ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1246.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1246/2020-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 14 To 138/2020, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 45/2020, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020, podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §171 odst. 1 tr. ř. postoupil Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Pardubického kraje k projednání a rozhodnutí věc obviněného P. H., že
nejméně v době od 29. 7. 2017 do 31. 5. 2018 veřejně hanobil muslimy, jakož i veřejně podněcoval k nenávisti k islámu, a to tak, že veřejně přístupnou počítačovou sítí, kde na sociální síti facebook.com na svém osobním profilu pod jménem P. H., na internetové adrese XY, uveřejnil hanobící a nenávistné příspěvky;
dne 29. 7. 2017 sdílel článek (video) s nadpisem „Tak se fotil kalendář Pirelli2018. Zve do Alenčiny Říše divů - iDNES.cz“ s vlastním textem ve znění: „Nemám nic proti černochům ale tady je naprosto jasný úmysl = rasismus naruby a útok na bílou klientelu. Takže Pirelli ? NE. Jedině naše P. V. a ten je taky černej. Černošky, asiatky, latinos mě nikdy nebraly a rasa jako taková nehraje roli. Podstatou problému je nepřizpůsobivá parazitická entita–muslimský migrant ohrožující základy naší civilizace. Opakuji se: Islám nemá NIC společného s rasou. Je jako rakovina = nevybírá si ani rasu, ani pohlaví. Parazituje na jakékoliv lidské bytosti, bují v jakékoliv společnosti, která se mu poddá.“,
dne 5. 8. 2017 sdílel článek s nadpisem „Trest za transparent připomínající Varšavské povstání? Legia Varšava čelí vyšetřování UEFA“, k němuž přidal komentář: „Takže jaksi se už nemůže připomenout, jak nás Němci před 73 lety obohatili ! Stejně jako se nás zavlečením muslimské naprosto nekompaktibilní parazitické verbeže snaží obohatit teď ! Jaký je rozdíl mezi potlačováním dějin a omezováním svobody projevu to...“ dále„FuckIslam…“ a také uvedeno „....A chtěl bych ty dredatý chcípáky vidět jak by se těmto stvůrám bránili.“
dne 26. 2. 2018 sdílel článek s nadpisem „Beznaděj, mráz a svědectví o krutosti islamistů. Krizový reportér F. H. mluvil s uprchlíky na hranicích EU - Seznam Zprávy“ k němuž přidal komentář: „Další srdceryvná častuška na téma „ubohých uprchlíků“. F. H. narodit se v letech padesátých by velmi dobře interpretoval teze jakéhokoliv režimu. Neexistuje NIC podlejšího, zákeřnějšího, veskrze odpudivého než muslimský Arab z blízkého východu či Afriky…“,
ze dne 24. 4. 2018 uveřejnil příspěvek ve znění: „Takže žádnej muslim ale Minaasian, který seděl v radikalizované dodávce. Nový výraz superkorektní novinářské žumpy pro obyvatele. Pro vysvětlení minaasien je obyvatel https://en.wikipedia.org./wiki/Mina,_Saudi_Arabia . Takže místo toho aby napsali, že to byl arabský muslim ze Saudské Arábie tak holt tu máme Minaasien… FuckofIslam. Tak ještě dodatek https://en.wikipedia.org./wiki/MENA ono ta novinářská polovzdělaná partička buď nezná rozdíl mezi I a E ale i obyvatel Maghrebu je trefa do černého. Je to jedno všechno ZLO jde za nesnášenlivou ideologií maskovanou jako náboženství“,
dne 31. 5. 2018 sdílel článek (video) s nadpisem Husa na provázku se oběsila během znásilňování muslimské ženy Ježíšem! Nuda v Brně? To asi ne, ale nuda-pl...“, k němuž přidal komentář: „A co tohle? Kde je hranice co si necháme líbit od muslimské lůzy? Naši víru hanobit lze. V momentu kdy někdo nazve stav věcí islamizace Evropy pravými jmény je stíhán jako rasista a xenofob. Xenofob ano, každý organismus pokud chce přežít je xenofobní! Rasista ani omylem. Rakovina stejně jako islám prochází napříč všemi rasami a národy. Je to NEMOC.“,
jímž měl podle obžaloby spáchat přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud stížnostní usnesením ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 14 To 138/2020, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce podanou proti výše citovanému usnesení soudu prvního stupně.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. v neprospěch obviněného dovolání. Neztotožnil se s tím, že soud prvního stupně postoupil jako přestupek celé jednání obviněného proto, že u obou přečinů shledal nenaplnění jejich zákonných znaků. Ve shodě s přezkoumávanými rozhodnutími pouze uznal, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože vzhledem k povrchnosti obviněným vyjádřených myšlenek nejsou tyto způsobilé k přímému podnícení dalších osob, a ztotožnil se i s tím, že nelze všechna jednání mající hanobící povahu bez dalšího podřadit pod tuto skutkovou podstatu.
4. Při zdůraznění záměru zákonodárce odlišit obě uvedené skutkové podstaty státní zástupce dovolání zaměřil pouze proti závěru, že nebyly naplněny znaky přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, protože podle něj měl pro tento přečin být obviněný postaven před soud, který o něm měl v hlavním líčení rozhodnout. Za nesprávné označil tvrzení soudu o nutnosti aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, což je závěr, který podle něj koliduje s judikaturou týkající se uvedeného přečinu a jeho jednotlivých znaků (viz zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005), a s poukazem i na komentářovou literaturu konstatoval, že podle skutkových okolností v dané věci je třeba dospět k závěru, že všechny zákonné znaky přečinu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly naplněny.
5. Všechny útoky byly spáchány vůči osobám vyznávajícím islám, který je v České republice uznávaným náboženstvím, a rovněž měly hanobící povahu a byly spáchány prostřednictvím veřejné počítačové sítě, jímž je zde Internet, a v rámci něj působící sociální sítě Facebook, když obviněný měl svůj profil nastaven jako veřejný. Podle nejvyššího státního zástupce nebyly důvody k selekci provedené krajským soudem ohledně výroků ze dne 29. 7. 2017 a 31. 5. 2018, ani k názoru, že nenaplňují skutkovou podstatu tohoto přečinu, jelikož se týkají užší skupiny osob, a to nelegálních migrantů. Jde o útoky na vyznavače islámu, jelikož přirovnávají islám k rakovině a hovoří o muslimských migrantech jako o nepřizpůsobivé parazitické entitě. Výroky z dne 5. 8. 2017, 26. 2. 2018 a 24. 4. 2018 též hanobí vyznavače islámu tím, že jsou přirovnáváni k nekompatibilní parazitické verbeži, resp. stvůrám, a jsou jim přisuzovány negativní vlastnosti („neexistuje nic podlejšího než muslimský Arab … “), dále dva ze svých příspěvků obviněný doprovází značně dehonestujícím urážlivým a nenávistným spojením „FuckIslam“, resp. „FuckofIslam“, které obsahově směřují vůči určité skupině osob právě pro její muslimské vyznání. Všechny uvedené výroky jak samostatně, tak i s přihlédnutím k jejich souhrnu naplňují skutkovou podstatu přečinu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
6. Podle dovolatele je nesprávný i závěr o nutnosti použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku pro údajně nízkou společenskou škodlivost činu. S poukazem na judikaturu nepovažoval za opodstatněné v posuzované věci projednávaný čin považovat za případ, který by se vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Soudy se měly konkrétně zabývat nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a ty odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotil. Takové zhodnocení pojmul i do odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že konkrétní společenskou škodlivost je třeba řešit v každém takovém posuzovaném případě přísně individuálně, a to jednak s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem podřaditelným pod jednotlivé znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu, dále posouzením okolností s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a v neposlední řadě s přihlédnutím k trestní sazbě zvažovaného trestného činu, která vždy vyjadřuje typovou společenskou škodlivost takového trestného činu, jakož je třeba následně též uvážit, zda nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší státní zástupce má za to, že při zvážení těchto hledisek jako předpokladů pro postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem individuálním skutkovým okolnostem posuzované věci měl být učiněn závěr, že podmínky pro postoupení věci dány nebyly.
7. V dovolání nejvyšší státní zástupce rozvedl přesvědčení o naplnění všech znaků přečinu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku všemi žalovanými výroky, a to s připomenutím významu chráněného zájmu u tohoto přečinu a smyslu ochrany a respektování zákazu diskriminace bez ohledu na národnost, jazyk, etnickou skupinu, rasu, politické přesvědčení a náboženství (srov. článek 3 odst. 1 Listiny). Právě tento zájem byl vulgárními, xenofobními a dehonestujícími četnými výroky obviněného výrazně narušen. Poukázal na jejich vulgaritu, nesmiřitelnou paušalizaci napadané skupiny i anglické značně negativní a zprofanované hanlivé výrazy.
8. K osobě pachatele a míře jeho zavinění podle dovolatele krajský soud zcela pominul, že se jednalo o příslušníka Policie České republiky, tedy člena bezpečnostního sboru, u něhož lze oprávněně očekávat vyšší míru respektu jednak k právu jako takovému, jednak i k subjektivním právům dalších osob. Obviněného nelze označovat za osobu nevzdělanou a povrchní, jak naznačuje krajský soud, neboť díky jeho profesi by měl mít lepší než obecné právní vědomí a znalost takových jevů, které je třeba postihovat trestní represí. Obviněný si tudíž musel být i přímo vědom existence konkrétních skutkových podstat trestných činů v oblasti potírání extremismu a xenofobie, a proto je u něj třeba dovodit vyšší intenzitu zavinění, což škodlivost jeho jednání významně zvyšuje.
9. Dovolatel dále zdůraznil, že nelze směšovat termíny islám, resp. muslim, a islamismus, resp. islamista, neboť islámskou víru na světě vyznává více než miliarda osob, přičemž náboženských radikálů, kteří islám pokřiveně interpretují, je pouhý zlomek z tohoto počtu. Neztotožnil se s odvolacím soudem v úvaze o jakési omluvitelné pohnutce spočívající v potřebě obviněného chránit svými výroky společnost v České republice, příp. o obavě o budoucnost České republiky v souvislosti s ilegální migrací, neboť v České republice již v současnosti tisíce lidí tuto víru vyznávají, aniž by se frekventovaně dopouštěli teroristické či jiné s náboženstvím spjaté trestné činnosti.
10. Naplněnou dovolatel shledal i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §355 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, neboť použil platformy Facebook nastavené způsobem, že jeho příspěvky byly přístupné neomezené skupině osob, ačkoliv tato platforma uživatelskou regulaci přístupu ve vztahu k užší skupině osob (tzv. „Přátelům“) vcelku snadno umožňuje. Vědomě tedy zvolil způsob šíření svých myšlenek, který byl z pohledu trestněprávního účinnější, ačkoliv měl možnost volby jiné.
11. Z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolatel nepovažoval za přiléhavou možnost posoudit čin jako kázeňský přestupek podle §45 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2003 o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v aktuálním znění (dále „zákon č. 361/2003 Sb.“), o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť ten se vztahuje pouze na samotný výkon služby, v jejímž rámci výroky obviněný neuvedl, ale v posuzované věci se týká spíše vlastního náboženského přesvědčení pachatele, které však popsaným jednáním hanobícím osoby vyznávající islám nijak neprojevoval. Připustil, že jde v určitých směrech o kontroverzní náboženství, avšak nelze tolerovat, aby bylo bagatelizováno nepřípustné hanobení jeho vyznavačů zavrženíhodnou paušalizací a vulgaritami, jak obviněný ve svých výrocích činil. Na poukaz odvolacího soudu na svobodu projevu dovolatel reagoval tím, že je třeba ctít pluralitu názorů, ale z mnoha skutkových podstat trestního zákoníku i četné relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vyplývá, že svobody projevu (resp. plurality názorů) se nelze dovolávat v situaci, kdy je tato svoboda zneužívána v rámci útoků, které mají diskriminační, nábožensky netolerantní a protispolečenskou povahu (např. viz rozhodnutí ESLP ve věci Norwood proti Spojenému království ze dne 16. 11. 2004).
12. Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů označil přezkoumávané rozhodnutí za vadné, protože bylo dostatečně doloženo, že obviněný činem, jenž mu je v obžalobě kladen za vinu, naplnil znaky přečinu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 14 To 138/2020, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Z vyjádření obviněného
13. Obviněný prostřednictvím obhájce k tomuto dovolání uvedl, že se s ním neztotožňuje a za správný považuje závěr učiněný soudy v přezkoumávaných rozhodnutích. Soud prvního stupně se podle něj dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro posouzení tvrzeného jednání a z těchto vyvodil správné skutkové i právní závěry, které rovněž správně, logicky, přiléhavě a konformně se zásadou ultima ratio odůvodnil. Správným shledal poukaz soudu na význam působení mediálního tlaku na veřejnost a pečlivou a detailní rešerši zjištěných okolností i zapojení právních poznatků do jasného odůvodnění. Důvodnými a věcnými shledal též závěry stížnostního soudu.
14. V návaznosti na obsah dovoláním napadených rozhodnutí připustil, že se vyjadřoval k něčemu, o čem neví zhola nic, toliko na základě sledování všech událostí a veřejně dostupných názorů na tuto problematiku s tím, že jak uvedl stížnostní soud, vnímání islámského náboženství jednotlivcem je do jisté míry ovlivněno i okolím, v němž konkrétní jedinec žije, zejména pak názory a stanovisky, které prezentují představitelé našeho státu. Poukázal i na postoje některých politiků (např. T. O.), kteří nenávistné postoje prezentují v souladu s pojmy svoboda a přímá demokracie. Zmínil, že jejich rétorika není rozhodně smířlivá. I názor obviněného tak byl a je bezesporu formován právě tím, co se mohl dočíst v novinách, přečíst na internetu, poslechnout v rádiu nebo shlédnout v televizi od osob, které obdobně jako on nemají žádné vzdělání ohledně náboženské, konkrétně islámské, problematiky.
15. K výhradám dovolatele zdůraznil, že se žalovaného skutku nedopustil jako příslušník Policie České republiky a jemu za vinu kladený přečin neobsahuje žádnou kvalifikovanou skutkovou podstatu, která by se vázala k výkonu povolání v rámci bezpečnostních sborů. Jakákoliv souvztažnost s tímto povoláním je tak pro posouzení celé věci zcela irelevantní. Obdobně je pak nesprávný i dovolací argument, že jako policista má být vybaven odbornými znalostmi v otázce islámského náboženství. Tímto argumentem se nejvyšší státní zástupce dopustil nepřípustného hodnocení důkazu, jež náleží výhradně obecným a nezávislým soudům. Za nesprávný označil i názor o nesprávném užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nekoresponduje s výkladem tohoto pojmu v rozhodovací praxi soudů (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 413/04 či rozhodnutí č. 26/2013-III.), protože trestnímu postihu za spáchaný protiprávní čin brání absence splnění trestní odpovědnosti, neboť jemu za vinu kladený čin nevykazuje potřebnou společenskou škodlivost a postačuje v reakci na něj uplatnění jiné než trestní odpovědnosti, bylo namístě aplikovat na jeho jednání §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak soudy správně učinily a vysvětlily. Vzhledem k tomu, že považoval podané dovolání za nedůvodné, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, nebo ho za podmínek 265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
17. Možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí má Nejvyšší soud tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které je dovolatel opřel. Významné je, aby označený důvod byl v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že krajský soud jako soud stížnostní napadené usnesení soudu prvního stupně i řízení jemu předcházející ve smyslu §147 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
19. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je možné podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pod tímto důvodem vytýkaná vada může spočívat v tom, že v některé z uvedených alternativ nebyly dodrženy zákonem stanovené procesní postupy.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle něj je tedy možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedený dovolací důvod neslouží k přezkoumávání skutkového stavu, jejž Nejvyšší soud nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Takovou námitku nadto zákon nepřiznává nejvyššímu státnímu zástupci, který ji v neprospěch obviněného v dovolání nemůže přípustným způsobem uplatnit (srov. bod 31. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1474/2018, a bod 32. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18).
21. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce těmto podmínkám dostál, neboť stížnostnímu soudu vytýkal nedůvodnost postoupení věci a v souvislosti s tím i nesprávnost závěru o zavinění a nízké společenské škodlivosti činu, čímž poukazoval na vadné právní posouzení, a tedy uváděné výhrady korespondují s uplatněnými dovolacími důvody podle §§265b odst. 1 písm. f) a g), jakož i l) tr. ř. Nejvyšší soud proto, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné a napadené rozhodnutí pro zjištěné vady nemohlo obstát.
V. K důvodům dovolání
22. Nejvyšší státní zástupce v dovolání brojil proti tomu, že soudy čin, jenž byl v obžalobě popsán, nesprávně postoupily k projednání jako kázeňské provinění, protože jej neshledaly natolik společensky škodlivým, aby dosáhl nebezpečnosti přečinu vymezeného v podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož byl právně posouzen v návrhu na potrestání. Z uvedené argumentace dovolatele plyne, že připustil, že nelze trvat na naplnění znaků přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého bylo v návrhu na potrestání jednání obviněného rovněž posouzeno. K tomuto přečinu jeho výhrady v dovolání nesměřují, a Nejvyšší soud z tohoto důvodu při dodržení zásady o vázanosti rozsahem a důvody podaného dovolání a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) závěr soudů o tom, že o uvedený přečin se v této věci nejedná, nepřezkoumával, protože k takovému přezkumu nebyl povolán. Z vlastní iniciativy se totiž nemůže zabývat správností závěru, že soudy neshledaly naplněnými znaky uvedené právní kvalifikace (viz č. l. 353 až 356 spisu), když vůči ní dovolání nejvyššího státního zástupce, jak sám v dovolání výslovně uvedl, nesměřuje, protože se ztotožnil se stížnostním soudem, že o tento přečin se v případě popsaného jednání obviněného pro jeho povrchnost nejednalo.
23. Pro takto uvedený rozsah podaného dovolání Nejvyšší soud přezkoumával jen správnost úvah soudů ohledně nenaplnění znaků přečinu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v čemž spočívala podstata nejvyšším státním zástupcem uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to i nesprávnost postoupení věci k projednání jako kázeňského provinění na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
24. Přečin v alternativě podle §355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo veřejně hanobí skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Kvalifikovaný znak podle odstavce 2 písm. b) je naplněn tím, že takový čin je spáchán tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
25. Za hanobení se považuje subjektivní, hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení některého národa, jeho jazyka, některé etnické skupiny nebo rasy, anebo skupiny obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání. „Hanobením“ je tedy každé úmyslné snižování vážnosti, které se může projevovat v jakékoli formě, výslovně nebo zahaleně, tvrzením určitých skutečností nebo bez jejich uvádění; spadá sem i nadávka (srov. rozhodnutí č. 2936/1927 Vážný). Urážlivost projevu může vyplývat buď již z obsahu a způsobu jeho přednesu, nebo provedení, popř. z jiných okolností, za nichž byl učiněn. Nezáleží na tom, jaký měl hanobící projev na veřejnosti ohlas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 989/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23 pod č. T 524). Hanobením mohou být jen velice závažné negativní projevy proti některé z chráněných kategorií namířené proti její samostatné existenci či rovnocennosti s ostatními. Může být založeno na předpokladech zcela nepravdivých, mystifikujících či sice v jádru pravdivých, ale neúplných. Povahu hanobícího projevu je třeba hodnotit v celém kontextu, nejen ve vztahu k jeho doslovnému znění. Je tak třeba vycházet ze situace, za níž byl učiněn, z gest, jimiž byl doprovázen, z ustáleného vnímání významů určitých hesel v pachatelově relevantním sociálním okolí (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2020, s. 2939).
26. Pro naplnění znaku pachatel hanobí „veřejně“ ve smyslu základní podstaty podle §355 odst. 1 tr. zákoníku (neboť činěné v soukromí není trestné) se vychází z výkladu tohoto znaku vymezeného v §117 tr. zákoníku, podle kterého je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
27. Za hanobení učiněné veřejně se ve smyslu §117 písm. a) tr. zákoníku se považuje i veřejně přístupná počítačová síť, což je funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné podobné informační systémy. Internet je informační a komunikační systém, který se skládá z různých subjektů a objektů právních vztahů. S ohledem na rozvoj počítačových informačních a komunikačních technologií má Internet kromě jiného i povahu prostředku, jehož prostřednictvím lze veřejně šířit informace. S ohledem na celosvětovou propojenost a rozšířenost počítačových médií je virtuální svět Internetu považován za veřejný prostředek, neboť lze již považovat za notorietu, že je používán právě pro zveřejňování a šíření informací (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001). Internet je počítačovou sítí, která funguje jako přenosové médium umožňující využívání určitých služeb, z nichž nejvýznamnější je přenos informací, tj. znalostí, které je možné jakoukoli formou sdělovat a jde o poznatek týkající se jakýchkoliv objektů, fakt, událostí, věcí procesů, myšlenek, který mi v daném kontextu specifický význam (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 39, 40). Za informační systém se považuje funkční celek nebo jeho část (např. sociální sítě jako je Facebook) zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností [srov. §2 písm. b) zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů]. Jde o systém pro sběr, zpracování, ukládání a vyhledávání a šíření informací (Knap, V. Právo a informace , Academia, Praha, 1988, s. 43).
28. Skupinou osob ve smyslu varianty podle §355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je zde míněna jakákoli skupina, aniž by byla konkrétně teritoriálně určena nebo vymezena. Nemusí jít o skupinu, která je tvořena např. obyvateli České republiky nebo obyvateli jednoho konkrétního státu, a proto se může jednat nejen o osoby, které na území České republiky trvalý pobyt mají, ale rovněž mohou mít trvalý pobyt kdekoli na světě. Toto ustanovení tedy nevyžaduje, aby šlo o státní občany České republiky. Příslušnost k jakémukoli státnímu celku zde není významná. Na rozdíl od §355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zde pohnutkou ke spáchání činu nenávist nebo zášť vůči skupině osob proto, že ať skutečně nebo jen domněle patří k určité rase, etnické skupině nebo národnosti, mají určité politické přesvědčení, vyznání nebo jsou bez vyznání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s 3304). Chrání se zde pouze skupiny vymezené jedním ze znaků v tomto ustanovení uvedených, jejichž rozšiřování nelze připustit pro zákaz analogie v neprospěch pachatele. Skupina osob, vůči níž pachatel útočí, nemusí být přítomna na stejném místě, v němž útok probíhá, její členové se nemusí vzájemně ani znát a nemusí se o hanobení ani dovědět (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2020, s. 2942).
29. Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §355 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku platí omezení, že trestný čin byl spáchán veřejně pouze způsobem uvedeným v §117 písm. a) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1299).
30. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně projevy obviněného považoval sice za nepřijatelné pro jejich hrubost a ztrátu nezbytné míry slušnosti, avšak nikoliv natolik závažné, aby naplnily znaky „hanobení“ ve smyslu §355 odst. 1 tr. zákoníku. Důraz kladl na to, že jeho jednání bylo ovlivněno i názory a informacemi prezentovanými v masmédiích, které zřejmě považoval subjektivně za správné, a proto je tento případ možno podřadit pod zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní plynoucí postulát ultima ratio . Pro tento názor vycházel i z bezúhonnosti obviněného, který je jako policista svými nadřízenými hodnocen kladně. Považoval proto jeho jednání za odpovídající porušení povinností plynoucích z §45 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2003 Sb., podle kterého je příslušník sboru povinen vykonávat službu tak, aby nebyla ovlivněna jeho politickým, náboženským nebo jiným přesvědčením, proto věc postoupil k projednání jako kázeňského přestupku Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Pardubického kraje (viz stranu 8 usnesení soudu prvního stupně).
31. Stížnostní soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil s tím, že jednání popsané v obžalobě není dostatečné pro závěr o naplnění znaků přečinu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Určitý potenciál naplnit jeho zákonné znaky spatřoval pouze u výroků ze dne 5. 8. 2017, 24. 4. 2018 a ze dne 26. 2. 2018, nicméně považoval za důvodné u nich aplikovat zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V popisovaných projevech shledal „nekompromisní, panickou, extrémní a značně vulgární reakci osoby, která radikální postoje vyjadřuje jako způsob své vlastní obrany proti určité subjektivně vnímané hrozbě“. U dvou z výroků je významný jen jejich dovětek „Fuck of Islam“, zatímco další jsou reakcí na konkrétní teroristické útoky, nebo se týkají určité užší skupiny osob než vyznavačů islámského náboženství, především jde o nelegální imigranty, kteří mají páchat v Evropě trestnou činnost, a islamisty. V zásadě tedy jen tři příspěvky lze vztáhnout na vyznavače islámské víry, tedy muslimy, obecně. Pouze výroky ze dne 5. 8. 2017, 24. 4. 2018 a 26. 2. 2018, jež stížnostní soud považoval za nejzávažnější, byly způsobilé po formální stránce naplnit znaky přečinu podle §355 tr. zákoníku pro hrubě urážlivé vyjadřování týkající se určité skupiny obyvatel, ovšem ve vztahu k nim se přiklonil s ohledem na menší četnost těchto urážlivých výroků a v zásadě jejich ojedinělost k závěru soudu prvního stupně, že šlo o exces obviněného v kontextu celého obsahu zajištěných facebookových podkladů, z něhož plyne poměrně bohaté a souvislé vyjadřování jeho politických názorů v průběhu celé vymezené doby, neboť kromě uvedených pěti případů žádné jiné nenávistné či hanobící projevy se v jeho facebookovém profilu neobjevily.
32. Další úvahy stížnostního soudu o tom, že jde o případ, na který lze aplikovat principy subsidiarity trestní represe a ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, se opíraly o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zejména zdůraznil nutnost v liberální společnosti ctít pluralitu názorů, což umožňuje vyjádřit kritiku, na kterou pouze v případě vyhroceně nenávistných vulgárních projevů může dopadnout trestněprávní represe. Tyto podmínky však v posuzované věci splněny nebyly, neboť i když je v posuzovaných projevech patrný negativní názor na muslimy a jejich migraci do Evropy, počínání obviněného bylo projevem určité paniky ve společnosti v souvislosti s imigrační vlnou a mediálně prezentovanými brutálními útoky islamistů, dávanými do souvislosti s jejich vyznáním. Zohlednil i určitou problematičnost vnímání islámu v liberální evropské společnosti pramenící z odlišnosti vyznávaných hodnot, což považoval za významnou okolnost při hodnocení intenzity a závažnosti jednání obviněného. Zdůraznil, že i ESLP přiznává ochranu a uznává islám jen v mezích základních lidských práv a svobod, resp. hodnot, které chrání Evropská úmluva o lidských právech (dále „Úmluva“), a připustil, že projevy obviněného svědčící o zvýšené kritičnosti obvyklé u běžné evropské populace pod vlivem četných mediálních informací nedosahují potřebné nebezpečnosti posuzovaného jednání, shledal rozhodnutí o postoupení věci k projednání jako kázeňského přestupku policejnímu orgánu správným, a proto stížnost státního zástupce jako nedůvodnou zamítl (viz strany 5 až 7 usnesení krajského soudu).
33. Nejvyšší soud se se závěry stížnostního soudu ztotožnil, a to v zásadě proto, že výroky obviněného spočívaly v útržkovitých glosách na sdílené články a vyjadřovaly sice nepřátelsky naladěné a kritické postoje, avšak způsobem, který nedosahuje intenzity a urážlivé podoby vyžadované pro naplnění znaku hanobení u posuzovaného trestného činu.
34. Není pochyb o tom, že obviněný svá vyjádření prohlašoval veřejně ve smyslu §117 písm. a) tr. zákoníku, protože tak činil na svém facebookovém profilu, který nebyl určen jen pro „přátele“, ale měl ho nastaven tak, že k němu měl přístup neomezený okruh lidí, jež uvedeným způsobem oslovoval v době od 29. 7. 2017 do 31. 5. 2018. Jednalo se tedy o dobu 10 měsíců, během kterých v pěti případech (z celého obsahu facebookových stránek) posuzovaná prohlášení ke konkrétně uvedeným článkům či situacím komentoval. Přičemž se jednalo o zcela nesourodé podněty; jak se fotil „kalendář Pirelli2018“, na články „Trest za transparent připomínající Varšavské povstání? Legia Varšava čelí vyšetřování UEFA“, „Beznaděj, mráz a svědectví o krutosti islamistů. Krizový reportér F. H. mluvil s uprchlíky na hranicích EU - Seznam Zprávy“, na článek, v němž byl užit pojem „Minaasian“, na video s nadpisem „Husa na provázku se oběsila během znásilňování muslimské ženy Ježíšem! Nuda v Brně? To asi ne…“, k nimž vyjadřoval vlastní soudy, které měly hanlivý až urážlivý obsah činěný na adresu muslimů, Arabů, islamistů a uprchlíků. Vyjadřoval jimi názory na různé události popisované v příspěvcích, na něž reagoval tak, že dne 29. 7. 2017 uvedl na adresu muslimských migrantů, že jsou „nepřizpůsobivou entitou ohrožující základy civilizace“ a „islám …rakovina ohrožující základy naší civilizace… Parazituje na jakékoliv lidské bytosti, bují v jakékoliv společnosti, která se mu poddá.“ Dne 5. 8. 2017 poukázal, že se „zavlečením muslimské naprosto nekompatibilní parazitické verbeže snaží obohatit“ a doplnil „FuckIslam…“, dne 26. 2. 2018 v reakci na článek s nadpisem „Beznaděj, mráz a svědectví o krutosti islamistů přidal komentář „Neexistuje NIC podlejšího, zákeřnějšího, veskrze odpudivého než muslimský Arab z blízkého východu či Afriky…“, dne 24. 4. 2018 se vyjádřil k označení Minaasian, jenž se snažil vyložit a vysvětlit „FuckofIslam“, „Je to jedno všechno zlo, jde za nesnášenlivou ideologií maskovanou jako náboženství“, dne 31. 5. 2018 reagoval na komentář o divadelním představení sdělením „Kde je hranice, co si necháme líbit od muslimské lůzy? Naši víru hanobit lze. … Rakovina stejně jako islám prochází napříč všemi rasami a národy. Je to nemoc.“.
35. Při posouzení těchto výrazů i okolností, za kterých k nim došlo, je na jedné straně třeba přisvědčit jak dovolateli, tak i soudům obou stupňů, že tato vyjádření jsou sprostými a hanlivými projevy, které je zcela nevhodné veřejně uvádět, a kromě toho i jejich obsah svědčí o negativním postoji obviněného k jím uváděné skupině osob řadících se k muslimům či vyznavačům islámu, a takové projevy si odsudek plně zaslouží, neboť jde o nevhodná i urážlivá sdělení, což svědčí o hanobení těchto skupin. Na druhé straně je však třeba posuzovat především povahu těchto vulgarit a intenzitu jejich urážlivého obsahu a kromě toho je nutné je zkoumat i z dalších hledisek, protože pro závěr, že jde o hanobení ve smyslu §355 odst. 1 tr. zákoníku nestačí jen to, že jde o hanobící projevy, ale musí jít o hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení některé z označených skupin. Povahu projevu jako hanobícího vyjádření v té intenzitě, jak požaduje zákon v §355 tr. zákoníku je nezbytné hodnotit v kontextu nejen jeho doslovného znění, ale mimo jiné i ze situace, při které k němu došlo, jakož i v souvislosti s historickou či politickou událostí atd. Jedině tak lze objektivně posoudit, zda je nezbytná kriminalizace tzv. hate speech , které v současnosti představují velmi diskutovaný problém, na který se soustředil i ESLP, jenž klade důraz na posuzování hranic mezi nenávistným či hanobícím projevem a vyjádřením názoru chráněného svobodou projevu podle článku 10 Úmluvy nebo podle článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), která je velmi úzká, zejména pokud zasahuje do dalších oblastí, jež jsou chráněny, zejména pokud jde o projevy kritické vůči náboženství, či náboženské víře a přesvědčení osob chráněné článkem 9 Úmluvy. Proto je třeba zmínit, že ESLP opakovaně konstatoval, že je povinností a odpovědností každého, kdo vykonává svobodu projevu, aby respektoval, že zahrnuje i povinnost vyvarovat se projevů, jež jsou zjevně urážlivé vůči jiným a rouhavé, které nepřispívají k žádné formě veřejné debaty způsobilé učinit pokrok v mezilidských vztazích (srov . rozsudek ESLP ve věci Gunduz proti Turecku ze dne 14. 11. 2000, stížnost č. 31249/96). Při posuzování těchto hanlivých a urážlivých výroků je nutné požadovat, aby rozhodnutí spočívající ve vážení protichůdných zájmů na výkonu dvou základních svobod bylo vyvážené a objektivní a aby soud při tom zkoumal široký kontext, v jakém byly tyto projevy učiněny, a posuzoval je z hlediska, zda byly učiněny proti napjatému sociálnímu či politickému pozadí, zda mohly být vykládány jako volání po násilí, nenávisti a netoleranci i to, zda mohly vést ke škodlivým důsledkům. ESLP výslovně v rozsudku ze dne 15. 10. 2015 ve věci Perinçek proti Švýcarsku , stížnost č. 27510/08, zdůraznil, že „konflikt mezi svobodou projevu a jiným konkurujícím právem se nutně musí řešit vyvažováním, tj. hledáním rovnováhy mezi nimi na základě proporcionality a kritéria nezbytnosti zásahu do svobody projevu v demokratické společnosti“, což „s sebou nutně nese povinnost posuzovat každý případ individuálně“. Proto má význam zejména posouzení povahy hanlivých a urážlivých vyjádření, a to nejenom jejich obsahu a smyslu uváděných slov či slovních spojení, ale i kontextu a souvislostí, za jakých byly proneseny. Tyto zásady vyjádřil i Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, shrnul, že při „řešení kolize svobody projevu podle článku 17 odst. 1 Listiny na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle článku 10 odst. 1 Listiny závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci“ (povaha výroku, obsah výroku, a jeho forma, postavení kritizované osoby, koho se kritika týká, kdo výrok pronáší, a kdy tak učiní. „Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Tento výčet relevantních faktorů ale není taxativní. V úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit“.
36. V posuzované věci je zřejmé, že soudy čin obviněnému kladený za vinu právě ze všech těchto hledisek posuzovaly, zejména stížnostní soud je měl na paměti (viz jeho konstatování na stranách 6 a 7 jeho usnesení, kde poukázal principy, na nichž je založena demokratická liberální společnost ctící pluralitu názorů na straně jedné, které však na straně druhé narážejí na zásady, na kterých je založen islám upírající práva ženám, militantně a netolerantně přistupující vůči osobám jiných vyznání, apod.) a současně přihlížel i k tomu, v jaké souvislosti obviněný uvedené výroky na svém facebookovém profilu uváděl. Významné je, že zdůraznil, že jde o nenávistný, hanobící a hrubě urážlivý projev. K tomu je vhodné doplnit, že je označovaný anglickým termínem „ hate speech “, který definoval ESLP ve svém ve věci R. B. proti Maďarsku , stížnost č. 64602/12, tak, že „Pojmem hate crime obecně rozumíme trestný čin s diskriminační, neboli předsudečnou pohnutkou … Specifickou kategorií trestných činů z nenávisti jsou tzv. projevy nenávisti či lépe projevy podněcující nenávist, neboli hate speech “. Tyto projevy šíří, podporují nebo ospravedlňují či samy vyvolávají rasovou nenávist, xenofobii, nebo další formy nenávisti vůči menšinám, imigrantům nebo osobám vzešlým z imigrace, tedy projevy verbální povahy postrádající „element individualizovaného adresáta jednání, individuální oběti“. Zváží-li se obsah uvedených prohlášení, obviněný vyjadřoval negativní postoje k jinému etniku a náboženství (nenávist), což svědčí o tom, že je lze považovat za hanobící. Jak ovšem bylo rozvedeno, samy o sobě tyto výroky nelze posuzovat a není možné je vytrhávat ze širšího kontextu, do něhož byly zasazeny, a souvislostí, za nichž byly učiněny, či bez ohledu na jejich dopad na širší veřejnost.
37. Zajisté není pochyb, že pokud je obviněný prezentoval na svém facebookovém profilu, jejž měl otevřený pro ostatní uživatele, jednalo se o veřejné hanobení, a to ve smyslu §117 písm. a) tr. zákoníku. K této formě veřejného hanobení se nabízí zmínit rozsudek ve věci Savva Terentyev proti Rusku , stížnost č. 10692/09, nebo D elfi AS proti Estonsku , stížnost č. 64569/09, podle kterých příspěvky vytvořené uživateli na internetu představují bezprecedentní oblast výkonu projevu svobody. Pro zhodnocení možného vlivu internetového příspěvku je nezbytné vždy posoudit jeho dosah k veřejnosti, v případě internetových blogů a sociálních sítí se pak jedná o to, zda byl skutečně zpřístupněn většímu počtu čtenářů a zda také skutečně pozornost většího počtu čtenářů přitáhl. Ve věci posuzované ESLP bylo konstatováno, že stěžovatel nebyl známým blogerem ani uživatelem sociálních sítí, či jinak známou nebo vlivnou osobou, a tudíž potenciál jeho komentáře na internetu oslovit veřejnost a ovlivnit tak veřejné mínění byl velmi omezený. Dospěl proto k závěru, že trestní odsouzení představující citelný zásah do života jednotlivce s ohledem na jiné možnosti intervence, zejména pak ve věcech veřejného zájmu, bude v souladu se svobodou projevu zakotvenou v článku 10 odst. 2 Úmluvy pouze ve výjimečných případech projevů nenávisti či podněcování k násilí. V rozhodnutí ve věci GRA Stiftung gegn Rassismus und Antisemitismus proti Švýcarsku, stížnost č. 18597/13, ESLP konstatoval, že v případě výroků znevažujících muslimy, o něž v této věci šlo, je třeba vycházet z toho, jak se takové výroky jevily či mohly jevit běžnému průměrnému čtenáři, což právě v této věci znamená, že žádného ohlasu nezaznamenaly, neboť na ně reagovala jen zcela nevýznamná malá část známých obviněného.
38. Podle takto nastavených kritérií se jedná o věc, která nezaznamenala žádný podstatný rozptyl mezi širší spektrum osob, protože byť měl obviněný svůj facebook, na němž tyto glosy zveřejňoval, přístupný veřejnosti, nebyl nikterak známou osobou, jejíž názory by širší veřejnost sledovala. Podle obsahu stránek jeho facebookového profilu (viz č. l. 39 až 120 spisu) měl v rámci této sociální sítě jen velmi omezený okruh přátel a nepatrné množství sledovatelů (u každého příspěvku toliko v řádu jednotek), a proto nelze dojít k závěru, že byl ve větším měřítku sledován. S tímto vědomím a úmyslem také své výroky pronášel, což svědčí pro menší závažnost posuzovaného činu. Z obsahu spisu je patrné, že na komentáře obviněného v zásadě reagovaly neustále pouze jednotky osob, nadto stále týchž, aniž by jeho projevy rozpoutaly širší diskuzi se zapojením většího počtu osob, což zřejmě ani neměl v úmyslu. Podle toho lze přisvědčit závěru soudů, že způsob, jakým obviněný své názory prezentoval, nesvědčil o tom, že by bylo v jeho zájmu předávat své myšlenky širokému okruhu sledovatelů, ale směřovaly jen vůči tomu, kdo se o jeho facebookový profil zajímal. Skutečnost, že byl policista, v této souvislosti nehrála roli, protože jako řadový člen policejního sboru byl pro veřejnost stejně anonymní osobou, jak každý jiný běžný občan. Tuto skutečnost je třeba zvažovat v kontextu zjištěných okolností, podle kterých se obviněný v žádném z jednotlivých hanlivých či urážlivých vyjádření jako policista neprezentoval, ani v jejich obsahu na toto své povolání nenarážel. Jeho profil byl ryze osobní a narážky a výpady, které uváděl, byly toliko jeho osobními prezentacemi bez přesahu do jeho profese, což svědčí o tom, že jejich smyslem nebylo vyvolat dojem, že tak činí jako příslušník policie nebo v jiné takové souvislosti. Z tohoto důvodu nebylo možné přisvědčit dovolateli, že právě tato skutečnost by svědčila o větší míře škodlivosti činu. Tudíž neměly žádný objektivní dopad. Skutečností, která vedla ke kriminalizaci činu obviněného, byla prověrka činěná v rámci bezpečnostních sborů, konkrétně Krajským ředitelstvím policie Pardubického kraje, Odborem vnitřní kontroly, vyvolané obdobným chováním M. S., policisty Obvodního oddělení policie XY, tzn. stejného policejního útvaru, jehož příslušníkem byl i obviněný, jehož výroky a aktivity na internetu byly ze strany nadřízeného policejního orgánu prověřovány. Právě v rámci tohoto prověřování byla odhalena i činnost obviněného a věc obou dotčených policistů byla předána k šetření Generální inspekci bezpečnostních sborů (viz č. l. 3, 4 spisu). Oním prvotním impulsem vedoucím k odhalení obviněného nebyl tedy samotný význam sdělovaných myšlenek a podnět vzešlý od osoby, která by se jeho výroky cítila dotčena. Podle stavu zjištěných sledovatelů u zkoumaných konkrétních výroků žádná z etnické nebo náboženské skupiny, vůči nimž urážky obviněného směřovaly, tj. Arabové, muslimové či vyznavači islámu, se o nich ani nedozvěděla, neboť takové zacílení z ničeho neplyne. Nebyla zjištěna osoba, jež by se cítila těmito projevy být nějakým způsobem dotčena či poškozena, ale jednalo se o jakýsi „vedlejší produkt“ prověřování jiné, byť skutkově obdobné činnosti policisty ze stejného oddělení, k němuž patřil i obviněný. Pokud jde o ohlasy osob z řad jeho „přátel“, které uvedený portál s obviněným sdílely, ani ony neshledávaly v uvedených prohlášeních obviněného žádnou výzvu či urážku a jejich reakce lze označit spíše za nevýznamné. Někteří si tyto glosy obviněného ani nepřečetli (např. J. A. č. l. 200, L. B. č. l. 216, L. H. č. l. 222 a další), jiní si ničeho nevšimli (např. D. J. č. l. 233, P. K. č. l. 239, P. L. č. l. 299 a další). Z uvedeného lze usoudit, že obviněným uvedené výrazy nevyvolaly žádný podstatný ohlas ani u osob, s nimiž jinak na facebooku komunikoval.
39. Podstatnou okolností, která vede k závěru o tom, že výroky obviněného, jež zaujaly jen nepatrnou část osob sledujících facebookové stránky, což již samo snižuje škodlivost znaku hanobení, a tedy i samotného činu, je časové zařazení činu obviněného do společenských a politických událostí doby, z nichž vychází a na které ve své podstatě i reaguje. Čin totiž probíhal na konci roku 2017 a první polovině roku 2018, které byly silně poznamenány uprchlickou vlnou, jež zaplavila Evropu a ovlivňovala vnímání této skutečnosti politiky i širokou veřejností napříč Evropou, a bylo možné zaznamenat různost názorů, často velmi nevstřícných a příchod tisíců lidí z Blízkého východu, zejména ze Sýrie, odsuzujících (svědčí o tom např. i nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. Pl.ÚS 16/18, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. Pl.ÚS 26/18, v nichž Ústavní soud řešil průběh, férovost a zneužívání obecně citlivých témat souvisejících s migrací k ovlivnění voličů při volební kampani a televizních debatách kandidátů na prezidenta republiky v rámci prezidentských voleb v roce 2018). Mimo to nelze přehlédnout v době spáchání činu anebo v časové souvislosti s ním uskutečňování různých atentátů v rámci západní Evropy, kde o život přišla velká spousta nevinných lidí, k nimž se hlásily osoby rekrutující se z východních zemí či Islámského státu, jak na to upozornil i soud prvního stupně v odůvodnění usnesení. Posoudí-li se pozorně právě tyto souvislosti i podle mediálních ohlasů, je zřejmé, že kritika dopadala na příčinu přívalu migrantů z oblastí ovládaných Islámským státem, a tedy po zevšeobecnění i na skupinu věřících muslimů, ale i v širším smyslu na „Araby“. Nelze tedy z obsahu sdělovaných příspěvků zjistit konkrétnější zaměření proti přesně určitému národu či určité etnické skupině. Jednalo se o hanlivé výrazy vůči arabské menšině a vyznavačům islámského náboženství v tom nejširším a zcela obecném kontextu odpovídajícím tehdy převažujícím celospolečenským náladám.
40. Podle obsahu posuzovaných projevů se jedná spíše o hodnotové soudy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008) v reakci na reálně probíhající události nejen v České republice, ale i ve světě, zprávy z médií, které podněcovaly a podněcují veřejnost k širší diskuzi na daná společenská témata, případně šlo o reakce na komentáře jiných stejně, nebo naopak zcela opačně smýšlejících osob prezentované rovněž v rámci internetových článků, zpráv, rozhovorů, apod. Při vědomí všech těchto souvislostí nešlo tedy o primární šíření vlastních xenofobních myšlenek a názorů zaměřených na cílené urážení muslimů nebo podporu šíření nenávistných nálad a myšlenek, ale spíše o vyjádření negativního postoje k uprchlické vlně a přívalu migrantů s ohledem na různé společenské nebo kulturní události. Tyto výroky lze posoudit jako útržkovité až nesrozumitelné výlevy vyjadřující především negativní odezvu na danou situaci.
41. Takto prezentované projevy posouzené jednotlivě i v kontextu článků, na které bylo reagováno, a hodnocené se zřetelem na zmíněné historické souvislosti vzbuzují dojem snahy konfrontace a debaty o nastíněném problému, která by při neexistenci sociálních sítí probíhala nejspíše jinou, méně „veřejnou“ formou. Způsob, jakým se obviněný vyjadřoval, svědčí především o potřebě „ventilovat“ své obavy z celospolečenského dění, případně i z věcí budoucích. Jakkoli tedy pro prezentaci svých názorů na politické, náboženské a jiné veřejné dění využil sociální sítě, neučinil tak formou způsobilou názorově ovlivnit či zasáhnout a urazit větší počet osob, či dokonce jejich skupinu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i když výroky obviněného tak, jak byly uvedeny v obžalobě, byly hanlivé, sprosté a urážející, s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nedosahovaly nebezpečnosti a závažnosti trestného činu podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to i se zřetelem na to, že se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu. Kvalifikační znak spočívá stejně jako znak základní skutkové podstaty v §355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §117 písm. a) tr. zákoníku ve veřejném spáchání činu, zde však prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě. Naplnění obou těchto znaků jediným jednáním zásadně není vyloučeno, a nejedná se tudíž o zákaz dvojího přičítání téže okolnosti, neboť tento zákaz podle §39 odst. 5 tr. zákoníku se vztahuje výhradně k ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 17/2020 Sb. rozh. tr.). Z pohledu společenské škodlivosti činu lze však připustit menší závažnost takového činu, protože nejde u okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby o její hodnotově vyšší formu ani jinou skutečnost, případně její vystupňování, ale jen zdůrazňuje způsob provedení činu, v zásadě ten, který už je i u základní skutkové podstaty. Nečiní tím čin výrazně závažnější, jako by tomu bylo u jakékoliv jiného kvalifikačního znaku.
42. Nejvyšší soud shledal zcela správným a odpovídajícím všem zjištěným okolnostem případu i závěr soudů o potřebě na posuzovaný případ aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak je rozvedly soudy na straně 8 usnesení prvního stupně a stranách 4 až 6 usnesení stížnostního soudu.
43. Nad rámec úvah obou soudů je možné k námitkám obviněného dodat, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti, neboť smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
44. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
45. Na základě skutkových okolností činu lze dospět k závěru, že v posuzované věci nejde o natolik společensky škodlivý čin, u něhož by byl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného. Závažnost jednání obviněného je snižována vedle jeho dosavadní bezúhonnosti a kladného pracovního hodnocení a kázeňských odměn tím, že jeho jednání vykazoval menší míru škodlivosti, neboť se vše odehrávalo v rámci reakce a glosy na výroky jiných osob, často i veřejně činných, které obviněnému suplovaly rozhovor na obecně živá a aktuální celospolečenská témata s přáteli. Postih obviněného v rámci trestního řízení by navíc spravedlivě neodrážel ani postuláty, na nichž svá rozhodnutí zakládá i Ústavní soud a ESLP, zejména pokud jde o zásadu proporcionality a potřebu hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, zde mezi svobodou projevu a svobodou náboženského vyznání, jejichž váha je vždy relativní a závislá na jedinečných okolnostech každého případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, aj.). Posoudí-li se jiná jednání, jež byla v minulosti právně posouzena a odsouzena jako hanobení ve smyslu předmětné skutkové podstaty, je třeba nutně dospět k závěru, že jednání obviněného jejich závažnosti a škodlivosti pro společnost nedosáhlo (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 Tdo 496/2004, ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1013/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019, a další), neboť v těchto příkladem uvedených případech byly řešeny a odsouzeny závažné verbální i fyzické útoky na druhé osoby pro jejich národnostní, náboženskou, politickou či jinou obdobnou příslušnost, v případě posledně citovaného rozhodnutí se pak jednalo o publikaci autorských článků obviněného na internetu, a tedy o jeho vlastní názory a impulsy k rozpoutání veřejné debaty, nikoli tedy o pouhé glosování názorů jiných lidí a vlastní vymezení se pro ně či proti nim, jak tomu bylo v nyní posuzované věci obviněného P. H.
46. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů považoval závěry soudů za správné a z hlediska osoby obviněného lze přisvědčit i tomu, že jde zjevně o čin, u něhož i jiné prostředky nápravy než podle trestního práva lze považovat za dostačující (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky objasnily a po právní stránce důvodně shledaly.
VI. K postoupení věci
47. Z důvodů výše uvedených v činu obviněnému kladeném za vinu nebyly shledány žalované trestné činy a takový závěr bylo možné učinit na základě podané obžaloby, samosoudce rozhodl podle §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a po předběžném projednání obžaloby postoupil věc jinému orgánu, neboť shledal naplněnými okolnosti uvedené v §171 odst. 1 tr. ř., tzn., že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. V posuzované věci je takový postup možný, protože věc byla dostatečně objasněna z hlediska, že stíhaný skutek není pro nízkou společenskou škodlivost trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění. Soudu v takovém případě nepřísluší zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku (srov. rozhodnutí č. 34/1993 Sb. rozh. tr.). Soud též respektoval, že se postoupení věci jinému orgánu týká vždy skutku, nikoli jeho možného právního posouzení, a proto z výroku usnesení, jímž se věc jinému orgánu jako možný přestupek nebo kázeňské provinění postupuje, je zřejmé, o jaký skutek se jedná a v čem spočívá (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 19/2017 a č. 31/2019-II. Sb. rozh. tr.).
48. Soudu nepřísluší, aby sám stanovil, o jaký přestupek nebo kárné provinění se bude jednat, protože takový závěr může učinit jen ten orgán, který o postoupené věci bude rozhodovat. Nebylo možné přisvědčit námitce dovolatele, že postoupením věci k projednání kázeňského přestupku se soudy, a tím i celá společnost zbavila možnosti potrestat obviněného za jeho neakceptovatelné jednání, protože nemůže jít o přestupek, resp. kázeňský přestupek. Dovolatel přímo poukázal na §45 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. S takovým argumentem nelze souhlasit, protože výrok, jímž soud prvního stupně rozhodl, zní tak, že se věc „postupuje k projednání a rozhodnutí Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje“, tedy neuvedl, zda tak učinil k projednání kázeňského přestupku nebo přestupku, protože příslušný policejní orgán podle §186 až 188 zákona č. 361/2003 Sb. vede řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, a obě tato řízení jsou společně označována též jako „kázeňské řízení“. Kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, kterým příslušník porušil služební povinnost, ale nemůže jím být jednání, které má znaky přestupku, anebo je trestným činem. V případě jednání majícího znaky přestupku by šlo také o řízení ve věcech služebního poměru; a k projednání by mohl být příslušný i stejný služební funkcionář (srov. BLAHUT, A. a kol., Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů . Praktický komentář. Wolters Kluwer, Komentář Jana Kulhánka k §186 a násl. Podle stavu k 1. 7. 2019, dostupný v právním informačním systému ASPI k 17. 2. 2021). Z uvedeného plyne, že výrok o postoupení v této projednávané věci plně odpovídá pravomoci policejního funkcionáře příslušného k jejímu projednání, na kterém bude, jaký kázeňský delikt v jednání obviněného shledá, zda porušení služebních povinností anebo jednání mající znaky přestupku. Jakékoliv úvahy v této souvislosti nepřísluší soudu ani státnímu zástupci, ale jsou v pravomoci příslušného policejního orgánu.
49. Nejvyšší soud po shora uvedených úvahách dospěl k závěru, že soudy dostatečně a srozumitelně vyložily důvody, pro které shledaly, že obviněný je nedůvodně stavěn před soud, a protože v činu, jenž mu je kladen za vinu, neshledaly naplněnými znaky žalovaných trestných činů, věc postoupily příslušnému policejnímu orgánu, aby ji přezkoumal jako možný kázeňský přestupek (srov. §50 zákona č. 361/2003 Sb.).
50. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal postup soudů nižších stupňů činných ve věci správným, a protože dovolání nejvyššího státního zástupce považoval za nedůvodné, podle §265j tr. ř. je zamítl. Toto své rozhodnutí přitom mohl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, neboť jak nejvyšší státní zástupce, tak obviněný s takovým způsobem rozhodnutí výslovně souhlasili.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu