ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1105.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1105/2021-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání obviněné K. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2021, č. j. 3 To 159/2021-633, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 105 T 13/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 5. 3. 2021, č. j. 105 T 13/2020-593, byla K. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a to za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku a odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a čtyř měsíců. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově podala obviněná a poškozená odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. 3 To 159/2021-633, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2021, č. j. 3 To 159/2021-633, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že její jednání nesplňuje podmínku pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byla stíhána, jelikož jí nebylo prokázáno, že by fyzicky a citově týrala své dítě. Obviněná má za to, že na její jednání přiléhavěji dopadá právní kvalifikace podle §201 tr. zákoníku, tj. ohrožování výchovy dítěte. Dále má za to, že pokud u poškozené byl diagnostikován syndrom týraného dítěte, nelze vyloučit, že u ní vznikl v důsledku chování J. N., a ne v důsledku jejího jednání. Dále má za to, že pokud je poškozená pomalá, opožděná ve vývoji, může tento stav být způsoben její genetickou výbavou poškozené a jejími zdravotními dispozicemi. Dále uvedla, že její vliv sice sehrál svůj význam, ale nejednalo se z její strany o schválné jednání, ale o vzorce chování, které si osvojila vlivem prostředí, ve kterém sama vyrůstala. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, aby skutek byl posouzen jako ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku, nebo aby soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a uložil obviněné mírnější trest.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedla, že argumentaci obviněné sice lze v zásadě přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak se jedná o námitky, kterými se již zabývaly soudy nižších stupňů. Dále poukázala na to, že bylo prokázáno, že obviněná řádně nepečovala o zdraví své dcery, o její tělesný, citový a rozumový vývoj, a proto její jednání naplňuje ve všech aspektech pojem týrání tak, jak jej vyložil odvolací soud v bodě 12) svého rozhodnutí. Dále uvedla, že ze strany obviněné šlo o kombinaci různých forem týrání, přičemž nejvýraznější formou bylo zanedbávání, dále pak psychické a emocionální týrání, které někdy přerostlo i v týrání fyzické, neboť poškozená byla bita takovým způsobem, že na ní byly stopy bití patrny. Dále státní zástupkyně uvedla, že se obviněná týrání dcery dopouštěla v časovém horizontu od roku 2015 do 7. 3. 2018 a je tak správné, pokud jednání obviněné bylo právně kvalifikováno jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Z obsahu dovolaní obviněné je zřejmé, že uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] podle kterého, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [mj. poukazovala na to, že se jednání nedopustila; její výchovné metody a chování k poškozené nenaplnily skutkovou podstatu žalovaného trestného činu; za nezralost poškozené nemůže, jelikož je dána její genetickou výbavou; ze strany obviněné nešlo o cílené, pravidelné týrání poškozené, ale její výchova byla ovlivněna primitivním kulturním prostředím; nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož jí nebyl prokázán úmysl; skutek měl být kvalifikován jako ohrožení výchovy dítěte dle §201 tr. zákoníku; syndrom týraného dítěte u nezletilé vznikl v důsledku chování J. N. atd.] . S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodech 90 – 95) rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud mj. uvedl, že „Vývoj nezletilé je negativně ovlivněn nedostatečnou péčí od útlého dětství, projevující se opožděním v rovině fyzické i mentální…Udávané výchovné metody a následně i fyzická zranění, které v inkriminované době měly ráz psychického a fyzického týrání, nedostatek lásky, přijetí a jistoty se staly pro dítě zdrojem chronického stresu…tvrdila, že ji maminka zavírala do skříně, bil ji i matčin manžel, a když provedli něco sourozenci, byla za to bita ona…Modřiny měla od H. i od matky…V době, kdy žila s matkou, byla vystavována opakovaně fyzickým trestům i psychickému týrání…Soud vinu obžalované shledal taktéž na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví dětské klinické psychologie, ze kterého jasně vyplývá, že nezletilá AAAAA (pseudonym) byla dlouhodobě vystavena citové deprivaci, výchovnému zanedbání, mentální věk nezletilé odpovídal úrovni 4 let a 6 měsíců. V důsledku jednání obžalované, příp. i jiných osob, byl diagnostikován syndrom CAN…Obžalovaná bila nezletilou rukou i vařečkou, zavírala ji do skříně, způsobovala jí podlitiny a škrábance na různých částech těla, nereagovala na její výchovné a citové potřeby a svěřovala ji do péče jiným osobám, někdy i proti vůli nezletilé…atd.“. Obdobně také odvolací soud reagoval na obsahově shodné námitky např. v bodech 13 – 18) svého usnesení, když se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Provedeným dokazování byly objektivizovány skutečnosti, které nalézací soud zakomponoval do skutkové věty, přičemž správně dovodil, že se jako matka dlouhodobě záměrně nestarala o nezletilou dceru AAAAA, kterou měla v péči a která se vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama o sebe postarat, nezajímal se o ni, zanedbávala její hygienu, nezajistila jí čisté ošacení a nepřiměřeně ji fyzicky trestala. Týrala ji i tím, že ji nechávala bez náležitého dozoru v nevyhovujících bytových podmínkách a svěřovala ji dalším osobám, o kterých věděla, že o ni řádně nepečují. Toto její jednání pak vedlo u nezletilé k nerovnoměrnému disharmonickému vývoji, chronickému stresu a rozvoji syndromu CAN…svědci se vyjádřili k tomu, že opakovaně viděli na poškozené nezletilé hematomy a svědkyni J. se nezletilá svěřila s tím, že ji matka bije. Další skutečnosti, že nezletilá byla oděna v zapáchajícím oblečení a neměla osvojeny základní hygienické návyky, vyplývají rovněž ze svědeckých výpovědí…atd.“.
10. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. Námitkami, které je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněné, kde namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání. Nicméně i zde se jedná o námitky, které již vtělila do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě a podrobně zabýval v bodě 18) svého rozhodnutí, kde uvedl, že: „Žádné pochybení odvolací soud neshledal ani v právní kvalifikaci skutku. Zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu na stranách 28 – 29 v bodě 93., kde se jednotlivými zákonnými znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) TrZ zabývá. Tato právní kvalifikace je přiléhavá, přičemž její jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin ohrožení výchovy dítěte (§201 TrZ), když naplnila všechny zákonné znaky zločinu dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) TrZ. Jednala minimálně v úmyslu nepřímém, předvídaném v §15 odst. 1 písm. b) TrZ.“
12. I přes shora uvedené (bod 9-11) Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Zločinu podle §198 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, pokud a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu.
13. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou svěřenou pachateli do péče, popř. nacházející se v jeho výchově vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. rozh. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání (srov. rozh. č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Pácháním činu po delší dobu se vzhledem k podstatě týrání, tedy zlého nakládání, jenž se vyznačuje určitou trvalostí, rozumí pácháním takového činu po delší dobu, jde o dobu trvání řádově v měsících. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1934-1945).
14. V posuzované věci bylo v průběhu řízení bez pochybností prokázáno, že obviněná se o poškozenou nezletilou řádně nestarala a opakovaně se vůči ní dopouštěla naprosto hrubého a necitelného jednání popsaného ve skutkových větách výroku rozsudku soudu prvního stupně, což bylo prokázáno celou řadou důkazů. Ze svědeckých výpovědí přitom vyplynulo, že obviněná poškozenou nechávala v nevyhovujících bytových podmínkách, svěřovala ji dalším osobám, a to i těm, o kterých věděla, že o ni řádně nepečují. Z výpovědí svědků dále vyplynulo, že poškozená si neuměla s ničím hrát, a když dostala nějaké hračky, ani nevěděla, co to je. Byla neustále vystrašená, neměla žádné hygienické návyky, po těle měla často modřiny, chodila oděna ve špinavém a zapáchajícím oblečení a obecně vypadala ve velice zuboženém stavu. Z výpovědi svědkyně J. také vyplynulo, že se jí poškozená svěřila, že ji obviněná bije i páskem, zavírá ji do skříně a bije ji i za to, že něco provedl její bratr. Dále se svědkyni svěřila, že ji obviněná nutí jezdit za „strejdou H.“, přičemž ona tam jezdit nechce, jelikož je na ni zlý a také ji bije.
15. Obviněná také namítala, že není zcela zřejmé, zda syndrom týraného dítěte vznikl skutečně v důsledku jednání její osoby. Uvedené tvrzení je Nejvyšší soud ovšem nucen odmítnout, protože označení obviněné jako jednoho z původců tohoto syndromu vyplývá nejen z výpovědi svědků, ale i ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví dětské klinické psychologie, ze kterých vyplynulo, že obviněná poškozenou bila rukou i vařečkou, modřiny měla od „H.“ i od obviněné a v době kdy žila s obviněnou, byla vystavována opakovaně fyzickým trestům i psychickému týrání. Výchovné metody a následně i fyzická zranění, které v inkriminované době měly ráz psychického a fyzického týraní, nedostatku lásky, přijetí a jistoty se tak staly pro poškozenou zdrojem chronického stresu a emoční deprivace. Nutno však podotknout, že obviněná nebyla odsouzena pro §198 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku – způsobení takovým činem těžké újmy na zdraví, ale byla uznána vinnou podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku – páchala takový čin po delší dobu.
16. Z výslechu znalkyně MUDr. Dany Skřontové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pak také vyplynulo, že poškozená trpí zvýšenou úzkostí, což jsou známky emoční deprivace a toho, že se poškozené nedostávalo dostatku lásky a péče, přičemž se jednoznačně nejedná o vrozenou vlastnost. Dále znalkyně vypověděla, že jednání obviněné, tak jak bylo popsáno ve spisovném materiálu, by mělo ráz fyzického i psychického týrání a vývoj poškozené byl negativně ovlivněn nedostatečnou péčí od útlého dětství, projevující se opožděním v rovině fyzické i mentální. Z výslechu znalkyně PhDr. Alice Strossové z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie pak také vyplynulo, že i přesto, že se jednalo o určitý charakteristický styl výchovy a nejednalo se o cílené, pravidelné týrání dítěte, nelze takové jednání považovat za standartní, ale za fyzické a psychické týrání, které v daném případě bylo způsobeno jednáním obviněné a dalších osob.
17. Vina obviněné pak vyplývá i z řady listinných důkazů, zejména zprávami OSPOD Havířov, zprávami mateřských škol, lékařskými zprávami z NsP Havířov, sdělením Pedagogicko-psychologické poradny Karviná, přičemž např. ze zprávy OSPOD Magistrátu města Havířova ze dne 13. 4. 2018, vyplynulo, že u poškozené bylo zjištěno kolečko chybějících vlasů, monokl pod pravým okem a z jejího projevu vystupuje do popředí silná deprivace a neuspokojené citové potřeby a ze zprávy OSPOD Havířova ze dne 16. 6. 2018, bylo zjištěno, že obviněná poškozené nevěnovala dostatečnou pozornost a pravidelně má tendence dávat děti na hlídaní různým osobám, přičemž situace vygradovala odebráním poškozené z péče obviněné kvůli potvrzenému syndromu týrání.
18. S ohledem na v předchozím odstavci konstatované skutečnosti tak lze uzavřít, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že z výše popsaného skutkového stavu věci vyplývá naplnění všech znaků předmětného trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy i namítaného znaku týrání, včetně požadované míry trvalosti a intenzity. Přičemž chování obviněné vůči poškozené bylo dlouho trvající, jelikož se daného jednání dopouštěla minimálně po dobu tří let od roku 2015 do března 2018 a není tak pochyb o tom, že naplnila i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
19. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že se obviněná dopustila zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
20. Na tomto místě je vhodné, ve vztahu k podanému dovolání jako takovému, poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
21. K námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněné, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel Nejvyšší soud věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [též bod 21] .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu