V tomto směru navíc obviněný pouze zopakoval svoji obhajobu uplatňovanou i v odvolacím řízení, s níž se již dostatečně vypořádal Krajský soud v Brně. Ten u obviněného správně dovodil nepřímý úmysl ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení, založený na podmínce srozumění vyjadřujícího kladný vztah pachatele k možnému trestně relevantnímu následku. Třebaže obviněný svým jednáním sledoval primárně jiný cíl, a sice usmrtit sebe sama, jím zvolený mechanismus sebevraždy v přízemním bytě předpokládal způsobení reálné hrozby i pro další obyvatele bytového domu. To mu muselo být zřejmé nejen s ohledem na jeho věk ale i dosažené technické vzdělání. Přesto neučinil žádné opatření, aby rozvoji účinků výbuchu plynu zabránil, nebo se je snažil alespoň zmírnit navenek. Nelze tak přisvědčit jeho tvrzení, že spoléhal na izolovaný průběh výbuchu směrem ke spadnutí příčky v koupelně, kterou měl být zavalen. Pouze shodou okolností nezávislých na jeho vůli nenastalo explozivní hoření, požár v bytě a následný výbuch druhé propanbutanové láhve. V daném případě tak lze hovořit o jeho nepravé lhostejnosti k tomu, zda následek nastane či nenastane, a z jeho kladného stanoviska k oběma možnostem bylo u něho možno dovodit i potřebné srozumění. Námitky dovolatele vůči výroku o trestu podle státního zástupce žádnému zákonnému důvodu neodpovídají. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. F. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dále bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je nutno konstatovat, že deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídala ta část argumentace obviněného, která se vztahovala k otázce naplnění znaků objektivní stránky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku v jeho jednání. Zde totiž obviněný fakticky předložil vlastní výklad závěrů plynoucích ze znaleckého posudku z oboru požární ochrany a z výpovědi jeho zpracovatele Ing. Ivo Šroma v hlavním líčení a tím se pokoušel zpochybnit relevantní skutková zjištění, která z těchto důkazů vyvodily soudy obou stupňů. Primárně tedy brojil proti procesu hodnocení důkazů, a to výhradami procesní a nikoli hmotněprávní povahy, které pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil mimo jiné i případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Je-li v dovolání vytýkáno takové zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně mělo nebo alespoň mohlo mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Takovou závažnou vadu řízení, která by zároveň znamenala markantní porušení zásad spravedlivého procesu, však dovolací senát v posuzované trestní věci nezjistil . Nedovodil, že by soud prvního stupně dospěl k reklamovanému skutkovému zjištění, podle nějž obviněným záměrně iniciovaný výbuch plynu mohl založit (a spíše jen šťastnou shodou okolností reálně nezaložil) masivní požár v bytovém domě a bezprostředně tak ohrožoval na životě či zdraví minimálně třináct dalších osob přítomných v rozhodnou dobu na daném místě, po nekritickém či deformativním hodnocení výše zmíněných důkazů. S totožnou procesní argumentací, jakou obviněný uplatnil i v předloženém dovolání, se však především v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal odvolací soud. Jestliže jeho obhajobu v tomto směru vyhodnotil jako ryze účelovou a proti zpochybňovaným skutkovým zjištěním městského soudu neměl žádných výhrad, své stanovisko k věci odůvodnil v bodech 4. až 13. písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (viz §125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Obviněnému jinými slovy nelze přisvědčit v názoru, že by závěr soudů o naplnění všech formálních znaků objektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání byl projevem nepřípustné libovůle.
S jistou mírou tolerance bylo možno z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně relevantní pouze námitky dovolatele směřující vůči právnímu posouzení otázky jeho zavinění. Nejvyšší soud jim však nepřiznal žádné opodstatnění . Nepřehlédl, že argumentace obviněného je i v tomto směru prostým opakováním jeho obhajoby uplatňované prakticky ve všech fázích trestního řízení, a proto se zaměřil na způsob, jakým se s ní vypořádal odvolací soud. Jeho úvahy vztahující se k naplnění subjektivní stránky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku posuzovaným skutkem (viz bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku) přitom vyhodnotil jako naprosto dostačující a především věcně správné. Jsou to naopak tvrzení obviněného, která pokládá za vnitřně rozporná a ve své podstatě nelogická.
Obviněný totiž na straně jedné prosazuje variantu skutkového děje, podle níž vlastně dopředu počítal výhradně s „kontrolovaným“ izolovaným fyzikálním výbuchem pouze jedné z propanbutanových láhví v jeho koupelně, a to bez možnosti následného zahoření unikajícího plynu a živelného rozšíření požáru do společných částí bytového domu (viz jeho poukaz na nehořlavost materiálů v koupelně), aby na straně druhé při vlastní interpretaci vybraných pasáží znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Martou Holanovou, ustavičně zdůrazňoval, že otázku, zda plánovaná exploze in eventum může ohrozit životy a zdraví ostatních obyvatel domu či majetek bytového družstva v rozhodnou chvíli vůbec neřešil, neboť nemyslel na nic jiného než na skoncování s vlastní životem. Takovou „schizofrenní“ myšlenkovou konstrukci však nelze vnímat jinak než jako snahu zastřít a relativizovat snadno uchopitelnou podstatu řešeného problému, jak ji vystihli krajský soud a koneckonců i vyjadřující se státní zástupce. Ten přiléhavě konstatoval, že průměrně intelektově vybavený dospělý člověk, jakým dovolatel bezpochyby je, má dostatečné povědomí nejen o destruktivním potenciálu výbuchu plynu, ale i o efektu, který přináší kontakt této navýsost explozivní a hořlavé látky (nejen) s otevřeným ohněm. Pokud tedy dovolatel i při znalosti těchto notoriet ve své koupelně v přízemí bytového domu sestavil „sebevražedný“ mechanismus založený na iniciaci postupného výbuchu dvou téměř plných propanbutanových lahví, vskutku nelze uvěřit tomu, že by v jeho představách nebyl zahrnut jako možný i takových scénář, kdy jejich detonace povede mimo jiné ke vzniku a následnému živelnému šíření požáru přesahujícího hranice jeho bytové jednotky. Zároveň nemohl počítat s žádnou konkrétní významnou okolností, která by tomuto snadno představitelnému a očekávatelnému následku mohla zabránit. V jeho jednání proto bylo možno dovodit nejen intelektuální, ale i volní složku nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku byl tudíž uznán vinným zcela po právu.
K navazujícím námitkám obviněného směřujícím proti pravomocnému výroku o trestu je třeba připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat jen specifické vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako je nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takové pochybení však obviněný soudům nevytkl a z povahy věci ani vytýkat nemohl. Zvolený dovolací důvod tak svými výhradami v tomto směru nenaplnil . Pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo.
K nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení v rozhodnutí soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad rozsudek odvolacího soudu v projednávaném případě zatížen nebyl. Obviněný byl odsuzován mimo jiné za zločin podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od tří do osmi let. Pokud mu tedy v konečném výsledku krajský soud uložil trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, navíc jako úhrnný i za další sbíhající se trestný čin, evidentně se nejednalo o nezákonnou sankci ani co do druhu trestu, ale ani co do jeho výměry.
Je pravdou, že Nejvyšší soud za určitých okolností může korigovat i jinak zákonný trest. Takový výjimečný postup lze ovšem uplatnit spíše jen výjimečně, a to tehdy, jestliže by tento trest měl povahu extrémně přísné, zjevně nepřiměřené a tudíž nespravedlivé sankce (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatele v konkrétním případě nemá. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí v předložené trestní věci tak rozhodně atakovány nebyly.
Celkově lze tudíž uzavřít, že dovolací námitky obviněného M. F. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření důvodů obsažených v §265b tr. ř. a dílem z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu