ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.88.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 88/2021-751
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. Ž., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 76/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 7 T 2/2020, byl obviněný R. Ž. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v období od počátku měsíce dubna 2019 do dne 19. 05. 2019 ve Věznici VS ČR V. na ubytovně „XY“ v cele číslo XY, kde společně s poškozeným L. E., nar. XY, vykonávali trest odnětí svobody, poškozeného, vědom si, že ho tím vystavuje ponížení a bezmoci, protiprávně nutil, aby činil vše, co po něm požadoval, když jej nejprve úderem dlaní do obličeje přiměl k vyprání svého prádla, včetně trenýrek a ponožek, k jehož praní byl následně poškozený opakovaně, pokud to případně nechtěl udělat, donucen fyzickým napadením nebo jeho pohrůžkou, když ho obžalovaný několikrát udeřil nebo naznačil, že ho udeří, a proto pak prádlo obžalovanému nadále pral již automaticky, dále ze strachu z možného dalšího fyzického násilí ze strany obžalovaného, neboť tento jej v nejméně deseti případech na stejné cele nebo v dílnách věznice, když subjektivně seznal, že poškozený udělal něco jinak, než si představoval, napadl kopy nohou a údery rukou do různých částí těla, kdy mu tím v jednom případě způsobil krvácení z nosu, podle pokynů obžalovaného na jejich společné cele uklízel, umýval nádobí, dále nechodil sledovat televizní program, nelehal si na svou postel, nesedal si na židli, když mu to obžalovaný zakázal, a poprvé dne 11. 4. 2019 musel obžalovanému provést manuální masturbaci penisu až do vyvrcholení, kdy ho k tomu obžalovaný donutil uchopením za pravou ruku, kterou mu u toho držel tak silně, že neměl možnost ji ze sevření vytrhnout, následně pak z obavy, aby jej nezbil, musel masturbaci penisu obžalovanému provádět v průběhu měsíce dubna 2019 minimálně obden a v průběhu měsíce května 2019 téměř každý den, a dále v přesně nezjištěný den během uvedeného období poškozeného údery dlaní do obličeje a údery do oblasti žeber donutil, aby strpěl, když ležel na posteli na břichu, aby obžalovaný nad ním zaklekl, a až do vyvrcholení vykonal anální pohlavní styk, před kterým si poškozený musel natřít anální otvor krémem, přičemž poté na něm obžalovaný obdobným způsobem vykonal anální pohlavní styk ještě v dalších třech případech, když poškozený se obžalovanému podrobil s obavy, aby nebyl obžalovaným fyzicky napaden, čímž mu obžalovaný hrozil, a v nejméně v šesti případech musel obžalovanému poté, co mu tento natlačil hlavu do rozkroku, sát obnažený penis, a následně mu až do vyvrcholení penis masturbovat, a v jednom případě olizovat anální otvor a varlata, přičemž to vše poškozenému působilo těžké příkoří, kdy příkoří prožíval s intenzivními pocity ponížení a bezradnosti.“
3. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti uhradit na náhradu nemajetkové újmy poškozenému částku 100 000 Kč.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 76/2020. Podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině a ochranném opatření z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 7 T 2/2020, odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému L. E. nemajetkovou újmu v částce 50 000 Kč za způsobené duševní útrapy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ve věci je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud podle něj rezignoval na kritické zhodnocení výpovědi poškozeného, resp. se nevypořádal dostatečně se skutečnostmi uvedenými v odvolání. Formálně sice doplnil dokazování o psychiatrický posudek „ obviněného “ (správně by mělo být uvedeno „poškozeného“), znalkyni MUDr. Ernestovou však osobně v situaci, kdy poškozený dříve nepravdivě popřel samotnou existenci svého psychiatrického vyšetření, nevyslechl a neprověřoval další zásadní skutečnosti, ač tak učinit měl. Obviněný k tomu připomněl, že opakovaně navrhoval výslech speciálního pedagoga k možnému prokázání „patologického lhářství“ poškozeného. Jestliže se odvolací soud ztotožnil s argumentem krajského soudu, že navrhovaný výslech není nutný a relevantní proto, že hodnocení bylo vypracováno hned po nástupu poškozeného do výkonu trestu, odporuje to principům spravedlivého procesu a je to nelogické. Zjištěná psychiatrická diagnosa poškozeného je trvalá a neléčitelná, tudíž i zjištění o osobnosti poškozeného učiněná při nástupu do věznice jsou pro hodnocení věrohodnosti využitelná.
7. Podle dovolatele je „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů učiněných ze znaleckého posudku znalce PhDr. Jiřího Klabana, jenž byl znalcem doplněn ústně u hlavního líčení“. Znalec nebyl schopen objasnit základní parametry testovacích metod a použité metody verifikovat. Závěr odvolacího soudu, že znalec „velmi jistě a jasně obhájil svůj znalecký posudek u hlavního líčení“ z provedeného dokazování nelze učinit. Odvolací soud rovněž ignoroval skutečnost, že ze znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. Zvěřiny nevyplývá zjištění o těžké asociální poruše osobnosti obviněného ve smyslu §123 tr. zákoníku. O těžké asociální poruše nesvědčí ani závěry znalce Doc. PhDr. Laška, CSc.
8. Podle obviněného oba rozsudky kolidují s principem presumpce neviny a z něho plynoucího pravidla in dubio pro reo. Stupeň jistoty „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“ v tomto řízení nebyl dosažen. Princip presumpce neviny byl opakovaně porušen i v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku PhDr. Jiřího Klabana. Při zachování zásady presumpce neviny znalci nepříslušelo hodnotit, zda to bylo právě jednání obviněného, které mělo vliv na psychický stav poškozeného a které zanechalo trvalé následky. Znalec měl maximálně zkoumat, zda se u poškozeného psychické trauma vyskytuje, jak dlouho trvá a jaké má případné projevy. Hodnocení důkazů ze strany znalce zakládá závažné porušení práv obviněného. Znalec totiž před provedením vlastního dokazování soudem presumoval podle zadání policie vinu obviněného.
9. Obviněný dále namítl, že ve věci jsou opomenuté důkazy, a opětovně i tzv. extrémní nesoulad. Postup soudů označil za rozporný se zásadou volného hodnocení důkazů. K závěru odvolacího soudu, podle něhož krajský soud nepochybil, když neprovedl výslech svědků K. M., J. D. a D. Ž., uvedl, že podle jeho názoru je postačující písemný důkazní návrh na provedení těchto důkazů, přičemž není nezbytně nutné, aby tento důkazní návrh byl explicitně učiněn ještě jednou na konci hlavního líčení. Za opomenuté důkazy označil i neprovedení výslechu matky poškozeného (tento výslech byl navrhován k upřesnění její výpovědi z přípravného řízení, a to zejména k otázce, jak a kým měla být informována o stíhaném skutku), výslechu speciálního pedagoga k doložení enormního lhaní poškozeného a výslechu psychiatričky MUDr. Ernestové.
10. Dovolatel pak ještě tvrdil, že ve věci je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence, když v řízení nebyla prokázána existence jeho těžké asociální poruchy. Kdyby u něho znalec Doc. MUDr. Zvěřina skutečně diagnostikoval těžkou asociální poruchu, zcela jistě by jej necharakterizoval jako osobnost s pouhými rysy disociality a simplexnosti. Krom toho Doc. MUDr. Zvěřina u něho žádné testování neprováděl, na rozdíl od znalce Doc. PhDr. Laška, CSc. Závěry znaleckého posudku druhého z uvedených znalců zpochybňují i údaj o výrazné agresivní pohotovosti obviněného a jeho nebezpečnosti na svobodě. K tomu navíc znalec Doc. MUDr. Zvěřina na str. 3 doplnění svého posudku konstatuje, že nebezpečnost obviněného za pobytu na svobodě není výrazně vyhraněná. Pochybnost o objektivnosti závěrů Doc. MUDr. Zvěřiny je navíc vyvolána jejich podmíněností výsledkem tohoto trestního řízení, když v doplnění znaleckého posudku znalec na str. 3 uvedl, že „pokud se posuzovaný současného trestního jednání, ze kterého je obviněn, vůbec nedopustil, pak shora uvedené úvahy se k jeho případu nevztahují“ . Závěr o existenci těžké asociální poruchy obviněného nelze činit ani na základě jedné odpovědi MUDr. Zvěřiny na sugestivní dotaz státního zástupce, když ostatní důkazy pro tento závěr nesvědčí.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 76/2020, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. 7 T 2/2020, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
12. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný v dovolání vznesl námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, protože se týkají samotného procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Neuplatnil hmotně právní námitky v tom směru, že by soudy zjištěné jednání koncentrované ve skutkové větě výroku o vině nenaplnilo znaky jemu přisouzených trestných činů. Ve výjimečných případech může Nejvyšší soud vstoupit do skutkového základu rozhodnutí, neboť jeho zásah je nezbytný proto, aby byl dán průchod právu na spravedlivý proces. Ze skupin vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, dovolatel ve svém dovolání zmiňuje kategorii opomenutých důkazů a libovůli soudů při hodnocení důkazů.
13. K námitce obviněného, že nebyla dostatečným způsobem zjišťována věrohodnost poškozeného a že z výslechu poškozeného nelze vyvodit závěr o jeho vině, přičemž existují důkazy (zejména zpráva speciálního pedagoga o poškozeném), které jsou v rozporu se závěry znaleckého posudku znalce PhDr. Jiřího Klabana, státní zástupkyně zdůraznila, že závěry znaleckého zkoumání poškozeného nejsou v rozporu se zprávou speciálního pedagoga. Bylo prokázáno, že výpověď poškozeného nebyla ovlivněna mstou, návodem či sugescí. Soud při hodnocení věrohodnosti poškozeného nepřihlížel pouze k závěrům uvedeného znaleckého posudku, ale hodnotil veškeré okolnosti.
14. Soudy se podle státní zástupkyně řádně vypořádaly též se všemi důkazními návrhy obviněného. Dokazování nebylo třeba doplnit, neboť všechny obviněným navrhované důkazy byly nadbytečné. Pokud soudy k návrhu obviněného důkazy neprovedly, svůj postup řádně vysvětlily. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ani námitka obviněného, že soudy nehodnotily důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uvedená zásada je zásadou procesního charakteru, nikoli zásadou vztahující se k hmotněprávnímu posouzení věci. Pokud se v posuzované věci soudy přiklonily na základě rozboru důkazní situace k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
15. Pokud jde o námitky zpochybňující skutková zjištění soudů, ty obviněný podle státní zástupkyně založil na své vlastní od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Smyslem řízení o dovolání ale není znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a přehodnocovat důkazy a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k argumentaci obviněného vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Připomněla, že mu byla vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložena zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, a zdůraznila, že u něho byla znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který vypracoval Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, diagnostikována těžká asociální porucha osobnosti. Znalecký posudek obviněného definoval jako asociálního, nebezpečného a bezohledného psychopata. Dále zmínila trestní minulost obviněného s tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody strávil více jak 20 let a přisouzené trestné činnosti se dopustil v rámci výkonu trestu odnětí svobody, kdy slabšího jedince násilnou agresivitou donutil podrobit se jeho zájmům a potřebám, a to dokonce i v sexuální oblasti. Pokud u něho byla diagnostikována těžká asociální porucha osobnosti, nelze očekávat, že by ochranné léčení přineslo nějaký posun ve smyslu léčby, neboť poruchy osobnosti léčením v zásadě korigovat nelze. Obviněný je tedy podle státní zástupkyně právě tou osobou, které je zabezpečovací detence určena.
17. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. c) tr. ř.].
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 2 To 76/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Podle dovolacího důvodu podle §265g odst. 1 písm. j) tr. ř. je možné dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Předmětný dovolací důvod směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném dovození splnění hmotněprávních podmínek při ukládání ochranných opatření, přičemž dovolací soud, obdobně, jak je tomu v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí vycházet ze zjištěného skutkového stavu v rámci trestního řízení - výjimkou je pouze případ tzv. extrémního nesouladu. Jeho úkolem tak je zjistit, zda nebyla porušena hmotněprávní ustanovení při ukládání ochranného opatření v rámci již zjištěného skutkového stavu.
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Vzhledem k tomu, že dovolatel ve svém podání uplatnil dva dovolací důvody, rozčlenil Nejvyšší soud svoji reakci na ně následovně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání k uvedenému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení presumpce neviny (a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a výlučně v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
27. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
28. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
29. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
30. Nejvyšší soud však shledal, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
31. K námitce obviněného vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
32. V dané věci soudy nižších stupňů neprovedly obhajobou navrhovaný výslech svědků jmenovaných v dovolání obviněného a jím jmenované znalkyně. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností (a že tedy další důkazy byly již nadbytečné). V konkrétnosti pak lze doplnit následující. Obviněný sice před hlavním líčením navrhl mimo jiné výslech svědků K. M., J. D. a D. Ž., v závěru posledního hlavního líčení, v němž bylo prováděno dokazování, však prostřednictvím svého obhájce navrhl pouze výslech speciálního pedagoga pana S. a matky poškozeného a dále vyžádání psychiatrického posudku z řízení, ve kterém bylo nařízeno ochranné protitoxikomanické léčení poškozeného, případně připojit dotčený trestní spis. Jiné návrhy zde ze strany obhajoby nebyly uplatněny a uvedené návrhy soud zamítl. Za tohoto stavu věci, kdy návrhy na výslech jmenovaných svědků nebyly v závěru hlavního líčení učiněny, resp. na nich nebylo trváno, nelze nalézacímu soudu vytýkat, že se jimi nezabýval. Jestliže obviněný navrhl výslech speciálního pedagoga, opatření psychiatrického posudku poškozeného z jiné věci, a výslech matky poškozeného, s těmito návrhy, jež soud prvního stupně zamítl, se také dostatečně vypořádal (vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptovaný návrh obviněného na doplnění dokazování za důkazně nadbytečný), jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku (viz str. 13 bod 38.). Navíc výpověď matky poškozeného byla u hlavního líčení se souhlasem stran (tedy i obviněného) přečtena podle §211 odst. 1 tr. ř.
33. Odvolací soud pak ve veřejném zasedání konaném o odvolání doplnil dokazování mimo jiné kopií znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Zuzany Petr Ernestové o duševním stavu poškozeného L. E. ze dne 13. 7. 2018 (č. l. 624, 632) a rozhodl, že návrhy na dokazování učiněné obhajobou (tedy včetně návrhu na výslech jmenované znalkyně se jako nadbytečné zamítají (srov. č. l. 619), přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí nadbytečnost obhajobou navrhovaných důkazů dostatečně vyložil. Lze tak shrnout, že dosavadní řízení není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
34. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
35. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědi poškozeného, podpůrně ve výpovědi jeho matky, znaleckých posudcích a listinných důkazech, patřičné obsahové ukotvení. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí (tak tomu bylo v posuzované věci), nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
36. V návaznosti na to lze ve stručnosti konstatovat, že soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly otázkou věrohodnosti poškozeného a nepochybily, pokud v tomto směru opřely své závěry zvláště o znalecký posudek znalce PhDr. Jiřího Klabana. Ten zejména na základě vlastního vyšetření poškozeného dovodil, že u poškozeného nebyly zjištěny sklony ke zkreslování výpovědi, nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci, že neměl sklony k patologické lhavosti, ke zveličování ani bagatelizaci problému. Jestliže dovolatel tvrdil, že znalec nebyl schopen objasnit základní parametry testovacích metod a použité metody verifikovat, pak je třeba konstatovat, že jde o standardní, běžně užívané metody a není tedy důvodu mít znalecký posudek za nedostatečný či přímo nesprávný. Nelze též přisvědčit tvrzení dovolatele, podle něhož měl znalec PhDr. Jiří Klaban porušit princip presumpce neviny tím, že měl podle něj hodnotit, zda to bylo jednání obviněného, které mělo vliv na psychický stav poškozeného a které zanechalo trvalé následky, neboť znalec toliko z hlediska své odbornosti a na základě poznatků plynoucích z jím provedeného znaleckého zkoumání popsal chování poškozeného v návaznosti na jednání obviněného a nikterak nepředjímal jeho vinu. Pokud obviněný odkazoval co do svého tvrzení o nevěrohodnosti poškozeného na komplexní zprávu speciálního pedagoga M. S., pak je třeba nad rámec skutečností zmíněných v rozsudku odvolacího soudu zmínit, že je zde v podstatě toliko jediná věta stran používání lži poškozeným, přičemž zde není tvrzený poznatek nijak blíže konkretizován či rozveden. Nehledě na to je třeba opětovně poukázat na znalecký posudek znalce PhDr. Jiřího Klabana, který závěr o věrohodnosti poškozeného založil na důsledném vyšetření poškozeného za použití, jak již shora řečeno, standardních psychologických metod a již z tohoto hlediska mu je třeba přiznat vyšší míru přesvědčivosti.
37. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného, podpořené také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
38. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
39. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
40. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
41. Dovolatel k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o ochranném opatření, konkrétně pro uložení zabezpečovací detence, když v řízení u něho nebyla prokázána existence těžké asociální poruchy. S jistou mírou tolerance lze tuto argumentaci považovat za formálně relevantní. Nejvyšší soud však ji nemohl přiznat opodstatnění.
42. V daných souvislostech je na místě připomenout, že soud prvního stupně obviněnému uložil vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody též zabezpečovací detenci podle §100 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku.
43. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Uložení zabezpečovací detence podléhá zásadě přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku, podle něhož ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
44. Podle §123 tr. zákoníku se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.
45. V návaznosti na tyto skutečnosti lze konstatovat, že přes výhrady obviněného se soudy s danou otázkou (uložením zabezpečovací detence) řádně vypořádaly.
46. V dané věci vypracoval Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, na obviněného znalecký posudek (srov. č. l. 40 a násl.), včetně jeho dodatku (srov. č. l. 53 a násl.). V závěrech posudku znalec vyslovil, že obviněný „trpí lehkým mentálním defektem s výraznými poruchami chování. Trpí též poruchou osobnosti s rysy simplexnosti, disociality a výrazné agresivní pohotovosti. … Mentální defekt a zcela abnormní povahové rysy s disocialitou a agresivitou činí posuzovaného nepochybně nebezpečným za pobytu na svobodě. Socializace tohoto rizikového recidivisty zcela jistě není příliš perspektivní … Pokud se posuzovaný dopustil inkriminovaných deliktů, doporučuje znalec jako preventivní (nikoliv léčebné) opatření zvážit uložení pobytu posuzovaného v zabezpečovací detenci.“ V dodatku posudku znalec setrval na těchto závěrech a dále navázal, že posuzovaný je pro společnost nebezpečný za pobytu na svobodě, že jeho pobyty na svobodě mezi jednotlivými tresty vězením nejsou nijak dlouhé a popsané duševní poruchy není možné žádnou léčbou příznivě ovlivnit. Pokud se posuzovaný skutečně dopustil inkriminovaných deliktů, pak znalec opětovně doporučil, aby soud v tomto případě zvážil uložení zabezpečovací detence. Znalec také uvedl, že u obviněného je vynucování si sexuálních služeb surovou agresí fyzickou i verbální je zcela v intencích jeho osobnostních anomálních rysů. Náhražkové homosexuální ukájení pohlavních potřeb není podle znalce u heterosexuálů v dlouhodobém výkonu trestu ničím neobvyklým. V hlavním líčení vypověděl jmenovaný znalec shodně se závěry svého písemně podaného znaleckého posudku (viz č. l. 484 a násl. spisu).
47. V intencích zmíněného znaleckého posouzení tak nutno konstatovat, že obstojí závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný trpí předmětnou poruchou osobnosti (těžkou asociální poruchou osobnosti). Dlužno dodat, že mezi nejčastější projevy dissociální poruchy osobnosti patří výrazná neschopnost vnímat pocity druhých a nedostatek empatie, trvající velká nezodpovědnost a nerespektování sociálních norem a závazků, velmi nízká frustrační tolerance a nízký práh pro projevy agresivního chování, neschopnost pocitů viny, nepoučitelnost, neefektivnost uplatňovaných sankcí. Z citovaných charakteristik poruch osobnosti je patrné, že komplex uvedených rysů může tvořit výstižný opis duševní poruchy, kterou má zákonodárce v §123 na mysli pod pojmem těžká asociální porucha osobnosti. (In: Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, 1331-1332s.)
48. V souvislosti s tím pak je třeba připomenout další podstatné zjištění. Obviněný je osobou s bohatou kriminální minulostí, neboť byl již mnohokrát soudně trestán, a to jak pro majetkovou, tak i pro drogovou a násilnou trestnou činnost (opakovaně spáchal trestný čin loupeže). Ve výkonu trestu odnětí svobody strávil více než 20 let. Nyní posuzované trestné činnosti se dopustil právě při výkonu trestu odnětí svobody. Je tedy zřejmé, že dosud uložené tresty na něj neměly dostatečný výchovný účinek. Toto zjištění potvrzuje správnost zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný je osobou trpící těžkou asociální poruchou osobnosti. Za dané situace výrok o uložení zabezpečovací detence obstojí.
49. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu