ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1165.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1165/2021-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovoláních obviněného P. T. H. (dříve M. J. ), nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a obviněné R. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 186/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 9/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 4 T 9/2021, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku formou účastenství – organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu tomuto obviněnému k rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 16 T 171/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 132/2020. Obviněná R. J. byla uznána vinnou přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a podle §210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. N. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená pojišťovna Kooperativa, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný P. T. H. (dříve M. J.), obviněná R. J. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, a to v neprospěch obviněného P. T. H. do výroku, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 186/2021, výrokem ad I., byl podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně obviněného P. T. H. (dříve M. J.) ve výroku o jeho trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, byl obviněný P. T. H. za uvedený trestný čin a sbíhající se trestné činy nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. l, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. l tr. zákoníku, podvodu podle §209 odst. l, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku, padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. l tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. l písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. l tr. zákoníku odsouzen podle §205 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci - nekompletní krátké samočinné expanzní zbraně značky EKOL, model ASI, cal. 9mm P.A., výrobní číslo XY s jedním nekompletním zásobníkem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 16 T 171/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 9 To 132/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem ad. II. rozsudku odvolacího soudu bylo odvolání obviněného P. T. H. zamítnuto podle §253 odst. l tr. ř. jako opožděně podané. Konečně výrokem ad III. tohoto rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné R. J. jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se obvinění dopustili označených přečinů tím, že po předchozí vzájemné dohodě dne 16. 10. 2018, v době od 19:00 hodin do 20:00, na silnici III. třídy, číslo 2012, v katastru obce XY, okres XY, předstírala obviněná R. J. společně s obviněným V. N. způsobení dopravní nehody automobilu střetem s divokou zvěří, a to tím způsobem, že z místa údajné dopravní nehody ze svého mobilního telefonu obviněná R. J. majiteli vozidla, společnosti M. A., nahlásila údajnou dopravní nehodu a následně obviněný V. N. ze svého mobilního telefonu na její pokyn ohlásil tuto fiktivní událost orgánu policie, konkrétně střetu osobního motorového vozidla tovární značky Audi A4 Limousine B8, šedé barvy, VIN: XY, registrační značky XY, na daném místě se srnou, přičemž předmětné vozidlo měl řádně zapůjčené syn obviněné R. J., obviněný M. J., od společnosti M. A., IČ: XY, který v době zapůjčení vozidla toto poškodil, potřeboval jej však již vrátit majiteli, ale aby způsobenou škodu na vozidle dle smluvních podmínek nemusel hradit ze svých zdrojů, požádal, obviněnou R. J. a svého známého, obviněného V. N., aby fingovali dopravní nehodu, s čímž oba souhlasili, za tímto účelem jim svěřil dané vozidlo, přičemž obviněná na uvedeném místě nehody vystupovala jako řidička vozidla a obviněný V. N. ji danou pojistnou událost pomáhal připravit tím, že pod přední část již dříve poškozeného zapůjčeného vozidla s předstihem sehnal a nasypal úlomky předního světlometu podobného tvaru z jiného vozidla, přičemž na základě takto předstírané pojistné události, která nenastala, by v případě, že by se na daný podvod včas nepřišlo, příslušná pojišťovna neoprávněně vyplatila majiteli vozidla formou povinného plnění celkovou částku ve výši 158 446 Kč, a obvinění tak jednali ke škodě společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665, Praha 8.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 186/2021, podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání jednak obviněný P. T. H., který odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř., a zároveň obviněná R. J., která ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný P. T. H. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) v úvodu svého podání vytkl, že celé řízení je stiženo zásadními procesními vadami, které ve svém důsledku znamenají porušení práva na spravedlivý proces. Orgány činné v trestním řízení bez dalšího uvěřily výpovědi obviněného V. N., mnohokrát trestaného člověka, jehož věrohodnost je značně narušena. Policie České republiky na místě nehody nezjistila ani jeho stav, když neprovedla test na drogy či na alkohol. Dovolatel nesouhlasil ani s hodnocením výpovědi svědka P. N. a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého nelze bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány. Rovněž citoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11, jenž mimo jiné stanoví, že výslechem zasahujících policistů nemohou být nahrazeny výslechy jimi nezajištěných svědků. Skutková zjištění soudů obou instancí se tak, podle názoru dovolatele, ocitla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a zároveň v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo . Toto své stanovisko podpořil odkazem na bohatou judikaturu Ústavního (příp. Nejvyššího) soudu i obecným pojednáním o základních principech práva na spravedlivý proces, zásadách presumpce neviny a in dubio pro reo a požadavcích na odůvodnění rozhodnutí.
6. Obviněný odkázal také na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že odvolací soud de facto ignoroval jím podané odvolání, a zbavil jej tak přístupu k druhé instanci. Soud druhého stupně totiž pouze zrekapituloval text odvolání, skutková zjištění soudu prvního stupně a následně se omezil na tvrzení, že o vině dovolatele nemá pochyb. Obviněný měl za to, že odvolací soud mu v podstatě kladl za vinu, že v řízení odmítl vypovídat, což je ovšem v příkrém rozporu s jeho základními právy zakotvenými v §33 odst. 1 tr. ř. Dále dovolatel namítl, že byla zcela zásadním způsobem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Konkrétně se jednalo o situaci, kdy přes jeho výslovnou, včasnou a dostatečnou omluvu se odvolací jednání konalo v jeho nepřítomnosti. Přestože tedy zaslal včas potvrzení o pracovní neschopnosti, kterým soudu jednoznačně prokázal, že se nebude moci jednání účastnit, soud druhého stupně jednání neodročil a věc projednal, čímž porušil jeho základní práva. Dané porušení je o to závažnější s ohledem na to, že dovolatel nebyl v řízení zastoupen advokátem, dříve se ke všem úkonům dostavil a především proto, že mu byl zásadním způsobem zpřísněn trest. Porušení svého práva obviněný spatřoval také v tom, že mu bylo upřeno právo na přítomnost advokáta v přípravném řízení, ačkoliv o jeho přítomnost výslovně žádal.
7. Na základě výše uvedeného obviněný P. T. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, a následně rozhodl tak, že dovolatel se zprošťuje viny, popřípadě aby vrátil věc soudům k novému rozhodnutí.
8. Obviněná R. J. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) předeslala, že skutek je nesprávně právně posuzován jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv jejím jednáním nebyl spáchán tento ani žádný jiný trestný čin. Zdůraznila, že se nedopustila ničeho jiného než toho, že řídila vozidlo, kde s ní jako spolujezdec jel spoluobviněný V. N. Byla ve stavu silného rozrušení, jelikož byla opakovaně telefonicky kontaktována zástupcem majitele vozidla a byla hrubým způsobem urgována k jeho okamžitému vrácení. Na upozornění obviněného V. N. zastavila vozidlo a nepokračovala v jízdě. Nepřivolala ani policejní orgán k vyšetření nehody, ani neuplatňovala pojistnou událost, pouze majiteli vozidla sdělila, že vozidlo nemůže odevzdat. To je vše, co v celé záležitosti učinila. Vyjádřila proto přesvědčení, že se nedopustila jednání, které by bezprostředně směřovalo k tomu, že v úmyslu opatřit jinému prospěch předstírala událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a způsobení tak na cizím majetku větší škody. Pokud se někdo něčeho takového dopustil, byl to obviněný V. N., který manipuloval se střepy světlometu a následně volal policii, přičemž dovolatelce nebylo nic známo o tom, že dopravní nehoda je fingována ani o tom, co spoluobviněný zamýšlí, její jednání tudíž nedosáhlo ani stadia pokusu. Z žádného důkazu nevyplývá, že by se na předstírání dopravní nehody jakkoliv podílela. Poukázala též na to, že podle obsahu spisu nehodu nahlásila jistá L. Z., která uvedla, že škoda na vozidle činí 100 000 Kč, následně ale majitel vozidla policii sdělil, že škoda je více než 330 000 Kč. Pojišťovna však škodu nezlikvidovala, neboť majitel vozidla jí nedodal potřebné dokumenty. Dovolatelka proto uzavřela, že její obhajoba nebyla žádným způsobem vyvrácena.
9. Z uvedených důvodů obviněná R. J. navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 10 To 186/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 4 T 9/2021, byly zrušeny a věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovolání obou obviněných. Ve vztahu k dovolání obviněného P. T. H. považoval za významné nejprve zkoumat podmínky přípustnosti. V této souvislosti připomenul, že proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze pak zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a obviněnému sám uložil trest nový. Dále odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako opožděně podané, tzn. bez jeho. věcného přezkumu. Státní zástupce připomenul, že na základě §254 odst. 1 tr. ř. spočívá odvolací řízení na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Pokud tedy soud nezamítne nebo neodmítne odvolání podle §253 tr. ř. přezkoumá jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je například i výrok o trestu, které svým odvoláním napadl státní zástupce. Ve věci navíc nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., a proto byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu. Z toho vyplývá, že obviněný mohl dovoláním napadnout pouze výrok o trestu a zároveň, že jeho námitky proti výroku o vině uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou přípustné.
11. K výhradám vzneseným v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že obviněný nerozlišil rozdíly mezi dvěma alternativami tohoto dovolacího důvodu. Neargumentoval tím, že jeho odvolání nebylo podáno opožděně, tedy že nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku jako opožděného. Jeho konkrétní námitky tudíž nekorespondují se záběrem první alternativy příslušného důvodu dovolání. Výhradu uplatněnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce považoval za zcela obecnou a zdůraznil, že za obviněného nelze jeho argumentaci doplňovat nebo domýšlet v rámci dovolacího řízení. Též podotkl, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by mělo dojít k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu.
12. Namístě bylo, podle státního zástupce, zabývat se blíže námitkou obviněného, že se přes sdělenou omluvu konalo veřejné zasedání u odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, čímž měl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Té nicméně nelze přiznat opodstatnění. Státní zástupce nejprve připomenul, že na potřebnost účasti obviněného u veřejného zasedání lze usuzovat podle toho, zda jej soud pouze vyrozuměl, nebo zda jej předvolal, čímž dal najevo, že jeho přítomnost je nutná. Zároveň je nezbytné zohledňovat včasnou a důvodnou omluvu z účasti na soudním projednání věci. V této souvislosti státní zástupce odkázal také na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
13. V posuzované věci byl obviněný toliko vyrozumíván ohledně veřejného zasedání o odvolání konaném dne 13. 7. 2021. Jeho omluvu ovšem nelze považovat za řádnou. Zájem obviněného zúčastnit se veřejného zasedání o odvolání nebyl doložen konkrétním a objektivním důkazem natolik, aby z něho bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že zdravotní důvody mu skutečně znemožňují účast u tohoto veřejného zasedání, že není schopen se v daném čase jednání pro objektivní překážky zúčastnit. Obviněný v pozdních večerních hodinách dne 12. 7. 2021 zaslal omluvu, ke které připojil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Nicméně samotné předložení potvrzení o pracovní neschopnosti nutně neprokazuje dostatečným způsobem, že obviněný není pro zdravotní důvody schopen dostavit se k veřejnému zasedání. Předmětné rozhodnutí navíc neobsahovalo zavedené náležitosti, jakým je razítko poskytovatele zdravotních služeb a podpis ošetřujícího lékaře, aby mohlo být soudem pokládáno za řádnou listinu. Dále nebylo např. připojeno sdělení ošetřujícího lékaře, že nedoporučuje účast obviněného na soudním jednání. Z pohledu přesahů k aplikaci čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní zástupce rovněž zdůraznil, že v rámci veřejného zasedání nebyly prováděny žádné nové důkazy a dokazování nebylo doplňováno, takže práva obviněného nemohla být v daném smyslu významně ohrožena či porušena. Jeho odvolání nebylo soudem věcně nepřezkoumáváno, neboť jej podal opožděně. Odvolání státního zástupce pak směřovalo jen proti výroku o trestu, který byl obviněnému změněn.
14. K dovolání obviněné R. J. státní zástupce konstatoval, že její námitky nemají hmotněprávní povahu, a neodpovídají proto požadavkům ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná se totiž pouze domáhala revize skutkových zjištění, polemizovala s hodnocením provedených důkazů, neargumentovala však založením extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Státní zástupce se v daném směru ztotožnil se závěry nalézacího soudu, především s body 11. a 12. jeho odůvodnění, na které odkázal, neboť nepovažoval za nezbytné znovu je rekapitulovat. Také si povšiml, že uplatněné námitky kopírují obhajobu obviněné, se kterou se již oba nižší soudy vypořádaly (např. v bodech 14. až 17. rozhodnutí odvolacího soudu. Za důležité státní zástupce považoval, že se soudy při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
15. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. T. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dále, aby odmítl i dovolání obviněné R. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné R. J. je podle §265a tr. ř. přípustné v celém rozsahu, zatímco dovolání obviněného P. T. H. pouze zčásti. Obě dovolání podaly včas oprávněné osoby a obě rovněž splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
17. Pokud jde o přípustnost dovolání obviněného P. T. H. je potřeba nejprve zmínit ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval v druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v §265a odst. 2 tr. ř. pod písmeny a) až h) tr. ř., přičemž rozsudek odvolacího soudu vydaný v této trestní věci je podřaditelný jednak pod §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tj. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, a zároveň pod §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., tedy rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). V obecné rovině tak lze předmětné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za způsobilé k tomu, aby proti němu bylo podáno dovolání.
18. Nicméně existuje ještě další podmínka přípustnosti dovolání, která je vázána na rozsah přezkumu odvolacím soudem, která má právě v posuzované trestní věci zásadní význam. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
19. Odvolací soud v této trestní věci rozhodoval nejen o odvolání obviněného P. T. H., ale též o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně podaném v neprospěch dovolatele a směřujícím proti výroku o trestu, resp. o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku. Řádný opravný prostředek státního zástupce byl podán včas a splňoval všechny formální náležitosti, a proto jej soud druhého stupně řádně přezkoumal. Postupoval přitom v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. V citovaném ustanovení je vyjádřen princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, který je zásadně oprávněn přezkoumat jen ty oddělitelné výroky, které odvolatel výslovně označí jako výroky jeho odvoláním napadené, a to pouze hlediska konkrétních námitek, které ve svém podání vznesl. V daném případě státní zástupce napadl svým odvoláním pouze oddělitelný výrok nalézacího soudu o upuštění od uložení souhrnného trestu, zatímco výrok o vině ani náhradě škody nikterak nerozporoval. Státní zástupce tak svým řádným opravným prostředkem určil rozsah odvolacího přezkumu pouze na jím napadený výrok, přičemž svými konkrétními výhradami nezavdal podnět k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., podle kterého může soud přezkoumat i jiný výrok napadeného rozhodnutí, mají-li vytýkané vady původ právě v něm. Vedle toho podal odvolání také obviněný P. T. H., které však soud druhého stupně zhodnotil jako opožděně podané, proto je zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř., aniž by z jeho podnětu přezkoumával jakýkoli výrok rozsudku soudu prvního stupně. To ve svém důsledku znamená, že odvolací soud ve vztahu k dovolateli přezkoumával napadený rozsudek pouze z podnětu odvolání státního zástupce a pouze v rozsahu tímto odvoláním stanoveném.
20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že dovolání obviněného P. T. H. je přípustné pouze do výroku o uloženém trestu a správnosti postupu řízení, které mu předcházelo. Obviněný ve svém podání uplatnil námitky v rámci čtyř dovolacích důvodů. Nenapadl sice přímo výrok o trestu prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vznášel ovšem výhrady k řízení, které jeho vynesení předcházelo, a to s využitím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. – předmětné námitky je proto nutno hodnotit jako přípustné ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Akceptovat – tentokrát ve smyslu §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. – je dále možné i výtky uplatněné prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., byť konkrétní argumentace není zcela přesná a do první alternativy tohoto dovolacího důvodu zapadá jen se značnou dávkou tolerance. Za přípustné k projednání v rámci dovolacího řízení však již nelze označit námitky zaměřené přímo proti výroku o vině, vznesené v kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ty totiž de facto směřují proti výroku o vině přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v rozsudku soudu prvního stupně, a nesplňují tudíž kritéria §265a odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004, aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání, jako specifického mimořádného opravného prostředku (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02). Z tohoto důvodu se námitkami obviněným podřazenými pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nebude v dalších pasážích tohoto usnesení po věcné stránce dále zabývat.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný P. T. H. v dovolání (v souladu se zákonnými podmínkami přípustnosti dovolání) odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a l ) tr. ř., zatímco obviněná R. J. využila dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného P. T. H.
22. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Dovolatel soudu druhého stupně vytkl, že jím podané odvolání ignoroval, čímž jej zbavil přístupu k druhé instanci. Bylo by sice vhodné, kdyby zvolil konkrétnější námitky proti postupu odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř., nejlépe aby vysvětlil, proč jeho odvolání nebylo podáno opožděně, nicméně i tento stručný argument může prvou alternativu citovaného dovolacího důvodu (jak již bylo zmíněno – s nemalou mírou tolerance) naplnit. Úkolem Nejvyššího soudu bylo proto posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu zamítnout podané odvolání bez jeho věcného přezkumu odpovídalo všem zákonným požadavkům upravujícím daný postup. K tomu je v obecné rovině vhodné připomenout, že rozsudek soudu prvního stupně musí být obviněnému doručen do vlastních rukou (§130 odst. 1, §64 odst. 1 písm. b, odst. 5 tr. ř.). Podle §62 odst. 1 tr. ř. platí, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Lhůta pro podání odvolání činí ve smyslu §248 odst. 1 tr. ř. osm dní od doručení opisu rozsudku obviněnému (což platí bez výjimky za stavu, kdy tento neměl v řízení před soudem obhájce).
24. V posuzované trestní věci Nejvyšší soud z doručenek na č. l. 385 spisu zjistil, že Okresní soud v Kladně zaslal rozsudek ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 4 T 9/2021, obviněnému P. T. H. (tehdy ještě M. J.) do jeho datové schránky dne 23. 4. 2021, přičemž ten samý den se dovolatel do jeho datové schránky přihlásil. V souladu s §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, je tak datum 23. 4. 2021 dnem doručení rozsudku jmenovanému obviněnému, od kterého se odvíjel běh osmidenní odvolací lhůty. V souladu s uzákoněným způsobem počítání lhůt v §60 odst. 1, 3 tr. ř. bylo posledním dnem předmětné odvolací lhůty, tedy i posledním dnem, do kdy bylo možno podat včasné odvolání, pondělí 3. 5. 2021. Obviněný však podal své odvolání až dva týdny poté, dne 17. 5. 2021, a koncipoval jej v podstatě jako reakci na odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch (č. l. 392, 393). Je tudíž zřejmé, že to byl obviněný, kdo nedodržel zákonné podmínky pro podání odvolání, že jeho podání bylo zcela jednoznačně (a vcelku výrazně) opožděné, a že tedy Krajský soud v Praze byl oprávněn zamítnout jej podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané.
25. Dále obviněný P. T. H. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který se vztahuje na případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Do jeho rámce spadají zejména případy porušení ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě, ovšem mohou pod něj být podřaditelná i jiná pochybení tohoto druhu, neboť čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručují každému obviněnému právo na obhajobu. Dovolatel v daném směru pouze kuse namítl, že mu „bylo upřeno právo na přítomnost advokáta v přípravném řízení, ačkoliv o jeho přítomnost výslovně žádal“. Na to může Nejvyšší soud také zareagovat pouze ve vší stručnosti, poněvadž citované prohlášení se jednoduše nezakládá na pravdě.
26. V prvé řadě je potřeba vyzdvihnout, že v dané věci se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. Obviněný byl v úvodní fázi přípravného řízení zastupován Mgr. Pavlem Bučinou, a to na základě plné moci ze dne 2. 10. 2019 (č. l. 7 spisu). Tento byl o každém úkonu trestního řízení řádně vyrozumíván. Orgány činné v trestním řízení tudíž obviněnému právo na přítomnost jeho obhájce rozhodně neupíraly. Pokud jde o jeho výslechy v přípravném řízení, z nichž dva se konaly mimo období právního zastoupení dovolatele tímto obhájcem, je nutno připomenout, že dne 12. 9. 2019 obviněný nevypovídal a policejnímu orgánu sdělil, že si jako obhájce zvolí Mgr. Pavla Bučinu, s nímž se domluví a sdělí nejbližší možný termín výslechu, při kterém by mohl vypovídat (č. l. 10). O konání výslechu dne 14. 11. 2019 byl Mgr. Pavel Bučina vyrozuměn (č. l. 134), nicméně obviněný se k výslechu dostavil sám, učinil pouze krátké prohlášení a více odmítl k věci vypovídat. Nijak přitom netvrdil, že by v daný moment vyžadoval účast svého obhájce (č. l. 11). Následně (v průběhu roku 2020) se po dobu dlouhých měsíců jak dovolatel, tak jeho matka – obviněná R. J. pod všemožnými záminkami vyhýbali jejich dalšímu výslechu (srov. např. č. l. 186 spisu), přičemž v mezidobí skončilo právní zastoupení obviněného jeho obhájcem (č. l. 172 spisu). Obhájce Mgr. Pavel Bučina podáním ze dne 18. 5. 2020 došlým policejnímu orgánu dne 21. 5. 2020 sdělil, že obviněného dále nezastupuje. Při svém dalším výslechu dne 6. 10. 2020, k němuž se dovolatel dostavil evidentně až pod hrozbou jeho zatčení, pouze prohlásil, že si obhájce nevolí (č. l. 159). Z uvedeného je zcela zřejmé, že to byl jedině on sám, kdo se svým vlastním přístupem k probíhajícímu řízení do značné míry zbavil možnosti, aby se předmětných procesních úkonů účastnil i jeho obhájce. Lze ještě zmínit tu skutečnost, že ve spisovém materiálu z přípravného řízení se nenachází žádná jeho žádost, aby mu byl ustanoven nový obhájce, ani doklad o tom, že by si někoho jiného sám zvolil.
27. Obviněný zvolil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.).
28. Dovolatel argumentoval, že přes jeho „výslovnou, včasnou a dostatečnou omluvu“ se veřejné zasedání před odvolacím soudem konalo v jeho nepřítomnosti. Doplnil, že včas zaslal potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, přesto však soud jednání neodročil a věc projednal, čímž porušil jeho základní práva. Námitky tohoto druhu bezpochyby odpovídají zákonnému rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, po věcné stránce je ovšem nelze považovat za opodstatněné. V prvé řadě je důležité zmínit, že obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn dne 28. 6. 2021 (potvrzení o dodání a doručení do datové schránky č. l. 398), což ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. znamená, že soud druhého stupně nepovažoval jeho osobní účast u veřejného zasedání za nutnou. Jednání bylo stanoveno na den 13. 7. 2021, přičemž dovolatel soudu zaslal dne 12. 7. 2021 ve 22:24 hod. datovou schránkou svou omluvu, v níž požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu jeho zdravotního stavu s tím, že není „bohužel schopný dostavit se a zúčastnit se soudu“. Dále vyjádřil nesouhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti (č. l. 407). K tomu připojil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které mělo být vystaveno téhož dne, tj. 12. 7. 2021 (č. l. 408). Zcela v souladu s názorem odvolacího soudu je nutno konstatovat, že předložené rozhodnutí nelze považovat za řádné (ve smyslu §202 odst. 3 tr. ř.). Daný tiskopis je totiž oprávněn vystavit výhradně ošetřující lékař, nicméně na obviněným předložené listině není uvedeno, který lékař předmětné rozhodnutí vystavil – není zde jmenován ani podepsán, chybí též jeho razítko. Absentuje rovněž údaj o délce pracovní neschopnosti. Není též bez zajímavosti, že ani ve své žádosti dovolatel nijak nespecifikoval, jakými zdravotními problémy měl vlastně trpět. Lze proto bez výhrad akceptovat rozhodnutí odvolacího soudu, který nepovažoval takovou omluvu za dostačující a přistoupil ke konání veřejného zasedání následujícího dne v nepřítomnosti obviněného. Nad rámec již uvedeného by se dalo doplnit, že podobně nevěrohodnou omluvu ze své účasti z veřejného zasedání předložila i jeho matka, obviněná R. J. a navíc, že opakovanými omluvami a nedostavováním se k výslechu ze strany obou těchto obviněných (z celé řady rozličných důvodů) bylo výrazně poznamenáno celé přípravné řízení.
29. Je příhodné dále poznamenat, že v posuzovaném řízení byly splněny podmínky §202 odst. 2 až 5 tr. ř., které lze analogicky aplikovat i na jednání před odvolacím soudem (§238 tr. ř.). Zcela nepochybně bylo možno spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez účasti dovolatele, jelikož ve veřejném zasedání dne 13. 7. 2021 byly pouze rekapitulovány jednotlivé návrhy procesních stran, žádné dokazování se neprovádělo a hned poté byl vyhlášen rozsudek soudu druhého stupně (srov. protokol o veřejném zasedání, č. l. 416, 417). Nutno také dodat, že obviněný byl řádně seznámen s předmětem veřejného zasedání, odvolání státního zástupce mu bylo doručeno do datové schránky dne 12. 5. 2021 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky č. l. 396). Obviněný na ně odmítavě reagoval podáním odvolání a „odporu“ podáním ze dne 17. 5. 2021 (č. l. 393). Závěrem lze k danému tématu poukázat na judikát Nejvyššího soudu, který jen potvrzuje správnost postupu Krajského soudu v Praze, a který mimo jiné konstatuje, že pracovní neschopnost sama o sobě nebrání projednáni věci v nepřítomnosti obviněného (není přitom rozhodné, že níže citované rozhodnutí se týkalo hlavního líčení). Podle první části právní věty usnesení ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, nemůže soud porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Podle věty druhé je účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Nezbývá než uzavřít, že v celém trestním řízení byl dovolateli poskytnut dostatek prostoru k realizaci všech jeho procesních práv, ke konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo přistoupeno v souladu se zákonem, přičemž zásah do jeho práv lze v daném směru považovat za zcela nepodstatný, a to zejména vzhledem k absenci jakéhokoliv doplnění dokazování při jednání dne 13. 7. 2021.
K dovolání obviněné R. J.
30. Obviněná R. J. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
31. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Právě popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu však obviněná vůbec nerespektovala, jelikož svými dovolacími námitkami brojila výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdila, že žádnou dopravní nehodu nepředstírala a žádného trestného činu se nedopustila s tím, že pokud byl nějaký trestný čin spáchán, jeho pachatelem byl výlučně obviněný V. N. Veškeré tyto výhrady jsou ovšem pouhým vyslovením nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a polemikou se způsobem hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. Shora bylo ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
34. Dovolatelka ve svém podání ani nevytkla, že by hodnocení provedených důkazů bylo v extrémním rozporu s přijatými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a že by tak došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu je možno pouze ve stručnosti a v podstatě nad rámec příslušného dovolacího řízení konstatovat, že nalézací soud v procesu dokazování postupoval plně v intencích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., potažmo základních principů spravedlivého procesu. Trestná činnost dovolatelky byla spolehlivě prokázána ucelenou řadou přímých i nepřímých důkazů, které soud ve svém rozhodnutí vyzdvihl. Jednalo se zejména o výpověď spoluobviněného V. N., kterou lze bezpochyby považovat za věrohodnou nejen proto, že obviněný neusvědčoval z trestné činnosti jen další dva spoluobviněné, nýbrž také sám sebe, především ale proto, že jeho popis události byl v plném souladu s dalšími provedenými důkazy, a to výpovědí policisty P. N., znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy a výslechem znalce Ing. Vladimíra Kučery a odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie a biologie. Všechny vyjmenované důkazy zcela jednoznačně a ve vzájemné shodě svědčily pro tu verzi skutkového děje, kterou následně vzaly za svou i soudy činné v této trestní věci, tj. že k dopravní nehodě došlo ve skutečnosti dříve a následná „nehoda“ byla na popud obviněného P. T. H. pouze fingována ze strany dovolatelky a obviněného V. N. Proti všem shora uvedeným důkazům stála pouze výpověď dovolatelky a stručné prohlášení obviněného P. T. H., které zůstaly v řízení zcela osamoceny, a na základě toho byla obhajoba obou obviněných bez důvodných pochybností vyvrácena. Lze tudíž konstatovat, že skutková zjištění byla přijata s plným respektem k právu všech obviněných na spravedlivý proces. Za tohoto stavu není Nejvyšší soud v dovolacím řízení povolán konkrétní skutkové námitky blíže rozebírat a nezbývá mu, než v podrobnostech odkázat na hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 11.) a podpůrně také na úvahy soudu odvolacího (body 14. a 15. jeho rozsudku), s nimiž se zcela ztotožnil.
35. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného P. T. H. jsou zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné. Proto jím podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky obviněné R. J. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., její dovolání tudíž odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu