ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1024.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1024/2021-1054
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného B. J. , nar. XY v XY, občana Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, adresa označená pro účely doručování XY, Rakousko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 To 230/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 25/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 2 T 25/2015, byl obviněný B. J. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti B., IČ XY, sídlem XY, škodu ve výši 712 601 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 To 230/2020, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, byl obviněný podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že jako jediný jednatel a společník společnosti C., IČ XY, sídlem XY, Slovenská republika, od společnosti B., IČ XY, sídlem XY, odebral postupně ve dvou obchodních případech na základě telefonické objednávky a následně vystavených faktur:
- číslo 312050278 znějící na částku 393 750 Kč, vystavené dne 17. 5. 2012, splatné dne 31. 5. 2012, a
- číslo 312050549 znějící na částku 787 500 Kč, vystavené dne 24. 5. 2012, splatné dne 7. 6. 2012,
zboží, a to celkem 21 palet (15 750 kg) sušeného plnotučného mléka v celkové hodnotě 1 181 250 Kč (bez DPH), přičemž předmětné zboží bylo řádně dodáno a uskladněno ve skladu společnosti T. B., IČ XY, sídlem XY, a toto zboží do dnešního dne v rozporu s článkem V. kupní smlouvy číslo 34-ZK/2012 ze dne 30. 5. 2012, uzavřené mezi společností C. a společností B. neuhradil, a přestože společnost B., jakožto dodavatel byla ve smyslu citované kupní smlouvy vlastníkem zboží až do jeho úplného uhrazení ze strany odběratele, předmětné zboží dále prodal na základě vystavených antedatovaných faktur číslo 1172012 znějící na částku ve výši 399 000 Kč, vystavené dne 17. 5. 2012, splatné dne 17. 5. 2012, a číslo 1182012 znějící na částku 798 000 Kč, vystavené dne 24. 5. 2012, splatné dne 24. 5. 2012, společnosti T. B., kdy toto zboží mu bylo v období od 17. 5. 2012 do 30. 5. 2012 celkem ve čtyřech splátkách uhrazeno v hotovosti ze strany T. B., jediného společníka ve společnosti T. B., a to v celkové výši 1 197 000 Kč, přičemž s výtěžkem z prodeje tohoto zboží naložil blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, čímž společnosti B. způsobil škodu nejméně ve výši 1 181 250 Kč (bez DPH).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 To 230/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel nejprve shrnul obsah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Konstatoval, že skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou takového druhu ani rozsahu, aby zjištěné jednání mohlo být právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění některých obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty. Přijatá skutková zjištění pokládal obviněný za z velké části neprokázaná, resp. interpretovaná v rozporu s elementární logikou. Na základě takto chybně zjištěného skutkového děje tak soudy obou stupňů dospěly k nesprávné právní kvalifikaci.
6. Dovolatel nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu ohledně sjednané výhrady vlastnického práva a s tím spojené nemožnosti jím (resp. společností C.) se zbožím disponovat, neboť nebyl jeho vlastníkem. Tato úvaha však jde zcela mimo faktickou dohodu mezi ním a poškozenou společností. Z podstaty obchodu, kdy odebral přes 15 tun sušeného mléka, lze jen stěží dovozovat, že by takové množství sloužilo pro jeho vlastní potřebu. Logicky jakožto každý podnikající subjekt chtěl zboží buď rovnou prodat, případně zpracovat a dále prodat se ziskem. Z utržených finančních prostředků by pak uhradil cenu poškozené. Byť tedy výhrada vlastnického práva byla v kupní smlouvě fakticky sjednána, je zcela absurdní zvažovat situaci, že by někdo odebral 15 tun sušeného mléka s tím, že by s tímto nemohl disponovat. Ostatně v rámci prvních tří dodávek realizovaných mezi ním a poškozenou tento princip fungoval, ani poškozená (jako tedy údajný vlastník zboží) proti tomuto nebrojí. Ta zpochybňuje až okamžik, kdy obviněný (údajně) inkasoval z prodeje zboží finanční prostředky, které si v celé výši ponechal.
7. Podle názoru dovolatele soud druhého stupně nesprávně hodnotil znak přisvojení si cizí věci. Připomenul, že pachatel si cizí věc přisvojí, jestliže se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, za kterým mu byla svěřena. Právě účelem svěření se odvolací soud vůbec nezabýval, když čistě formalisticky hodnotil fakt ohledně sjednané výhrady vlastnického práva, z čehož dovodil absolutní nemožnost jakékoli dispozice se zbožím ze strany obviněného. Vyhodnocení účelu svěření je ovšem pro konstatování závěru ohledně přisvojení si cizí věci podstatné. Dovolatel spatřoval tento účel v dalším prodeji zboží, za které bylo nutno vydat poškozené adekvátní majetkovou hodnotu vyjádřenou v penězích. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 55/2005 Sb. rozh. tr. a další rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá závěr, že na jeho jednání nelze pohlížet jako na trestný čin. V této souvislosti připomněl, že za svěřenou věc lze považovat i věc prodanou s výhradou vlastnického práva a je nutné za ni pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. K naplnění znaku přisvojení si cizí věci v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku je ale nezbytné, aby došlo k zaplacení za prodanou svěřenou věc konečným odběratelem, tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele. V této skutečnosti spatřoval obviněný nesprávné právní posouzení věci, jelikož nebylo prokázáno, že by od konečného odběratele společnosti T. B., společnost C. inkasovala jakékoli protiplnění. Opačný závěr soudu prvního stupně vycházel z výpovědí jediného a zcela nevěrohodného svědka T. B., u kterého vyšlo v rámci dokazování najevo, že i část listin falšoval, resp. přiměl jiné osoby k vyhotovení falza. V takovém hodnocení spatřoval dovolatel porušení presumpce neviny i zásady in dubio pro reo , neboť v trestním řízení proti sobě stály dvě verze – jeho a svědka T. B. a soudy tedy měly v pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, což podpořil i poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001. Závěrem k tomuto tématu shrnul, že v dané věci nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
8. Nesprávné právní posouzení spatřoval obviněný (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09) i v uloženém trestu, když s ohledem na délku trestního řízení bylo namístě zvažovat zastavení trestního stíhání. Tato skutečnost však nebyla v trestním řízení dostatečným způsobem reflektována, přestože protahování trestního řízení nebylo zaviněno z jeho strany.
9. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 To 230/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 2 T 25/2015, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem konstatoval, že obviněný uplatnil námitky, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť ve své argumentaci vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy obou stupňů. Konkrétně napadl skutkový závěr, zda v pozici jednatele společnosti C. obdržel plnění od společnosti T. B. V tomto směru státní zástupce zdůraznil, že prvoinstanční soud k závěru ohledně obdržení protiplnění po prodeji zboží další osobě rozhodně nedospěl pouze na podkladě výpovědi svědka T. B. Ani odvolací soud své závěry ohledně toho, že dohoda mezi společností B. a společností C. o výhradě vlastnického práva neobsahovala ujednání o možnosti další dispozice s věcí před zaplacením kupní ceny, včetně možného dalšího prodeje, neučinil samovolně, ale na podkladě důkazu, který si sám vyžádal a v řízení provedl.
11. Za relevantní nepovažoval státní zástupce ani námitku dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo . V podrobnostech pak vysvětlil, že uvedené zásady se mohou uplatnit v případě, že opravdu nějaké důvodné pochybnosti vyvstanou, a to v podstatných okolnostech. Rovněž není v trestním řádu zakotveno, že v případě protichůdných tvrzení má vždy soud povinnost přiklonit se k verzi obviněného. Za této důkazní situace je povinen věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost, stejně jako odůvodnění svých závěrů (čemuž oba soudy v posuzované věci dostály). Dospěje-li však k závěru, že jedna z výpovědí (či jedna skupina důkazů) je pravdivá, nejsou splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo . Navíc i toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod.
12. Státní zástupce se bezezbytku neztotožnil se všemi úvahami odvolacího soudu (který však nezasáhl do výroku o vině) a za rozhodující považoval ty právní závěry, které k správně zjištěnému skutkovému stavu přijal prvoinstanční soud. Tyto plně odpovídají i ustálené rozhodovací praxi, která se týká posouzení jednání, kdy pachatel dále nakládá s věcí, k níž byla s poškozeným smluvně sjednána výhrada vlastnického práva, v rozporu s účelem svěření, jako trestného činu zpronevěry. Účelem svěření takových věcí nemusí být výlučně pouze jejich skladování až do zaplacení celé ceny dodavateli, kdy by bylo zcela vyloučeno její další nakládání s ní, včetně možnosti prodeje. Ovšem i v případě, kdy se jedná o věc, z jejíž podstaty je možné pouze krátkodobé skladování a je u ní předpokládán další prodej, je součástí účelu svěření věci, k níž je sjednána výhrada vlastnického práva, takové naložení s peněžním ekvivalentem odpovídajícím svou výší hodnotě svěřené věci, jež bude odpovídat dohodě smluvních stran ohledně výhrady vlastnického práva, v případě kupní smlouvy obvykle ve formě úhrady plné ceny prodávané (svěřené) věci.
13. I v posuzovaném případě se plně uplatní ty závěry, podle nichž si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit věřitele z dispozice s věcí. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Předmětem trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je též peněžní ekvivalent, který se do dispozice pachatele v postavení kupujícího dostane ve formě plnění od třetí osoby jako úplata za věc, kterou předtím koupil od poškozeného s výhradou vlastnického práva. Věc, které se týká výhrada vlastnického práva a za kterou nebyla zaplacena kupní cena, má z hlediska kupujícího povahu cizí svěřené věci. Z hlediska kupujícího se však v popsaném případě cizí svěřenou věcí stává peněžní částka reprezentující cenu věci. Peněžní prostředky zaplacené kupujícímu třetí osobou se proto nestávají vlastnictvím kupujícího. Přitom smysl výhrady vlastnického práva je zachován transformací účinků výhrady vlastnického práva k věci do peněžního ekvivalentu, který kupující získá použitím věci ve své podnikatelské činnosti.
14. Následně se státní zástupce vyjádřil také k námitkám obviněného směřujícím do výroku o trestu, a to v návaznosti na délku trestního řízení. Povšiml si, že zvolená argumentace je v tomto směru velice kusá, bez přesného určení, jaký trest by vlastně měl být uložen. Ve své podstatě však jde o výhradu nepřiměřenosti trestu, kterou nelze podřadit pod žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů. To státní zástupce doložil rozborem dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., jejichž prostřednictvím lze brojit proti uloženému trestu. S přihlédnutím k okolnostem daného případu pak doplnil, že požadavek na mimořádné snížení trestu odnětí svobody, není možno v dovolacím řízení právně relevantně uplatnit pod dovolatelem deklarovaným ani pod jiným dovolacím důvodem. Současně uvedl, že délka řízení není vždy sama o sobě důvodem pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože musí být hodnoceny ještě další okolnosti. V případě tohoto postupu jde navíc o dobrodiní zákona, které není nárokové. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko zcela výjimečně, a to pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takové pochybení však státní zástupce v posuzované věci neshledal.
15. Státní zástupce připomenul, že odvolací soud se dobou, která uplynula od spáchání skutku, i délkou trestního řízení zabýval a tyto okolnosti vzal výslovně v úvahu při rozhodování o trestu, když uložil trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Dodal ještě, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je pochopitelně významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva nicméně rovněž vychází z toho, že pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem, tak k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedochází. Závěrem státní zástupce konstatoval, že obviněným požadované zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení (nedojde-li zároveň k uplynutí promlčecí doby) procesní předpis neumožňuje.
16. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Obviněný napadl výrok o vině i o trestu. Ani jedna z jím uplatněných výhrad však citovaný dovolací důvod nenaplňuje. Pokud jde o námitky, resp. pouze jedinou námitku směřující do výroku o vině, mohlo by se sice jevit, že jde o argumentaci týkající se naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, resp. znaku přisvojení si cizí věci, její skutečná podstata ovšem spočívala v polemice se skutkovým závěrem soudů, že svědek T. B., jednající za společnost T. B., dovolateli za obě dodávky sušeného mléka zaplatil cenu v plné výši. Předmětná výhrada je ovšem pouhým vyslovením nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů, jejímž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. Shora bylo ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
23. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Soud prvního stupně (v bodě 57. svého rozhodnutí), státní zástupce a koneckonců i sám dovolatel poukázali na rozhodovací praxi soudů, podle které je za svěřenou věc ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku považována nejen věc samotná, ale v případě, že byla pachateli prodána s výhradou vlastnictví a určena k další dispozici s ní (prodej, zpracování), též její výtěžek vyjádřený v penzích, který je ekvivalentem svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která pachateli věc svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. K naplnění znaku „přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena“ v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku (peněz) je ale nezbytné, aby došlo k zaplacení za prodanou svěřenou věc konečným odběratelem (kupujícím), tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001). Uvedené právní posouzení věci obviněný nijak nezpochybňoval, dokonce sám odkázal na právě citované rozhodnutí. Spornou byla toliko otázka, zda konečný odběratel – společnost T. B. zaplatila společnosti C. za prodanou svěřenou věc – dvě dodávky sušeného mléka, zaplatila sjednanou kupní cenu či nikoliv, neboli zda se výtěžek z prodeje daného zboží dostal do dispozice obviněného B. J., jakožto jednatele společnosti C. On sám namítal, že se tak nestalo, zatímco soudy nižších instancí dospěly k přesně opačnému závěru. V rozsahu zákonných kompetencí Nejvyššího soudu tak bylo zhodnotit, zda skutkové zjištění soudů, že dovolatel obdržel od svědka T. B. kupní cenu sušeného mléka v plné výši, byla přijata v souladu se základními principy spravedlivého procesu.
24. V tomto směru nezbývá než konstatovat, že celá řada skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, svědčí pro závěr soudů, že kupní cena ve výši 1 197 000 Kč byla ze strany svědka T. B. opravdu zaplacena. Kromě výpovědi označeného svědka lze dále poukázat na výpověď svědkyně P. L., která jednak potvrdila, že předmětné potravinářské zboží bylo uhrazeno, a dále uvedla, že společnost T. B., byť se v danou dobu již nacházela v insolvenci, stále vykonávala obchodní činnost a měla k dispozici finanční prostředky na zaplacení dodávek sušeného mléka. Posledně zmíněnou skutečnost v podstatě potvrdili také svědek a insolvenční správce společnosti J. S. a též znalec Ing. Petr Jančík, který vypracoval znalecký posudek k její ekonomické situaci. Soudy měly rovněž k dispozici důležité listinné důkazy – faktury, příjmové, výdajové pokladní i další doklady, které prokazovaly nejen obchody mezi společnostmi C. a T. B. s plnotučným sušeným mlékem, nýbrž i uhrazení ceny zboží ze strany kupujícího. Uvedené doklady byly podrobeny znaleckému zkoumání, z něhož vyplynulo, že podpisy i parafy na těchto dokumentech odpovídají skutečnému podpisu dovolatele a otisk razítka odpovídá razítkům společnosti C., a že se nejedná o jejich digitální reprodukci. Jinými slovy z tohoto podrobného dokazování vyplynulo, že příslušné dokumenty nejsou falzifikáty. Oproti těmto právě vyjmenovaným důkazům stojí výpověď obviněného, a to zcela osamoceně bez jakékoliv podpory dalších provedených důkazů.
25. Dovolací soud respektuje, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
26. Za popsané důkazní situace není možno dospět k závěru, že by soud prvního stupně (a ve shodě s ním i soud odvolací) hodnotil důkazy svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a tím by zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces. Naopak lze procesní postup soudů hodnotit jako zcela transparentní a správný, odpovídající základním principům trestního procesu, zejména požadavkům zakotveným do §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal žádný důvod pro mimořádný zásah do již učiněných skutkových zjištění (tj. postup nad rámec uplatněného dovolacího důvodu), jelikož ústavně garantovaná práva dovolatele zůstala v trestním řízení zachována. V dalším tudíž postačuje odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 52. až 54.), kterému nelze z hlediska správnosti hodnotících úvah (ani rozsahu provedeného dokazování) ničeho vytknout. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
27. Obviněný nesouhlasil ani s výrokem o trestu, který mu zjevně připadal nepřiměřeně přísný s ohledem na značné průtahy v řízení, které on sám nezavinil. Jeho argumentace je však v daném směru nejasná, nelze s jistotou odhalit, čeho se dovolatel konkrétně domáhal, navíc když následně zmínil požadavek na zastavení trestního stíhání, které s výrokem o trestu souvisí jen okrajově. Zejména však jeho výhrada (ať již je pojata jakkoliv) neodpovídá jím zvolenému dovolacímu důvodu. Je sice pravdou, že v rámci tzv. „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ je ve vztahu k výroku o trestu možno namítat takové vady záležející v porušení hmotného práva, jež se netýkají otázky druhu a výměry trestu – které jsou obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde tedy např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nepřiměřenost trestu jako taková však nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů zakotvených do §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
28. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dovolacím důvodem nemůže být požadavek obviněného na některý z mimořádných postupů soudu, který je pouze jeho dobrodiním záležejícím na jeho volné úvaze, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. V takovém případě se jedná o fakultativní rozhodnutí soudu, na které nemá žádný obviněný právní nárok. To prakticky znamená, že v dovolacím řízení se ve vztahu k výroku o trestu nelze úspěšně domáhat mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu §58 tr. zákoníku (eventuálně i §40 odst. 2 tr. zákoníku), ani upuštění od potrestání nebo upuštění potrestání s dohledem podle §46, §47 a §48 tr. zákoníku. Totéž platí pro využití některého z odklonů v trestním řízení ve smyslu §307 nebo §309 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), i) nebo f) tr. ř. může ve vztahu ke všem shora uvedeným případům naplnit pouze opačná námitka (nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného), tedy že jedna z těchto alternativ byla soudem aplikována, stalo se tak nicméně v rozporu se zákonnými podmínkami pro daný postup (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, anebo ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003).
29. Trest, který byl obviněnému uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, proto k případnému zásahu ze strany dovolacího soudu není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Pro úplnost není od věci dodat, že Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu je zjevné, že soudy bezezbytku dostály všem na ně kladeným požadavkům. K posuzovanému případu lze podotknout, že délka trestního řízení obviněného i doba, která uplynula od spáchání skutku do okamžiku rozhodování soudů (ke dnešnímu dni přesahující devět let), byla při ukládání trestu výslovně zohledněna již soudem prvého stupně a následně opět vzata v potaz soudem stupně druhého, který uložený trest ještě zmírnil. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. O tom, že délka trestního řízení byla v posuzovaném případě nepřiměřeně dlouhá, není pochyb. Této skutečnosti si ostatně byly soudy vědomy, jakož i okolnosti, že se tak stalo bez přispění obviněného. Na druhé straně je vhodné si uvědomit, že jednání, za které byl dovolatel odsouzen, nebylo nikterak bagatelní – jednalo se o úmyslnou majetkovou trestnou činnost se způsobenou škodou ve výši 1 181 250 Kč (což rozhodně není zanedbatelná částka). Navíc se obviněný k činu nedoznal a škodu ani do dne rozhodnutí prvoinstančního soudu nenahradil (byť na to měl opravdu dostatek času). Proto trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na jeden rok je tím nejmírnějším trestem, který §206 odst. 4 tr. zákoníku umožňuje, a zcela symbolickým v návaznosti na společenskou škodlivost posuzovaného skutku. Byla to tedy právě nepřiměřená (a obviněným nezaviněná) délka trestního řízení, která odůvodnila uložení takto mírného trestu, proto ani v tomto ohledu nelze hovořit o protiústavním a nijak nereparovaném zásahu do jeho základních práv a svobod, třebaže k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy již konkretizovaným způsobem došlo. V dané věci tak ani podle přesvědčení dovolacího soudu nebylo z hlediska ochrany práv dovolatele potřeba ještě dalšího zmírňování jeho trestního postihu. Návrh na zastavení trestního stíhání nebyl v souladu nejen s důvody uvedenými v §172 tr. ř., ale zastavení trestního stíhání jako zcela výjimečný prostředek reakce na nepřiměřenou délku trestního řízení coby prostředek nápravy tohoto pochybení v daných souvislostech ani relevantně nepřicházelo v úvahu.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu