ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.663.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 663/2021-1921
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, státní příslušník Litevské republiky, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 2 To 110/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 10/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 80 T 10/2020-1539, byl obviněný A. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (pod bodem 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně, spolu s obviněnými „D. P., A. S., E. J., A. S.“) a odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále k trestu vyhoštění (podle §80 odst. 2 tr. zákoníku) ve výměře deseti let. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Mimo jiné také k odvolání obviněného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 2 To 110/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu (z podnětu všech podaných odvolání) a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný zmíněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným pod bodem 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku formou účastenství, a to pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou [podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] a dále podle §80 odst. 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění ve výměře deseti roků. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 2 To 110/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Odvolacímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou jeho viny a jeho obhajoba nebyla žádným důkazem vyvrácena, když obecné soudy neuvěřily jeho obhajobě, avšak samy neoznačily spolehlivé důkazy jeho vinu prokazující, ale pouze povrchně se s touto otázkou vypořádaly. Následně v dovolání cituje zmiňované pasáže z rozhodnutí odvolacího soudu. Tomuto soudu vytýká, že sice jeho jednání posoudil pouze jako pomoc k předmětnému trestnému činu, ale ani tak jeho závěry (myšleno odvolacího soudu) neodpovídají realitě, neboť obviněný žádný lup spolu s obviněným S. nepřevzal. Dále poukazuje na to, že odvolací soud neuvedl žádný konkrétní důkaz, který by prokazoval jeho vinu pomocníka. Podle dovolatele převzal odvolací soud skutkové závěry nalézacího soudu, aniž by je podrobil patřičné revizi. Vzhledem k tomu, že odvolací soud převzal skutkové závěry nalézacího soudu a tento skutkový stav nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po stručné rekapitulaci dosavadního trestního stíhání a dovolání obviněného uvedla, že obviněný uplatňuje obsahově totožné námitky, které jsou součástí jeho obhajoby od samého počátku trestního řízení. Dále vyjádřila svůj souhlas se závěry odvolacího soudu (viz bod 5 vyjádření státní zástupkyně), přičemž poukazuje na důkazy, kterými bylo podle jejího mínění vyvráceno tvrzení obviněného o jeho zcela náhodném výskytu v hotelu i jeho propojení s dalšími spoluobviněnými (vzájemnými telefonními kontakty atd.). Podle jejího mínění nebyl naplněn obviněným uplatněný dovolací důvod, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265dodst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, a to ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou obsahově shodné, ne-li identické s námitkami, které uplatňoval v průběhu svého trestního stíhání. Již v řízení před nižšími soudy poukazoval mj. na to, že zcela náhodně se seznámil se spoluobviněným „A.“; tomu pak půjčil 2 000 Eur a do zástavy od něj převzal hodinky, o kterých nevěděl, že pocházejí z trestné činnosti; nevěděl ani o tom, že má spoluobviněný v držení další hodinky; v Ústí nad Labem byl poprvé, přijel tam sám vlakem; jeho obhajoba nebyla žádným důkazem vyvrácena; nebylo prokázáno, že by od pachatelů loupeže převzali lup atd. (viz též rozsudek soudu prvního i druhého stupně). Uvedenými námitkami se soudy nižších stupňů však zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí a zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně a logicky dovolateli vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o jeho účasti na loupeži (bod 1 výroku rozsudku). Například v bodech 65) či 74) poukazuje na skutečnosti, které nelogickou obhajobu obviněného vyvrací [je s podivem, že obviněný tvrdí, že jako obchodník, který jel do České republiky nakupovat starý nábytek, aniž by měl bližší kontakty na prodejce, místo vyhledávání těchto prodejců a burz na internetu sleduje spíše pornografické stránky atd.].
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též body 3 a 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného mj. ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. S ohledem na skutečnost, že se Nejvyšší soud plně ztotožnil s logickými úvahami soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, přičemž toto hodnocení nevykazuje znaky libovůle v neprospěch obviněného, není jeho povinností reagovat na opakující se námitky obviněného (viz shora a též body 3, 9 a 10), když soud prvního stupně obviněnému v odůvodnění svého rozsudku jasně a logicky vysvětlil, proč neuvěřil jeho obhajobě např. ohledně jeho náhodného výskytu v hotelu E. (viz bod 95), ohledně náhodného výskytu v Praze na nádraží (bod 96), cestování a shánění nábytku – místo toho sledování pornostránek (bod 98), ohledně náhodného výskytu v Ústí nad Labem patrně 27. nebo 28. 10., když bylo naopak prokázáno, že tam byl 30. 10. 2019 (bod 99), ohledně jeho cesty do Německa, zajištění hodinek pocházejících z trestné činnosti atd., přičemž s uvedenými skutkovými závěry se ztotožnil také odvolací soud. Toto jsou pouze fragmenty z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kterými v kontextu s dalšími v rozsudku uvedenými, vyvrátil obhajobu obviněného a na které navázal v rámci své argumentace odvolací soud např. v bodech 12) a 13) svého rozsudku.
13. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, a to ani s vyšší dávkou tolerance, jak by mohlo vyplývat z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
14. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci, jak upřesnil ve svém rozsudku soud odvolací.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu