ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1387.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1387/2020-1763
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovoláních, která podali obvinění S. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, M. K., nar. XY v XY, bytem XY, a I. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 58 T 3/2019, takto:
Z podnětu dovolání obviněných S. K., M. K. a I. K. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně těchto obviněných a podle §265k odst. 2 za použití §261 tr. řádu ohledně obviněných T. B., M. A. a právnické osoby – obchodní společnosti K., zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 58 T 3/2019, uznal obviněné S. K., M. K., I. K., T. B., M. A., právnickou osobu – obchodní společnost K., IČ: XY, (dále též jen „K.“) a právnickou osobu – obchodní společnost P., IČ: XY, (dále též jen „P.“) vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [obě obviněné právnické osoby za použití §7 a §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“)] spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku (správně ve znění účinném 31. 5. 2015, viz níže) a obviněné právnické osoby opět za použití §7 a §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb. Za tyto trestné činy soud uložil obviněnému S. K. podle §256 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let, dále tomuto obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obvinění M. K., I. K., T. B. a M. A. byli shodně odsouzeni podle §256 odst. 2, §43 odst. 1, §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let, přičemž obviněné M. K. soud uložil ještě peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 25 denních sazeb po 1000 Kč, tedy celkem 25 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě ( v písemném vyhotovení rozsudku není srozumitelně formulováno uložení peněžitého trestu obviněné – došlo k přesunu řádek; současně Nejvyšší soud upozorňuje, že u obou výroků o peněžitých trestech chybí stanovení náhradního trestu jako trestu odnětí svobody ). Obviněné právnické osobě P., soud uložil podle §256 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §15 odst. 1 písm. a), §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. úhrnný trest zrušení právnické osoby a obviněné právnické osobě K., úhrnný peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1000 Kč, celkem tedy 50 000 Kč podle §256 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku a podle §15 odst. 1 písm. a), §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb. V adhezním řízení pak soud podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozené Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem životního prostředí, a Státní fond životního prostředí České republiky odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání všichni obvinění s výjimkou obviněné právnické osoby P., a dále státní zástupce v neprospěch všech obviněných (současně částečně ve prospěch obviněné P.), a to pro nesprávnost výroků o trestech a o náhradě škody. Z podnětu těchto odvolání Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020, částečně zrušil napadený rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. řádu ohledně obviněných S. K., M. K., I. K., T. B., M. A. a obviněné K., v celém rozsahu a ohledně obviněné P., ve výroku o trestu a dále ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud nově rozhodl tak, že obviněné S. K. , M. K., I. K., T. B., M. A. a obviněnou právnickou osobu K., uznal vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [obviněnou K., za použití §7 a §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb.] spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku [obviněnou K., za použití §7 a §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb.]. Za tyto zločiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný S. K. uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 1 T 124/2019, uložil vrchní soud tomuto obviněnému podle §256 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále mu vrchní soud uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce spojené s přípravou, zadáváním či účastí na veřejných zakázkách nebo veřejných soutěžích na dobu sedmi let, a spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Vrchní soud současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 1 T 124/2019, včetně rozhodnutí obsahově navazujících na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění M. K., I. K., T. B. a M. A. byli za sbíhající se zločiny odsouzeni podle §256 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání dvou let (resp. dvou let a šesti měsíců u obviněné M. K.), jejichž výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání tří let (resp. čtyř let u obviněné M. K. a u obviněného I. K. v trvání dvou let) a dále byl všem jmenovaným obviněným uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce spojené s přípravou, zadáváním či účastí na veřejných zakázkách nebo veřejných soutěžích na dobu tří let (resp. sedmi let u obviněné M. K. a na dobu dvou let u obviněného I. K.). Obviněná K., byla za tutéž trestnou činnost odsouzena podle §256 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §21 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. k úhrnnému trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu sedmi let. Zároveň vrchní soud rozhodl o trestu obviněné P., jíž za zločiny, jimiž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem krajského soudu, uložil podle §256 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku a podle §21 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. úhrnný trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu dvou let. O náhradě škody rozhodl vrchní soud tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněným společně a nerozdílně zaplatit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí na náhradě škody 3 307 356,70 Kč, a poškozený Státní fond životního prostředí České republiky odkázal podle §229 odst. 1 tr. řádu s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Tzv. skutková věta z rozsudku krajského soudu zůstala odvolacím soudem téměř nedotčena. Odvolací soud zejména vypustil jeden řádek textu detailněji vyjadřující účast obviněného I. K., který měl pouze podle soudu prvního stupně nabídku obviněné P., dokončit, podepsat a podat. Trestnou činnost, pro kterou byli obvinění odsouzeni, spáchali podle zjištění soudů obou stupňů ve stručnosti tak, že všichni společně v XY, XY a XY, nejméně v době od 14. 8. do 2. 10. 2013, při zadávání veřejné zakázky „Zlepšení tepelně technických vlastností budovy Obecního úřadu XY“ v hodnotě 4 219 968,87 Kč bez DPH, realizované v podlimitním zjednodušeném řízení podle §25, §38 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 9. 2016, jejíž zadání, administraci projektu a následný výkon technického dozoru investora na stavbě zajistila na základě mandátní smlouvy č. 503/2013 obchodní společnost D., jednající P. J., nar. XY, se obvinění S. K. vystupující z pozice zaměstnance, stavbyvedoucího a osoby oprávněné k jednání za K., M. K. jako jednatelka K., I. K. jako jednatel P., M. A., T. B. a samostatně stíhaní P. J. a D. K., předem vzájemně protiprávně dohodli na přidělení uvedené veřejné zakázky obviněné K., přičemž k dosažení tohoto záměru se vzájemně informovali a koordinovali svůj postup tak, že P. J. se mj. sám podílel na zhotovení nabídky K., kterou podala M. K. jménem této obchodní společnosti, spolu s M. K. se S. K. podíleli na vyhotovování nabídek za firmy M. A., T. B. a za obviněnou P., které byly následně podány jako oficiální nabídky těchto subjektů, přičemž všechny nabídkové ceny byly vzájemně koordinovány tak, aby s nejnižší cenou zvítězila K., a dne 2. 10. 2013 se P. J. jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise podílel na výběru K., jako zhotovitele veřejné zakázky, přičemž S. K. za vítězství této obchodní společnosti slíbil P. J. a D. K. finanční odměnu ve výši 300 000 Kč, splatnou po proplacení stavebních prací, dále se dohodli, že tyto podklady nechá P. J. předložit Ministerstvu životního prostředí jako poskytovateli dotace financované z prostředků Evropské unie z programu „Operační program životní prostředí“ podporovaného z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj, což se také stalo, včetně vyhotovení a předložení nepravdivého písemného prohlášení o své nepodjatosti ze dne 2. 10. 2013 jako člena hodnotící komise, a takto S. K., M. K., I. K., T. B., M. A., K., a P., a samostatně stíhaní P. J. a D. K. společně zajistili, že z Fondu soudržnosti byla ke škodě poskytovatele dotace vylákána částka ve výši 3 307 356,70 Kč.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného S. K.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný S. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Za dovolací důvod obviněný považoval též „porušení ústavně zaručených práv dovolatele“, který však nepodřadil pod zákonné ustanovení, ani nemohl, neboť dovolací důvody jsou v §265b odst. 1, 2 vyjmenovány taxativně, ale obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně jeho nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS55/04.
5. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu „ve smyslu jeho extenzivního výkladu“ obviněný podřadil námitku porušení práva na tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Stěžoval si, že odposlechy jako důkazní prostředky byly v posuzované věci nezákonně nařízeny i provedeny. Jednání, které je předmětem tohoto trestního řízení, bylo zjištěno v souvislosti s prověřováním trestné činnosti P. J., jehož potenciální trestná činnost však byla zjištěna rovněž nezákonně, a to na podkladě odposlechu nařízeného příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 9. 2012, který se však týkal jiných osob, nikoli P. J. Ani z odůvodnění příkazu ze dne 1. 2. 2013 nevyplývá, z jaké trestné činnosti měl být P. J. podezřelý a za jakým účelem má být odposloucháván. Odvolacímu soudu obviněný proto vytkl, že se opomenul zabývat prvotními odposlechy nařízenými příkazem ze dne 27. 9. 2012, který byl prvním článkem řetězce dalších nezákonných odposlechů. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, obviněný tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny zahájit jeho trestní stíhání, neboť se o jeho možné trestné činnosti dozvěděly z odposlechů, které byly nařízeny nezákonně.
6. Obviněný se dále ohradil proti porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo v důsledku nedostatečného odůvodnění příkazů k odposlechům, jež představovaly klíčový důkaz pro jeho odsouzení. Příkaz Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 2. 2013 postrádá odůvodnění, není z něj jasné, jaké osoby mají být odposlouchávány, z jaké trestné činnosti jsou podezřelé a ani není odůvodněna neodkladnost úkonu a maximální délka povolení odposlechu. Poznatek, že se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání, musí předcházet vydání příkazu k odposlechu, k čemuž obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Pzo 14/2018. Jestliže pak je nezákonným příkaz z 1. 2. 2013, jsou nezákonné i na něj navazující příkazy, jimiž byla prodlužována doba odposlechu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016. Podle obviněného se tedy stěžejním důkazem v této trestní věci staly nezákonné odposlechy.
7. Dále mělo být právo obviněného na spravedlivý proces porušeno v důsledku nekonzistentního rozhodování soudů o téže věci. O vině „dalších možných spolupachatelů“ P. J. a D. K. rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 3/2017. Senát 56 T však tyto obviněné rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 zprostil obžaloby na základě stejných důkazů (odposlechů), na jejichž podkladě byl obviněný naopak dne 5. 1. 2020 uznán vinným senátem 58 T téhož soudu. To obviněný považoval za absurdní a narušující právní jistotu i důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů.
8. Pro případ, že by Nejvyšší soud považoval odposlechy za zákonné, obviněný zpochybnil naplnění znaku skutkové podstaty podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spočívajícího v „jednání na úkor jiných soutěžitelů“. Sám odvolací soud dospěl ke zjištění, že obviněný jednal ve shodě s ostatními účastníky veřejné zakázky. Obviněný citoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, podle něhož lze tento znak zkoumat pouze ve vztahu ke konkrétním soutěžitelům a nikoli všem potenciálním uchazečům o veřejnou zakázku. V citovaném rozhodnutí vrchní soud výslovně rozebírá mj. situaci, že je zjištěna předchozí dohoda účastníků veřejné soutěže, a dovozuje, že tehdy úkor ve smyslu §256 tr. zákoníku dán není, na takové případy totiž dopadá ustanovení §248 odst. 2 alinea 1, eventuálně alinea 2 tr. zákoníku (porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže). Obviněný tedy v podstatě naznačil, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §248 odst. 2 alinea 1 nebo 2 tr. zákoníku.
9. Nesprávné právní posouzení spatřoval obviněný také v tom, že skutek byl zároveň kvalifikován i jako zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku. Podle obviněného nebyl nijak zasažen chráněný zájem na účelovém vynaložení dotací z prostředků Evropské unie, protože byly použity na deklarovaný účel (zateplení a výměna oken budovy obecního úřadu v XY) a nebylo současně prokázáno, že by cena zakázky neodpovídala ceně v místě a čase obvyklé. V podstatě ze stejného důvodu nevznikla ani škoda a tento trestný čin tak mohl spáchat maximálně v jeho základní skutkové podstatě s tím důsledkem, že finanční zájmy Evropské unie ohrozil. Dále se obviněný ohradil proti naplnění znaku pachatele tohoto trestného činu, jímž může být jen žadatel o dotaci, což on nebyl. Ve vztahu k tomuto trestnému činu měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe právě s ohledem na již zmíněné důvody, tj. využití dotace na určený účel a žádná způsobená škoda.
10. Obviněný měl výhrady i proti adheznímu výroku. Ve vztahu k náhradě škody namítl nesprávné hmotněprávní posouzení škody ( byť to se týká zejména samotného právního posouzení skutku ). Neztotožnil se s názorem odvolacího soudu a státního zástupce, podle nichž škoda odpovídá výši poskytnuté dotace. Dvě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 135/2017 a 5 Tdo 1512/2018, jimiž bylo v této souvislosti argumentováno, se týkají skutkově odlišných případů (dotace nebyla vůbec užita ke stanovenému účelu a ve druhém případě byla zakázka hrazená z dotace předražená). Obviněný tvrdil, že škoda reálně nevznikla, nebyla ani zkoumána, a naznačil možnost považovat za škodu částku odpovídající odvodu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů. Výši odvodu by však měl určit Finanční úřad a povinným k jeho zaplacení by byla obec XY.
11. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný S. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného zprostil obžaloby, eventuálně navrhl po zrušení obou rozsudků vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Současně závěrem svého dovolání ještě učinil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu navrhl Nejvyššímu soudu odložit výkon dovoláním napadeného rozhodnutí, což zdůvodnil faktickou ekonomickou likvidací jeho osoby, pokud by měla být vymáhána náhrada škody přiznaná poškozenému.
b) Dovolání obviněné M. K.
13. Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu také obviněná M. K. a učinila tak prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Obviněná odmítla, že se by se dopustila zločinů, které jí jsou kladeny za vinu, tvrdila, že v trestním řízení nebyl prokázán její úmysl spáchat jak zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, tak zločin poškození finančních zájmů Evropské unie. Byla přesvědčena, že rozhodně nemohlo dojít ke způsobení jakékoli škody, přitom poukázala na svědeckou výpověď tehdejšího starosty obce XY, jenž potvrdil, že zakázka byla realizována. Obviněná rovněž vznesla výhrady proti použití odposlechů jako důkazů, které však byly opatřeny nezákonným způsobem. K tomu ale nepředložila podrobnější argumentaci.
15. Závěrem svého stručného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek vrchního i krajského soudu a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně obviněná navrhla odložit výkon napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
c) Dovolání obviněného I. K.
16. Obviněný I. K. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
17. V úvodu dovolání odkázal na obsah svého odvolání, v němž zdůvodnil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu namítl, že s ostatními soutěžiteli nebyl na ničem domluven, což podporuje i fakt, že se na zakázce nepodílel jako subdodavatel (na rozdíl od spoluobviněných M. A. a T. B.). Pokud v počítači obviněného S. K. byla nalezena soutěžní nabídka obchodní společnosti P., kterou obviněný zastupoval, jednalo se o omyl. S obviněným S. K. v minulosti spolupracovali na různých projektech, je proto možné, že nedopatřením zaslal předmětnou nabídku na jeho e-mailovou adresu, ale není ani vyloučeno, že tak učinil druhý jednatel obchodní společnosti P. To se týká také dalšího nepřímého důkazu zmíněného soudy obou stupňů, a to poznámky v diáři obviněného S. K. o schůzce s obchodní společností P., jež neznamená, že by se s obviněným S. K. měl sejít právě dovolatel a nikoli druhý z jednatelů obchodní společnosti P. Obviněný odmítl, že by se stal členem organizované skupiny, znal pouze spoluobviněného S. K., ostatní spoluobviněné nikoli a nebyl s nikým z nich dohodnut na manipulaci s veřejnou zakázkou.
18. Obviněný I. K. dále vytkl porušení procesní zásady in dubio pro reo, neboť soudy měly k dispozici pouze nepřímé důkazy, pochybnosti o jeho vině tedy nebyly odstraněny a v konečném důsledku proto bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces.
19. Výhrady měl tento obviněný také proti adheznímu výroku. Škoda podle něj nevznikla a nárok na její náhradu uplatnila nesprávná osoba. Za škodu bylo možné považovat pouze újmu v majetkové sféře poškozeného, ale takovému závěru žádné zjištění neodpovídalo, protože nebylo obviněným vytýkáno předražení fakturované ceny za dílo. Ke správnému zjištění případné škody měl být stanoven rozdíl mezi vysoutěženou cenou zakázky a její obvyklou cenou, což se v posuzované věci nestalo. Nárok na náhradu škody pak podle obviněného mohl uplatnit příslušný finanční úřad a nikoli Ministerstvo životního prostředí. Z uvedených důvodů obviněný považoval adhezní výrok za nezákonný.
20. Obviněný I. K. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby. Pro případ, že by Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, navrhl odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
d) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
21. Opisy dovolání obviněných S. K., M. K. a I. K. byly zaslány nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství společným podáním. Státní zástupce neshledal námitky proti příkazům k odposlechům za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, proto jen stručně připomněl, že totožnými výhradami se soudy již podrobně a přesvědčivě zabývaly. Především odvolací soud poukázal na návrhy státního zástupce ze dne 27. 9. 2012 a 30. 1. 2013, které obsahovaly veškeré údaje i řádné odůvodnění pro nařízení odposlechů včetně argumentů, z nichž vyplýval vztah konkrétních osob k páchání trestné činnosti. Soudkyně okresního soudu potom přezkoumala míru podezření, že konkrétní osoby se dopustily určité trestné činnosti, a důvodnost předpokladu, že informace svědčící o jejich protiprávním jednání si budou předávat telefonem. Jestliže se obviněný S. K. ohradil proti tomu, že příkaz k odposlechu ze dne 27. 9. 2012 byl vydán ve vztahu k jiným osobám, šlo o irelevantní námitku, protože P. J. se k trestné činnosti připojil až později. Státní zástupce proto nezjistil jakékoli pochybení při nařízení odposlechu, omezení práva na soukromí podezřelých osob nebylo svévolné, naopak bylo nezbytné pro objasnění páchání protiprávního jednání z okruhu závažných trestných činů uvedených v §88 odst. 1 tr. řádu.
22. Státní zástupce přiznal právní povahu výhradám dovolatelů proti způsobení škody, popřípadě proti její výši, avšak nepovažoval je za opodstatněné. Zdůraznil, že pojem „nesprávné použití“ ve smyslu skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku zahrnuje i nedodržení předepsaného postupu při čerpání a použití finančních prostředků z evropských fondů. Argumentoval ustanovením §3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 19. 2. 2015, podle něhož je neoprávněným použitím peněžních prostředků národního fondu mj. výdaj, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly finanční prostředky poskytnuty. Obvinění podle soudu porušili pravidla příručky nazvané „Závazné postupy při zadávání zakázek spolufinancovaných ze zdrojů Evropské unie“, státní zástupce k tomu doplnil, že znemožnili smysluplnou soutěž a že v příčinné souvislosti s tím byla příjemci dotace poskytnuta částka 3,3 mil. Kč. Případné předražení předmětu veřejné zakázky na takový závěr nemělo žádný vliv.
23. Ohledně znaku pachatele trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, který byl zpochybněn obviněným S. K., státní zástupce neměl pochyby o správnosti závěrů soudů. Připomněl, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli a nikoli pouze žadatel o dotaci, k trestní odpovědnosti postačí vyhotovení nepravdivých či nesprávných podkladů vztahujících se k výdajům z rozpočtu Evropské unie.
24. Rovněž právní, avšak neopodstatněné, byly námitky proti znaku skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku „jednání na úkor jiných soutěžitelů“. Státní zástupce měl zásadu rovného zacházení v zadávacím řízení za zjevně porušenou, a to již dva měsíce před zveřejněním výzvy k podávání nabídek do soutěže, neboť již tehdy měl obviněný S. K. k dispozici podmínky zadávacího řízení, tudíž měl na úkor jiných potenciálních dodavatelů díla zjednánu přednost. Tento závadný stav byl pak dále udržován při koordinovaném podávání nabídek předem domluvených uchazečů o veřejnou zakázku.
25. Obviněný S. K. se domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe s hlavním argumentem, že došlo k naplnění cíle, pro který byly poskytnuty dotační prostředky. Podle státního zástupce by přijetí této argumentace vedlo k popření základních právních hodnot. Obvinění nedodrželi základní zásady chování v právních vztazích i principy veřejné správy, současně jejich motivace byla zištná. Pokud se týká adhezního výroku, státní zástupce připustil, že vztah mezi příjemcem a poskytovatelem dotace byl veřejnoprávní a řídil se zákonem o rozpočtových pravidlech, avšak obvinění nebyli účastníky tohoto vztahu. Jejich jednání bylo minimálně v rozporu s dobrými mravy a za takových okolností jim bylo možné uložit povinnost nahradit škodu podle §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 1. 2013, resp. podle §2909 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014.
26. S ohledem na shora uvedené důvody státní zástupce považoval všechna dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu připojil souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti všech tří dovolání
a) Obecná východiska
27. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání u všech obviněných, kteří svého práva využili, dospěl k následujícím závěrům.
28. Jak již bylo shora zmíněno, každý z obviněných uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný S. K. současně také důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. První z citovaných dovolacích důvodů je určen k nápravě právních vad napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení má vždy svůj původ v nesprávném použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vada odpovídající tomuto dovolacímu důvodu může spočívat též v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Stejně tak jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přichází v úvahu pouze v případech, v nichž určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení, než jaké na ni dopadalo. Zásadně je v dovolacím řízení možné přezkoumávat odpovídající použití normy hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně po vyhodnocení výsledků dokazování v návaznosti na obsah důkazních prostředků provedených před soudy prvního a druhého stupně.
29. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je možné podat dovolání tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Citovaný dovolací důvod má tedy dvě alternativy, obviněný však ani na jednu z nich konkrétně neodkázal, v podstatě tento důvod dovolání pouze formálně ocitoval, aniž k němu uvedl cokoli bližšího. Nicméně základním předpokladem pro jeho řádné uplatnění vždy bude rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, což se v tomto případě nestalo. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání (nejen) obviněného S. K. napadený rozsudek (nejen) ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu, a proto bylo objektivně vyloučeno, aby obviněný S. K. mohl úspěšně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud tímto důvodem dovolání ve svém usnesení již dále zabývat nebude.
30. Protože některé námitky obviněných lze s jistotou, případně s určitou mírou tolerance, podřadit deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Přitom shledal, že dovolání obviněných jsou částečně důvodná a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nemůže obstát.
b) K důvodným právním námitkám všech dovolatelů
31. Nejvyšší soud zjistil, že obvinění důvodně uplatnili právní námitku zpochybňující znak škody u zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a to při toleranci formulování této námitky jako hmotněprávní podmínky adhezního výroku, jak byl napadeným rozsudkem vysloven. Tato námitka je přiléhavá zvolenému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku a také důvodná, protože citovanou právní kvalifikaci zločinu podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku na soudy zjištěný skutek nebylo možné použít, a to nikoli jen pro nenaplnění znaku značné škody.
32. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (tedy v době páchání trestné činnosti; dále v textu tohoto usnesení ve zkratce bez uvedení účinného znění jen jako „§260 odst. 1 tr. zákoníku“, pokud nebude uvedeno jinak), se dopustil ten, kdo vyhotovil, použil nebo předložil nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatajil, a tím umožnil nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu. Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na širší vymezení znaku objektivní stránky tohoto trestného činu v trestním zákoně, spočívající v pojmu „nesprávné použití“, (resp. s účinností poslední novely §260 tr. zákoníku účinné od 1. 12. 2019 jde o „neoprávněné použití“, ačkoli Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství vypracovaná na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, jejíž čl. 1 a 2 jsou implementovány do českého trestního práva v ustanovení §260 tr. zákoníku, užívá pojem „neoprávněné přisvojení“. Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2017/1371 ze dne 5. 7. 2017, o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, která od 6. 7. 2019 nahradila výše citovanou Úmluvu pro ty členské státy, které jsou jí vázány, tj. včetně České republiky, užívá výslovně pojem „zpronevěra“. Přísněji podle §260 odst. 4 tr. zákoníku byl potrestán pachatel, který spáchal uvedený čin: a) jako člen organizované skupiny, b) jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropské unie, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podle soudu druhého stupně obvinění naplnili všechny tři alternativy první ze dvou základních skutkových podstat tohoto trestného činu spočívající v nakládání s nepravdivými doklady, což lze dovodit z tzv. právní věty rozsudku Vrchního soudu v Praze, podle níž obvinění vyhotovili, použili i předložili nepravdivé doklady, čímž umožnili nesprávné použití finančních prostředků z rozpočtu spravovaného Evropskou unií. Okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby pak vrchní soud shledal u obviněných naplněné tím, že jednali jako členové organizované skupiny a způsobili činem značnou škodu, což odpovídá dvěma alternativním znakům uvedených v odst. 4 pod písmeny a) a c) ustanovení §260 tr. zákoníku. V úvodu považuje Nejvyšší soud za vhodné také vytknout soudům obou stupňů, že se při svém rozhodnutí opomněly zabývat časovou působností trestního zákoníku a vůbec nereflektovaly změny v ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku. Z tzv. právní věty výroku o vině lze s ohledem na výrazy „…umožní nesprávné použití…“ a „…Evropskou unií…“ dovodit, že soudy neaplikovaly důsledně první znění ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo formulováno v době přijetí této normy s účinností od 1. 1. 2010 (až do 31. 12. 2011), ale ani znění poslední (od 1. 12. 2019), které již bylo účinné v době rozhodování soudů prvního i druhého stupně. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy nevěnovaly časové působnosti trestního zákona žádnou pozornost, ačkoli dotčené ustanovení bylo do současnosti změněno celkem třikrát, jak bude ještě rozvedeno níže. Nicméně s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení nebude uvedenou vadu třeba v dalším řízení napravovat, pokud Vrchní soud v Praze v rámci nového odvolacího řízení bude respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu o nepřiléhavém použití ustanovení §260 tr. zákoníku na posuzovaný skutek.
33. Nejvyšší soud přesto stručně připomene změny, jimiž prošla první základní skutková podstata trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku od 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Až do 31. 12. 2011 zněl název trestného činu uvedeného v §260 tr. zákoníku „Poškození finančních zájmů Evropských společenství“ a v prvním odstavci postihoval jako pachatele toho, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Za to mohl být pachatel sankcionován trestem odnětí svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Po novele provedené zákonem č. 420/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 se citované ustanovení v podstatě nezměnilo, pouze pojem „Evropská společenství“ byl nahrazen výrazem „Evropská unie“ (a to i v názvu trestného činu v §260 tr. zákoníku), jak je patrno shora v bodě 32. tohoto usnesení, kde je popsáno znění účinné v době, po kterou všichni dovolatelé společně s dalšími spoluobviněnými měli páchat posuzovanou trestnou činnost. Od 1. 6. 2015, ve znění novely provedené zákonem č. 86/2015 Sb., již ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku neumožňuje uložit pachateli trest propadnutí jiné majetkové hodnoty, resp. tento druh trestu nadále nebyl upraven v trestním zákoně v důsledku přizpůsobení terminologie trestního zákoníku terminologii v občanském zákoníku, který opustil pojem „jiná majetková hodnota“, přičemž tyto hodnoty nově spadají do kategorie věcí nehmotných, a nově používá pouze pojem „věc“ (srov. čtvrtá část důvodové zprávy k zákonu č. 86/2015 Sb.). K výraznějším změnám skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku došlo po novelizaci provedené zákonem č. 315/2019 Sb., s účinností od 1. 12. 2019, jejíž znění je: Kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo zatají doklady nebo podstatné údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu anebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Zejména je nutné věnovat pozornost nahrazení pojmu „zkreslující“, resp. „nesprávné“ pojmem „zkreslené“, resp. „neoprávněné“ a v případě zatajení údajů je nově možno trestně postihovat pouze zatajení „podstatných“ údajů, čímž se zmírnila trestní odpovědnost tak, aby nebyly zbytečně stíháni pachatelé za takové odchylky od skutečnosti, které v konkrétním projektu neměly, ani nemohly mít význam pro výsledný cíl, resp. účel čerpání evropských finančních prostředků.
34. Ustanovení §260 odst. 1 a 2 tr. zákoníku tedy v obou základních skutkových podstatách chrání finanční zájmy Evropské unie. Přijetím tohoto ustanovení byla zajištěna implementace čl. 1 a 2 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, která (jak zdůrazňuje důvodová zpráva k §260 tr. zákoníku) postihuje podvody poškozující finanční zájmy Evropské unie. Avšak svou povahou je jednání popsané v Úmluvě spíše porušením hospodářské disciplíny než podvodem, jak je pojat v našem trestním právu hmotném. Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že Evropská úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství včetně protokolů k této úmluvě ze dne 27. 9. 1996, ze dne 29. 11. 1996 a ze dne 19. 6. 1997, byly s účinností od 6. 7. 2019 nahrazeny Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371, o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie, podle jejíhož čl. 16 se odkazy na nahrazovanou úmluvu v případě členských států, které jsou vázány touto směrnicí, považují za odkazy na tuto směrnici. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán už v okamžiku, kdy jeho pachatel způsobem odpovídajícím jedné nebo více alternativám popsaného jednání přinejmenším vytvoří možnost (tj. „umožní nesprávné, resp. neoprávněné použití“), aby posléze nastal poruchový následek, aniž by však ke vzniku takového následku muselo dojít. Citovaným ustanovením je tedy kriminalizováno ve své podstatě účastnické jednání ve formě pomoci jako samostatný delikt. V oblasti výdajů rozpočtů Evropské unie je postihováno zejména neoprávněné přisvojení si, použití nebo zadržování dotací a podpory ze strany strukturálních fondů a rovněž neposkytnutí informací se stejnými následky. Podvodným jednáním na straně příjmů je zejména nedovolené snížení prostředků v souhrnném rozpočtu Evropské unie či v rozpočtech spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Pachatelův negativní právní omyl o těchto znacích se posuzuje podle zásad platných pro negativní omyl skutkový (§18 odst. 1 tr. zákoníku) a vzhledem k tomu, že k trestní odpovědnosti pachatele se vyžaduje v obou základních skutkových podstatách výlučně úmysl, pak by v případě zmíněného omylu nemohl být jeho pachatel stíhán. Dokladem se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je nezbytné pro účely získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může se jednat např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení, podklady k veřejné zakázce nebo výpis z obchodního rejstříku. Pachatel shora popsaným jednáním umožní nesprávné použití finančních prostředků z evropských rozpočtů tím, že vytvoří reálnou možnost k vyvolání těchto škodlivých následků, jež tedy nutně nemusí nastat (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2651 až 2652).
35. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie tedy zahrnuje širokou škálu jednání dotýkajících se zájmů Evropské unie ve finanční oblasti. V praxi jsou nejběžnější případy poskytování dotací z národních zdrojů (z rozpočtu České republiky), na něž bývá primárně aplikována skutková podstata podle §212 tr. zákoníku. Častěji se však vyskytují případy, v nichž jsou vydávány finanční prostředky jak z národního rozpočtu, tak i z rozpočtů spravovaných Evropskou unií, tudíž protiprávní jednání bývá právně posuzováno jako souběh (jednočinný) jak trestného činu dotačního podvodu (§212 tr. zákoníku), tak trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku. Široce koncipovaná skutková podstata podle §260 odst. 1 tr. zákoníku reflektuje zejména fakt, že ohrozit a poškodit finanční zájmy Evropské unie lze za určitých okolností již vyhotovením a použitím nepravdivých, nesprávných a neúplných dokladů různého typu, uvedením nepravdivých a hrubě zkreslených údajů v nich a zatajením určitých údajů nebo celých dokladů. Zákon neomezuje okruh osob, které mohou daný trestný čin spáchat, může jít i o osoby jednající jménem Evropské unie nebo jiné osoby, které nečerpají žádné finanční prostředky z evropských zdrojů. V takových případech je však třeba důsledně zvažovat společenskou škodlivost takového činu a v té souvislosti též zvlášť pečlivě zkoumat, zda vyhotovení, použití nebo předložení nepravdivého, nesprávného nebo neúplného dokladu nebo uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje v něm je objektivně vůbec způsobilé ohrozit chráněný finanční zájem Evropské unie (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1985 až 1990).
36. Shora již bylo avizováno, že na evropské úrovni došlo ke změně právní úpravy, jejíž implementace vedla k začlenění speciální skutkové podstaty poškození finančních zájmů Evropského společenství, resp. Evropské unie, a to již v roce 2008 v podobě §129a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, od roku 2010 pak jde o §260 tr. zákoníku. Evropská úmluva na ochranu finančních zájmů Evropských společenství byla nahrazena Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. 7. 2017, o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie (dále jen „Směrnice“), jež upravuje skutkové podstaty podvodů poškozujících finanční zájmy Evropské unie mírně odlišně, než jak činila původně Evropská úmluva na ochranu finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „Úmluva“). Podle čl. 1 odst. 3 Úmluvy měly členské státy povinnost trestně postihovat mj. (tedy kromě použití a předložení) i úmyslné vyhotovení nebo poskytnutí nepravdivých, nesprávných nebo neúplných prohlášení nebo dokladů, které mělo za následek neoprávněné přisvojení nebo zadržování prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem. Tyto dvě úmyslné alternativy jednání (vyhotovení a poskytnutí) již sice Směrnice v definicích podvodů poškozujících finanční zájmy Evropské unie výslovně neobsahuje, zůstaly však ve vymezení trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku na národní úrovni (srov. poslední znění §260 odst. 1 tr. zákoníku: Kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje…). V tom nelze spatřovat jakoukoli nesprávnost, Česká republika zvolila cestu přísnějšího postihu pachatelů v podobě širšího pojetí této skutkové podstaty, což je v souladu s implementovanou Úmluvou, resp. Směrnicí, jež stanoví minimální pravidla týkající se vymezení trestných činů a trestních sankcí s ohledem na boj proti podvodům a jinému protiprávnímu jednání poškozujícímu finanční zájmy Evropské unie (srov. čl. 9 Úmluvy, resp. čl. 1 nebo bod 2 Preambule Směrnice). Směrnice dále užívá pojmu „zpronevěra“ při vymezení následku podvodného jednání poškozujícího finanční zájmy Evropské unie, zatímco Úmluva obsahovala výraz „neoprávněné přisvojení“. Shora již bylo poznamenáno, že česká trestní hmotněprávní úprava následek takového jednání označuje jako „nesprávné“, resp. „neoprávněné použití“ finančních prostředků. Pro úplnost je třeba doplnit, že Směrnice oproti Úmluvě rozšiřuje ochranu i na další skupinu statků, a to aktiva, jež jsou v českém znění §260 odst. 1 tr. zákoníku zahrnuta pod pojmem „majetek“.
37. Při celkovém obecném pohledu na unijní právní předpisy vymezující podvodné jednání ke škodě finančních zájmů Evropské unie je nesporné, že takové jednání sankcionované prostředky trestního práva záměrně cílí na veřejné prostředky Evropské unie a dochází při něm k obohacování primárně na úkor rozpočtu Evropské unie. Rovněž důvodová zpráva k zákonu č. 122/2008 Sb., jímž byl kromě jiného zařazen do tehdy účinného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství (a to v §129a), se vyjadřuje o základní skutkové podstatě podle 129a odst. 1 trestního zákona jako o úmyslné manipulaci s doklady, která vede ke škodlivému následku spočívajícímu v nesprávném použití finančních prostředků Evropských společenství. S přihlédnutím ke speciálnímu účelu ochrany, která má být poskytována i prostředky trestního práva prostřednictvím skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, nelze v posuzované trestní věci spatřovat porušení, resp. ohrožení objektu tohoto trestného činu, kterým je ochrana finančních zájmů Evropské unie. Pro Nejvyšší soud jsou skutková zjištění soudů obou stupňů závazná, neboť navazují na obsah provedeného dokazování a jsou výsledkem logického hodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Při zvažování právní kvalifikace je proto třeba respektovat skutek, podle něhož se obvinění ucházeli o veřejnou zakázku, jejímž předmětem bylo zateplení budovy obecního úřadu obce XY a výměna oken v této budově. Jejich zákulisní dohody o tom, kdo se stane účastníkem veřejné zakázky, jak budou nastaveny podmínky zadávacího řízení, jak budou sestavovány cenové nabídky jednotlivých uchazečů a případně o tom, kdo se bude na realizaci zakázky účastnit alespoň jako subdodavatel, směřovaly k jedinému cíli, a totiž zmanipulovat zadávací řízení tak, aby smlouvu o dílo se zadavatelem uzavřela jako vítěz a dodavatel díla obchodní společnost K. Obviněnými fyzickými osobami a jednou právnickou osobou v posuzované trestní věci jsou jen účastníci výběrového řízení, resp. u obviněné právnické osoby též její zástupce. Ačkoli větší část z ceny za vysoutěžené dílo byla uhrazena zadavatelem a současně příjemcem dotace z evropských zdrojů, neměla tato skutečnost žádný význam ani vliv na protiprávní jednání obviněných při přípravě a realizaci veřejné zakázky, která byla vlastně vytvořena podle předem daného scénáře. Tím také došlo k porušení všech zásad a pravidel zadávacího řízení. Jasným záměrem, který se obviněným podařilo uskutečnit, byla snaha provést veřejnou zakázku dohodnutým způsobem bez ohledu na to, zda vítěznému uchazeči bude cena za dílo vyplacena z prostředků pocházejících ze státního, krajského, obecního nebo evropského rozpočtu. Cenové nabídky byly vyhotoveny nepochybně zcela proti smyslu jakéhokoli konkurenčního boje mezi soutěžiteli, naopak ti jednali ve vzájemné shodě podle předem určeného plánu, při jehož dosažení obvinění neměli na zřeteli bezprostřední záměr vylákat evropské finanční prostředky. Obvinění v podstatě vystupovali „jen“ vůči zadavateli veřejné zakázky, před nímž předstírali konkurenční boj tak, aby smluvní partner příjemce dotace, obchodní společnost D., jejíž zástupce (P. J.) se podílel na zmanipulované veřejné zakázce, resp. ji v zásadě inicioval, demonstroval naplnění části smluvního jednání s obcí XY. O čestném prohlášení P. J. (samostatně stíhaného), jež bylo také předloženo poskytovateli dotace, obvinění pravděpodobně ani nevěděli, natož aby bylo jimi vyhotoveno, použito nebo předloženo. K protiprávnímu jednání obviněných v posuzované trestní věci došlo určitým způsobem mimo rámec dotačního řízení, neboť bylo soustředěno v rámci zadávacího řízení zcela mimo administraci mezi příjemcem a poskytovatelem dotace. Stěžejní význam skutkových okolností, za nichž došlo ze strany obviněných k trestné činnosti, spočívá právě v manipulaci s veřejnou soutěží, primárně šlo o získání zakázky a dosažení podnikatelského zisku pro dodavatele díla s důvodným předpokladem uhrazení vyúčtovaných nákladů (obec jako spolehlivý obchodní partner), ale bez ohledu na to, z jakých zdrojů bude objednavatel, resp. zadavatel hradit náklady vyúčtované dodavatelem za odvedené dílo.
38. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla vyslovena vina celkem šesti obviněných zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie spáchanými v jednočinném souběhu za jednání vztahující se k zadávacímu řízení na veřejnou zakázku „Zlepšení tepelně technických vlastností budovy Obecního úřadu XY“, částečně financovanou z evropských finančních prostředků (vina další právnické osoby za tentýž skutek byla vyslovena již rozsudkem soudu prvního stupně). Všichni obvinění byli uchazeči (popř. jejich zástupci, pokud byla uchazečem podnikající právnická osoba) o tuto veřejnou zakázku, jejich koordinovaná nezákonná manipulace se zadávacím řízením zahrnuje většinu popisu skutku ve výroku o vině a jeho závěrečná část je ukončena formulací: „…a že tyto podklady nechá P. J. předložit Ministerstvu životního prostředí, jako poskytovateli dotace, financovanému z prostředků Evropského společenství z programu Operační program Životní prostředí, podporovanému z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj, což se také stalo, včetně nepravdivého písemného prohlášení o své nepodjatosti z 2. 10. 2013, jako člena hodnotící komise, a takto S. K., M. K., I. K., T. B., M. A. a samostatně trestně stíhaní P. J. a D. K. společně, a dále společnosti K., a P., zajistili, že z Fondu soudržnosti byla ke škodě poskytovatele dotace vylákána částka ve výši 3 307 356,70 Kč“. Z citované části skutkových okolností a zejména z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (srov. bod 51. rozsudku) plyne, že za nepravdivý doklad ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku (tedy slovy tzv. právní věty výroku o vině za doklad vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných jménem Evropské unie, jímž mělo být umožněno nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu) vrchní soud považoval čestné prohlášení P. J. o jeho nepodjatosti jako člena hodnotící komise. Takový důraz na předmětné čestné prohlášení je však zcela nepatřičný ve vztahu k jednání, z něhož byli usvědčeni obvinění, nemá s ním přímou souvislost v podobě znalostí obviněných o těchto úkonech osob, které nebyly součástí výběrového řízení. Nejvyšší soud již poznamenal v předcházejícím bodě, že v posuzované věci nebylo objasněno (ale ani objasňováno), zda o čestném prohlášení mohli obvinění vůbec vědět a s jistotou lze vyloučit, že by s ním jakkoli nakládali. Na rozdíl od vrchního soudu, soud prvního stupně při zcela totožné závěrečné pasáži tzv. skutkové věty v odůvodnění svého rozsudku nekladl takový důraz právě na nepravdivé čestné prohlášení P. J., ale obviněným vytkl vyhotovení, použití a předložení dokladů, které „jimi byly předem připraveny a vycházely ze zmanipulované soutěže o zakázku“ (srov. bod 18. rozsudku krajského soudu). Soudy obou stupňů pak shodně uzavřely, že vyhotovení, použití a předložení těchto dokladů obviněnými mělo za následek způsobení škody poskytovateli dotace odpovídající vylákání částky 3 307 356,70 Kč. Takové závěry však nemůže Nejvyšší soud akceptovat.
39. V tomto případě je podstatné, že obec XY jako žadatel a posléze příjemce dotace za účelem zajištění výběrového řízení na zhotovitele stavby, komunikaci s poskytovatelem dotace v internetovém prostředí BENE-FILL a zajištění technického dozoru investora uzavřela mandátní smlouvu s již jmenovanou obchodní společností D., za kterou vystupoval P. J. (srov. mandátní smlouva z 29. 7. 2013 na č. l. 788 tr. spisu). Tím obec XY svěřila realizaci výběrového řízení na dodavatele díla i administrativu spojenou s dotačním řízením včetně opatření požadovaných podkladů pro poskytovatele svému smluvnímu partnerovi, jemuž důvěřovala, spoléhala na řádné a zákonné vystupování z jeho strany a očekávala plnění jeho smluvních závazků. Zjištění soudů nevypovídají o formě protekce pro výběr D., ani o tom, že by osoby zastupující obec měly signály varující před nepoctivým chováním mandatáře. V trestním řízení nebylo prokázáno ani seznámení příjemce dotace s nezákonnými praktikami obviněných v rámci zadávacího řízení, resp. už vůbec nebylo zjištěno zapojení příjemce dotace do skutečných machinací v přípravě i samotném průběhu výběrového řízení. Je proto třeba vycházet z předpokladu, že obec XY, resp. její zástupci důvodně spoléhali na to, že mandatář bude při plnění svých povinností jednat v souladu se zákonem včetně zákona o veřejných zakázkách, jehož dodržování bylo jednou z podmínek poskytnutí dotace vyplývající jak z rozhodnutí o poskytnutí podpory z prostředků Státního fondu životního prostředí České republiky, tak ze Smlouvy č. 13152643 o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí České republiky (srov. č. l. 794, 825 a 1292 tr. spisu ). Je otázkou, jak by se zástupci obce XY zachovali (např. jestli by obec vypsala nové výběrové řízení apod.), pokud by jim byl znám skutečný průběh výběru zhotovitele díla, resp. to, že fakticky žádný výběr neproběhl a na vítězi veřejné zakázky se uchazeči dohodli spolu s mandatářem před samotným zahájením výběrového řízení. Jde však o hypotetickou úvahu, na niž nebylo zaměřeno dokazování, a v tomto smyslu není možné cokoli presumovat. Obec podle skutkových zjištění soudů jako zadavatel veřejné zakázky smluvně přenechala administraci výběrového řízení subjektu, který minimálně v rámci předmětu činnosti investorsko-inženýrská činnost ve výstavbě měl mít k tomu potřebnou odbornou praxi a znalosti, a je nutno vycházet z předpokladu, že o protiprávním postupu mandatáře neměla v rozhodné době jakékoli poznatky. V dobré víře tedy obec XY přijala dotaci na projekt „Zlepšení tepelně technických vlastností budovy Obecního úřadu XY“, který byl také skutečně realizován, a to v souladu s předem uvažovanými cíli projektu (srov. text žádosti o poskytnutí podpory na č. l. 799 tr. spisu). Za realizaci díla byla zhotoviteli také vyplacena sjednaná odměna. Nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů, předtím ani orgány činné v přípravném řízení, ani obžaloba neshledaly smluvenou cenu díla nadhodnocenou. Stručně shrnuto stavební úpravy na budově Obecního úřadu XY byly provedeny za obvyklou cenu, která byla uhrazena zhotoviteli obcí XY částečně z vlastních zdrojů a částečně z dotací poskytnutých právě za tímto realizovaným účelem. Z pohledu ochrany finančních zájmů Evropské unie před podvodným jednáním poškozujícím výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie tedy není důvod domnívat se, že by oblast výdajů rozpočtu Evropské unie byla nějak ohrožena nebo eventuálně narušena. Samozřejmě vzdáleně ano, neboť veřejná soutěž na dodavatele díla, na jehož pořízení byly využity též evropské finanční prostředky, měla proběhnout podle zákonných pravidel jako jedna z mnoha podmínek schváleného dotačního projektu, nicméně v posuzované věci je možno nahlížet na stíhané jednání obviněných jako na oddělenou součást příprav pro získání veřejných, resp. evropských finančních zdrojů žadatelem, který však žádnou formou neparticipoval na porušování pravidel v rámci realizace veřejné zakázky na výběr dodavatele díla, naopak k naplnění tohoto účelu pověřil odborný subjekt a důvodně spoléhal na řádné dodržení mandátní smlouvy.
40. Shora již bylo naznačeno, že skutková podstata §260 odst. 1 tr. zákoníku v praxi bude převážně naplněna porušením povinností ze strany příjemce dotace, který může jednat samostatně anebo k protiprávnímu jednání může využít další osoby. Teoreticky by v dané věci bylo možné uvažovat o tom, že zástupci obce XY se v kooperaci s uchazeči o veřejnou zakázku podíleli na manipulaci zadávacího řízení s cílem dosáhnout na evropské finanční prostředky, jež mohla na daný projekt čerpat pouze obec, přičemž za takových okolností by již o jednočinném souběhu trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a poškození finančních zájmů Evropské unie nebylo pochyb, samozřejmě při splnění dalších zákonných podmínek. Jakákoli účast obce XY, resp. jejích zástupců na protiprávním jednání obviněných v posuzované věci ale zjištěna nebyla, jejich roli lze lapidárně označit tak, že obec XY učinila špatnou volbu a vybrala neseriózního partnera pro zajištění podkladů čerpání veřejné podpory. To jí však nelze klást k tíži ve vztahu k dotačnímu řízení a k pravidlům je ovládajícím a není možné si její nevhodný výběr mandatáře vykládat jako snahu o neoprávněné vyplacení dotace z evropských prostředků, při níž by jí obvinění napomáhali. V rozporu s tímto skutkovým stavem soudy učinily součástí popisu skutku zjištění, že dotace byla vylákána, což ale předpokládá kooperaci s příjemcem dotace, jenž by byl se lstí vedoucí k vylákání dotačních prostředků minimálně srozuměn, případně sám k ní záměrně přispěl. Takovému jednání (ani srozumění s takovým jednáním) příjemce dotace však v dané trestní věci zjištěné skutkové okolnosti neodpovídají. Obec XY nejednala ve shodě s obviněnými, případně s mandatářem D., ti naopak stáli mimo, lépe vyjádřeno vzdáleně, neboť samozřejmě nezákonně provedené výběrové řízení souviselo s čerpáním evropských rozpočtů, nikoli však bezprostředně. Určitá kontinuita s naplněním smyslu ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku byla v posuzovaném případě přetržena dobrou vírou žadatele a příjemce dotačních prostředků, proto Nejvyšší soud nepovažuje za odpovídající právně posoudit skutek obviněných podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku, naopak považuje za přiléhavé jeho postih prostřednictvím skutkové podstaty podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
41. S právním posouzením žalovaného jednání obviněných souvisí také důsledky, k nimž mohla eventuální nesprávná právní kvalifikace skutku vést. Není vyloučeno, že by v konečném důsledku obec XY, ačkoli nevěděla o trestné činnosti obviněných (a P. J. jednajícího za D.), mohla být povinna poskytnutou dotaci vrátit, avšak současně není pravděpodobné, že by odpovídající částku úspěšně vymohla na zhotoviteli díla, který je řádně provedl za odpovídající cenu a odevzdal. Možná by se obec XY mohla domáhat náhrady majetkové újmy na obchodní společnosti D., z důvodu porušení podmínek mandátní smlouvy. To jsou však již úvahy přesahující rámec tohoto trestního řízení. Podobně by bylo možné klást si otázku, jak by řešil manipulaci se zadávacím řízením uskutečněnou bez účasti příjemce dotace její poskytovatel. Například podle čl. V. bodu 11. Smlouvy č. 13152643 o poskytnutí podpory ze Státního fondu životního prostředí ČR má fond právo od příjemce požadovat vrácení zálohově poskytnuté dotace, avšak současně fond zohlední zejména míru nesplnění daného závazku a dopad na plnění základního účelu akce (srov. č. l. 828 tr. spisu). Ostatně tyto úvahy naznačil závěrem svého rozsudku v rámci odůvodnění výroku o náhradě škody i soud prvního stupně. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné zdůraznit, že rozhodně nemíní schvalovat nezákonné praktiky uchazečů o veřejnou zakázku, takové protiprávní jednání nelze akceptovat, v dané trestní věci se však již jeho trestněprávní postih plně vyčerpal právním posouzením jako zločinu podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to právě s ohledem na skutečnost, že nezákonný postup obviněných příjemce dotace nijak neovlivnil a sám se na něm nepodílel. Neregulérní průběh zadávacího řízení byl umožněn na základě nepsané dohody oslovených dodavatelů a osob jednajících za mandatáře D., jejich společným hlavním cílem bylo získání veřejné zakázky vybraným dodavatelem (K.) a vedlejší již bylo, zda předmět veřejné zakázky bude hrazen z prostředků obce nebo z prostředků poskytnutých obci XY z rozpočtu Evropské unie. Zcela jistě není ani žádoucí, aby byly vypláceny dotační prostředky z evropských rozpočtů mj. na podkladě nepravdivých dokladů, jež zde měly prokazovat zákonný průběh zadávacího řízení na veřejnou zakázku. Skutkové okolnosti posuzované trestní věci jsou svým způsobem v dosavadní soudní praxi ojedinělé a pro jejich právní posouzení plně postačuje použití ustanovení §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, které plně vyčerpává skutek obviněných bez toho, aby bylo třeba vyvodit trestní odpovědnost obviněných také za trestný čin podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku.
42. V této souvislosti je podle Nejvyššího soudu ještě důležité mít na zřeteli cíle již zmiňované Úmluvy, jak jsou definovány v preambuli. Přistupující členské státy se zavázaly trestněprávně postihovat uvedené typy jednání souhrnně označené jako „podvody poškozující nebo ohrožující příjmy a výdaje Evropské unie“. Současně je uvedeno, že pokud již stávající trestněprávní předpisy členského státu postihují jednání uvedená v čl. 1 Úmluvy, není třeba přijímat nové skutkové podstaty. Sama Úmluva předpokládá postih ohrožujícího či poškozujícího jednání, jehož následkem je v oblasti výdajů, o něž se jednalo v posuzované věci, neoprávněné přisvojení nebo zadržování evropských prostředků. Z pohledu obce XY šlo o oprávněné čerpání dotace, nikoli tedy o její neoprávněné přisvojení nebo zadržování, resp. slovy skutkové podstaty §260 tr. zákoníku o nesprávné či neoprávněné použití. Za nezákonné machinace se zadávacím řízením, o nichž byly vyhotoveny mj. nepravdivé doklady předložené poskytovateli dotace mandatářem D., došlo k vyvození trestní odpovědnosti obviněných za zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo konstatováno v předcházejícím bodě tohoto usnesení. I s ohledem na účel Úmluvy a smysl ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku postihující porušení hospodářské disciplíny ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie má Nejvyšší soud zato, že finanční zájmy Evropské unie nebyly jednáním obviněných za daných výjimečných okolností případu ohroženy bezprostředně, spíše ve vzdálené souvislosti, ale zejména bez jakékoli účasti příjemce dotace a mimo jeho rozumné možnosti vyvarovat se porušení vlastních povinností a zákonných norem. Z pohledu příjemce dotace proto nešlo o neoprávněné přisvojení finančních prostředků z rozpočtů evropských fondů, neboť schválený projekt byl realizován a nebylo zjištěno, že by vyplacená cena neodpovídala ceně obvyklé. Nejvyšší soud tedy na základě přezkoumání zákonnosti a odůvodnění výroku o vině obviněných zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie v rozsudku Vrchního soudu v Praze, proti němuž směřovala dovolání všech obviněných, jakož i po přezkoumání řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí (§265i odst. 3 tr. řádu) dospěl k názoru, že právní kvalifikace skutku podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku není přiléhavá.
43. S ohledem na uvedenou vadu právní kvalifikace a kasační výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo již nadbytečné zabývat se ostatními námitkami obviněných vytýkajícími naplnění dalších znaků citovaného trestného činu (výše škody, znak pachatele a nepoužití subsidiarity trestní represe). Co se týká škodlivého následku, Nejvyšší soud připomíná, že v souvislosti s trestným činem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku obviněným nebylo soudy kladeno za vinu způsobení škody.
c) K právní námitce obviněného S. K. proti naplnění znaku „na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů“ skutkové podstaty
podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
44. Proti naplnění objektivní stránky zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě se ohradil obviněný S. K.. Namítal, že nejednal na úkor ostatních soutěžitelů, protože s nimi naopak jednal ve shodě, jak je patrno z popisu skutku. Za „ostatní dodavatele či soutěžitele“, vůči nimž mělo dojít k úkornému jednání, považoval výhradně ty, co skutečně podali nabídky obci XY jako zadavateli veřejné zakázky „Zlepšení tepelně technických vlastností budovy Obecního úřadu XY“, tedy obchodní společnost P., a podnikající fyzické osoby M. A. a T. B.. Jde sice o právně relevantní argument týkající se hmotného práva, avšak Nejvyšší soud jej neshledal opodstatněným.
45. Zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo člen organizované skupiny v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Tato skutková podstata chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky. Zadáním veřejné zakázky je rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím řízení [§17 písm. k) ZVZ]. Jednání podle §256 odst. 1 tr. zákoníku přitom spočívá ve zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby na úkor jiných soutěžitelů. Předností, která měla být jednáním obviněných opatřena vítěznému dodavateli K., se rozumí jakékoli zvýhodnění vyjmenovaných subjektů, nejčastěji dochází k časovému předstihu informací o podmínkách zadání vybranému uchazeči, tj. ještě před jejich zveřejněním, rovněž bývá oslovován jen omezený počet potenciálních dodavatelů, resp. dochází k výběru určité skupiny budoucích uchazečů, kteří budou respektovat předem domluvená pravidla, jak se stalo i v posuzované trestní věci obviněných. Zákon vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny uvedené znaky skutkové podstaty, navíc zde musí být úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, tzv. druhý úmysl. Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy nemusí dojít. Trestní zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu. Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Zpravidla však pachatelem bude osoba (fyzická nebo právnická), která má určité povinnosti v zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby, ale není vyloučeno, aby to byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Zadavatel má ve smyslu §6 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, účinného od 1. 10. 2016, ve znění pozdějších předpisů (resp. v rozhodné době ve smyslu §6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 9. 2016) povinnost dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.
46. Jmenované zásady jsou podstatou férové soutěže a ta byla v trestní věci obviněných zcela potlačena, protože mezi konkrétními uchazeči o veřejnou zakázku neproběhly zdravé konkurenční vztahy, naopak sporná veřejná zakázka byla od samého počátku domluvena s předem vybraným dodavatelem, ostatní uchazeči byli seznámeni s tím, že právě obchodní společnost K., bude vítězem veřejné soutěže, což respektovali a v podstatě jen plnili pokyny k vypracování svých nabídek. To ostatně ani většina obviněných nepopírá. Obviněný S. K. kupodivu na tuto nezákonnou spolupráci soutěžících subjektů ve svém dovolání kladl důraz, potvrdil ji a na jejím základě s využitím právního názoru vysloveného v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, se snažil přesvědčit Nejvyšší soud o tom, že jeho jednání nebylo úkorné ve vztahu k dalším dodavatelům, kteří podali cenovou nabídku do veřejné soutěže. S tímto tvrzením se Nejvyšší soud neztotožnil.
47. Právní názor Vrchního soudu v Praze, který obviněný předložil v dovolání, není pro Nejvyšší soud závazný a z následujících důvodů jej nelze ani považovat za správný. Situace, v níž se na účasti v konkrétním zadávacím řízení na veřejnou zakázku a na společném postupu směřujícímu k opatření zakázky jednomu z nich dohodne skupina soutěžitelů, není v praxi ojedinělým jevem a „úspěšnost“ takového protiprávního jednání je zaručena zejména v případech zahájení zadávacího řízení písemnou výzvou k podání nabídek adresovanou předem vybraným soutěžitelům (jako tomu bylo u posuzované veřejné zakázky realizované v podlimitním zjednodušeném řízení podle §25 a §38 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách). K tomu je však zpravidla nutný předpoklad, aby se „dohody“ účastnil také zadavatel veřejné zakázky, což sice v posuzované věci zjištěno nebylo, ale nebylo pochyb o součinnosti obviněných s P. J., který jednal za D. Právě jeho, resp. označenou obchodní společnost, za niž P. J. jednal, pověřila obec XY (jako veřejný zadavatel) mimo jiné též provedením zadávacího řízení, jak již bylo konstatováno. Obvinění v postavení uchazečů o veřejnou zakázku, resp. jejich zástupci tedy kooperovali se subjektem, který měl pro obec XY zajistit zákonný průběh zadávacího řízení. Takovým způsobem v podstatě hned od počátku zadávacího řízení byla popřena soutěž konkurentů na trhu v oboru stavebnictví a princip rovných podmínek pro všechny, kteří by mohli za normálního běhu věcí projevit zájem ucházet se o předmětnou zakázku. Ani o transparentnosti takového průběhu zadávacího řízení nelze vůbec uvažovat, tím spíše, pokud jeden z dodavatelů měl již v předstihu před zahájením zadávacího řízení k dispozici zadávací dokumentaci k předmětu zakázky a dokonce objednal i potřebný materiál atypických vlastností (okna). Úkor potenciálních dodavatelů v posuzované věci byl tak způsoben ještě dříve, než bylo zahájeno zadávací řízení, jak předáním potřebných dokumentů k zakázce s časovým předstihem předem určenému dodavateli a vítězi veřejné soutěže obchodní společnosti K., tak tím, že ostatním konkurentům nebyla dána ani teoretická příležitost ucházet se o veřejnou zakázku, protože byli osloveni jen ti možní dodavatelé, u nichž byla jistota, že budou souhlasit s nastavenými podmínkami průběhu soutěže. Nelze proto připustit jakoukoli pochybnost o tom, že obvinění jednali na úkor také jiných soutěžitelů, kteří nebyli v kontaktu s administrátorem veřejné soutěže obviněným P. J., nemohli tak ani projevit souhlas s předem nastavenými podmínkami soutěže, jejímž vítězem se stala předem určená obchodní společnost K., které tím byla zjednána přednost. Výklad znaku skutkové podstaty §256 odst. 1 tr. zákoníku „na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů“, který vyslovil Vrchní soud v již citovaném rozhodnutí se naprosto vymyká samotnému účelu zařazení tohoto ustanovení do dílu 3 hlavy VI trestního zákoníku, který zahrnuje trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou. Předmětem jeho ochrany je řádné provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo veřejné dražby za dodržení všech zákonných podmínek. Rozhodně není možné vyložit citovaný znak objektivní stránky tohoto trestného činu způsobem, jaký zvolil Vrchní soud v Praze, neboť právě v posuzované trestní věci jde o typickou situaci zmanipulování veřejné soutěže od její samotné přípravy, po celý průběh až po výběr vítěze bez respektu ke všem zásadám, jimiž je zadávací řízení ovládáno. Jde o případ, v němž byly zcela popřeny zákonitosti trhu a konkurenčního prostředí podnikatelských subjektů. Názor vyslovený v citovaném rozhodnutí lze označit jako protiklad logického výkladu citovaného znaku skutkové podstaty §256 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud dlouhodobě při svém rozhodování zastává jediné v úvahu přicházející stanovisko, kterým se také řídily soudy obou stupňů v posuzované trestní věci obviněných (např. bod 82. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018). V této souvislosti je třeba rovněž odmítnout tvrzení obviněného S. K., podle něhož ostatní soutěžitelé nemohli utrpět žádnou újmu dobrovolným vystupováním v předmětné veřejné soutěži. Naopak skutečnost, že T. B., M. A. a P., souhlasili se zadáním zakázky K., ještě nevylučuje, že toto jejich dobrovolné rozhodnutí vzdát se případného zisku celé veřejné zakázky ve férové soutěži, nebylo k jejich újmě. Přestože mohli participovat na části zisku poskytnutím subdodavatelských dodávek vítěznému uchazeči, je nepochybné, že eventuální vítězství v řádně realizovaném výběrovém řízení by některému z nich přineslo zisk, resp. vyšší zisk než jakého dosáhli jako subdodavatelé vítězné K., ale také jinou formu prospěchu v podobě možnosti využít naplno a delší dobu své kapacity, získat významnější reference pro příští zadávací řízení apod.
d) Ke skutkovým námitkám obviněných
48. Obvinění S. K., M. K. i I. K. ve svých dovoláních brojili proti nezákonnému provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které v posuzované věci měly zásadní význam. Výhrady proti nařízeným odposlechům anebo příkazům k nim však nepředstavují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Především pak za situace, kdy se shodnými námitkami dostatečně zabývaly již soudy nižších stupňů a vytýkaná pochybení neshledaly. Ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení nezjistil zásah do ústavních práv obviněných, proto se Nejvyšší soud pro úplnost k této otázce vyjádří stručně.
49. Obecně lze nejprve uvést, že každý příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí splňovat náležitosti, které ukládá §88 tr. řádu. Nejvyšší soud bude v reakci na argument obviněných vycházet ze znění tohoto ustanovení účinného do 30. 6. 2016, neboť v tomto období byly provedeny procesní úkony související s pořízením těchto důkazních prostředků. Podmínky vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jsou stanoveny v §88 odst. 1 tr. řádu nejprve obecněji tak, že musí být vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, poté již vyjmenovává konkrétní trestné činy, pro něž je vedeno trestní řízení nebo musí jít o jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. V tomto ustanovení je zařazen i trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku. Současně může být příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v příkazu musí být mimo obecných náležitostí (obdoba §134 odst. 1, 2 tr. řádu) uloženo provedení odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu a podle výslovného znění tohoto ustanovení zde musí být uvedena: a) uživatelská adresa či zařízení, a to včetně telefonního čísla, b) osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a to uvedením jména a příjmení, adresy, popř. i zaměstnání a dalších potřebných identifikačních údajů, c) trestný čin naznačený v odstavci 1, pro nějž se vede trestní řízení, jímž je především zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, případně se jedná o některý trestný čin uvedený ve výčtu v §88 odst. 1 větě první tr. řádu, a v případě, že se vede trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, takový úmyslný trestný čin včetně konkrétního odkazu na takovou vyhlášenou mezinárodní smlouvu, d) doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce. V odůvodnění musí být vyjádřeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu včetně doby jeho trvání odůvodňují, dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle §88 odst. 2 tr. řádu je oprávněn nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci. Podle §88 odst. 6 věty první tr. řádu, má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Poslední věta odst. 6 §88 tr. řádu upravuje podmínky užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné věci, než v které byl proveden. Takový postup je možný, jestliže je ve věci, v níž má být odposlech užit jako důkaz, vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odst. 1, anebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.
50. K namítaným nedostatkům příkazů k odposlechům a také k samotnému obsahu odposlechů, jež se vztahovaly k projednávané trestní věci, se krajský soud vyjádřil v bodech 3. až 5. odůvodnění svého rozsudku. Vrchní soud se stejnými výtkami obviněných proti pořízeným odposlechům a příkazům, které je povolovaly, zabýval velmi podrobně v bodech 18. až 25. svého rozsudku. Odvolacímu soudu přitom obviněný S. K. nedůvodně vytkl opomenutí zohlednit také prvotní odposlechy nařízené příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 9. 2012, protože mj. i tento příkaz byl předmětem přezkumu soudu druhého stupně. V bodě 24. odůvodnění svého rozsudku odvolací soud shodně s obviněnými uvedl, že prvotní příkaz vydaný na podkladě návrhu ze dne 27. 9. 2012 byl vydán za účelem odposlechu telefonických stanic jiných osob, tedy nikoli P. J. K tomu však současně zcela jasně vysvětlil, že podezření na páchání trestné činnosti těchto následně odposlouchávaných osob a poté také P. J., o jehož odposlouchávání tehdy ještě rozhodnuto nebylo, vyplynulo z informací poskytnutých od osoby spolupracující s policií. Konkrétně existovalo důvodné podezření na nezákonné jednání fyzických osob vystupujících za obecně prospěšnou společnost Geotermální energie pro občany. Předsedou správní rady této obecně prospěšné společnosti se P. J. stal ke dni 20. 12. 2012. O tom, že by jmenovaný mohl být zapojen do trestné činnosti ostatních podezřelých, měly policejní orgány poznatky rovněž od svého informačního zdroje a podezření bylo potvrzeno obsahem odposlechů osob sledovaných na základě příkazu ze dne 27. 9. 2012. Na podkladě jasných indicií o pravděpodobné účasti P. J. na jednání v rozporu se zákonem poté Okresní soud v Jablonci nad Nisou vydal dne 1. 2. 2013, č. j. V 7-11/2012-35, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mj. též účastnické stanice P. J.
51. Obviněný S. K. zpochybnil rovněž zákonnost příkazu k odposlechu ze dne 1. 2. 2013, a to z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění. Shodná námitka byla uplatněna již v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal v bodech 19. až 23. napadeného rozsudku. Soud sice připustil, že dotčený příkaz není perfektní, nicméně srozumitelně vysvětlil, že i přes zjevné nedostatky jeho odůvodnění bylo možné tento důkazní prostředek použít, protože byly splněny materiální podmínky pro jeho vydání. Základní zákonné předpoklady pro vydání příkazu v něm byly uvedeny, případně jsou z jeho obsahu odvoditelné (okolnost, že doba trvání odposlechu bude nutná na delší než maximální povolenou dobu čtyř měsíců, nebo že jde o neodkladný a neopakovatelný úkon), anebo vyplývají z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu. Nejvyšší soud považuje uvedené zhodnocení zákonnosti tohoto důkazního prostředku podrobněji rozvedené v napadeném rozsudku vrchního soudu za vyčerpávající, rozumné a přesvědčivé. Navíc Vrchní soud v Praze vycházel rovněž z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, které v těchto otázkách zastávají konzistentní názor, podle něhož soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Je proto třeba vždy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, aj.; dále z judikatury Nejvyššího soudu zejména rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva (Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 52028/13; Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. 21381/11). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou ještě nutno zdůraznit, že ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). Nejvyšší soud proto neměl co vytknout způsobu odvolacího soudu, jakým se vypořádal s námitkou obviněného S. K. týkající se naplnění zákonných podmínek pro vydání a realizaci příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu P. J. a příkazu k odposlechu jiných účastnických stanic, který mu předcházel.
52. Pokud se týká samotného použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu provedeného v jiné trestní věci jako důkazu v posuzované trestní věci, soudy prvního i druhého stupně správně shledaly podmínky pro takový postup uvedené v §88 odst. 6 tr. řádu za naplněné (srov. body 3. a 4. odůvodnění rozsudku krajského soudu, resp. bod 25. rozsudku vrchního soudu). Přestože soudy obou stupňů zaujaly k této výhradě jasný názor, k němuž se přiklání i Nejvyšší soud, obviněný S. K. se ho snažil zvrátit odkazy na některá rozhodnutí senátu 4 Pzo Nejvyššího soudu, v nichž Nejvyšší soud odmítl postup orgánů činných v trestním řízení, z něhož je zřejmé, že právě prostřednictvím odposlechu má být zjištěno důvodné podezření o páchání trestné činnosti konkrétní osobou. Beztoho, aniž by bylo třeba zabývat se v posuzované věci konkrétními skutkovými okolnostmi případů, v nichž jiný senát Nejvyššího soudu tímto způsobem rozhodoval, je zcela zřejmé, že na věc, o niž jde v dovolacím řízení, nelze takový názor aplikovat. Z obsahu trestního spisu totiž jasně vyplývá, že poznatek o protiprávním jednání P. J. předcházel povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jeho telefonní stanice, poté byl potvrzen odposlechy telefonních stanic jiných osob. Použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci nebrání ani skutečnost, že právní kvalifikace skutku, která podle §88 odst. 1 tr. řádu vedla k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se v dalším řízení neprokázala a obviněný nebyl soudem takovým trestným činem uznán vinným (srov. rozhodnutí č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). Poukaz obviněného na případný jiný právní názor o použitelnosti totožných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu senátu 56 T Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, než jaký zaujal senát 58 T téhož soudu v posuzované trestní věci (též Vrchní soud v Praze), je nepřípadný. Jak zjistil Nejvyšší soud dotazem na Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočku v Liberci, rozsudek tohoto soudu vydaný pod sp. zn. 56 T 3/2017, v němž byl vyjádřen obviněným prosazovaný právní názor o nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, byl zrušen v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 84/2020. Vrchní soud v něm poměrně ostře kritizoval odmítnutí použitelnosti odposlechů jako důkazů, naopak sám je označil za plně použitelné v soudním řízení. Avšak i pro případ, že by se tak nestalo, tento právní názor senátu 56 T Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci by pro Nejvyšší soud nebyl závazný. Navíc i tuto námitku řešil v trestní věci obviněných S. K. a spol. odvolací soud, který vyjádřil nesouhlas s postojem senátu 56 T (srov. bod 26. rozsudku vrchního soudu). Byť mohl být vrchní soud sdílnější, jeho postup je zcela v souladu s trestním řádem, protože ani jemu žádné ustanovení trestního řádu nepřikazuje řídit se právním názorem soudu nižšího stupně přijatého v jiné trestní věci.
53. Samostatnou skutkovou námitku uplatnil obviněný I. K., jenž zpochybnil svou účast v organizované skupině. Argumentace obviněného však měla ryze skutkový charakter. Tvrdil, že na trestné činnosti ostatních obviněných neparticipoval, znal se pouze s obviněnými S. K. a M. K., obchodní společnost P., měla kromě něj ještě dalšího jednatele, a nemohl tudíž být součástí organizované skupiny. V podstatě tedy předložil vlastní verzi průběhu skutku, jež měla podporovat jeho obhajobu tvrzením, že se neúčastnil žádnou formou na trestné činnosti spoluobviněných. Nejvyšší soud přesto shrne argumenty, pro něž neshledal uvedenou námitku obviněného opodstatněnou.
54. K této okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je třeba nejprve obecně uvést, že pojem organizovaná skupina se sice vyskytuje v celé řadě skutkových podstat trestního zákona, avšak není trestněprávními předpisy přímo definován. Soudní praxe a judikatura dlouhodobě vykládá tento kvalifikační znak tak, že se musí jednat o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí č. 45/1986 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), v němž lze spatřovat určitou dělbu úkolů mezi členy sdružení, v důsledku čehož se jeho činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalý charakter a její jednotliví členové nemusí být do organizované skupiny výslovně akceptováni, postačí, že se pachatel fakticky včlenil do skupiny dalších osob a aktivně se podílel na její činnosti. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové jsou současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny mohou být také účastníci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku anebo také blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. rozhodnutí č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr., dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 568-569). Soudní praxe rovněž vychází z názoru, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech jejích členů. Postačí, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod T 1325 v sešitě 69 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Organizovaná skupina ani nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, nemusí být například ani ustavena vůdčí osoba sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jako je tomu u kvalifikovanější formy trestné součinnosti, kterou je organizovaná zločinecká skupina ve smyslu §129 tr. zákoníku, dříve zločinné spolčení podle §89 odst. 17 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. K plnění odlišných úkolů jednotlivými členy organizované skupiny může rovněž docházet konkludentním jednáním, tj. aniž byly takové úkoly určitou osobou plánovány, vysloveny či přiděleny.
55. Pro posouzení jednání obviněného I. K. jako člena organizované skupiny tedy nebylo významné, jestli znal pouze spoluobviněné S. K. a M. K., nebo zda se posléze (ne)podílel (resp. jím zastupovaná obviněná právnická osoba P.) na realizaci předmětu veřejné zakázky jako jeden ze subdodavatelů . Zásadní bylo, že vůbec souhlasil s účastí P., ve zmanipulovaném zadávacím řízení a že podá vyšší cenovou nabídku, aby se vítězným uchazečem stala předem určená obchodní společnost K., díky nabídce nejnižší ceny. Svědčí o tom mj. listinné důkazy a nepřímo i odposlechy. Jak ve svém rozsudku shrnul Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, měla P., k dispozici smlouvu se zadavatelem a stanovený rozpočet v předstihu a podle záznamů v diáři měl S. K. schůzky s P., za niž jednal v této záležitosti výhradně právě obviněný I. K., který například převzal zadávací dokumentaci k výběrovému řízení (srov. č. l. 621 tr. spisu) anebo se jménem „neúspěšného“ uchazeče vzdal práva na podání námitek proti výsledku výběrového řízení (srov. č. l. 586 tr. spisu). Ostatně osobní zastupování obchodní společnosti P., obviněným I. K. logicky vysvětlil také soud druhého stupně v bodě 41. napadeného rozsudku, přitom vyslovil logický závěr, podle něhož s ohledem na osobní vazby mezi spoluobviněnými I. K. a S. K. lze předpokládat, že by obviněný I. K. věděl o zákulisní dohodě mezi soutěžiteli i tehdy, kdyby dodavatele P., v předmětném zadávacím řízení zastupoval druhý z jednatelů. Z telefonních odposlechů mj. vyplynulo, že „vše dopadlo, jak mělo“, že je třeba zachovat zdání řádného průběhu soutěže apod. Nejvyšší soud nehodlá opakovat výsledky provedeného dokazování, jen stručně opakuje, že ve shodě s vrchním soudem neshledal jakoukoli vadu na právním posouzení zapojení obviněného I. K. v machinacích se zadávacím řízením. Ačkoli jeho role byla spíše okrajová, musel vědět, že kromě něj a spoluobviněných S. K. a M. K. (a právnických osob, jež oni i obviněný I. K. zastupovali) je k „úspěšnému“ dosažení cíle, a to vítězství K., v zadávacím řízení potřebná spolupráce dalších uchazečů o veřejnou zakázku. O naplnění znaku organizované skupiny tudíž nevyvstávají žádné pochybnosti. Kromě toho stejnou námitkou se zabýval poměrně podrobně vrchní soud v bodě 52. rozsudku a Nejvyšší soud k jeho závěrům nemá výhrad.
56. Další námitka obviněného I. K. směřovala k porušení zásady „ in dubio pro reo “, která se týká způsobu hodnocení důkazů soudem. Jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neodpovídá ani žádnému jinému důvodu dovolání. Nicméně vzhledem ke kasačnímu výroku z důvodu jiné, hmotněprávní vady napadeného rozsudku by Nejvyšší soud mohl případně akceptovat i námitku vytýkající porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, avšak neshledal pro to žádný důvod. V rámci přezkumu napadeného rozsudku a řízení jemu předcházejícího totiž z obsahu trestního spisu nevyplynuly žádné pochybnosti o dostatečně zjištěném skutkovém stavu, a to na podkladě výsledků dokazování, jehož obsah našel odraz ve skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí soudů prvního a druhého stupně při aplikaci zásad bezprostřednosti a ústnosti. Nejvyšší soud nezaznamenal žádné tendence v hodnocení jednotlivých důkazů soudy v neprospěch obviněného I. K. (ani spoluobviněných), skutkové závěry logicky vyplývají z provedených důkazů a v tomto ohledu není co soudům obou stupňů vytknout. Nicméně ve věci bude znovu probíhat odvolací řízení, proto je předčasné činit v tomto ohledu definitivní závěry, pokud bude znovu rozhodováno o podané obžalobě.
V. Závěrečné shrnutí
57. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných S. K., M. K. a I. K. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 4 To 20/2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud vyslovil kasační výrok, prospívá dalším spoluobviněným (zásada beneficium cohaesionis uvedená v §261 tr. řádu), zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek také ohledně obviněných M. A., T. B. a K., kteří dovolání nepodali. Ohledně obviněné právnické osoby P., jež nepodala ani odvolání a jež byla shodně s ostatními obviněnými uznána vinnou zločinem podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, bude muset zjednat nápravu Vrchní soud v Praze rovněž využitím ustanovení §261 tr. řádu v odvolacím řízení.
58. Podkladem pro zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy bylo nesprávné hmotněprávní posouzení skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku. Proto bude třeba, aby v odvolacím řízení byla nově vyslovena vina obviněných bez použití ustanovení §260 odst. 1 tr. zákoníku, které ze shora uvedených důvodů na jednání obviněných nedopadá. Právní námitky proti znakům skutkové podstaty zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě důvodné nebyly a ostatní výhrady obviněných zejména proti odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu a příkazům k nim rovněž neměly opodstatnění. Vzhledem k tomu, že by neměla být znovu vyslovena vina obviněných zločinem podle §260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku, jehož spáchání se stalo podkladem pro adhezní výrok, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné vyjadřovat se k námitkám obviněných směřujícím proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud tak musí v novém rozhodnutí mít na zřeteli, že u zločinu podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nebylo obviněným vytýkáno způsobení značné škody [§256 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], kterou by mohl představovat rozdíl mezi obvyklou cenou za dílo a cenou požadovanou vítězným dodavatelem, ohledně níž by bylo zjištěno nadhodnocení a byla by uhrazena. Pokud by tedy odvolací soud hodlal rozhodovat o náhradě škody, muselo by tomu předcházet doplnění dokazování za účelem zjištění obvyklé ceny realizované zakázky. Takový postup sice nelze vyloučit, nicméně je vhodné poukázat na to, že ani orgány činné v trestním řízení a následně ani obžaloba se vůbec nezaměřily na zkoumání případného předražení provedeného díla. Teoreticky v případě zjištění značné škody ve smyslu §256 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku by této právní kvalifikaci nebránil zákaz reformationis in peius, protože obvinění by byli ohroženi stále stejnou trestní sazbou a v novém výroku o vině by jim zejména měl jeden zločin [§260 odst. 1, 4 písm. a), c) tr. zákoníku] odpadnout. Rovněž by ovšem bylo nezbytné se důsledněji zabývat odpovědností konkrétních obviněných za způsobení škody podle předpisů občanského, resp. obchodního práva, která je podmínkou pro vyslovení povinnosti škodu nahradit, a v důvodech tohoto výroku vysvětlit případný adhezní výrok, což dosud neučinil ani jeden ze soudů ve věci rozhodujících.
59. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného S. K. o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu vyplývá, že návrh na takový postup může podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. řádu pro odklad výkonu rozhodnutí, jak navrhovala obviněná M. K. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu