ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.148.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 148/2021-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. O. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 232/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 45/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. O. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 24. 7. 2019 v době kolem 10:07 hodin v XY, okres XY, na pobočce prodejny společnosti S. S., IČO XY, bez vědomí a souhlasu poškozeného P. H. získal přístup do jeho soukromé e-mailové schránky XY, a to prostřednictvím služebního mobilního telefonu Samsung Galaxy J5, IMEI 357463099719857, který poškozený P. H. odevzdal dne 18. 7. 2019 při skončení jeho pracovního poměru u společnosti S. S. regionálnímu řediteli J. H., přičemž tento telefon byl po odevzdání uložen do trezoru v pobočce prodejny v Králově Dvoře, jejímž vedoucím se po poškozeném P. H. stal obžalovaný J. O., přičemž obžalovaný zřejmě využil uložených přihlašovacích údajů k soukromé e-mailové schránce poškozeného P. H. XY v odevzdaném služebním mobilním telefonu a z této e-mailové schránky XY odeslal dne 24. 7. 2019 v 10:07 hodin J. H., regionálnímu řediteli Jihovýchod společnosti S. S., na adresu XY, do kterého obžalovaný napsal text „Ahoj J., Dobrý co?“ s uvedením „Odesláno z mého chytrého telefonu Samsung Galaxy“, přičemž přílohu tohoto emailu tvořila e-mailová komunikace poškozeného P. H. s V. P., oblastním ředitelem ve společnosti P., S., ohledně nástupu poškozeného do nového zaměstnání, přičemž poškozenému P. H. byla do jeho soukromé e-mailové schránky XY obratem doručena automaticky nastavená odpověď adresáta J. H. o aktuálním čerpání dovolené“.
2. Za spáchání těchto přečinů byl odsouzen podle §230 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč, který je tvořen 50 denními sazbami po 200 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě stanovené soudem vykonán.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně si podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 232/2020, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 1, 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že ho podle §230 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu stanovenému v 30 denních sazbách, přičemž jedna denní sazba činí 200 Kč, celkem 6 000 Kč.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítal, že jednání, které je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, zvláště pak absentuje subjektivní stránka trestného činu, tj. zavinění, stejně jako společenská škodlivost jeho jednání.
5. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že k žádnému trestnému činu nedošlo. Poškozeného P. H. víceméně neznal, nebyl veden žádným zavrženíhodným motivem s cílem ho poškodit, dokonce ho přemlouval, aby v práci zůstal. Uvedl, že mu přišel e-mail na pracovní telefon, na displeji telefonu se mu zobrazila přijatá zpráva, klikl tedy na ikonu pro vstup do e-mailu, ten si přečetl a jelikož v něm byla uvedena informace o přestupu poškozeného k přímé konkurenci, nahlásil tuto skutečnost svému nadřízenému ve smyslu §249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Obviněný tvrdil, že ho ani nenapadlo, že by se jednalo o soukromý e-mail určený pouze poškozenému, který navíc v pracovním telefonu „neměl co dělat“. Telefon mu měl být předán promazaný, což se však nestalo. Na základě takto uvedeného vyjádřil obviněný své přesvědčení, že dopustil-li se jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak maximálně ve skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Další dovolací námitkou obviněný oběma soudům vytkl nevyužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když předmětné jednání vykazovalo nízkou společenskou škodlivost. S odkazem na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že v jeho případě byla „nahrazována činnost civilněprávních soudů prostředky ultima ratio “. Podle jeho názoru byla celá kauza zcela zbytečně vykonstruována orgány činnými v trestním řízení. Nanejvýš se mohlo jednat o občanskoprávní spor, v němž mohl poškozený žalovat obviněného na ochranu osobnosti.
7. Stran právní kvalifikace skutku namítal, že se v daném případě nejednalo o listinu ve smyslu §183 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž soudy nesprávně subsumovaly skutek pod tuto skutkovou podstatu. V této souvislosti také citoval z komentářové literatury ve vztahu k znaku této skutkové podstaty, a to „uchovávaný v soukromí“. Pokud jde o právní kvalifikaci podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak tuto soudy užily zcela v rozporu s výkladem této skutkové podstaty. Dané ustanovení totiž cílí na ochranu společnosti před tzv. hackerskými útoky, kdy hacker nejprve překoná bezpečnostní překážku, a tím se nabourá do programu, sítě, webové stránky apod. Obviněný však žádnou takovou překážku nepřekonal. V daném ustanovení se navíc nejedná o útoky na e-mailovou schránku, ale o útoky na počítačový systém a nosič informací. Rovněž se v jeho případě nemohlo jednat ani o neoprávněné užití dat, které je jinak nazýváno jako počítačová špionáž.
8. V neposlední řadě obviněný uvedl, že se v daném případě teoreticky mohla nabízet skutková podstata trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nicméně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že ani tuto skutkovou podstatou nebylo možno na předmětný skutek aplikovat.
9. Obviněný také namítal, že odvolací soud se s odvolacími námitkami absolutně nevypořádal, resp. pouze konstatoval, že „jednak nemohl zasáhnout do dokazování a hodnocení důkazů prvního stupně a dále, že právní kvalifikace trestného činu je zcela přiléhavá“, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 282/2019. K tomu obviněný uvedl, že nerozporuje skutkový děj, který sám potvrdil, pouze rozporuje trestnost daného jednání. Citované usnesení Nejvyššího soudu, kterým soud druhého stupně podporoval svou argumentaci, je podle jeho názoru nepřiléhavá, neboť řeší zcela jiný skutkový děj, podle něhož se pachatel dopustil závažnějšího a úmyslného jednání, když překonal překážku „nepřímo lstivým zjištěním vstupního a bezpečnostního hesla“, aby se dostal do e-mailové schránky, toto vstupní heslo změnil, zevrubně prošel e-mailovou komunikaci poškozeného, ze které vytvořil kompilaci, a následně ji odeslal, čímž chtěl způsobit poškozenému nemajetkovou újmu. V návaznosti na tuto argumentaci obviněný v dovolání (jak již shora uvedeno) dovozoval nízkou společenskou škodlivost jeho jednání.
10. Závěrem uvedl, že právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení, je koncipováno tak, že se obviněný může, avšak nemusí hájit, úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoliv okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení, obviněného netíží žádné důkazní břemeno. Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo . Podle názoru obviněného však v jeho případě provedené důkazy nepostačovaly k vyslovení jeho viny nade vši pochybnost. Vzhledem ke všemu v dovolání uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, ve kterém zruší napadené rozhodnutí, a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání. V návaznosti na provedený výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že takové námitky obviněného v úvodu dovolání, jimiž zpochybňoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně a popíral učiněná skutková zjištění, pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
12. S určitou dávkou tolerance, pominul-li státní zástupce primární povahu výhrad obviněného postavených na nesouhlasu se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, další námitky sice považoval za podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neshledal je však opodstatněnými.
13. K argumentaci obviněného, že se v případě e-mailové korespondence nejedná o listinu uchovávanou v soukromí ve smyslu §183 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že tato skutková podstata nedopadá pouze na porušení tajemství listin, nýbrž mimo jiné i na jiné písemnosti. Písemnost, která je z podstaty věci širším pojmem než listina, zaznamenává psaný text. Písemnostmi jsou tedy míněny nejen samotné listiny ve smyslu psaného textu zachycené na materiálním podkladě, ale mohou jimi být i ostatní dokumenty, zaznamenané kupříkladu v podobě elektronické. Podle názoru státního zástupce je proto takovou písemností i e-mailová korespondence, a proto i tato je chráněna ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Současně uvedl, že se jednalo o písemnost uchovávanou v soukromí, a to v soukromí e-mailové schránky poškozeného, ke které nikdo jiný bez jeho souhlasu přístup neměl. Na základě toho považoval právní kvalifikaci stíhaného jednání podle §183 odst. 1 tr. zákoníku za správnou.
14. Ani s výhradami obviněného stran právní kvalifikace podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se státní zástupce neztotožnil. Z hlediska naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu je podstatné, že získáním přístupu ve smyslu §230 odst. 2 tr. zákoníku se zde rozumí takové jednání, které pachateli umožní volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup lze přitom oprávněně i neoprávněně, nezáleží ani na důvodu, který k němu vedl. Jinak vyjádřeno, obviněným zmiňovaný tzv. hacking ani znakem uvedené skutkové podstaty není. Pokud tedy obviněný v této věci překonal (a zde se tak stalo neoprávněně a bez vědomí poškozeného P. H.) přístup do e-mailové schránky, přičemž soukromou korespondenci poškozeného poté přeposlal další osobě, naplnil i zákonné znaky skutkové podstaty podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska trestní odpovědnosti je podle státního zástupce bez významu, že měl obviněný do jisté míry ulehčenou roli, neboť k přístupu do e-mailové schránky využil vloženého a dosud nevymazaného hesla poškozeného.
15. Státní zástupce shledal neopodstatněnou i námitku, podle níž soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Konstatoval v tomto směru relevantní východiska především ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a uvedl, že v daném případě sice nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by závažnost jednání obviněného zásadním způsobem zvyšovaly, současně ale nebyly dány ani žádné okolnosti svědčící o závěru, že by jednání vykazovalo zvláštní, specifické rysy, které by odůvodňovaly zjištění, že spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům. Za takového stavu proto bylo podle státního zástupce uplatnění trestní odpovědnosti logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na trestnou činnost obviněného.
16. Na okraj svého vyjádření státní zástupce doplnil, že neshledává potřebným se vyjadřovat k dovolací argumentaci obviněného, v níž rozebíral důvod, proč nepřichází do úvahy posoudit stíhané jednání podle §182 tr. zákoníku.
17. Své vyjádření uzavřel konstatováním, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného dílem pod vytýkaný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
18. Obviněný podal repliku k vyjádření státního zástupce, ve které setrval na své dovolací argumentaci a v návaznosti na to i na svém dovolacím návrhu.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 232/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
25. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
IV.
26. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly částečně do oblasti skutkové a procesní, avšak tzv. extrémní nesoulad nenamítal, pouze uvedl, že pokud by se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak maximálně v tzv. skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, z čehož dovozoval absenci subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění. Obviněný v dovolání vycházel z opačných skutkových zjištění, než která učinil soud prvního stupně (a potvrdil soud druhého stupně), a předestíral tak svou verzi skutkového děje. Provedené důkazy hodnotil jinak, způsobem pro něj příznivějším, s tím, že nevěděl, že se nejedná o jeho e-mailovou schránku, a že by se tudíž jednalo o soukromý e-mail určený pouze poškozenému P. H.
27. Nejvyšší soud však uvádí, že nemá důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí co do zjištěného skutkového stavu pro stručnost odkazuje. Tím spíše, když tzv. extrémní nesoulad ani nebyl namítán. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
28. Okresní soud v Berouně v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, z jakých důkazů vycházel, jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť soud prvního stupně při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení dodržel ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což potvrdil již Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Přestože právě soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav obviněný rozporuje, vyplývá z něj, že obviněný si byl vědom toho, že se nenachází v prostoru své e-mailové schránky a že přeposílá soukromou e-mailovou komunikaci z e-mailové schránky poškozeného P. H. Věděl, že e-mailová zpráva od V. P., oblastního ředitele společnosti P., S., není určená jemu. To i vzhledem k tomu, že služební telefon mu byl přidělen právě po poškozeném P. H., čehož si byl také vědom, jakož i vzhledem k samotnému obsahu e-mailové komunikace, se kterou se seznámil. Ačkoliv se v této souvislosti vyjadřoval již soud prvního stupně, Nejvyšší soud dodává, že i způsob, jakým obviněný zprávu pro J. H., kterému přeposlal e-mailovou komunikaci mezi poškozeným a V. P., formuloval ( „Ahoj J., dobrý co?“ ), vypovídá o tom, že si byl vědom toho, že se jedná o e-mailovou komunikaci, která není určená jemu a která se ho netýká.
29. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně vylučují možnost, aby byl v žalovaném skutku shledáván obviněným požadovaný skutkový omyl. O ten se jedná podle §18 odst. 1 tr. zákoníku v případě, že pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a v takovém případě nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (Kratochvíl, V., Šámal, P. §18 [Omyl skutkový]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 248.). Termín „nezná“, který používá §18 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné vykládat v zásadě tak, že pachatel je přesvědčen o opaku či o možnosti, že to, co fakticky činí, naplňuje určitý znak skutkové podstaty, vůbec neví a ani o ní nepřemýšlí. Termín „ani nepředpokládá“ pak omezuje dosah pachatelovy neznalosti právě na případy, kdy si pachatel ani neuvědomuje eventualitu, že by svým jednáním určitý znak skutkové podstaty mohl naplňovat. I když si tak pachatel není jistý, ale jen předpokládá jako reálnou eventualitu, že svým jednáním fakticky naplnil určitý znak skutkové podstaty, aplikace §18 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučena (Provazník, J. §18 [Omyl skutkový]. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 265).
30. Vzhledem k dovolací námitce obviněného Nejvyšší soud ještě dodává, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
31. Další dovolací námitky obviněného byly již svou povahou hmotněprávní, a tedy pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Nejvyšší soud je však neshledal opodstatněnými, a to z následujících důvodů.
32. Podle §183 odst. 1 tr. zákoníku jako trestný čin porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí se posoudí jednání toho, kdo neoprávněně poruší tajemství listiny nebo jiné písemnosti, fotografie, filmu nebo jiného záznamu, počítačových dat anebo jiného dokumentu uchovávaného v soukromí jiného tím, že je zveřejní, zpřístupní třetí osobě nebo je jiným způsobem použije.
33. Ve vztahu k této projednávané věci postačuje provést výklad termínu „jiný dokument“, kterým se rozumí především jakékoli jiné zachycení textu, než které je listinou či písemností. Jedná se tedy především o zprávy přenášené prostřednictvím elektronické komunikace, jako jsou e-maily, SMS zprávy a jiné textové zprávy (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1506).
34. Listina nebo jiná písemnost, fotografie, film nebo jiný záznam, počítačová data anebo jiný dokument je uchovávaný v soukromí, jestliže se nacházejí v prostoru, který osoba, jíž náleží, může právem považovat za soukromý. Takovým soukromým prostorem je především obydlí takové osoby, ale také místo, resp. způsob uchovávání listin a jiných dokumentů, který zaručuje, že k nim nebude mít přístup neautorizovaná osoba (např. uschované na tajném místě, uložené u notáře nebo třeba na internetovém úložišti, avšak zaheslované, takže k nim nebude mít přístup jen ten, kdo zná patřičné heslo, apod.) (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1506).
35. Z uvedeného tedy vyplývá, že e-mailová zpráva je jiným dokumentem, a to dokumentem uchovávaným v soukromí ve smyslu §183 odst. 1 tr. zákoníku, neboť každá e-mailová schránka, do níž jsou doručovány zprávy, je chráněna jedinečným přístupovým heslem a samotné e-maily jsou uchovávány na serverech, ke kterým nemají neoprávněné osoby přístup. E-mailová komunikace probíhá mezi subjekty, které mají předmětnou e-mailovou adresu, jinak daný typ komunikace možný není. Ačkoliv e-mailová zpráva prochází cizími počítači předtím, než dosáhne počítač cílový, nelze z této skutečnosti dovodit, že by měla e-mailová zpráva představovat formu jakési veřejné komunikace, tedy komunikace, jež není vymezena konkrétními předem určenými subjekty. K obsahu korespondence si mohou legálně zjednat přístup pouze odesílatel a příjemce, popř. omezený okruh osob činných pro poskytovatele připojení, takže se jedná o konkrétní adresáty e-mailových zpráv, nikoliv o široký, předem nevymezený okruh osob. Forma e-mailové korespondence je srovnatelná s komunikací uskutečněnou prostou dopisní korespondencí. Pokud jsou e-mailové zprávy zasílány ze soukromých schránek, chráněných heslem či adresou, vždy konkrétnímu příjemci do opět chráněné soukromé schránky, chráněné opět heslem, bez jehož znalosti nelze obsah přeposílané korespondence zpřístupnit, nelze v takovém případě považovat za splněnou podmínku veřejné přístupnosti (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 300/2012).
36. Namítal-li obviněný, že e-mailová zpráva není listinou ve smyslu §183 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba mu dát za pravdu, nicméně se jedná o jiný dokument ve smyslu tohoto ustanovení, což je vyjádřeno i v právní větě rozsudku soudu prvního stupně. Byť se obviněný snažil dále naznačit, že předmětná e-mailová komunikace nebyla dokumentem uchovávaným v soukromí, z uvedeného je patrné, že je tomu právě naopak, a proto obviněný svým jednáním porušil tajemství e-mailových zpráv jiného uchovávaných v soukromí tím, že je zpřístupnil třetí osobě. Právní kvalifikace skutku podle §183 odst. 1 tr. zákoníku je proto zcela přiléhavá.
37. Přiléhavou je však rovněž užitá právní kvalifikace podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se posoudí jednání toho, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací.
38. Objektem této základní skutkové podstaty je především integrita a dostupnost počítačových dat a systémů, která je chráněna před neoprávněnými zásahy do dat uložených v počítačovém systému či na nosiči informací, jež mohou mít vliv na jejich existenci, kvalitu, správnost atp. (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1881).
39. Nutno zdůraznit, že pro naplnění nejen této, ale i jiné alternativy druhého odstavce tohoto ustanovení není zapotřebí neoprávněné získání přístupu k počítačovému systému nebo k nosiči informací. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informaci atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015). Na rozdíl od základní skutkové podstaty vymezené v §230 odst. 1 tr. zákoníku tak není z hlediska této druhé základní skutkové podstaty relevantní ani to, zda pachatel překonal bezpečnostní opatření, jak v dovolání uváděl obviněný. Základní skutková podstata uvedená v odstavci druhém dále neobsahuje ani znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo. Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je přitěžující okolností stanovenou až v dalších odstavcích.
40. Ačkoliv se může s ohledem na skutková zjištění učiněná v trestní věci přezkoumávané Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 282/2019, zdát, že odkaz odvolacího soudu na toto rozhodnutí není přiléhavý, je třeba zohlednit tu skutečnost, že podobnost těchto trestních věcí je spatřována z hlediska právní kvalifikace v tom směru, že oba skutky byly shodně posouzeny podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s trestným činem podle §230 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že trestní věc řešená v citovaném rozhodnutí se s nyní přezkoumávanou věcí shoduje v tom, že se jednalo rovněž o neoprávněné porušení tajemství jiného dokumentu – e-mailové zprávy – uchovávaného v soukromí zpřístupněním třetí osobě. Pouze s ohledem na odlišnosti ve skutkových zjištěních – překonání bezpečnostní překážky, způsobení újmy – bylo jednání pachatele ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl výše citovaným usnesením, posouzeno mj. podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže tedy obviněný tvrdil, že se v odkazované trestní věci jednalo o daleko závažnější jednání, když došlo k překonání bezpečnostního opatření a způsobení újmy poškozenému, pak právě s ohledem na tyto zmiňované odlišné skutkové okolnosti došlo k aplikaci jiné základní skutkové podstaty trestného činu upraveného v §230 tr. zákoníku a navíc i jeho kvalifikované skutkové podstaty.
41. Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému tedy uzavírá, že získal-li obviněný přístup do e-mailové schránky poškozeného P. H., resp. k e-mailové komunikaci mezi tímto poškozeným a V. P., třebaže se tak stalo náhodou, a taková data, kterými ve smyslu tohoto ustanovení jsou i data obsažená v elektronické poště, v různých elektronických komunikačních aplikacích, jako je například Skype, WhatsApp, Messenger atp. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 258/2017), neoprávněně užil, tj. bez dovolení s nimi nakládal, tím, že je zpřístupnil třetí osobě, svědku J. H., naplnil tím všechny znaky předmětného trestného činu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i trestného činu podle §183 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně znaku úmyslného zavinění.
42. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednočinný souběh trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle §183 tr. zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku je možný (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1509).
43. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkou, v níž bylo tvrzeno, že obviněný přeposláním e-mailové komunikace svému nadřízenému J. H. plnil oznamovací povinnost ve smyslu §249 odst. 1 zákoníku práce, čímž „rozporoval trestnost“ svého jednání.
44. Podle §249 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.
45. Z druhé věty tohoto ustanovení je zjevné, že oznamovací povinnost má zaměstnanec vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci až v případě, jestliže vznik škody hrozí. V daném případě přitom žádná taková škoda nehrozila. O přestupu poškozeného P. H. ke konkurenční společnosti svědek J. H., nadřízený obviněného, věděl, neboť ho o tom poškozený informoval, přičemž jak vyplývá z výpovědi jmenovaného svědka u hlavního líčení, tuto skutečnost sdělil i samotnému obviněnému. Navíc, a to je důležité, ani z obsahu předmětné e-mailové komunikace nevyplývají takové skutečnosti, které by představovaly hrozící škodu pro společnost, v níž byl obviněný zaměstnán. Pouhé dojednání nového pracovního poměru poškozeného u konkurenční společnosti neznamená, že by hrozila společnosti S. S. škoda např. v podobě vyzrazení obchodního tajemství apod. Ostatně takovým způsobem obviněný ani neargumentoval. Tvrzení o splnění oznamovací povinnosti považuje Nejvyšší soud i s ohledem na formulaci zprávy, kterou obviněný doprovodil obsah přeposílané e-mailové komunikace, za účelové, neboť nepůsobí dojmem, že by chtěl svého nadřízeného upozornit na „hrozící škodu“. Za těchto okolností nebylo možno dovodit naplnění žádné z okolností vylučujících protiprávnost činu obviněného (v jeho pojetí trestnost).
46. V neposlední řadě se Nejvyšší soud vyjádří k námitce, že soudy nižších stupňů nepřistoupily k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku pro nízkou společenskou škodlivost předmětného skutku, když se podle obviněného mohlo jednat nanejvýš o občanskoprávní spor.
47. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Princip ultima ratio totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
48. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Zákonodárce tedy již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
49. V daném případě se přitom o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, nejednalo. Nejvyšší soud považuje za nutné na tomto místě zdůraznit, že obviněný svým jednáním zasáhl do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 13 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“ Nelze proto jednání obviněného bagatelizovat, jak činí obviněný, přičemž je třeba současně konstatovat, že se v daném případě nejednalo o skutek, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům předmětných trestných činů, když znaky těchto skutkových podstat byly dostatečně intenzivně naplněny. Dovozoval-li obviněný nízkou společenskou škodlivost jeho jednání v důsledku porovnání s jednáním pachatele v trestní věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 282/2019, je možno toliko připomenout, že takové jednání, při kterém došlo k překonání bezpečnostního opatření a způsobení újmy poškozené ve smyslu §230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, našlo odraz v příslušné právní kvalifikaci, která byla odlišná od právního posouzení skutku obviněného v nyní přezkoumávané věci. Nejvyšší soud uzavírá, že vyvození trestní odpovědnosti a s tím spojený trestní postih obviněného J. O. byl proto zcela namístě.
50. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že je nepřiléhavá dovolací argumentace, v níž obviněný nejprve dovozuje možnost právního posouzení jeho skutku podle §182 tr. zákoníku, avšak vzápětí s ohledem na jím provedený výklad dospívá k závěru opačnému. Jelikož ani soudy nižších stupňů nepřistoupily k aplikaci tohoto ustanovení, je zcela bezpředmětné se těmito námitkami dále blíže zabývat. Pouze ve stručnosti je možno uvést, že skutková podstata trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 tr. zákoníku dopadá na případy, při nichž dochází k porušení tajemství zpráv přepravovaných, tedy takových, které jsou teprve posílány, jak plyne již ze samotného názvu této skutkové podstaty, čehož si je ostatně vědom i sám obviněný.
51. Nejvyšší soud na závěr uvádí, že dovolací námitky obviněného byly uplatněny téměř totožně i v řízení před odvolacím soudem. Ačkoliv byla reakce na ně v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu velmi stručná, podstatný je závěr, že argumentace obviněného nebyla přiléhavá. Nejvyšší soud proto vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 232/2020, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
52. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl tak, že jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu