ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.945.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 945/2021- 469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného M. F. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Heřmanicích, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 5 To 175/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 49/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 3 T 49/2019, byl obviněný M. F. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) při zrušení výroku o vině, jakož i dalších výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad a v celém výroku o souhrnném trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, ze dne 30. 7. 2018, č. j. 4 T 132/2017-233, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2018, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem 1.) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.), kterého se dopustil se spoluobviněným T. G. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se trestné činnosti dopustili tím, že:
1.
a. ve dnech 13. 10. 2016 a 14. 10. 2016 v XY, okres Nový Jičín, na XY, v provozovně XY, předstíral před N. F., nar. XY, která projevila zájem si pořídit ojeté osobní motorové vozidlo, že jí opatří ve lhůtě do 14 dní za výhodnou cenu do 100 000 Kč osobní motorové vozidlo Škoda Octavia zabavené při exekuci, současně od ní převzal zálohy ve výši 50 000 Kč a 15 000 Kč, následně svůj slib nesplnil, získané peníze užil pro svou potřebu, čímž způsobil N. F. škodu v celkové výši 65 000 Kč,
b. dne 15. 6. 2017 v odpoledních hodinách ve XY, okres Vsetín, pod záminkou zprostředkování nákupu pracovního stroje zn. JCB 3CX terénního automobilu Land Rover Discovery, k němuž mělo dojít nejpozději do 15. 7. 2017, vylákal na A. Š., nar. XY, částku 100 000 Kč jako zálohu, načež ve smluvené lhůtě nákup nezprostředkoval a převzaté peníze nevrátil,
c. v blíže nezjištěných dnech v období nejméně od počátku července 2017 do konce srpna 2017 v XY a XY, okres Nový Jičín, a na dalších místech území České a Slovenské republiky, poté, co navázal plnohodnotný vztah s tělesně postiženou Z. W., nar. XY, jež byla trvale upoutána na invalidní vozík, a o níž věděl, že obdržela pojistné plnění ve výši 1 700 000 Kč, využil citových vazeb, jež k němu chovala, své sociální obratnosti a schopnosti apelovat na její citovou zranitelnost silně ovlivněnou fyzickým handicapem a pod příslibem pořízení elektrické čtyřkolky pro invalidy, po které toužila, zprostředkování koupě rodinného domu v XY a zakoupení objektu ubytovny v XY, kterou by společně zrekonstruovali a ona pak pronajímala, od jmenované postupně vylákal různé finanční částky, celkem 430 000 Kč, přičemž své sliby nesplnil a získané peníze užil pro svou potřebu, čímž Z. W. způsobil škodu v celkové výši 430 000 Kč,
přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 9. 2012 č.j. 3 T 23/2011-355 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 4 To 258/2012 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou, kdy dne 26. 3. 2015 byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn na zkušební dobu 7 let,
2.
v blíže nezjištěný den v měsíci září 2017 v XY, okres XY, na XY, v provozovně XY, obžalovaný M. F. záměrně vystupoval před N. F., nar. XY, která jej opakovaně žádala o vrácení finanční částky ve výši 65 000 Kč, kterou mu poskytla na obstarání osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia jako zprostředkovatel a obžalovaný T. G. jako jeho nadřízený, kteří mají možnost zajistit obstarání osobních automobilů zabavených při exekucích, a nabídli jmenované, že jí opatří ve lhůtě do 1 měsíce osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia v hodnotě 165 000 Kč s tím, že částku ve výši 100 000 Kč již uhradila, současně od ní převzali zálohu ve výši 65 000 Kč a následně ve dvou případech od ní převzali další zálohy ve výši 15 000 Kč a 5 000 Kč, poté svůj slib nesplnili, získané peníze užili pro svou potřebu, čímž způsobili N. F. škodu v celkové výši 85 000 Kč.
2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 1 T 141/2017, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2019, uložil Okresní soud v Novém Jičíně obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byla současně okresním soudem zrušena všechna další rozhodnutí obsahově navazující na výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 141/2017, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl tímto rozsudkem uložen trest spoluobviněnému T. G.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Z. W., nar. XY, tr. bytem XY, částku 430 000 Kč a poškozené N. F., nar. XY, tr. bytem XY, částku 147 000 Kč a poškozenému A. Š., nar. XY, bytem XY, okres XY, částku 100 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená N. F. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 3 T 49/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 5 To 175/2020, tak, že podané odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 5 To 175/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k jednání pod bodem 1. a), c) a 2.
6. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávných skutkových zjištění, že měl poté, co navázal plnohodnotný vztah s poškozenou W. postupně od této vylákat peněžní částku ve výši 430.000 Kč. Poukazuje na to, že byť se ve spisovém materiálu nachází výpis z účtu poškozené W., tak ani v jednom případě soud nekonkretizoval, který výběr z účtu měl být použit k jakému účelu konkrétně (např. na nákup tříkolky). Naopak z výpisu z účtu je patrné, že když s penězi nehospodařila matka poškozené, tak poškozená nebyla schopna s nimi rozumně nakládat (rozmary poškozené, úhrada pobytu obviněného v lázních, nucení obviněného k realizaci nápadů poškozené). Neztotožňuje se ani se závěry soudů ohledně využití citových vazeb poškozené vůči němu, neboť poškozená byla o generaci mladší než on a pokud pro ni měl nějakou cenu, tak jen tu, že pro ni byl ochoten pracovat jako asistent. Zdůrazňuje, že poškozená je skvělá manipulátorka. Namítá, že oba soudy si vyfabulovaly využití citových vazeb jeho osobou, neboť takový závěr lépe odůvodňoval vylákání peněz od poškozené. Uvedené tvrzení ovšem vyvrací navazování nových známostí poškozenou s dalšími muži poté, co byl vzat do vazby. Namítá, že soudy obou stupňů měly příležitost vyzvat poškozenou k identifikaci plateb vylákaných na pořízení čtyřkolky pro invalidy, koupi rodinného domu, zakoupení objektu ubytovny. Jelikož částky měly přesáhnout 430 000 Kč, muselo jít o nejméně tři větší výběry z účtu, které by bylo možno identifikovat oproti běžným platbám. Jiných důkazů o průběžných výběrech, než tvrzení poškozené, soud nemá. Zdůrazňuje, že poškozená podala trestní oznámení až poté, co ji písemně sdělil ukončení jejich vztahu. Svěření se jiné osobě poškozenou považuje za účelové pro potřeby trestního dokazování.
7. Stran skutku pod bodem 1. a) rovněž popírá svoji vinu. Pokud soud druhého stupně uvedl, že jeho odvolací námitky jsou jen opakováním jeho obhajoby, tak tímto postupem došlo k zásahu do jeho základních ústavních práv, a to do rovnosti účastníků řízení. Zdůrazňuje, že s poškozenou měl přátelský vztah, snažil se jí pomáhat a v žádném případě by nepředpokládal její uchýlení se ke spolupráci s poškozenou W. k verzi o podvodném jednání. Soudy se nevypořádaly s jejím nepravdivým tvrzením ohledně dokladu o převzetí peněz, které si poškozená vyrobila účelově. Za problematické považuje i předání 150 000 Kč poškozenou pro koupi levného auta, neboť za uvedenou cenu nebyl problém koupit auto v jakémkoliv autobazaru. Zpochybňuje i možnost dispozice touto částkou poškozenou, jestliže tato žije sama a vychovává 3 nezletilé děti. Soudům tedy vytýká, že se nezabývaly podrobněji informacemi o původu a existenci vylákaných peněz.
8. Obviněný poukazuje na to, že při vyslovení výroku o vině musí být prokázáno, že se protiprávní jednání objektivně stalo a že jej spáchal prokazatelně obviněný (tedy prokázání mimo jakoukoliv pochybnost). Bylo tedy na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby. V obou případech podle jeho názoru chybí subjektivní stránka, když neměl v úmyslu obohatit sebe tím, že by poškozené uvedl v omyl. Absentuje i objektivní stránka trestného činu. Jestliže poškozená W. peníze ze svého účtu vybírala, jeho o jejich použití neinformovala, přičemž dovolatel nechce spekulovat, k jakým účelům je mohla použít a zřejmě i použila. Totéž dovozuje u poškozené F. s tím, že není vůbec prokázáno, že by peníze vůbec měla k dispozici.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle §265l odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného viny zprostí podle §226 písm. b) a c) tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 358/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, zvolenou argumentaci dovolatele a rozvedl předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu. Následně uvádí, že námitky obviněného nepovažuje za odpovídající požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to rozporovat skutková zjištění. Obviněný ovšem na základě vlastního hodnocení důkazů formuluje nová skutková zjištění, ze kterých by bylo možno dovodit, že od poškozených žádné peníze podvodně nevylákal. Takto koncipované výhrady pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, neboť dovolatel totiž pomíjí tu podstatnou okolnost, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje soud a nikoli obviněný či státní zástupce.
11. Podle státního zástupce realizoval Okresní soud v Novém Jičíně komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci náležitému objasnění věci a vyhodnotil je jednotlivě i ve vzájemném souladu. Státní zástupce poukazuje na jednotlivé provedené důkazy a rovněž na skutečnost, že podvodné jednání kladené obviněnému za vinu velmi dobře zapadá do rámce trestné činnosti majetkového charakteru, které se dopouštěl opakovaně v minulosti. Na základě uvedeného pak státní zástupce je přesvědčen o odpovídající právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku [skutky pod body 1. a) až 1. c)] a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2.]. Neztotožňuje se ani s výtkou obviněného, podle níž soudy rezignovaly na aplikaci principu in dubio pro reo, když následně rozebírá uvedený princip podrobněji a vyslovuje závěr, že soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů žádné pochyby o vině dovolatele neměl. Uplatněné námitky dovolatele tak považuje za rozcházející se s uplatněným dovolacím důvodem a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
12. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
19. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
20. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá na tvrzení, že v projednávaném případě soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, když vyslovuje přesvědčení o nepravdivých výpovědích poškozených, a že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka daných trestných činů. Byť posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu představuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o hmotněprávní posouzení na základě trestního zákoníku, obviněný v projednávané věci brojí pouze proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a proto nemohl uplatnil předmětnou argumentaci právně relevantně. Jinak vyjádřeno, obviněný ve vztahu k namítané argumentaci toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Taková argumentace nemůže naplňovat, jak již bylo naznačeno, zvolený dovolací důvod.
21. Nejvyšší soud ovšem přes tento shora naznačený závěr považoval za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, přičemž obviněný v rámci podaného dovolání ani rozsah dokazování nezpochybňuje. Následně soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a v tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 17. rozsudku). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 5. – 9. usnesení soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného se tedy řádně vypořádal.
22. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů si byly vědomy ztížené důkazní situace, jestliže finanční prostředky byly poškozenou W. obviněnému předávány v hotovosti a tato poškozená si nevedla žádnou dokumentaci k jednotlivým výběrům, a proto se řádně věnovaly prověření věrohodnosti výpovědi poškozené W. dalšími důkazy. Z pohledu rozsahu dokazování realizovaného před soudem prvního stupně lze mít za to, že jednotlivé nepřímé důkazy skutečně vytváří ucelený řetězec, na základě něhož byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, soudy vyhodnotily provedené důkazy komplexně – výpověď dovolatele oproti výpovědím svědků a listinným důkazům.
23. Vzhledem k argumentaci obviněného je současně třeba zdůraznit, že pokud obviněný namítá nekonkretizaci jednotlivých výběrů poškozené W. soudy nižšího stupně, nemůže Nejvyšší soud námitkám dovolatele přiznat relevanci. Poškozená W. zcela přesvědčivě popsala, k jakému účelu byly použity finanční prostředky, které v červenci a srpnu vybírala ze svého účtu. Z výpisu jejího bankovního účtu je pak patrné, že do července 2017 vybírala poškozená finanční prostředky velmi sporadicky, naopak od července je možno ve výpisu z účtu zaznamenat několik výběrů hotovosti z bankomatu během jediného týdne, v nižších částkách mezi 1 000 – 3 000 Kč a rovněž v některých dnech byly poškozenou vybrány i částky mnohonásobně vyšší v řádech desítek tisíc korun, které v souhrnu za dva měsíce činily částku přesahující 430 000 Kč (např. 21. 8. 2017 částka ve výši 10 000 Kč, 18. 8. 2017 částka ve výši 30 000 Kč, 16. 8. 2017 v 20 000 Kč, 7. 8. 2017 částka ve výši 40 000 Kč, 4. 8. 2017 částka ve výši 100 000 Kč, 1. 8. 2017 částka ve výši 35 000 Kč, 17. 7. 2017 částka ve výši 50 000 Kč, 7. 7. 2017 částka ve výši 98 000 Kč). Poškozená rovněž v hlavním líčení vypověděla, že preferuje platbu kartou a hotovost při sobě zpravidla nemá. Ve své podstatě potvrdil tvrzení poškozené i obviněný, jenž v rámci dokazování před soudem prvního stupně se ve vztahu k platbám vyjádřil tak, že poškozená hradila veškeré výdaje kartou a on v hotovosti. Její výpovědi tak potvrzují závěr soudu o vině obviněného, když poškozená zcela běžně platila platební kartou a jednotlivé výběry hotovosti z bankomatu tak nesloužily k uspokojení běžných životních potřeb poškozené, když navíc žádnou hodnotnější věc si v předmětné době nezakoupila. Jestliže soud ve výroku nespecifikoval, jaká konkrétní platba měla být vybrána pro koupi čtyřkolky, domu, ubytovny atd., tak konkretizace jednotlivých částek pro konkrétní účel nebyla nutná a ani nebyla logicky možná. Nelze totiž pominout, že od doby spáchání trestné činnosti uběhlo bezmála 2,5 roku. Po takové době si obvykle člověk není schopen přesně vybavit, kolikrát vybíral finanční prostředky pro nákup čtyřkolky, kolikrát pro koupi domu a v které konkrétní dny. Pokud poškozená předávala obviněnému předmětnou částku po menších obnosech, jak vyplývá z její výpovědi, nebylo zapotřebí vybírat najednou velkou částku, takže i z pohledu tohoto závěru nelze námitkám obviněného přisvědčit. Lze tedy uzavřít, že předání finančních prostředků poškozenou obviněnému vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i výpisů z bankovního účtu poškozené, směnky ze dne 9. 7. 2017 na částku 130 000 Kč a pokladního dokladu o převzetí částky 300 000 Kč, když obě listiny jsou podepsány dovolatelem. Nepřímo výpověď poškozené podporuje i výpověď svědkyň Z. W. a M. T.
24. Stran námitek vztahující se k neztotožnění se s citovými vazbami poškozené W. vůči dovolateli není možné s argumentací obviněného souhlasit. V tomto směru je třeba odkázat na výpověď poškozené W., ale samotnou výpověď obviněného, který potvrdil zasílání dopisů do věznice od poškozené, a výpovědí svědkyně M. T. Lze mít za to, že jestliže obviněný poškozené sdělil, že její city opětuje a byl jí nablízku a zajímal se o ni, stala se snadným terčem pro manipulaci ze strany dovolatele, když nelze pominout rovněž těžkou životní situaci poškozené, která utrpěla závažný úraz a je na invalidním vozíku, což jak sama připustila, velmi těžce nesla. Ohledně námitky obviněného, který spatřuje svěření se jiné osobě poškozenou jako účelové, tak Nejvyšší soud připomíná, že je zcela běžnou záležitostí, že se zamilované ženy svěří kamarádce ohledně přítele. Jestliže poškozená poté, co byl obviněný vzat do vazby, udržovala sexuální styk nebo projevovala náklonost i k jiným mužům, není toto pro posouzení projednávané trestní věci rozhodné a tato skutečnost nevylučuje zamilovanost v červenci a srpnu 2017 vůči obviněnému.
25. Nejvyšší soud přezkoumal rovněž závěry a postup soudů nižšího stupně stran poškozené F. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se věrohodností této poškozené zabýval, když dospěl k závěru, že její věrohodnost byla mimo jiné potvrzena dalšími provedenými důkazy (např. potvrzením o převzetí zálohy ve výši 50 000 Kč podepsané dovolatelem, prohlášení spoluobviněného G., jakož i výpověď spoluobviněného G., a rovněž podepsaným sdělením o předání částky 50 000 Kč, když poškozená F. u soudu přiznala, že do textu doplnila „1“ před uvedenou částku (tj. na 150 000 Kč). Pokud dovolatel zpochybňuje, že by poškozená mohla mít k dispozici tak velkou částku, tak je třeba uvést, že poškozená v předmětném období pracovala, navíc tuto částku předala dovolateli a spoluobviněnému postupně v průběhu 1 roku, takže ji skutečně mohla mít k dispozici.
26. Obviněný dále zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky, ovšem toliko obecně, bez jakékoliv bližší argumentace. V takovém případě nemůže být tato argumentace předmětem přezkumného řízení Nejvyššího soudu. Obecně je třeba uvést, že fakticky obviněný jen brojí pouze do hodnocení důkazů soudy nižšího stupně, když toliko uvádí, že žil v domnění, že se s poškozenými jedná o korektní a vcelku přátelské vztahy, a již z tohoto důvodu vznesená námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Současně dovolatel, jak již bylo naznačeno, více nerozvádí vznesenou námitku ohledně úmyslného jednání obohatit se a uvést někoho v omyl. Za takové situace se může Nejvyšší soud s dovolací argumentací vypořádat toliko obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť jak již bylo naznačeno, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Ke zcela totožnému závěru Nejvyšší soud dospěl i skrze námitku objektivní stránky trestného činu, u níž obviněný neuvedl vůbec nic konkrétního kromě prostého konstatování absence prokázání objektivní stránky trestného činu.
27. Vzhledem k argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
28. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
29. Obecně je s námitkami obviněného v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
30. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje zjištěná existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem v dané věci dovolatel ani nenamítal.
31. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se tedy nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
32. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
33. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu