ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.407.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 407/2021
8
9
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 295/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 37/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 90 T 37/2020, byli obviněný A. H. a spoluobviněná právnická osoba A. I. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„1) A. H., co by předseda představenstva A. I. uzavřel dne 30. 8. 2016 v XY s I. V. smlouvu o peněžité zápůjčce, zajištěné směnkou vlastní, kterou avaloval A. H. jako fyzická osoba, na základě které A. I. obdržela od I. V. plnění ve výši 42.000 USD, a to vkladem hotovosti na účet XY, ačkoliv si byl vědom, že společnost A. I., ani on sám, nebudou schopni tyto prostředky vrátit, I. V. o tomto neinformoval, zamlčel mu, že se nachází v insolvenci a jsou na něj vedeny exekuce, příslibem dalších záruk ve formě akcií A. I. a jejich následného odkupu ho utvrzoval v tom, že půjčku vrátí, čímž uvedl poškozeného I. V., nar. XY, XY, v omyl a způsobil mu škodu v výši 1.016.232 Kč (ekvivalent k 42.000 USD),
2) právnická osoba A. I. zastoupená A. H., předsedou představenstva, jednajícího jménem právnické osoby A. I., v rámci její činnosti a v jejím zájmu, jehož jednání lze přičítat právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, uzavřela dne 30. 8. 2016 v XY s I. V. smlouvu o peněžité zápůjčce, zajištěné směnkou vlastní, kterou avaloval A. H. jako fyzická osoba, na základě které A. I. obdržela od I. V. plnění ve výši 42.000 USD, a to vkladem hotovosti na účet XY,
ačkoliv si byla vědoma, že společnost A. I. a. s. ani A. H. nebudou schopni tyto prostředky vrátit, I. V. o tom neinformovala, rovněž mu zamlčela, stejně jako i A. H., že se A. H. nachází v insolvenci a jsou na něj vedeny exekuce, naopak příslibem dalších záruk ve formě akcií A. I. a jejich následného odkupu ho A. H. utvrzoval v tom, že půjčku vrátí,
čímž uvedla poškozeného I. V., nar. XY, XY, v omyl a způsobila mu škodu ve výši 1.016.232 Kč (ekvivalent k 42.000 USD).“
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný A. H. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.
3. Obviněná právnická osoba A. I. byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a §73 odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu prodeje a nákupu drahých kovů a kamenů na dobu 2 roků.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uvedeným spoluobviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému I. V. škodu ve výši 1.016.232 Kč.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný A. H., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 295/2020. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ohledně jmenovaného obviněného v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že tento obviněný byl odvolacím soudem uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že „jako předseda představenstva A. I. uzavřel dne 30. 8. 2016 v XY s I. V. smlouvu o peněžité zápůjčce, zajištěné směnkou vlastní, kterou avaloval obžalovaný jako fyzická osoba, na základě které A. I. obdržela od I. V. plnění ve výši 42.000 USD, a to vkladem hotovosti na účet XY, ačkoliv si byl vědom, že společnost A. I., ani on sám, nebudou schopni tyto prostředky ve sjednané lhůtě vrátit, a to z důvodu své nepříznivé finanční situace i nepříznivé finanční situace společnosti A. I., a poškozenému zamlčel, že jsou na něj vedeny exekuce, přičemž poškozeného utvrzoval v tom, že půjčku vrátí, příslibem zisku z bezúplatného převodu akcií A. I. na poškozeného a jejich následného odkupu obžalovaným, kdy poškozenému půjčené peníze ve lhůtě splatnosti ani později vráceny nebyly, čímž byla poškozenému I. V., nar. XY, způsobena škoda ve výši 1.016.232 Kč (ekvivalent k 42.000 USD).“
6. Za uvedený trestný čin byl obviněný A. H. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uvedeného trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl tento obviněný zavázán k povinnosti společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenou A. I. nahradit poškozenému I. V. škodu ve výši 1.016.232 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný A. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že za nesprávné považuje vyhodnocení zavinění ve formě úmyslu přímého, které má podklad v nesprávných dílčích závěrech o jednotlivých otázkách.
9. Předně označil za chybné vyhodnocení vědomosti, resp. nevědomosti poškozeného o finanční situaci společnosti A. I. a jeho samotného (obviněného). Poškozený podle něj o vysoké rizikovosti zápůjčky věděl, a tomu odpovídala celá smluvní konstrukce s vysokou mírou ziskovosti pro případ, že obchod s rubínem bude úspěšný. Poškozený byl jeho dlouholetým obchodním partnerem jako společník ve společnosti C. T. Z výpovědi poškozeného přitom plyne, že obviněného, jmenovanou společnost a společnost A. I. považuje za „spojené nádoby“ a v době, kdy poskytoval společnosti předmětnou zápůjčku, neměl žádné pochybnosti o jejich ekonomické situaci. Obviněný však předložil listinné důkazy – zápisy z valných hromad společnosti C. T., z nichž byly patrné ztráty společnosti a k roku 2016 informace, že daná společnost se nachází v úpadku. Tyto informace musely v poškozeném vyvolat minimálně pochybnosti, navíc v kontextu toho, že již v minulosti proběhly zápůjčky z jeho strany k obviněnému a jeho společnostem, které nebyly splaceny. Byl to poškozený, kdo připravil smluvní dokumentaci k zápůjčce. Soud prvého stupně z neznámého důvodu kvalifikoval bezúplatný převod dvou akcií společnosti A. I. na poškozeného a smlouvu mezi poškozeným na straně prodávajícího a obviněným na straně kupujícího o odkupu těchto akcií jako další ujištění a zajištění peněžité zápůjčky. Odvolací soud tento závěr překvalifikoval jako příslib dalšího zisku. Obviněný tyto závěry odmítl, neboť smlouva o odkupu akcií nemá zajišťovací charakter a měla být pro poškozeného zdrojem zisku odpovídajícího míře rizikovosti zápůjčky. Pokud by částka 5 000 000 Kč za zápůjčku poskytnutou na 6 měsíců měla být sjednána jako smluvní úrok, jednalo by se o lichvu. Zvýšená obezřetnost poškozeného byla na místě a s ohledem na to, že k jejímu poskytnutí požádal o pomoc advokátní kancelář, nelze uvěřit tomu, že by nevyužil k získání informací veřejně přístupných zdrojů – centrální registr exekucí a sbírku listin obchodního rejstříku. V případě dluhu obviněného vůči panu S. P., byl tento dluh uznán ve formě notářského zápisu, o čemž byl poškozený s ohledem na svou účast na společnosti C. T. a jejích valných hromadách bezesporu informován. Podle dovolatele také nelze odhlédnout od osoby poškozeného jako zkušeného podnikatele působícího v několika obchodních společnostech. Není proto možno uvěřit výpovědi poškozeného, že o finanční situaci jeho a společnosti A. I. v době sjednávání půjčky nevěděl.
10. Uvedené skutečnosti je nutno zasadit do kontextu účelu, pro který byly půjčené prostředky použity, a zdroje, ze kterého měly být vráceny včetně úhrady kupní ceny za předmětné akcie. Podle obviněného soud vzal za prokázané, že půjčené prostředky byly použity na vyrovnání závazků s panem A. Z., resp. jeho společností D. – G., aby byl zajištěn ze strany pana Z. kupec vzácného rubínu. Zisk pro společnost A. I. jako zprostředkovatele mohl dosahovat i 1-2 miliony USD. Soudy daný obchod s rubínem vyhodnotily jako záležitost, která neměla reálné kontury a její dokončení záleželo na otázce osudu, náhody a štěstí. Tento závěr nepovažuje obviněný za správný a přiléhavý k důkazní situaci, kdy prokázal vysokou obchodní aktivitu ve vztahu k zájemci o prodej, která vyústila v uzavření smlouvy, pověření a plné moci, na základě kterých byla společnost A. I. pověřena k prodeji uvedeného rubínu a dále pověřila pana A. Z. a pana V. Ch., aby jednali v Rusku se zájemci o jeho koupi. Svědek V. Ch. se přitom vyjádřil ve smyslu, že se jednalo o „jistý obchod“. Pokud takto uvažoval obviněný, nemohlo u něj dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslu (byť nepřímého), pokud tento obchod nakonec nevyšel. Důvod, pro který se tak stalo, neležel na jejich straně, ale na straně zástupce vlastníka rubínu. Závěr soudu, že obviněný nemohl racionálně počítat s tím, že tento obchod vyjde, není odůvodněný a nemá podklad v provedeném dokazování. Naopak obviněný byl přesvědčen, že tento obchod vyjde a bude z něj možno vyrovnat závazky s poškozeným. Závěr o jeho vině proto není podle něj správný. Pokud je možno vůbec hovořit o zavinění, pak jedině ve formě nedbalosti.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle §265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu podle §226 písm. b) tr. ř.
12. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatelem namítaná nesprávnost právního posouzení nevychází z těch skutkových zjištění, která se stala pro soudy rozhodnými. Dovolatel sice deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však podepřel námitkami směřujícími proti hodnocení důkazů. Takovými námitkami pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů. Vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a právně kvalifikovaly. Dovolatel prostřednictvím uplatněných námitek nevytýká žádnou vadu v právním posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy, ale domáhá se příznivějších skutkových zjištění, která by soudy přijatý právní závěr již nepodporovala. Nedostál podmínkám, za kterých lze dovolací přezkum provádět v souladu s účelovým zaměřením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Následně státní zástupkyně akcentovala, že obviněný postupoval při vědomí, že jím zastupovaná společnost, ani on, nebudou schopni zapůjčené finanční prostředky vrátit, přičemž současně poškozenému zamlčel, že jsou na něho vedeny exekuce. Závěr soudů se opíral zejména o výpověď poškozeného I. V. Tu však soudy stěží mohly považovat za účelovou, pokud se z ní podávalo, že z předchozích závazkových vztahů s dovolatelem, resp. společností A. I. nepociťoval žádné riziko nesplacení dlužné částky. O výsledcích hospodaření jmenované společnosti neměl poškozený žádné informace, pro které by se rozhodl smlouvu neuzavřít, navíc za stavu, že byla zajištěna osobní zárukou dovolatele. Na straně poškozeného nebyl dán důvod pro nahlížení do veřejných seznamů, jako je centrální registr exekucí a sbírka listin obchodního rejstříku. Státní zástupkyně dodala, že lze-li na námitku chybějící obezřetnosti nahlížet s jistou dávkou tolerance jako na kvalifikovaný podnět ve smyslu výslovně neuplatněné námitky zásady subsidiarity trestní represe, pak připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1426/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.
14. Soudy tak podle státní zástupkyně postupovaly zcela správně, pokud považovaly výpověď poškozeného za důvěryhodnou. Naopak to byl dovolatel, který v rámci své výpovědi i při odůvodnění dovolání uvedl, že v době uzavření předmětné smlouvy neměl ani on ani společnost A. dostatek financí na splacení půjčky. Soudy nemohly přehlédnout chybějící perspektivu změny k lepšímu na vydlužitelově straně. Dovolatelův rozbor důkazní situace, vztahující se ke spolupráci se společností D. G. při zprostředkování prodeje kamene rubínu rozhodně nevypovídá o tom, že by se tato obchodní záležitost nacházela v rozhodné době ve stavu před uzavřením kontraktu. Dovolatel nemohl racionálně počítat s tím, že předmětný obchod s rubínem tzv. vyjde a že míra ziskovosti bude dostačující pro vyrovnání závazku s poškozeným. Státní zástupkyně proto považovala za správné úvahy obou soudů, že dovolatel jednal za okolností finanční nezpůsobilosti při povědomí, že závazek zajistil pouze formálně a příznivá změna situace není podložena očekávatelným způsobem. Stalo se tak minimálně s jeho srozuměním, že následek jeho jednání k zapůjčitelovi škodě reálně nastane.
15. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 295/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
22. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy (a závěry) k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a výlučně v návaznosti na vlastní skutkové závěry pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku především z důvodu absence úmyslného zavinění. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad, vyvozuje závěr, že se nedopustil předmětného trestného činu.
23. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
24. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
25. V tomto kontextu je namístě uvést, že obviněný naznačený extrémní nesoulad nenamítl a že jej ani nedoložil (jeho argumenty jsou prostou polemikou se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů). Postačí proto stručně uvést, že v posuzované věci není podle Nejvyššího soudu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozsudku soudu druhého stupně extrémní nesoulad dán.
26. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědi poškozeného a v navazujících listinných důkazech (zejména smlouva o zápůjčce, směnka, smlouva o úplatném převodu listinných cenných papírů-akcií, akcie, účetní závěrky A. I. z let 2014-2017, informace o vedených exekucích na obviněného z Centrální evidence exekucí), dílem též ve výpovědi svědka V. Ch. patřičné obsahové ukotvení. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z daných důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
27. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
29. Nad rámec uvedeného je na místě zmínit, že obviněný uplatnil sice argumentaci, která by se na prvý pohled mohla jevit jako hmotněprávní, avšak není tomu tak, neboť ji obviněný ve skutečnosti založil na tvrzení jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v důkazním řízení. Jednalo se o námitku, že (stručně řečeno) nejednal úmyslně, nýbrž pokud by bylo možno hovořit o jeho zavinění, pak jedině ve formě nedbalosti, a to nejhůře vědomé, neboť jeho závazek měl být uhrazen ze zisku z prodeje drahého kamene – rubínu. Dále pak o námitku, že poškozený nemohl být uveden v omyl, neboť měl vědomost o finanční situaci obviněného, resp. společnosti A. I., a rizikovosti zápůjčky. Přesto se dovolací soud považoval za vhodné k uvedenému vyjádřit.
30. Obviněný své tvrzení opíral o popis obchodního jednání vztahujícího se ke zprostředkování prodeje drahého kamene – rubínu. Snažil se nastínit, že tímto obchodním jednáním bylo reálné docílení zisku a splacení jeho závazků vůči poškozenému. Tato argumentace není novou, byla soudy nižších stupňů již správně vyřešena v předchozím řízení (viz zejména body 53., 54. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Obviněný zde vykresluje situaci, jako by již prodej uvedeného drahého kamene byla uzavřená obchodní transakce s jistým ziskem. Takový pohled na věc však neodpovídá provedenému dokazování. S tvrzením obviněného se nelze nikterak ztotožnit. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že předmětný obchod se nacházel toliko ve fázi vyjednávání. Obviněný neměl žádnou záruku, žádnou jistotu, že se prodej uvedeného drahého kamene jeho prostřednictvím uskuteční. Nebyla podepsána kupní smlouva o prodeji daného drahého kamene. Obviněný nemohl v době uzavření závazku s poškozeným reálně počítat s realizací prodeje uvedeného drahého kamene. Pokud poukazoval na výpověď svědka V. Ch., že šance na realizaci obchodu s rubínem díky vazbě na pana K. byla vysoká, že to „byl jistý obchod“, pak zcela pominul důležitou část této výpovědi, kdy jmenovaný svědek uvedl, že „pokud by ten Žid poslal znalce, znalec to vyhodnotil, že je to v té kvalitě, jako požaduje kupující Žid a Žid se rozhodl, na základě sdělení svého znalce, že to koupí, pak by to bylo jisté.“ (viz č. l. 456 spisu). Je tedy zřejmé, že z výpovědi tohoto svědka zcela jednoznačně vyplývá, že celý obchod (prodej drahého kamene) v žádném případě nebyl dojednán najisto, a že ve skutečnosti je nutno jej hodnotit jako nejistou budoucí událost a souhlasit tak s názorem soudů nižších stupňů, které zdůraznily pouhou hypotetičnost této transakce. Z toho pak plyne, že obviněný nemohl racionálně počítat s tím, že daný obchod bude skutečně realizován a že tak bude mít k dispozici dostatek prostředků pro vyrovnání závazku vůči poškozenému. K tomu přistupuje špatná finanční situace obviněného a společnosti A. I. Nelze tudíž soudům nižších stupňů vytýkat závěr o jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního ve formě podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
31. K druhé z uvedených námitek pak lze stručně poznamenat, že z výpovědi poškozeného I. V. se podává, že nepociťoval obavu, že by mu peníze, které poskytl společnosti obviněného podle smlouvy o zápůjčce, neměly být vráceny, neboť v minulosti se vždy s obviněným dohodli tak, že mezi nimi nevznikl spor. Navíc smlouva byla zajištěna směnkou avalovanou obviněným. Jestliže zde dovolatel argumentoval zápisy z valných hromad společnosti C. t., z nichž vyplývá velká ztráta při podnikání v období před uzavřením smlouvy o zápůjčce, pak i přes námitku dovolatele, že se podle poškozeného u společnosti C. t. a A. I. mělo jednat o tzv. spojené nádoby, nutno mít na zřeteli, že účastníkem dotčeného závazkového vztahu byla společnost A. I., a nikoliv společnost C. t.
32. V daných souvislostech je nadto namístě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání tudíž jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“. Ve shodě se státní zástupkyní lze dále připomenout, že ačkoliv je třeba, aby osoby půjčující peněžní prostředky dbaly alespoň základní obezřetnosti, lze po nich požadovat jen míru obezřetnosti přiměřenou daným okolnostem, postavení těchto osob, i hloubce a kvalitě vztahů mezi nimi a dlužníkem. Nadto jedná-li se o osoby fyzické, nelze na ně klást nepřiměřené nároky na tzv. absolutní obezřetnost, na rozdíl od peněžních ústavů, které disponují dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachování potřebné opatrnosti potřebné informace získaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).
33. Ze skutkového stavu věci plyne, že poškozený byl ovlivněn působením obviněného a postrádal pochybnosti, které by jej vedly k ověřování finančního stavu společnosti A. I. a obviněného (poškozený mimo jiné neměl důvod k nahlížení do centrálního registru exekucí a do sbírky listin obchodního rejstříku).
34. Co se týče převodu 2 kusů akcií společnosti A. I., na řad I. V. ze dne 30. 8. 2016 a smlouvy o převodu dvou akcií stejné společnosti z převodce I. V. na nabyvatele A. H. z téhož dne (srov. č. l. 68 a násl.), tak z výroku rozsudku odvolacího soudu plyne, že závazek ze smlouvy o peněžité zápujčce byl zajištěn směnkou avalovanou obviněným a poškozený byl utvrzován v tom, že mu bude půjčka vrácena, příslibem zisku z bezúplatného převodu akcií A. I. na něj (I. V.) a jejich následného odkupu obviněným. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného zde není podstatné, zda smlouva o převodu akcií má zajišťovací charakter či nikoli, v dané věci je relevantní, že účelem daného právního jednání bylo, aby poškozený byl popsaným způsobem přesvědčen k poskytnutí peněžité zápůjčky a utvrzen v tom, že předmětný projekt pro něj nebude ztrátový. Lze podotknout, že sám obviněný při hlavním líčení uvedl, že poškozenému přislíbil další záruky ve formě akcií společnost A. I., s tím, že je následně odkoupí a půjčku vrátí (srov. č. l. 414 uprostřed).
35. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu