ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.274.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 274/2021-1855
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. L. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 2 To 13/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 33 T 6/2018, byl L. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. 1) – 40) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 2 To 13/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se subjektivní stránky trestného činu ani otázkou časového rozpětí páchané trestné činnosti. Dále poukázal na to, že soudy bez rozumného vysvětlení neakceptovaly jeho verzi události, spočívající v tom, že se snažil pomoci rodině zajistit financování tchánových dluhů, že do jara roku 2014 své závazky vůči věřitelům pravidelně hradil a až v průběhu jara roku 2014 došlo k neočekávanému obratu, jenž měl za následek, že již nebyl půjčky schopen splácet. Obviněný má za to, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nerozlišily, jaká část dluhů spadá do období, kdy byl ještě schopen splácet a jaká do období, kdy si již byl vědom své neschopnosti dluhy splácet a dopustily se tak nesprávného určení rozsahu trestné činnosti a tím ve své podstatě nesprávné právní kvalifikace. V této souvislosti poukázal na to, že je přesvědčen, že výše škody nedosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud měl vzít v úvahu také novelu trestního zákoníku, která navyšovala spodní hranici majetkových škod. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně také požádal, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadených rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že obviněný svoji argumentaci staví výlučně na jiných skutkových zjištěních, než k jakým dospěl nalézací soud po vyhodnocení všech důkazů. Podle státního zástupce obviněný zpochybňuje ta skutková zjištění, která jsou věcně správná, v odůvodnění rozsudku řádně odůvodněná a obviněný tak na podkladě své vlastní verze skutkového stavu dospívá k nižší výši celkové škody. Dále se nesouhlasně vyjádřil k tvrzení obviněného, že soudy neakceptovali jeho verzi události. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na to, že důvod, proč si obviněný začal půjčovat finanční prostředky, není pro posouzení právní kvalifikace rozhodný, jelikož jde pouze o motiv, který není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dále se státní zástupce nesouhlasně vyjádřil k námitce neuplatnění novely trestního zákoníku. V této souvislosti poukázal na to, že není možné posuzovat spáchaný trestný čin podle právní úpravy, která nabyla účinnosti později, po nabytí právní moci původního rozhodnutí, jelikož soudy nemohly rozhodovat podle dosud neúčinného zákona. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat a vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že své závazky řádně splácel; půjčky si bral z důvodu, aby zaplatil tchánovy dluhy; až od jara 2014 nebyl schopen splácet; výpočet škody je chybný atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 50. – 52. a v bodech 369. – 378. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „S. P. sice, jak vyplývá ze skutečností výše uvedených, jisté dluhy měl, ale podstatně nižší, než kolik činí suma finanční hotovosti, kterou si obžalovaný L. postupně vypůjčil … z toho je zřejmé, že si obžalovaný L. především půjčoval na úhradu svých vlastních dluhů, které vznikly řetězením půjček, ohledně nichž muselo být obžalovanému zřejmé, že je nebude schopen hradit … z takto souhrnně uvedených údajů je zřejmé, že svým závazkům jednotlivým poškozeným v celkovém souhrnu nebyl obžalovaný schopen dostát, a pokud zejména v úvodu žalovaného období své závazky alespoň zčásti hradil, bylo to jedině díky dalším půjčkám, k nimž se zavazoval … opakovaně uváděl poškozené v omyl tím, že v rozporu se skutečností sliboval vrátit půjčené peněžní prostředky, zamlčel podstatné skutečnosti, když jeho finanční situace a zatížení mnoha dluhy neumožňovala peněžní prostředky vracet, poukazoval na dluhy svého tchána, ač dluhy měl sám a jeho půjčka byla zajištěna zástavním právem na nemovitost … atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 16. – 22. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „v této souvislosti nelze přehlédnout, že obhajoba obžalovaného vyznívá v tom směru, že tchánovy závazky měly dosahovat částky do 2 mil. Kč, avšak podle skutkových zjištění nalézacího soudu přesahovaly jen málo 1 mil. Kč. Toto je třeba konfrontovat se skutečností, že obžalovaný si za uvedené období půjčil částku přesahující 8 mil. Kč, přičemž na jistině tato částka přesahuje 6,5 mil. Kč … z hlediska výše způsobené škody správně nalézací soud také uzavřel, že z vytýkaného jednání nelze vypustit závazky či jejich část, u nichž došlo k náhradě ze strany obžalovaného, neboť bez dalších a dalších půjček by obžalovaný ani tyto závazky nebyl schopen hradit, čehož si musel být po celou dobu vědom … atd.“.
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak vychází z vlastních skutkových tvrzení dovolatele) za relevantní považovat výhradu obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu s tím, že své závazky vůči věřitelům hradil až do jara 2014 a půjčky využíval k úhradě tchánových dluhů. Soudy podle obviněného nerozlišily, jaká část dluhů spadá do období, kdy ještě mohl dluhy splácet a jaká do období, kdy si již byl vědom své neschopnosti dluhy splatit, čímž došlo k chybnému určení výše způsobené škody a k chybné kvalifikaci jeho jednání jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud takovou námitku neshledal opodstatněnou, a nad rámec své přezkumné činnosti považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
12. K námitce obviněného ohledně subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, lze obecně uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak škodu velkého rozsahu. Objektem daného trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Ač obviněný popírá podvodný úmysl, ze spáchání předmětného jednání je usvědčován na základě výpovědí jednotlivých poškozených, kteří podrobně popsali, jak probíhala jednání mezi nimi a obviněným, a celou řadou listinných důkazů.
13. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby ( srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 ). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
14. K závěrům nižších soudů o vině obviněného je vhodné uvést, že nalézací soud se velmi pečlivě zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, včetně stránky subjektivní. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a z hlediska subjektivní stránky musí být tedy splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný věděl, že není schopen svým závazkům dostát, neinformoval pravdivě poškozené o své finanční situaci a dalších půjčkách a byl srozuměn s tím, že své půjčky nebude splácet. Soud prvního stupně tak dospěl správně k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a soud druhého stupně se pak s tímto závěrem ztotožnil.
15. Rozhodná skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o tom, že obviněný uvedl poškozené v omyl a zamlčel jim podstatné skutečnosti. Z jednání, ale i finanční situace obviněného je nepochybné, že si musel být vědom toho, že své závazky vůči poškozeným nebude schopen plnit (v této souvislosti lze odkázat na velmi podrobný popis finanční situace obviněného zmapovaný soudem prvního stupně mj. v bodech 12. – 49. jeho rozsudku) . Pokud pak obviněný namítá, že finanční prostředky postupně splácel, a to do jara 2014, je nutné připomenout, že ze spisového materiálu vyplývá, že tak činil nepravidelně a až po opakovaných upomínkách a slibech. Je nutné také připomenou, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že problémy se splácením měl i před jarem 2014, kdy např. poškozený D. S. vypověděl, že poškozenému půjčil v zimě 2013 peníze, které obviněný ze začátku splácel, ale poté jej musel poškozený telefonicky urgovat tak dlouho, až to vzdal a podobně vypovídali i další svědci, kdy např. O. O. vypověděl, že obviněný platil již od začátku nepravidelně a v různé výši, s tím, že něco splatil v roce 2012, jednu splátku uhradil v roce 2013 a poté již nic nezaplatil. Především je však nutno zdůraznit, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiné osoby. Případné vrácení předmětné částky tak může být pouhou náhradou již způsobené škody. Co se týče existence omylu poškozených, je možno uzavřít, že z žádných objektivních skutečností nebylo zjištěno, že by poškození věděli o velmi špatné finanční situaci obviněného, a tedy i o jeho nemožnosti smluvené závazky skutečně splnit. Naopak obviněný svým vystupováním u poškozených vyvolával dojem, že pro něj nebude problém, vrátit půjčené částky. V tomhle směru lze odkázat např. na výpověď svědka P. O., který se podivoval nad tím, že obviněný má řadu dluhů, jelikož jezdil ve velkém voze, chodil po hospodách, do kasina a podobně. K uvedení v omyl poškozených rovněž přispěla skutečnost, že poškozené ujišťoval, že jim peníze vrátí i s úhradou všech veškerých nákladů. K tvrzení obviněného, že do jara roku 2014 dluhy splácel, je vhodné uvést, že např. T. J., od kterého 16. 11. 2010 vylákal finanční hotovost ve výši 150.000 Kč, a 21. 4. 2011 finanční hotovost 100.000 Kč nic neuhradil [viz podrobněji bod I. 1)], stejně jako v případě poškozeného V. [3. 2. 2011 částka 272.000 Kč; 16. 2. 2011 částka 750.000 Kč].
16. V návaznosti a v souladu se shora uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
17. K dalšímu obviněným uplatněnému dovolacímu důvodů a sice k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií při ukládání trestu) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu však namítá, že došlo s účinností od 1. 10. 2020, novelou č. 333/2020 Sb., k úpravě výše způsobené škody, resp. spodních hranic majetkových škod a odvolací soud měl tak aplikovat, pro obviněného, příznivější právní úpravu a za takové situace měl jeho jednání kvalifikovat podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku., přičemž poukázal na nutnost respektovat ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze v té části, kde obviněný poukázal na nutnost respektování hmotně právního ustanovení, jde o relevantní námitku, avšak zjevně neopodstatněnou. Předně je nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že „trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější“. V předmětné trestní věci je nesporné, že obviněným byla trestná činnost spáchána před účinností zákona č. 333/2020 Sb., tj. před 1. 10. 2020 [skutek pod bodem I – dne 23. 9. 2015, skutek pod bodem II – dne 10. 3. 2016]. Odvolací soud rozhodl dne 11. 8. 2020 tak, že odvolání obviněného zamítl a tím se rozhodnutí stalo pravomocným [srov. §139 odst. 1 písm. b – cc) tr. ř.]. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 11. 8. 2020, tedy ještě před účinností novely trestního zákoníku. Jen pro úplnost Nejvyšší soud obviněnému připomíná, že právní moc předmětného rozhodnutí odvolacího soudu nastala vyhlášením a nikoliv doručením, jak se obviněný mylně (účelově) domnívá. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006, uveřejněné pod číslem 17/2007 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít.“.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Nejvyšší soud také dodává, že neshledal podmínky pro odložení výkonu uvedeného trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 4. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann