ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.649.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 649/2021-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněné J. H., roz. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 11 To 40/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 61/2020, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 11 To 40/2021. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 4 T 61/2020, byla J. H. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou pokračujícím přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena za tento trestný čin podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 11 To 40/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 11 To 40/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítla, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, kterým byla uznána vinou. Dovolatelka má za to, že soud prvního stupně a ani soud odvolací ve svých rozhodnutích neuvedly, jaké konkrétní údaje, jí uvedené ve stížnosti na chování poškozené, byly nepravdivé a ani popis skutku, jak je uveden v rozhodnutích, neidentifikuje, které údaje jsou nepravdivé. Má za to, že soudy obou stupňů rozhodly, že obviněná sdělila nepravdivý údaj, aniž by označily, která část stížnosti takový údaj obsahovala. Dále vyjádřila své přesvědčení, že závěry obou soudů o nepravdivosti údajů uvedených ve stížnosti vyplývají pouze z toho, že jejich pravdivost nebyla dovolatelkou prokázána. Rovněž namítla, že poškozené sice vznikly nepříjemnosti, ale nikoli ve značné míře a nedošlo tak k naplnění objektivní stránky trestného činu. K subjektivní stránce uvedla, že pro její naplnění se ve skutkových zjištěních soudů nenachází dostatečné podklady a zákonem požadované zavinění tak nebylo prokázáno. Dále má za to, že soudy měly aplikovat subsidiaritu trestní represe a s ní související zásadu ultima ratio, jelikož její skutek nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby došlo k aplikaci trestní práva. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejdříve ve svém vyjádření uvedl, že obviněná z velké části opakuje námitky, které již uplatnila ve svém odvolání a se kterými se soudy obou stupňů vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí a dále uvedl, že obviněná činí i námitky nové, kterými brojí proti popisu skutku a se kterými se on ztotožňuje. V této souvislosti poukázal na to, že argumentace soudů ohledně nepravdivosti a naplnění subjektivní stránky se nijak nepromítla do popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu a popis skutku tak neobsahuje všechny nezbytné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, k čemuž dále uvedl celou řadu judikátů, zabývajících se popisem skutku. Dále má za to, že popis skutku v předmětné věci neobsahuje nic, z čeho by bylo možno dovodit prokázání nepravdivosti tvrzení obviněné a i její srozumění s nepravdivostí předmětných stížností v době jejich podání a až teprve odůvodnění předmětných rozhodnutí obsahují skutkové okolnosti a závěry, ale i ty jsou nekonzistentní. Vzhledem k výše uvedenému, nepovažoval státní zástupce za nezbytné vyjádřit se k ostatním námitkám obviněné a závěrem tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněných je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněnou jsou většinově obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci její obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovala mj. na to, že skutek nebyl prokázán; kromě výpovědi poškozené neexistuje jediný důkaz, který by obviněnou usvědčoval; míra ohrožení nebyla dána ve značné míře; měla být uplatněna subsidiarita trestní represe atd.] . Na námitky, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, zmíněné soudy reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí [soud prvního stupně v bodech 20 – 22 svého rozsudku a odvolací soud v bodech 7 - 9 svého usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly , jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. V souvislosti s předmětnou trestní věcí a argumentací obviněné, byť na ni již reagovaly soudy nižších stupňů (viz bod 9) je nutno uvést, že trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Posuzování znaků uvedeného trestného činu a naplnění subjektivní stránky se Nejvyšší soud věnoval např. v rozhodnutí ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, které se velmi podrobně zabývalo posouzením věci, kdy pachatel při podání vysvětlení k dopravnímu přestupku v písemném vyjádření uvedl nepravdivé údaje k chování jednoho z policistů (měl z něj být cítit alkohol a bezdůvodně pachatele na místě zdržoval), přičemž uvedené rozhodnutí rovněž reagovalo na problematiku „neveřejného projednání“, a v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval „ na tomto závěru nic nemění, že se tak stalo formou vyjádření v přestupkovém řízení, které je neveřejné, když obviněný právě s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom, že takto označené jednání poškozeného bude přešetřováno přinejmenším jeho nadřízenými, což může ohrozit profesní pověst poškozeného jak u nadřízených, tak i u jeho kolegů (kteří v takovém případě právě za účelem prošetření celé věci budou příslušnými orgány vyslýcháni za účelem zjištění okolností projednávání přestupku s obviněným) a že povinností nadřízených v případě, že tvrzení obviněného nebudou spolehlivě vyvrácena, bude dokonce i podat na poškozeného trestní oznámení“. Podobně v rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 748/2012 odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dovolání pachatele odsouzeného pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že na základě jeho písemné stížnosti ze dne 6. 4. 2010, zaslané řediteli Městské policie v XY, ve které obvinil P. S. jako strážnici městské policie, z korupčního jednání, kterého se měla dopustit vůči jeho osobě dne 31. 3. 2010 při řešení dopravního přestupku, kdy mu nabízela udělení pokuty bez bloku v nižší výměře, než stanoví příslušný zákon, když v důsledku této skutečnosti někteří strážníci nechtěli s poškozenou sloužit, aby se nedostali do nějakých problémů, a vážným způsobem ohrozil její pracovní poměr, přičemž však interním šetřením tato skutečnost nebyla prokázána. V dalším rozhodnutí ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 489/2017 vyjádřil Nejvyšší soud názor, že přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku je ohrožovacím deliktem, takže ke vzniku trestní odpovědnosti se nevyžaduje vznik následku. Podal-li pachatel zjevně bezdůvodný podnět k veřejné prověrce osoby zastávající celospolečensky významnou pozici ke zjištění míry jejího ovlivnění návykovou látkou v pracovní době, představuje sdělení zmíněného vědomě nepravdivého údaje významné ohrožení pověsti poškozené osoby na veřejnosti. Současně je uvedený údaj způsobilý poškodit jí v zaměstnání či přivodit ztrátu tohoto zaměstnání [Nejvyšší soud však musí podotknout, že i v případě případného odkazu na taková rozhodnutí, je nutno se seznámit nejen s ev. právní větou, ale také s podstatou dovolání a skutečnými důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto ].
11. Z výše uvedených rozhodnutí je patrné, že případy nepravdivého osočení osob vykonávajících společensky významnou činnost z výkonu této činnosti pod výrazným vlivem alkoholu, nebo jiných návykových látek, lze považovat za spáchání přečinu pomluvy i v případech, kdy je toto sdělení adresováno nadřízeným, či kontrolním orgánům příslušným k řešení podobného oznámení. S ohledem na povahu písemného sdělení obviněné („ třikrát zavrávorala a opřela se o vůz…, kouřila v otevřeném kufru policejního auta…., opakovaně si zapalovala cigaretu při zajišťování stop…, klepaly se jí ruce…, mohlo se jednat o abstinenční příznak závislosti na návykových látkách… atd.“ ) se může jevit jako plně přiléhavá použitá právní kvalifikace přečinu pomluvy. Oproti námitkám, které se staly předmětem posouzení nižšími soudy, však obviněná v dovolání nově namítá, že „soud prvního stupně, ani soud odvolací však ve svých rozhodnutích neuvedly, jaké konkrétní údaje uvedené ve stížnosti byly nepravdivé, a tedy prostřednictvím jakých údajů došlo k naplnění znaků trestného činu“ .
12. Námitce, které tedy Nejvyšší soud musí přisvědčit, je námitka chybného či neúplného popisu skutku [poslední věta bodu 11 shora (mj. bod 6 dovolání – „popis skutku, jak je uveden také neidentifikuje, které údaje jsou nepravdivé)], jelikož popis skutku ve skutkové větě výroku o vině musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Podle §120 odst. 3 tr. ř. „ výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání… “. V přezkoumávané trestní věci je patrný zcela nedostatečný popis skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a to zejména ve vztahu, která sdělení obviněné jsou nepravdivá a schopná tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu. V souvislostí s respektováním ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. lze rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 434/07, případně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1551/2018.
13. Lze tak shrnout, že na základě takto vymezených zásad soudy v projednávané věci nepostupovaly a je nerespektovaly, neboť u přečinu, jímž obviněnou uznaly vinou, důsledně neposuzovaly naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu pomluvy, jimž byla obviněná uznána vinnou. Porovná-li se totiž popsaný skutek se znaky skutkové podstaty přečinu podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé, že popis skutku neobsahuje dostatek podkladů pro závěr, že znaky tohoto přečinu byly naplněny, když v uvedených skutkových zjištěních nejsou dostatečně obsaženy a vyjádřeny všechny skutečnosti a okolnosti rozhodné z hlediska závěrů o naplnění všech znaků uvedené právní kvalifikace, jak k prokázání nepravdivosti jejich tvrzení, tak i jejího srozumění s nepravdivostí předmětných stížností v době jejich podání.
14. K právní kvalifikaci jednání obviněné je vhodné závěrem uvést, že přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Podle této skutkové podstaty je znakem objektivní stránky sdělení nepravdivého údaje, jímž je informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to, byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Musí jít o sdělení údaje nepravdivého, a proto sdělení pravdivých skutečností, byť k němu došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou. Nepravdivý údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem) pomlouvané osoby, jejích vlastností nebo smýšlení a musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). K tomu, aby byly naplněny znaky objektivní stránky trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, musí být sdělení nepravdivého údaje schopno ohrozit poškozeného ve značné míře. Nepostačuje tedy ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Protože jde o trestný čin ohrožovací, je třeba hodnotit též další hrozící následky a s nimi související okolnosti, nikoli jen následky skutečně vzniklé. Zákonným znakem trestného činu pomluvy je též skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý, přičemž jde o skutkovou okolnost, která musí být obsažena v popisu skutku, v němž je trestný čin pomluvy spatřován (srov. usnesení nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, sv. 24, pod č. T 560).
15. Znakům „sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů“ by zdánlivě mohla odpovídat část, v níž je popsáno, že obviněná „podala písemné podání, v němž uváděla…přičemž provedeným šetřením…nebylo zjištěno v postupu policistky žádných závad…byly v plném rozsahu vyhodnoceny jako nedůvodné“. Toto skutkové zjištění je však nedostačující, protože v něm absentuje především jakákoliv konkretizace těch „nepravdivých údajů“, o něž se v projednávané věci jednalo. Znak skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku „nepravdivý údaj“, je právním pojmem, který soud učiní na základě dalších zjištěných skutkových okolností, jež nejprve musí vyhodnotit a posoudit.
16. S ohledem na výše konstatovaná fakta lze dospět k závěru, že popis skutku, který měla dovolatelka spáchat, je zcela nedostatečný, nevyjadřuje naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku (jak po stránce objektivní, tak i subjektivní) a neodpovídá zákonným požadavkům kladeným na výrokovou část odsuzujícího rozsudku.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. 11 To 40/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu