ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.133.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 133/2021-1145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání obviněné M. Č., rozené T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 To 58/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 69 T 4/2020, byla obviněná M. Č. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 10 810,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali odvolání obviněná M. Č. a v její neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 To 58/2020, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to jí byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit majetkovou škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 10 810,80 Kč. Odvolání obviněné M. Č. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněná označeného zločinu dopustila tím, že
dne 11. 11. 2019 v přesně nezjištěnou dobu v dopoledních hodinách v místě svého bydliště v XY, okres Uherské Hradiště, v bytě na adrese XY čp. XY v úmyslu utišit, uklidnit a uspat svého syna, devítidenního novorozence XXXXX (pseudonym), narozeného XY, tomuto podala nadrcené a rozpuštěné v mléce dvě tablety léku Codein Slovakofarma® 30 mg, a to poté, co prostřednictvím svého mobilního telefonu zadala v 10:00 hodin vyhledávání fráze „kodein novorozenec“, aniž by se však před podáním léku náležitě seznámila s jeho účinky na lidský a zvláště dětský či novorozenecký organismus a aniž by získala informace o nebezpečnosti podání léku dítěti tohoto věku či dítěti vůbec,
následně poté, co zaregistrovala zdravotní potíže nezletilého poškozeného, však již v 11:26 hodin vyhledala na internetovém prohlížeči odkazy pod zadáním „smrtelná dávka kodeinu“, kde získala informace o ohrožení života svého syna, nikoho o podání léku neinformovala, především tedy ne dětskou lékařku, která ji kolem 13:15 v místě bydliště navštívila a nezletilého prohlédla, neučinila tak ani v dalším průběhu dne, kdy mohla informovat svého druha či svou matku a kdy také mohla přivolat lékařskou pomoc, a to přesto, že si byla vědoma, že se u syna začínají projevovat výrazné zdravotní komplikace ve formě promodrání pokožky, dýchacích obtíží a nepřijímání stravy, na což pouze zareagovala dalším vyhledáváním odkazů v internetovém prohlížeči, a to v 18:29 hodin pod zadáním „otrava kodeinem“, avšak nezletilému neposkytla ani nepřivolala pomoc a podání léku zamlčela i rychlé záchranné službě, kterou do bydliště v nočních hodinách přivolala, neboť u nezletilého nastala zástava dechu, přičemž v čase 3:30 hodin zasahující lékaři konstatovali smrt nezletilého, jejíž příčinou, jak bylo zjištěno soudní pitvou, byla akutní otrava kodeinem a morfinem se zjištěnou hladinou v tkáních nezletilého ve výši 2,13 mg/l kodeinu a 0,25 mg/l morfinu,
a shora uvedeného jednání se dopustila nejpozději od 11:26 hodin s vědomím, že v důsledku podání jmenovaného léku může nastat smrt nezletilého, přičemž s tímto následkem byla přinejmenším smířena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 To 58/2020, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatelka v úvodu svého podání vytkla, že nebylo vyhověno návrhu obhajoby na zkoumání duševního stavu její matky, svědkyně J. M. K danému tématu odkázala na argumentaci uplatněnou ve svém odvolání a připomněla, že svědkyně v určitých důležitých věcech evidentně neuvedla pravdu. Proti její výpovědi stojí několik svědeckých výpovědí např. ohledně toho, co uváděla dne 11. 12. 2019 při hádce se svědkem P. Č. Vzhledem k závažnosti věci měly být vyčerpány všechny důkazní prostředky, aby bylo možno postavit téměř najisto, kdo z účastníků celé záležitosti mluví pravdu a kdo ne, když navíc duševní stav obviněné zkoumán byl. Na to dovolatelka podotkla, že za určitých okolností jsou i tyto „neprovedené či opomenuté důkazy“ považovány za dovolací důvod.
6. Za závažnější pochybení považovala obviněná porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. ze strany odvolacího soudu. Ten ve svém rozhodnutí konstatoval, že neshledal žádné vady ve způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem. Sám pak žádné důkazy neprovedl. Jednání dovolatelky rozdělil na dvě části, v této souvislosti však již začal spekulovat a hodnotit důkazy jinak než soud prvního stupně. Především není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl soud druhého stupně k závěru, že obviněná zpozorovala první zdravotní problémy poškozeného v 11:26 hodin, a proto zadala ono heslo „smrtelná dávka kodeinu“. Nalézací soud správně uvedl, že „samotné zadání výrazů do vyhledávače ještě nic neznamená, když není ani zjištěno, jaké výrazy a jak dlouho dovolatelka studovala“. Nahlédnutím do internetového vyhledávače obhajoba zjistila, že k zadání hesla „smrtelná dávka kodeinu“ bylo nalezeno celkem 6 840 odkazů. Na prvním místě je zde uvedeno, že smrtelná dávka je 100 mg a účinek nastává po 20 minutách až 2–3 hodinách. Na dalším odkazu je citován příbalový leták, podle něhož lék není určen k použití u dětí do 12 let, neboť je zde riziko toxicity. Nikde se nehovoří o tom, že u novorozenců hrozí nebezpečí smrti. Naprosto bez povšimnutí zůstala prvotní výpověď obviněné, která se doznala k zadání tohoto hesla, avšak s tím záměrem, aby poškozenému nepodala onu smrtelnou dávku. Ve spise je také založen příbalový leták, kde je pouze uvedeno „neužívejte přípravek Codein Slovakia, pokud je Vám méně než 12 let“. Nic o možnosti smrtelných následků u novorozence zde není zmíněno. Je tedy patrné, že odvolací soud postupoval nesprávně, když tento důkaz hodnotil zcela odlišně od soudu nalézacího. Nadto je v jeho rozsudku konstatováno, že po vyhledání daného hesla již dovolatelka nepochybně získala informace o nebezpečnosti podání léku tak malému dítěti. Toto své tvrzení však soud blíže nerozvedl, nepoukázal ani na žádný konkrétní odkaz.
7. Obviněná nesouhlasila ani se závěrem soudu druhého stupně, jenž s odkazem na závěr soudních znalců shledal, že nebyla vyloučena možnost záchrany poškozeného v případě poskytnutí okamžité pomoci. Jde o poněkud nepřesnou citaci z příslušného znaleckého posudku, kde se hovoří o tom, že nelze teoreticky vyloučit možnost přežití, pojem včasná specializovaná lékařská pomoc zde není definován. Podle názoru dovolatelky necitoval soud zmíněný pojem přesně, pravděpodobně proto, aby mohl snáze dovodit její úmyslné zavinění. V tomto směru poukázala na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, podle kterého by pravděpodobně již podání jedné tablety Codeinu Slovakia 15 mg mohlo být pro poškozeného fatální. Bylo-li tedy podáno 60 mg tohoto léku, jeví se možnost jeho záchrany jako zcela nereálná. S tímto závěrem ovšem odvolací soud vůbec nepracoval, byť mu nic nebránilo, aby přibral například znalecký ústav na základě §110 tr. ř. Rozhodně však neměl upravovat závěry znaleckého posudku a účelově je měnit pro zamýšlenou právní kvalifikaci. Na to obviněná označila několik dalších nejasností, když se dotázala, jak dlouho po požití uvedeného množství léku novorozencem je dána reálná možnost jeho přežití, o jak vysokou pravděpodobnost jde, kdo může poskytnout onu vysoce specializovanou péči. Tomu ovšem soud druhého stupně nevěnoval pozornost, a celkově tak hodnotil důkaz příslušným znaleckým posudkem nesprávně. Opomenul rovněž hodnocení důkazů prvoinstančním soudem stran závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle kterého nebyly u dovolatelky zjištěny primárně zvýrazněné rysy agresivity nebo sklony k trestnému jednání. Rovněž motivace k činu v podobě vyčerpání z pláče dítěte se znalcům jevila jako méně pravděpodobná.
8. Obviněná dále vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud skutek nesprávně právně kvalifikoval. Došlo tedy k porušení §2 odst. 6 tr. ř., §140 tr. zákoníku, §143 tr. zákoníku a §263 odst. 7 tr. ř. Odvolací soud si nejenže přisvojil právo na hodnocení důkazů, které mu nenáleží, ale upravoval si některé důkazy, aby vyhovovaly následné právní kvalifikaci, některé důkazy úmyslně přehlédl a nevypořádal se s nimi. Vůbec nepracoval se skutečností, že dovolatelka velice dobře věděla, jak by měla legálně postupovat v případě, že by se chtěla dítěte zbavit. Nemohl tedy pouze vyzdvihovat, že dítě bylo nechtěné, když se původní úmysl dát jej k adopci změnil, a nebyl tedy důvod řešit situaci spácháním zvlášť závažného zločinu. Obviněná připustila, že se v přípravném řízení dvakrát nezpochybnitelným způsobem doznala k podání Codeinu poškozenému. Nicméně usuzovat u ní byť jen na nepřímý úmysl zabít své dítě je za dané důkazní situace naprosto nesprávné, neboť nevěděla, že může svým jednáním způsobit fatální následek a nebyla s tímto srozuměna. Pokud by jí byly známy účinky předmětného léku na novorozence, tak by jej svému synovi nepodala.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 To 58/2020, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve smyslu §265m tr. ř. rozhodl sám při zrušení napadeného rozhodnutí. Pro případ, že se již bude nacházet ve výkonu trestu, navrhla, aby předseda senátu rozhodl ve smyslu §265o tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v úvodu svého písemného vyjádření k podanému dovolání s odkazem na zákonný rozsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že tvrzení obviněné o možném zavinění její matky není dovolacím důvodem. Totéž uvedl též k námitce porušení §263 odst. 7 tr. ř., neboť se v daném případě jedná o čistě procesní ustanovení. Doplnil, že citace hodnotících úvah obsažených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a polemika s nimi vzbuzuje s ohledem na znění §265a odst. 4 tr. ř. pochybnosti přípustnosti takové argumentace v dovolacím řízení. Především však tyto výhrady směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, a neodpovídají tak žádnému dovolacímu důvodu. Obviněná přitom ani formálně neučinila námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění.
11. K právní kvalifikaci skutku státní zástupce zdůraznil význam závěru o psychickém vztahu dovolatelky k trestněprávně relevantnímu následku, tj. ke smrti poškozeného. V této souvislosti připomenul skutkové zjištění nalézacího soudu, podle kterého obviněná zadala na internetovém prohlížeči heslo „smrtelná dávka kodeinu“ a později „otrava kodeinem“, což svědčí o tom, že se zabývala možností úmrtí svého syna, resp. měla o jeho život „pochybnosti či obavy“, ale neudělala nic pro jeho záchranu. I na základě skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem lze tedy přijmout závěr, že ve fázi po podání léku Codein, nejpozději po zadání odkazu „smrtelná dávka kodeinu“ na internetu, si dovolatelka představovala následek spočívající ve smrti poškozeného přinejmenším jako možný a že se vznikem takového následku byla přinejmenším smířena. Právě z takového závěru při tom vycházel odvolací soud, pokud dovodil, že v omisivní fázi jejího jednání spočívající v nedostatečných pečovatelských aktivitách a v nezabezpečení potřebné odborné lékařské pomoci pro syna bylo na její straně dáno zavinění ve formě eventuálního úmyslu v podobě smíření [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] ve vztahu k smrti poškozeného. Nelze tedy dovozovat, že by odvolací soud nepřípustně v rozporu §267 odst. 3 tr. ř. měnil skutková zjištění rozhodná pro posouzení formy zavinění na straně obviněné ve vztahu k následku spočívajícím ve smrti poškozeného.
12. K otázce zavinění státní zástupce doplnil, že nelze přesně zjistit, jaké údaje o účincích léku Codein pro novorozence dovolatelka na navštívených internetových stránkách zjistila. Nelze si však reálně představit, že by zde byly uvedeny údaje o neškodnosti léku Codein pro novorozence nebo jen o nevýznamných zdravotních komplikacích v případě takové aplikace léku. Obviněná tedy svým „pátráním“ na internetu nemohla zjistit takové údaje, na jejichž základě by mohla, byť nepřiměřeně, spoléhat, že k úmrtí poškozeného i přes podání vysoké dávky léku Codein nedojde, což by odpovídalo vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K omisivnímu jednání obviněné pro úplnost dodal, že její povinnost konat bylo možno dovozovat nejen z předchozího nebezpečného jednání, ale i z právního předpisu, a to §858 občanského zákoníku o rodičovské odpovědnosti. K otázce možnosti odvrácení smrti poškozeného státní zástupce uvedl, že podle výpovědi samotné obviněné a svědka P. Č. poškozený žil ještě v časných ranních hodinách (kolem 02:30hod) dne 12. 11. 2019. Pokud by dovolatelka včas konala, minimálně o podání léku Codein informovala O. K., která ji navštívila za účelem prohlídky novorozence, existoval ještě dosti značný časový prostor pro poskytnutí specializované lékařské péče poškozenému, např. jeho dopravě na vysoce specializované lékařské pracoviště, i kdyby bylo vzdálené od místa, kde ke spáchání činu došlo. Státní zástupce proto uzavřel, že právní kvalifikace skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odpovídá skutkovým zjištěním vymezeným v napadeném soudním rozhodnutí.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Obviněná ve svém podání jednak zpochybnila závěr odvolacího soudu o formě jejího zavinění ve vztahu k usmrcení nezletilého poškozeného, jednak brojila proti hodnocení některých provedených důkazů, případně neprovedení jednoho obhajobou navrženého důkazu. Ze shora nastíněného zákonného rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ovšem patrné, že jeho požadavkům vyhovuje pouze prvně uvedený okruh námitek, týkající se subjektivní stránky jednání dovolatelky, který je zároveň polemikou s hmotněprávním posouzením předmětného skutku. Naopak ostatní uplatněné výhrady jsou charakteru výlučně procesního, resp. skutkového, a nejsou tudíž způsobilé stát se předmětem dovolacího přezkumu, jelikož žádný z dovolacích důvodů zakotvených v §265b. tr. ř. neopravňuje dovolací soud k opětovnému hodnocení provedených důkazů a revizi skutkových zjištění přijatých v předchozích stadiích řízení před soudy. Námitky zaměřené proti ustálenému průběhu skutkového děje proto může odmítnout, aniž by se jimi po věcné stránce jakkoliv zabýval.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
20. Státní zástupce ve svém vyjádření připomněl, že obviněná na porušení základních principů spravedlivého procesu ani formálně neodkázala. Na druhou stranu se ale v podaném dovolání zmínila o opomenutí obhajobou navrhovaného důkazu, což je vada, která – byla-li by shledána – zakládala tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními. Dané pochybení přitom není slučitelné s ústavně garantovanými právy a svobodami osob, proti nimž je vedeno trestní řízení. Nejvyšší soud proto zaměřil svoji pozornost i tímto směrem, nicméně v té okolnosti, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinická psychologie ke zkoumání věrohodnosti výpovědi svědkyně J. M., nic závadného neshledal. Uvedený důkazní návrh byl součástí obhajoby obviněné spočívající v tom, že dvě tablety léčiva Codein měla poškozenému podat její matka (tj. J. M.) a nikoliv ona sama. V dalších pasážích podaného mimořádného opravného prostředku se však i dovolatelka od této své obhajoby odchýlila, když připustila, že to byla ona, kdo poškozenému zmiňované léky podal. Z tohoto důvodu postačuje v podrobnostech odkázat na odůvodnění prvoinstančního rozsudku (body 40. a 41.), v níž se krajský soud s takto zvolenou obhajobou velice přesvědčivě vypořádal a zcela správně ji označil za „naprosto nevěrohodnou“. Ani on a následně ani Vrchní soud v Olomouci tak neměl žádné pochybnosti o tom, že k otravě nezletilého poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněné a nikoliv svědkyně J. M.
21. Za této situace neměly soudy sebemenší důvod k provádění navrhovaného důkazu, neboť skutečnosti, k nimž se měl vztahovat, byly již jinými důkazy bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) vyvráceny. Pro úplnost lze poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované trestní věci se soudy obou instancí zmiňovanému návrhu obhajoby věnovaly a ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily svůj postoj k němu (srov. bod 45. rozsudku nalézacího soudu a bod 16. rozsudku soudu odvolacího). K jejich postupu tak nelze mít žádných výhrad.
22. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentem údajného porušení §263 odst. 7 tr. ř., jehož se měl dopustit Vrchní soud v Olomouci tím, že měl odlišně hodnotit důkazy provedené Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně, aniž by je sám znovu provedl. V konkrétních příkladech, které dovolatelka ve svém podání rozebírá, totiž nelze odhalit odchylné hodnocení důkazů, nýbrž vyvození odlišných právních závěrů z těch samých informací. Jde zejména o zadávání různých hesel do internetového vyhledávače, kdy oba soudy vycházely z téže skutečnosti, tedy že obviněná v průběhu kritického dne zadala fráze „smrtelná dávka kodeinu“ a „otrava kodeinem“. Oba soudy rovněž operovaly se shodným poznatkem, podle něhož nebylo zjištěno, jaké konkrétní stránky dovolatelka navštívila a co přesně si na nich přečetla. Pokud z tohoto jasně daného skutkového zjištění (v kombinaci s obsahem dalších důkazů) dospěly k odlišným závěrům ve vztahu k formě naplnění subjektivní stránky, jedná se o rozdílné hmotněprávní hodnocení skutku a nikoliv odchylné hodnocení provedených důkazů ze strany soudu druhého stupně, které by odporovalo požadavkům ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Totéž platí pro argument, že odvolací soud ve svých úvahách o formě zavinění nezohlednil (na rozdíl od soudu nalézacího) závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinická psychologie, což opět není možno hodnotit jako porušení §263 odst. 7 tr. ř., ale jako jiné hmotněprávní posouzení skutku.
23. V této souvislosti nelze nepostřehnout, že sama obviněná ve snaze „usvědčit“ soud druhého stupně z nezákonného procesního postupu přetváří určitá fakta „k obrazu svému“. Poukazuje-li např. na jeho údajné zjištění, že poté, co zpozorovala první zdravotní problémy poškozeného v 11:26 hodin, zadala do vyhledávače heslo „smrtelná dávka kodeinu“, je nutno zdůraznit, že o ničem takovém odvolací soud v napadeném rozsudku nehovoří. Zavádějícím způsobem interpretuje rovněž jeho závěr, že nebyla vyloučena možnost záchrany poškozeného (bod 23.). Ona sama s odkazem na vybrané pasáže znaleckých posudků konstatuje, že daná možnost prakticky vyloučena byla. Takto kategorické stanovisko ovšem ani z jednoho z uvedených důkazů neplyne. Naopak ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je tato eventualita teoreticky připuštěna (č. l. 497 spisu), zatímco znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. l. 500 až 507 spisu), se tématem možné záchrany poškozeného vůbec nezabývá. Především ale vznesenou otázku neřeší ani soud nalézací, který ve svém rozsudku pouze rekapituluje výsledky znaleckého zkoumání s tím, že se dále zaměřuje pouze na zjištěnou příčinu smrti poškozeného (tj. otravu kodeinem, resp. morfinem, srov. bod 39. jeho rozsudku). Není tedy jasné, v čem vlastně dovolatelka spatřuje namítané porušení §263 odst. 7 tr. ř., její argumentace je v tomto směru spíše polemikou s náhledem odvolacího soudu na jeden ze závěrů soudně lékařského znaleckého posudku. Nad rámec uplatněných dovolacích výhrad je vhodné podotknout, že otázka možnosti či nemožnosti záchrany života nezletilého poškozeného není pro hmotněprávní posouzení věci rozhodující, podstatné je v tomto ohledu samotné jednání obviněné a její psychický vztah k němu.
24. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nikterak nemanipuloval se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, svým procesním postupem neporušil žádné ustanovení trestního řádu, natož aby zasáhl do práv dovolatelky na spravedlivý proces. Vedle toho nelze žádné ústavně neslučitelné pochybení shledat ani v řízení před soudem nalézacím.
25. Těžištěm celé této trestní věci je nepochybně otázka naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání, resp. formy zavinění obviněné vztahující se ke škodlivému následku (účinku) jejího činu, tedy ke smrti jejího nezletilého syna. Soudy nižších instancí se v tomto ohledu neshodly. Soud prvního stupně dovodil pouze nedbalostní zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a předmětný skutek právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu odvolací soud i v souladu s názorem vyjádřeným v odvolání státního zástupce shledal, že vnitřní, psychický vztah dovolatelky k podstatným složkám jí spáchaného trestného činu již překročil hranici zavinění úmyslného, a to konkrétně úmyslu eventuálního ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Na tomto základě pak její jednání nově právně posoudil jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná v podaném dovolání tuto citelnou změnu rozporovala, přičemž trvala na tom, že poškozeného usmrtit nechtěla, nevěděla, že může svým jednáním způsobit fatální následek a nebyla s tímto ani srozuměna. Nejvyšší soud připouští, že posuzovaný případ je poněkud netypický, zejména v porovnání s obvykle se vyskytujícími trestnými činy vraždy, nicméně nelze než dospět k závěru, že omisivní jednání obviněné navazující na její předchozí ohrožující nebezpečné jednání je natolik závažné, že je nutno postavit je na roveň aktivního jednání a že naplňuje kritéria stanovená zákonem pro zavinění v podobě úmyslu nepřímého, eventuálního. Proto se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, zatímco výhrady obviněné proti jeho rozhodnutí hodnotil jako zjevně neopodstatněné.
26. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout zákonnou úpravu vztahující se k úmyslnému zavinění, resp. úmyslu eventuálnímu, i obecně uznávaný postoj právní teorie. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
27. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
28. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
29. U nepřímého či eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá či úplná lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění u úmyslu nepřímého není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. §16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. V tomto pojetí je při odlišení od vědomé nedbalosti, u které volní složka zcela chybí, srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale kladný volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).
30. Odvolací soud přiléhavě poznamenal, že skutkovou podstatu zločinu vraždy, kde znakem charakterizujícím objektivní stránku trestného činu je nejen konání (opomenutí), ale i změna na hmotném předmětu útoku nebo nebezpečí takové změny (účinek), lze naplnit jak konáním, tak i opomenutím. Zločin vraždy, byl-li spáchán opomenutím, je v nauce označován jako tzv. nepravý omisivní delikt. Problém nepravých omisivních deliktů záleží v tom, které opomenutí lze postavit na roveň konání, poněvadž nikoli každé opomenutí má přibližně stejnou závažnost jako konání. V této souvislosti nelze pominout ustanovení §112 tr. zákoníku, které výslovně stanoví, za jakých podmínek pachatel trestněprávní odpovídá za tzv. nepravý omisivní delikt. Zvláštní povinnost konat, jejíž opomenutí zakládá odpovědnost za následek (účinek), musí podle §112 tr. zákoníku vyplývat též z předchozího ohrožujícího jednání, kdy jde o povinnost garanta nebo ingerenta odstranit nebezpečí, které sám vyvolal svým předchozím ohrožujícím jednáním, a to buď nikoli trestným, nebo sice trestným, ale nikoli za další zamýšlený následek, resp. účinek. Teorie zde rozlišuje garanci (ručení za integritu chráněného statku, při které pachatel přebírá svým předchozím jednáním záruku za integritu zájmu na ochraně příslušného právního statku (např. pachatel nabídne slepci pomoc, ale později v úmyslu mu způsobit újmu na zdraví ho zanechá na nebezpečném místě), a pro tento případ relevantní ingerenci. Tou se rozumí zásah či ovlivnění integrity chráněného statku, při níž pachatel svým předchozím úmyslným nebezpečným jednáním (tzv. první fáze ingerence), ale ještě nikoli trestným, popř. trestným podle jiného ustanovení, založil svou povinnost konat v zájmu ochrany příslušného právního statku (k tomu srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 156 až 162; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 182–186; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání., str. 159, 1261–1263; KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 252–259). Pokud se týká první fáze ingerence, ta z hlediska právního posouzení činu pachatele má význam jen v tom směru, že v ní uskutečněné ohrožující jednání pachatele zakládá jeho následnou speciální právní povinnost konat. Neučiní-li tak vlastní vinou, ačkoliv měl možnost konat, posuzuje se jeho opominutí jako jednání. I tato povinnost, kterou pachatel porušuje, je povinností právní. Právní řád tu recipuje povinnost mravní a přetváří ji v povinnost právní (srov. SOLNAŘ V., FENYK J., CÍSAŘOVÁ D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac 2003, str. 189, přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1977-II. Sb. rozh. tr.). Přitom charakter zavinění tohoto ohrožujícího jednání není rozhodný pro výslednou právní kvalifikaci skutku, jakožto deliktu omisivního nepravého, neboť o ní rozhoduje zavinění pachatele, které se pojí s následným jeho jednáním, které má podobu právě omisivní (tj. s volním zdržením se pohybu).
31. Odvolací soud správně rozdělil jednání obviněné na dvě fáze ingerence. První fázi komisivní spočívající v podání dvou tablet kodeinu nezletilému poškozenému a následně druhou – omisivní , jejímž obsahem bylo neposkytnutí jakékoliv pomoci, a to i přes zjevné zdravotní komplikace, které poškozený v průběhu cca 13 hodin před svou smrtí vykazoval. V daném ohledu je vhodné v podrobnostech odkázat body 25. až 35. (str. 8–10) napadeného rozsudku, kde je uvedená problematika vyčerpávajícím způsobem popsána. Pokud jde o posouzení formy zavinění, lze se ztotožnit se soudy obou stupňů v tom směru, že samotné podání léků novorozenci (byť v takto vysokém množství) ještě nemuselo být pokryto ve vztahu k jeho usmrcení úmyslným zaviněním, zejména když se jednalo o impulzívní akt vystresované a unavené dovolatelky. Odvolací soud spojil s úmyslným zaviněním až následnou její nečinnost, trvající dlouhé hodiny, během nichž měla dostatek času i prostoru promyslet možné důsledky svého prvotního konání a hlavně podniknout nějaké kroky k eventuální záchraně svého syna. Bylo zjištěno (viz výpověď obviněné, svědka P. Č.), že poškozený žil ještě v časných ranních hodinách dne 12. 11. 2019 (kolem 2:30 hodin). Jak zmínil státní zástupce, pokud by obviněná včas konala, o podání léku Codein informovala lékařku O. K., která ji navštívila za účelem prohlídky novorozence, existoval značný časový prostor pro poskytnutí specializované lékařské péče poškozenému, případně i pro jeho transport na specializované pracoviště, byť vzdálené od místa činu.
32. Je možno přisvědčit názoru odvolacího soudu, že srozumění obviněné s fatálním následkem se začalo odvíjet od okamžiku, kdy zadala do internetového vyhledávače heslo „smrtelná dávka kodeinu“. V citované frázi je obsažena nevyvratitelná povědomost toho, kdo takové heslo zadává (v tomto případě dovolatelky), že následkem užití kodeinu v nadměrném množství může být i smrt člověka. Nejpozději od momentu vyhledávání tohoto hesla si musela představovat následek spočívající v potenciálním úmrtí poškozeného jako možný, byť si jej možná nechtěla připustit a nepochybně nemínila způsobit. Na tomto místě Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že první zprávou, která se objeví na vyhledávači Google a o které hovořila i samotná obviněná je tato: „Smrtelná dávka pro člověka, který nemá vypěstovánu toleranci, je asi 100 mg. Účinek nastává po 20ti minutách a trvá dvě až tři hodiny.“ V této souvislosti je potřeba vyzdvihnout, že v citované informaci není nijak blíže definováno, o jakého člověka, např. z hlediska věku či hmotnosti, jde. V takovém případě je obvykle kalkulováno s tím, že se jedná o dospělého jedince a nikoliv dítě. Takto to chápala i dovolatelka, která dne 9. 12. 2019 ve své výpovědi v přípravném řízení uvedla: „Dočetla jsem se jenom, jaká je smrtelná dávka u dospělého člověka. O dítěti tam nic nebylo. Ta dávka u dospělého je 100 mg.“ (srov. č. l. 29 spisu). Pokud tedy obviněná podala svému devítidennímu synovi, vážícímu několik málo kilogramů, 60 % dávky kodeinu, o níž se (ať již předtím nebo později) dočetla, že může být smrtelná pro dospělého člověka, jehož hmotnost se obvykle pohybuje v rozmezí 60 až 100 kg, nemohla jí být eventualita fatálního následku neznáma, a to i za situace, že by do určité míry nedomýšlela důsledky svého prvotně impulzivního jednání.
33. Za rozhodující z hlediska posouzení formy zavinění považuje Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem až omisivní jednání obviněné navazující na její předchozí ohrožující nebezpečné jednání, a to zejména s ohledem na zjištěnou časovou osu příběhu. Hned z několika procesně použitelných výpovědí dovolatelky vyplývá, že zdravotní problémy u svého syna zaregistrovala již po 13. hodině (tj. přibližně 13 hodin před jeho smrtí), kdy domácnost navštívila dětská lékařka O. K. Přesto jí obviněná nesdělila, že novorozenci podala dvě tablety kodeinu. Následně, kolem 14:30 hodin dorazil domů otec dítěte, svědek P. Č. s tím, že i on zpozoroval jeho zhoršený zdravotní stav, avšak ani jemu se (ani v danou dobu ani později) nesvěřila s aplikací zmíněného léčiva. Nic neřekla také své matce, která se v domácnosti celý den pohybovala. Hovořil-li soud prvního stupně v tomto směru o určité její sociální staženosti, čímž více méně „omlouval“ skutečnost, že nikoho o podání kodeinu poškozenému neinformovala (resp. z toho nedovodil závěr o jejím úmyslném zavinění), podotýká Nejvyšší soud, že ani na ostych či staženost se nelze relevantně odvolávat, pokud jde o záchranu života či zdraví člověka, nadto zkoumáním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, Mgr. Michala Perničky bylo zjištěno, že dovolatelka netrpí těmito zábranami ve svém domácím prostředí (č. l. 685, 696). Nic jí tedy nebránilo tuto zcela klíčovou skutečnost někomu sdělit.
34. Zdravotní problémy novorozence se v průběhu dne (odpoledne i večer) zhoršovaly, stále spal, nepřijímal stravu, modrala mu pokožka, špatně dýchal. Svědek P. Č. ve své výpovědi uvedl, že ke zhoršení jeho stavu došlo kolem 18. hodiny, tj. téměř 5 hodin po zpozorování prvních zdravotních problémů, ovšem ještě cca 8 hodin před jeho smrtí. Obviněná však opět nic neřekla, nic neudělala, pouze v 18:29 hodin zadala do internetového vyhledávače heslo „otrava kodeinem“. Za stavu, kdy již několik hodin trvaly potíže poškozeného, které se právě v uvedenou dobu zhoršily, je ze znění této fráze zjevné, že si dovolatelka musela tyto příznaky dávat do souvislosti s podáním kodeinu. O to více je její jednání, resp. nekonání zarážející. Problémy s dýcháním měly navíc podle svědka přetrvávat celý večer, přesto šli rodiče o 4 hodiny později, tj. ve 22:00 hodin spát, načež je vzbudilo až zhoršené dýchání syna (resp. zástava dechu) ve 2:30 hodin, následně se pokusili syna oživovat, přivolali rychlou záchrannou službu, která však ve 3:30 hodin ráno již pouze konstatovala smrt dítěte. Ani jim přitom obviněná nesdělila nic o podání kodeinu.
35. Za výše popsaného stavu odvolací soud zcela důvodně dospěl k závěru o zavinění ve formě úmyslu nepřímého a nikoliv pouhé nedbalosti vědomé. Již bylo uvedeno, že přinejmenším od 11:26 hodin kritického dne musela dovolatelka kalkulovat s eventualitou smrti poškozeného jako s možnou, a to s ohledem na zadání hesla „smrtelná dávka kodeinu“. V průběhu dne s přibývajícími zdravotními problémy poškozeného nabývala tato možnost na reálnosti, což si obviněná musela také uvědomit, jinak by jistě nezadala heslo „otrava kodeinem“. Lze doplnit, že i ve slově „otrava“ se implicitně skrývá možnost úmrtí takto zasaženého jedince, nadto v posuzovaném případě je více než vypovídající doba, kdy k vyhledání zmíněného hesla došlo. Obhajoba poukazovala na to, že v řízení nebylo prokázáno, jaké konkrétní internetové stránky obviněná navštívila a co zde vyčetla. Jakkoliv nelze přesně zjistit, jaké údaje o účincích léku Codein pro novorozence obviněná na navštívených stránkách zjistila, nelze si rozumně představit, jak trefně uvedl ve vyjádření i státní zástupce, že by zde byly obsaženy údaje o neškodnosti léku Codein pro novorozence nebo jen o nevýznamných zdravotních komplikacích v případě aplikace tohoto léku. Jen na okraj lze poznamenat, že i Nejvyšší soud na základě vlastního online pátrání zjistil, že na všech relevantních odkazech, které různé vyhledávače k výše zmíněným heslům nalezly, byla vždy popsána i rizika užití kodeinu, byly zde vyjmenovány nežádoucí vedlejší účinky, a to včetně respiračních problémů (hlavně u dětí) a rovněž se zde nacházelo varování, že by jej rozhodně neměly užívat děti mladší 12 let. Dovolatelka tak v žádném případě nemohla získat informace, že by podání kodeinu novorozenci bylo bezpečným postupem bez případných vedlejších účinků, když na internetu lze k tomuto tématu dohledat buď údaje neutrální (tedy s danou otázkou přímo nesouvisející) anebo údaje svědčící o pravém opaku. Nemohla tudíž zjistit takové údaje, na jejichž základě by mohla, byť nepřiměřeně, spoléhat, že k úmrtí poškozeného i přes podání vysoké dávky léku Codein nedojde, jak správně uzavřel i odvolací soud (bod 36., str. 10 jeho rozsudku).
36. Nejpodstatnější pro posouzení celé věci je skutečnost, že obviněná pro odvrácení následků svého prvotního ohrožujícího konání a tím i záchranu svého syna vůbec nic neudělala, přestože k tomu měla více než dostatek prostoru. Je-li teoretickou definicí srozumění ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného, pak tato je na posuzovanou trestní věc velmi přiléhavá. Dovolatelka opravdu nejenže nemohla počítat s žádnou okolností, která by mohla smrti poškozeného zabránit, ale v podstatě tyto okolnosti svou nečinností sama vyloučila, když po dobu několika hodin zůstala zcela pasivní a na hrozící nebezpečí neupozornila ani nikoho jiného, kdo by mohl nějakým způsobem konat (přivolat pomoc). Přitom žádnou jinou eventualitu odvrácení škodlivého následku, na kterou by se dalo jakkoliv (přiměřeně či nepřiměřeně) spoléhat, si v konkrétním případě nelze realisticky představit. Na straně dovolatelky tak lze shledat shora popisovaný aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, tj. srozumění se smrtí nezletilého poškozeného. Je tudíž možno uzavřít, že právní závěry odvolacího soudu ohledně formy naplnění subjektivní stránky předmětného skutku jsou zcela správné, čímž je správná i jeho právní kvalifikace jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
37. Odvolací soud se ve svých právních závěrech neodchýlil od rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012, uveřejněného pod č. 74/2013-II Sb. rozh. tr., které bylo v této části publikováno s právní větou: „Je-li příčinou smrti poškozeného omisivní charakter jednání pachatele, který nereagoval na nebezpečí vzniklé z jeho předchozího ohrožujícího jednání (např. dlouhodobé umístění vážně nemocného poškozeného do prostor, z nichž se sám nedokáže vzdálit či přivolat si pomoc), závěr o formě zavinění smrtelného následku je třeba dovodit ze skutkových okolností, které se vztahují zejména k tzv. druhé fázi ingerence, tj. k té části jednání pachatele, která se vyznačuje opomenutím konání, k němuž byl pachatel povinen (omisi). Význam komisivní části jednání se omezuje na to, že zakládá zvláštní povinnost pachatele konat. Pokud neexistovaly skutkové okolnosti, pro které by pachatel, byť bez přiměřených důvodů, mohl spoléhat na to, že smrt poškozeného v důsledku jeho nečinnosti nenastane, nelze učinit závěr, že smrt poškozeného zavinil z vědomé nedbalosti, neboť se vznikem následku byl v takovém případě srozuměn, a je proto odpovědný za trestný čin vraždy.“
38. Nejvyšší soud uzavírá, že část námitek obviněné neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatelka není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinila podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu