ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.476.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 476/2021-591
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání podaném obviněným M. H., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 5 To 227/2020-562, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 139/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 5 To 227/2020-562, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 7. 2020, č. j. 18 T 139/2018-542, kterým byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle 148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců a dále k trestu zákazu činnosti (podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku) spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků, když o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na naplnění podmínek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o vlastní dovolání, pak s ohledem na jeho systematiku, která je podle mínění Nejvyššího soudu významná z pohledu, zda podané dovolání vlastně svým obsahem vyjadřuje výhrady vážící se k rozhodnutí, které je dovoláním napadeno, musí uvést následující. Bod 1-3) dovolání je rekapitulací prvního ve věci vydaného rozsudku, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby, která byla podána pro skutek kvalifikovaný jako obecné ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V bodě 4) je reprodukován závěr odvolacího soudu, kterým shora uvedený zprošťující výrok zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V následujícím bodě (5) se pak obviněný zabývá a cituje z rozhodnutí nalézacího soudu, tj. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 7. 2020, č. j. 18 T 139/2018-542, který současně označuje za překvapivý, když prvním rozsudkem byl obžaloby zproštěn. V bodě 6) dovolání poukazuje na to, že proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, přičemž popisuje skutečnosti uváděné v odvolání a odkazy na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se problematikou důležité povinnosti ve vazbě na rychlost vozidla. Součástí tohoto bodu je rovněž doslovná citace odvolacího návrhu pro dovolací soud. V bodě 7) uvádí skutečnosti zmíněné v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a cituje z rozhodnutí odvolacího soudu, s jehož závěry vyslovuje svůj nesouhlas. V posledním bodě pak konstatuje, že „podaným dovoláním napadá usnesení, neboť má za to, že závěry odvolacího soudu se zakládají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení v oblasti dopravních předpisů, když odvolací soud nesprávně vyhodnotil zejména otázky – zda obviněný s ohledem na konkrétní okolnosti mohl a měl předvídat vznik masivního náledí v obci…; - zda porušil ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.,…; - zda naplnil formu zavinění, zda z pohledu subjektivní stránky jednal v nedbalosti vědomé či nevědomé; - .. zda s ohledem na specifičnost případu nepřicházelo v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku …“ V konkrétní argumentaci odkázal na body 6 a 7) svého dovolání a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém stručném vyjádření konstatovala, že námitky dovolatelem uplatněné odpovídají jeho dosavadní obhajobě. Podle jejího mínění se soudy nižších stupňů dostatečným způsobem s těmito námitkami již dříve vypořádaly ve svých rozhodnutích, přičemž i ze znaleckého posudku podle státní zástupkyně je nezpochybnitelné, že obviněný jel v místě dopravní nehody nepřiměřenou rychlostí, která sice byla v rámci v obci povolené rychlosti, ale již neodpovídala stavu a povaze vozovky, přičemž s ohledem na obviněným danou znalost místa, kterým projížděl, byly dány i podmínky vyžadované zákonem pro zavinění ve formě nedbalosti. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí není podle státní zástupkyně zatíženo vadami uplatněnými dovolatelem, navrhla jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz blíže bod 8).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Při akceptaci Nejvyšším soudem námitek obviněného, které tento zmínil ve svém dovolání, musí dovolací soud současně konstatovat, že jde o námitky obsahově identické s námitkami, které byly obviněným uplatněny již v řízení před soudy nižších stupňů, což jednoznačně vyplývá z dovolání obviněného proti odsuzujícímu rozhodnutí, přičemž na uvedenou obhajobu a námitky obviněného bylo již reagováno soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
9. Pokud obviněný napadeným rozhodnutím soudům nižších stupňů vytýká, že „nesprávně vyhodnotily zejména tyto otázky…“ (viz shora bod 2), pak pod argumentací obviněného, že „nesprávně vyhodnotily“ , lze spatřovat pouze tu skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a závěry, ke kterým dospěly. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným [porušení zásady in dubio pro reo; zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení provedených důkazů §2 odst. 6 tr. ř., atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislostí s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
10. Nad rámec své přezkumné povinnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na skutečnost, že byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, když jinému ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Obviněný v rámci své argumentace poukazuje na to, že (stručně řečeno) nemohl jako řidič předpokládat, že v obci, kterou s autobusem obsazeným 21 cestujícími v brzkých ranních hodinách (5.18 hod. dne 25. 1. 2018) bude projíždět, rychlostí nižší (cca 45 km/hod.) než pro průjezd obcí povolenou (50 km/hod), může být souvislý namrzlý povrch vozovky a v tomto důsledku dojde k dopravní nehodě, při které dojde k újmě na zdraví více osob, spočívající jak ve zlomeninách, tak různých zhmožděninách. Pokud se obviněný hájí tím, že nemohl porušit ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jin silniční zákon) a odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu 11 Tdo 639/2008 [rozh. č. 45/2005 Sb. rozh. tr.], že porušením důležité povinnosti má být překročení nejvyšší povolené jízdy v obci o více než 70 %, pak k uvedené argumentaci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že §18 odst. 1 silničního zákona hovoří mj. o tom, že řidič motorového vozidla musí rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. V této části dovolání, aniž by Nejvyšší soud zdůrazňoval skutečnosti, které vyplývají ze znaleckého posudku, a vedly nižší soudy k oprávněnému závěru o vině obviněného, oproti obviněnému, který nehodlá akceptovat jakoukoli míru svého zavinění na předmětné dopravní nehodě, hodlá uvést následující skutečnosti. Obviněný jezdil předmětným úsekem delší dobu (sám nepopírá), tudíž věděl také o klesání a levotočivé zatáčce, stejně jako zhoršené viditelnosti za tuto zatáčku. Věděl o tom, že v obci může jet maximálně povolenou rychlostí 50 km/hod. Zde je však nutno podotknout, že průjezd zatáčkou v obci i při ideálních podmínkách byl stanoven na 45 km/hod. [touto rychlostí jel obviněný za situace, kdy to situace nedovolovala (nejen s ohledem na povrch vozovky, ale také zmíněné osvětlení v obci, roční období, zřetelné stopy sněhu kolem silnice, ranní teplota cca do dvou stupňů Celsia atd.)]. Předmětnou obcí projížděl obviněný také předchozího dne, kdy sám uvedl, že při průjezdu obcí cca kolem 21.45 hod. si povšiml, že vozovka je vlhká, současně věděl, že k točně autobusů je vyvážen sníh, jehož obsah nebyl zanedbatelný, znal tedy místní poměry vozovky, a tudíž lze stěží předpokládat jiný odtok tajícího sněhu než z horní části obce. Věděl o tom, že osvětlení je v obci řídké, nutno podotknout, že k dopravní nehodě došlo v brzkých ranních hodinách v měsíci lednu (5.18 hod., 25. 1. 2018), tedy i tuto skutečnost musel obviněný jako profesionální řidič vnímat. Současně sám uvedl, že teplota byla necelé 2 stupně Celsia [přízemní teplota byla cca 0 stupňů Celsia]. Za takto stručně popsané situace je argumentace obviněného, že nepřekročil povolenou rychlost, a tudíž se nemůže jednat o porušení důležité povinnosti ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku, nepřípadná, neboť je nezpochybnitelné, že s ohledem na všechny shora zmíněné skutečnosti měl obviněný možnost vznik takové situace předvídat a tomu měl přizpůsobit rychlost jízdy autobusu, ve kterém v tu dobu bylo 21 cestujících. Konstatování shora uvedených skutečností je plně v souladu se závěry soudů nižších stupňů, které soud prvního stupně vyjádřil velmi podrobně např. v bodě 38) svého rozsudku [mj. také ve vazbě na bod 33) – znalecký posudek] k otázce hodnocení důkazů, odvolací soud pak komplexně v bodě 5) svého usnesení. K otázce zavinění se rovněž nalézací soud vyjádřil a v tomto směru lze obviněného odkázat na bod 39) rozsudku nalézacího soudu. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud konstatoval, že se obviněný uvedeného jednání dopustil ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného ustanovení je tedy zřejmé, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti – věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Shora byly zmíněny okolnosti, které vytvářely indicie možného nebezpečí působení na zájem chráněný trestním zákoníkem (možnost vzniku následku – dopravní nehody), které obviněný jako řidič motorového vozidla byl schopen rozpoznat, avšak nedocenil možné následky svého jednání, a proto jeho jednání bylo posouzeno jako vědomá nedbalost.
11. Ve vztahu k odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 639/2008, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný z předmětného rozhodnutí cituje pouze pasáž k výraznému překročení nejvyšší povolené rychlosti [v rozhodnutí pod písm. d)], přičemž při bližším seznámení se s předmětným rozhodnutím je zřejmé, že uvedené rozhodnutí s ohledem na zcela jiné skutečnosti nelze na danou trestní věc obviněného ani okrajově aplikovat. Obdobně vyznívá také odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1115/2008 (řešilo sice dopravní nehodu, ale otázku předvídatelnosti, potřebné míry opatrnosti, dosvitu světel) ve vazbě na důležitou povinnost a potřebnou míru opatrnosti. V předmětné trestní věci je v rámci obhajoby obviněného prioritní tvrzení, že jel rychlostí nižší než v obci povolenou a vše ostatní byly zcela nepředvídatelné skutečnosti, neboť v jiných místech, kterými v uvedenou dobu před dopravní nehodou projížděl, se nevyskytovaly takové okolnosti, pro které by mohl předpokládat situaci, která vyústila v dopravní nehodu v obci XY. Nejvyšší soud však musí obviněného upozornit na skutečnost, že sice může být pravdou vše, co uvádí k situaci na vozovce v jiných částech obcí, kudy se před dopravní nehodou pohyboval, současně však jej musí také upozornit, že existovaly okolnosti možného nebezpečí působení na zájem chráněný trestním zákoníkem (možnost vzniku následku – dopravní nehody), které obviněný jako řidič motorového vozidla byl schopen rozpoznat, které však již záměrně v dovolání nezmiňuje a na které již byl upozorněn zejména v rozsudku soudu prvního stupně, případně byly zmíněny pod bodem 10) tohoto usnesení.
12. Již soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku reagoval (velmi stručně) na zmíněnou možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku (bod 39 rozsudku). K uvedené problematice a možnosti aplikace zmíněného ustanovení na trestní věc obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že uvedená zásada je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
13. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem k předmětnému přečinu došlo, nelze přehlédnout nejen situaci zmiňovanou obviněným, ale ani jím nezmiňované skutečnosti, které se na jeho nedbalostním jednání podílely, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě, při které z 21 cestujících třináct cestujících utrpělo různá zranění (blíže popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), u některých s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu až pěti týdnů. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku nejen nepřiléhavý, ale také zjevně neopodstatněný.
14. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, důležité povinnosti a subsidiaritě trestní represe byly sice uplatněny právně relevantně k uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými [ostatní námitky se s uplatněným dovolacím důvodem míjí a přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání pokud by byly uplatněny pouze samostatně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [též bod 14].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu