ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.184.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 184/2021-2598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, obviněné L. P., rozené M., nar. XY, trvale bytem XY, a nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněné, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 8 To 320/2020-2271, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 137/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, č. j. 8 To 320/2020-2271. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněná L. P. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 4 T 137/2017-2213, uznána vinnou přečinem křivé výpovědi (v rozsudku nesprávně uvedeno ve vztahu k právní větě) podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a za tyto trestné činy byla podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a nad obviněnou byl vysloven dohled.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podala obviněná i státní zástupkyně odvolání. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinou přečinem křivé výpovědi (v rozsudku nesprávně uvedeno ve vztahu k právní větě) podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byla obviněná podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali jak obviněná, tak nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné dovolání.
4. Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací „extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení”. Toto své tvrzení odůvodnila jak existencí tzv. opomenutých důkazů, tak postupem soudů nižších stupňů v rozporu s pravidly formální logiky, a to zejména při hodnocení některých důkazů. Za zcela stěžejní lze podle jejího mínění v tomto směru považovat zejména záznam Nejvyššího státního zastupitelství o provedení kontroly skončené věci ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015, kdy obviněná poměrně rozsáhlým způsobem namítla především skutečnost, že se soudy nižších stupňů obsahem uvedeného důkazu nikterak nezabývaly a nezohlednily při hodnocení důkazů jeho obsah, a to zejména ve vztahu k možné procesní nepoužitelnosti některých důkazů, které lze považovat v projednávané trestní věci za významné. Obviněná ve svém dovolání rovněž zpochybnila způsob, jakým se soud druhého stupně vypořádal s jejím odvoláním, neboť má za to, že se tento soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami, které byly v jejím odvolání vzneseny. Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl podle §265m tr. ř.
5. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podaném ve prospěch obviněné uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu předmětného trestního řízení odůvodnil podané dovolání zejména nemožností posouzení projednávaného jednání obviněné jako trestného činu podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jak učinil ve svém rozsudku soud druhého stupně. Nejvyšší státní zástupce má za to, že ve skutkové větě výroku o vině absentuje vyjádření jednoho ze znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, a sice znak týrání, k jehož naplnění je třeba, aby poškozený pociťoval toto týrání jako „těžké příkoří”. Další pochybení shledal nejvyšší státní zástupce v opomenutí provedení důkazu ze strany soudů nižších stupňů, a sice konkrétně výslechu M. P., kdy soud prvního stupně zhodnotil výslech tohoto svědka jako nadbytečný, a to bez bližšího zdůvodnění, kdy naproti tomu soud druhého stupně absenci provedení takového důkazu odůvodnil jeho provedením před soudem stupně prvního. Poslední z okruhu nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích námitek je námitka nedostatečně vyjádřeného úmyslu obviněné spáchat zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku ve skutkové větě výroku o vině soudu druhého stupně. Nejvyšší státní zástupce má za to, že pouhé konstatování o odložení trestní věci vedené proti poškozenému podle §159a odst. 1 tr. ř., není dostatečným vyjádřením skutečnosti křivého obvinění ze strany obviněné, které bylo vedeno úmyslem stíhání nevinné osoby. Z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 8 To 320/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. V předmětné trestní věci zaslal své sdělení prostřednictvím svého právního zástupce také poškozený, otec nezletilých dětí, který ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že v případě znalce M. P. nemůže jít o opomenutý důkaz, neboť uvedený svědek u hlavního líčení dne 17. 5. 2018 využil svého práva odmítnout vypovídat s tím, že by sám sebe mohl uvést v nebezpečí trestního stíhání.
7. Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné sdělila, že s ohledem na dovolání v její prospěch podané rovněž nejvyšším státním zástupcem se k tomuto nebude vyjadřovat. Obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce opětovně reprodukoval, byť stručněji, své námitky, zejména s odkazem na vazbu k „Záznamu Nejvyššího státního zastupitelství o provedené kontrole“ (viz shora).
II.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř. (v případě nejvyššího státního zástupce), §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. (v případě obviněné, podaném prostřednictvím obhájce)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněná neoznačila konkrétní alternativu jmenovaného dovolacího důvodu.
III.
Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů [opětovný odkaz na zprávu (Záznam) o kontrole Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015.; ev. výslech svědka M. P. (k uvedenému viz výklad níže samostatně, body 26. – 27.)] , což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně [v předmětné trestní věci je poukázáno na nesrovnalosti v rozhodnutích soudů k otázce vypořádání se s výslechem svědka M. P. (k uvedenému viz výklad níže samostatně, body 26. – 27.)] vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. V kontextu informací uvedených shora musí Nejvyšší soud, nad rámec své přezkumné činnosti, nejprve reagovat na námitku obviněné spočívající v nezohlednění zprávy (záznamu) o kontrole Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 10. 7. 2015, sp. zn. 1 NZN 408/2015. Předně je třeba připomenout, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, jak se obviněná ve svém dovolání snaží naznačit, neboť uvedená zpráva byla soudem prvního stupně provedena jako důkaz listinný (viz č. l. 1461–1533) a v rámci hodnocení důkazů tuto zprávu oba soudy, tedy jak soud prvního, tak soud druhého stupně hodnotily a k ní se vyjádřily. Nejvyšší soud s tímto hodnocením (viz strana 18–19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) vyjadřuje svůj souhlas a pouze pro úplnost dodává, že se předmětná zpráva Nejvyššího státního zastupitelství týkala jiné trestní věci, než předmětné trestní věci, ve které obviněná podává dovolání. Jakkoliv lze konstatovat jistou souvislost uvedených případů, je třeba zdůraznit, že v trestní věci, v jejímž rámci byla tato kontrolní zpráva vydána, byla v souvislosti s vytýkanými pochybeními učiněna příslušná opatření, napravující daná pochybení, jako i skutečnost, že předmětné usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie JMK, územní odbor Brno-venkov, č. j. KRPB-15169-95/TČ-2015-060371 ze dne 15. 12. 2016, bylo podrobeno kontrole Ústavním soudem, a to s konstatováním jeho ústavní konformity (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3204/17).
15. K další námitce obviněné, která se vztahuje k tvrzení, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s námitkami, které před nimi uplatnila, je nutno uvést, že v rámci svého dovolání je, až na jednu výjimku (viz shora zmiňovaný „záznam“ a na skutečnosti z něj vyplývající, které podle jejího mínění ovlivnily rozhodnutí o její vině), blíže nekonkretizuje. Nejvyšší soud k rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně připomíná, že ten je odvislý od celkové složitosti věci a námitek uplatněných v řádném opravném prostředku. Právo obviněné na náležité odůvodnění však nelze vykládat tak, že by byla vyžadována nutnost podrobné reakce na každou jednotlivou konkrétní námitku, neboť i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ), resp. i Ústavního soudu plyne, že tento požadavek nelze interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11; rozhodnutí ESLP ve věci H. B. proti Španělsku, č. 18064/91, rozsudek ze dne 9. 12. 1994). Pokud se odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil a za dostačující považoval i rozsah provedeného dokazování, poté tím lze vysvětlit i jeho stručnější argumentační reakci na odvolací námitky obviněné, které navíc byly ve většině pouze opakováním obhajoby uplatněné již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Současně však Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 14) použití ustanovení §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. váže ke svému závěru, že „oproti soudu prvního stupně, který konstatoval, že nemohl přistoupit ke změně právní kvalifikace s odůvodněním, že by došlo k výrazné změně podstaty žalovaného skutku, naproti tomu on (odvolací soud) dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, nedošlo k žádné změně jednání obžalované, pouze byl upřesněn následek dopadu jednání obžalované na psychoemocionální a mravní vývoj nezletilých“ , aniž by následně v odůvodnění svého rozsudku, při zmíněném procesním postupu, se řádně vypořádal s naplněním zákonných znaků trestného činu, kterým, oproti soudu prvního stupně, uznal obviněnou vinnou, a jehož zákonnými znaky se tudíž nalézací soud nemohl zabývat.
16. K námitce nejvyššího státního zástupce vztahující se k vytýkanému nedostatku popisu skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, a to z důvodu absence explicitního vyjádření úmyslu obviněné nepravdivým tvrzením přivodit trestní stíhání poškozeného v případě sexuálně motivovaného jednání poškozeného vůči nezletilým dětem, Nejvyšší soud uvádí, že ve skutkové větě výroku o vině, konkrétně v nejvyšším státním zástupcem zmiňované části, je hned v první větě uvedeno, že obviněná učinila oznámení o sexuálně motivovaném jednání poškozeného vůči nezletilým dětem „v úmyslu přivodit trestní stíhání svého manžela I. P.“. Z uvedeného je tak zřejmé, že jakkoliv lze takto formulovanou dovolací námitku považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitku neopodstatněnou.
17. Pokud jde o další námitku nejvyššího státního zástupce, a sice námitku vztahující se k nenaplnění znaků zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, nelze než s nejvyšším státním zástupcem vyslovit souhlas. Nejen že rozsudek soudu druhého stupně v tomto směru prakticky neobsahuje žádné odůvodnění, ale ani ze samotné skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně pak naplnění všech znaků citované skutkové podstaty nevyplývá. Za nesporné je možno v posuzovaném případě považovat, že nezletilí byli vůči obviněné svěřenými osobami. Jinak tomu ovšem je v případě naplnění znaku „týrá“ a z něho vyplývající podmínky, aby takové týrání poškození „pociťovali jako těžké příkoří“.
18. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně mělo týrání spočívat v tom, že obviněná (ohledně obou dětí) zjednodušeně řečeno:
- své děti dlouhodobě potencovala v jejich fantaziích a vymýšlení si údajných praktik otce
- podrobovala je různým psychologickým sezením
- nezletilí byly ohroženi v psychosociálním vývoji
- zejména nezletilá dcera byla nucena popisovat smyšlené prakticky před orgány sociálněprávní ochrany dětí, popř. orgány činnými v trestním řízení
- a z výše uvedených důvodů probíhá styk nezletilých s otcem asistovaně v krizovém centru, kde se čím dál více děti k otci chovají odtažitě.
19. Předně je třeba připomenout, že „týráním“ se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou (případně s osobou blízkou nebo s osobou žijící ve společném obydlí), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Jako příklady týrání se uvádí bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvající přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod.
20. Závěr, že týráním se rozumí jen takové jednání, které poškozený pociťuje jako těžké příkoří, platí jak v případě trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, tak při posuzování trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. U obou je namístě vycházet především z publikovaného rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr., na které navazuje i pozdější judikatura. Kromě dvou zmíněných rozhodnutí citovaných ve vyjádření nejvyššího státního zástupce (8 Tdo 1561/2016 a 7 Tdo 913/2019) lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019. Rovněž odborná literatura (viz např. Jelínek, J. a kol: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 575, 577) předkládá uvedenou charakteristiku znaku týrání, která vychází ze subjektivního vnímání poškozeného.
21. Určité objektivní hledisko, jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce, je sice naznačeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018, avšak pouze ve vztahu k situaci, kdy u poškozeného nelze zjistit prožívání (případně následky) jednání pachatele, a to ani znaleckým posudkem, např. z důvodu duševní poruchy poškozeného. V takové situaci je pak podstatné, jak by v dané situaci a za daných okolností jednání pachatele vnímala a cítila většina lidí vyznačujících se charakteristikami poškozeného (věk, vztah k pachateli, zdravotní stav apod.). V podstatě je tedy i zde zachována priorita subjektivního hlediska při zohlednění možnosti zjistit vnímání a prožívání oběti v době činu. Nic to tedy nemění na závěru, že týráním zde nelze bez dalšího rozumět objektivní poškozování zdravého fyzického nebo psychického vývoje člověka (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1469/2019).
22. V posuzovaném případě mělo týrání spočívat v podstatě ve vzbuzování nenávistných postojů dětí vůči jejich otci. Jde tedy o jednání v kontextu výše citované judikatury značně atypické, a o to víc je s podivem, že se soud druhého stupně nijak nepokusil vysvětlit, proč bylo nutno takové jednání považovat za týrání, navíc za situace, kdy soudem prvního stupně s ohledem na jím zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněné, problematika znaků „týrání“ a vnímání poškozených jako „těžké příkoří“ nebyla posuzována. Lze se tak domnívat, že závěr, že se jedná o týrání, byl prakticky bez dalšího převzat odvolacím soudem ze znaleckého posudku PhDr. Sylvie Němečkové. Zde je ovšem nutno připomenout, že obsah pojmu týrání z pohledu psychologie a v právním smyslu však není v žádném případě totožný. V tomto směru je třeba připomenout, že úkolem znalkyně nemůže být se vyjadřovat k právním otázkám. Ani obsah znaleckého posudku naplnění znaku týrání v právním smyslu nijak neobjasňuje a v podstatě jen v tomto směru hodnotí jednání obviněné, které podle znalkyně bude mít dopad na vývoj nezletilých. Z hlediska toho, jak nezletilí jednání obviněné prožívali, se však z napadených rozhodnutí i z citovaného znaleckého posudku lze dozvědět velmi málo. Byla-li při svém výslechu před soudem prvního stupně znalkyně vyzvána, aby posoudila, jak nezletilí vnímali výše popsané jednání obviněné, znalkyně uvedla, že si nezletilí „určitě nemohli uvědomit dopad tady toho jednání“ (viz č. l. 2178).
23. Z napadeného rozhodnutí je patrno, že daleko spíše než aktuálnímu prožívání jednání obviněné jako těžkého příkoří, přikládal soud druhého stupně význam následkům, které mělo její jednání podle znalkyně způsobit na vývoji osobnosti nezletilých. Toto ovšem ve smyslu výše uvedené judikatury k naplnění znaku týrání nestačí. Byť lze jednání obviněné spočívající ve vytváření nenávistného postoje k otci hodnotit jako zavrženíhodné, z hlediska naplnění skutkové podstaty týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, je zásadní prožívání ze strany nezletilých, nikoli následky, které mělo jednání obviněné zanechat na jejich vývoji. Aniž by chtěl Nejvyšší soud jednání obviněné bagatelizovat, je třeba říci, že trvalé a neodstranitelné následky na vývoji osobnosti dětí, popřípadě i na jejich fyzickém zdraví mohou rodiče způsobit mnoha různými způsoby, které doposud nebyly v rovině trestního práva nijak uchopeny. Může se jednat např. o příliš volnou výchovu s absencí hranic, příliš autoritářskou výchovu, kdy dítě není vedeno k samostatnosti, v tělesné rovině např. nekorigování očních vad, ortopedických vad, nevhodnou stravu vedoucí později k nemocem a předčasným úmrtím atd. Nic z toho však doposud nebylo považováno za týrání dítěte, a to ani ve formě jeho zanedbávání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1469/2019).
24. V daném případě tak nelze z rozhodnutí napadeného dovoláním ani z obsahu spisového materiálu zjistit, zda nezletilí jednání obviněné v době, kdy k němu docházelo, prožívali jako těžké příkoří, a tedy ani závěr o naplnění znaku týrání za stávajících skutkových zjištění nelze dovodit. Vedle skutečnosti, kterou již Nejvyšší soud zmínil shora (strohost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se týká znaku týrání) považuje za potřebné i v reakci na shora uvedené (viz bod 17. – 23.) uvést následující. Odvolací soud k otázce týrání se na straně 14 odůvodnění svého rozsudku soustředil na citaci znaku „týrání“, aniž by tento znak specifikoval na předmětnou trestní věc z pohledu týrané osoby (nezletilých dětí), a na to, zda toto jednání obviněné nezletilé děti pociťovaly jako „těžké příkoří“. Tyto úvahy odvolacího soudu absentují nejen ve skutkovém zjištění, ale také v odůvodnění jeho rozsudku. Shora v bodě 22. bylo konstatováno (ze sdělení znalkyně), že si nezletilí „určitě nemohli uvědomit dopad tady toho jednání“ (viz č. l. 2178). Současně však v rozsudku nalézacího soudu (viz bod 45.) je mj. uvedeno, že „Odmítání se týká i prarodičů P. Obě děti při návštěvě projevily intenzivní strach s velmi silným emočním doprovodem z představy ztráty jakéhokoli domova na základě informace matky, že otec se snaží děti dostat do dětského domova a matku do blázince“. S ohledem na již výše zmíněnou strohost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy lze zvažovat, zda odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k znaku „týrání“, a s ním spojenou otázkou zjištění pociťování týrané osoby takového jednání ze strany obviněné jako „těžkého příkoří“, odpovídá ustanovení §125 tr. ř., když neobsahuje právní úvahy v tomto směru naznačené, považoval Nejvyšší soud za potřebné na toto pochybení poukázat.
25. Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu byla způsobilá založit rovněž námitka nejvyššího státního zástupce, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav s odkazem na tzv. opomenuté důkazy [tuto námitku obsahově vznesla rovněž dovolatelka, byť ne v tak fundované podobě jako nejvyšší státní zástupce, a proto nebylo možno dovolání obviněné jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak by bylo možno učinit s ohledem na zbývající obviněnou uplatněné námitky (viz shora)] . Ve vztahu k uvedené problematice [ve vazbě na obě podaná dovolání] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
26. V projednávané trestní věci nastal ohledně výpovědi svědka M. P. rozpor, když soudem prvního stupně byla tato výpověď označena za nadbytečnou (bod 53.) a naproti tomu soudem druhého stupně bylo uvedeno, že výslech tohoto svědka není třeba provádět (bod 4.), neboť jej již provedl soud stupně prvního. Je pravdou, že soud prvního stupně svědka k hlavnímu líčení předvolal, nicméně se jej snažil vyslechnout, avšak s ohledem na postoj otce nezl. dětí k tomuto výslechu nedošlo, a přestože JUDr. Hais poukazoval na možnost postupu podle §8 odst. 5 tr. ř. (shodně jako nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání), nevypořádal se soud prvního ani druhého stupně s ev. možného postupu podle tohoto ustanovení a veškeré vystoupení uvedeného svědka se tak v podstatě omezilo, jak správně poukazuje nejvyšší státní zástupce, na pouhou polemiku o přípustnosti jeho výslechu (viz č. l. 1824–1826) bez závěru. Soud prvního stupně v prvním svém rozsudku výslech uvedeného svědka označil za nepřínosný, následně uvedl, že další potřebu výslechu tohoto svědka zváží, přičemž z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že následně dospěl k závěru, že se s ohledem na další provedené důkazy jedná o výslech nadbytečný (viz bod 53.), aniž by obhajobou navržený důkaz zamítl. Oproti tomu v řízení před soudem druhého stupně, poté co byl návrh obhajoby na provedení uvedeného důkazu zopakován, byl soudem druhého stupně rovněž odmítnut, avšak s odůvodněním jeho provedení již před soudem prvního stupně. S ohledem na zde konstatované skutečnosti, je ovšem zřejmé, že tento svědek ve skutečnosti věcně vyslechnut nebyl a z odůvodnění soudu druhého stupně tak není zcela zřejmé, z jakých důvodů považoval výpověď svědka M. P. před soudem prvního stupně za dostatečnou. Za objektivní nelze považovat ani argumentaci právního zástupce poškozeného (otce nezl. dětí) pokud v přípisu Nejvyššímu soudu dne 26. 1. 2021 uvedl, že dne 17. 5. 2018 u hlavního líčení svědek využil svého práva odmítnout vypovídat, že by sám sebe mohl uvést v nebezpečí trestního stíhání, neboť zmíněný svědek po vzájemných vystoupeních obhájce a zmocněnce poškozeného k tomu, zda může či nemůže před soudem vypovídat, uvedl, že „je ochoten vypovídat, ale za určitých podmínek, že teda vy se domluvíte, jestli můžu vypovídat“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že takto odvolacím soudem formulované odůvodnění odmítnutí provedení obhajobou navrženého důkazu nemůže ve světle shora formulovaných zákonných požadavků [právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] obstát, a i v tomto směru je třeba námitce nejvyššího státního zástupce (také námitce obhajoby) přisvědčit. Pokud se tedy odvolací soud rozhodl výslech uvedeného svědka neprovést, bylo nutno podrobně tuto skutečnost v rozsudku odůvodnit, a to i ve vazbě na ev. [ne] možnost provedení takového důkaz z pohledu §8 odst. 5 tr. ř., aby nevyhovění takovému návrhu nemohlo být označeno za opomenutý důkaz (viz shora).
27. Vedle shora uvedených výhrad musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodů uvedených §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Z rozhodnutí odvolacího soudu přitom vyplývá, že „soud prvního stupně ve věci provedl všechno potřebné dokazování, tak jak mu ukládá ust. §2 odst. 5 tr. ř. a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností“ . Dále uvedl, že se „v daném případě se zcela ztotožňuje s argumentací soudu I. stupně ohledně hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Odůvodnění napadeného rozsudku bezezbytku splňuje požadavky uvedené v ust. §125 odst. 1 tr. ř. a jelikož se s argumentací uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud ztotožňuje, pro stručnost na ni odkazuje“ . V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazuje na to, že nedošlo k žádné změně popisu jednání obviněné, pouze byl „upřesněn následek dopadu jednání obžalované na psychoemocionální a mravní vývoj nezletilých“, proto byla zachována totožnost skutku . Nejvyšší soud musí souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že v popisu skutku nedošlo k žádné změně ani upřesnění skutkového stavu, současně však z odůvodnění rozhodnutí zmíněného soudu nevysledoval, v čem mělo dojít k „upřesnění následku dopadu jednání obviněné na psychoemocionální a mravní vývoj nezletilých“, když pouze v bodě 5. svého rozsudku odvolací soud zopakoval tytéž skutečnosti, které zmínil soud prvního stupně v bodech 45. – 46., přičemž nalézací soud nevěnoval v odůvodnění svého rozhodnutí žádnou pasáž znaku týrání atd. (viz shora). Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť vytýkaná pochybení nastala v řízení před soudem druhého stupně [ve vztahu k odlišné právní kvalifikaci neodůvodnil naplnění znaku „týrání“. Nejvyšší soud plně souhlasí s odvolacím soudem, že týrání může spočívat i v působení psychických útrap, avšak je nezbytné, aby také ono zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří také vyjádřil nejen ve skutkovém zjištění, ale také v odůvodnění svého rozhodnutí ]. Nejvyšší soud dále zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tímto ztratila podklad, a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně v rámci nového projednání věci se zaměří na odstranění vytýkaných vad, přičemž při svém rozhodování, je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). V rámci odůvodnění svého nového rozhodnutí je rovněž třeba soustředěně přistoupit také k označení členů senátu v případném rozsudku, stejně jako souladu právní věty se zvolenou právní kvalifikací, což v případě dovoláním napadeného rozsudku nebylo splněno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu