ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.928.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 928/2021-2502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 11 To 267/2020-2378, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 8. 2020, č. j. 1 T 2/2020-2289, uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (spolu s obviněným L. P.). Za tento trestný čin byl obviněný podle §210 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a zkušební doba (podle §85 odst. 1 tr. zákoníku) byla stanovena v trvání tří let a ve smyslu §84 tr. zákoníku byl nad obviněným vysloven po dobu zkušební doby dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Benešově podal obviněný a další spoluobvinění odvolání (L. P., M. P.; obvinění P. V. a O. P. odvolání nepodali), ohledně kterých Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 11 To 267/2020-2378, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k spoluobviněnému L. P. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině pod bodem III., ve výroku o trestu za jednání ad II. a III. a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. ohledně tohoto obviněného (L. P.) znovu rozhodl o jeho vině a trestu, avšak pokud jde o odvolání obviněného [myšleno M. D. (dovolatele)], to podle §256 tr. ř. zamítl, stejně jako odvolání M. P.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že závěr soudů obou stupňů o spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku je chybný, když „rozhodnutí soudu nemá oporu v provedených důkazech“. Obviněný konkrétně uvedl, že v rámci skutkových zjištění nebyla nikterak zohledněna skutečnost, že obviněný ne, že nevěděl o komunikaci spoluobviněného L. P. s poškozenou pojišťovnou prostřednictvím jeho emailové schránky, ale že nevěděl, o čem komunikují, přičemž neměl ani žádný zájem se o to zajímat. Argumentuje dále tím, že pouze vyhověl přání spoluobviněného, aby provize byla zaslána na jeho adresu, neboť spoluobviněný měl u něj dluh a toto byl způsob, jak mu bude kontrolovaně vrácen. V žádném případě nevěděl o tom, že spoluobviněný prostřednictvím jeho emailové schránky jednal o jeho pojistné události a platbě za tuto pojistnou událost. V další části dovolání rovněž namítl, že mu v rozporu se zákonem byla uložena povinnost nahradit podle §85 odst. 2 tr. zákoníku poškozené pojišťovně způsobenou škodu, ačkoliv byla tato poškozená pojišťovna podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem svého dovolání v kontextu uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 11 To 267/2020-2378, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení k námitkám, které obviněný uplatnil, uvedla, že tyto nespadají pod dovolací důvod. K námitce spočívající v nezohlednění skutečnosti, že o emailové komunikaci mezi spoluobviněným L. P. a poškozenou nevěděl, uvedla, že jak z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, tak z odůvodnění soudu odvolacího je zřejmé, že učiněná skutková zjištění byla podrobně zdůvodněna a uvedená námitka obviněného je zcela účelová, vedená výhradně snahou o jeho vyvinění. Dále konstatovala, že uložená povinnost podle §85 odst. 2 tr. zákoníku nikterak nekoliduje s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně odkazu poškozené pojišťovny na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k argumentaci obviněného, kterou tento uplatnil v dovolání, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tato je obsahově shodná s námitkami [v řízení před soudem prvního stupně popřel spáchání uvedeného přečinu; uvedl, že o pojistné události nic neví; peníze, které na složenku přišly, převzal a předal spoluobviněnému L. P., který mu řekl, že jde o nějakou provizi a dal mu tři nebo čtyři tisíce, které obviněnému dlužil; připustil, že možná spoluobviněnému poskytl přístupové údaje k jeho emailu. Ve svém odvolání uplatnil obdobnou argumentaci; dále uvedl, že sám spoluobviněný jeho verzi obhajoby, že o podvodném jednání vůči pojišťovně nevěděl, podporuje a soudy k ní nepřihlédly; nevěděl o tom, že se má jednat o prostředky za jeho pojištění; za nesprávný považuje výrok o náhradě škody, neboť sám nikdy škodu ve výši 48 000 Kč nezpůsobil; stojí proti sobě výrok, kterým je mu uložena povinnost zaplatit pojišťovně škodu, se závěrem soudu, že poškozená pojišťovna se řádně s nárokem na náhradu škody nepřipojila] , se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [zejména body 17-20) rozsudku soudu prvního stupně; body 27-28) rozsudku odvolacího soudu; v bodě 29) se odvolací soud pokusil obviněnému vysvětlit, že mu nebyla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř., ale přiměřená povinnost k náhradě škody jako podmínka pro rozhodnutí o osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení (v bodě 39 svého rozsudku soud prvního stupně rovněž výslovně uvedl, že poškozená pojišťovna (Kooperativa) byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.] . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a obsahové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opřel o shora uvedený dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jím tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že trestný čin, kterým byl uznán vinným, nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný v dovolání jen opakuje námitky, které tvořily jeho obhajobu před soudem prvního stupně a které byly i podstatou podaného řádného opravného prostředku, jak již bylo mj. zdůrazněno v bodě 9) tohoto usnesení. Jak již konstatoval odvolací soud, soud prvního stupně provedl ve věci pečlivé dokazování v rozsahu, který byl potřebný pro zjištění, zda se stal trestný čin, kdo je jeho pachatel, zda jsou dány všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byla obžaloba na obviněného podána a zda je obviněný osobou trestně odpovědnou. V tomto procesním postupu, plně se odvíjejícím v intencích zákonných požadavků §2 odst. 5 tr. ř., neshledal jak odvolací soud, tak ani Nejvyšší soud jako soud dovolací, žádné pochybení. Obhajoba obviněného spočívající v popření trestné činnosti byla důsledně prověřena. Způsob hodnocení provedených důkazů, který zvolil soud prvního stupně, plně konvenoval zákonným požadavkům stanovených ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Této povinnosti Okresní soud v Benešově plně dostál a své stanovisko k námitkám obviněného jasně, logicky a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil především na str. 16 - 17 odůvodnění svého rozsudku. Jasná a jednoznačná skutková zjištění našla svůj výraz i ve správně užité právní kvalifikaci činu, v určení stadia trestného činu, jakož i v posouzení otázky spolupachatelství.
12. Obdobně v souladu se svými zákonnými povinnostmi, stanovenými trestním řádem pro odvolací řízení, postupoval i Krajský soud v Praze. Z odůvodnění jeho rozhodnutí (na str. 16 - 17) vyplývá, že se podrobně zabýval opakovaně uplatněnou obhajobou obviněného vtělenou do odvolacích námitek a spočívající v tvrzení, že se trestné činnosti nedopustil a o emailové komunikaci mezi spoluobviněným L. P. a poškozenou pojišťovnou, resp. obsahu této komunikace, neměl tušení. V písemném odůvodnění svého rozsudku odvolací soud přesvědčivě a srozumitelně vyložil, z jakých hledisek posuzoval řízení před soudem prvního stupně, způsob hodnocení důkazů a právní závěry, které soud prvního stupně učinil. Nelze tedy přisvědčit tvrzení obviněného, že rozhodnutí je nejasné a nelogické. Toto rozhodnutí pouze důvodně neakceptovalo subjektivní stanovisko obviněného o jeho tvrzené nevině, a naopak, potvrdilo správnost závěrů nalézacího soudu.
13. Je třeba uzavřít, že obviněný, byť své dovolání zaštiťoval ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadl skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Výhrady obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, a že učiněná skutková zjištění nereflektují skutečnost, že o emailové komunikaci, resp. jejím obsahu mezi spoluobviněným L. P. a poškozenou pojišťovnou nevěděl, ačkoliv se tato odehrávala prostřednictvím jeho emailového účtu a mimo jiné také z místa jeho bydliště, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolací důvod tak byl uplatněn pouze formálně, přičemž Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního soudu, který se k této problematice vyjádřil v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
14. Nejvyšší soud plně akceptuje nejen rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale rovněž se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně vysloveným v jejím písemném vyjádření, že jednání obviněného, jak se jej v rámci své obhajoby snažil nastínit, nebylo nejen vzhledem k technické a časové náročnosti takového jednání (spoluobviněný L. P. by musel pobývat v bydlišti obviněného a několik dní neustále v časovém rozsahu vteřin aktualizovat email, jakož i v tomto čase se zároveň přesunovat tam a zpět mezi bydlištěm svým a bydlištěm obviněného), ale především také k dalším okolnostem (vyzvednutí finančních prostředků z pojistného plnění a jejich rozdělení mezi obviněného a spoluobviněného P.) vůbec realizovatelné.
15. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rovněž námitka zpochybňující uložení povinnosti – podle §85 odst. 2 tr. zákoníku - uhradit podle svých sil v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil a současně odkázání poškozené pojišťovny [Kooperativa pojišťovna, a. s.] s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný zde zaměnil jemu uloženou povinnost ve smyslu §85 odst. 2 tr. zákoníku, aby v rámci zkušební doby podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody podle svých sil nahradil poškozené způsobenou škodu s povinností k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. (v konkrétním případě s rozhodnutím o odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.). K výše uvedeným ustanovením je vhodné obviněnému uvést, že účelem výroku, jímž se ukládá povinnost nahradit podle svých sil škodu podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení s dohledem tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody vede pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou způsobil trestným činem. Vyžaduje od něho aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu a vede jej tak k uznání a respektování zájmů trestným činem dotčených. Povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, neboť jej nutní ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Rozsah povinnosti nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je ale limitován výší, v jaké je pachatel povinen nahradit škodu podle příslušných předpisů upravujících rozsah a další podmínky odpovědnosti za škodu. Povinnost odsouzeného k náhradě škody podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí [srov. též rozh. č. IV/1968 Sb. rozh. tr., č. 47/2007 Sb. rozh. tr.]. Tímto se uložená povinnost liší od povinnosti stanovené podle §228 tr. ř., jejímž primárním účelem je stanovení obsahu a rozsahu nároku poškozeného. Výrok o uložení přiměřené povinnosti proto v daném případě důvodně neobsahuje rozsah ani označení oprávněných subjektů, kterým má být vzniklá škoda uhrazena. Tento výrok [podle §85 odst. 2 tr. zákoníku] není vyloučen výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., který v předmětné trestní věci ve vztahu k obviněnému nebyl učiněn ani výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř., který byl učiněn pouze s ohledem na skutečnost, že poškozená pojišťovna „nespecifikovala, vůči kterému z obviněných konkrétně svůj nárok směřuje“ [(viz bod 39 rozsudku soudu prvního stupně), přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 937-938, 905 – 908 s. ]. Ve vztahu k předmětné trestní věci je nutno konstatovat, že o výši vzniklé škody v souvislosti s výrokem o vině obviněného neexistují žádné pochybnosti ve smyslu nastíněném obviněným.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu