ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.553.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 553/2021-2370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný B. A. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 To 54/2020-2237, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2019, č. j. 29 T 1/2019-2090, byl B. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin, popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 2 KZV 39/2018, pro skutky 1, 8a), 19a), 19b), 20, 21, 27 obžaloby [viz blíže str. 19-22 rozsudku (body 23, 24, 25, 26, 27, 28 a 29)], neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 To 54/2020-2237, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce (podaném v neprospěch obviněného), podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu, v části zprošťujícího výroku pod body 23., 25., 27., 28. a 29 a adhezních výrocích, jimiž byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to A. S. podle §229 odst. 3 tr. ř., P. P. podle §229 odst. 1 tr. ř. a D. N. a T. B. podle §229 odst. 2 tr. ř. a za použití §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro dílčí skutky pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod body 1, 19a), 20, 21, 27 obžaloby a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn, uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 To 54/2020-2237, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání ( pouze do výroku o trestu ) s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem mj. uvedl, že neuplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť si je vědom, že uložený trest byl uložen v rámci trestní sazby, kterou zákon pro tento trestný čin stanoví. Vzhledem k tomu, že však jde o trest extrémně přísný, jak vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, je toho názoru, že jím uplatněný dovolací důvod je jeho argumentaci, v duchu názoru vysloveného ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejbližší. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že právní posouzení odvolacího soudu vedoucí k výroku o trestu je zásadně nesprávné a uložený trest je naprosto nepřiměřeně přísný, jelikož odvolací soud nezohlednil, že doznání obviněného bylo velmi významné, bylo nutnou podmínkou pro jeho odsouzení, zjištěná výše škody se pohybovala při spodní hranici stanovené pro příslušnou kvalifikovanou skutkovou podstatu a nepřípustně v neprospěch obviněného přihlédl k neprokázané trestné činnosti. Obviněný má za to, že pokud by odvolací soud vyhodnotil výše uvedené okolnosti správně, musel by dojít k závěru, že adekvátní trest by byl trest při spodní hranici trestní sazby, maximálně pak ve výši stanovené soudem prvního stupně. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o uložení trestu a zařazení dovolatele do příslušného typu věznice a aby následně Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. sám rozhodl a uložil trest při spodní hranici příslušné trestní sazby.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že odvolací soud velmi správně poukázal na to, že dříve uložené tresty nespojené s výkonem trestu neměly na obviněného žádný výchovný vliv, naopak vedly u něj k pokračování v trestné činnosti se zjevnou představou, že za následky svého jednání neponese následky. Při úvaze o trestu bylo rovněž správně vycházeno nejen z výše způsobené škody, ale rovněž byla brána v úvahu skutečnost, že šlo o 22 poškozených, kterým obviněný s ohledem na jeho majetkové poměry a přístup k náhradě škody stěží škodu uhradí. Doznání obviněného rovněž není podle státní zástupkyně možno hodnotit jako úplné a kajícné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Z dovolací argumentace obviněného stran uloženého trestu lze dovodit, že tato ve své podstatě směřuje vůči jeho nepřiměřenosti a zejména vůči nesprávnému vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až 42 tr. zákoníku, byť obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, s argumentací, že jde o „extrémně přísný trest“ .
10. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
11. Byť obviněný uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k výše zmíněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
12. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., či jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
13. Obviněný má sice pravdu, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný i s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným . Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, jeho závěry jsou tak v souladu s obviněným zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
14. Takové pochybení ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
15. Pokud obviněný argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, pak zmiňované rozhodnutí vychází ze zcela odlišných skutkových okolností, jakož i z jiné povahy a závažnosti trestného činu. Je přitom nutno zmínit, že v uvedeném rozhodnutí jsou v bodě 55) zmíněna teoretická východiska pro možné uplatnění dovolání v případě zjištěného extrémně přísného trestu, což však ve zmiňovaném případě zjištěno nebylo. Je také vhodné dodat, že obviněný je opakovaně trestaným recidivistou, a to pro trestné jednání spojené vždy s předkládáním klamavých skutečností a nepravdivých dokladů. Vždy mu byl uložen trest výchovného charakteru nespojený s výkonem trestu, který na něj neměl sebemenší převýchovný vliv, a naopak jej skutečnost, že nebylo přistoupeno k uložení trestu odnětí svobody, vedla k pokračování obdobného trestného jednání, a to dokonce i po přeměně jednoho podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Nyní projednávané trestné činnosti se dopouštěl po delší dobu, v přípravném řízení nevypovídal a poté doznal jen to nejnutnější v situaci, kdy obecně byla jeho vina mnoha důkazními prostředky prokázána. Odvolací soud pak v bodech 26) a 27) odůvodnění svého rozsudku správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil skutečnosti pro zpřísnění trestu obviněnému. Za takto naznačené situace je zřejmé, že uložení trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let a šesti měsíců, tedy v polovině zákonné trestní sazby, při použití trestní sazby pěti až deseti let podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, je zcela na místě, aniž by se takový výrok mohl ocitnout v rozporu s ústavními právy obviněného. Pokud obviněný zpochybňoval závěr odvolacího soudu ohledně trestního řízení vedeného vůči obviněnému u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 8/2020, Nejvyšší soud zjistil, že ani v tomto případě odvolací soud nepochybil, neboť trestní stíhání obviněného bylo s odkazem na §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno.
16. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu