ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1211.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1211/2021-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 50 To 139/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 35/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 1 T 35/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za ně byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 2 614 Kč a poškozenému V. S. (dále také jen „poškozený“) škodu ve výši 8 734,90 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byl poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 50 To 139/2021, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
„dne 01. 05. 2019 v době mezi 21:00 hod. a 22:00 hod. v obci XY, okr. XY, na ulici před vstupními vrátky u domu č. XY, fyzicky napadl V. S., narozeného XY, a to tak, že jej strhl za rameno na zem, kde mu sedl na břicho a nejméně desetkrát jej udeřil pěstí do obličeje s výčitkami, že mu rozvrátil rodinu, poté svého jednání zanechal a odešel do svého bydliště, přičemž svým jednáním poškozenému způsobil podvrtnutí krční páteře s krčně-pažním syndromem, středně těžkou kombinovanou poruchou sluchu vlevo a lehkou percepční poruchu sluchu vpravo, uvolnění středních řezáků v horní čelisti, oděrky obličeje a krevní výron pod levým okem, oděrky na lokti vpravo a koleni vpravo, tedy zranění, pro která byl omezen v obvyklém způsobu života nejprve po dobu dvou až tří dnů bolestivostí obličeje, dále po dobu dvou měsíců nutností nosit krční límec, kdy po tuto dobu měl i omezenou pohyblivost hlavy, dále po dobu několika týdnů trpěl trvající sníženou citlivostí krku a horní končetiny včetně její omezené pohyblivostí, dále závratěmi a po dobu více jak šesti týdnů také zhoršením sluchu“.
3. Za tento trestný čin ho odvolací soud odsoudil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 1 roku. O nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy rozhodl stejně jako soud prvního stupně.
II.
4. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 50 To 139/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
5. Namítl tzv. extrémní nesoulad s tím, že provedené důkazy byly vykládány v jeho neprospěch. Jeho zásadním argumentem je, že stav poškozeného byl ovlivněn silnou opilostí, což se promítlo zejména do způsobu, mechanismu a intenzity poranění. Podle jeho názoru oba slyšení znalci jednoznačně nevyloučili tento jeho argument, přestože potvrdili, že zjištěná zranění jsou vysvětlitelná mechanismem útoku. Je zřejmé, že minimálně intenzita zranění, které poškozený utrpěl, není v souladu s jeho následným faktickým jednáním (práce na zahradě, účast na pochodu). Tato zjištění v souvislosti s vyhrocenými sousedskými vztahy podle obviněného zapříčinila vylíčení rozhodných skutečností zcela nepravdivě, čemuž odpovídal i nepřiměřený nárok poškozeného na náhradu škody. Obviněný uvedl, že si je vědom toho, že opakuje svoji obhajobu z odvolacího řízení, ale považuje ji za stěžejní, neboť ani jeden ze soudů se s mechanismem poranění nevypořádal, když oba znalci se shodli na tom, že vzhledem k neobjektivním údajům o hladině alkoholu v krvi poškozeného se mohou velmi obtížně vyjádřit ke způsobu a rozsahu poranění.
6. Na základě těchto argumentů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
7. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 50 To 139/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
14. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
15. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
16. K uplatněné dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní, žádný hmotněprávní argument nevznesl. Ostatně obviněný výslovně namítl extrémní nesoulad.
17. Takové námitky obviněného, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu uvádí, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. V posuzované věci však Nejvyšší soud extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. Okresní soud Plzeň-sever v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku (dlužno na tomto místě podotknout, že popis skutku, který uvedl ve výroku svého rozsudku, je totožný s popisem skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu) a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění podstatná pro právní posouzení mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, a to zejména ve svědeckých výpovědích, lékařských zprávách a ve znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odvětví otorinolaryngologie. Shledal přitom a náležitě to i odůvodnil, že svědecká výpověď poškozeného našla oporu v provedených důkazech, takže ji považoval za věrohodnou na rozdíl od výpovědi obviněného, již mj. v plném rozsahu nepotvrdila ani jeho manželka.
19. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací pak důvodně konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., a logicky se tak dobral správných skutkových zjištění, která adekvátně promítl do skutkové věty výrokové části rozsudku. Se soudem prvního stupně se pak (částečně) neztotožnil toliko v právní kvalifikaci, a proto v tomhle směru rozsudek soudu prvního stupně korigoval. V návaznosti na to pak znovu rozhodoval o trestu a náhradě škody, resp. nemajetkové újmy.
20. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že se soudy nevypořádaly s mechanismem vzniku zranění poškozeného. Již soud prvního stupně se zabýval verzí obviněného, že silná opilost poškozeného měla vliv na způsob a intenzitu zranění, avšak nepřisvědčil jí. Vycházel jednak ze svědeckých výpovědí, jednak se k tomu vyjádřili oba znalci, kteří zpracovávali předmětné znalecké posudky a následně byli slyšeni při hlavním líčení (body 5., 7. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené přitom konstatoval také odvolací soud v bodě 8. svého rozhodnutí. Možno zopakovat, že mechanismem popsaným obviněným by byly vysvětlitelné pouze oděrky na lokti a koleni, ale nikoli zbylá zranění poškozeného. Znalci přitom nevyloučili ani aktivity jako účast na pochodu nebo práce na zahradě (když dolní končetiny poškozený poraněné neměl, u prací na zahradě by poškozený poznal, zda je vykonávat může či nikoliv).
21. Nejvyšší soud na základě rozvedených skutečností konstatuje, že závěr soudů nižších stupňů, že obviněný se dopustil shora popsaného skutku, je správný. Je proto – i se zřetelem ke správné kvalifikaci tohoto skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku – třeba uzavřít, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 50 To 139/2021, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
22. Jak již shora uvedeno, námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. míjely. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nemohl být předmětnými dovolacími námitkami založen již proto, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto (ani odmítnuto), naopak odvolací soud z jeho podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl o jeho vině a trestu, včetně jeho povinnosti k náhradě škody, resp. újmy.
23. Nejvyšší soud tedy rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu