ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.615.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 615/2021-2310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 29/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 6 T 29/2020, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„v době nejméně od 15. 9. 2014 do 5. 6. 2018 z blíže neztotožněného místa převážně v Plzni, poté, co jej P. A., narozená XY, s ohledem na jejich přátelství požádala, aby jí zjistil informace o exekučních řízeních vedených proti ní a proti její dceři K. A., narozené XY, jí tyto informace zjistil, přičemž následně poté, co mu P. A. začala na účet zasílat peníze s tím, aby uhradil závazky její a závazky její dcery, tyto závazky nehradil a peněžní částky si ponechával, P. A. začal informovat o tom, že má další závazky, jejichž existenci a důvod vzniku si však vymýšlel a rovněž se začal vydávat za pracovníky exekutorských úřadů či jiných organizací vymáhajících jím smyšlené pohledávky za P. A. a její dcerou, když s P. A. o těchto fiktivních závazcích komunikoval prostřednictvím SMS zpráv, které jí zasílal na mobilní telefon a z účelově založených emailových adres XY, XY, XY, XY, XY, přijímaných P. A. na její emailové adrese XY, když zprávy většinou přijímala a četla na adrese XY, XY, okres Praha - západ, čímž za použití různých falešných záminek v P. A. vzbudil přesvědčení, že ona či její dcera K. mají různé dluhy a jsou proti nim vedeny exekuce, či že spolu se sestrou R. B., narozenou XY, mají závazek po jejich zesnulém otci J. V., takto v podvodném úmyslu sebe obohatit uváděl v omyl P. A. a vylákal od ní finanční prostředky na úhradu těchto jím smyšlených závazků P. A., její dcery K. A. a společného dluhu P. A. s její sestrou R. B., kdy v případech jednotlivě popsaných v předmětném rozhodnutí obdržel na své bankovní účty řadu plateb finančních částek z bankovního účtu P. A., nebo zaslané P. A. prostřednictvím České pošty, nebo z bankovního účtu K. A., nebo z bankovního účtu R. B.,
přičemž současně věděl, že z peněz, které mu byly takto zaslány celkem ve výši 25.881.532 Kč, se v částce 25.795.957 Kč jednalo o finanční prostředky M. Š., narozeného XY, druha P. A. a společnosti M. Š., IČO: XY, se sídlem XY, XY, PSČ XY, přičemž P. A. těmito finančními prostředky neoprávněně disponovala, když je vkládala v hotovosti na svůj bankovní účet číslo XY, případně na bankovní účet své dcery K. A. číslo XY a převáděla je, případně odesílala v hotovosti prostřednictvím České pošty, s. p. na výše uvedené bankovní účty obžalovaného, a v částce 85.575 Kč se jednalo o finanční prostředky R. B., která po dohodě s P. A. obžalovanému tyto peníze poslala na účet, přičemž finanční prostředky jím takto převzaté použil pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 25.881.532 Kč, a to R. B. ve výši 85.575 Kč, M. Š. ve výši minimálně 20.000.000 Kč a společnosti M. Š., IČO: XY, se sídlem XY, XY, PSČ XY, škodu v blíže nezjištěné výši.“
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byly současně uloženy tresty propadnutí věci, a to v daném rozhodnutí uvedených finančních prostředků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným R. B. škodu ve výši 85.575 Kč a M. Š. škodu ve výši 20.000.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Š. odkázán se zbývající částí svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla na totéž řízení odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních poškozená P. A.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P., bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou hmotněprávního posouzení údajně vzniklé škody. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poškozený M. Š. vypověděl, že má peněz dost a že je de facto nepočítá, jen je doma shromažďuje. S nárokem na náhradu škody se připojil, jelikož předpokládal, že šlo o jeho peníze, neboť si nebyl vědom, že by jakýmikoliv finančními prostředky disponovala svědkyně P. A. Nemá přehled o tom, kolik peněz mu bylo odcizeno. Ze závěrů znalce z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, daně vyplývá, že účetnictví společnosti M. Š. i M. Š. jako fyzické osoby nejsou jednoznačně průkazná a nelze bez jakýchkoliv pochybností říci, že by hotovostí ve výši 20 milionů Kč mohl, buď poškozený M. Š., nebo jeho společnost, disponovat. Podle dovolatele závěry nalézacího soudu nekorespondují s tvrzením samotného M. Š. a s jeho daňovým přiznáním.
6. Dovolatel měl za to, že byla-li by správná úvaha soudu prvního stupně, že jmenovaný poškozený mohl disponovat s částkou 20 milionů Kč v hotovosti, kterou obdržel od své společnosti, pak vyvstává otázka, jak mohl „přijít“ o částku přesahující 20 milionů Kč, tj. o více peněz, než s nimiž mohl prokazatelně disponovat a nevšimnout si takového úbytku. Sám poškozený neví, kolik peněz se mu ztratilo a ani nemohl s jistotou říci, že to byly jeho finance. Pouze předpokládal, že hotovost byla jeho, jelikož podle jeho názoru svědkyně P. A. finančními prostředky nedisponovala.
7. Dále obviněný uvedl, že obdržel-li poškozený M. Š. od své společnosti částku ve výši 20 milionů Kč, pak vyvstává otázka, proč takovou sumu obdržel v hotovosti, kdy se jedná o operaci v rozporu se zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, a proč tato operace není zřejmá z jeho daňového přiznání. Podle znalce plynula toliko z účetních operací a neexistuje k ní pokladní doklad o výdeji takové sumy.
8. Nejasnosti ohledně toho, komu měla vzniknout předmětná škoda, podtrhuje podle dovolatele skutečnost, že svědkyně P. A. uvedla, že podepsala vůči společnosti M. Š. potvrzení, že veškeré finanční prostředky, které vzala z trezoru v bytě M. Š., náležely této společnosti a zavázala se pak na základě tohoto potvrzení splatit uvedené společnosti částku 12 milionů Kč. Za alarmující tak dovolatel považuje, že soud prvního stupně nezapočetl na náhradu škody prostředky, které se zavázala uhradit svědkyně P. A. společnosti M. Š. To znamená, že poškozený a jeho společnost si v součtu přijdou na částku nejméně 32 milionů Kč.
9. Pakliže přitom dovolatel připustí možnost, že finanční prostředky, které svědkyně P. A. brala v trezoru M. Š., nemusely být legálně získané, pak vzniká otázka, zda přiznáním nároku na náhradu škody nedochází k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Dovolatel měl s ohledem na uvedené za to, že soudy obou stupňů nesprávně přiznaly poškozenému M. Š. nárok na náhradu škody. Stejně tak dovolatel uvedl, že finanční prostředky z velké části vracel v hotovosti svědkyni P. A., takže škoda nemohla být v uváděné výši.
10. Jako další námitku vznesl, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda svědkyně P. A. byla v daném případě poškozenou nebo spolupachatelkou, neboť mu peníze zasílala vědomě. Sama uvedla, že mu v některých případech finanční prostředky dobrovolně „dala/půjčila“ . Jmenovaná svědkyně zasílala peníze stále na stejný bankovní účet, resp. dva účty, čehož si musela být vědoma. I svědkyně K. A. uvedla, že jí bylo podezřelé, proč jdou platby stále na dva stejné účty, přičemž svědkyně P. A. jí měla říci, ať to neřeší a zaplatí to. Pokud by svědkyně P. A. nebyla spolupachatelem, pak by jistě neposílala údajným exekutorům částky v takové výši, kdy musela vědět, že dluhy v řádu milionů nemohla mít. I poškozená R. B. pojala podezření, že se nejedná o pravý dluh, a proto žádala svědkyni P. A. o sdělení bližších údajů o exekuci, ta ji však měla odbýt tím, ať to neřeší a ať to zaplatí. Dovolatel měl za to, že soud prvního stupně tyto otázky nesprávně právně posoudil.
11. Obviněný pak ještě namítl nesprávné právní posouzení skutku. Jelikož podle něj nebylo prokázáno, že by skutečně byla určité osobě způsobena prokazatelná škoda na legálním majetku, pak jeho jednání nemohlo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu totiž musí být podle dovolatele prokázána právě výše způsobené škody na legálním majetku, a to konkrétní osoby. Pakliže toto nebylo prokázáno, s ohledem na zásadu in dubio pro reo jej tak nelze uznat vinným ze závažnější trestné činnosti s kvalifikovanou skutkovou podstatou.
12. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející řízení před soudem prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že z prvé části dovolací argumentace je zřejmé, že se nepoukazuje na vadu v právní kvalifikaci skutkového stavu, přestože se vztahuje k pojmu „cizí majetek“. Dovolatel nezpochybňuje naplnění podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu právní věty v části „způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Soudům v souvislosti s naplněním znaku „cizí majetek“ vytýká, že se nezabývaly specifikací subjektu dotčeného majetkového práva.
14. O námitce jiného nesprávného hmotněprávního posouzení by podle státní zástupkyně bylo možno uvažovat potud, pokud by se dovolatel zabýval otázkou správnosti adhezního rozhodování. Bylo by tomu však pouze tehdy, pokud by namítl nesprávné použití hmotněprávního ustanovení při rozhodování o přiznání nároku uplatněného poškozeným M. Š. Dovolatel však namítá, že adhezní nárok poškozeného není podložen, neboť se jedná o pouhý předpoklad poškozeného. Dovolatel tak namítá nesprávnost adhezního rozhodování zpochybněním způsobeného škodlivého následku, a tedy argumentuje bez povinného respektu ke skutkovému podkladu tohoto rozsudečného výroku.
15. Podle státní zástupkyně se o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení nejedná ani u námitky, že nárok na náhradu škody byl poškozenému M. Š. přiznán ve výši 20.000.000 Kč, ačkoliv z výroku o vině se podává, že mu měla být způsobena škoda v celkové výši 25.795.957 Kč. Z hlediska naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podstatné, že namítaný rozpor mezi výrokem o vině a způsobem adhezního rozhodování ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. spadá výlučně do sféry aplikace posledně uvedeného procesního ustanovení. Rovněž další argumentace k uvedenému adheznímu výroku vybočuje z rámce předmětného trestního řízení, pokud se poukazuje na prohlášení ze dne 21. 6. 2018, sepsané svědkyní P. A. Vztahuje se totiž k jejímu závazkovému vztahu ke společnosti M. Š. z titulu jejího výlučného odpovědnostního vztahu. Tato listina se týká odlišného právního subjektu, než je M. Š. jako fyzická osoba. Nemůže tak být právně relevantní pro adhezní způsob rozhodování o nároku jmenovaného poškozeného.
16. Odlišným způsobem nelze podle státní zástupkyně nahlížet ani na ty dovolatelovy výhrady, které se týkají otázky vedení účetnictví společnosti M. Š. z hlediska jejího postavení daňového poplatníka, tak i případného podezření, že odcizená hotovost byla nelegálního původu. Je na místě zdůraznit, že předmětem dovolatelova trestního stíhání a následného uznání jeho viny předmětným zločinem byl klamavý způsob, kterým postupoval při zneužití svého přátelského vztahu s P. A. Soudům tak nelze důvodně vytýkat, že nesprávně přiznaly poškozenému M. Š. náhradu škody, protože tak učinily za stavu, když posouzení legitimity nabytí majetku poškozeného, ať již při výkonu podnikatelské činnosti, popř. mimo něj, spadá do jiného typu řízení.
17. Dále státní zástupkyně konstatovala, že pod dalším bodem odůvodnění dovolání označeným jako „nesprávné právní posouzení skutku“ byl dovolatelem uplatněn tentýž argument s tím, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty musí být prokázána výše způsobené škody na legálním majetku poškozeného. Takto odůvodněná námitka není podřaditelná pod poukazovanou zákonnou variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel jejím prostřednictvím nevytýká nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného (případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví) na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Přisouzenému skutkovému podkladu neodpovídá ani ta námitka, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou, zda svědkyně P. A. byla v daném případě poškozenou nebo spolupachatelkou, neboť jmenovaná v žádném z uvedených procesních postavení v předmětném trestním řízení nevystupovala.
18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že dovolatel nepoukázal kvalifikovaným způsobem na vadu zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně a uvedený dovolací důvod tak byl aplikován pouze formálně.
19. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
26. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
27. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká ve skutečnosti nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění a porušení zásady in dubio pro reo, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy (a závěry) k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a výlučně v návaznosti na vlastní skutkové závěry pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
28. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
29. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
30. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními z hlediska právního posouzení, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to zejména ve svědeckých výpovědích svědkyň P. A., K. A. a R. B. a podpůrně ve svědecké výpovědi M. Š. ve spojení se sděleními jednotlivých bankovních institucí ohledně účtů obviněného a výpisy z účtů svědkyň P. A. a K. A. a R. B., patřičné obsahové ukotvení. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z daných důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
31. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice tvrdil „nesprávné hmotněprávní posouzení“ a „nesprávné právní posouzení skutku“ , avšak tuto svou argumentaci vystavěl na líčení odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení. Proto zde primárně postačuje odkázat na odůvodnění soudních rozhodnutí v dané věci. Přesto dovolací soud považoval za vhodné se stručně k uvedenému vyjádřit.
32. Obviněný tvrdil pochybení soudu spočívající v tom, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly hmotně právním posouzením údajně vzniklé škody, a nezjistily, komu vlastně vznikla škoda a v jaké výši. Přitom rozporoval závěry soudů nižších stupňů vyvozené z výpovědi poškozeného M. Š. a ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, daně.
33. Jeho argumentace zde představuje skutkovou polemikou se zjištěným skutkovým stavem, když dovolatel předkládá vlastní verzi hodnocení daných důkazů. Dovolatel zde nezpochybnil naplnění znaku trestného činu „způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Nenamítl nesprávné použití hmotněprávního ustanovení o přiznání nároku poškozenému, nýbrž měl za to, že nárok poškozeného není provedeným dokazováním náležitě podložen.
34. Z provedeného dokazování již soud prvního stupně učinil správné zjištění (v kontrapozici k námitkám dovolatele) mimo jiné o tom, že poškozený M. Š. přechovával ve svém trezoru velké množství hotovosti v řádu milionů korun českých. Oproti tomu finanční situace svědkyně P. A. nemohla být nikterak dobrá, rozhodně nemohla disponovat finančními prostředky v množství, v němž je odňala z trezoru poškozeného M. Š. (srov. str. 33 odst. 36 odůvodnění soudu prvního stupně). Na základě znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, odvětví ekonomická různá se zvláštní specializací daně, Ing. Petry Petrusové, pak soud prvního stupně dále nezávadně zjistil, že za projednávané období měl svědek M. Š. prokazatelně příjem v hotovosti ve výši 20 milionů Kč, který mu byl vyplacen z pokladny společnosti M. Š. Z daného důvodu soud prvního stupně přiznal poškozenému náhradu škody právě ve výši 20 milionů Kč, jakožto částku, jejíž výše byla bez pochyb prokázána.
35. Dovolatel v dané souvislosti nastínil, že podle jeho názoru měl soud prvního stupně započíst na náhradu škody částku ve výši 12 milionů Kč, kterou se svědkyně P. A. zavázala uhradit společnosti M. Š. a naznačil „možnost“ nezákonně získaných finančních prostředků, a že by přiznaný nárok na náhradu škody mohl sloužit jako právní titul jejich legalizace (srov. jeho formulaci na str. 4 dovolání „pakliže bychom přitom připustili možnost,…., tj. že finanční prostředky, které svědkyně P. A. brala v trezoru poškozeného M. Š., nemusely být legálně získanými ...“ ).
36. Obviněný v této námitce vybočil z rozsahu předmětného trestního řízení. Prohlášení poškozené ze dne 21. 6. 2018 (č. l. 536 spisu), na které zřejmě poukazuje, představuje jednostranné prohlášení svědkyně P. A. ke společnosti M. Š. a nikoli ve vztahu k samotnému poškozenému M. Š. Pokud svědkyně následně uzavřela závazkový vztah se společností M. Š., tj. Dohodu o změně závazku a o způsobu jejího splacení (č. l. 537 spisu), tak ani jmenovaná dohoda nezavazuje osobu obviněného z hlediska jeho trestného jednání, pro které byl (on) uznán vinným ve zde posuzované věci, nýbrž zavazuje výlučně jmenovanou svědkyni na základě jejího odlišného jednání, pro které nebyla tato svědkyně stíhána ve zde projednávaném trestním řízení. Jmenovaná svědkyně uzavřela daný závazkový vztah s právnickou osobou společností M. Š., tj. s odlišným právním subjektem, než je fyzická osoba M. Š., který vystupuje ve zdejším trestním řízení jako poškozený. Daná okolnost tak není relevantní pro rozhodování o nároku na náhradu škody v tomto trestním řízení.
37. Co se týče úvahy obviněného o nelegálnosti předmětných finančních prostředků v trezoru M. Š., legalizaci výnosů z trestné činnosti a způsobu vedení účetnictví společnosti M. Š., pak nutno říci, že se jedná toliko o domněnky obviněného, jež za soudy zjištěného skutkového stavu nejsou relevantními pro předmětné trestní řízení. Dodat lze, že předmětem jeho trestního stíhání bylo (zjednodušeně řečeno) jeho klamavé jednání, jímž uváděl v omyl zejména svědkyni P. A. a ke škodě cizího majetku (zejména poškozeného M. Š.) se obohatil.
38. Ze zjištěného skutkového stavu obviněný vybočil rovněž námitkou, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou, zda svědkyně P. A. byla v daném případě poškozenou nebo spolupachatelkou. Nehledě na to je třeba konstatovat, že tuto otázku soudy nižších stupňů nezávadně vyřešily, přičemž postačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. body 25-32 odůvodnění soudu prvního stupně a body 8-12 odůvodnění soudu druhého stupně).
39. Nejvyšší soud uzavírá, že nelze činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
40. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
41. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
42. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V důsledku toho nepřicházela v úvahu jejich subsumpce ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
43. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu