ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.577.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 577/2021-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 8 To 26/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 64/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 2 T 64/2020, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 21. 4. 2019 v době kolem 03:29 hodin v XX, XX nám. XY, před barem G., na místě veřejnosti přístupném, došlo ke vzájemnému napadení mezi pěti osobami, kdy v jedné skupině byli obžalovaní M. K. a M. W., s již pravomocně odsouzeným J. L., narozeným XY a ve druhé skupině byl pravomocně odsouzený I. I., nar. XY a A. B., nar. XY (jehož trestní věc je vedena samostatně), přičemž I. I. přibližně ze vzdálenosti deseti metrů mávl pravou rukou, v níž držel láhev piva, na skupinku, v níž byli obžalovaní, poté se obžalovaný K. i přesto, že mu v tom obžalovaná W. bránila, otočil a šel ke skupině, v níž se nacházel I. I. a A. B., hned za ním ho následoval odsouzený L. a obžalovaná W., když k sobě přistoupili, tak obžalovaný K. strčil oběma rukama do A. B. a odsouzený L. se ohnal pravou rukou sevřenou v pěst směrem k obličeji A. B., kterého netrefil, pak přistoupili k I. I., který před odsouzeným L. a obžalovaným K. ustupoval dozadu, poté se I. ohnal levou rukou, ve které držel pivní láhev a udeřil obžalovaného K. do pravé strany hlavy nad ucho, následkem čehož obžalovaný K. upadl na zem, poté A. B.udeřil pěstí pravé ruky odsouzeného L. do obličeje, který také upadl na zem, poté mezi ně vstoupila obžalovaná W., která začala strkat do I. I., následně došlo ke vzájemnému napadení všech uvedených osob, a to strkáním, údery pěstí a kopanci, v dalším průběhu obžalovaná W. se snažila udeřit I. I., ohnala se po něm rukou, ztratila však rovnováhu a sama upadla na zem, obžalovaný K. a A. B. se vzájemně napadali a společně upadli na zem, odsouzený L. udeřil I. I. pěstí směrem do hlavy, poté I. I. napadl úderem rukou, mířenou na hlavu odsouzeného L., obžalovaná W. napadla úderem rukou I. I., poté se situace uklidňuje, když však se I. I. otočil a rozběhl a napadl skokem odsouzeného L., a sám odsouzený L. napadl I. I. úderem rukou, vzájemně se rvali a přetahovali, A. B. napadl zezadu pěstí odsouzeného L. a obžalovaná W. napadla zezadu A. B. a poté také I. I., poté obžalovaný K. zaútočil na A. B. a poté se vzájemně fyzicky napadali a celý incident skončil v 03:34 hodin,
- a obžalovaný K. se uvedeného jednání dopustil opakovaně, když dne 27. 6. 2001 spáchal trestný čin výtržnictví podle §202 odstavec 1 tehdy účinného trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 3 T 157/2002, pravomocným 17. 1. 2004 a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, dne 14. 5. 2006 spáchal trestný čin výtržnictví podle §202 odstavec 1 tehdy účinného trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 T 236/2006, pravomocným dne 15. 1. 2008, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku, přičemž obžalovaný se osvědčil dnem 1. 4. 2009 a následně páchal přečiny výtržnictví podle §358 odstavec 1 trestního zákoníku ve dnech 24. 2. a 3. 5. 2011, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 1 T 133/2012, pravomocným dne 7. 5. 2013, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, přičemž obžalovaný se osvědčil dne 18. 8. 2015“.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 a §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 k peněžitému trestu, a to podle §68 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 ve výši 100 celých denních sazeb s tím, že podle §68 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 činí denní sazba 300 Kč (celkem tedy ve výměře 30 000 Kč).
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 8 To 26/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl nesprávné právní posouzení skutku, což odůvodnil tvrzením, že jednal v nutné obraně.
6. K tomu především zdůraznil, že samotný konflikt byl iniciován ze strany svědků I. I. a A. B. I přes pochybnosti vznesené soudem prvního stupně, nelze podle dovolatele opačný závěr vyvrátit, neboť kamerový záznam neobsahuje zvuk. Tato skutečnost nesmí být podle zásady in dubio pro reo presumovaná v jeho neprospěch. A. B. se k jeho osobě sám vydal, aby ho konfrontoval. V reakci na verbální napadení a hrozící napadení fyzické proto obviněný A. B. popostrčil, aby hrozící útok odvrátil. Zdůraznil, že nikdo není povinen snášet útok na svoji osobu, až již se jedná o útok fyzický či verbální. Před soudem prvního stupně mu bylo opakovaně vytýkáno, že již na počátku celého incidentu neustoupil či neuprchl. Takový závěr je nepřípustný, neboť v případě nutné obrany není subsidiarita vyžadována. Podmínkami, které je osoba, vůči níž útok směřuje, povinna dodržet, jsou podmínka proporcionality (tj. aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku) a podmínka existence nebezpečí (tj. hrozba či trvání útoku).
7. Dovolatel rozčlenil skutkový děj na dvě fáze. K fázi před úderem lahví uvedl, že za přímo hrozící útok je namístě považovat situaci, kdy lze důvodně očekávat, že k útoku vzápětí nepochybně dojde. Incidentu předcházela slovní roztržka iniciovaná osobami I. I. a A. B. Druhý ze jmenovaných se „po několika okamžicích vydal k osobě dovolatele, přičemž z verbálního projevu, zjevné opilosti, snižující se vzdálenosti od dovolatele i z postoje byl zřejmý úmysl zahájit útok“ . K útoku pak okamžitě došlo. Po úderu lahví se hrozící útok změnil na útok trvající, který směřoval vůči dovolateli i vůči J. L. a M. W. K odvracení útoku v rámci nutné obrany je přitom oprávněn kdokoliv, nejen ten, kdo je bezprostředně napadán, ale i ten, kdo vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se napadená osoba brání či nikoli. Nutná obrana je přípustná i proti útoku vyprovokovanému.
8. Dovolatel dále vylíčil, že při zkoumání proporcionality je třeba porovnat způsob útoku se způsobem obrany. V daném případě se (před úderem lahví) jednalo o „popostrčení“ potencionálního útočníka, který měl bezprostřední úmysl zahájit útok. Motivem „popostrčení“ bylo vytvoření větší vzdálenosti mezi útočníkem a dovolatelem a neverbální sdělení, že dovolatel nehodlá útok snášet. Vzhledem k tomu, že útok směřoval proti tělesné integritě dovolatele, bylo fyzické odvracení „popostrčením“ zcela proporcionální.
9. Po úderu lahví bylo podle obviněného na místě použít prostředky obrany výrazně intenzivnější. Bylo tak možné použití zbraně, neboť útočník I. I. chtěl nebo byl srozuměn s tím, že může dovolateli způsobit závažné poranění hlavy. Vzhledem k tomu, že následný útok svědků I. I. a A. B. byl zaměřen na J. L. a M. W., muselo se dovolateli jevit jako téměř jisté, že se bude jednat o útok vyznačující se závažným brachiálním násilím. Následné jeho jednání je tak třeba považovat za proporcionální či spíše „podproporcionální“ , neboť po útoku této intenzity se zbraní (kterou skleněná láhev je) budí obrana spočívající pouze v použití rukou „dojem hazardování s vlastním zdravím a životem“.
10. Dovolatel shrnul, že jeho jednání bylo jednáním v nutné obraně, tj. odvracením nejprve bezprostředně hrozícího a následně trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž toto jednání bylo zcela přiměřené způsobu útoku.
11. Následně ještě argumentoval tím, že jeho jednání nedosáhlo požadované intenzity, a nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví ve smyslu §358 tr. zákoníku. Vzhledem k pochybnostem soudu prvního stupně o naplnění podmínek nutné obrany zejména ve vztahu k počátku celého incidentu, tj. ve vztahu ke zmiňovanému „popostrčení“ , vyjádřil pochybnost, že by „popostrčení“ mělo být klasifikováno jako výtržnost spočívající v napadení jiného. Nevykazovalo totiž takovou intenzitu, aby je bylo možno označit za napadení a spojit s naplněním skutkové podstaty daného přečinu. I přes právě uvedené setrval obviněný na tom, že jednal v nutné obraně, a to v obou fázích incidentu. Po útoku lahví na něj lze jeho následné jednání bez jakýchkoliv pochybností podřadit pod jednání v nutné obraně.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 8 To 26/2021, zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel v podstatě opakuje pouze skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly.
14. Okresní soud se rozborem provedených důkazů, jejich hodnocením, skutkovými zjištěními a na to navazující otázkou právní kvalifikace, včetně problematiky nutné obrany, zaobíral zejména na str. 5-9 svého rozsudku, kde především zdůraznil, že jako první začal útočit obviněný. On a jeho společník nemohli z okolností existujících na místě činu vyvodit, že jde o přímo hrozící útok ani nemohli z takového sledu událostí důvodně očekávat, že k nějakému útoku ze strany cizí skupiny nepochybně dojde. Krajský soud se pak ztotožnil s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními okresního soudu a vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Podle názoru soudů jednání obviněného znaky nutné obrany nevykazuje. Se stanoviskem soudů, že obviněný nejednal v nutné obraně, naopak naplnil znaky trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, státní zástupce souhlasil a odkázal na ně.
15. Z hlediska dovolacího řízení státní zástupce doplnil, že pro argumentaci obviněného týkající se nutné obrany je příznačné, že ji buduje na zpochybňování skutkových zjištění a polemice s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Argumentace tohoto typu je v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná. Dovolací soud totiž vychází z toho, jak po skutkové stránce vyhodnotily věc soudy dříve ve věci činné. Skutková zjištění ve věci vylučují právní závěr o nutné obraně. Výtky obviněného týkající se nutné obrany sice lze v obecné rovině přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak jen s tou výhradou, že v řešeném případě je v podstatě buduje na své vlastní verzi skutkového děje. V konečném důsledku se jedná o námitky neopodstatněné.
16. Státní zástupce pak konstatoval, že neexistuje důvod, proč se odchýlit od skutkových zjištění, neboť nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podmínky pro zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění podle jeho názoru splněny nejsou.
17. K výhradě obviněného, podle níž nelze připustit, že by „popostrčení mělo být klasifikováno jako výtržnost spočívající v napadení jiného“ ve smyslu §358 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že potyčka, kterou svým jednáním obviněným vyvolal, se neomezila na pouhé popostrčení, nýbrž šlo o poměrně intenzivní bitku.
18. Státní zástupce proto navrhl odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 8 To 26/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil námitky, jež by mohly být při zběžném náhledu pod jím deklarovaný dovolací důvod podřaditelné. Avšak není tomu tak. Reálně se totiž s věcným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ostatně i jiných důvodů dovolání) rozešly, neboť obviněný je vystavěl na prezentaci své vlastní verze skutkového děje, odlišné od soudy učiněných skutkových zjištění. Jednalo se o tak námitky, jež primárně směřovaly do roviny skutkové a které buďto negovaly skutková zjištění soudů nižších stupňů či se s nimi z hlediska jejich podstaty a komplexnosti míjely.
26. Obviněný tedy ve skutečnosti nenamítl rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
28. V návaznosti na to Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněný námitku extrémního nesouladu nejenže výslovně nevznesl, ale svojí argumentací takový extrémní nesoulad ani neosvědčil.
29. Dále Nejvyšší soud uvádí, že procesní (skutková) vada výše uvedeného charakteru není v posuzované věci dána. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to zejména ve videozáznamech z kamer umístěných v okolí místa činu, patřičné obsahové ukotvení. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
30. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice presentoval (jak podrobně popsáno v rekapitulaci jeho podání), že jednal v nutné obraně, což podpořil výkladem daného institutu v návaznosti na vlastní popis skutkového děje, avšak jak již výše řečeno, tuto svou argumentaci vystavěl na líčení odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn soudy v předchozím řízení. Proto zde primárně postačuje odkázat na odůvodnění soudních rozhodnutí v dané věci. Přesto dovolací soud považoval za vhodné se stručně k uvedenému vyjádřit.
31. Jak již uvedly soudy nižších stupňů, ve věci existuje objektivní důkazní materiál, a to záznam celého skutkového děje nahraný dokonce třemi kamerami zabírajícími místo činu. Jimi zjištěný skutkový děj vychází z těchto záznamů a jim odpovídá (nedošlo k jejich dezinterpretaci). Obsah těchto záznamů dostatečně výstižně popsal soud prvního stupně na str. 5 až 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Jednotlivá tvrzení, která dovolatel ve svém podání nastiňuje, jsou vyvrácena právě obsahem daných videozáznamů. To platí i přes tu skutečnost, že šlo o záznamy bez zvuku. Konflikt neiniciovali svědci I. I. a A. B. Tito původně stáli spolu s dvěma ženami na ulici, přičemž svědek B. se objímal s jednou z nich. Na záznamech je zachyceno, že svědek I. I. pozvedl ruku s lahví směrem ke druhé skupině osobě, mezi nimiž se nacházel obviněný, avšak ničeho dalšího nečinil a A. B. se stále nacházel v objetí s jednou z žen. Z dané situace nemohl obviněný nikterak vyvodit, že by se jednalo o přímo hrozící útok a nemohl očekávat, že k nějakému útoku dojde. Nic takového z obsahu záznamů neplyne. Naopak jednání svědkyně M. W., která se snažila v této fázi z jedné strany držet za jednu ruku obviněného M. K. a z druhé svědka J. L. vypovídá jednoznačně o tom, že to byli právě oni, kdož se otočili a snažili se změnit směr své chůze a přiblížit se ke skupině I. I. a A. B. Pokud dovolatel presentuje, že A. B. se k němu sám aktivně vydal, tak právě zcela opomíjí tuto část děje. A. B. se totiž vzdálil od své skupiny právě proto, že obviněný M. K. a svědek J. L. dávali jasně najevo, a to navzdory jednání M. W., že oni se chtějí ke skupině I. I. a A. B. přistoupit. Prvý pak začal útočit právě obviněný, který do A. B. strčil oběma rukama a odsouzený J. L. se ohnal pravou rukou sevřenou v pěst směrem k obličeji A. B. Co se týče úderu lahví, ten následoval až po útoku obviněného a odsouzeného vůči A. B., přičemž nejprve I. I. před obviněným M. K. a svědkem J. L. ustupoval, což dovolatel ve své verzi rovněž vynechal. V návaznosti na uvedené jednání dovolatele a J. L. se pak incident rozvinul do vzájemné fyzické potyčky. Nelze pak přisvědčit dovolateli, pokud se snažil ve svém podání rozdělit děj na samostatné části před a po útoku lahví a tyto izolovaně hodnotit, neboť se jednalo o plynule se rozvíjející děj, který od prvotní, počáteční agrese obviněného (a odsouzeného L.) přerostl do vzájemných fyzických útoků jeho aktérů a jehož se obviněný aktivně zúčastnil. Nejvyšší soud shrnuje, že zde nebyl žádný hrozící ani trvající útok ze strany I. I. a A. B., který by z pohledu obviněného založil podmínky a důvody pro jednání v nutné obraně.
32. Podle názoru Nejvyššího soudu není možno činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
33. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
34. Mimo námitky nutné obrany dovolatel prezentoval, že jeho jednání, které popisoval jako „popostrčení“, nemělo dostatečnou intenzitu, aby je bylo možno označit za napadení a tedy podřadit pod skutkovou podstatou trestného činu, jímž byl uznán vinným. K tomu lze opět konstatovat, že ani tato argumentace nevychází z komplexních skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených především ve skutkové větě výrokové části jeho rozsudku potvrzených odvolacím soudem, nýbrž se omezuje na izolované hodnocení jeho dílčího fragmentu – obviněný tento jeden okamžik vytrhl z celého skutkového děje a pominul, že konflikt, který on započal, nebyl omezen na strčení do A. B., nýbrž byl poměrně velmi intenzivní potyčkou, jíž se aktivně zúčastnil. Postačí proto jen stručně konstatovat, že soudy nižších stupňů jimi správně učiněná skutková zjištění rovněž nezávadně právně posoudily, pokud dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020.
35. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu