ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.636.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 636/2021-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 296/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 157/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 15 T 157/2018, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl podle téhož ustanovení a za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, soud stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. V adhezním řízení okresní soud odkázal poškozené uvedené ve výrokové části rozhodnutí podle §229 odst. 1 tr. řádu s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v době od 25. 1. 2014 do 24. 7. 2017 na diskusním fóru XY pod přezdívkou „S.“ v sekci „Movie“ uveřejnil odkazy na chráněná audiovizuální díla, která neoprávněně umístil na tzv. filehostingové servery, konkrétně na XY a XY, takto obviněný v posuzovaném období volně zpřístupnil a neoprávněně šířil rozmnoženiny filmů a seriálů vyjmenovaných ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, aniž by mu držitelé autorských práv BONTONFILM, a. s., a AQS, a. s., případně jejich zástupce Česká protipirátská unie, k takovému jednání udělili souhlas, tím obviněný umožnil libovolnému počtu dalších osob stažení audiovizuálních děl bez potřebných souhlasů nositelů či držitelů práv k audiovizuálním dílům, která jsou autorským dílem ve smyslu §2 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), a tím porušil právo na rozmnožování děl podle §12 odst. 1, 4 písm. a), §13, a §80 odst. 2 písm. a) autorského zákona a právo na sdělování díla veřejnosti podle §12 odst. 1, 4 písm. f), §18 odst. 1, 2 a §80 odst. 2 písm. e) autorského zákona.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 296/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud již v posuzované trestní věci rozhodoval kasačním rozhodnutím v prvním dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 211/2020 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů bylo především nedostatečné vyjádření naplnění kvalifikačního znaku objektivní stránky přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v nikoli nepatrné intenzitě zásahu do autorských práv třetích osob. Následně rozhodovaly soudy obou stupňů znovu, jak bylo podrobně uvedeno pod body 1. a 3. tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
5. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
6. Obviněný shodně jako ve svém prvním dovolání namítl, že skutek, pro který je proti němu vedeno trestní řízení se nikdy nestal, neboť třetím osobám neumožnil stahování audiovizuálních děl podléhajících autorskoprávní ochraně. Soudům nižších stupňů vytkl, že se dostatečně nezabývaly tím, že k zajištěnému počítači měly přístup kromě něj i další osoby. Nade vši pochybnost tak nebylo prokázáno, že právě on byl pachatelem jednání, které je popsáno ve skutku. Obviněný taktéž zpochybnil, zda byla pod názvy souborů skutečně uložena označená díla chráněná autorským zákonem. Jediný důkaz totiž nevyvrátil pochybnosti o skutečném obsahu jednotlivých souborů. V této souvislosti obviněný namítl, že „skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s hmotněprávními závěry obecných soudů“. Obviněný dále vytkl absenci zákonného znaku přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v nikoli nepatrném zásahu do zákonem chráněných práv, přičemž tak učinil s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016, a rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 7. 2012, č. C-128/11, ve věci UseSoft GmbH proti Orackle International Corp. Prostřednictvím argumentu, podle něhož k domovní prohlídce, při které byl zajištěn notebook obviněného, nebyl důvod, obviněný dovozuje nezákonnost tohoto procesního úkonu. Obviněný rovněž vyjádřil pochybnosti nad věrohodností výpovědí svědků P. D. a V. P. V souvislosti s uveřejněním seriálu „Vinaři“ se obviněný ohradil, že jednal v negativním skutkovém omylu. Z toho důvodu je přesvědčen, že jeho odpovědnost mohla být vyvozena nanejvýš v rovině správní, nikoli trestněprávní. Prostřednictvím argumentace, podle které nebyl třetí stranou upozorněn na porušení autorských práv třetích osob, obviněný dále zpochybnil své zavinění spáchat přečin podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Připustil, že se vytýkaného jednání mohl dopustit nanejvýš z hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku. Tím, že mu jeho jednání přineslo naprosto zanedbatelný prospěch, se obviněnému jeví uložený peněžitý trest jako naprosto nepřiměřený. Závěrem svého podání s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítl, že jeho jednání nelze považovat za natolik společensky škodlivé, aby mohla být konstatována jeho trestní odpovědnost. Zejména soudy nerespektovaly uvedenou zásadu při hodnocení otázky nedovoleného zpřístupnění seriálu „Vinaři“, který rozhodně nepřesáhl míru vyšší než nepatrnou. Poukázal též na jiné uživatele sítě internet, kteří sdílí zcela nové filmy a nejsou nijak trestáni, z pohledu poškozeného označil tuto situaci za absurdní, neboť je zřejmé, že si náhodně vybírá uživatele, které postihuje. V této souvislosti také poukázal na to, že konkrétní poškození nebyli žalovaným skutkem jakkoli omezeni a jimi vyčíslená škoda rovněž nebyla prokázána.
7. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve zrekapitulovala dovolací argumentaci obviněného a uvedla k ní, že se v podstatné části shoduje s tou, kterou obviněný uplatnil již ve svém prvním dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud rozhodl kasačním rozhodnutím. S poukazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, poznamenala, že obviněný zjevně přehlíží závěry dovolacího soudu, které byly následně závazné nejenom pro soudy nižších stupňů, ale i pro Nejvyšší soud v případném dalším dovolacím řízení. Výjimkou by byla situace, kdy by po případném doplnění dokazování došlo ke změně skutkových okolností, pro které by právní názor vyslovený Nejvyšším soudem byť i jen z části ztratil svůj skutkový podklad. Protože však taková situace v posuzované věci nenastala, nejsou námitky obviněného, které založil na odlišných skutkových závěrech podřaditelné pod žádný z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Takové výhrady se týkají zpochybnění pachatelství obviněného, věrohodnosti, resp. kompetence svědků V. P. i P. D., a námitky ve vztahu k seriálu „Vinaři“. Nejvyšší soud se touto argumentací obviněného dostatečným způsobem zabýval, proto jestliže obviněný bez ohledu na přezkumné závěry Nejvyššího soudu v kasačním rozhodnutí, znovu zpochybnil správnost skutkového podkladu výroku o vině argumentem o jeho extrémně rozporném vztahu s výsledky provedeného dokazování, pak jde o nepřípustné námitky, jimiž se není možné znovu zabývat. Podle státní zástupkyně se předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení mohou stát pouze námitky směřující proti naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o znak objektivní stránky, a to nikoli nepatrný zásah do zákonem chráněných autorských práv, je státní zástupkyně přesvědčena, že argumentace obviněného podpořená judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie, nikterak nevypovídá o tom, že by uvedený znak neměl být jeho jednáním naplněn. Sama o existenci tohoto zákonného znaku nepochybuje. Nedostatek svého úmyslného zavinění obviněný podpořil výhradně skutkovými námitkami odlišnými od zjištění soudů, přičemž jeho obhajoba, podle které si protiprávnosti svého jednání nebyl vědom, nemůže obstát. Rovněž na tyto námitky Nejvyšší soud reagoval v bodech 23. a 24. svého kasačního usnesení, na jejich obsah proto státní zástupkyně odkázala. Nejvyšší soud se v bodě 17. svého rozhodnutí komplexně zabýval i tím, zda obviněný díky svému jednání (ne)utržil majetkový prospěch. Na jeho úvahy dále navázal soud prvního stupně, o čemž svědčí bod 12. jeho rozsudku. Podle mínění státní zástupkyně se jednání obviněného i s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku stále pohybuje nad dolní hranicí trestnosti, neboť vykazuje naprosto standardní míru společenské škodlivosti posuzovaného jednání ve smyslu všech zákonných znaků přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s nepřiměřeností uloženého trestu státní zástupkyně obviněného odkázala na bod 28. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pouze k vyčíslení způsobené škody doplnila, že obviněný zjevně účelově přehlíží, že soud prvního stupně adhezním výrokem odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neuložil mu tudíž povinnost k náhradě škody poškozeným.
9. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, které nastane zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
12. Obviněný opřel své dovolání rovněž o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uplatněný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé soudní instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Byť obviněný výslovně neuvedl, kterou z alternativ tohoto dovolacího důvodu uplatňuje, přicházela v úvahu pouze jeho druhá varianta, která by v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, kdyby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení mu předcházející, byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který obviněný rovněž odkázal.
b) K dovolací argumentaci obviněného
13. Jak již bylo v bodě 4. tohoto usnesení uvedeno, v trestní věci obviněného M. D. jde o druhé dovolací řízení, proto je vhodné připomenout, že důvody, které Nejvyšší soud vedly k vydání citovaného kasačního rozhodnutí, se týkaly nesprávného, resp. nedostatečně vyhodnoceného závěru soudu prvního stupně o naplnění znaku objektivní stránky stíhaného přečinu spočívajícího v zásahu do chráněných autorských práv nikoli nepatrným způsobem. Soudy míru tohoto zásahu dovodily výlučně se zřetelem na výši škody, kterou vyčíslili poškození, přičemž ani odvolací soud, byť si byl těchto nesrovnalostí vědom, nenapravil pochybení soudu prvního stupně. V rámci nového řízení před okresním soudem byl z důvodu změny v osobě samosoudce v senátu 15 T za souhlasu obviněného a státního zástupce přečten podstatný obsah protokolů o hlavním líčení a zhodnoceny zrekapitulované důkazy provedené v původním řízení před okresním soudem. Oproti podané obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně v novém řízení doznala změn tzv. skutková věta výroku o vině v tom směru že, jednak byl snížen počet audiovizuálních děl, které obviněný volně zpřístupnil a jejichž rozmnoženiny volně šířil na tzv. filehostingových serverech, jednak byla vypuštěna část, podle níž obviněný svým jednáním poškozeným obchodním společnostem BONTONFILM, a. s., a AQS, a. s., způsobil škodu v celkové výši 250 525 Kč a 745 539 Kč, neboť se rozsah této škody nepodařilo obviněnému v řízení prokázat (srov. body 10. a 11. rozsudku). Z hlediska právní kvalifikace se soud prvního stupně správně zaměřil na posouzení otázky intenzity zásahu do zákonem chráněných práv, jak předpokládá základní skutková podstata přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Poté, co zohlednil dobu, po kterou obviněný šířil a volně zpřístupňoval rozmnoženiny dotčených audiovizuálních děl, jejich (snížený) počet, pokračování v trestné činnosti i navzdory opakovaným varováním ze strany provozovatele diskusního fóra a smazání odkazu z důvodu porušení chráněných práv autorů, resp. distributorů děl a rovněž zištný motiv obviněného k páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 196/2014), dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný do práv poškozených podléhajících autorskoprávní ochraně zasáhl nikoli nepatrně, přičemž jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 12. rozsudku). Krajský soud v Brně se v odvolacím řízení se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a za správný uznal závěr o naplnění znaku objektivní stránky jednání obviněného spočívajícího v „nikoli nepatrné“ intenzitě zásahu do autorských práv poškozených a na jeho správné právní závěry odkázal. Rovněž Nejvyšší soud v návaznosti na své předcházející úvahy podepřené judikaturou považuje přijaté právní posouzení tohoto znaku objektivní stránky za správné a odpovídající všem hlediskům, která soudní praxe zohledňuje při řešení této hmotněprávní otázky.
1) Nepřípustné a nedůvodné námitky obviněného
14. Předně je nutné upozornit, že z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že převážná část konkrétních námitek obviněného byla uplatněna již v jeho prvním dovolání, Nejvyšší soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval a neshledal je opodstatněnými. Obviněný v tomto rozsahu tedy nebrojil proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně, ale proti předchozímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 211/2020.
15. Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže je učinil soud ve druhém stupni a zákon to připouští. V §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu je uveden taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti kterým je dovolání přípustné. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není ovšem podle §265n tr. řádu s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen z části brojil proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 211/2020, stejně tak proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle §265s odst. 1 tr. řádu. V tomto rozsahu by tak mohlo být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, nebýt jiného důvodu odmítnutí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 5 Tdo 922/2020). Pozornosti Nejvyššího soudu současně neuniklo, že obhajoba prakticky pouze zkopírovala obsah prvního dovolání obviněného. Text nynějšího dovolání se od původního odlišuje pouze tím, že je na několika místech stručně doplněn, případně mírně upraven (srov. č. l. 533 a násl., 577 a násl. a 583 a násl. trestního spisu).
16. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud jen stručně připomene opakované námitky, a to obviněným zpochybňovanou věrohodnost svědka V. P. a tím i závěr o skutečném obsahu souborů sdílených na tzv. filehostingovém serveru, označení obviněného M. D. za pachatele protiprávního jednání a jeho poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010, dále výhrady proti obsahu notebooku zajištěného při domovní prohlídce, k němuž se vyjadřoval svědek P. D. a námitky ohledně televizního seriálu „Vinaři“, jimiž obviněný mínil naznačovat své jednání v právním omylu. V odůvodnění kasačního rozhodnutí bylo na všechny zmíněné výhrady reagováno, rovněž bylo podrobně a jasně vysvětleno, proč je Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení neshledal důvodnými. Nejen tedy s ohledem na vázanost svým vlastním právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím v téže věci (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004), ale především pro jejich neopodstatněnost se Nejvyšší soud nehodlá ke zmíněným výhradám vyjádřit odlišným způsobem, a v tomto ohledu lze jen odkázat na body 23. až 27. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 211/2020, aniž by bylo třeba jednotlivé argumenty znovu opakovat.
17. Nejvyšší soud v bodě 28. kasačního usnesení označil za předčasné námitky obviněného, které směřovaly proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Poté, co se soudy obou stupňů věcí obviněného znovu zabývaly, je Nejvyšší soud nyní přesvědčen, že v rámci hodnocení opatřených a provedených důkazů nijak nevybočily z rámce logického uvažování (srov. body 7. a 11. rozsudku a bod 9. usnesení). Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se žádný ze soudů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z dokazování vyplývající, natož, že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Stejně tak nedošlo k porušení procesní zásady in dubio pro reo , jak obviněný naznačil ve svém dovolání. Soudu prvního stupně rovněž nelze vytýkat, pokud k závěru o vině obviněného dospěl na podkladě nepřímých důkazů. Ty tvoří v posuzované věci ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí č. 38/1970 Sb. rozh. tr., též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 602/01).
18. Pakliže obviněný tvrdil, že se skutek nestal, případně pokud namítal, že jednal nanejvýš v hrubé nedbalosti podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, založil v tomto směru svoji dovolací argumentaci na vlastní verzi hodnocení důkazů a vlastním skutkovém závěru, odlišném od zjištění soudů prvního a druhého stupně, tedy fakticky namítá nesprávné použití procesních zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. řádu. Tím se však ocitá mimo rámec dovolacího přezkumu, neboť žádný z dovolacích důvodů zásadně neumožňuje vytýkat vady ve způsobu a rozsahu dokazování a v hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, samozřejmě pokud zjištěný skutek má návaznost na obsah provedeného dokazování a je logickým výsledkem hodnotících úvah soudů prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je vždy skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný, který nadto vytrhává úvahy soudů nižších stupňů z kontextu odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud upozorňuje, že již v průběhu prvního dovolacího řízení neshledal žádné skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o tom, že by se skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, nestal, nebo že by již samotný způsob provedení činu umožnil přijmout závěr o nedbalostním zavinění obviněného. Důvody pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu byly zcela odlišné, jak již bylo uvedeno v bodech 4. a 13. tohoto usnesení, přičemž žádná pochybnost o správném právním posouzení úmyslného zavinění obviněného nenastala.
19. Taktéž je třeba odmítnout další námitku obviněného, kterou vznesl v souvislosti se zpochybněním obsahu sdílených souborů podléhajících autorskoprávní ochraně, podle které jsou jeho slovy „skutková zjištění v extrémním rozporu s hmotněprávními závěry obecných soudů “. Pochybnosti o obsahu děl Nejvyšší soud rozptýlil již ve svém kasačním usnesení, proto jak již bylo uvedeno v bodě 16. tohoto usnesení, je v tomto směru argumentace obviněného nepřípustná. Nicméně pokud jde o navazující námitku obviněného, lze se snad jen domnívat, že jejím prostřednictvím obviněný mínil prosadit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkem, resp. s jeho následným právním posouzením. Nejvyšší soud však neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku byla nesprávně užita právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve svazku č. 74 tamtéž).
2) Námitky neopodstatněné
20. Pokud jde o zbývající dovolací námitky, obviněný vytýkal v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jednak to, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znak nikoli nepatrného zásahu do práv poškozených podléhajících autorskoprávní ochraně, jednak že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Žádnou z těchto námitek obviněného ovšem nebylo možné uznat za opodstatněnou.
21. Ačkoli obviněný tvrdil, že v jeho jednání nebylo možné shledat naplnění znaku objektivní stránky spočívajícího v nikoli nepatrném zásahu do práv chráněných autorským zákonem, byl zjištěn naprostý opak. Nejvyšší soud v bodě 13. tohoto usnesení již konstatoval, že se soud prvního stupně posouzením existence zmíněného zákonného znaku přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku dostatečným způsobem zabýval a pečlivě své úvahy odůvodnil, čímž napravil pochybení, která mu byla ze strany Nejvyššího soudu vytknuta. Obviněného tak lze odkázat jak na tuto pasáž usnesení, tak i na bod 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by bylo nutné je na tomto místě znovu opakovat. Nadto je vhodné ještě doplnit, že závěr o naplnění předmětného zákonného znaku objektivní stránky přečinu podle §270 odst. 1 tr. zákoníku není odvislý od toho, zda (případně v jaké výši) byla poškozeným způsobena škoda. Nepřípadný je tak poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 225/2015, ve kterém byla zjištěna nesprávná konstrukce výše škody soudy nižších stupňů. I přestože obviněný v souvislosti s existencí znaku nikoli nepatrného zásahu do práv chráněných autorským zákonem zmínil rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 7. 2012, C-128/11, ve věci UseSoft GmbH proti Orackle International Corp., nelze uznat žádnou z uvedených věcí za srovnatelnou s projednávaným skutkem. V citovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo soudům nižších stupňů vytýkáno, že se ve svých rozhodnutích prakticky vůbec nezabývaly naplněním znaku nikoli nepatrného rozsahu, neboť blíže nerozvedly skutková zjištění, z nichž by bylo patrno, že obviněný spáchaným skutkem naplnil požadovanou intenzitu neoprávněného zásahu do zákonem chráněných práv. Vzhledem k tomu, že totožné důvody vedly Nejvyšší soud k vydání kasačního usnesení sp. zn. 5 Tdo 211/2020, přičemž soudy obou stupňů vytčené vady v novém řízení napravily, nemohl obviněný s oporou o zmíněné rozhodnutí již v tomto dovolacím řízení argumentovat. Vše tak pouze potvrzuje, že obviněný prakticky vůbec reflektoval obsah jednak kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, jednak rozhodnutí soudů nižších stupňů, která po něm následovala, a vycházela ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, a pouze zkopíroval obsah svého prvního dovolání. Rovněž neakceptovatelný je poukaz na citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie, ve kterém byla posuzována otázka vyčerpání licence u počítačového programu, tj. softwarového produktu, nikoli filmových děl, jejichž autorskoprávní ochrana se svojí povahou odlišuje (srov. též rozhodnutí č. 53/2019 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019).
22. Obviněný dále argumentoval tím, že soudy nižších stupňů nesprávně užily zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani v tomto ohledu mu nelze dát za pravdu. Je nutné připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že pachatel naplnil všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V projednávané trestní věci obviněný M. D. zjištěným jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu porušení autorských práv, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku. Současně bylo v posuzované věci zcela správně soudy aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio , neboť jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti, k jejímuž páchání dochází v prostředí tzv. filehostingových serverů. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soudy obou stupňů pečlivě zvažovaly okolnosti významné pro rozhodnutí o vině, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněného je nutné postihnout prostředky trestního práva. To vše při zohlednění výkladu o použití §12 odst. 2 tr. zákoníku přijatém ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
3) Zbývající argumentace obviněného
23. I navzdory tomu, že byl obviněný Nejvyšším soudem v bodě 28. usnesení sp. zn. 5 Tdo 211/2020, upozorněn na to, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit jen v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), opětovně prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] vytkl nepřiměřenost uloženého trestu. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl uložen – pouze peněžitý trest (§53 odst. 2 tr. zákoníku) – tedy přípustný druh trestu. Z pohledu Nejvyššího soudu je tento trest uložený obviněnému trestem výchovným, jehož primárním účelem je obviněného odradit od případného budoucího opakování trestné činnosti. Vzhledem k dikci §53 odst. 2 tr. zákoníku mohl být uvedený druh trestu obviněnému uložen bez ohledu na to, zda trestnou činností získal či nezískal finanční prospěch.
24. Druhým z dovolacích důvodů, na nějž obviněný M. D. odkázal ve svém dovolání, je důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohla být naplněna ani druhá alternativa ustanovení podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Protože obviněným uplatněné dovolací námitky posoudil Nejvyšší soud jako zčásti nepřípustné, zčásti zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. D., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tak mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu