ECLI:CZ:NS:2021:4.TZ.24.2021.1
sp. zn. 4 Tz 24/2021-276
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné E. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, a podle §268 odst. 2 tr. ř., rozhodl takto:
I. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněné E. Z. v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř., ve vztahu k ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, jakožto i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Ministryně spravedlnosti dne 25. 5. 2021 pod č. j. MSP-359/2020-ODKA-SPZ/5 podala podle §266 odst. 1 tr.ř. ve prospěch obviněné E. Z. (dále jen „obviněná“) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 161/2019.
2. Ministryně spravedlnosti ve stížnosti nejprve zrekapitulovala řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 161/2019, zejména jakým trestným činem byla obviněná uznána vinnou a jaký jí byl uložen trest. Rozvedla obsah podaného odvolání obviněné, jakožto i samotný výsledek odvolacího řízení u Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020. Vytkla, že citovaným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněné, když uvedený soud shodně jako soud prvního stupně chybně posoudil naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku (přestože obviněná ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 2018 na č. l. 64 uvedla, že neví, jestli se skutečně něco stalo , ale jelikož má za nezletilého odpovědnost, a současně to po ní chtěla matka nezletilého, tak toto oznámení učinila) a odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, tedy nesplnil (stejně jako prvoinstanční soud) svou zákonnou povinnost hodnotit důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku, a současně nedůsledně a v rozporu s §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal postup nalézacího soudu, tento shledal správným a zjištěný skutkový stav vzal za dostačující, a tudíž zamítnutím odvolání obviněné jednal i v rozporu s §256 tr. ř.
3. Podle ministryně spravedlnosti skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu s výkladem i judikaturou ohledně tohoto základního znaku skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentuje, že pro naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu se vyžaduje přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a přesto chtít jiného lživě obvinit. Proto při posuzování viny pachatele nestačí se pouze zabývat otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena, orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě. Proto nemůže obstát zjevný nezákonný závěr Městského soudu v Brně, že se obviněná dopustila uvedeného jednání přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně, aniž by soudu prvního stupně vytknul nezákonnost tohoto závěru o nepřímém úmyslu, ve svém odůvodnění uvedl, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 tr. zákoníku, avšak následně (viz bod 6. usnesení soudu druhého stupně) ve vztahu k subjektivní stránce pouze odkázal na argumentaci soudu prvního stupně s tím, že se s ní bezezbytku ztotožňuje. Oba soudy tak zjevně opomenuly vyjádření obviněné ze dne 18. 12. 2018 na č. l. 64, ve kterém uvedla, že: nerada by panu K. nějak ublížila, neví, jestli se něco skutečně stalo, ale má za nezletilého odpovědnost, a protože to po ní chtěla matka dítěte, tak toto oznámení učinila.
4. Ministryně spravedlnosti má za to, že nelze dospět k závěru, že obviněná jednala v přímém úmyslu křivě obvinit pana K. Její jednání bylo vedeno snahou o ochranu svého vnuka před případným nepřípustným sexuálním chováním. V trestním oznámení uvedla pouze skutečnosti, kterých si byla vědoma, a dále ponechala na policejním orgánu, aby věc prošetřil. Z odložení trestní věci proti L. K. po uplatnění zásady in dubio pro reo nelze dovozovat naplnění znaků trestného činu křivého obvinění na straně obviněné E. Z. V posuzované věci tak došlo k chybnému posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění ze strany obviněné. Současně zdůrazňuje, že intenzita jednání obviněné směřující k obvinění poškozeného byla minimální, a proto nelze dospět k závěru, že by obviněná jednala, byť v úmyslu nepřímém poškozeného křivě obvinit.
5. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněné v ustanovení §125 odst. 1, §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku, a současně podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, zrušil a dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
6. Stížnost pro porušení zákona byla zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na tuto reagoval vyjádřením ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 1 NZZ 2024/2021, ve kterém nejprve rekapituloval obsah podané stížnosti. Následně připomněl právní úpravu trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z pohledu subjektivní stránky.
7. Vzhledem k obsahu uplatněné argumentace stěžovatelky zdůrazňuje, že naplnění, resp. nenaplnění subjektivní stránky, nelze dovozovat z jedné věty obviněné uvedené v samém závěru úředního záznamu. Tuto skutečnost nelze hodnotit izolovaně, ale v kontextu s dalšími důkazy a skutečnostmi, které ve věci vyšly najevo. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které musí být závěr o zavinění podložen výsledky dokazování a musí z těchto důkazů logicky vyplynout. Má za to, že soud prvního stupně této své povinnosti dostál, když obviněná při podání vysvětlení do úředního záznamu uvedla nepravdivou verzi skutkového děje a popsala jednání, kterého se měl dopustit poškozený vůči nezletilému. Skutečnosti (které nikdy nenastaly) uvedené obviněnou byly natolik konkrétní, že její oznámení postačovalo ke vzniku podezření ze spáchání trestného činu proti důstojnosti v sexuální oblasti, načež policejní orgán zahájil prověřování, které však bylo odloženo, neboť se neprokázalo, že by k oznámenému jednání došlo.
8. Následně státní zástupce prezentuje skutková zjištění soudu prvního stupně, která vyšla v posuzované věci najevo. Zjednodušeně ve věci vyplynulo, že skutečnosti uvedené obviněnou se nezakládaly na pravdě a tato pouze využila situace, která se udála dne 17. 12. 2018 a byla si velmi dobře vědoma, že ohledně události z uvedeného dne policejnímu orgánu lže, a že takto se děj neodehrál. Důvodem jejího jednání byla potřeba urychleně vyřešit situaci dlouhodobého soužití s poškozeným, se kterým chtěla ukončit vztah. Podle názoru státního zástupce prvostupňový soud podrobně vyhodnotil celý kontext vývoje událostí a vyvodil přesvědčivý a podložený závěr, že obviněná si byla nepravdivosti svých sdělení vědoma (viz bod 13. – 25. rozsudku), který potvrdil i soud druhého stupně (viz bod 5. – 6. usnesení).
9. Stran zmínky, že obviněná učinila oznámení, až na základě pokynu svědkyně J. S. uvádí, že tato chtěla, aby obviněná podala trestní oznámení až poté, co jí obviněná vylíčila celou situaci a žádost se tudíž jeví jako pochopitelná, a současně tato skutečnost zavinění obviněné nevyvrací. Jen obviněná totiž věděla skutečnou situaci, a přesto se rozhodla věc prezentovat policii. Obviněná si musela být vědoma toho, že se poškozený nedopustil jí prezentovaného jednání, tudíž věděla, že při podání vysvětlení uvádí nepravdivé skutečnosti. Náležitou formu subjektivní stránky tak naplnila, když si byla vědoma nepravdivosti obvinění a chtěla tímto jiného křivě obvinit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010) a jednala tak zcela vědomě v úmyslu přímém.
10. Podle státního zástupce lze částečně přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že soud prvého stupně nepřesně kvalifikoval formu zavinění obviněné, když uvedl, že jednala v nejméně nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Taková forma zavinění totiž pro trestní odpovědnost za posuzovaný trestný čin nepostačuje, když je třeba zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podotýká ale, že z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že eventuální úmysl soud vztahuje ke srozumění obviněné s možností zahájit úkony trestního stíhání vůči poškozenému a váže se tak k naplnění skutkové podstaty podle §345 odst. 2 tr. zákoníku.
11. Pokud prvostupňový soud konstatoval, že obviněná byla nesporně srozuměna s tím, že sdělením nepravdivých informací o údajném chování poškozeného budou zahájeny úkony jeho trestního stíhání, tak tato skutečnost není pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku podstatná. Znakem uvedeného trestného činu totiž není úmysl přivodit jinému trestní stíhání. Pro její naplnění postačí zjištění nepravdivých skutečností uváděných pachatelem o tom, že jiná konkrétní osoba svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012). Označení formy zavinění je tedy pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné nadbytečné a irelevantní. Současně, státní zástupce prezentuje názor, podle kterého ze skutkových okolností vyplývá, že ve vztahu k lživému obvinění jednala obviněná v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a naplnila tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky (přestože taková forma úmyslu nebyla v odůvodnění výslovně uvedena). Odvolací soud pak správně vyhodnotil formu zavinění obviněné v úmyslu přímém.
12. V závěru vyjádření vyslovil názor, že skutek obviněné měl být správně kvalifikován jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, pro který zákon z hlediska subjektivní stránky předpokládá přímý úmysl ve vztahu k samotnému lživému obvinění. Zákon u tohoto trestného činu požaduje i specifický úmysl přivodit trestní stíhání, ve vztahu ke kterému však postačuje srozumění s tímto následkem (i úmysl nepřímý). V daných souvislostech je zcela bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení nebo byla věc odložena. V případě obviněné uvedená skutková podstata naplněna byla, když obviněná jiného lživě obvinila v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Podle státního zástupce tak ve věci došlo k porušení zákona, avšak nikoliv v neprospěch obviněné, ale v její prospěch.
13. Proto podanou stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť není pravdou, že by ve věci došlo k chybnému posouzení subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť není důvodná.
14. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 161/2019, byla obviněná uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
dne 18. 12. 2018 při podání vysvětlení na Policii ČR v XY, ul. XY, po řádném poučení, mimo jiné po poučení podle §345 trestního zákoníku o následcích křivého obžalování i o povinnosti vypovídat pravdu,
křivě obvinila svého tehdejšího druha L. K., nar. XY, z nevhodného sexuálního chování vůči jejímu vnukovi nezletilému AAAAA (pseudonym), nar. XY, který měl být z toho rozrušen tak, že v noci plakal a budil se se slovy Ne, ne, ačkoliv se jinak přes den nepočurává, v noci spí dobře, a to za účelem toho, aby se L. K. zbavila jak ze svého života, tak ze svého bytu v XY, ve kterém společně bydleli,
kdy v rámci podaného vysvětlení Policii ČR uvedla, že dne 17. 12. 2018 v době kolem 20:15 hodin v XY na ul. XY, v jejím bytě, na posteli v obývacím pokoji, zneužívaje nízkého věku a bezbrannosti jejího nezletilého vnuka, otíral za účelem svého vzrušení nezl. AAAAA přes ručník přirození,
tentýž den, kdy L. K. křivě obvinila ze sexuálního násilí na svém vnukovi a po jeho odchodu do zaměstnání, vyměnila zámky na dveřích bytu, aby mohla žít a uzavřít plánovaný sňatek s dalším mužem, se kterým navázala vztah již během společného soužití s L. K. a kterého si do svého bytu přivedla týž den,
dne 18. 12. 2018 byly proti L. K. zahájeny úkony trestního řízení pod č.j. KRPB-280078/TČ-2018-060073, pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odstavec 1, odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku, po provedeném šetření pod č.j. KRPB-280078/TČ-2018-060073, během něhož bylo zjištěno, že se skutek nestal, byla věc usnesením dle §159a odstavec 1 trestního řádu ze dne 17. 4. 2019 odložena a tímto svým jednáním způsobila L. K., nar. XY, újmu spočívající v poškození jeho dobré pověsti.
15. Za uvedený přečin křivého obvinění byl obviněné podle §345 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva roky.
16. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 161/2019, podala obviněná odvolání do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 8 To 48/2020, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítnul.
17. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 11 T 161/2019, se podává, že se obviněná posuzovaného jednání ve vztahu k subjektivní stránce dopustila přinejméně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 26. rozsudku). Odvolací soud sice v odůvodnění svého usnesení explicitně dospěl k závěru, že se obviněná dopustila posuzovaného jednání v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak následně se krajský soud bezezbytku ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a pro stručnost na ni odkazuje (viz bod 6. usnesení). Již tento postup soudu druhého stupně je rozporuplný, když na jedné straně soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně dospívá k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ovšem na druhé straně fakticky odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně, který dospěl k závěru o jednání v úmyslu nepřímém, čímž fakticky vyjadřuje souhlas se závěrem prvostupňového soudu o zavinění v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zde se ještě sluší poznamenat, že soud druhého stupně ani nijak neodůvodnil, z jakých důvodů závěr soudu prvního stupně o jednání obviněné v úmyslu nepřímém nepovažuje za správný a na základě jakých skutečností a důkazů dospívá k závěru o úmyslu přímém. Jinak vyjádřeno, soud druhého stupně fakticky nekonstatoval žádné nedostatky stran závěru soudu prvního stupně stran naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
18. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné se zabývat obecně otázkou subjektivní stránky trestného činu. Předně je nutno konstatovat, že obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
19. Jak již bylo konstatováno, obviněná byla uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu. Znakem skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku není „úmysl přivodit jinému trestní stíhání“, a proto k jejímu naplnění postačí jen zjištění, že pachatel uvádí nepravdivé skutečnosti o tom, že jiná konkrétní osoba jednala tak, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017). Z hlediska subjektivní stránky zákon ovšem vyžaduje úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017). Jinak řečeno, nestačí, že by pachatel jednal v úmyslu nepřímém. Lživě obvinit pak znamená nepravdivě tvrdit, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Lživé obvinění jiného z trestného činu zároveň musí směřovat proti určité osobě. Není však třeba, aby tato osoba byla označena jménem, postačí, jestliže je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se musí týkat trestného činu a pachatel při něm nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje či znal právní kvalifikaci skutku, která je předmětem křivého obvinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1017/2014). Nepožaduje se ovšem, aby tak činil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, když v takovém případě by bylo nutno jednání pachatele posoudit podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jež představuje samostatnou skutkovou podstatu, která je zároveň skutkovou podstatou kvalifikovanou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 337/2014). K naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, zákon požaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)]., což znamená, že pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom a chce jiného lživě obvinit. Proto se i podle judikatury při posuzování viny pachatele přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. R 63/1991) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3236-3237).
20. Z pohledu těchto shora prezentovaných závěrů týkajících se subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku je nutno uvést, že pokud Městský soud v Brně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru o spáchaní posuzovaného jednání obviněnou v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tak tento závěr nemůže obstát stran naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Zákon totiž vyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)]. Zmiňovaný nezákonný závěr soudu prvního stupně nenapravil ani soud druhého stupně, byť explicitně uvedl, že se obviněná jednání dopustila v úmyslu přímém, neboť v další části svého odůvodnění (viz bod 6. usnesení) se plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, na kterou pro stručnost odkázal. Na tomto místě se sluší opětovně uvést, že Krajský soud v Brně Městskému soudu v Brně nevytknul zjevnou nezákonnost dovozeného nepřímého úmyslu, ale ani sám neodůvodnil na základě, jakých skutečností a důkazů dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém. Již z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu odporuje §134 odst. 2 tr. ř. a je nepřezkoumatelné.
21. Stran zmiňovaného vyjádření obviněné ze dne 18. 12. 2018 na č. l. 18, které má být rozhodující podle stěžovatelky z hlediska posouzení subjektivní stránky obviněné je třeba zdůraznit, že úřední záznam o podaném vysvětlení obviněnou v jiné trestní věci (tehdy podezřelého L. K.) byl proveden u hlavního líčení jako listinný důkaz. Nejvyšší soud považoval za vhodné se nejprve zabývat tím, zda takový postup byl přípustný vzhledem ke znění ustanovení §158 odst. 6 tr. ř., které zakazuje použití úředních záznamů v hlavním líčení jako důkazního prostředku (výjimku představuje postup podle §211 odst. 6 tr. ř.), přičemž shledal, že takový postup byl možný. Bylo tomu tak proto, že vysvětlení podala obviněná v jiné trestní věci (podezřelého L. K.) a tímto podaným vysvětlením měla spáchat skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání v nyní projednávané věci. Za tohoto stavu je úřední záznam o podaném vysvětlení adekvátním listinným důkazem zachycujícím obsah podaného vysvětlení, jehož podáním měla obviněná spáchat trestný čin. O situaci vylučující použitelnost úředního záznamu sepsaného podle §158 odst. 6 tr. ř. jako důkazu by v daných souvislostech šlo tehdy, pokud by byl jako důkaz proveden úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný s obviněnou v postavení podezřelé osoby v nyní projednávané věci. Bez ohledu na uvedené Nejvyšší soud ještě dodává, že obviněná v rámci své výpovědi u hlavního líčení uvedla, že policii informovala na základě pokynu snachy, přičemž i snacha obviněné v rámci své výpovědi u hlavního líčení připustila, že obviněné řekla, „ať je zavolána policie, pokud má obviněná pocit, že to tak bylo“. Městský soud tuto skutečnost hodnotil právě ve vztahu k otázce zavinění (viz bod 24. rozsudku soudu prvního stupně), byť lze připustit, že v tomto bodě jeho úvahy jsou stručnější. Zde je ovšem nezbytné akcentovat, že Městský soud v Brně ve svém rozhodnutí velmi podrobně rozvádí na základě, jakých skutečností dospěl k závěru, že vyjádření obviněné ze dne 18. 12. 2018 i její výpověď v hlavním líčení nebyly pravdivé a že si toho musela být obviněná vědoma při podávání vysvětlení dne 18. 12. 2019 (v podrobnostech viz body 13. – 24. rozsudku), takže z tohoto pohledu nelze námitce stěžovatelky, že soudy nevzaly tuto skutečnosti v úvahu přisvědčit.
22. Nejvyšší soud ovšem považuje za nutné při posuzování subjektivní stránky obviněné se zabývat i samotnými skutkovými zjištěními, tak jak je vyjádřil soud prvního stupně ve výroku rozhodnutí. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně výslovně trestnou činnost obviněné váže na její podání vysvětlení ze dne 18. 12. 2018 na Policii ČR v XY, ul. XY. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že skutková zjištění soudů jsou rozporuplná, když např. podle skutkových zjištění měla obviněná v rámci podaného vysvětlení ze dne 18. 12. 2018 uvést, že poškozený měl otírat jejího nezletilého vnuka přes ručník za účelem svého zrušení. Zde je ovšem třeba poukázat na obsah podaného vysvětlení ze dne 18. 12. 2018, ze kterého nevyplývá, že by toto obviněná uvedla, tato hovořila o tom, co měla vidět a vnímat při svém příchodu do bytu ve večerních hodinách dne 17. 12. 2018, a jak se měl chovat nezletilý při koupání a v průběhu noci. Takže i z tohoto pohledu jsou skutková zjištění nepřesná a zavádějící. Současně je třeba uvést, že z provedených důkazů se podává ve vztahu k úřednímu záznamu sepsanému dne 18. 12. 2018 s obviněnou, že oba zúčastnění, tedy jak obviněná, tak i poškozený K. se shodli v rozhodujících bodech (nezletilý a poškozený zůstali doma po určitou chvíli sami, v době příchodu obviněné do bytu neměl nezletilý spodní prádlo, měl se podle poškozeného počůrat, koupání nezletilého a rozhovor mezi obviněnou a poškozeným po koupání nezletilého). Jinak řečeno, obviněná a poškozený se shodli v základních skutečnostech, které se měly stát uvedeného večera a nerozporují se (tedy z pohledu úředního záznamu sepsaného s obviněnou dne 18. 12. 2018). Obviněná navíc v rámci podaného vysvětlení z téhož dne ještě hovoří o chování nezletilého při jeho koupání, které ji připadalo zvláštní a neobvyklé a u kterého nebyl poškozený, ale nehovoří o tom, že by mělo dojít k zneužití nezletilého či že by sama snad pozorovala nějaké chování poškozeného, které by bylo sexuálně motivované a směřovalo by vůči poškozenému. Za této situace vzhledem k obsahu úředního záznamu ze dne 18. 12. 2018 sepsaného s obviněnou, když z obsahu tohoto úředního záznamu je dovozováno naplnění dané skutkové podstaty, mělo být skutečně velmi pečlivě při hodnocení subjektivní stránky zvažováno, zda se jednalo o popisu určitého události, které mohla působit na obviněnou znepokojivě, zejména na situace, že v té době vztah obviněné nebyl k poškozenému dobrý, či o přímo o lživé obvinění poškozeného z trestného činu. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že si je vědom dalších podaných vysvětlení obviněné ve věci týkající se prověřování podezření vůči poškozenému, ovšem tuto nejsou zahrnuta ve skutku. Jinak řečeno, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že tyto naplnění daného trestného činu včetně subjektivní stránky vážou k obsahu úředního záznamu ze dne 18. 12. 2018, nikoliv k pozdějším podaným vysvětlením obviněné v předmětné věci. Obecně z pohledu úředního záznamu ze dne 18. 12. 2018 je nezbytné uvést, že upozornění na chování, které osobě, která podává vysvětlení, mohlo připadat nestandartní či divné, ovšem samo o sobě nemůže zakládat znaky dané skutkové podstaty, zejména za situace, kdy je prokázáno, že rozhodující skutečnosti se staly (viz shoda mezi obviněnou a poškozeným ohledně průběhu večera), tedy v podstatě jde o jistou subjektivní interpretaci určitých událostí z toho pohledu, jak je která osoba vnímala.
23. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, jsou rozporuplná a nemají oporu v provedených důkazech. Současně soud prvního stupně dospěl výslovně k závěru o zavinění ve formě úmyslu nepřímého, z čehož dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, přestože zákon požaduje úmysl přímý, a soud druhého stupně toliko uvedl, že se obviněná dopustila předmětného přečinu v úmyslu přímém, aniž své úvahy nějak rozvedl a následně se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, čímž fakticky vyjádřil souhlas se závěrem tohoto soudu stran jednání v úmyslu nepřímém. S oudy tak zjevně neposuzovaly skutečnosti posuzovaného případu podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Rozhodnutí soudů tak neodpovídá §2 odst. 6 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř [ Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu…. ] . Jelikož odvolací soud při svém přezkumu shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným, rozhodl tak nedůsledně a v rozporu s §254 odst. 1 tr. ř. [ Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. ].
24. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro postup odvolacího soudu podle ustanovení §256 tr. ř., podle kterého odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Jestliže Krajský soud v Brně zvolil postup podle §256 tr. ř., tedy že odvolání obviněné zamítl, porušil v neprospěch obviněné zákon v uvedeném ustanovení, za současného porušení zákona v neprospěch obviněné v ustanoveních §2 odst. 6, §254 odst. 1 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího řízení podle §267 odst. 3 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněné v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku, zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující, která tím ztratila podklad, pokud případně byla učiněna, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Krajský soud v Brně tak znovu rozhodne o odvolání obviněné. V novém řízení bude Krajský soud v Brně podle povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§270 odst. 4 tr. ř.). Bude se tedy muset zabývat jednak skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a otázkou zavinění obviněné E. Z. na přečinu křivého obviněné podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pokládá za nutné připomenout, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné (§273 tr. ř.).
27. Na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně uvést, že se nezabýval otázkou právní kvalifikace jednání obviněné podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jednak vzhledem ke shora uvedeným závěrům, ale i také s přihlédnutím k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněné, nikoliv v její neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu