ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.855.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 855/2021-1143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 4 To 105/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 3 T 6/2018, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání přečinů zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedená jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §229 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného G. G. B.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 3 T 6/2018, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 4 To 105/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že obviněný M. P. byl uznán vinným ze spáchání přečinů zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
I. „jako jednatel společnosti C. C., IČO: XY, se sídlem XY, která je od 2. 10. 2002 na základě kupní smlouvy vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova zámku čp. XY a dále pozemků parc. č. st. XY, st. XY, st. XY, XY, XY, s kupní cenou v částce 5 000 000 Kč, na nichž se nachází brána I., zámecká zahrada a ohradní zeď, v katastrálním území C., obec C., okres XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, katastrální pracoviště XY, jež jsou národní kulturní památkou, zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rejstříkovým číslem 43309/5-1086 dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, čehož si musel být vědom, si v období od 2. 10. 2002 nejméně do 11. 4. 2017, řádně neplnil povinnost vlastníka kulturní památky vyplývající z ust. §9 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů na vlastní náklad pečovat o zachování kulturní památky, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením, neboť z jeho strany dlouhodobě absentovala komplexní péče o nemovitou kulturní památku, přičemž tímto nekonáním došlo k poškození spodní části levých dveří zámeckého průjezdu, dílčím poruchám vnější fasády způsobeným zatékáním či nedostatečným odvodněním okapových svodů, nádvoří zámku (čestný dvůr) zarostlo náletovými dřevinami, v interiérech jsou na mnoha místech poškozené původní dveřní výplně, na podlaze se nacházejí kusy odpadlých omítek, je patrná absence několika okenních křídel, zatékání do interiéru, chybějící části vestavěných skříní, odlupující se výmalba a další poškození,
II. jako jednatel společnosti C. P., IČO: XY, se sídlem XY, která je od 21. 7. 2004 na základě kupní smlouvy vlastníkem pozemku parc. č. XY o celkové výměře 3.227 m2, jehož součástí je budova zámku na adrese XY, okres XY, v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, katastrální pracoviště XY, s kupní cenou v částce 3 336 664 Kč, jež je od 17. 1. 1964 národní kulturní památkou, zapsanou v rejstříku Národního památkového ústavu dle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, pod pořadovým číslem XY a zároveň ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů je budova zámku vedena jako kulturní památka, čehož si musel být vědom, si v období od 21. 7. 2004 nejméně do 2. 2. 2017 řádně neplnil povinnost vlastníka kulturní památky vyplývající z ust. §9 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů na vlastní náklad pečovat o zachování kulturní památky, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením, neboť z jeho strany dlouhodobě absentovala komplexní péče o nemovitou kulturní památku, přičemž tímto nekonáním došlo k závadám na střešní krytině, kdy se jedná o lokální poruchy krytiny způsobující likvidační zatékání do památkového objektu, poškození v místě úžlabí a vikýřů při jihozápadním nároží stavby, k lokálnímu poškození okapového systému v místech vyšších partií svodů, díky absenci omítek a obnažení zdiva došlo k poškození komínových těles, vzhledem k dlouhodobé neúdržbě vnější fasády došlo k lokálním poruchám, zatékání do interiéru, neprovětrávání přízemí objektu, způsobující riziko rozmachu dřevokazných hub a dalších škůdců.“
Za uvedená jednání byl obviněný M. P. odsouzen podle §229 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) roků.
Naproti tomu byl obviněný M. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 18. 6. 2018, č. j. ZT 41/2018-33, pro skutek, jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 4 To 105/2020, v němž měl být spatřován zločin zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, neboť označený skutek není trestným činem.
Obviněný G. G. B., byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 18. 6. 2018, č. j. ZT 41/2018-33, pro další skutek, jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 4 To 105/2020, v němž měl být spatřován zločin zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, neboť označený skutek není trestným činem.
Obviněný M. P. podal následně prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod uplatnil z důvodu extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jakožto jednatel vlastníků kulturních památek větší hodnoty blíže popsaných ve výroku napadeného rozsudku řádně neplnil povinnosti, když nepečoval o jejich zachování, neudržoval je v dobrém stavu, nechránil je před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením, v důsledku čehož poškodil důležitý kulturní zájem chráněný zákonem o státní památkové péči. Namítá, že skutky pod bodem I. a II. napadeného rozsudku byly nesprávně posouzeny jako trestné činy, ačkoli nevykazují znaky trestných činů. Dle obviněného skutkový stav věci neumožňuje právní kvalifikaci skutků jako přečinů zneužívání vlastnictví dle §229 tr. zákoníku. Namítaný extrémní rozpor pak spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nevyrovnaly se závěry všech znaleckých posudků znalce Wizovského. Podle obviněného nebyl náležitě zjištěn, prokázán a kvantifikován rozsah poškození předmětných kulturních památek, nebylo zjištěno, zda a jak ztratily uvedené památky svoji kulturní a historickou hodnotu či jak došlo k jejímu snížení. Namítá, že znalec Wizovský nebyl schopen při svém výslechu náležitě objasnit, co procenta degradace znamenají, co s čím srovnával, nehodnotil opotřebení, nedokázal odpovědět, zda a jak byly porušeny jednotlivé dílčí stavební konstrukce. Jeho závěry stran obou kulturních památek jsou tak stanoveny jakýmsi odhadem, jsou nepřesné a nepřezkoumatelné. Ohledně zámku v XY namítá, že znalec si interiér zámku před vypracováním znaleckého posudku ani neprohlédl. Rovněž i ke znaleckému posudku ohledně zámku v XY má obviněný zásadní procesní výhrady a uvádí, že má pochybnosti o tom, zda znalec skutečně viděl všechna jím zjištěná a popsaná poškození. Poukazuje na nedostatek erudice znalce Wizovského.
Obviněný dále uvádí, že soudy jemu za vinu kladené činy nesprávně právně posoudily, protože nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku doplněném principem „ultima racio“. Je přesvědčen, že se jedná o případ, kdy použité prostředky trestní represe nejsou oprávněné. Existují jiné právní normy ve vztahu k možnosti porušení povinnosti vlastníka kulturní památky ev. k odstranění škodlivých následků a tyto prostředky by dle obviněného zcela postačily k urovnání negativních dopadů. Pokud byly při kontrolách prováděných pracovníky orgánů státní památkové péče obou kulturních památek vytknuty nějaké nedostatky, byly vždy podle pokynů v rámci dostupných možností a podmínek odstraňovány. V případě zámku XY k nápravnému řízení ve smyslu §10 odst. 1 zákona o státní památkové péči ani k zahájení řízení ohledně naplnění skutkové podstaty přestupku dle §35 citovaného zákona nebylo nikdy přistoupeno. V případě zámku XY bylo v souvislosti s opravou střešní krytiny postupováno tak, že bylo uloženo Městským úřadem XY, odborem stavebního úřadu, opatření dle §10 odst. 1 zákona o památkové péči, což bylo obviněným průběžně řešeno a vyvíjena činnost ohledně uložených povinností. V případě zámku XY pak bylo pouze jednou vydáno rozhodnutí o správním deliktu ve smyslu §35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, když vedené řízení bylo nakonec usnesením téhož orgánu zastaveno. Obviněný z titulu své funkce jednatele zajistil, aby byly odstraněny vytýkané závady týkající se zámku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí o zastavení řízení je mimo jiné konstatováno, že došlo k odstranění závadového stavu, pro který bylo toto správní řízení zahájeno. S ohledem na výše uvedené je tedy nepochybné, že existovala možnost správního trestání na úseku státní památkové péče a prostředky trestního práva měly být použity zdrženlivě, nikoli ryze mechanicky a formalisticky. Kulturní zájem nebyl v posuzovaném případě ani u jedné z kulturních památek poškozen v takové míře společenské škodlivosti, aby byla naplněna skutková podstata přečinu zneužívání vlastnictví dle §229 tr. zákoníku. Jednání obviněného proto nelze označit za natolik závažné, aby bylo řešeno prostředky trestního práva.
Obviněný dále uvedl, že pokud je mu kladeno za vinu, že jakožto jednatel vlastníků předmětných kulturních památek, tj. zámku XY a zámku XY, poškodil důležitý kulturní zájem tím, že poškodil tyto věci větší hodnoty, pak je třeba toto poškození jak ve vztahu k důležitému kulturnímu zájmu, tak ve vztahu k samotným předmětným kulturním památkám zjistit, prokázat a vyčíslit, k čemuž nedošlo. Navíc došlo i k nesprávnému hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s hmotněprávní kvalifikací jeho jednání jako úmyslného trestného činu, byť ve formě nepřímého úmyslu. Nebyl si vědom, že by svým jednáním v souvislosti s péčí o zámky porušoval své povinnosti vyplývající ze zákona o státní památkové péči a rozhodně popírá, že by nic ohledně stavu kulturních památek nečinil a tím umožnil jejich další poškozování. V trestním řízení nebylo jeho úmyslné zavinění prokázáno. Uvádí, že z titulu svého postavení jako jednatele péči o obě kulturní památky zajišťoval řádně, stav kulturních památek byl kontrolován, byly vynakládány nemalé finanční prostředky na jejich údržbu a opravy. Obviněný poskytoval součinnost jak orgánům státní památkové péče, tak příslušným stavebním úřadům. Přístup orgánů státní památkové péče stran prováděných kontrol předmětných kulturních památek vytvořil u obviněného zcela legitimní očekávání, že prováděná péče o obě předmětné kulturní památky je dostatečná a ničeho nezanedbal. Dodává, že po zakoupení zámku v XY byl navíc 9 let veden restituční spor a za situace této právní nejistoty vlastnictví nebylo možné plánovat investiční záměr či projekt. V této souvislosti namítá i nesprávné časové vymezení obou skutků, kdy inkriminované období je vymezeno paušálně a formalisticky od okamžiku nabytí předmětné kulturní památky. Není jasné, z čeho je dovozován počátek porušování povinnosti ze strany obviněného.
S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 4 To 105/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 3 T 6/2018, a nerozhodne-li podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci o zproštění obžaloby obviněného, aby přikázal věc Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. P.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku znalce z oboru školství a kultura, odvětví výtvarné umění, specializace nemovité kulturní památky Mgr. Tomáše Wizovského) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud k námitce obviněného, že v případě zámku v XY si znalec interiér zámku ani neprohlédl a vycházel z podkladů v jiné trestní věci, kde se prověřoval vandalismus v zámku, uvádí, že znalcem použitá fotografická dokumentace byla skutečně pořízena v souvislosti s prověřováním jiné trestné činnosti, k níž na zámku v XY mělo docházet, ovšem skutečnost, že tato fotodokumentace byla pořízena při ohledání místa činu v jiné trestní věci, nebrání tomu, aby tuto znalec mohl použít ke znaleckému zkoumání stavu nemovitosti. Ke znaleckému posudku Mgr. Tomáše Wizovského ohledně zámku v XY obviněný poukázal na to, že znalcem učiněný popis koresponduje s popisem poškození, které uváděla svědkyně I. H., a že znalec měl zahrnout do svých závěrů poškození objektů způsobená protiprávními zásahy třetích osob. Zde Nejvyšší soud uvádí, že nelze shledat pochybení v tom, že se znalec ve svém popisu zčásti shodl se svědkyní I. H., která v minulosti pracovala na odboru památkové péče, a tak v problematice poškození kulturních památek se vyznala. Pokud jde o tvrzená poškození, která měly způsobit třetí osoby, je nutno uvést, že obviněnému není kladeno za vinu protiprávní jednání třetích osob, podstatné však je, že jeho úkolem, jakožto jednatele společností, které kulturní památky vlastnily, bylo dostatečným a relevantním způsobem zabránit vnikání třetích osob, které by mohly na kulturní památce způsobit škody nejen na majetkových, ale také na kulturních hodnotách památek. Ze spisu je patrno, že určitá opatření k zabránění vniknutí třetích osob přijata byla. Za vinu obviněnému proto nejsou kladena protiprávní jednání třetích osob ani jejich následky, ale to, že takové následky nenapravil, čímž mohlo dojít a také docházelo k dalšímu narušení stavu kulturních památek.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že skutky pod bodem I. a II. napadeného rozsudku byly nesprávně posouzeny jako trestné činy, ačkoli nevykazují znaky trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Dle obviněného skutkový stav věci neumožňuje právní kvalifikaci skutků jako přečinů zneužívání vlastnictví dle §229 tr. zákoníku.
Trestného činu zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poškodí důležitý zájem kulturní, vědecký, na ochraně přírody, krajiny nebo životního prostředí, chráněný jiným právním předpisem, tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc větší hodnoty, která požívá ochrany podle jiného právního předpisu. Objektem trestného činu je mimo jiné zájem na ochraně důležitých kulturních či vědeckých hodnot. Jedná se tedy v praxi o statky, které jsou předmětem zvláštní ochrany, jako zejména kulturní památky, jiné předměty kulturní povahy, muzejní sbírky, chráněné části přírody a podobně a které jsou ve vlastnictví pachatele nebo, s nimiž je pachatel oprávněn nakládat jako s vlastními. Ustanovení přímo navazuje na zvláštní předpisy upravující ochranu určitých významných věcí v obecném zájmu a doplňuje o možnost trestního postihu za typově nejzávažnější protiprávní jednání. Jednání může spočívat, jak v konání tak opomenutí, například neplněním povinností, které ve vztahu k vlastněné věci ukládají, v souvislosti s jejím vlastnictvím, zvláštní právní předpisy. Následkem jednání pak může být například poškození věci. Ve všech těchto případech musí být splněna také podmínka, že je takto způsobeno poškození důležitého zájmu kulturního, vědeckého, na ochraně přírody, a krajiny nebo životního prostředí, který je chráněn jiným právním předpisem.
Důležitým kulturním zájmem je zájem na ochraně kulturních památek podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Kulturními památkami jsou podle tohoto zákona movité nebo nemovité věci, popřípadě soubory takových věcí, které jsou dle prohlášení ministerstva kultury významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, a dále takové věci, které mají přímý vztah k významným osobnostem, historickým událostem. Tento statut bezpochyby uvedené památky naplňovaly, konkrétně se k tomu vyjadřoval i znalec Mgr. Tomáš Wizovský, případně to plynulo také ze stanoviska Ministerstva kultury.
Obviněný M. P. byl jediným jednatelem společnosti C. C., vlastnící zámek XY, který je národní kulturní památkou, zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, a jako takový zodpovídal za péči o zámek jako kulturní památku. Objektivně lze připustit, že byla přijata některá opatření k zamezení přístupu nepovolaných osob a byly činěny některé dílčí opravy u objektu zámku, zejména v reakci na havarijní stav a z větší části také na výzvu orgánů státní památkové péče, ale ani jedno nebylo dostatečné k tomu, aby se zabránilo poškození kulturní hodnoty zámku. Nutno podotknout, že neutěšený stav této kulturní památky je dostatečně dokladován příslušnou fotodokumentací a vyjádřeními orgánů státní památkové péče. Taktéž v rámci zámku v XY byly prováděny pouze dílčí akutní opravy, ačkoliv bylo zapotřebí komplexních a systémových oprav, objekt nebyl obydlen ani systematicky hlídán ani žádným způsobem využíván. Do objektu opakovaně vnikaly třetí osoby, které kulturní památku devastovaly. Opravy nebyly systematické, chyběl potřebný dohled vlastníka kulturní památky a návštěvy vlastníka na zámku nebyly tak časté. Jednání obviněného M. P. proto naplnilo znaky dvou přečinů zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, neboť jako jednatel vlastníků kulturních památek větší hodnoty, což platí pro zámek v XY a zvlášť pro zámek v XY, řádně neplnil povinnosti, když nepečoval o jejich zachování, neudržoval je v dobrém stavu a nechránil je před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením, v důsledku čehož poškodil důležitý kulturní zájem chráněný zákonem o státní památkové péči.
K námitce obviněného, že po zakoupení zámku v XY byl 9 let veden restituční spor a za situace této právní nejistoty vlastnictví nebylo možné plánovat investiční záměr, Nejvyšší soud uvádí, že třebaže restituční řízení probíhalo několik let, lze poukázat na platný a účinný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí a z toho pro vlastníka vyplývající závazky ve smyslu zákona o státní památkové péči. Taktéž k námitce obviněného ohledně nesprávného časového vymezení obou skutků, kdy inkriminované období je dle obviněného vymezeno paušálně a formalisticky od okamžiku nabytí předmětné kulturní památky, Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na body 22 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a dodává, že vymezení časového období těchto skutků je důvodné, když obviněný jako jednatel vlastníka kulturní památky měl o zámky pečovat v průběhu celého jeho působení ve funkci, což se však nestalo.
Obviněný dále v rámci zmíněného dovolacího důvodu namítl, že došlo k nesprávnému hodnocení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, přičemž nesouhlasí s hmotněprávní kvalifikací jeho jednání jako úmyslného trestného činu.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný jednoznačně věděl, že se jak u zámku v XY, tak i u zámku v XY jedná o kulturní památky zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek, když ho opakovaně kontaktovaly orgány státní památkové péče, dokonce s těmito orgány prostřednictvím zástupců jednal ohledně některých oprav. Obviněný také z vyjádření správních orgánů musel vědět o špatném stavu těchto kulturních památek, přesto ničeho nečinil a tím umožnil další jejich poškozování vlivem vnějších faktorů. Lze proto dovodit jeho srozumění s tím, že může dojít (a také došlo) k porušení zákonem chráněného zájmu, kterým v této věci byl zájem na ochraně kulturních památek před jejich poškozením. Proto je u obviněného dáno zavinění ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
K námitce obviněného, že nebyl náležitě zjištěn, prokázán a kvantifikován rozsah poškození předmětných kulturních památek a nebylo zjištěno, zda a jak ztratily uvedené památky svoji kulturní a historickou hodnotu či jak došlo k jejímu snížení, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění odvolacího soudu v bodu 27. Pokud jde o samotný způsob vyjádření stupně degradace jednotlivých objektů, odvolací soud zde připomněl, že smysl otázky na znalce ohledně stupně degradace jednotlivých kulturních památek nespočíval v jejich ocenění, tj. úkolem znalce nebylo zodpovědět, jaká byla finanční částkou vyjádřená hodnota kulturních památek v době, kdy společnosti, jejichž jednatelem byl obviněný M. P. jednatelem, nabyla vlastnická práva k předmětným kulturním památkám, a jaká byla jejich hodnota v době zpracování znaleckého posudku. Předmětem této otázky bylo posouzení, zda došlo k poklesu kulturní hodnoty památek, nikoliv jejich finanční hodnoty, jelikož tato okolnost je podstatná z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku. K námitce obviněného ohledně nedostatku erudice zmíněného znalce Nejvyšší soud uvádí, že znalec Mgr. Tomáš Wizovský je osobou plně kompetentní k posouzení změny stavu kulturních památek, zvláště když se na nemovité kulturní památky a architektonické památky v rámci své znalecké činnosti specializuje. Znalec byl při svém výslechu navíc velmi podrobně a extenzivně dotazován, jak dospěl k tomuto procentuálnímu vyjádření degradace stavu kulturních památek. Uvedené námitce proto nelze přisvědčit.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl porušení zásady „ultima ratio“. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěné jednání obviněného je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §229 tr. zákoníku. Skutečnost, že by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Jednání obviněného v projednávané věci je natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud dodává, že obviněný svým chováním zásadně překročil korektní očekávání společnosti od jednatele vlastníka ve vztahu k národní kulturní památce a zachování kulturních hodnot pro budoucí generace. Nelze akceptovat tezi obviněného, že pakliže nebyl vícekrát urgován a sankcionován státními orgány, nemohl dovodit, že se o památky dostatečně nestará. Jejich dlouhodobé chátrání bylo očividné. Není tedy na místě legitimní očekávání, že jeho jednání nebude řešeno v trestní rovině, zvláště, měl-li, jak sám uvedl zkušenosti s kulturními památkami.
Obviněný v dovolání dále poukazuje na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Lounech, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, částečně z výpovědi samotného obviněného M. P., který se k věci opakovaně vyjádřil, ale i ze svědeckých výpovědí E. K., H. E.-H. L., P. K., I. H., P. J., J. N. a Z. P., jejichž podrobný obsah je uveden v odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i z výpovědí znalce Mgr. Tomáše Wizovského, včetně jeho závěrů prezentovaných ve znaleckých posudcích, dále ze závěrů znalkyně Ing. Petry Rackové, a samozřejmě celé řady ostatních důkazů v podobě listinné povahy, jejichž zásadní obsah je rovněž citován v odůvodnění napadeného rozsudku. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinů zneužívání vlastnictví podle §229 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu