ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.9.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 9/2021-1637
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněného L. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY (ohlašovna pobytu Městského úřadu XY), proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 10 To 60/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný L. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 5 T 5/2019, uznán vinným pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., dále jen „tr. zák.“) pod bodem 1. a 3. dokonaným a pod bodem 2. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1) až 3) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §242 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 3 T 98/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 10 To 60/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“) proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že tento soudům nižších stupňů vytýká vadné hodnocení důkazů, když „v řízení před soudy nižších stupňů nebyly provedeny takové důkazy a takovým způsobem, že společně a ve vzájemné souvislosti osvědčují ve skutečnosti takový skutkový stav, který je zásadní v rozporu se závěry soudu nižších stupňů“ . Obviněný je přesvědčen, že mu provedenými důkazy vina prokázána nebyla a ani nemohla být prokázána, neboť se trestného činu nedopustil. Toto svoje shora uvedené tvrzení opírá zejména o argumentaci o podstatných rozporech a nevěrohodností výpovědí poškozených, zejména pak poškozené AAAAA (pseudonym), kdy je podle něj zarážející, když poškozené po době minimálně dvanácti let jsou schopny popisovat detailně místo, kde mělo k trestné činnosti dojít apod., což podle jeho mínění svědčí o tom, že se na usvědčení obviněného domlouvaly. Rovněž podle něj nebyla soudy brána v úvahu skutečnost plynoucí ze závěrů znaleckého posudku k hodnověrnosti poškozených, když znalkyně uvedla, že jedna z poškozených má sklony v případě, že si na věc nepamatuje k fabulaci. Závěrem svého dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a následně, aby Krajskému soudu v Plzni věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí nebo sám obviněného zprostil obžaloby.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny v úvahu přicházející důkazy, řádným způsobem je vyhodnotil, přičemž dospěl ke správným skutkovým závěrům. Takto učiněné skutkové i právní závěry soud prvního stupně rovněž přesvědčivě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Státní zástupce dále uvedl, že obdobný závěr lze vyjádřit i ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně. Státní zástupce tak má za to, že obviněným vytýkané vady spočívající v rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů z rozhodnutích soudů obou stupňů dovodit nelze. S ohledem na shora uvedené uzavřel, že obviněný ve svém dovolání v podstatě pouze zpochybnil skutková zjištění soudů obou stupňů, přičemž takto koncipované námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítnuto, pak je nutno dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v řízení před soudem prvního stupně popřel jednání, které mu je kladeno za vinu; všechno jsou to výmysly; holky se na něj domluvily, aby zůstal ve vězení. V odvolání uváděl, že jeho obhajoba nebyla relevantními důkazy vyvrácena; vina mu nebyla dostatečně prokázána; existují rozpory ve výpovědi svědkyně – poškozené AAAAA; poškozené se na něj domlouvaly. Na uvedené námitky reagoval např. soud prvního stupně např. na str. 6-9 svého rozsudku a odvolací soud např. v bodech 56-63 svého usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
10. Tak, jak obviněný ve svém dovolání presentoval své námitky, když mj. uvedl, že ze strany soudů nedošlo k řádnému zhodnocení provedených důkazů a rozhodnutí spočívá pouze na výpovědích poškozených při existenci rozporů v jejich výpovědích, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opřel o shora uvedený dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že jemu za vinu kladený trestný čin nespáchal. K takto formulovaným námitkám je nutno uvést, že nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný opakovaně, jiným způsobem než souloží zneužil osoby mladší patnácti let, svěřené jeho dozoru, zneužívaje jejich závislosti, popř. se v jednom případě o takové jednání pokusil. Argumentuje-li obviněný nevěrohodností výpovědi poškozených, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, shodně jako soudy nižších stupňů, že nevěrohodnost nespatřuje ve výpovědích poškozených, které po celé období trestního řízení vypovídaly zásadně konzistentně, ale naopak ve výpovědích obviněného, která je vedena jeho zřejmou snahou vyvinit se. Namítá-li obviněný ve vztahu k výpovědím poškozených jejich nízký věk v době spáchání předmětného trestného činu, popř. nemožnost zapamatovat si jeho projednávané trestněprávní jednání, Nejvyšší soud uvádí, že v rozporu s tvrzením obviněného o výše konstatovaných údajných rozporech, popř. znaleckým posudkem konstatované snížené nevěrohodnosti poškozené AAAAA, se naopak výpovědi obou poškozených jeví jako souladné a věrohodné. Je sice pravdou, že je možno v těchto výpovědích pozorovat drobné nesrovnalosti - rozpory, ty jsou ovšem vzhledem k nízkému věku poškozených v době spáchaní projednávaného trestného činu, doby, která od spáchání tohoto činu uplynula a intelektu poškozených, pochopitelné.
13. Ohledně údajné nevěrohodnosti poškozené AAAAA, je třeba uvést, že správně již oba soudy nižších stupňů shodně uvedly, že z výpovědi znalkyně v hlavním líčení vyplynulo, že tato neshledala obsahové rozpory ve výpovědích poškozené AAAAA, na základě kterých, by hodnotila tuto poškozenou jako nevěrohodnou. Znalkyně ve vztahu k poškozené AAAAA konstatovala její snížený intelekt a paměťové schopnosti, kdy v tomto směru hodnotila věrohodnost obviněné jako sníženou, nicméně ve vztahu ke skutečně prožitým událostem, tendence fabulace zjištěna nebyla. Zcela naopak, právě díky svému nižšímu intelektu, bylo znalkyní konstatováno, že poškozená není účelného blokování a zkreslování prožitých událostí schopna. Rovněž nebyla zjištěna ani pomstychtivost poškozené AAAAA ve vztahu k obviněnému (viz str. 4 - 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně je rovněž nesporné, kde se jednání obviněného vůči poškozené AAAAA mělo uskutečnit a obviněný patrně přehlédl důkazy provedené za tím účelem soudem prvního stupně (viz str. 7 rozsudku), které prokazují, že dle oznámení matky poškozené ze dne 16. 5. 2003 měl obviněný společnou domácnost opustit. I s ohledem na shora uvedené zjištění, kdy se obviněný snaží znevěrohodnit poškozenou AAAAA (ohledně místa, kde mělo ke spáchání trestného činu dojít - bod 1. výroku rozsudku) lze argumentaci obviněného označit za účelovou.
14. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence, přičemž účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [viz též bod 15 tohoto usnesení].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu