ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.320.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 320/2021-18958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2021 o dovolání, které podali obviněný M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, obviněný J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, obviněný P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, obviněný M. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněný J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 4 To 72/2018-18 501, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Z., J. H. a P. K. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. O. a J. P. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 40 T 14/2014-17 815 , byli obvinění M. Z., J. H., P. K., M. O. a J. P. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu (zkráceně uvedeno) dopustili tím, že
v postavení osob ovládajících společnost C. – C. a. D. C., postupně sídlící na adresách XY (to od 15. května 2002 do 7. února 2003), XY (od 7. února 2003 do 15. října 2007) a XY (od 15. října 2007), a za ní navenek jednajících,
obžalovaný M. Z. nejdříve z pozice místopředsedy jejího představenstva, vykonávané v době od 14. května 2001 do 22. listopadu 2004, a poté z pozice předsedy jejího představenstva zastávané v době od 22. listopadu 2004 do 12. října 2005,
obžalovaný J. H. z pozice předsedy jejího představenstva, vykonávané od 20. února 2002 do 22. listopadu 2004,
obžalovaný P. K. z pozice člena jejího představenstva, vykonávané od 20. září 2000 do 12. října 2005,
obžalovaný M. O. nejdříve z pozice člena jejího představenstva, vykonávané od 22. listopadu 2004 do 12. října 2005, a poté z pozice předsedy jejího představenstva, zastávané od 12. října 2005 do 4. dubna 2008, a
obžalovaný J. P. z pozice místopředsedy jejího představenstva, vykonávané od 12. října 2005 do 4. dubna 2008,
v době od září roku 2003 do dubna roku 2008
prodávali dluhopisy emitované společností C. – C. a. D. C. emisí CDC III, CDC IV, CDC V, CDC EURO I, CDC VI a CDC VII s deklarovanými výnosy ve výši 8,8 % p. a., 10 % p. a., 10,4 % p. a., 6,4 % p. a. a 7,5 % p. a. zájemcům o ně se závazkem průběžně jim hradit přislíbené výnosy z nich a ve stanovených termínech jim splatit jejich jistinu, a činili tak ve srozumění s tím, že případně nebudou schopni dostát tomuto závazku a že jeho splnění bude závislé na řadě nejistých budoucích skutečností,
a v té souvislosti,
v zájmu získání co největší počtu investorů do daných dluhopisů, tyto motivovali k jejich zakoupení nabídkou nereálného zhodnocení jejich investic v podobě vysokých výnosů z nich a zkresleným vytvářením obrazu společnosti C. – C. a. D. C. jako ekonomicky silné a ziskové společnosti s vysokým základním kapitálem tvořeným především lukrativními pozemky v bezprostředním okolí Prahy,
když ve skutečnosti
v letech 2003 až 2008 byla ekonomická situace a ekonomická výkonnost společnosti C. – C. a. D. C. velice špatná a v průběhu doby se neustále zhoršovala, a to zejména v důsledku nízké rentability její podnikatelské činnosti a příliš vysoké míry jejího zadlužení úročenými cizími zdroji vzhledem k reálné hodnotě aktiv v jejím majetku, vykazovaná účetní hodnota jejích aktiv, a tím i vlastního kapitálu, byla podstatně vyšší než odpovídalo jejich reálné hodnotě, když reálné hodnotě neodpovídaly zejména vykazované účetní hodnoty pozemků v XY, účetní hodnoty pohledávek za ovládajícími osobami, zvláště pak společnostmi V. G. a V. C., a účetní hodnoty majetkových účastí v dalších společnostech, především ve společnostech 1. č. i. l., E. B., E. W. S., C. P. a C. L., společnost dlouhodobě nerealizovala vlastní podnikatelskou činnost, jejímž výsledkem by byla tvorba optimální výše zdrojů na výplatu výnosů investorům do dluhopisů a v cílových letech na úhradu jistin dluhopisů, splatné závazky z dluhopisů prodaných v předchozím období byly dlouhodobě vyrovnávány vydáváním a prodejem dalších emisí dluhopisů, zadluženost společnosti průběžně výrazně stoupala a stoupalo také zatížení společnosti nákladovými úroky, zatímco její výnosové parametry vykazovaly dlouhodobě sestupnou vývojovou tendenci a průběžně se zhoršovaly, hodnota nákladových úroků byla trvale vyšší než hodnota úroků výnosových, takže se dynamicky navyšoval rozdíl mezi náklady společnosti a jejími výnosy, a tudíž i její ztráty z podnikatelské činnosti,
to vše za situace, kdy
jediné významnější dlouhodobé aktivum společnosti – pozemky v XY – se nedařilo reálně zhodnotit dosažením jejich přeměny z pozemků zemědělských na pozemky stavební a jejich případné budoucí zhodnocení a zpeněžení bylo ryze hypotetické a závislé na řadě krajně nejistých budoucích událostí, přesto však byla meziročně bez jakéhokoli reálného ekonomického základu násobně navyšována jejich účetní hodnota,
přičemž
postupně bylo i z účetních výkazů zřejmé, že společnost nebude schopna dostát svým budoucím závazkům z titulu prodaných dluhopisů – a to ani v případě zhodnocení a zpeněžení pozemků v XY – a že pokračování ve stávajících aktivitách povede k další kumulaci a prohlubování její ztráty i k dalšímu navyšování škod působených jejím věřitelům, zvláště pak investorům do jí emitovaných a prodávaných dluhopisů,
takže
emise dluhopisů v roce 2003 a v letech následujících a prodeje dluhopisů z těchto nových emisí nebyly ekonomicky obhájitelné, neboť již v roce 2003 bylo zřejmé, že případné splnění závazků vůči investorům finančních prostředků do těchto dluhopisů bude závislé na krajně nejistých budoucích okolnostech, a počínaje rokem 2005 již bylo jisté, že závazky vůči investorům finančních prostředků do těchto dluhopisů nebudou vyrovnány,
přesto
obžalovaní M. Z., J. H., P. K., M. O. a J. P.- – vědomí si uvedených skutečností – dál emitovali dluhopisy společnosti C. –C. a. D. C. – v roce 2003 dluhopisy emise CDC III, v roce 2004 dluhopisy emisí CDC IV, CDC V a DCD EURO I, v roce 2005 dluhopisy emise CDC VI a roku 2006 dluhopisy emise CDC VII – a pokračovali v jejich prodejích,
a přitom
zásadně zkreslovali skutečnosti charakterizující společnost C. – C. a. D. C. a její ekonomickou situaci, zvláště pak skutečnosti týkající se její ekonomické výkonnosti, jejího finančního stavu a jí vlastněných majetkových hodnot, významné z hlediska rozhodování zájemců o investice do jí emitovaných a prodávaných dluhopisů,
když
v rozporu se skutečností za ní navenek jednali jako by šlo o úspěšnou, fungující a ziskovou společnost schopnou nabídnout a poskytnout vysoké zhodnocení investic do emitovaných dluhopisů,
a v té souvislosti
v přímé komunikaci s potencionálními i stávajícími investory do jejích dluhopisů a v inzerátech v tištěných médiích, a počínaje rokem 2005 též v účetních závěrkách, v přílohách k nim a ve výročních zprávách, poskytovali zavádějící a zkreslené informace o jejích hospodářských výsledcích a jejích majetcích, jimi předkládané účetní závěrky nepodávaly věrný obraz o její finanční situaci a obsahovaly číselné výstupy chybně zachycující hodnotu aktiv v jejím majetku, a zavádějícím způsobem informovali o jí vlastněných pozemcích v XY, když vyvolávali dojem, že se jedná o pozemky připravené k výstavbě a tedy lukrativní, že v rámci realizace projektu zhodnocení těchto pozemků jejich zastavěním rodinnými domy již došlo k definitivním dohodám o jejich zastavění a že realizaci celého developerského projektu v zásadě nic nestojí v cestě,
a tím vším
uváděli zájemce o investování do dluhopisů emitovaných společností C. – C. a. D. C. v omyl a prodávali jim její dluhopisy emisí DCD III, CDC IV, CDC V, CDC EURO I, CDC VI a CDC VII s vědomím toho, že nedojde k splnění závazků vůči nim z těchto obchodů, případně že jejich splnění bude závislé na krajně nejistých budoucích událostech, a investoři do uvedených dluhopisů, jednající v daném omylu a s neznalostí podstatných skutečností, za ně poskytovali finanční prostředky, ačkoliv by tak – nebýt jejich uvedení v omyl – nečinili,
a následně
vůči žádnému z nich nebyly v plném rozsahu splněny příslušné závazky, když jim byla vyplacena jen část úrokových výnosů a žádný z nich neobdržel ve stanoveném termínu ani později žádnou část z jistiny zakoupených dluhopisů,
konkrétně pak způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Za tento zločin byli odsouzeni:
Obviněný M. Z. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. října 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. l tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu deseti let.
Obviněný J. H. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. l tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Obviněný P. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. l tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Obviněný M. O. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. října 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. l tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu sedmi let.
Obviněný J. P. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. října 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. l tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech, a to na dobu sedmi let.
Obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným škodu ve výši specifikované výrokem rozsudku.
3. O odvolání všech obviněných a poškozených Z. M. a M. B. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 4 To 72/2018-18 501 , jímž napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v celém výroku o trestu ohledně obviněných M. Z., M. O. a J. P. a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v celém výroku o náhradě škody ve vztahu ke 21 vyjmenovaným poškozeným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010, který zůstal nedotčen, odsoudil:
Obviněného M. Z. za tento zločin a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 40 T 4/2011 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. října 2017 zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a správce portfolia v obchodních společnostech zabývajících se obchodem s cennými papíry na dobu devíti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 40 T 4/2011 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 12 To 66/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněného M. O. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. října 2017 zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst.1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu sedmi let.
Obviněného J. P. za tento zločin a za zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. října 2017 zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 2010 uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech, a to na dobu sedmi let.
Odvolací soud dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných nahradit škodu vyjmenovaným poškozeným, které podle §229 odst. 2 tr. ř. s částí jejich nároků odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozených Z. M. a M. B.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali všichni obvinění dovolání.
5. Obviněný M. Z. podal své dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Mráze a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledává v porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení a veřejném zasedání z důvodu, že část jeho trestního stíhání byla vůči němu vedena jako proti uprchlému. Uvedené námitky uplatnil v odvolacím řízení, soud druhého stupně se však s nimi vypořádal nedostatečně. Dovolatel shrnul dosavadní průběh řízení a uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému, neboť soud prvního stupně nevyčerpal všechny možnosti, jak zajistit jeho účast u hlavního líčení. Krom toho má za to, že nebyla řádně doručena obžaloba, když pro duševní poruchu, která nastala až po údajném spáchání trestného činu, nebyl dočasně schopen chápat smysl trestního stíhání a nemohl se trestního řízení účastnit a činit v něm jakékoli úkony. Na tuto skutečnost obhajoba upozornila dne 12. 3. 2015 a žádala o vyloučení jeho věci a její přerušení podle §224 tr. ř.
7. Obviněný uvedl, že důvody pro vedení řízení proti uprchlému jsou smyšlené a účelové. Není pravdou, že se soudem nekomunikoval (viz e-mailová komunikace z ledna 2015). Místo jeho pobytu bylo soudu prvního stupně vždy známo a je identifikováno ve spise. Zřídil si navíc datovou schránku. V Thajsku dlouhodobě žije mnohem déle, než od roku 2014. Podle judikatury samo o sobě nepostačuje, že se obviněný nachází v cizině. Je třeba, aby k tomu přistoupila další okolnost, která opravňuje k závěru, že se v cizině nachází v úmyslu se trestnímu řízení vyhnout. Dodal, že podmínky pro vedení řízení proti uprchlému je třeba zkoumat nejen v okamžiku rozhodování, ale průběžně. Pokud předložil lékařské zprávy od českého psychiatra, měl nalézací soud lékaře kontaktovat a zdravotní stav prověřit a v případě pochybností nechat vypracovat znalecký posudek.
8. Podle jeho názoru usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2015 nemůže po materiální stránce obstát, neboť nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Dovolatel zopakoval námitku, že soud prvního stupně nevyčerpal všechny možnosti, jak zajistit jeho účast u hlavního líčení a nepřezkoumal, zda překážka nadále trvá. Byl tak omezen princip spravedlivého procesu. Znovu uvedl, že uvedl přesnou adresu svého bydliště v cizině a z listiny ze dne 16. 7. 2018 vyplývá, že se pobytem v zahraničí trestnímu stíhání nevyhýbá a Českou republiku navštěvuje. Krom toho se paralelně konalo řízení pod sp. zn. 40 T 4/2011, které nebylo vedeno proti uprchlému.
9. Obviněný dále namítl porušení §259 odst. 3 tr. ř. odvolacím soudem, kdy nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. K porušení podle jeho mínění došlo, když odvolací soud při doplnění skutkových zjištění přihlížel k důkazům, které ve veřejném zasedání neprovedl. Rozsudek nalézacího soudu na těchto důkazech svá skutková zjištění nezaložil a ani je nijak nehodnotil. Odvolací soud tedy doplnil skutková zjištění, aniž by tyto důkazy provedl. Takový postup odporuje zásadě přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Nedodržením těchto zásad vzniklo překvapivé rozhodnutí zatížené znaky libovůle, které zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces.
10. V části V. svého dovolání obviněný namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jímž je rozsudek Vrchního soudu v Praze. Samotnou argumentaci však vztahuje k rozsudku nalézacího soudu, který podle jeho mínění nesplnil pokyny odvolacího soudu a neodůvodnil jednotlivé útoky. Porušení zásady volného hodnocení důkazů pak naopak shledává v tom, že nalézací soud sledoval neoprávněné pokyny odvolacího soudu stran hodnocení důkazů. Má tedy za to, že „dovoláním napadené rozhodnutí stojí na nezákonném postupu odvolacího soudu v trestním řízení, když odvolací soud uděloval soudu I. stupně pokyny, jak má důkazy ve věci provedené hodnotit a učinil tak v rozsahu přesahujícím zákonnost. Soud I. stupně se pak pokyny cítil takovými vázán, respektive mechanicky převzal pokyny odvolacího soudu…“
11. Porušení zásady volného hodnocení důkazů pak obviněný shledává také v nerozlišení skutkových a právních závěrů. V rámci dokazování ekonomických otázek nebyly podle něj důsledně odlišeny odborné (skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudům. Oba soudy pak učinily skutkové závěry o odborných věcech, které byly v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Soud přitom podle judikatury nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Konkrétně přitom poukázal na závěr, že výnosy z dluhopisů měly být nereálné. Jde podle něj o odbornou znalost a odporuje tomu, co uvedl znalec. Také závěr, že obvinění zásadně zkreslovali ekonomickou situaci společnosti, odporuje znaleckému posudku. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že závazky se podařilo vyrovnat jen díky nové emisi akcií, když se podle něj jednalo o změnu závazku a prodloužení splatnosti jistiny. Dále pak zmínil závěr odvolacího soudu, který v rozporu se závěrem znaleckého ústavu o datu, kdy statutární orgány věděly o ekonomické situaci společnosti, uvedl, že se mohlo jednat o datum dřívější. Jde podle něj o odbornou znalost, přičemž odvolací soud vytvořil odlišnou verzi o skutkovém stavu. Porušil tím také zásadu in dubio pro reo .
12. Další námitky obviněného směřovaly proti skutku III. bodu 1 (emise dluhopisů C. V). Uvedl k tomu, že jeden z investorů si nechal v roce 2007 dluhopisy vyplatit, ostatní pak za situace, kdy měli k dispozici účetní uzávěry z let 2005 a 2006 v investicích pokračovali a jejich pohledávky byly převedeny na pohledávky ze smluv a původní závazky z dluhopisů zanikly. Tyto pohledávky byly zajištěny zástavním právem. Na tyto úkony neměl žádný vliv, a pokud došlo k uvedení poškozených v omyl, stalo se tak nikoli jeho jednáním, ale jednáním těch, kteří za společnost jednali v roce 2007. Právní posouzení je proto chybné, když závazky z emise byly vyrovnány v červnu 2007, čímž došlo k přerušení příčinného vztahu.
13. Obviněný dále namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stran jeho podílu na pracování tzv. investičního projektu XY. Již v odvolacím řízení namítl, že jediný datovaný projekt je opatřen razítkem ze září 2005, přičemž on po 12. 5. 2005 vyloučil jakýkoli svůj vliv na chod společnosti. Jednotlivé jemu přičítané útoky končí v prosinci 2004 a je tedy vyloučeno, aby poškozené klamal pomocí předmětného projektu. Podle znaleckého posudku byla navíc zavádějící povaha projektu do roku 2004 ve výroční zprávě kompenzována a situace se změnila až ve výroční zprávě za rok 2005. V té době však již neměl na chod společnosti vliv. Upozornil navíc na rozpor s výpovědí svědka B. M. Odvolací soud se však s jeho výtkami nevypořádal.
14. Skutek tak, jak je popsán v napadeném rozhodnutí, podle něj nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky. Obviněný má za to, že „při skutkovém stavu zjištěném obecnými soudy, pokud nebudeme přihlížet ke zjištěním, která byla učiněna v rozporu s právním řádem“ nelze dovodit, že od počátku jednal v nepřímém úmyslu poskytnuté peněžní prostředky nesplácet. Namítl, že jeho obhajobě nebyla dána možnost kvalifikovaně polemizovat s konkrétními skutkovými zjištěními. Upozornil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl podle koncepce obžaloby i usnesení o zahájení trestního stíhání bylo shledání viny možné pouze v případech, kdy obvinění uzavřeli konkrétní smlouvy o prodeji dluhopisů. Bylo tak podle odvolacího soudu postupováno v jejich prospěch, když nebylo vedeno trestní stíhání za uzavření všech smluv o prodeji dluhopisů, na jejichž emisi se podíleli. Odvolací soud se však uvedeného nedržel a nepřímý úmysl dovodil ze skutkových zjištění, která jsou činěna nad rámec událostí popsaných v obžalobě. Závěry o jeho zavinění jsou pak povahy presumpcí. Nepřímé důkazy netvoří systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu, jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 4 To 72/2018, ve výroku o vině a trestu ve vztahu k němu, popřípadě též vadné řízení mu předcházející a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
16. Obviněný J. H. podal své dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Vlka a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř.
17. Obviněný soudům vytýká nedostatečnou individualizaci skutkové věty, která je pro všechny obviněné formulována jednotně, ačkoliv se každý z nich na chodu společnosti podílel v jiné době a za jiných skutkových okolností. Soud sice rozlišuje z hlediska výše spáchané škody, chybí však specifikace ostatních znaků trestného činu. Ekonomická situace společnosti přitom byla v letech 2003 a 2005 zcela odlišná. Na několika místech jsou proto ve skutkové větě uvedeny skutečnosti zcela nepravdivé a zavádějící. Soudem zmiňované srozumění s tím, že obvinění nebudou schopni uhradit věřitelům závazky, příp. tato úhrada závisí na řadě nejistých budoucích skutečností, nemůže platit paušálně. Nezmiňuje přitom, co za takové skutečnosti považuje. Výrok je proto neúplný a nepřezkoumatelný.
18. Soud se podle dovolatele ve svých skutkových závěrech zásadně odlišuje od závěrů znalecké společnosti, aniž by se proti správnosti nebo úplnosti znaleckého posudku jakkoli vymezil. Znalecký posudek soudy plně akceptovaly, avšak jejich skutkové závěry jsou s ním v přímém rozporu, aniž by to bylo vysvětleno či odůvodněno. Uvedl v této souvislosti, že ve společnosti působil do května 2004, mohl proto ovlivnit její chod pouze od roku 2002 do počátku roku 2004. V době emise dluhopisů, na níž se účastnil, měl k dispozici účetní závěrku z roku 2002, průběžné informace o hospodaření v roce 2003 a na přelomu roku 2004. Dále si nechal vypracovat mimořádný audit a obdržel závaznou nabídku na odkup pozemků v XY za částku 24 mil. Kč. Podle znaleckého posudku bylo z ekonomického hlediska možné uvažovat v roce 2003 o vydání dluhopisů. Veškeré rozhodující výnosové položky společnosti zaznamenaly v roce 2003 významný nárůst. Podnikatelský plán společnosti byl podle znalce v počátku zcela obhajitelný a životaschopný. Situace společnosti se obrátila až v roce 2004 a za problematickou označil až závěrku za rok 2003, té se však již obviněný neúčastnil. Podstatná část skutkové věty proto v době jeho působení ve společnosti neplatila.
19. Znalec se při svém výslechu vyjádřil i k výtkám a pochybnostem Vrchního soudu v Praze. Tento výslech byl však soudy fakticky pominut a soudy vycházely pouze z jednotlivostí posudku, aniž by reálně zhodnotily celkové závěry z něj plynoucí. Soudy si pak na základě dílčích poznatků znalce učinily vlastní závěry, které jsou však diametrálně rozdílné od těch znalcových. Nenabízejí přitom podrobnější rozbor, na základě čeho k nim docházejí. Obviněný k tomu uvedl jednotlivé závěry z rozsudku nalézacího soudu a připojil související (odporující) vyjádření znalce. Shrnul pak, že se všichni odborníci v oboru shodli, že na faktu, že společnost v letech 2002-2004 vydávala dluhopisy a případnou splátku jistin hradila částečně i z další emise, nespatřují nic, co by odporovalo zdravému ekonomickému uvažování. Skutkové závěry soudu ohledně ekonomické situace společnosti a jeho vědomosti o ní jsou zcela obecné, nejsou založeny na podrobnější analýze, není dostatečně objasněno, z jakých konkrétních důkazů soud vychází, a nelze proto přisvědčit, že jsou jeho závěry správnější než závěry zkušeného znalce.
20. Soud dále podle jeho mínění neposoudil subjektivní stránku trestného činu. Měl být srozuměn s tím, že společnost nebude moci dostát svým závazkům, když její schopnost je plnit závisí na krajně nejistých budoucích skutečnostech. Z rozsudku však nevyplývá, co konkrétně soud za takové skutečnosti považuje. Pokud jde o riziko podnikání, pak čím vyšší je úrok, tím větší je riziko. Upozornil na svoji obhajobu sestávající z konkrétních skutečností, na něž spoléhal, že nepříjemnému následku zabrání. Za prvé se jednalo o půjčování třetím osobám na vyšší úrok se zajištěním zástavou. Prokazatelně přitom docházelo k prodeji zástav a propadlých nemovitostí. Dojednal dále nižší úrokovou sazbu a delší splatnost emise III. Spoléhal také na příjem z projektů, do nichž investoval. Znalec potvrdil, že se jednalo o zajímavé projekty, které mohly být životaschopné. Soud však neodlišil informace, které má ex post (tedy, že ze společností neplynuly v budoucnu žádné zisky), a ty které měl obviněný v roce 2003. Spoléhal také na prodej pozemků v XY. Obec nechtěla jednat s obviněným Z. Vyjednal proto prodej společnosti C. G., s níž byla obec ochotná spolupracovat. Společnost nabídla za pozemky 24 mil. Kč. Odvolací soud ji označil za nereálnou či nejistou, avšak bez bližšího odůvodnění. Měl prý vědět, že pozemky tuto hodnotu nemají. To však není rozhodující, když kupující společnost byla ochotna částku zaplatit. Dále měl vědět, že obviněný Z. prodej neschválí, což však nevěděl, a proto z tohoto důvodu ze společnosti odešel. Konečně si nechal také vypracovat mimořádný audit od jiného auditora.
21. V této souvislosti namítl nesprávné posouzení jeho zavinění s ohledem na výsledky činnosti odborných osob. Zopakoval znovu informace, které měl v předmětné době k dispozici a upozornil na judikaturu, podle níž je člen představenstva odpovědný za řádný výkon funkce, a nikoli za výsledek své činnosti. Jako statutární orgán měl sice odpovědnost za vedení účetnictví, nicméně nemusí být odborníkem a vést ho osobně. Společnost disponovala účetními, daňovými poradci a každoročně byla auditována. Znalec navíc uvedl, že v době, kdy ve společnosti obviněný působil, bylo účtováno v pořádku a investorům v účetních výkazech nebyly podávány zkreslené informace. Má za to, že není schopen posoudit, jak řádně či formálně se auditor zabývá všemi skutečnostmi. Navíc si pro kontrolu nechal udělat mimořádný audit od jiného auditora. Neměl navíc vliv na to, jaké částky byly v účetnictví uváděny jako hodnota majetkových účastí. Pokud jde o navýšení ceny pozemků mezi roky 2001 a 2002, odvolací soud odmítl vyžádat k tomu znalecký posudek. Stran manipulace se základním kapitálem upozornil, že se jedná pouze o ukazatel toho, co bylo vloženo při založení společnosti, na účtu není nijak vázán a lze ho kdykoli vybrat. Investoři se proto orientují podle výše vlastního kapitálu. O přecenění pozemků byli přitom investoři informováni v závěrách a výročních zprávách.
22. Závěrem obviněný dodal, že soudy řadu důkazů svědčících v jeho prospěch pominuly. Rozsudky tak vykazují značné známky libovůle a porušují jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 4 To 72/2018, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
23. Obviněný P. K. své dovolání podal prostřednictvím obhájce JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D. a uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř. Namítl předně absenci rozhodnutí o jeho opravném prostředku, což představuje porušení práva na spravedlivý proces a zásad trestního řízení. Stejně jako v předcházejícím řízení namítl nelogičnost posouzení věci nalézacím soudem, který jej prvně zprostil a po zrušení tohoto rozsudku jej uznal vinným při fakticky identické důkazní situaci.
24. Namítl dále, že byl v rozporu s hmotným právem uznán vinným skutky, kterých se měl dopustit v zastoupení jiného, a to obviněných J. H. a M. Z., kteří pro tyto skutky stíháni nejsou. Fakticky přitom vykonával jako zmocněnec jejich vůli a pokyny. Zároveň byl uznán povinným k náhradě škody způsobené právnickou osobou, za kterou jednal na základě zmocnění statutárního zástupce. Odpovědnost zmocněnce je přitom upravena předpisy civilního práva, podle něhož zmocněnec odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením rozsahu zmocnění, a to vůči tomu, kdo zmocnění udělil. Vůči třetí osobě odpovídá pouze zmocnitel, nikoli zmocněnec.
25. Žádá proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvého stupně a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
26. Obvinění M. O. a J. P. podali dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Voženílka (č. l. 18 812), které nesplňovalo obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Protože na tuto skutečnost nereagoval zákonem předpokládaným způsobem soud prvního stupně, který věc předložil Nejvyššímu soudu k projednání dovolání, vrátil dovolací soud (u něhož byla věc původně zapsána pod sp. zn. 6 Tdo 187/2021) věc nalézacímu soudu, aby postupoval podle §265h odst. 1 tr. ř.
27. V reakci na tento postup vypracoval obhájce obviněných doplnění dovolání (č. l. 18927-18928), z něhož plyne, že obvinění uplatňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., neboť mají za to, že došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva, že v jejich věci je dána existence extrémně vadného hodnocení důkazů a domnívají se, že došlo k nezákonné manipulaci s obsahem spisu.
28. K chybné aplikaci hmotného práva podle dovolatelů došlo zejména ve vztahu k ustanovením §13, §15 a §209 tr. zákoníku. Podle rozsudků soudů obou stupňů se trestného činu podvodu měli dopustit tím, že za společnost C.– C. a. D. C. prodávali touto společností emitované dluhopisy, což určitě nečinili. Z usnesení policejního orgánu ze dne 14. 6. 2011 a také z obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 11. 2014 je zřejmé, že za shora zmíněnou společnost měli uzavírat s jinými osobami smlouvy o převodech dluhopisů, což činili, avšak z tohoto aktu nikdy nevznikla práva ani povinnosti smluvních stran. Z právě uvedeného je zjevné, že se nejedná o totožné skutky ve smyslu §176 odst. 2 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. Důvodem je v první řadě skutečnost, že smlouva podle tehdejší terminologie byla dvou nebo vícestranným projevem shodné vůle, kterou obvinění za společnost C.– C. a. D. C. nevytvářeli. To činila její valná hromada (de facto M. Z.). Dovolatelé tuto vůli pouze „sdělovali navenek“, především se však dané dluhopisy nepřeváděly smlouvou. Uzavřenými smlouvami nedošlo k převodu vlastnického práva a tudíž ani ke vzniku škody, neboť okamžikem jejich uzavření nebyl žádný zájemce vlastníkem jediného dluhopisu a ani společnost C.– C. a. D. C. neobdržela finanční prostředky. Každá ze smluv totiž byla jen pactum de contrahendo , kdy vlastnické právo k dluhopisu přecházelo až vyplněním jeho rubu a předáním kupujícímu. Uvedené úkony mohla za zmíněnou společnost učinit jakákoliv fyzická osoba, podle §20 odst. 2 tehdy účinného občanského zákoníku se ani nemuselo jednat o osobu oprávněnou jednat ve všech věcech za danou společnost. Obvinění dále uvádí, že v okamžiku zaplacení emisního kurzu dluhopisu a jeho převzetí upisovatelem tomuto žádná škoda vzniknout nemohla. Společnost C.– C. a. D. C. totiž v takové chvíli držela celý příjem emisního kurzu a mohla sama nakoupit v téže hodnotě jiné ceniny.
29. Následně se dovolatelé vyjadřují k „extrémnímu interpretačnímu excesu“ na straně soudů obou stupňů. Tyto vycházely výlučně ze znaleckého posudku obchodní společnosti Česká znalecká a.s. a z výslechů znalců. Uvedené důkazy přitom byly opatřeny způsobem neumožňujícím jejich použití v trestním řízení. Soudy dále opakovaně odmítaly provést důkaz znaleckým posudkem předloženým obhajobou včetně výslechu jeho zpracovatele Ing. Jakuba Kováře. Znalecký posudek vypracovaný společností Česká znalecká a.s. nebyl vypracován osobou po přibrání soudem, ani nebyl podle §110a tr. ř. předložen procesní stranou. Byl totiž objednán policejním orgánem po podání obžaloby a poté byl zpracovatelem předložen soudu. Nadto dodatky k tomuto posudku jsou plody otráveného stromu.
30. Soudy dále přehlížely skutečnost, že v době, kdy byly obvinění v angažmá společnosti C.– C. a. D. C. se ani v jednom případě nestalo, že by kterákoliv z osob uzavírajících s touto společností smlouvu o převodu dluhopisu neúspěšně uplatnila právo na výplatu výnosu dluhopisu nebo na jeho jmenovité hodnoty. Stejně tak nebylo soudy bráno v potaz, že po dni 20. 11. 2007, kdy obvinění za společnost C.– C. a. D. C. podepsali poslední smlouvy, měly pozemky v XY (83.000 m²) i jako orná půda hodnotu přibližně 600 Kč/m², tedy celkem téměř 50 milionů Kč. Na jejich koupi byl přitom vážný bonitní zájemce M. K., který taktéž přes učiněné návrhy nebyl vyslechnut.
31. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 4 To 72/2018, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 40 T 14/2014, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí a zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. je podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. také požádali o odložení výkonu napadeného rozsudku.
32. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
33. K první námitce dovolání obviněného M. Z. uvedl, že nedošlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání. Řízení před soudem ve věci bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, protože bylo v řízení zjištěno, že se obviněný zdržoval v cizině v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Podmínky pro konání řízení proti uprchlému byly přitom v jeho případě spolehlivě zjištěny, k čemuž bylo provedeno potřebné šetření.
34. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému po několika předchozích neúspěšných pokusech doručeno až v souvislosti s tím, že se dne 13. 6. 2012 nečekaně dostavil k Městskému soudu v Praze k hlavnímu líčení v jiné trestní věci, která rovněž dosud proti němu byla vedena jako proti uprchlému. Při svém výslechu dne 27. 7. 2012 označil doručovací adresu v Praze a prohlásil, že v Thajsku působil v cestovním ruchu a jako kapitán lodi, v letech 2004 – 2006 jako manažer v mezinárodní škole. Na adrese v Thajsku se nacházel v pronájmu u thajské rodiny. Označil se za nezaměstnaného a nemajetného, žijícího z příjmů družky. Na psychiatrii se nikdy neléčil, onemocnění neprodělal. V dalším průběhu trestního řízení došlo k tomu, že aniž by orgány činné v trestním řízení jakkoli informoval, vědom si vedení dvou trestních stíhání, z České republiky trvale vycestoval a na adrese, kterou označil v přípravném řízení pro účely doručování, si již v době řízení u soudu poštu nepřebíral.
35. Státní zástupce dále shrnul odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, jímž rozhodl podle §305 tr. ř. o konání řízení proti obviněnému M. Z. jako proti uprchlému, a následující související šetření orgánů činných v trestním řízení a uzavřel, že nelze mít pochybnosti o tom, že skutečnou příčinou dlouhodobého pobytu obviněného v cizině, který je datován od začátku září 2014, byla snaha vyhnout se trestnímu řízení v této věci, potažmo trestnímu postihu v souběžně vedené další trestní věci. Skutečnost, že se obviněný v minulosti již v Thajsku zdržoval, na tom nemůže nic změnit. Sám totiž při výslechu podal takové informace, podle nichž je možno označit jeho předchozí pobyt v zahraničí za přechodný. Navíc ani předchozí pobyt v cizině nemůže ospravedlnit vycestování obviněného do zahraničí za účelem trvalého přebývání v cizí zemi bez zjevného záměru se vrátit v situaci, kdy si je vědom vedeného trestního stíhání a musí předpokládat i projednání takto závažné trestní věci před domovským soudem v České republice. Orgány činné v trestním řízení před zahájením řízení proti uprchlému činily odpovídající kroky k doručení obžaloby, předvolání obviněného k hlavnímu líčení, zjištění jeho pobytu a zajištění jeho účasti na hlavním líčení, ovšem bezvýsledně.
36. Zdůraznil dále, že obviněný sám z vlastní iniciativy nepodnikl žádné kroky, jimiž by vyšel orgánům činným v trestním řízení vstříc v jejich snaze o zajištění své účasti u hlavního líčení. Naopak svým přístupem projevoval trvalý (dlouholetý) zájem se hlavního líčení vůbec osobně nezúčastnit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nadto poukázal na to, že komunikace obviněného se soudy v průběhu odvolacího řízení ustala. Je tak zcela odůvodněn i závěr, že obviněný v průběhu řízení mohl za přispění pobytu v cizině (vzdálené východoasijské zemi) podle vlastního uvážení mařit procesními obstrukcemi průběh trestního řízení. Právo obviněného na spravedlivý proces nebylo vedením řízení proti uprchlému nijak porušeno, když sám obviněný měl možnost volby; mohl se kdykoli vrátit (což nakonec po vynesení rozsudku soudu I. stupně i údajně učinil, jak se podává z jeho dovolání) a hlavního líčení se účastnit. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 45. odůvodnění jeho rozsudku) adekvátně vypořádal i s tvrzením obviněného o jeho nepříznivém zdravotním stavu, jenž neshledal takovým, že by vylučoval jeho účast na konání trestního řízení a indikoval jeho nepříčetnost.
37. Za neodpovídající zvolenému dovolacímu důvodu označil státní zástupce námitku tvrzeného porušení §293 odst. 3 tr. ř. (správně zřejmě §259 odst. 3 tr. ř.). Postup odvolacího soudu byl souladný s právem obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud, co se týče výroku o vině, neměnil v trestní věci skutkové závěry soudu I. stupně a nedovodil z nich tedy ani i odlišné závěry právní. Výrok o vině z rozsudku soudu I. stupně zůstal po rozhodnutí odvolacího soudu nedotčen. Odvolací soud svým postupem v odvolacím řízení skutková zjištění nalézacího nezměnil, nemohl proto postupovat v rozporu s §293 odst. 3 tr. ř. (míněno §259 odst. 3 tr. ř.), neboť nepřistoupil ke zrušení odvoláními napadeného rozsudku v jeho části týkající se výroku o vině. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na podporu správnosti skutkového posouzení soudem I. stupně, s nímž se prakticky ztotožnil, výslovně označil nějaké konkrétní okolnosti vyplývající z jednotlivých výpovědí svědků provedených v hlavním líčení, jež předtím výslovně nezmínil soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku, které ovšem nejsou s jeho skutkovými závěry v nesouladu a naopak je jen podporují, neznamená to, že došlo k překročení procesních možností odvolacího soudu. Neopakováním výslechů v odvolacím řízení tedy nedošlo k žádné procesní vadě, natož k takové, která by zasáhla do práva obviněného na spravedlivý proces.
38. Státní zástupce odmítl také námitku nedostatečného odůvodnění rozsudku, neboť toto je v rozsahu přes sto třicet stran. Krom toho připomenul, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Procesního charakteru je rovněž velmi obecné tvrzení, že Městský soud v Praze rozhodoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů vázán hodnotícími úvahami soudu odvolacího vyjádřenými v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. Odvolací soud v tomto svém zrušujícím usnesení nalézacímu soudu nedával závazné pokyny k tomu, jak mají být hodnoceny důkazy. Dodržel rámec svých povinností stanovených v §258 tr. ř. a při vrácení věci poukázal na okolnosti významné pro správné rozhodnutí. Upozornil, čím je třeba se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Z obsahu tohoto rozhodnutí neplyne, že by uděloval závazné pokyny k hodnocení jednotlivých důkazů, ať již samostatně či ve vzájemných souvislostech, ani nepředjímal výsledek řízení. Naopak zůstalo plně na městském soudu, k jakým závěrům po doplnění dokazování a novém vyhodnocení důkazů dospěje.
39. Stran námitky extrémního nesouladu poukázal státní zástupce na to, že se s ní vypořádal již odvolací soud. K tvrzení obviněného, že na navýšení výnosových úroků a získání zástavních práv na část pozemků v obci XY v roce 2007 neměl podíl a že původní závazky z dluhopisů (sjednané obviněným) měly zaniknout a jistina měla být překlopena na úvěr, se vyslovil odvolací soud zcela správně v bodu 164. odůvodnění rozsudku. Nemůže být řeč o přerušení příčinné souvislosti, jelikož majetková újma na jedné straně a obohacení na straně druhé nastalo v příčinné souvislosti nikoli až v souvislosti s jednáním v roce 2007, nýbrž již dříve v době, kdy ve společnosti dovolatel působil a jednal způsobem, který je mu kladen za vinu. K uzavření úvěrových smluv došlo v době, kdy již bylo více než zřejmé, že závazky z dluhopisů (jen formálně přetransformované do úvěrových smluv) uspokojeny být nemohou. Přísliby spoluobviněných z roku 2007 jen nepravdivě utvrzovaly již jednou podvedené poškozené, přičemž škoda na jejich straně zůstala. Extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry přijatými soudy a skutečným obsahem důkazů nelze dovodit rozhodně v závěru, že je dovolateli přičítána prezentace investičního záměru s pozemky XY. Svědci výslovně potvrdili, že právě obviněný s nimi vedl jednání vedoucí k nákupům dluhopisů poškozenými a ze strany společnosti C. jim byla výhodnost rozsáhlého investičního projektu počítajícího se zhodnocením pozemků v k. ú. XY předkládána.
40. Je-li dovolatelem namítáno chybné vyhodnocení závěrů znaleckého posudku, je nutno zdůraznit, že nalézací soud přistoupil k hodnocení závěrů znaleckého posudku ve světle dalších důkazů, s jejichž obsahem ovšem znalec nepracoval a ani vzhledem ke svému odbornému zaměření pracovat nemohl. Přehlíží je taktéž obviněný. Znalecký posudek je nepochybně významným důkazním prostředkem a nelze nikterak snižovat jeho význam v rámci dokazování v trestním řízení. Na druhou stranu je třeba pamatovat na to, že ze stěžejních zásad dokazování v trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz. Ani on nepožívá žádné vyšší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti.
41. Dovolatel nahlíží na celé posouzení zavinění velice zjednodušeně v tom smyslu, že soud měl vycházet jen ze závěrů znaleckého posudku, který měl vyznít v jeho prospěch. To by však kolidovalo se zásadou volného hodnocení důkazů. Závěr ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu je závěrem právním, při jehož utváření musí soud zohlednit všechny zjištěné skutečnosti. Vyhodnocení otázky záležející v posouzení subjektivní stránky jednání obviněných, a to na podkladě vyhodnocení důkazů na ni zaměřených, znalcům nepřísluší. Znalecký posudek z oboru ekonomie vypracovaný k hospodářské situaci obchodní společnosti v případech obdobné trestné činnosti podvodného charakteru páchané prostřednictvím ekonomických subjektů je nepochybně důležitým důkazním prostředkem, nemůže však být podkladem jediným, zvlášť pokud z jiných důkazů vyplývá zkreslování hospodářských parametrů v posuzované společnosti a především nadnesení její úspěšnosti, rentability a ziskovosti před poškozenými. Nelze souhlasit s dovolatelem, že by soudy nahradily odborný závěr znalce vlastním úsudkem. Soudy z odborných závěrů znalce vycházely, nicméně do svých úvah začlenily i zjištění, jež vyplynuly z dalších důkazů.
42. Městský soud v Praze v posuzovaném případě výsledky znaleckého posudku a závěry vyplývající z výslechu jeho zpracovatele u hlavního líčení nehodnotil izolovaně, ale správně je zasadil do kontextu všech dalších provedených důkazů. Především však závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu obviněných ve společnosti činných do poloviny roku 2005, včetně dovolatele, přijal po komplexním posouzení všech rozhodných skutečností vyplývajících z celé řady důkazů. Státní zástupce pak odkázal také na vyčerpávající zdůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
43. V rámci hranic dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil námitku absence subjektivní stránky trestného činu, nikoli však opodstatněně. Po připomenutí teoretických východisek posouzení nepřímého úmyslu upozornil státní zástupce na to, že o úmyslném zavinění pachatele trestného činu podvodu vypovídají především okolnosti objektivní povahy, které byly příčinnou vyvolání omylu poškozených a vzniku škody na jejich majetku. V konkrétní věci obviněného jde zejména o způsob jeho vystupování, kdy se aktivně zapojil do přesvědčování poškozených, ačkoli si musel být vědom zatížením společnosti rozsáhlými dluhy s blížícím se termínem splatnosti a nejistotou ve zdrojích financování. Závěr o eventuálním úmyslu byl opřen o konkrétně zjištěné objektivní skutečnosti. Vyplýval již z povahy činu a ze strany dovolatele prokázaného způsobu jeho provedení. Obviněný si v jeho úvahách nutně zastoupený hrozící následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní reálnou okolností, která by mohla vzniku následku zabránit.
44. K dovolání obviněného J. H. státní zástupce uvedl, že jeho polemika se zněním tzv. skutkové věty, když i on jistou individualizaci připouští, nemůže naplňovat uplatněný dovolací důvod, který je založen na neúplnosti výroku v rozsudku. Uvedenou výhradou se přitom odvolací soud zabýval v bodech 50. - 51. odůvodnění svého rozhodnutí. V rozsudku Městského soudu v Praze žádný výrok nechybí ani není neúplný. Státní zástupce upozornil na rozdíl mezi skutkem a popisem skutku, přičemž zmínil, že pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoliv ohledně popisu skutku.
45. V předmětné věci soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, v jakém směru je skutková věta individualizována k osobě dovolatele. Není přitom nutno trvat na tom, aby v případě v zásadě totožné pokračující trestné činnosti více pachatelů, jež se v dílčích skutcích navzájem liší jen v některých skutkových okolnostech, bylo v popisu skutku vymezeno opakovaně zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému pachateli, který se odděleně dopouštěl jednotlivých dílčích útoků určitého trestného činu, vymezení všech relevantních okolnosti, včetně těch, které jsou společné pro všechny pachatele (to se týká i skutečností, na nichž je založen závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu). Plně postačí, jsou-li tyto rozhodné skutkové okolnosti přiřaditelné všem obviněným, včetně těch, jež se vztahují k subjektivní stránce, ve skutkové větě uvedeny pouze jednou s tím, že se týkají všech obviněných a jim přičítaných dílčích útoků. Zvláštní vymezení k jednotlivým dílčím útokům pokračujícího trestného činu se pak může týkat jen těch okolností, jež individualizují každý jednotlivý útok.
46. Námitka k nedostatečnému nebo nepřesnému popisu skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., který jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí.
47. Jestliže dovolatel poukázal na určité skutečnosti, na něž se měl spolehnout ve smyslu nesrozumění s možným hrozícím následkem s tím, že tyto skutečnosti soudy nezohlednily, poukázal státní zástupce na bod 101. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Zde se soud zabýval významem obviněným vyjednané dohody o možném odkupu pozemků společnosti C. G., přičemž vyjevil, proč musel být prodej pozemků i v jeho představách nereálný. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu také jasně vyplývá, proč se obviněný nemůže odvolávat na odbornost podkladů, jež měl mít k dispozici od jiných osob. Stran zbývajících námitek se státní zástupce vyjádřil shodně s tím, co uvedl k dovolání obviněného M. Z.
48. K dovolání obviněného P. K. státní zástupce uvedl, že hmotněprávní námitkou, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není výhrada vůči tomu, že soud I. stupně obviněného nejprve zprostil obžaloby a po zrušení jej uznal vinným při faktické identické důkazní situaci a stavu dokazování. Již z formulace takto vyslovené námitky plyne, že jde o ryze procesní materii. Trestní řád nezná krom §264 odst. 2 tr. ř. ustanovení, které by vylučovalo po zrušení původního nepravomocného rozhodnutí soudu nalézacího soudem odvolacím v řízení o řádném opravném prostředku nové rozhodnutí, jež by bylo v neprospěch obviněného. V předmětné věci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2017, sp. zn. 4 To 98/2016, zrušil původní zprošťující rozsudek k odvolání státní zástupkyně, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Nebyla tudíž vyloučena možnost vydání nového rozhodnutí, jež by pro obviněného vyznělo nepříznivě oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku. Procesního charakteru je rovněž velmi zobecnělé tvrzení, že Městský soud v Praze rozhodoval za stejného stavu dokazování při prvním zprošťujícím i následném odsuzujícím rozsudku, jakkoli se s ním nelze ztotožnit. Rozhodující je, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení nalézacímu soudu nedával závazné pokyny k tomu, jak mají být hodnoceny důkazy.
49. Námitku obviněného, že jednal jen v zastoupení, neprojevujíc vlastní vůli, což lze nepochybně vyložit tak (byť to ani není výslovně namítáno), že jednal v negativním skutkovém omylu jako živý nástroj jiné osoby, lze s jistou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu I. stupně, kterou potvrdil i soud odvolací, však vyplývá naplnění všech znaků trestného činu podvodu tímto obviněným. Ze skutkových zjištění soudů zcela jasně vyplývá, že jednal, vědom si všech rozhodných skutečností, v nepřímém úmyslu z poškozených vylákat finanční prostředky, což se mu i podařilo. Jeho role byla při páchání těch útoků, které jsou mu přičítány, zcela klíčová, neboť právě on jednal vůči jednotlivým poškozeným a umožnil převzít vylákané finanční prostředky oproti převodu emitovaných dluhopisů. Ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by obviněný mohl jednat ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj. Nebyla zjištěna vůbec žádná (zásadní) skutečnost, která by mohla vést k takovému závěru. Rozhodné je, zda měl představu o základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky páchaného trestného činu podvodu, což v daném případě bylo zřejmé a vyplývá to ostatně i z pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu.
50. Dovolatel totiž ve své argumentaci zcela pominul, že v době jednání, které je mu kladeno za vinu, ve společnosti C. – C. a. D. C., působil jako člen představenstva. Byl tedy znalý poměrů ve společnosti, byl odpovědný za vedení účetnictví společnosti a musel být obeznámen i s ekonomickým stavem této společnosti. Věděl o zadlužení z minulosti, pokud jde o zabezpečení výplaty jistin a výnosů z předchozích emisí dluhopisů I. a II., věděl o tom, že společnost nedisponuje jistými zdroji, z nichž by mohla získat potřebné finanční prostředky ke splnění přijatých závazků v nasmlouvaných lhůtách. Součástí skutkových zjištění je, že obviněný nejednal pouze v zastoupení spoluobviněných M. Z. a J. H., nýbrž že jednal i z titulu funkce člena představenstva společnosti. Obviněný tedy projevoval při uzavírání smluv s poškozenými svoji vůli, nikoli vůli někoho jiného. Rozhodně jeho počínání nelze posoudit jako jednání živého nástroje.
51. Výhradně z neúplného vyhodnocení skutkového stavu vychází obviněný podle hodnocení státního zástupce i v námitkách směřujících do výroku o náhradě škody. Obviněný nebyl uznán vinným trestným činem podvodu, kterého by se dopustil jen jako zmocněnec, nýbrž při páchání trestné činnosti vystupoval i jako člen statutárního orgánu právnické osoby, při jejíž činnosti byli poškození uváděni v omyl. Výrok o náhradě škody v rozsudku nalézacího a odvolacího soudu odpovídá §228 odst. 1 tr. ř., protože obviněný byl uznán vinným trestným činem, jímž způsobil škodu na cizím majetku, kterou do rozhodnutí odvolacího soudu nenahradil.
52. Soudy nižších instancí ve věci rozhodovaly o výrocích o náhradě škody po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho §3079 se zásadně právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Vycházely tedy správně z předchozí civilně právní úpravy a výslovně odkázaly na §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. nepochybně může být obviněnému uložena povinnost, aby nahradil škodu způsobenou trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku, který spáchal jako statutární orgán obchodní společnosti či jeho člen vylákáním finančních prostředků na podkladě smlouvy uzavřené mezi touto společností a poškozenými. Dokonce ani situace, kdy ke stejnému plnění, jaké představuje uložená náhrada škody, byla již předtím pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení i obchodní společnost, jejímž jménem obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek, není překážkou pro přiznání nároku na náhradu škody uvedenou v §44 odst. 3 tr. ř.
53. Poukázal-li dovolatel strohým odkazem i na obchodněprávní úpravu, poškození měli podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, proti obviněnému a zároveň členu statutárního orgánu obchodní společnosti ručícímu podle §194 odst. 5, 6 za závazky společnosti (ručení podle §194 odst. 6 obch. zák. se vztahuje i na bývalé statutáry obchodní společnosti) nárok na náhradu škody z titulu věřitele vůči ručiteli. Návrh, aby trestní soud uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu, by nebylo možno podat v případě, bylo-li by o nároku, který jinak mají poškození proti obchodní společnosti C. – C. a. D. C. (nyní v konkurzu), a také ve smyslu §194 odst. 5, 6 obch. zák. vůči obviněnému z titulu jeho postavení ručitele, rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. V posuzované věci však o takovém nároku vůči ručiteli (obviněnému) rozhodnuto nebylo. Právo poškozených podat návrh podle §44 odst. 3 tr. ř. proti obviněnému jako pachateli trestného činu nebylo nijak dotčeno.
54. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný dovozuje z tvrzení, že soud druhého stupně vůbec nerozhodl o jeho podaném odvolání. Tuto argumentaci sice lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, není ale opodstatněná. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku. Obviněný si podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, což ostatně sám v dovolání potvrdil. Dovolatel ve své argumentaci zjevně přehlédl, že o takto podaném odvolání rozhodl soud druhého stupně tak, že krom jiného i z podnětu jeho odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu označeným poškozeným. Za takového stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek).
55. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. Z., J. H. a P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
56. Ke společnému podání obviněných M. O. a J. P. (původnímu podání jejich obhájce ze dne 12. 3. 2020) státní zástupce sdělil, že k němu nemůže podat bližší vyjádření, jelikož se jedná o dovolání blanketní. V takovém případě je nutno postupovat podle §265h odst. 1 tr. ř., přičemž dovolatelé mohou dovolání doplnit do doby, dokud nedojde k výzvě a následně neuplyne čtrnáctidenní lhůta. Pokud tedy dovolatelé M. O. a J. P., byť i po lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. učinili prostřednictvím obhájce další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, čili odůvodnili uplatnění právě jimi označených dovolacích důvodů, je nutné pokládat dovolání za řádně a včas uplatněné. Takové doplnění dovolání však k vyjádření nebylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství dosud předloženo a nelze se k němu tudíž ani vyjádřit. Jestliže však předseda senátu Městského soudu v Praze již postupoval (pozn. patrně míněno předložil spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání) po uplynutí stanovené lhůty dvou týdnů, pak navrhl takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze totiž podle §265f odst. 2 tr. ř. měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, a současně jen ve lhůtě dvou týdnů od výzvy předsedy senátu lze odstranit vady dovolání, včetně označení chybějícího dovolacího důvodu.
57. K doplnění dovolání (tj. k podání ze dne 16. 3. 2021) státní zástupce uvedl, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neobsahuje žádnou argumentaci, a proto v této části odkázal na původní vyjádření.
58. Po shrnutí námitek, s jejichž oporou obvinění uplatňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a připomenutí obsahového vymezení tohoto důvodu dovolání státní zástupce sdělil, že v jeho hranicích, avšak ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu, obvinění své námitky neuplatnili. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu se ocitla argumentace, jíž zpochybnili zachování zásady totožnosti skutku. Tuto námitku procesně právní povahy, jejímž prostřednictvím obviněný vytýká, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Z porovnání skutkových vět v obžalobě státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 107/2011 a v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 40 T 14/2014, podle státního zástupce plyne, že soud přistoupil toliko k formální úpravě skutkové věty. Tuto především oproti obžalobě rozvedl a konkretizoval, aby přesněji vystihovala podstatu podvodného jednání. K porušení zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) nemohlo dojít tím, že soud v uvozující části popisu skutku na místo původně použitého slovního spojení, že obvinění uzavírali smlouvy o převodech dluhopisů , uvedl krom jiného, že obvinění prodávali dluhopisy , zvlášť pokud v navazující části popisu skutku, jež se týkala přímo každého jednotlivého obviněného, bylo zachováno sdělení, že obvinění na základě smlouvy převedli oproti zaplacení ceny emitované dluhopisy , dále v každém jednotlivém případě blíže specifikované. Uvedené upřesnění v popisu skutku nikterak neovlivnilo ani vyjádření podstaty a charakteru podvodného jednání obviněných, jakož ani správnost závěru o vzniku škodlivého následku v příčinné souvislosti právě s jednáním obviněných, jež bylo konkretizováno v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu.
59. Námitku obviněných, že soudy nemohly vycházet ze znaleckého posudku České znalecké a.s., protože tato byla po podání obžaloby přibrána policejním orgánem, nepovažuje státní zástupce za relevantní a hodnou přezkumu v dovolacím řízení. Doktrína angloamerického práva tzv. plodů z otráveného stromu není převzata do českého trestního řízení. Z toho vyplývá, že se v našem právním řádu neuplatní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 122/2015). Teorie označovaná jako „doktrína plodů z otráveného stromu“ nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se ve své podstatě jedná o pouhou polemiku o procesní účinnosti provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sp zn. 11 Tdo 834/2018). Nadto je nutno se ohradit vůči názoru, že by státní zástupkyně po podání obžaloby jako strana řízení nemohla prostřednictvím policejního orgánu předložit znalecký posudek, k jehož opatření dá policejnímu orgánu pokyn. K této námitce se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil odvolací soud ve svých rozhodnutích (naposledy v bodě 55. odůvodnění rozsudku ze dne 14. 11. 2019). Zvolený postup odpovídal procesnímu předpisu a nedošlo k ničemu, co by mělo diskvalifikovat znalecký posudek jako důkaz a vyřazovat jej z procesu dokazování. To však již nebylo možno se vší vážnosti konstatovat v případě listin předložených obhájcem obviněných, které měly být navrženy k provedení jako znalecký posudek vypracovaný PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s.r.o. I ohledně nepřipuštění tohoto důkazu jako znaleckého posudku odvolací soud vysvětlil (bod 57. - 58. odůvodnění rozsudku ze dne 14. 11. 2019), z jakého důvodu uvedené listiny nemohly být posouzeny jako důkaz provedený ve formě znaleckého posudku. Zavádějící je pak tvrzení dovolatelů, že takto jimi předložený důkaz zůstal neproveden, neboť došlo k jeho přečtení odvolacím soudem jako listinného důkazu (za součinnosti obhajoby). Jak vyplývá z odůvodnění soudních rozhodnutí, stal se rovněž ze strany soudů součástí jejich posouzení při hodnocení důkazů.
60. Jestliže obvinění závěrem svého dovolání vyjmenovali některé dílčí skutečnosti, jež údajně měly zůstat soudy přehlédnuty, i v tomto směru se jedná o výhradu skutkovou, již pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podřadit nelze. Dovolatelé vlastně namítají, že se soudy nezabývaly určitými jednotlivostmi, jež byly v celém komplexu skutkových zjištění na podkladě provedených důkazů zaznamenány. I přesto, že se opět nejedná o námitky relevantní k dovolacímu přezkumu, není možno souhlasit ani se zjednodušeným tvrzením, že soudy dovolateli vyjmenované skutečnosti přehlédly. Městský i odvolací soud velmi podrobně (v rozsahu několika desítek stran textu) v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, na čem bylo založeno podvodné jednání obviněných, při němž v rámci prodejů dluhopisů, při propagaci i v rámci vykazování údajů v účetních výkazech uváděli poškozené investory v omyl, v čem spočívalo zkreslování ekonomických parametrů předmětné společnosti, která emitovala dluhopisy s výší výnosů absolutně neodpovídající jejím ekonomickým možnostem, skutečné hodnotě aktiv a předpokladům hospodářského vývoje. Součástí těchto úvah ze strany soudů byly i ty konkrétní výhrady, jež nyní obvinění vyjmenovali v dovolání (zmínit lze např. bod 153. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na podvodném jednání a způsobených škodách nemůže přitom nic změnit to, že poškození, kteří byli průběžně utvrzováni ve svém omylu, v době ukončení působení obviněných v předmětné společnosti ještě nepřistoupili k plnému uplatnění svých nároků. Soudy se velmi podrobně věnovaly i otázce ocenění pozemků v k. ú. XY, včetně vývoje ceny pozemků v průběhu rozhodné doby.
61. Závěrem tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud by nebyly dány podmínky pro odmítnutí dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., jak bylo naznačeno v původním vyjádření, dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
62. Státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o všech podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
63. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Tento závěr učinil dovolací soud i ohledně dovolání obviněných M. O. a J. P., jejichž dovolání podaná jejich obhájcem ve lhůtě upravené §265e tr. ř. nesplňovala obsahové náležitosti upravené v §265e tr. ř. (podáno tzv. blanketní dovolání). Jak již bylo zmíněno (bod 26. a násl.), věc obviněných byla dovolacím soudem vrácena soudu prvního stupně, který vyzval obhájce obviněných (č. l. 18919) k odstranění vad dovolání. Obhájce výzvu soudu obdržel dne 3. 3. 2021 (č. l. 18919a) a podání ze dne 16. 3. 2021 („Doplnění dovolání“ - č. l. 18927-18928) podal jako poštovní zásilku adresovanou Městskému soudu v Praze dne 17. 3. 2021 (ten ji obdržel dne 19. 3. 2021). Z uvedeného plyne, že lhůta dvou týdnů stanovená v §265h odst. 1 tr. ř. byla, v důsledku toho, že doplnění dovolání bylo jako poštovní zásilka [§60 odst. 4 písm. a) tr. ř.] podáno v den odpovídající svým jménem dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty (§60 odst. 2 tr. ř.), obhájcem dodržena. Uvedeným podáním byly obsahové vady odstraněny. Podané dovolání je tak způsobilé k jeho posouzení dovolacím soudem.
64. Uvedené konstatování je však možno vztáhnout jen k podáním učiněným obhájcem obviněných, která byla dosud zmíněna (tj. k tzv. blanketnímu dovolání a na něj navazujícímu podání ze dne 16. 3. 2021). Je totiž třeba uvést, že oba obvinění, tedy M. O. a J. P., prostřednictvím svého obhájce učinili i další podání (ze dne 3. 5. 2021), které bylo s jeho přílohou – znaleckým posudkem Ústavu Bohemia Experts, s.r.o. Nejvyššímu soudu doručeno dne 31. 5. 2021. K obsahu tohoto podání již Nejvyšší soud nepřihlížel, protože bylo učiněno po lhůtě, v níž lze dovolání podat, resp. i po lhůtě, k jejímuž prodloužení došlo v důsledku postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. Dovolání jako formalizovaný mimořádný opravný prostředek ve své právní úpravě (§265f odst. 2 tr. ř.) povinnost dovolatele vznést své výhrady vůči dovoláním napadenému rozhodnutí v zákonné lhůtě jednoznačně stanoví a v tomto směru vyznívá i judikatura Ústavního soudu. Ten totiž zdůraznil, že „ podle §265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 trestního řádu. “ (usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20).
65. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
66. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
67. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
68. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
69. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
70. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
71. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
72. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
73. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
74. Tento důvod dovolání uplatnili ve svém mimořádném opravném prostředku obvinění M. O. a J. P . Učinili tak, aniž by však jakkoli vymezili, na základě jakých výhrad jej vznášejí. Protože dovolací soud důvodnost dovolání posuzuje výhradně na základě námitek dovolatele, nemá se Nejvyšší soud k čemu vyjádřit. Omezuje se tudíž na připomenutí toho, že k přezkumu napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. může přistoupit až poté, co shledá, že dovolatel k příslušnému důvodu dovolání, o něž svůj opravný prostředek opírá, přiřadil i obsahově odpovídající argumentaci, která není zjevně neopodstatněná. Nic takového však v dovolání obviněných, pokud se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obsaženo není.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
75. Tento dovolací důvod uplatnil ve svém dovolání obviněný M. Z. a spojil ho s tvrzením o údajně neopodstatněném vedení jeho trestního stíhání (resp. jeho části) v podobě řízení proti uprchlému (viz body 6. až 8.). Ve své argumentaci se vyhrazuje vůči zhodnocení skutečností zakládajících splnění podmínek §302 tr. ř. soudy nižších stupňů (konkrétně pak brojí vůči usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2015, č. l. 14599) a předkládá tvrzení, jimiž se snaží prokázat vadnost posouzení této procesní otázky soudy. Souběžně s námitkami vztahujícími se k otázkám možného kontaktu soudu s ním uplatňuje i námitky, které souvisí s posouzením jeho schopnosti v řízení procesně adekvátně vystupovat.
76. Námitku vztahující se k tomu, že část řízení před soudem prvního stupně a následně řízení před soudem odvolacím proběhlo v jeho nepřítomnosti (z důvodu vedení řízení proti uprchlému) lze označit za formálně vyhovující vznesenému důvodu dovolání, je ji však nutno označit za zjevně neopodstatněnou. Protože se k ní v dostatečném rozsahu vyjádřil již státní zástupce, přičemž tak učinil způsobem, který má oporu ve spisovém materiálu, lze na jím uvedené skutečnosti navázat následujícím konstatováním.
77. Je skutečnosti odpovídající, že usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 550) bylo obviněnému po několika předchozích neúspěšných pokusech doručeno až dne 13. 6. 2012 (č. l. 574) v souvislosti s tím, že se zmíněného dne nečekaně dostavil k Městskému soudu v Praze k hlavnímu líčení v jiné trestní věci (vedené pod sp. zn. 40 T 4/2011), která rovněž dosud proti němu byla vedena jako proti uprchlému. Při svém výslechu dne 27. 7. 2012 (č. l. 724) označil doručovací adresu v Praze a prohlásil, že v Thajsku působil v cestovním ruchu a jako kapitán lodi, v letech 2004 – 2006 jako manažer v mezinárodní škole. Na adrese v Thajsku se nacházel v pronájmu u thajské rodiny. Označil se za nezaměstnaného a nemajetného, žijícího z příjmů družky. Na psychiatrii se nikdy neléčil, onemocnění neprodělal. V dalším průběhu trestního řízení došlo k tomu, že aniž by orgány činné v trestním řízení jakkoli informoval, vědom si vedení dvou trestních stíhání, z České republiky trvale vycestoval, a na adrese, kterou označil v přípravném řízení pro účely doručování, si již v době řízení u soudu poštu nepřebíral.
78. V reakci na přístup obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2015, č. j. 40 T 14/2014-14599, rozhodl podle §305 tr. ř. o konání řízení proti obviněnému M. Z. jako proti uprchlému, přičemž v jeho odůvodnění vyložil, jaké skutečnosti vydání tohoto usnesení odůvodnily. Připomíná se, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na zjištění, že se obviněnému nepodařilo doručit předvolání k nařízenému hlavnímu líčení, přičemž nepomohla ani spolupráce s jeho obhájcem, který s dovolatelem již delší dobu nebyl ve spojení. K tomuto vzal soud v úvahu i skutečnost, že podle policejního šetření v oblasti blízkého sociálního okolí obviněného (zejména jeho tehdejší manželky J. Z.), se měl spolu se svojí někdejší manželkou a dětmi uchýlit do Thajska po vynesení odsuzujícího rozsudku v jiné jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2011. Jeho místo pobytu v Thajsku se přitom nepodařilo ověřit, přičemž prostory, které původně užíval v České republice, již byly využívány jinou osobou. Obviněný se sice snažil odkazovat na svoje blíže nespecifikované onemocnění, nicméně jak soud uvádí, toto nebylo spolehlivě doloženo. Soud prvního stupně závěrem dodal, že obviněný žádnou formou nekomunikuje ani se soudem či svým obhájcem a nevybírá si svoji datovou schránku, lze tedy mít důvodně za to, že se svým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení.
79. Pominout nelze ani následující související šetření orgánů činných v trestním řízení (č. l. 14 593), z nichž vyplynulo, že na adrese XY, kde se nacházel bytový dům se zvonkem označeným jako „Z.“, nikdo po zazvonění nereagoval, a to ani při opakovaném šetření dne 20. 1. 2015. Dále na adrese XY nebyl dohledán ani zvonek s označením „Z.“, přičemž z rozhovoru s majitelem jednoho z bytů v předmětném domě bylo zjištěno, že obviněný se svojí manželkou a dětmi v daném bytě pobývali naposledy asi na podzim 2014. Zároveň nebyla dohledána adresa pobytu obviněného v Thajsku.
80. Pokud státní zástupce ve svém vyjádření dospěl k závěru, že nelze mít pochybnosti o tom, že skutečnou příčinou dlouhodobého pobytu obviněného v cizině, který je datován od začátku září 2014, byla snaha vyhnout se trestnímu řízení v této věci, potažmo trestního postihu v souběžně vedené další trestní věci, pak Nejvyšší soud takové zhodnocení sdílí. Pro posuzování podmínek vedení řízení proti uprchlému je bez významu, že se obviněný v minulosti již v Thajsku zdržoval. Při odkazovaném výslechu ze dne 27. 7. 2012 (č. l. 722) podal takové informace, podle nichž je možno označit jeho předchozí pobyt v zahraničí za přechodný. Navíc, jak správně uvedl již státní zástupce, ani předchozí pobyt v cizině nemůže ospravedlnit vycestování obviněného do zahraničí za účelem trvalého přebývání v cizí zemi bez zjevného záměru se vrátit v situaci, kdy si je vědom vedeného trestního stíhání a musí předpokládat i projednání takto závažné trestní věci před domovským soudem v České republice.
81. Orgány činné v trestním řízení před zahájením řízení proti uprchlému činily odpovídající kroky k doručení obžaloby, předvolání obviněného k hlavnímu líčení (č. l. 14262, 14263, 14534, 14488, 14534, 14569, 14591, 14592, 16622 pv, 16790, 16806 pv), zjištění jeho pobytu a zajištění jeho účasti na hlavním líčení (č. l. 14580, 14593), ovšem bezvýsledně. Zhodnocení, které provedly soudy - nalézací soud ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2015, č. j. 40 T 14/2014-14599, odvolací soud v bodě 46. jeho rozsudku, tak nelze ničeho oprávněně vytknout.
82. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že obviněný sám z vlastní iniciativy nepodnikl žádné kroky, jimiž by vyšel orgánům činným v trestním řízení vstříc v jejich snaze o zajištění jeho účasti u hlavního líčení. Naopak svým přístupem projevoval trvalý (dlouholetý) zájem se hlavního líčení vůbec osobně nezúčastnit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nadto poukázal na skutečnost, že komunikace obviněného se soudy v průběhu odvolacího řízení ustala (bod 46. jeho rozsudku). Je tak zcela odůvodněn i závěr, že obviněný v průběhu řízení mohl za přispění pobytu v cizině (vzdálené východoasijské zemi) podle vlastního uvážení mařit procesními obstrukcemi průběh trestního řízení. Právo obviněného na spravedlivý proces nebylo vedením řízení proti uprchlému nijak porušeno, když sám obviněný měl možnost volby; mohl se kdykoli vrátit (což nakonec po vynesení rozsudku soudu I. stupně i údajně učinil, jak se podává z jeho dovolání) a hlavního líčení se účastnit.
83. Nejvyšší soud sdílí hodnocení státního zástupce i stran vypořádání se odvolacího soudu s opětovně vznesenou námitkou založenou na tvrzení obviněného o jeho nepříznivém zdravotním stavu. Uvedený soud v bodě 46. odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečnosti vyložil, proč zdravotní stav obviněného neshledal vylučujícím jeho účast na procesních úkonech prováděných v souvislosti s jeho trestním řízením. Argumentaci odvolacího soudu není nezbytné opakovat. Nejvyšší soud však podotýká, že lékařská zpráva, na kterou obviněný poukazuje a která byla soudu prvního stupně známa před vydáním výše citovaného usnesení o konání řízení proti obviněnému jako proti uprchlému, neobsahovala žádnou konkrétní diagnózu. Pouze v ní byly stručně shrnuty subjektivní tvrzení obviněného o tom, jak se cítí (č. l. 14590). Následně až 3. 3. 2015 byl obviněný vyšetřen s tím, že mu byla stanovena diagnóza „akutní psychotická porucha“, kdy ani tato nebyla stanovena zcela jednoznačně a bylo doporučováno další vyšetření (č. l. 15660). Ani z jedné z lékařských zpráv přitom nevyplynulo, že by obviněný nebyl schopen cesty, účasti na hlavním líčení a případného podrobení se léčbě v České republice. Obdobně nepodloženě informoval obviněný nalézací soud o svých zdravotních důvodech pro neúčast na hlavních líčeních v následných emailových zprávách (č. l. 16811, 17174, 17182, 17684, 17737). Ve vztahu k ambulantní zprávě, kterou měl dát soudům k dispozici dne 16. 7. 2018, je třeba uvést, že tato byla poskytnuta až v rámci podání odvolání dne 13. 8. 2018 (dne 16. 7. 2018 byl pouze ošetřen) k v pořadí již druhému odvolacímu řízení. Nadto z ní bylo zjištěno, že obviněný byl ošetřován v České republice, konkrétně ve XY. Ze zmíněné lékařské zprávy vyplývá i to, že po ošetření se obviněný odebral zpět do Thajska. V první řadě je tak zjevné, že cestování byl schopen, přičemž nelze přičítat k tíži soudům to, že nenechaly vypracovat znalecký posudek na jeho duševní stav, když se po zmíněném vyšetření učinil opět geograficky nedostupným. Na předmětný problém je přitom nutno nazírat i z pohledu procesní bdělosti dovolatele. Tento sice tvrdil, že trpí duševním onemocněním znemožňujícím mu účast na hlavním líčení, nicméně to nikterak nepodložil, a to i se zohledněním obsahu zmíněné ambulantní zprávy ze dne 16. 7. 2018. Nelze tedy soudu vytýkat ani pokračování v řízení proti obviněnému jako proti uprchlému po zaslání dalších informací o jeho zdravotním stavu.
84. Samotný nesouhlas obviněného s řešením, k němuž soudy na podkladě dostatečných podkladů dospěly, nemůže existenci obviněným uplatněného důvodu dovolání založit. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
85. Vzhledem k tomu, že obvinění užili v rozsáhlé části svých dovolání námitky skutkové resp. procesní povahy, které nejsou podřaditelné pod tento důvod dovolání (avšak ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů), je vhodné připomenout následující skutečnosti.
86. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, či že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
87. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
K námitkám obviněného Z. a obviněného H.
88. V první řadě je na místě uvést, že argumentace uplatněná v dovolání obviněných Z. a H. vztahující se ke znaleckému dokazování v předmětné věci se překrývá. Nejvyšší soud se tedy v této části rozhodnutí nejdříve vyjádří k těmto překrývajícím se námitkám obou dovolatelů a posléze i k jejich námitkám oddělitelným.
89. Podle obviněného Z. došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, když soudy učinily o odborných otázkách skutkové závěry, které jsou v rozporu s provedeným dokazováním, tj. znaleckým posudkem. Obviněný J. H. v uvedeném ohledu dokonce shledává skutkové závěry soudů obou stupňů extrémně rozpornými s provedeným dokazováním, zejména se závěry znaleckého posudku. S námitkami obviněných však nelze souhlasit.
90. Obvinění soudu vyčítají vytváření „vlastních odborných závěrů“ a poukazují na příslušné pasáže znaleckého posudku, které podle nich vyznívají v rozporu právě se závěry přijatými soudy. K takto vzneseným námitkám je úvodem vhodné v obecnosti poukázat povahu znaleckých posudků, jakožto důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím orgány činné v trestním řízení objasňují skutečnosti významné pro jejich rozhodování, a současně na jejich hodnocení, které z logiky věci v řízení soudním provádí soud. V souladu s §105 tr. ř. je přibrán znalec v případě, že k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení je třeba odborných znalostí, pro složitost otázky však nepostačuje odborné vyjádření. Znalec v takovém případě na základě jemu položených otázek odborně objasní příslušné skutkové okolnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Odborné posouzení přitom přísluší právě pouze znalci (případě zpracovateli odborného vyjádření), a nikoli soudu, byť by takovými znalostmi také oplýval (viz rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 27/1988 Sb. rozh. tr.). Znalci naopak nepřísluší posuzování otázek právních, které může posoudit pouze soud. Soud přitom hodnotí provedený znalecký posudek jako každý jiný důkaz a právě v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je povinen jej hodnotit v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Pokud soud se závěry znaleckého posudku nesouhlasí (a v této souvislosti nevyžádá znalecký posudek revizní), musí svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnit, a to i s ohledem na obor, ve kterém znalec svou odbornost uplatnil (viz nález ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 77/2001).
91. Při uvážení těchto východisek lze k námitkám dovolatelů uvést následující skutečnosti. Obvinění soudům (především nalézacímu) vyčítají, že přijaly závěry rozporné s těmi, jež jsou uvedeny ve znaleckém posudku, a to aniž by jejich správnost zpochybnily. Dovolací soud však takové zhodnocení nesdílí. Z odůvodnění nalézacího soudu je zřejmé, že se závěry předmětného znaleckého posudku rozsáhle pracoval a vzal je do úvahy. Na rozdíl od obviněných ho však hodnotil v jeho celistvosti, a především také v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Svůj závěr o vině obviněných totiž nezaložil, a ostatně ani nemohl, pouze na samotném znaleckém posudku, ale také dalších provedených důkazech, krom jiného na dalších listinných důkazech a výpovědích svědků. Nelze totiž pominout, že znalci sice poskytli velmi podrobné posouzení otázek na vysoké odborné úrovni, při svých odpovědích však nevycházeli ze všech provedených důkazů, ale především z důkazů souvisejících s účetnictvím společnosti. Opodstatněně se tudíž vyjadřovali například k tomu, jestli byly výroční zprávy či účetní uzávěrky zkresleny či zda obsahovaly nepravdivé údaje, což odpovídá jejich odbornosti. Nevyjadřovali se však již k tomu, jak byly tyto zprávy a jiné výstupy o chodu společnosti prezentovány zájemcům o nákup dluhopisů, neboť to jim zásadně nepřísluší. Stejně tak mohli znalci stanovit nejzazší datum, kdy muselo být na základě těchto účetních výstupů obviněným zřejmé, že situace společnosti je neúnosná, a měl být proto zastaven prodej dluhopisů. K tomuto závěru však znalci dospěli výhradně na základě zmiňovaných účetních údajů a neposuzovali již další okolnosti. Nalézací soud pak jejich závěry (aniž by je rozporoval, neboť k tomu zřejmě neviděl důvod) zasadil do kontextu dalších provedených důkazů a dospěl k závěrům, především o zavinění obviněných, které se znaleckým posudkem nebyly v rozporu.
92. Konkrétně lze vyjít například z výňatků citovaných obviněným M. Z. v jeho dovolání [bod VII./b) na straně 12]. Cituje zde vyjádření znalců k závěrkám společnosti, kdy tito uzavřeli že „ ...informace prezentované … nelze v jejich souhrnu považovat za zavádějící… “, případně že „ ...nelze konstatovat, že… docházelo k podávání zjevně nepravdivých informací .“ S obviněným je na místě souhlasit v tom, že uvedeným způsobem závěry znalců skutečně vyzněly, nikoli však již v tom, že ty závěry, k nimž dospěl nalézací soud, jsou s nimi v rozporu. Odpovědi znalců stran nezkreslování informací či podávání přímo nepravdivých informací se totiž týkaly právě samotných uzávěrek. Znalci nehodnotili informace, které byly předávány zájemcům o nákup dluhopisů. Obvinění totiž společnost navenek prezentovali „ jako dobře kapitálově vybavený, prosperující a ziskový subjekt dlouhodobě etablovaný na trhu “. Zdůrazňovali přitom aktiva ve formě pozemků v XY, kde ve skutečnosti v předmětné době nebyla vyvíjena žádná aktivita (k tomu viz podrobněji dále), výši základního kapitálu (tvořenou zmiňovanými pozemky, které uvedenou hodnotu nikdy neměly), finančními prostředky (z nichž po provedení transakcí na účtu společnosti nic nezůstalo), resp. pohledávkami za spřízněnými či ovládajícími subjekty (které byly zcela nedobytné) a majetkovou účastí v dalších podnicích (často opět ovládaných obviněným M. Z.), z nichž žádné zdroje nikdy neplynuly. Údaje podávané investorům tak byly zkreslené či neúplné a uvedly je v omyl stran skutečného stavu společnosti. Uvedené informace však vyplynuly především z výpovědí poškozených a provedených listinných důkazů ve formě prospektů, inzerátů atd., jimiž se samozřejmě znalci nezabývali. Skutkové závěry nalézacího soudu tudíž nejsou v rozporu s odbornými závěry znalců, ale jsou podloženy poznatky plynoucími rovněž z dalších soudem provedených důkazů.
93. Nelze nezmínit selektivní přístup obviněných při formulaci jejich dovolacích námitek, neboť ve svých dovoláních upozorňují pouze na určité části znaleckého posudku, opomíjejí však další v něm uvedené skutečnosti. Například, že hospodaření společnosti bylo ziskové pouze v důsledku účetního rozpouštění opravných položek do výnosů. Znalci sice vyloučili, že by v době vydání emisí v letech 2003 a 2004 byla společnost v úpadku, či bylo zcela zřejmé, že nebude moci dostát svým závazkům, zároveň však uvedli, že již 31. 12. 2003 bylo zřejmé, že závazky splatné v červnu 2004 budou moci být uhrazeny pouze na základě vydání a prodeje dalších emisí dluhopisů, přičemž druhá možnost byla okamžitá řízená likvidace společnosti spojená s prodejem veškerých aktiv (viz str. 113 rozsudku nalézacího soudu). V dané chvíli tudíž muselo být zřejmé, že společnost bude v případě přijetí první možnosti (k čemuž také došlo) za absence přijetí jiných opatření (znalci zmiňovaného významného zvýšení ziskovosti a efektivity podnikatelské činnosti) nadále fungovat pouze na principu tzv. pyramidy, kdy budou nově vydávané emise dluhopisů financovat výplatu těch starých. To se ostatně později stalo, neboť společnost vydávala další emise dluhopisů ve stále větším objemu.
94. K dalším bodům dovolání obviněného Z. [souvisejícím s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je na místě uvést toto. Pokud soudu vyčítá rozpor v případě závěru, že výnosy z dluhopisů měly být nereálné, není zcela zřejmé, co namítá. Sám totiž přiznává, že uvedené soud zmiňoval až v souvislosti s emisemi po roce 2005, které mu již nebyly kladeny za vinu. V případě bodu VII./c) obviněný vyčítá soudům přijetí závěru, že závazky z první emise dluhopisů se podařilo vyrovnat, protože většinu poškozených přesvědčili, aby koupili emise nových dluhopisů. Podle obviněného jde o odborný závěr, který ze znaleckého zkoumání nevyplývá. V tomto směru s ním nelze souhlasit, neboť se skutečně nejedná o závěr odborný. Soudy měly při svém rozhodování k dispozici odborné závěry stran ekonomické situace společnosti. Stejně tak měly výpovědi poškozených, kteří se vyjádřili o vehementním přesvědčování ze strany obviněných, aby zakoupili dluhopisy nových emisí. O možnosti (resp. podmíněnosti) splacení závazků z první emise pouze vydáním a prodejem emise nové již bylo hovořeno výše.
95. Taktéž závěr stran data, kdy musela být obviněným zřejmá neudržitelná situace společnosti, k němuž odvolací soud uvedl, že nelze vyloučit datum dřívější, považuje obviněný za přijetí odborného a nikoli právního závěru a zároveň porušení zásady in dubio pro reo . Uvedené související s již výše zmíněným. Znalci uvedené datum stanovili jako to nejzazší, kdy musela být situace obviněným zřejmá na základě účetních výstupů. Soud při svých úvahách o zavinění obviněných, především jejich srozumění, vycházel krom uvedeného data (a dalších odborných závěrů znalců) také z dalších poznatků získaných z provedeného dokazování. Obvinění totiž poškozené před uvedeným datem neuváděli v omyl prostřednictvím samotných oficiálních výkazů společnosti, ale skrze informace jim prezentované či naopak zamlčené, které realitu nedorážely. Uvedené datum přitom vychází čistě z ekonomických výsledků společnosti, zatímco právě klamání zájemců o nákup dluhopisů stran skutečného stavu společnosti započalo již mnohem dříve, jak již bylo vyloženo výše. Krom toho uvedené datum značí jednoznačné vědomí obviněných o nastalé situaci (tj. hranici přímého úmyslu), a nikoli vztah k jejich srozumění, které nastalo mnohem dříve (a tím také jejich nepřímý úmysl). Nejenže tedy závěr o počátku jejich trestné činnosti na základě jejich srozumění není odbornou otázkou, jež by měla být řešena znalcem, ale není ani porušením zásady in dubio pro reo . Aniž by se tento soud podrobněji zabýval teoretickým výkladem nuancí této zásady, neboť námitky s ní související jsou ryze procesní povahy a tudíž neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, postačuje poukázat na to, že v této otázce, jak vyplývá z odůvodnění nalézacího soudu, nevzniklo pochyb, neboť měl uvedené za prokázané na základě provedených důkazů.
96. Jak již bylo předestřeno, obdobné námitky vznesl také obviněný H. , když poukazoval na rozpory v souvislosti se závěry znaleckého posudku o ekonomické situaci společnosti v době jeho působení, obhajitelnosti emise dluhopisů, na níž se podílel, životaschopnosti podnikatelského plánu a růstu výnosových položek. Uvedené závěry znaleckého posudku byly podle jeho mínění ze strany soudů pominuty a soudy pak naopak dospěly k závěrům rozporným. Jak již bylo zmíněno výše, znalecký posudek se týká situace společnosti tzv. na papíře. Přestože ekonomická situace nebyla ještě nezvratně bezvýchodná jako při vydání dalších emisí (tj. právě po datu stanoveném znalci a tedy v době, když již obviněný H. nebyl ve vedení společnosti činný), již v roce 2003 znalci identifikovali negativní indikátory stran situace společnosti, jak zmíněno výše, které bylo nutné napravit pro další přežití společnosti. Obvinění však namísto řešení nastalé situace tímto jiným způsobem postupovali cestou vydávání nových emisí dluhopisů, jimiž náklady pokrývali, aniž by přistoupili k systémovému řešení problému. Již za doby působení obviněného J. H. ve společnosti totiž začalo umělé zpětné navyšování hodnoty pozemků v XY pro vykrytí ztrát v hospodaření společnosti. Vedení společnosti (v té době právě obviněný) především nemohlo počítat s životaschopností svého podnikatelského plánu, aniž by v tomto směru podnikalo větší kroky. Ač největším aktivem společnosti byly právě zmíněné pozemky, v době působení obviněného k žádnému posunu v jejich zhodnocení nedošlo (s výjimkou nabídky odkupu pozemků, k níž podrobněji níže). Stejně tak byť investice do majetkových účastí v jiných společnostech lze považovat za pozitivní součást podnikatelského plánu společnosti, o jejich výnosnosti vyvstávají podstatné pochyby již v době působení obviněného.
97. Krom uvedeného nezbývá než zopakovat, že obviněný se zaměřil pouze na samotné závěry znalce, a to ještě pouze na ty svědčící v jeho prospěch, aniž by vzal v potaz podrobně rozvedené úvahy nalézacího soudu při jejich hodnocení a při formulaci závěrů o zavinění obviněných činných ve společnosti před rokem 2005. Zabývá se tudíž pouze obhajitelností emisí či hospodářskými výsledky společnosti. Zcela však pomíjí, jaké informace a jakým způsobem byly předávány investorům. Důležité je totiž zdůraznit, což obviněný ve svém dovolání pomíjí, že v jeho případě nebylo zavinění ve formě nepřímého úmyslu založeno na bezvýchodnosti hospodářské situace společnosti (jako v případě obviněných činných ve společnosti později), ale na uvádění poškozených v omyl zkreslením či zatajením podstatných informací zmiňovaných výše. Jak přitom upozornil nalézací soud, není v této souvislosti podstatné, jestli to byl právě obviněný, kdo s poškozenými jednal, neboť obchodní zástupci či jiní obvinění, kteří prezentaci poškozeným vedli, se řídili pokyny vedení společnosti, v němž byl v předmětnou dobu právě obviněný a udával tak její směřování. Právě vedení společnosti totiž ovlivňovalo, jaké informace a jakým způsobem budou vně společnosti sdělovány, a to nejen při osobních setkáních se zájemci o nákup dluhopisů, ale také prostřednictvím propagačních materiálů.
98. S výše uvedeným souvisejí také další námitky obviněného stran naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný přitom nesouhlasí s tím, že měl být „ srozuměn s tím, že společnost nebude moci dostát svým závazkům, když její schopnost své závazky plnit závisí na krajně nejistých budoucích okolnostech “. V souvislosti s tím vznesl řadu námitek, které lze rozdělit do třech okruhů. Za prvé namítl, že nelze dovodit, co měly být ty krajně nejisté budoucí okolnosti s tím, že uvedené postupy jsou v podnikání obvyklé. Za druhé vyjmenoval skutečnosti, na které spoléhal jako zdroje financování společnosti (půjčky třetím osobám, investice do projektů a pozemky v XY). Za třetí poukázal na penzum svých vědomostí o hospodářské situaci společnosti v rozhodné době s tím, že se řídil informacemi odborníků.
99. Ještě před podrobnější reakcí na jednotlivé námitky obviněného vznesené v této souvislosti je na místě poukázat na následující skutečnosti. Již v době působení obviněného H. ve vedení společnosti musela tato vyvíjet takové aktivity, z nichž by plynuly výnosy ve výši dostatečné pro vytvoření zdrojů pro výplatu jistin dosud vydaných emisí dluhopisů – v roce 2004 ve výši 20 000 000 Kč, v roce 2005 ve výši 10 000 000 Kč a v roce 2008 ve výši 4 100 000 Kč. To vše za situace, kdy v roce 2001 dosáhla společnost v zásadě vyrovnaného výsledku hospodaření, v roce 2002 skončilo její hospodaření ztrátou ve výši přibližně 3 000 000 Kč (bez zaúčtování ryze účetní opravné položky) a v roce 2003 skončilo její hospodaření ztrátou pod 1 000 000 Kč (opět bez zaúčtování ryze účetních položek). Námitky obviněného se pak týkají okolností, na něž spoléhal k jejich zajištění.
100. Za prvé obviněný projevil nesouhlas s hodnocením těchto skutečností jako krajně nejistých budoucích okolností s tím, že se jedná o riziko podnikání. Uvedl také, že účelem společnosti bylo investování, a nikoli držení peněz. Aniž by tento soud měl či chtěl zacházet do podrobností stran toho, kdy ještě bylo lze považovat jednání vedení společnosti za přípustné podnikatelské riziko a ve kterém okamžiku již byla tato hranice překročena, poukáže především na pozici vedení společnosti, které se musí chovat jako řádný hospodář. Samozřejmě by řádné investování prostředků získaných prodejem dluhopisů představovalo na rozdíl od jejich pouhého shromažďování správné směřování společnosti, ostatně se také jednalo o podnikatelský plán, který byl klientům prezentován. Spolu s takovým investováním je spojeno určité riziko, s nímž také držitelé dluhopisů musejí počítat (nemohou vysoké výnosy dluhopisů očekávat tzv. zadarmo), nikoli však již tehdy, pokud je jim situace ohledně společnosti stejně jako její investice a kapitálové prostředky prezentovány jako stabilní a bezpečné, ač tyto investice probíhají nikoli na základě hodnocení jejich potenciální výnosnosti, bezpečnosti atd., ale směřují do společností ovládaných členem vedení společnosti.
101. V rámci druhého okruhu námitek dovolatel uvedl, že se předně spoléhal na půjčování prostředků třetím osobám se zajištěním zástavou za větší úrok než dluhopisy, přičemž také docházelo k prodeji zástav. Uvedené bylo také hlavním podnikatelským plánem společnosti, což také pozitivně hodnotili znalci, a to především právě v rozhodné době. Samotné půjčování třetím osobám bylo lze v pozici obviněného považovat za dobrý zdroj prostředků k pokrytí nákladů. Otázkou ovšem zůstává, jestli by tyto postačovaly pro výše uvedenou potřebu vytvoření zásob k vyplacení prostředků investorům. Pominout totiž nelze, že krom půjček poskytovaným osobám, které lze považovat za na společnosti zcela nezávislé, a jejichž půjčky byly současně zajištěny zástavou, poskytovala společnost také půjčky ovládajícím osobám (či společnostem jimi řízeným), které se ukázaly jako nedobytné. Takovými půjčkami byla společnost zatížena téměř od svého počátku a o jejich návratnosti bylo na místě mít pochyb již v době působení obviněného ve společnosti s ohledem na to, že předmětné finanční prostředky končily v dalších společnostech ovládaných obviněným Z.
102. Druhým zdrojem financování pak byly investice do projektů a majetkové účasti v dalších společnostech. Především právě v roce 2003 došlo k velkému investování v tomto směru. Obviněný uvedl, že se tyto projekty v předmětné době zdály zajímavé a nelze jejich výnosnost hodnotit optikou nynější, kdy jsou k dispozici informace o dalším vývoji, ale pouze z pohledu informací, které měl dostupné v předmětné době. Dovolací soud se nemůže vyjádřit k „zajímavosti“ těchto projektů, i když obviněný zdůraznil, že tu hodnotili znalci pozitivně. Na místě je však třeba poukázat na personální složení valné většiny těchto společností. V rámci doplnění dokazování po vrácení věci odvolacím soudem totiž nalézací soud provedl výslechy svědků činných v předmětné době v těchto společnostech (viz str. 148-149 rozsudku nalézacího soudu), přičemž všichni uvedli, že obviněný M. Z. předmětné společnosti založil, řídil, či se v nich jinak angažoval. Svědci P. L. a P. B. přitom vypověděli, že obviněný M. Z. nesplnil svůj závazek společnosti vybavit dostatečným kapitálem použitelným v jejich podnikatelských aktivitách. Prvně jmenovaný svědek přitom vyslovil přesvědčení, že cílem obviněného M. Z. „ nebyla realizace vhodného rozvojového plánu, nýbrž vytáhnutí co nejvíce peněz ze společnosti “. Situace je tudíž obdobná jako v případě půjček zmíněných shora. Vzhledem k tomu, jak se sám obviněný J. H. vyjádřil ke své spolupráci s obviněným M. Z., když podle všeho byl právě on důvodem pro jeho odchod ze společnosti, je jeho důvěra ve společnosti jím řízené přinejmenším zarážející. Při absenci dokladů o hospodaření těchto společností si přitom nemohl znalec ani nalézací soud vytvořit jasnější obraz toho, jak perspektivní tyto investice mohly být. Ostatně jak zmínil odvolací soud, dovolatel neuvedl, na základě čeho je za takové považoval, neboť si podle všeho nenechal vypracovat žádné odborné posouzení.
103. Za třetí dovolatel uvedl prodej pozemků v XY jako jeden ze zdrojů financování společnosti. Společnost C. G. nabídla jejich odkoupení za částku 24 000 000 Kč, což měl podle mínění obviněného odvolací soud označit jako nereálné či nejisté bez dalšího odůvodnění. Na závěr, že pozemky tuto hodnotu v dané době (ostatně ani později) neměly, reagoval tak, že pokud společnost C. G. byla ochotna je za tuto částku koupit, pak tuto hodnotu měly. Z podmínek pro uzavření smlouvy s touto společností však vyplynulo její právo odstoupit od smlouvy, pokud do 15. 12. 2005 nedojde ke změně územního plánu z orné půdy na plochu určenou výhradně na obytnou výstavbu. Dovolatel tedy sice nabídku prezentuje v tom smyslu, že uvedená společnost byla ochotná zaplatit za pozemky uvedenou částku a jedinou překážkou byl nesouhlas obviněného M. Z. (což byl důvod jeho odchodu ze společnosti), pomíjí však, že nabídka kupující byla validní jen za jí stanovených podmínek, mj. změny územního plánu. Závěr odvolacího soudu je proto v tomto případě správný, neboť nabídka této společnosti byla ze dne 19. 5. 2004 a byla vázána na podmínku změny územního plánu do 15. 12. 2005. Obec však změnu územního plánu podmiňovala vybudováním vodovodního řadu. První jednání s obcí o možnosti výstavby vodovodního řadu výměnou za změnu územního plánu sice proběhla 24. 1. 2005, teprve 28. 8. 2006 se však věc vůbec dostala do přípravné fáze. Faktem krom toho zůstává, že až do zmiňované schůzky v roce 2005 společnost v této věci nevyvíjela žádné aktivity.
104. Stran svých znalostí o hospodářské situaci společnosti obviněný namítl, že se spoléhal na závěry odborníků – účetní závěrky, audity atp. Ze své činnosti ve společnosti, především pak tvrzené aktivity v souvislosti s pozemky v XY, však musel vědět o nereálném účetním navyšování hodnoty těchto pozemků. V roce 2000 byla učiněna opravná doložka na jejich hodnotu z přibližně 50 000 000 Kč na 3 000 000 Kč, tedy částku více odpovídající jejich skutečné hodnotě. Již v roce 2002 však opět stoupla zpět o téměř 4 000 000 Kč a v roce 2003 o dalších téměř 5 000 000 Kč. Za situace, kdy se s pozemky „nic nedělo“, není takové skokové navýšení jejich ceny reálné, když zůstaly nadále pouze ornou půdou, na níž nebyla výstavba možná. Obviněný se přitom ani nemohl domnívat, že by natolik obrovský rozdíl přitom mohl nastat pouhým vývojem (nárůstem) cen pozemků. Podle znalců se přitom ve skutečnosti hodnota pozemků pohybovala v letech 2000 - 2009 od 2 570 000 Kč do 3 670 000 Kč (viz str. 111 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný tak v době svého působení sice měl k dispozici jednak uvedené závěry odborníků, o nichž se znalci vyjádřili jako v té době podstatně nezkreslovaných, zároveň však oplýval dalšími vědomostmi, které nelze při posuzování jeho vědomosti o skutečné hospodářské situaci společnosti pominout. Nebyl totiž žádnou nezasvěcenou osobou, která by neměla nejmenších informací o vnitřním chodu společnosti.
105. Nezbývá než zopakovat, že emise dluhopisů vydaná během působení obviněného ve společnosti nebyla ekonomicky neobhajitelná, jak uzavřeli právě znalci při svém posouzení, samotné účetní výstupy společnosti však nebyly pro obviněného jediným zdrojem informací. Obviněný sice v této souvislosti poukazuje na to, že „ znalec v tomto řízení potvrdil, že ...investorům v účetních výkazech nebyly podávány zkreslené informace “, opomíjí však, jak již bylo opakovaně vyzvednuto shora, že účetní výstupy společnosti nebyly prostředkem, kterým podle závěrů nalézacího soudu byli poškození uváděni v omyl. Pokud obviněný zároveň zmiňuje, že základní kapitál v deklarované výši nebyl na účtu vázán a společnost s ním mohla disponovat, je na místě s ním souhlasit v tom, že výše základního kapitálu odpovídá prostředkům vložených do společnosti při jejím založení a nemusí být na účtu společnosti ve stejné výši po celou dobu, a výše základního kapitálu proto nemá takovou vypovídající hodnotu jako výše vlastního kapitálu společnosti. Zároveň je však na místě konstatovat k citaci uvedené obviněným v jeho dovolání, že odvolací soud v souvislosti se základním kapitálem společnosti poukázal na to, že „ základní kapitál v obchodním rejstříku ve výši přes 10 000 000 Kč neexistuje, a nikdy v této výši neexistoval “. Přestože tedy byli držitelé dluhopisů informováni o přecenění pozemků, nelze pominout, že předmětné pozemky tvořily pouze jednu část základního kapitálu. Nalézací soud ve svém rozhodnutí opakovaně poukázal na samotný manipulativní způsob, jakým byl základní kapitál při vzniku společnosti splacen. Zároveň však v žádné části svého odůvodnění manipulaci s ním nespojoval s osobou obviněného H. (neboť k ní došlo při založení společnosti obviněným Z. a nikoli za doby působení obviněného H.). Přestože tedy základní kapitál nepředstavoval částku, která by nutně musela být po celou dobu existence společnosti v neměnné výši přítomna na účtu společnosti, nelze pominout ani jeho podezřelý vznik, ani jeho potenciál k uvedení klientů v omyl, jak vyplynulo ze svědectví M. B. Konečně a především je však nutné upozornit, že uvedené okolnosti stran základního kapitálu nebyly obviněnému kladeny za vinu.
106. Pouze pro úplnost je třeba zmínit, že v oddíle VI. „Závěrečný návrh“ obviněný namítl, že „ řadu důkazů svědčících ve prospěch obžalovaného soudy obou stupňů pominuly, ať se již jedná o výslech obžalovaného, znalce, o výslech svědků H., B., L. a Š .“ Námitkou tohoto znění se však nemůže tento soud blíže zabývat, neboť k ní nebyla připojena bližší argumentace, krom toho, že je soud podle obviněného pouze konstatoval, nijak se s nimi však nevypořádal. Dovolatel neuvedl, v jakém směru mělo k pominutí dojít, resp. jakou významnou skutečnost z těchto výslechů vyplývající měly soudy opomenout. Lze proto toliko uvést, že opomenutí žádných významných skutečností z nich plynoucích není z rozsudku nalézacího soudu (který je provedl, a tudíž hodnotil, na rozdíl od soudu odvolacího) zřejmé. Výslechem obviněného a tedy jeho obhajobou se nalézací soud zabýval ve svém odůvodnění, znaleckým zkoumáním a jejich výsledkům byla taktéž věnována náležitá pozornost a zbývající jmenovaní svědci vypovídali k činnosti společností, v nichž měla společnost C. majetkovou účast v době působení obviněného. Jejich výpovědi se staly jedním z podkladů pro druhé rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé.
107. Obviněný H. dále namítl nedostatečnou individualizaci skutkové věty, která tak podle jeho mínění neodráží odlišnou situaci společnosti v různých obdobích. Přestože je na místě souhlasit s obviněným, že situace společnosti v době, kdy v ní byl činný právě on a např. také obviněný M. Z., byla podstatně odlišná od období působení M. O. a J. P. v jejím čele, dovolací soud má za to, že uvedené odlišnosti byly velmi podrobně vyloženy v samotném odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Skutková věta nemůže sloužit k podrobnému vyložení všech možných okolností a skutečností souvisejících s trestnou činností, neboť by to vedlo ke snížení její výstižnosti a srozumitelnosti.
108. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Naproti tomu do výroku rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.). Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II.ÚS 83/04).
109. Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě, kdy je rozhodováno o více obviněných, kteří skutkovou podstatu žalovaného trestného činu naplnili obdobným způsobem, není vyžadováno, aby byly skutky zcela odděleny a opakovány zvlášť pro každého z obviněných. Popis skutku slouží k stručnému vyjádření okolností, jimiž jednání obviněného či obviněných naplnilo jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu. Pokud je tedy jednání všech obviněných v těchto znacích podobné, není vyžadována jejich další specifikace. K tomu slouží samotné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde má soud dostatečný prostor podrobně se k jednotlivým odlišnostem a specifičnostem konkrétního obviněného vyjádřit. Tak postupoval také nalézací soud v projednávané věci a své povinnosti tak plně dostál.
110. Pokud konkrétně považuje obviněný určité pasáže za „ zcela nepravdivé a zavádějící “ a cituje přitom, že mu skutková věta rozsudku klade za vinu, že „ v době od září roku 2003 do dubna roku 2008 prodávali dluhopisy emitované společností… “, zcela selektivně pomíjí, že na samotném začátku skutkové věty je vymezeno, po jakou dobu se trestné činnosti dopouštěl („ obžalovaný J. H. z pozice předsedy jejího představenstva, vykonávané od 20. února 2002 do 22. listopadu 2004… “). Je tedy zcela zřejmé, že přestože je obviněným citovaná část skutkové věty věnována jednání všech obviněných, uvozena je specifikací toho, ve kterém období byl obviněný ve vedení společnosti činný, a tudíž také která část popsaného období se k němu (stejně tak i ke každému konkrétnímu obviněnému) vztahuje. Pokud krom toho namítá, že chybí „specifikace ostatních znaků trestného činu“, neuvádí konkrétně, který znak skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, není ve skutkové větě vůbec (či ve vztahu k němu) vyjádřen. Proto lze pouze obecně poznamenat, že v rámci zachování srozumitelnosti a výstižnosti skutkové věty nalézací soud formuloval popis skutku tak, že vyjadřuje povinné náležitosti, byť zobecněné tak, aby se vztahovaly ke všem obviněným. Postačuje však jejich následná specifikace v dalším odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
111. Ohledně samostatných námitek obviněného Z. předně nutno uvést, že tyto neodpovídají jím deklarovanému důvodu dovolání ani jinému dovolacímu důvodu, přičemž zároveň nelze konstatovat porušení jeho Ústavou garantovaných práv. Obviněný uplatnil námitku, podle které mělo dojít k nerespektování jeho práva na spravedlivý proces skrze porušení ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., neboť odvolací soud podle něj doplňoval skutková zjištění o poznatky plynoucí z důkazů, které před ním nebyly provedeny. Konkrétně se má jednat o výpovědi svědků G. a S. (viz bod 88. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud musí uvedenou výhradu označit za bezpředmětnou, když odvolací soud ponechával výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně zcela nezměněn. Bylo tak vycházeno z nemodifikovaného skutkového stavu, jak byl zjištěn v nalézacím řízení. Nadto je ve vztahu k uvedeným výpovědím třeba podotknout, že se jednalo pouze o jejich drobnou zmínku v kontextu popisování vzájemných vztahů v rámci značně rozsáhlé důkazní materie. Rozhodně tedy nenesly potenciál pro to, aby bylo možno dojít k jiným skutkovým závěrům v případě jejich nezohlednění. Zcela nepřípadná (a nepřípustná) je pak i dílčí, lakonická námitka, kterou se dovolatel snaží zpochybnit obsah výpovědi svědkyně S.
112. Pokud dovolatel namítá, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu bylo nedostatečné a nepřezkoumatelné, pak musí dovolací soud uzavřít, že tomu tak rozhodně není. Odvolací soud se v podstatě totožnou námitkou již zabýval v bodě 50. jeho rozsudku, když uvedl, že „… výtky týkající se postupu městského soudu při provádění a hodnocení důkazů, zejména, že se nevypořádal se všemi svědeckými výpověďmi, nemohou vést ke zpochybnění rozsudku, když je zřejmé, že způsob jednání obžalovaných a princip obohacování se na jejich úkor byl ve své podstatě ve všech případech stejný nebo obdobný.“ . Uzavřel tak, že není nutné popisovat každý dílčí útok do nejmenších detailů a jednotlivostí, za nichž k němu došlo. K tomuto je možné poznamenat, že z kontextu rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že k uvádění poškozených v omyl docházelo již obecně tím, jak obviněný (resp. spoluobvinění) přistupoval k novým emisím dluhopisů, které nabízel investorům s vysokým úročením přesto, že tyto společnost C. nemohla finančně pokrýt a dostát tak svým závazkům, o čemž poškození investoři nebyli informováni. Ostatně v tomto směru rovněž reagovali i odvolací soud v bodě 68. jeho rozsudku, když uvedl, že „[p]oškození byli omezení ve zjištění aktuálního stavu investic, které měli obžalovaní provádět a které byly prodělečné, nemohli ani dost dobře rozpoznat, že účetní výkazy neodpovídají skutečnosti, nemohli se v něm zcela orientovat, nevěděli o skutečné finanční situaci v C., do jaké míry je zadlužena, že používá prostředky získané z prodeje dluhopisů na úhradu dluhů a není schopna v určené době jistiny dluhopisů vyplácet, resp. pokud jde o výplatu jistin emise I a II, byla toho schopna, ale jen za určitých podmínek. Poškození měli za to, že se jedná o bezpečnou investici krytou pozemky, do kterých se investuje, dobře úročenou, věřili tomu, že je vše v pořádku. I když si určitou míru rizika připouštěli, měli za to, že je kryto kapitálem (v podobě pozemků či jiným) v odpovídající hodnotě, což ale splněno nebylo . “ . Shora citovanému závěru odvolacího soudu o tom, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je stran hodnocení jednotlivých důkazů dostatečné, tak opravdu není možné nic vytknout. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom jako celek velmi rozsáhlé až vyčerpávající, přičemž z něj lze dovodit, jak bylo k daným skutkovým zjištěním dospěno, aniž by docházelo např. k problému tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který je obviněným namítán v jiné části jeho dovolání. Jeho snaha o vyvolání dojmu, že je předmětný rozsudek nepřezkoumatelný, což vede k porušení jeho práva na spravedlivý proces, je tak nepodložená, nevedoucí k nutnosti kasačního zásahu Nejvyššího soudu.
113. Obdobně procesní povahy jsou i výhrady dovolatele, podle kterých byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, když bylo odvolacím soudem údajně diktováno soudu prvního stupně, jak má dané důkazy hodnotit. Opět se jedná o námitku, ke které se vyjadřoval již odvolací soud a Nejvyšší soud tedy dále jen odkazuje na body 47. – 49. jeho rozsudku. Dodává přitom, že je samozřejmé, že v případech, kdy je v odvolacím řízení rušeno rozhodnutí prvostupňové, musí být vytyčeno, z jakých hledisek je vadné, případně doporučeno, v jakém směru má být doplněno či jinak modifikováno. Z toho však automaticky neplyne, že by bylo soudu při novém projednání a rozhodnutí ve věci autoritativně stanoveno, jak má které důkazy hodnotit. Ani v předmětné věci tomu tak není, když odvolací soud v jeho usnesení ze dne 22. 9. 2017, č. j. 4 To 98/2016-16566, pouze rozvedl, v jakých směrech má své úvahy nalézací soud prohloubit tak, aby mohlo jeho rozhodnutí obstát. Bylo pak zcela na Městském soudu v Praze, aby zhodnotil provedené (potažmo doplněné) důkazy a dovodil odpovídající skutková zjištění s jejich následným patřičným právním posouzením. Ani v tomto směru tedy není možné vyhovět námitkám o nedodržení zásady volného hodnocení důkazů.
114. V odvolacím řízení byly též řešeny skutkové námitky obviněného, které opakuje i v řízení dovolacím, podle kterých nemohla vzniknout škoda tzv. Plzeňské skupině investorů, neboť jejich pohledávky byly kryty zástavním právem, či že dané pohledávky byly v roce 2007 vyrovnány a tím (sekundárně) došlo k přerušení příčinné souvislosti. Dovolací soud tak odkazuje na bod 164. rozsudku soudu druhého stupně, kde je uvedeno, že je „… zřejmé, že sjednané zástavní právo se nerealizovalo, podle výpovědi svědka M. nemovitosti, kterými C. ručila, byly prodány v řádu několika set tisíc korun, neboť šlo pouze o ornou půdu a byl tak zajištěn pouze zlomek investovaných hodnot. Přitom podle svědka B. jištění pozemky (391/1 o výměře 31 622 m2) vypadalo věrohodně, když peníze měly být použity na developerské projekty. Protože účinné zajišťující instrumenty sjednány a realizovány nebyly, tudíž i v těchto případech vznikla škoda.“ . Ohledně údajného vyrovnání závazků z emise V – Plzeňská skupina v červnu 2007, kdy zanikly transformací na pohledávky z úvěrů, když se poškození rozhodli pokračovat v investicích, soud dodává, že je „… zřejmé, že úvěrové smlouvy byly uzavřeny v době, kdy bylo známo, že závazky z dluhopisů i úvěrových smluv nebudou splněny a pokud to poškozeným obžalovaní O. a P. slibovali, šlo pouze o pokračování v klamání poškozených.“ . Odkaz obviněného, podle kterého se soud s jeho námitkou přerušení příčinné souvislosti vypořádal nedostatečně, toliko skutkově, je nepřípadný, neboť je to právě obviněný, kdo uvedené výhrady koncipuje v první řadě skutkově a až na takto upraveném skutkovém ději staví svoji námitku právní povahy.
115. Ve vztahu k výše vytyčeným kritériím tzv. extrémního nesouladu je stejně tak lichá námitka, skrze kterou se obviněný snaží distancovat od investičního projektu XY s tím, že v době jeho prezentace investorům již neměl na společnost C. vliv. Obviněný se v podstatě snaží sdělit, že přiřknutí viny za uvedenou část skutku není podloženo žádnými důkazy. Ignoruje tak zejména výpověď svědka M., který vypověděl, že ho zaujal především investiční projekt XY, přičemž měl ohledně svojí investice původně jednat právě s obviněným (viz str. 77 rozsudku nalézacího soudu). Dovolatel rovněž opomíjí kontext, ve kterém byla mj. výše zmíněná výpověď svědka M. ze strany nalézacího soudu hodnocena. Tedy to, že pozemky v XY byly značně nadhodnoceny v souvislosti s jejich plánovanou změnou na pozemky stavební, již dlouho před tím, než měl obviněný údajně vyloučit svůj vliv na společnost C. Konkrétně se jednalo nejpozději o datum 7. 12. 1997, kdy tyto s údajnou (a nereálnou) hodnotou přes 50 mil. Kč sloužily jako podklad pro upsání 50.011 akcií. Na takovém podkladě byl následně v investorech vzbuzován dojem, že se jedná o bonitní společnost jištěnou vysokým kapitálem (viz str. 58, 59 rozsudku nalézacího soudu). V tomto směru je možné poukázat rovněž na výpovědi velkého množství majitelů dluhopisů (resp. poškozených), jež jsou shrnuty na str. 73. – 75., kde nalézací soud mj. uvádí, že „ [k]upující zaujala především výše uvedeného zhodnocení, která přesahovala až 10% ročně, dále investice do nemovitostí, výše základního jmění.“ , dále že „[p]ři jednání zájemců o dluhopisy se společnost prezentovala jako majitel nemovitostí v obci XY s velkým investičním záměrem na výstavbu rodinných domů.“ , což jen podporuje závěr soudu, podle kterého prezentace projektu XY investorům směřovala taktéž od dovolatele.
116. Dovolatel sice zároveň namítá chybné právní posouzení subjektivní stránky, nicméně jedná se toliko o výhradu formální, navázanou až na jím vyžadovanou změnu zjištěného skutkového děje. Ostatně tuto skutečnost přiznává i sám obviněný když v relevantní části svého dovolání uvádí „[m]ám za to, že při skutkovém stavu zjištěném obecnými soudy, pokud nebudeme přihlížet ke zjištěním, která byla učiněna v rozporu s právním řádem, sotva je tu možnost … … že bych od počátku jednal v (nepřímém) úmyslu …“ . Pokračuje pak zpochybňováním skutkových zjištění soudů, která označuje za nepodložená, kdy až návazně na jím preferovanou verzi skutkového stavu uplatňuje námitku chybného hmotněprávního posouzení subjektivní stránky. Předmětná námitka je následně rozvinuta do nesouhlasu s tím, že byla subjektivní stránka hodnocena i na základě oproti obžalobě doplněných skutkových zjištění. Pakliže chce obviněný tímto způsobem sdělit, že došlo k porušení zásady obžalovací ve vztahu k totožnosti skutku, je nutné uvést, že tato námitka je čistě procesního charakteru. Nadto v kontextu zásady obžalovací je podstatné zejména to, aby byl obviněný odsouzen pro skutek, který je v podstatných skutečnostech totožný se skutkem obsaženým v obžalobě (resp. usnesením o zahájení trestního stíhání). Nejvyšší soud se k obdobné námitce vznesené dovolateli O. a P. důkladněji vyjadřuje níže, na což obecně odkazuje, neboť obviněný (Z.) tuto svoji námitku konkrétněji nerozvedl, přičemž není úkolem dovolacího soudu jakkoliv domýšlet či dotvářet jeho argumentaci.
K námitkám obviněných M. O. a J. P.
117. V kontextu výše provedeného výkladu o podřaditelnosti vznesených dovolacích námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba označit všechny námitky těchto dovolatelů pod zmíněným důvodem dovolání uplatněné za jemu nevyhovující. Námitky obviněných zároveň nenaplňují ani shora vytyčená kritéria tzv. extrémního nesouladu. Jejich výtky jsou vyjádřeny velmi stroze, bez užití hlubší argumentace, přičemž je zjevné, že ignorují komplexní důkazní situaci, na základě které byli obvinění uznáni vinnými. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné opakovat rozsáhlé pasáže odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů k námitkám, jež (jako odůvodňující jejich tvrzení o vadách rozhodnutí soudů nižších stupňů naplňující uplatněný důvod dovolání) dovolatelé ani nebyli oprávnění vznést.
118. Ve vztahu k otázce rozporování totožnosti osob, jež měly jednat s investory (poškozenými) u koupi dluhopisů, proto dovolací soud jen odkazuje na četné usvědčující výpovědi, podle nichž to byli právě obvinění, kteří jednali s poškozenými investory. Konkrétněji je možné zmínit především výpovědi svědků B., M., M., B. a Ř. (viz str. 73 – 78 rozsudku nalézacího soudu). Tito výslovně uvedli, že jednali s dovolateli, kteří prezentovali společnost C. jako prosperující, s výhodnými investičními plány zejména ve vztahu k pozemkům v XY.
119. Z uvedených výpovědí vyplývá i to, že se obvinění vyhýbali dotazům investorů na splacení jejich pohledávek s tím, že jím „někdo jiný nezaplatil, a tudíž ani oni nemohou výnosy vyplatit“, případně odkazovali na neschválení územního plánu obce XY, nedostatek akcií k tomu, aby mohli v této věci jednat, případně, že se všemi finančními prostředky odjel obviněný Z. do Thajska atd. Nelze tedy přijmout ani tu skutkovou námitku, podle které ze strany dovolatelů za dobu jejich působení ve společnosti C. nedošlo k žádným problémům s uspokojováním předmětných závazků. Ve výsledku přitom došlo ke způsobení mnohamilionových škod, konkrétněji ze strany obviněného O. ve výši 13 303 547 Kč a obviněného P. ve výši 21 835 809 Kč. Soudy měly pro své závěry v tomto směru dostatečné podklady, přičemž obecné tvrzení obviněných, že by snad opomenuly do svých úvah zahrnout shora tvrzené skutečnosti o údajném bezproblémovém splácení předmětných závazků, nemají žádný reálný podklad. V souvislosti s výše uvedeným uplatnili obvinění i dílčí námitku o tom, že ke konci jejich působení ve vedení společnosti C. nebylo jediného dluhu po termínu splatnosti, což soudy údajně nezohlednily. Toto skutkově laděné tvrzení již dále nerozvíjejí. Obecně je však na místě uvést, že samotná splatnost pohledávek investorů vůči společnosti C. není kvalifikačně významná pro posouzení toho, zda obvinění poškozené uváděli v omyl za účelem obohacení se. To vycházelo již z neschopnosti společnosti C. do budoucna vyplácet výnosy z dluhopisů či splatit jejich jistinu (čehož si byli obvinění vědomi), nezávisle na tom, zda již byly pohledávky všech poškozených splatné, neboť její špatná ekonomická situace musela být dovolatelům zřejmá již před jejich splatností. V této souvislosti je vhodné připomenout, že platební neschopnost společnosti C. přitom následně vyústila až do zahájení insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 578/2009 a prohlášení konkurzu na její majetek, kdy poškození přišli o svoje investované prostředky ve výše specifikovaném rozsahu.
120. Za nemístné je rovněž třeba označit ta tvrzení obviněných, kterými se snaží zpochybňovat možnost způsobení škody investorům, jelikož společnost C. ve chvíli splacení emisního kurzu dluhopisů držela jeho hodnotu, kterou mohla investovat dále. Hypotetické výroky o tom, že společnost C. mohla, ve chvíli splacení emisního kurzu dluhopisů, investovat utržené peníze do jiných hodnot jsou zcela bezpředmětné, když je zjevné, že tak nečinila, přičemž tyto příjmy byly i užívány ke splácení pohledávek dřívějších investorů. V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud na str. 62. – 63. rozsudku nalézacího soudu, ve kterém soud shrnuje, že závazky z dluhopisů emise CDC I. „… se podařilo v roce 2004 uhradit jen díky výnosům z prodeje dluhopisů emise CDC III, která byla vydána v roce 2003. V následujících obdobích se to pak opakovalo, aniž by existovala perspektiva získání jiného zdroje na pokrytí závazků vůči majitelům dluhopisů emisí CDC III, CDC IV, CDC V, CDC EURO I, CDC VI a CDC VII. Pokud část z nich byla vyrovnána, tak právě z výnosů prodeje nově emitovaných dluhopisů, a to v situaci, kdy část aktiv společnosti C. – C. a. D. C. byla ve fakticky nevymožitelných pohledávkách, a to i za spřízněnými subjekty, a část v majetkových účastech v jiných obchodních společnostech, z nichž neplynuly žádné nebo jen zcela zanedbatelné výnosy, a faktickému zhodnocení pozemků v XY bránil odpor představitelů této obce proti jejich zahrnutí mezi zastavitelné pozemky.“
121. Je vhodné zmínit i to, že dovolatelé opomíjí ta zjištění nalézacího soudu, podle kterých si byli dobře vědomi špatné finanční situace dané společnosti, přičemž příjmy z investic poškozených byly získávány jejich klamáním o hospodářských poměrech C. momentálních i budoucích zejména ve vztahu k nerealizovanému projektu XY. Tato skutečnost je významná i v souvislosti se shora prezentovanou obhajobou o (teoretických) možnostech investování příjmů ze splacených emisních kurzů dluhopisů. Z provedeného dokazování totiž vyplynul i nezájem dovolatelů zmíněné prostředky rozumně investovat. V uvedeném směru je možné odkázat na rozsudek odvolacího soudu, který se těmito souvislostmi již zabýval (viz body 158. – 163.). Z doby působení těchto dovolatelů ve společnosti C. „… je např. investiční nabídka Projekt XY, v němž obžalovaný O. … … oslovuje akcionáře a investory a uvádí, že k nejvýznamnějším akcím patří finální fáze projektu XY… … že proběhlo úspěšné jednání s obcemi XY a XY … … Jde o přípravu pozemků k vybudování inženýrských sítí a následně k jejich stavebnímu využití ve formě exkluzivní obytné zóny, aktuální tržní hodnota nemovitostí je 50 000 000 – 60 000 000 Kč.“ . Dále soud zmiňuje, že „[v] souvislosti s emisí dluhopisů CDC VII v roce 2006 se v emisních podmínkách uvádí historie emitenta, že se jedná o stabilně fungující společnost s rostoucí ziskovou bilancí …“ . Ve vztahu k takto investorům poskytovaným informacím odvolací soud uvedl, že tyto jsou značně zkreslené, což muselo být obviněným zřejmé, přičemž investice poškozených určitě nebyly užity k tomu, aby bylo dosaženo udržitelných zisků, ze kterých by mohly být dané závazky plněny. Obvinění tedy v tomto ohledu zjevně volili založení své činnosti na klamání poškozených zejména ve vztahu k reálné hodnotě pozemků v XY, stabilitě a výnosnosti jejich investiční strategie, aniž by užívali peněžní prostředky ze splacených emisních kurzů k dalším investicím, jež by nevedly k poškození investorů. Nejvyšší soud přitom hodnotí úvahy soudů prvního i druhého stupně jako logické a odpovídající shromážděné důkazní materii. Musí tudíž odmítnout argumentaci založenou na tom (resp. na související námitce tzv. extrémního nesouladu), že společnost C. měla hypotetickou možnost investovat z prodeje dluhopisů utrženou hodnotu do jiných aktiv.
122. Obvinění dále vyjádřili svoji nespokojenost s tím, že soudy nepřijaly jimi doložený znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s. r. o. Bylo tak vycházeno pouze ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s. S uvedenými výhradami se ve svém rozsudku vypořádal zejména odvolací soud zcela přijatelným způsobem, když v bodě 54. uvedl, že „… neshledává důvody, pro které by byl nepoužitelný a nebylo by možno z něho ani z výpovědí znalců Petra Kubíčka a Ing. Petra Metelky vycházet. Závěry o ceně pozemků v XY a o ekonomické situaci v C. v kritické době jsou v něm náležitě popsány a odůvodněny a Městský soud nepochybil, pokud z nich vycházel.“. Vyložil dále, že „[v]zhledem k tomu, že znalci Ing. Rudolfu Douchovi, který zpracoval znalecký posudek v přípravném řízení, byla pozastavena činnost znalce a nemohl být z toho důvodu vyslechnut v hlavním líčení, zaslala soudu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze opatření policejního orgánu o přibrání znaleckého ústavu Česká znalecká a.s. k vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady s tím, že se přibírá podle §110a tr. ř. (znalecký posudek předložený stranou) s odkazem na §179 odst. 2 tr. ř., dle kterého i po podání obžaloby může státní zástupce požádat policejní orgán o opatření důkazu, který potřebuje k zastupování obžaloby v řízení před soudem.“ (viz bod 55. jeho rozsudku). Jak soud druhého stupně rovněž uvedl, tento znalecký posudek obsahoval doložku o tom, že je zpracován s vědomím následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu §346 tr. zákoníku, resp. §110a tr. ř. Uvedené však podle odvolacího soudu nelze sledovat v případě obviněnými předloženého posudku zpracovaného znaleckým ústavem PRAGUE ACCOUNTING SERVICES s. r. o. ze dne 31. 12. 2015. Tento posudek neobsahoval zmiňovanou znaleckou doložku vyžadovanou přímo §110a tr. ř. Zároveň v něm nebyla označena osoba, která jej vypracovala, mohla by tedy stvrdit správnost posudku a být vyslechnuta jako znalec. Zjištěné nedostatky přitom nebyly odstraněny, přestože na ně upozornil nalézací soud, a to ani do dne konání veřejného zasedání v odvolacím řízení. Ve shora uvedených ohledech není možné postup soudů obou stupňů označit za chybný, a to ani pohledem práva dovolatelů na spravedlivý proces.
123. Jak bylo předestřeno výše, právě řešená námitka obviněných má ještě jeden rozměr spočívající v jejich snaze naznačit, že bylo vycházeno výhradně ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s. Takové poukazy ovšem nejsou pravdivé. V první řadě je mj. i z výše uvedených informací zřejmé, že byla hodnocena řada jiných důkazů listinné povahy i výpovědí svědků a poškozených. Nadto posudek předložený dovolateli byl vzhledem k výše uvedeným chybějícím náležitostem proveden odvolacím soudem jako důkaz listinný (bod 58. jeho rozsudku). Byl však zhodnocen jako obsahově nesprávný, neboť vycházel z toho, že oceňované pozemky nebyly ornou půdou ale stavebními zasíťovanými pozemky. K tomuto soud dodal, že podle znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká a. s. se v letech 2000 - 2009 „… měla cena pozemků pohybovat v rozmezí od 2 570 000 Kč do částky 3 670 000 Kč, s maximem v roce 2009 a pouze v případě dosažení změny územního plánu by se jejich cena pohybovala v rozmezí od 25 680 000 Kč do 36 690 000 Kč.“ . V kontrastu s obsahem posudku předloženého dovolateli byly následně v insolvenčním řízení prodány předmětné pozemky přibližně za cenu odpovídající obsahu znaleckého posudku zpracovaného společností Česká znalecká, a. s., což podle soudů dále podtrhává jeho správnost. Za nepřesvědčivé je tak konečně třeba označit i ty nářky dovolatelů, podle kterých měly mít pozemky hodnotu prokazatelně na úrovni asi 50 milionů Kč.
124. Ohledně námitky týkající se totožnosti skutku uvádí Nejvyšší soud následující. Jak již připomenul státní zástupce ve svém vyjádření, zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Totožnost skutku nelze chápat jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v obžalobě (resp. i předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného) a výrokem o vině (popisem skutku v rámci tzv. skutkové věty) v rozhodnutí soudu. Dostačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. S případným odlišným vymezením skutku (při zachování jeho podstaty) se počítá, neboť soud musí přihlížet k výsledkům dokazování při soudním projednání věci a těm změnám skutkového stavu, k nimž oproti výsledkům přípravného řízení došlo. Obecně se proto předpokládá upřesnění skutkových zjištění v rámci trestního řízení, neboť na jeho počátku, tj. v okamžiku zahájení trestního řízení vůči konkrétnímu pachateli nemohou být ani známy přesné okolnosti charakterizující všechny znaky stíhaného trestného činu (jako např. upřesnění doby páchání trestné činnosti, včetně určení přesného časového rozmezí určujícího páchání trestné činnosti). V konečném popisu skutku ve výroku rozsudku je proto nutno zohlednit okolnosti, které vyplynou z důkazů provedených v soudním stadiu řízení, v němž je těžiště dokazování v trestním řízení. Ani v této oblasti tedy nelze shledávat pochybení, jež by opravňovalo Nejvyšší soud ke kasačnímu zásahu.
K námitkám obviněného K.
125. Obviněný K. poukázal na nelogičnost posouzení věci soudem prvního stupně, který ho nejprve zprostil obžaloby, a poté ho při fakticky identické důkazní situaci uznal vinným. K této námitce sluší uvést, že nalézací soud sice skutečně obviněného svým prvním rozsudkem (ze dne 27. 4. 2015, č. j. 40 T 14/2014-16330) zprostil obžaloby, nicméně odvolací soud mj. z podnětu odvolání státní zástupkyně uvedené rozhodnutí zrušil. Jak nalézací soud připomněl ve svém druhém rozhodnutí, odvolací soud mu ve svém zrušovacím rozhodnutí vyčetl, že „ nevěnoval náležitou pozornost všem aspektům posuzovaného případu, některé skutečnosti pominul, náležitě se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, zprošťující výrok opřel o nesprávné právní závěry a použil způsob vyčíslení způsobené škody neodpovídající specifickým okolnostem případu “ (str. 57 rozsudku). Zároveň však odvolací soud uznal, že byly provedeny všechny právně významné dostupné důkazy. Z uvedeného je zřejmé, že doplnění dokazování či případná změna důkazní situace, nebyly pro nové rozhodnutí nalézacího soudu rozhodující ani nutné (byť k dalšímu dokazování došlo). Nalézací soud se zabýval výtkami vtělenými do zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu a na základě nich provedl nové hodnocení důkazů, a především právní posouzení, na základě něhož dospěl k závěrům odlišným od těch, na nichž založil své předcházející rozhodnutí.
126. Rozporným s právními předpisy není, pokud nalézací soud poté, co je jeho rozhodnutí nadřízeným soudem zrušeno, po novém posouzení dospěje k odlišným závěrům. Taková změna rozhodnutí soudu prvního stupně – je-li jeho nově vydané rozhodnutí řádně odůvodněno (což platí tím spíš, pokud soud prvně obviněného obžaloby zprostí a svým druhým rozhodnutím jej uzná vinným) – nezakládá porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Této povinnosti v projednávané věci nalézací soud dostál příkladně. Ve svém druhém (tentokrát odsuzujícím) rozhodnutí nejenže znovu připomněl myšlenkové pochody, které jej vedly k jeho prvnímu rozhodnutí, ale především přiblížil, na základě čeho dospěl k závěrům novým.
127. Obviněný P. K. namítl, že ho nalézací soud v rozporu s hmotným právem uznal vinným skutky, kterých se měl dopustit v zastoupení jiného, a to obviněných J. H. a M. Z., zatímco tito obvinění, kteří jej k jednání zmocnili, za tyto skutky stíháni nejsou.
128. V této souvislosti obviněný poukazuje na občanskoprávní úpravu účinnou v předmětné době s tím, že odpovědným z jednání zmocněnce je v případě jeho nepřekročení pokynů pouze zmocnitel, a nikoli zmocněnec. Obviněný tak vychází výhradně z civilní úpravy zastoupení a dovozuje z toho myšlenku, že je na místě ji aplikovat také na odpovědnost trestní (či snad ji přímo upřednostnit). Podle §32 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v předmětné době (dále jen „obč. zák.“) „ jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli “. Komentářová literatura uvedené specifikuje v tom smyslu, že jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích uděleného mu oprávnění zastupovat, vznikají subjektivní občanská práva a právní povinnosti přímo zmocniteli (viz ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 306). Z uvedeného je zcela zřejmé, že v případě zmocnění vznikají sice práva a povinnosti přímo zmocniteli, týká se to však pouze subjektivních občanských práv a povinností plynoucích z právního jednání, a nikoli následků v rovině trestní.
129. Trestní úprava nezná pachatelství v zastoupení. Vznik trestní odpovědnosti je výslovně upraven trestními předpisy, kdy podle §22 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu ten, „ kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná“ . Přestože je v §22 odst. 2 tr. zákoníku upraveno tzv. nepřímé pachatelství, kdy pachatel ke spáchání trestného činu využije jiné osoby, která je jeho „živým nástrojem“, nejedná se o případy, kdy plně trestně odpovědná osoba jedná v zastoupení druhého. Podle trestního zákoníku (ale ani jiného právního předpisu) nelze udělit plnou moc k protiprávnímu jednání. V minulosti Nejvyšší soud judikoval, že „ oprávnění zastupovat zmocnitele má právní relevanci (resp. právní ochrana je poskytnuta) toliko ve vztahu k úkonům, které neodporují ustanovení zákona a dobrým mravům (srov. též §3 odst. 1 obč. zák.), tj. ve vztahu k právním úkonům. Z tohoto důvodu nelze podle práva platně udělit zmocnění k provedení protiprávního úkonu, např. k jednání spočívajícímu v naplnění skutkové podstaty trestného činu “ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 587/2005). Na základě zmocnění podle civilní úpravy tudíž nemůže dojít k přechodu trestní odpovědnosti.
130. Z výše uvedeného vyplývá, že i v případě, kdy pachatel jedná na základě zmocnění, nepředstavuje to o okolnost, která by vylučovala vznik jeho trestní odpovědnosti (či způsobovala její zánik). Za své protiprávní jednání, jímž naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, je proto plně trestně odpovědný. Krom toho v projednávané věci ani nelze uvažovat o tom, že by byl obviněný pouhým „nástrojem“ obviněných, kteří jej k uzavírání smluv zmocnili, neboť byl členem představenstva a plně se na činnosti společnosti podílel. Dané smlouvy uzavíral s plným vědomím situace ve společnosti stejně jako následků jejich podpisu.
131. Trestní odpovědnost obviněného plyne z jeho vlastního (svým charakterem protiprávního jednání) a není nikterak odvislá – jako tomu je v případě účastenství v užším slova smyslu, tj. při formách participace jedince na trestném činu naplňující některou z variant upravených v §24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátor, návodce, pomocník) – na vyslovení trestní odpovědnosti jiné osoby (tj. v případě účastenství tzv. hlavního pachatele). Vyjádřeno jinými slovy, sama skutečnost, že pro dílčí útoky, jimiž byl uznán vinným dovolatel, nebyli stíháni (a odsouzeni) J. H. a M. Z., neznamená vyloučení možnosti vyslovení viny dovolatele. K námitce dovolatele, jím vznesené již v předcházejících stadiích řízení, že trestně stíháni měli být právě zmocnitelé, se odpovídajícím způsobem vyjádřil nalézací soud, jenž s poukazem na zásadu obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř., rozvedenou v ustanoveních §176 odst. 1 a §220 odst. 1 tr. ř.) k osobě obviněného M. Z. zmínil (viz str. 137 rozsudku), že obžalobou „ nebyl pro toto jednání postaven před soud. To Městskému soudu v Praze zabránilo vyvození jeho trestní odpovědnosti … “ (míněno za jednání po 21. 6. 2005). Stejný závěr je nezbytné vztáhnout i k osobě obviněného J. H., neboť také ve vztahu k němu mohl soud rozhodovat jen o skutcích, které mu byly kladeny obžalobou za vinu. Jak však již uvedeno, sama skutečnost, že tito obviněné nebyli trestně stíháni ve vztahu k poškození těch investorů, vůči nimž byla zjištěna trestní odpovědnost dovolatele, nemá žádný vliv na posuzování důvodnosti odsouzení obviněného P. K.
132. Obviněný v souvislosti s předcházející výhradou namítl, že neměl být zavázán k náhradě škody způsobené jednáním na základě zmocnění. V rámci adhezního řízení rozhoduje soud podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského nebo obchodního zákoníku nebo zákoníku práce), v projednávaném případě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v předmětné době. Jak bylo vyloženo výše, pokud zmocnitel jedná v rámci pokynů zmocnitele, subjektivní občanská práva a povinnosti (a tedy i odpovědnost za škodu) vznikají přímo zmocniteli. Zároveň však nelze pominout úpravu trestněprávní, kdy §228 tr. ř. začíná slovy „ odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu… “ V projednávané věci bylo uzavřeno, že obviněný svým jednáním naplnil znaky žalovaného trestného činu a zmocněním není dotčena jeho trestní odpovědnost. Z trestně právního jednání obviněného vzešla škoda, kterou – nebyla-li již uhrazena – je pachatel trestného činu povinen uhradit. O této povinnosti je soud zpravidla povinen rozhodnout při vydání odsuzujícího rozsudku. To se také stalo. Skutečnost, že obviněný jednal byť na základě zmocnění, nemění nic na tom, že poškozeným způsobil škodu trestným činem. Tím spíše, když nebyl, jak bylo vyloženo výše, pouhým „nástrojem“ v rukou zmocnitelů J. H. či M. Z., neboť se plně účastnil fungování společnosti a byl členem jejího představenstva (viz bod 130.). Není tedy pochyb o tom, že právě obviněný byl pachatelem a také tím, kdo poškozeným způsobil škodu. Zcela v souladu s dikcí citovaného ustanovení §228 tr. ř. mu proto byla uložena povinnost poškozeným škodu nahradit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
133. Úvodem této části odůvodnění je vhodné zmínit, že při posuzování otázky, zda napadený rozsudek odvolacího soudu (námitka obviněného P. K.) či rozsudek soudu prvního stupně (námitka obviněného J. H.) trpí (či nikoli) vadou, která by založila tento důvod dovolání, jenž ve svých mimořádných opravných prostředcích tito obvinění uplatnili, vycházel Nejvyšší soud z toho, co uvedl při jeho obsahovém vymezení. Přihlédl rovněž k tomu (neboť se s tím ztotožňuje), co stran uvedené problematiky, zejména stran vnímání odvolání, jakožto řádného opravného prostředku, resp. způsobu rozhodování o něm, uvedl ve svém vyjádření státní zástupce.
K námitce obviněného J. H.
134 . Z formulace uvedené v jeho mimořádném opravném prostředku, resp. ze shrnutí v něm obsažené námitky (bod 17), lze dovodit, že tento dovolací důvod uplatňuje obviněný v jeho variantě výroku neúplného a že tuto vadu spatřuje u rozsudku soudu prvního stupně, jeho výroku o vině, resp. u jeho tzv. skutkové věty. Soudu vytýká nedostatečnost popisu skutku (údajnou nekonkrétnost a dostatečné nerozlišení ve vztahu k jednotlivým obviněným, resp. jeho osobě).
135. Nejvyšší soud v této souvislosti musí poukázat na to, že obsahové zaměření obviněným zvoleného důvodu dovolání je jiné a má za cíl zajistit nápravu jiných (než obviněným vytýkaných) pochybení. Námitky stran nedostatečnosti popisu skutku nelze v rámci tohoto (obviněným zvoleného) dovolacího důvodu uplatňovat, neboť v případě, že by rozhodnutí soudu bylo skutečně takovým deficitem zatíženo (v rozsahu, že by popis nebyl dostatečný pro hmotně právní subsumpci skutku pod příslušná ustanovení zákona vymezujícího znaky skutkové podstaty trestného činu, který v něm soud shledal), byl by dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedeném směru se však Nejvyšší soud (i v reakci na další námitky obviněného) vyslovil již výše, takže v této části rozhodnutí již necítí potřebu další reakce.
K námitce obviněného P. K.
136. Jak trestně procesní nauka, tak soudní praxe obecných soudů vychází jednotně z názoru, že odvolání obviněného – byť ten jako osoba oprávněná podat odvolání může jím napadat veškeré výroky rozsudku soudu prvního stupně, které se ho bezprostředně dotýkají – je opravným prostředkem jediným (zde na rozdíl od odvolání státního zástupce, pokud je podáno ve vztahu k více osobám). Z toho plyne, že pokud odvolací soud odvolání obviněného vyhodnotí jako částečně důvodné a přistoupí na jeho podkladě ke zrušení byť jednoho výroku, který se tohoto odvolatele týká, nemůže ve vztahu k další části tohoto odvolání, jíž obviněný brojil proti ostatním výrokům, rozhodnout tak, že se (v této části) odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítá.
137. Nejvyšší soud si je vědom toho, že odlišný právní závěr odezněl v rozhodnutích Ústavního soudu (konkrétně jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 448/19 ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 597/18 ze dne 9. 10. 2018 či sp. zn. IV. ÚS 1272/18 ze dne 10. 7. 2018), při svém rozhodování však přihlížel k vývoji, který stran řešené problematiky u Ústavního soudu nastal (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/20 ze dne 26. 1. 2021).
138. Již státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že důvod k tomu, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není obsažen výrok o zamítnutí odvolání obviněného P. K., spočívá v tom, že na podkladě jeho odvolání přistoupil odvolacího soud ke zrušení výroku o náhradě škody (a vydání nového rozhodnutí pro něj příznivějšího). V uvedeném směru lze poukázat na to, že z výroku rozsudku odvolacího soudu plyne, že (k částečnému) zrušení rozsudku nalézacího soudu přistoupil z podnětu odvolání všech obviněných, tedy i z podnětu odvolání obviněného P. K. Byť výrokovou část rozsudku nelze považovat za zcela precizní, neboť neodráží v konkrétnosti, z podnětu jakého odvolání zrušil odvolací soud ten který výrok rozsudku soudu prvního stupně (a je zjevné, že všechny označené zrušené výroky nemohly být zrušeny z podnětu odvolání všech obviněných, neboť obviněný není oprávněn napadnout rozsudek ve vztahu k jinému spoluobviněnému, neboť příslušný výrok – v případě posuzovaném např. výrok o trestu učiněný ve vztahu ke spoluobviněnému – se ho netýká), není výrok o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně výrokem vadným. Nezatěžuje jej vada, na niž by byl povinen reagovat dovolací soud formou zrušení dovoláním napadeného rozsudku (případně i rozsudku nalézacího soudu).
139. Vyjde-li se z toho, co kasační výrok vyjadřuje, tedy že i příslušné výroky o náhradě škody u vyjmenovaných poškozených byly zrušeny (z důvodů v konkrétnosti vyložených v bodech 207. až 227.) z podnětu všech obviněných, pak porovnáním výroků obsažených v rozsudku soudu nalézacího a odvolacího lze dospět k poznatku, že z podnětu odvolání obviněného P. K. byl [podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř.] zrušen výrok o jeho povinnosti nahradit škodu ve výši 775 248 Kč poškozenému J. C. (z důvodů vyložených v bodě 208.), ve výši 91 568 Kč poškozenému J. K. (bod 212.), ve výši 92 510 Kč poškozenému E. K. (bod 213.), ve výši 119 247 Kč poškozené L. Š. (217.), ve výši 198 745 Kč poškozeným M. T., V. T. a M. T. (z důvodů vyložených v bodě 218.), ve výši 79 498 Kč poškozené M. Z. (z důvodu jejího úmrtí – bod 222). Byť v některých případech zrušení příslušného výroku bylo odůvodněno jen úmrtím poškozeného (body 212. a 222.), či z důvodů, které se ve výsledku na postavení obviněného (stran výše jeho povinnosti k náhradě škody) nijak neprojevily, v případě vyloženém v bodě 208. je situace odlišná. Obviněného na základě rozsudku odvolacího soudu nezatěžuje povinnost uhradit poškozenému J. C. škodu ve výši 775 248 Kč, nýbrž jen ve výši 75 248 Kč.
140. Pokud byl tedy rozsudek nalézacího soudu zrušen i z podnětu odvolání obviněného a nově vydaný rozsudek odvolacího soudu je pro obviněného příznivější, nebylo možno rozhodnout současně tak, že se odvolání obviněného P. K. zamítá. Zdůraznit lze, že takto odvolací soud rozhodl „ při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od l. ledna 2010, který ohledně všech obžalovaných zůstal nedotčen“, čímž explicitně vyjádřil, že odvolání obviněných do výroku o vině shledal nedůvodným.
141. K řešené problematice se vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, jež bylo potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20. Z odkazovaného usnesení Ústavního soudu lze usuzovat, že argumentace Nejvyššího soudu je pro něj přijatelná a že je možno učinit závěr, že dovolatelem vytýkaná vada není tak zásadního významu, aby na ni musel dovolací soud reagovat vydáním kasačního rozhodnutí. Z hlediska materiálního nazírání proto Nejvyšší soudu věc uzavírá tak, že rozsudek odvolacího soudu nezatěžuje vada v podobě chybějící výroku, jež by založila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
142. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozhodnutí dovolateli napadená nejsou zatížena vadami, na něž by bylo nutno reagovat v zájmu zajištění jejich základních práv. Nezatěžuje je tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými a právními závěry na straně druhé, ani porušení procesních předpisů stran vedení trestního stíhání obviněného či provádění důkazů, které by mělo za následek porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Takové porušení nelze spojovat ani s vydáním dovoláními napadených odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů.
143. K otázce důvodnosti mimořádných opravných prostředků dovolatelů se Nejvyšší soud vyslovil v bodech 74. až 141. tohoto usnesení, na něž nyní odkazuje. Ve stručnosti lze shrnout, že obvinění ve značném rozsahu (obvinění O. a P. opak zcela) uplatnili námitky, které se s jimi zvolenými dovolacími důvody obsahově rozešly. Důsledek tohoto zjištění se projevil v tom, že dovolací soud neshledal důvod k přezkoumání napadených rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť i v případě zbylých tří dovolatelů, jejichž argumentaci shledal formálně vyhovující vzneseným důvodům dovolání, shledal, že o jejich dovolání lze rozhodnout formou jejich odmítnutí. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. totiž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Důvod pro takové rozhodnutí nastal v případě obviněných M. Z., J. H. a P. K. Jejich námitky vyhovující vznesenému dovolacímu důvodu posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. V případě obviněných M. O. a J. P. postupoval Nejvyšší soud tak, že jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř.
144. Co se týče rozsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jasnou směrnici poskytuje ustanovení §265b odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . S přihlédnutím k němu se Nejvyšší soud omezil při své reakci na dovolací námitky obviněných na to, co je uvedeno výše v části IV.
145. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
146. O podnětu obviněných M. O. a J. P. na odklad dovoláním napadeného rozsudku nerozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu samostatným rozhodnutím, neboť neshledal podmínek k jeho vyhovění. V takovém případě se (na rozdíl od návrhu podaného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř., o němž je třeba vždy rozhodnout) negativní rozhodnutí nevydává.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu