ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.757.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 757/2021-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 10 To 27/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 32/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2020, č. j. 1 T 32/2020-409, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání a sbíhající se trestnou činnost byl odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 600 Kč, tedy celkem 60 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byly stanoveny podmínky zaplacení peněžitého trestu. Podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu pak byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti.
2. Obviněný se zmíněného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 21. 3. 2019 v 17:15 hodin řídil na Slovensku po silnici I. třídy č. 11 v obci Svrčinovec ve směru jízdy na obec Čadca nákladní soupravu tvořenou z tahače tovární značky Mercedes, registrační značky XY, s připojeným návěsem tovární značky Schmitz, registrační značky XY, na rovném úseku komunikace s nákladní soupravou na 2 minuty a 6 sekund z důvodů vyvolaných silničním provozem zastavil v koloně vozidel, při následném rozjezdu vpřed z nulové rychlosti se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a sledování situace v silničním provozu, přes předměty umístěné na palubní desce u spodní části čelního skla tahače Mercedes, znemožňující mu řádný výhled před vozidlo, přehlédl podnapilého chodce poškozeného J. K. (1,25 g/kg alkoholu v krvi), který zde mimo přechod pro chodce spolu se psem na vodítku ve směru zprava doleva, cca 1,8 m před přední částí nákladní soupravy, přecházel uvedenou komunikaci, v 409,1 km došlo k povalení poškozeného, přitlačení jeho těla k vozovce podvozkovou částí předmětného vozidla za současného vláčení a rotace těla poškozeného, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohočetná drtivá poranění těla s poraněním životně důležitých orgánů a s mnohočetnými zlomeninami kostí skeletu, kterým na místě dopravní nehody podlehl.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 10 To 27/2021-438, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného odsoudil podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu pak opět uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se soudy dopustily procesního pochybení, protože postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., ač v jeho věci dále přetrvávaly důvodné pochybnosti z důvodu absence přímých důkazů o pohybu poškozeného ve vozovce před jeho přejetím. Není tak vyloučena verze, že poškozeného nesrazil a nezpůsobil jeho smrt, ale pouze přejel mrtvolu, neboť byl před tím sražen a usmrcen jiným vozidlem. Tuto verzi nevyloučil ani znalec. Soudy měly za takového stavu aplikovat procesní zásadu in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby. V další části dovolání zdůraznil, že pro právní závěry o spáchání přečinu podle §143 odst. 1 tr. zákoníku bylo nezbytné prokázat zavinění ve formě nedbalosti. Nejvyšší soud ve své praxi dovodil tzv. zásadu omezené důvěry v dopravě a nutnost zkoumat tzv. subjektivní prvek nedbalosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 638/2016, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). Konstatoval, že k dopravní nehodě došlo ve Slovenské republice, kde pravidla pro účastníky silničního provozu kodifikuje zákon č. 8/2009 Z. z. Slovenské republiky, o cestnej premávke a o zmene a doplneni niektorých zákonov, ve znění účinném k datu 21. 3. 2019 (dále jen „zákon o cestnej premávke“), které klade nároky i na chodce. Z popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzeného odvolacím soudem vyplynulo, že poškozený J. K. porušil několik zcela zásadních povinností vyplývajících pro něj ze zmíněné právní úpravy. Jeho pohyb před přejetím jím řízenou nákladní soupravou navíc nebyl vůbec prokázán, a to včetně sražení a povalení, přičemž příslušné skutkové domněnky znalce považoval za nepodložené spekulace. Byl přesvědčen, že soud prvního stupně ani odvolací soud nevzaly v úvahu subjektivní míru opatrnosti, jakou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit, ve vztahu k dané dopravní situaci spočívající v tom, že řídil nákladní soupravu v souvislé koloně vozidel po silnici, která v jeho jízdním směru neměla žádný chodník, naopak pro chodce byl určen chodník v protisměru jízdy umístěný za jízdním pruhem protijedoucích vozidel. Přitom realizoval mnoho rozjezdů a následných brždění a kontrola veškerých myslitelných zorných úhlů při každém rozjetí v souvislé koloně vozidel za účelem zjištění, zda se zde nenachází neopatrný chodec závažně porušující dopravní předpisy, subjektivní míru opatrnosti řidiče přesahovala. Chodec byl navíc prokazatelně podnapilý, tedy jeho pohyb ve vozovce mohl být naprosto nahodilý a nepředvídatelný. Vyjádřil přesvědčení, že soudy pochybily, pokud se detailněji nezabývaly vyhodnocením konkrétní míry zavinění poškozeného. Na základě všech okolností případu bylo třeba dospět k závěru, že porušení povinností vyplývajících z pravidel silničního provozu poškozeným byla flagrantního charakteru a obviněný nejednal ani nedbale, protože taková závažná porušení nemohl vzhledem k okolnostem dopravní nehody předvídat. V jeho případě tudíž nebylo dáno zavinění ve formě nedbalosti a v návaznosti na to ani odpovědnost za přečin podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku a přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu dovolacího soudu, aby rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentaci obviněného lze rozdělit do dvou skupin námitek. V prvé řadě jde o námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale do oblasti procesní. Jednalo se především o tvrzení, že soudy nepostupovaly podle §2 odst. 5 tr. ř., resp. že měly aplikovat zásadu in dubio pro reo. Z učiněných rozhodnutí navíc vyplývá, že uvedené zásady porušeny nebyly a vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností, na základě řádně provedených důkazů. Významná pochybnost nevzniká, pakliže vedle soudy zjištěného průběhu skutkového děje existují další, hypotetické varianty jeho průběhu, jestliže tyto další verze zůstávají jen v teoretické rovině, aniž by současně zakládaly důvodné pochybnosti o skutkových zjištění učiněných soudy. Byť tedy znalec formálně nevyloučil verzi nehodového děje prosazovanou obviněným (přejetí poškozeného dříve jiným vozidlem), je zřejmé, že se jedná o možnost toliko hypotetickou, nezakládající důvodné pochybnosti stran skutkových zjištění, jež učinily soudy. Dalšími námitkami pak obviněný namítal, že nenaplnil skutkovou podstatu předmětného přečinu, a to subjektivní stránku ve formě nedbalosti, což dovozoval s ohledem na zavinění poškozeného a rovněž i na to, že sám zachoval potřebnou subjektivní míru opatrnosti. Subjektivní stránka však v jednání obviněného naplněna byla, přičemž spoluzavinění poškozeného soudy zohlednily a v souladu s judikaturou jednání kvalifikovaly „pouze“ jako usmrcení z nedbalosti v jeho základní, nikoliv ve kvalifikované skutkové podstatě. Pokud obviněný zpochybňoval svou nedbalost tvrzením, že není možno žádat kontrolu všech možných zorných úhlů, zda není v blízkosti chodec, neboť takový požadavek by již přesahoval subjektivní míru opatrnosti, státní zástupce uvedl, že soudy dovodily jeho nedbalost z toho, že řídil vozidlo přesto, že z něj neměl řádný výhled. Je přitom nepochybné, že si jako profesionální řidič musel být vědom, že pokud má zakrytý výhled, může dojít k přehlédnutí překážky či jiného účastníka provozu. Přesto s částečně zakrytým výhledem cestoval. To svědčí o neopatrném, resp. nedbalém jednání obviněného.
7. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
11. Obviněný v dovolání uplatnil z části námitky, které pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit, neboť, zjednodušeně řečeno, tvrdil možnost jiného průběhu skutkového děje. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu (stran hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů) zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
12. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného P. N., které ostatně ani výslovně nenamítal, shledat nelze. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Verze obviněného, že poškozeného srazilo jiné vozidlo, byla vyvrácena provedenými důkazy, jejichž hodnocení se soudy obou stupňů náležitě zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč mají obhajobu v tomto směru za vyvrácenou a vyloučily možnost, že by poškozený mohl být sražen a usmrcen jiným vozidlem, než vozidlem, které řídil obviněný (odstavec 8 rozsudku soudu druhého stupně, odstavec 22 rozsudku soudu prvního stupně). Ve věci sice nejsou přímé důkazy o tom, kde se poškozený pohyboval před střetem s vozidlem, provedenými důkazy však bylo jednoznačně zjištěno, kde se nacházel v době srážky s vozidlem obviněného. O skutečnosti, že byl poškozený sražen právě vozidlem řízeným obviněným, svědčí zejména znalecký posudek z oboru doprava znalce doc. Ing. Pavla Kohúta PhD., a výpověď tohoto znalce v hlavním líčení. Znalec vyložil, proč střet s tělem poškozeného nezanechal na přední části vozidla žádnou stopu, přičemž o povalení a rotaci těla vypovídají stopy nalezené na podvozku vozidla. Určil místo střetu poškozeného s vozidlem obviněného s přesností na 10 až 15 cm. Závěry znalce ohledně polohy poškozeného před střetem korespondují s výpovědí samotného obviněného, který vypověděl, že v okamžiku, kdy se rozjel, uslyšel štěkot psa (který byl veden poškozeným) a tento mu také proběhl pod autem směrem k paní v modré bundě, kterou zahlédl na levé straně vozovky, resp. že slyšel zapraskat plasty a pomyslel si, že se mu uvolnil blatník. Sražení poškozeného svým vozidlem rovněž nahlásil pojišťovně. S výpovědí obviněného koresponduje výpověď svědkyně A. S., která ve stejný okamžik zahnala psa utrženého z vodítka ze silnice. Znalec ve své výpovědi u hlavního líčení jednoznačně určil, že pokud by obviněný měl přejet tělo již dříve usmrceného poškozeného (sraženého předtím jiným vozidlem), musel by jej na vozovce vidět. Jestliže za naznačeného stavu soudy v konečném důsledku výslovně dovodily, že k přejetí poškozeného došlo vozidlem obviněného, je zřejmé, že mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, není žádný, natož extrémní rozpor.
13. Pokud jde o související námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. To byl i případ nyní projednávané věci a Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit. Navíc tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Obviněný ve svém dovolání vznesl také námitku hmotněprávní, podřaditelnou pod citovaný dovolací důvod, a to týkající se údajné absence subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, s ohledem na vlastní zavinění poškozeného a dále s ohledem na zachování subjektivní míry opatrnosti z jeho strany. Nejvyšší soud se touto argumentací zabýval a s přihlédnutím ke skutkovému stavu zjištěnému soudy obou stupňů zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
15. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
16. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míru povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237).
17. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je současně opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (zásada tzv. omezené důvěry v dopravě). Jak připomněl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (srov. dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. a 43/2002 Sb. rozh. tr., a také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501 až 1517).
18. Je namístě rovněž připomenout, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012). Avšak vzhledem k tomu, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku), platí, že jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
19. Aplikujeme-li výše uvedené zásady na daný případ, je z rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že se otázkou naplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu náležitě zabývaly a závěr o zavinění obviněného ve formě nedbalosti (nevědomé, jak je zřejmé z odstavce 23 rozsudku soudu prvního stupně), a to ve vztahu (pouze) k přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (ač za jiných okolností by vzhledem k charakteru porušení povinností obviněným mohla být namístě obžalobou navrhovaná kvalifikace i podle odst. 2) jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování. Jak již bylo zmíněno, obviněný v koloně dalších vozidel projížděl obcí (resp. brzdil, zastavoval a znovu se rozjížděl), v níž bylo možné předpokládat pohyb chodců. Obviněný ovšem řídil vozidlo (činil zmíněné řidičské úkony) za situace, kdy z něj neměl řádný rozhled, neboť mu v něm bránily předměty rozložené na palubní desce (tablet, plyšáci). Bez nich by, jak vyplynulo ze znaleckého posudku, případná přítomnost chodce před vozidlem byla rozpoznatelná přímým pohledem, jakož i ve zpětném zrcátku, a to vždy, aniž by byla zaznamenána oblast, ze které by chodec viděn nebyl. Pokud by tedy obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti a nejezdil (neřídil) s částečně zakrytým výhledem či se jinak o situaci před vozidlem přesvědčil, před rozjetím by nutně spatřil i poškozeného J. K.
20. Jak již bylo uvedeno, zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních okolností, řádně prokázaných před obecnými soudy. Nejvyšší soud shledal, že soudy v dané věci výše uvedeným požadavkům dostály, neboť bylo prokázáno, že pokud by sám obviněný neporušil zákonná ustanovení týkající se silničního provozu, tedy se věnoval řízení a sledoval situaci v silničním provozu plným rozsahem čelního skla, a tudíž s dostatečnou mírou opatrnosti, poškozeného nebylo možno přehlédnout. Současně měl možnost i schopnost předvídat, že se v dané oblasti (obci) mohou pohybovat chodci, přičemž takovou skutečnost si před uvedením vozidla do pohybu neověřil.
21. Nelze se současně ztotožnit s tvrzením obviněného, podle kterého realizoval v danou dobu mnoho rozjezdů a následných brždění a tudíž kontrola veškerých myslitelných zorných úhlů při každém rozjetí v souvislé koloně vozidel za účelem zjištění, zda se zde nenachází neopatrný chodec, by subjektivní míru opatrnosti řidiče přesahovala. Především nebylo nutné při každém rozjezdu kontrolovat všechny myslitelné úhly, ale stačilo mít zejména dostatečný výhled přes čelní sklo, tedy ve směru pohybu. Na provedení takové nutné kontroly (ve směru pohybu) pak nemá žádný vliv celková délka jízdy či počet rozjezdů, neboť zásadně není možné dovodit, že se s dobou řízení nebo s množstvím vykonaných řidičských úkonů povinnosti kladené na řidiče snižují, a tedy při opakovaném pojezdu v koloně již řidič není povinen (nebo je jen omezeně povinen) sledovat situaci před vozidlem.
22. Nejvyšší soud dále nesouhlasí s námitkou obviněného, podle níž se soudy nezabývaly tzv. principem omezené důvěry v dopravě, neboť tato námitka se míjí se závěrem, dovozujícím spoluzavinění na straně poškozeného. Shledaly, že přecházel nesprávným a riskantním způsobem mimo přechod pro chodce (nacházející se nedaleko) před jízdní soupravou stojící v koloně dalších vozidel, navíc byl v krvi poškozeného zjištěn alkohol (1,25 g/kg). Otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu. Soudy dospěly k závěru, že na vzniku dopravní nehody se podíleli jak obviněný (jehož jednání bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou), tak poškozený. Na základě provedeného dokazování tedy shledaly, že příčinou nehody bylo (rovněž) nevěnování se plně řízení motorového vozidla ze strany obviněného, který z důvodu částečného zakrytí výhledu ze svého vozidla, přehlédl poškozeného, jenž vstoupil do jízdní dráhy vozidla, spoluzavinění poškozeného pak našlo svůj zřetelný odraz v mírnější právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a v návaznosti na to i ve výroku trestu.
23. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů k posouzení otázky k posouzení otázky zavinění obviněného přistoupily odpovědně. Jejich závěr, že spoluzavinění poškozeného nezbavuje obviněného odpovědnosti, neboť nadále je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a přivozeným následkem zachována, dovolací soud sdílí. Obviněný porušil zákonná ustanovení o silničním provozu ve Slovenské republice (konkrétně §4 odst. 1 písm. c) a i) zákona o cestnej premávke), když řídil vozidlo, ze kterého neměl dostatečný rozhled, řízení vozidla nevěnoval dostatečnou pozornost, přes předměty uložené u čelního skla vozidla neviděl (ač by jinak, tedy bez těchto předmětů, ho vidět musel) poškozeného chodce, který přecházel přes vozovku, srazil jej, přičemž poškozený v důsledku zranění zemřel. Porušení uložených povinností bylo relevantní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Obviněný v konkrétní situaci nedodržel dostatečnou míru opatrnosti. Při dodržení této opatrnosti měl a mohl poškozeného chodce včas spatřit a adekvátně na něj reagovat tak, že by zabránil fatálnímu následku. Spoluzavinění poškozeného nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený jeho nedbalostním jednáním, byť ji omezilo do rámce základní skutkové podstaty dovozeného trestného činu.
24. Nejvyšší soud shledal tuto část argumentace obviněného zjevně neopodstatněnou, neboť hmotněprávní závěry soudů obou stupňů jsou správné a obviněný se svým jednáním dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Souhrnně řečeno, část námitek obviněného nebylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, v části zbylé je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S přihlédnutím k tomu nebyly shledány důvody pro rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu