ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.167.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 167/2021-958
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného T. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2020, sp. zn. 31 To 115/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 63/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 63/2019, byl obviněný T. P. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3. přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a poškozené C. L. nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená C. L. se svým nárokem na náhradu škody a se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný T. P., který je zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, který napadl v neprospěch obviněného výrok o vině pod bodem 1., jakož i výrok o trestu, a poškozená C. L., jejíž odvolání směřovalo proti výroku, jímž byla s nárokem na náhradu škody a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 4. 2020, sp. zn. 31 To 115/2020, podle §256 tr. ř. podaná odvolání zamítl jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše označených trestných činů dopustil tím, že
1. v době od nejméně července 2017 do dne 8. 3. 2019 v XY, v obytném domě v XY ulici č. p. XY, v bytové jednotce č. 1206/20 D. P., ve společném obydlí s družkou C. L., nar. XY, soustavně a pravidelně, tj. opakovaně, nejméně pětkrát měsíčně svou družku fyzicky napadal, a to údery rukou i kopanci do různých částí těla, zalehával ji na zemi svým tělem, přičemž jí sprostě nadával, urážel ji a vyhrožoval taky usmrcením, tj. ponižoval ji a psychicky týral, což začalo plíživě a postupně jeho jednání gradovalo, a k tomuto jednání v různé intenzitě docházelo, neboť zejména:
- kolem 5. 11. 2017 fyzicky napadl poškozenou opakovanými údery ruky do obličeje se způsobením hematomů v obličeji,
- 12. 11. 2017 po vzájemné výměně názorů do poškozené strčil a udeřil ji pěstí zezadu do hlavy, kopal ji nohou, přičemž jí sprostě nadával „píčo“, chytil ji pod krkem a křičel, že ji zabije, dotlačil ji tak ke zdi a opřel ji o ni, chytil ji oběma rukama za krk a táhl nahoru, pak ji zatáhl do ložnice bytu a řekl jí, že od něho nesmí odejít ani volat mámě; přičemž poškozená utrpěla otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění ramene vpravo, zhmoždění hrudníku a břicha, podkožní krevní výron v oblasti pravé očnice 3 x 3 cm, levé očnice 2 x 2 cm, hematom s otokem nad kořenem nosu a na pravé tváři, hematom v týlní krajině 3 x 3 cm, oděrku kožního krytu na krku vlevo 2 x 2 cm, oděrku na břiše 2 x 2 cm, oděrku pod dolním rtem vpravo, což si vyžádalo lékařské ošetření s nutnou hospitalizací v Krajské nemocnici XY od 12. 11. 2017 do 13. 11. 2017 s omezením v obvyklém způsobu života přesahující 7 dnů,
- kolem 26. 1. 2018 fyzicky napadl poškozenou údery ruky do obličeje se způsobením hematomů v obličeji,
- kolem 25. 6. 2018 fyzicky napadl poškozenou údery ruky do obličeje se způsobením hematomů v obličeji,
- kolem 11. 7. 2018 fyzicky napadl poškozenou údery ruky do obličeje se způsobením hematomů v obličeji,
- v červenci nebo srpnu 2018 jí vyčítal, že je líná jako prase, že nic neudělá a jiné holky by pro něj udělaly maximum, že nevynesla odpadkový koš, a řekl jí, aby ho vynesla, což poškozená okamžitě neučinila, proto koš vzal, vysypal ho na vyprané prádlo, strčil do ní a přikázal jí, aby jím vysypané odpadky sebrala, což ona udělat nechtěla, protože ji předtím kopl bolestivě do nohy, potom ji strčil, až spadla na zem, a opět ji kopl do nohy, přitom jí řekl, že pokud to neuklidí, tak bude muset odpadky sežrat, vzal slupku od banánu, potřísněnou cigaretovými nedopalky a rval jí tu slupku do pusy s tím, že to musí sežrat, čemuž se ona bránila, a on pak odešel do ložnice bytu; a další dílčí útoky různé intenzity,
a tímto jednáním obviněný ve svém souhrnu způsobil poškozené akutní reakci na stres přecházející v posttraumatickou stresovou poruchu, která odezněla a zanechala pouze přetrvávající lehkou úzkostnou poruchu a lehkou poruchu přizpůsobení;
2. dne 14. 4. 2019 okolo 1:00 hod., když poškozený P. K., nar. XY, jako řidič taxi služby vozidlem zn. Škoda Octavia, nezjištěné RZ, společnosti P. t. L., odvážel obviněného T. P. s poškozenou C. L. na adresu XY v XY, nejspíš k domu s č. p. XY, asi cca 50 metrů od jejich bydliště, přičemž P. K. z chování dívky usoudil, že s obviněným T. P. jet nechce, protože ji k taxíku táhl za ruku, přitom jí sprostě nadával, že je „kunda“ a „píča“ a ať si sedne do taxíku, do něhož poškozenou silou strčil a zabouchl za ní dveře, v ruce přitom držel kabelku poškozené, která plakala a stěžovala si, že ji bolí noha; obviněný T. P. po poškozené v taxíku její kabelkou hodil, naklonil se a udeřil ji pěstí do nohy, přitom seděl na sedadle spolujezdce a poškozená na zadních sedadlech, poté někde v půli cesty obviněný taxikáři P. K. řekl, aby se do toho nepletl, že ví, že by se dívky rád zastal, a kdyby se tak stalo, obviněný by ho zrušil; taxikář měl z obviněného strach, a proto nikterak nezasáhl,
3. dne 14. 4. 2019 v době od 1:00 hod. do 1:15 hod. v XY v XY, fyzicky napadl poškozenou C. L., kterou táhl za vlasy ke vstupním dveřím, křičel na ni „píčo, ty mě nebudeš poslouchat?“, udeřil ji několikrát pěstí do dolní části těla, poté ji táhl do domu č. p. XY k výtahu, následně do bytu č. 1206/20, kde poškozenou dále fyzicky napadal údery ruky do obličeje, zadní i přední části těla, poškozenou napadal i kopy nohou a během napadení poškozené vyhrožoval usmrcením, přitom jí při fyzickém napadání způsobil otřes mozku, zhmoždění obličeje více vpravo s otokem a hematomy v oblasti obou očnic více vpravo, prokrvácení spojivky pravého oka, tržně zhmožděnou ránu ve střední části čela svisle orientovanou délky 4 cm, stav po krvácení z nosní dutiny, mnohočetné zhmožděniny celého těla a v oblasti genitálu, oděrky na obou kolenou, hematom na levém stehně, mnohočetné hematomy na vnitřních a zevních plochách stehen, škrábovitou oděrku délky 15 cm pod levou lopatkou s omezením v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 7 dnů; útok ukončil až zásah přivolané hlídky Policie České republiky a útočník z místa utekl pomocí lana, které předtím přivázal k balkonu bytu, protože na něm se údajně hodlal oběsit, čímž poškozené hrozil; poranění poškozené si vyžádalo lékařské ošetření s nutnou hospitalizací v Krajské nemocnici XY a omezením v obvyklém způsobu života přesahující 7 dní,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 2. 2015, č. j. 1 T 35/2015-111, odsouzen kromě jiného pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4 . Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 4. 2020, sp. zn. 31 To 115/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod body 1. a 3. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroku o trestu, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. Namítl, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, v důsledku čehož mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
5. Konkrétně uvedl, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním je v extrémním rozporu s právní kvalifikací skutků, jejichž spácháním byl uznán vinným. Měl za to, že skutek ad 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, když k naplnění základní skutkové podstaty je po objektivní stránce nezbytné, aby došlo k týrání. Trvalost ani intenzita jeho jednání vůči poškozené ale znaky týrání v rozsahu předpokládaném předmětnou skutkovou podstatou nedosahovalo. I z výpovědi poškozené vyplynulo, že se ze strany obviněného jednalo o jednotlivé výbuchy afektu, nikoliv o dlouhodobé a systematické týrání, a že poškozená neměla z obviněného strach. Obviněný rovněž konstatoval, že poškozená ho dokázala k nežádoucímu jednání vyprovokovat, když znala jeho citlivé stránky. Zdůraznil, že poškozená jeho jednání v období od července roku 2017 nepociťovala jako útrapy takové intenzity, aby je bylo možné již od tohoto období kvalifikovat jako týrání. Útrapy poškozené nastaly až při posledním incidentu, avšak ojedinělý případ nemůže předmětnou skutkovou podstatu naplnit.
6. Dovolatel nesouhlasil ani s naplněním zákonného znaku společného obydlí, který spočívá ve společném nepřetržitém soužití dotčených osob ve společné domácnosti. Polemizoval s odkazem soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018, z něhož vyplývá, že útěky od obviněného a následné návraty do společného bydliště nevylučují naplnění pojmu společné obydlí, neboť naplnění tohoto zákonného znaku nebrání, že jedna z osob z bydliště odchází za různými záležitostmi nebo společné bydliště krátkodobě opustí a z důvodů tíživých okolností z něj odejde, jestliže se do něj opět zakrátko vrací. Podle obviněného se v předmětné věci nejednalo o skutkově shodnou situaci, zdůraznil, že poškozená se z bytu obviněného několikrát odstěhovala i se svými věcmi a zařízením bytu, které kupovala, nechala mu i klíče od bytu, z čehož je patrné, že se několikrát odstěhovala, vždy se záměrem trvalosti.
7. Podle obviněného není zjevné, z čeho soud prvního stupně dovodil, že mělo dojít k útokům dne 26. 1. 2018, 25. 6. 2018 a 11. 7. 2018, když k nim neuvádí ničeho bližšího. Zdůraznil rovněž, že většinově svědci uvedli, že si na poškozené žádných známek napadání nikdy nevšimli, což podle jeho názoru představuje další extrémní rozpor mezi prokázaným skutkovým stavem a právní kvalifikací skutku. Dovolatel se rovněž vyjadřoval k psychickému týrání poškozené a připomněl, že podle poškozené ji psychicky týral tím, že jí kritizoval vzhled, což však podle obviněného u normálního člověka nemůže založit psychické týrání, poškozená je sama závažným způsobem hluboce psychicky narušena a postrádá dostatečný nadhled sama nad sebou.
8. Ke skutku ad 3. obviněný upozornil, že poškozená ve své výpovědi tvrdila, že ji měl do domu táhnout za vlasy, jakož i že ji měl opakovaně fyzicky napadat. Výpovědí svědka Z. M., který byl incidentu přítomen, však bylo tvrzení poškozené vyvráceno. Tento svědek uvedl, že neviděl žádný náznak fyzického útoku obviněného vůči poškozené, že poškozená verbálně napadala obviněného, viděl, že obviněný poškozenou odnesl do domu, kde ležela na zemi, ale neslyšel, že by volala o pomoc. Z této svědecké výpovědi podle obviněného rovněž vyplynulo, že se nedopustil jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Co se týče přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, odkázal na výslech znalce MUDr. Radovana Havla, který měl uvést, že u poškozené se prokazatelně jednalo o omezení na obvyklém způsobu života v délce trvání čtyř dnů. Podle judikatury je ale nutné, aby došlo k omezení v obvyklém způsobu života alespoň v délce sedmi dnů, aby byla možná předmětná právní kvalifikace.
9 . Závěrem dovolatel vytkl porušení procesních předpisů, když do dne podání dovolání stále ani na základě opakované žádosti neobdržel k dispozici kopii spisu, o kterou žádal již 18. 6. 2019. K poslední žádosti obviněného vyčíslil soud prvního stupně pořízení kopie na částku cca 20 000 Kč, k čemuž obviněný požádal o osvobození soudního poplatku spojeného s pořízením spisu, avšak neobdržel zpětnou vazbu ze strany soudu. V tomto postupu soudu prvního stupně shledal obviněný porušení svého práva na obhajobu, které je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces.
10 . Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2020, sp. zn. 31 To 115/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 1 T 63/2019, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně připomněla skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jeho typické znaky. Konstatovala, že soudy nižších stupňů naplnění znaků předmětné právní kvalifikace shledaly po provedení rozsáhlého dokazování a zhodnocení obhajoby, a připomněla skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly. Zdůraznila, že jednání obviněného bylo kombinací fyzického a psychického násilí, emocionální a sociální násilí se vyvíjelo a navzájem prostupovalo, přičemž ke konci soužití gradovalo. Urážky obviněného byly zaměřeny rovněž na vzhled poškozené, přičemž nejprve obviněný vyjadřoval nevoli s tím, že poškozená není štíhlejší, poté mu nevyhovovalo, že je příliš hubená. Již z této změny preferencí je podle státní zástupkyně zjevné, že účelem bylo poškozenou psychicky trýznit projevovanou nespokojeností, nikoli ji pozitivně motivovat. Poškozená v důsledku napadení obviněného utrpěla dokonce otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, zhmoždění ramene, hrudníku, břicha a několik hematomů. Bylo prokázáno, že násilí nebylo navázáno na konflikty a že startérem incidentů byly zástupné maličkosti, nikoli konflikty ve smyslu názorových střetů. Nejednalo se tedy o chronický krizový kalamitní vztah, ale o jednostranné týrání v asymetrickém vztahu. Konstatovala, že soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly s tím, že mezi obviněným a poškozenou šlo o velmi dynamický vztah, neboť poškozená od obviněného několikrát v průběhu doby od července 2017 do 8. 3. 2019 odešla. Podle státní zástupkyně byl odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018, zcela adekvátní a jednání poškozené, která se do vztahu s obviněným opakovaně vracela na základě jeho ujišťování o vůli pokračovat ve vztahu a slibů, že se situace ve vzájemném soužití urovná, zapadá do vzorce domácího násilí, neboť oběť je po incidentech pachatelem ujišťována o tom, že se obdobná situace nezopakuje a následuje více či méně dlouhé období klidu, resp. přestávka mezi jednotlivými incidenty. Státní zástupkyně měla za to, že skutečnost, že poškozená nebyla na obviněném ekonomicky závislá a byla v tomto ohledu samostatná, nijak nelimituje možnost právního posouzení skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť ve všech případech nemusí docházet ke všem různým formám týrání, tedy například i k ekonomickému násilí, zejména pokud jsou přítomny jiné formy násilí jako v tomto případě, a to násilí psychické, emocionální, sociální, ale především i fyzické. Podle jejího názoru je nepochybné, že zjištěné jednání obviněného trvalo dlouhodobě, pokud je skutek vymezen obdobím od července 2017 do 8. 3. 2019, neboť se jedná o dobu téměř dvou let. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů, že pokud bylo ve vztahu mezi obviněným a poškozenou přítomno gradující fyzické násilí doprovázené psychickým násilím, obviněný se dopustil zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
13. K dalším námitkám, jimiž dovolatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav, připomněla, že takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškozená utrpěla zranění, které by ji omezovalo v obvyklém způsobu života pouze po dobu čtyř dnů, ani to, že by absentoval důkazní materiál pro posouzení jednání obviněného jako trestný čin výtržnictví. Neztotožnila se ani s tím, že soudy neměly pro odsouzení obviněného důkazní podklad, neboť z důkazů tak, jak byly provedeny a hodnoceny, podle státní zástupkyně vyplynulo, že obviněný se na poškozené dopouštěl domácího násilí, které již bylo třeba označit za týrání v trestněprávním smyslu. Konstatovala, že námitky zpochybňující skutková zjištění soudů obviněný založil výhradně na své vlastní, od soudu odlišné interpretaci výsledků dokazování. Účelem dovolacího řízení ale není znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a přehodnocovat obsah důkazů a vyvozovat z nich vlastní závěry. Podle státní zástupkyně soudy nižších stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. K údajnému porušení procesních předpisů tvrzenému obviněným zdůraznila, že s tímto se v bodě 11. svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vyrovnal soud odvolací, na jehož argumentaci odkázala. Uzavřela, že skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
14. Stran dovolatelem namítané nepřiměřenosti uloženého trestu uvedla, že taková námitka neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Připomněla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný rovněž v dovolání uplatnil, je možné uplatnit námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu. Konstatovala, že k přezkumu přiměřenosti výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života obviněného ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se ale v dané věci podle státní zástupkyně nejedná.
15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci ve vztahu ke skutkům, proti nimž obviněný v odůvodnění svého dovolání brojil, neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 25. až 29. na str. 11 až 16 rozsudku nalézacího soudu, body 12. až 15. na str. 5 až 8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24 . Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání obviněného je relevantní otázka, zda obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě ad 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to zejména objektivní stránku, když dovolatel rozporoval naplnění znaku „týrání“ a existenci společného obydlí.
25. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu.
26. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.). K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
27. Osoba blízká nebo jiná, kterou pachatel týrá, musí s ním žít ve společném obydlí, jímž se podle §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Musí s ním toto obydlí sdílet ve smyslu soužití, tedy jeho společného využívání. Jestliže týraná osoba ukončila společné soužití s pachatelem tak, že se odstěhovala ze společného obydlí nemůže jít poté o trestný čin podle §199 tr. zákoníku, ani když je taková osoba nadále vystavena útokům pachatele, které lze považovat za týrání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/2009 Sb. rozh. tr.), může však jít o jiný trestný čin. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že mezi nimi jsou vytvořeny zvláštní vztahy založené na společném bydlišti a zpravidla tyto osoby mají také ztíženou možnost společné obydlí opustit.
28. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně (z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud) v tom, že v době od nejméně července 2017 do dne 8. 3. 2019 v bytové jednotce, ve společném obydlí s družkou C. L., soustavně a pravidelně, tj. opakovaně, nejméně pětkrát měsíčně svou družku fyzicky napadal, a to údery rukou i kopanci do různých částí těla, zalehával ji na zemi svým tělem, přičemž jí sprostě nadával, urážel ji a vyhrožoval taky usmrcením, ponižoval ji a psychicky týral, což začalo plíživě a postupně jeho jednání gradovalo, a k tomuto jednání docházelo v různé intenzitě.
29. Není pochyb o tom, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byly doloženy i konkrétní projevy zlého nakládání s poškozenou v některých dílčích případech, znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nese.
30. Obviněnému nelze přisvědčit, pokud podle jeho názoru s poškozenou nežil po celou dobu, pro niž je mu kladeno za vinu spáchání předmětného zločinu, ve společném obydlí. Naplnění pojmu společného bydlení nebrání, jak správně připomněly jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, že jedna z osob z bydliště odchází za různými záležitostmi nebo společné bydliště krátkodobě opustí a z důvodů tíživých okolností z něj odejde, jestliže se do něj opět zanedlouho vrací a právě pro vzájemný vztah spočívající v uvedené závislosti ve společném bydlení pokračuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 898/2020). Jak již bylo uvedeno, pro ukončení společného bydlení je třeba faktického a trvalého, nikoliv pouze formálního a dočasného opuštění společného obydlí. Věrohodnost poškozené soud prvního stupně pečlivě hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, uvážil nejen vyznění výpovědi poškozené samostatně, ale i v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, především výpověďmi dalších svědků, komunikací na sociálních sítích, SMS mezi obviněným a poškozenou, ale i závěry vyplynuvšími ze znaleckého posudku znalců MUDr. Lumíra Tauše a PhDr. Jindřišky Lejskové k vyhodnocení duševního stavu poškozené, v němž se znalci vyjadřovali mj. k předpokladů podání věrohodné výpovědi a ke specifické věrohodnosti poškozené (viz znalecký posudek na č. l. 289 až 309), a shledal-li ji věrohodnou, mají jeho úvahy oporu v provedeném dokazování. Z výpovědi poškozené se podává, že ačkoliv vztah mezi ní a obviněným byl dynamický a v několika případech se od obviněného odstěhovala, dělo se tak pouze krátkodobě, maximálně na dva týdny, kdy spolu i nadále byli v kontaktu, vídali se a nakonec se poškozená k obviněnému vždy vrátila. Ani odchod v roce 2018, kdy si od obviněného odstěhovala věci, nepovažovala za ukončení soužití, ale jako pouhou pauzu. Je pak třeba uzavřít, že odchody poškozené byly velice krátkodobé, i sám obviněný uváděl, že při odchodech poškozené spolu byli v kontaktu, vraceli se k sobě a po návratu poškozené pokračovali ve společném soužití. Z jejich výpovědí je zjevné, že krátkodobé odchody poškozené nevyvolaly žádnou změnu v jejich vztahu, i po dobu pauzy k sobě byli nadále vázáni specifickým vztahem vyplývajícím právě ze společného bydlení, kdy poškozená chodila i k obviněnému přespávat, reagovala na jeho zprávy, že obviněnému chybí, či na jeho tvrzená zranění, načež se k němu poškozená vracela, a to evidentně s pocitem vázanosti na obviněného a potřebu postarat se o něj ve ztížené situaci jako jeho družka, neustále se kontaktovali a nakonec ve společném bydlení vždy pokračovali. Odkaz nalézacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018, je nutno označit za přiléhavý. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí svůj názor, že naplnění pojmu společného bydlení nebrání, že jedna z osob společné bydliště krátkodobě opustí a z důvodů tíživých okolností z něj odejde, jestliže se do něj opět za krátko vrací, nevázal na okolnosti, které byly v daném případě odlišné od nyní projednávané věci. Pro důvod návratu není podstatné, zda je dobrovolný či zda je poškozená nucena se vrátit např. pod vlivem výhrůžek ze strany obviněného, podstatné je, že poškozená se ze společného obydlí neodstěhovala s úmyslem opustit jej trvale a navrátila se právě na základě specifického vztahu, který s obviněným měla, především na základě určité citové závislosti na obviněném. Nadto je třeba poznamenat, že není pravdivé tvrzení dovolatele, že poškozená se vracela do společného obydlí na základě vlastního dobrovolného rozhodnutí, nikoliv z důvodu, že by ji k tomu nutil, neboť z výpovědi poškozené vyplynulo, že pokaždé, když jej opustila, ji obviněný kontaktoval, uváděl, že má různá zranění, a požadoval po ní, aby se vrátila, aby se o něj starala, apod. V jeho chování tedy lze shledat jisté citové vydírání, které k návratu poškozené do společného obydlí přispělo, stejně tak jako jeho hrozba, že pokud se nevrátí, pak zveřejní jejich společné sexuální video. Zcela irelevantní pak je, že poškozená měla možnost bydlení u své matky, a mohla tedy obviněného opustit, pokud jí jeho chování způsobovalo příkoří. Pro předmětný trestný čin je sice typické, že oběť má ztíženou možnost pachatele opustit, neboť je na něm citově, popř. i existenčně závislá, nejedná se však o podmínku, bez níž nedojde k naplnění předmětné skutkové podstaty. Z hlediska naplnění znaku společného obydlí je tedy podstatné, že takové společné obydlí existovalo a ani jedna z osob jej trvale neopustila. Na základě provedeného dokazování a uvedených obecných východisek je tedy třeba uzavřít, že poškozená setrvávala ve společném soužití s obviněným až do 8. 3. 2019, kdy se teprve natrvalo odstěhovala a společně s obviněným již nebydlela.
31. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že jednání obviněného vykazovalo typické rysy týrání. Obviněný poškozenou po dobu necelých dvou let psychicky týral vulgárními urážkami, úkoloval ji a trestal, vyhrožoval, ponižoval ji a nejméně pětkrát týdně fyzicky napadal (údery loktem, kopy, údery pěstí, zaleháváním aj.). Pokud obviněný v dovolání uváděl, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že jeho jednání zpočátku vztahu za příkoří nepovažovala a vše se zlomilo až koncem září roku 2018, pak je třeba zopakovat (se shodnou námitkou se již vypořádal odvolací soud), že obviněný takové tvrzení poškozené vytrhl z kontextu její výpovědi, když poškozená uvedla, že vztah byl v pořádku pouze prvních pár měsíců, avšak k prvnímu napadení došlo již v červenci roku 2017, přičemž zlom v roce 2018 znamenal zlom v jejím rozhodnutí obviněného opustit, a to právě z důvodu, jaké příkoří jí jeho jednání ve společném soužití způsobovalo. Skutečnost, že obviněný poškozenou psychicky a fyzicky týral po dobu od července roku 2017 do 8. 3. 2019, kdy jej natrvalo opustila, je podložena provedeným dokazováním, zejména výpovědí poškozené, která byla vyhodnocena jako věrohodná, ale i např. výpovědí svědkyně L. M., která jako sousedka poškozené a obviněného vypověděla, že již na přelomu let 2017 a 2018 pozorovala změny na poškozené, která přestala vypadat zdravě, zhubla 10 až 15 kg, začala chodit se sklopenou hlavou a uzavírala se do sebe, následně si začala od léta roku 2018 všímat i modřin na poškozené. Další vývoj vztahu zlého zacházení obviněného s poškozenou vyplývá i z výpovědi svědkyně D. L., matky poškozené, a z listinných důkazů, především komunikace na sociálních sítích (Messenger, WhatsApp) a SMS (které jsou zadokumentovány na CD nosiči na č. l. 322). Zcela nepodstatné je, že jiní svědci si modřin či jiných známek fyzického napadání obviněným na poškozené nevšimli, když obviněný mohl k napadení volit taková místa na těle poškozené, aby známky napadení nebylo možné běžně pozorovat, což potvrdila i sama poškozená. Z provedeného dokazování pak bez pochyby vyplynulo, že ze strany obviněného se rozhodně nejednalo o ojedinělá napadení. Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že nalézací soud vycházel pouze ze dvou incidentů, které popsala poškozená. Skutková věta rozsudku nalézacího soudu obsahuje více případů napadení, které jsou navíc uvedeny jen ilustrativně, jelikož se jednalo o napadení, která poškozená dokázala popsat podrobněji, a bylo tak možné určit přesné datum, kdy k jednání obviněného došlo. Sama poškozená pak uvedla, že k jejímu napadení obviněným docházelo pravidelně, přibližně pětkrát měsíčně, a to v různých intenzitách, kdy ji napadal jak fyzicky, tak i psychicky, když ji pravidelně ponižoval, ničil jí sebevědomí, nutil ji dělat různé práce a trestal ji, pokud je neprovedla, urážel ji apod. Ani tvrzení dovolatele, že jednání bylo oboustranné, nelze přisvědčit. Poškozená sice nepopřela, že na obviněného také byla někdy vulgární a žárlila na něj, z ničeho ale nevyplynulo, že by obviněného někdy fyzicky napadla, že by jej ponižovala či jinak psychicky týrala. Ze zaznamenané komunikace mezi obviněným a poškozenou vyplývá, že poškozená byla vůči obviněnému smířlivá a submisivní. O povaze vztahu mezi obviněným a poškozenou, o tom, jaké měl kdo ve vztahu postavení, že poškozená byla obviněným i psychicky pravidelně týrána, což u ní vyvolávalo pocit příkoří, vypovídají závěry znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené znalci MUDr. Lumírem Taušem, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a PhDr. Jindřiškou Lejskovou, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. l. 289 až 309). Tito znalci uvedli, že v partnerském vztahu obviněného a poškozené bylo možno nalézt jednoznačné prvky domácího násilí, vyznačoval se vztahovou asymetrií, dlouhodobým a opakujícím se terorizováním ze strany partnera, kdy poškozená vykazovala znaky syndromu týrané osoby. Tito znalci uzavřeli, že poškozená nepochybně ve vztahu s obviněným trpěla a vnímala jeho chování jako zlé nakládání, soužití mělo charakter nerovnováhy a z její strany šlo o stav bezmoci a citové závislosti na obviněném. Postoj obviněného k poškozené a jeho pozice v jejich vztahu je pak evidentní i ze způsobu, jakým se o ní vyjadřoval v rámci trestního řízení před soudy nižších stupňů, kdy ji ze všeho vinil a obhajoval své chování vůči ní a urážení její osoby např. tím, že je poškozená blázen, že nemá nadhled, že je líná, dlouho spí, je celá umělá apod. Na základě uvedeného lze uzavřít, že jednání obviněného je třeba považovat za týrání ve smyslu §199 tr. zákoníku, a to s ohledem na kombinaci fyzického a psychického napadání poškozené, jehož četnost i intenzita se s postupem času stupňovaly a které poškozená prokazatelně vnímala jako těžké příkoří, které u ní vyvolalo akutní reakci na stres přecházející v posttraumatickou stresovou poruchu, která odezněla a zanechala přetrvávající lehkou úzkostnou poruchu a lehkou poruchu přizpůsobení (tedy bez způsobení těžké újmy na zdraví). Je třeba zdůraznit, že všem těmto námitkám dovolatele stran absence znaku týrání z důvodu nedostatečné trvalosti a intenzity se již věnovaly soudy nižších stupňů a zcela správně a přiléhavě se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je třeba v dalších podrobnostech odkázat.
32. Nejvyšší soud dodává, že sdílí závěry soudů nižších stupňů, i pokud jde o znak „po delší dobu“. Nelze pochybovat ani o tom, že poškozená vnímala jednání ze strany obviněného jako těžké příkoří minimálně od července roku 2017, když právě z těchto důvodů se od obviněného odstěhovala již v listopadu 2017, což sám obviněný potvrdil (avšak následně se brzy vrátila). Obviněný se tedy projednávaného jednání dopouštěl až do doby, kdy se poškozená dne 8. 3. 2019 od obviněného natrvalo odstěhovala, tedy po dobu více než roku a půl, přičemž takovou dobu je ve smyslu výše uvedených obecných východisek s ohledem na četnost (minimálně pětkrát v měsíci docházelo k fyzickému napadení, dále postupně k psychickému týrání, jehož četnost se zvyšovala) a stupňující se intenzitu, s níž se obviněný týrání na poškozené dopouštěl, považovat za dobu delší.
33. Ze všech těchto prokázaných okolností je patrné, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl zlého a ponižujícího nakládání, vykazujícího všechny rysy fyzického i psychického týrání, po delší dobu. Správně bylo proto jeho jednání popsané pod bodem 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu právně posouzeno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
34. Další výhrady obviněného směřovaly vůči skutku ad 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel ve vztahu k tomuto skutku sice uvedl, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale podstata jeho výtky spočívala v tvrzení, že jednání popsané pod bodem 3. výroku o vině nebylo prokázáno, naopak bylo výpovědí svědka Z. M. vyvráceno, z čehož vyvozoval, že pro právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu výtržnictví chyběla potřebná skutková zjištění. Dále tvrdil, že se nemohl dopustit ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z výslechu znalce MUDr. Radomíra Havla vyplynulo, že poškozená byla omezena na obvyklém způsobu života v délce trvání čtyř dnů.
35. Obviněný tedy své výtky stran skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině založil primárně na odlišných skutkových zjištění, než jaká na základě provedeného dokazování učinily soudy nižších stupňů, a tedy mimo meze důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost je však třeba poznamenat, že obviněný ve svůj prospěch vytrhl tvrzení svědka Z. M. z kontextu celé jeho výpovědi, poukazoval-li např. na to, že svědek uvedl, že neviděl žádný, ani nepatrný náznak jakéhokoliv fyzického útoku vůči poškozené, naopak poškozená celou dobu verbálně napadala obviněného. Skutečnost, že svědek neviděl žádné napadení, vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i z výpovědi poškozené, podle níž k fyzickému napadení došlo zřejmě před příjezdem tohoto svědka, svědek byl navíc vzdálen a místo bylo osvětleno pouze pouličními lampami. Ačkoliv svědek nebyl přítomen fyzickému napadení poškozené obviněným, vnímal celou situaci jako nebezpečnou, o čemž svědčí i skutečnost, že zavolal policii, jíž uvedl, že se obviněný chová agresivně a slyšel z jeho strany výhrůžky vůči poškozené. Rozhodně tedy nelze přisvědčit obviněnému, který měl za to, že výpověď svědka Z. M. vyvracela, že se dopustil jednání tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě ad 3. výroku o vině. Tam popsané jednání bylo prokázáno především výpovědí poškozené, ale i svědkyně L. M., která zaznamenala velký hluk a křik a měla obavu o život poškozené, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Radovanem Havlem (č. l. 235 až 286), který se vyjadřoval k povaze zranění poškozené a uzavřel, že všechna zranění poškozené ze dne 14. 4. 2019, která byla lékařsky vyšetřena a fotograficky zadokumentována, vznikla v přímé příčinné souvislosti s opakovaným napadením poškozené ze strany druhé osoby a poškozená si je nemohla způsobit sama. Z výsledků provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou již venku před domy fyzicky napadl a předmětná poranění popsaná ve skutkové větě jí způsobil. K délce doby, po niž byla poškozená v důsledku fyzického napadení obviněným omezena v obvyklém způsobu života, je třeba zdůraznit, že ze znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla doplněného o výslech znalce v hlavním líčení se podává, že omezení poškozené hospitalizací trvalo čtyři dny, následně však její omezení trvalo ještě několik dní, ačkoliv se nejednalo o omezení dramatické, bolestivost přetrvávala dva až tři týdny. Délka pracovní neschopnosti se s ohledem na daný typ zranění může pohybovat v oblasti přibližně tří týdnů, může být i kratší, ale i delší. Celkové znesnadnění obvyklého způsobu života ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku u poškozené v důsledku poranění způsobených projednávaným jednáním poškozené tedy trvalo po dobu delší sedmi dnů, nikoliv po dobu pouhých čtyř dnů, kterou obviněný v dovolání zaměnil za dobu hospitalizace.
36. Skutkovým námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Obviněný své námitky vůči správnosti právní kvalifikace skutku pod bodem 3. výroku o vině jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nepodložil jakoukoliv konkrétní argumentací a ve skutečnosti uplatnil pouze skutkové námitky, proto se dovolací soud posouzením skutku ad 3. výroku o vině z hlediska hmotného práva zevrubněji nezabýval.
37. K výtce obviněného, že mu nebyla orgány činnými v trestním řízení na jeho žádost poskytnuta kopie spisu, je třeba konstatovat, že porušení procesních ustanovení trestního řádu (§65 odst. 1 tr. ř.) nelze v rámci dovolacího řízení napravovat, neboť trestní řád neobsahuje takový zákonný dovolací důvod, který by uvedený postup umožňoval. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení obviněnému opomněly na jeho žádost poskytnout kopii spisu, však nemůže založit ani takové porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces, proto je předmětná námitka v rámci dovolacího řízení zcela bezpředmětná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17). Pouze nad rámec již uvedeného lze dodat, že obviněný měl možnost se seznámit se spisem, přičemž této příležitosti i dne 18. 6. 2019 využil (viz záznam o prostudování spisu na č. l. 524). Obviněnému bylo umožněno si ze spisu pořizovat výpisky a poznámky a přístup ke spisu nebyl jemu ani obhájci odepřen. Nalézací soud pak měl v úmyslu obviněnému na opakovanou žádost vyhovět a kopii spisu mu na jeho náklady obstarat, náklady na pořízení kopie spisu vyčíslil (viz úřední záznam na č. l. 818 a následná korespondence s obviněným a jeho advokátem na č. l. 819, 821), avšak obviněný tyto náklady odmítl uhradit a požadoval osvobození od placení soudních poplatků spojených s pořízením kopie spisu, přitom z ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. vyplývá právo obviněného si kopii spisu pořídit právě na vlastní náklady. Právo obviněného na obhajobu či na spravedlivý proces tak nelze považovat za porušené. I s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud pod bodem 11. na str. 4 až 5 odůvodnění jeho usnesení, na závěry zde uvedené lze v podrobnostech odkázat.
38. Obviněný dále v dovolání brojil proti výroku o trestu. Měl za to, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku soudy nižších stupňů mělo za následek uložení zcela nezákonného a nepřiměřeného trestu, proto v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.).
40. Je třeba zdůraznit, že obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu neuvedl žádnou konkrétní námitku (naznačil toliko souvislost s chybným právním posouzením jeho jednání), přičemž Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí právě v rozsahu námitek dovolatele a není povinen, ale ani oprávněn, dovolací argumentaci dovolatele domýšlet. Pouze pro úplnost lze doplnit, že nalézací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání dvou až osmi let. Nalézací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Polehčující okolnosti nalézací soud neshledal, a i když dobu páchání činu nelze s ohledem na právní kvalifikaci trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku přeceňovat, za přitěžující okolnosti lze především považovat, že se obviněný dopustil v souběhu celkem pěti trestných činů, většiny trestné činnosti se dopouštěl i poté, co již byl v minulosti soudně trestán, intenzitu, s jakou se trestného činu dopouštěl, a pominout nelze ani skutečnost, že předmětného jednání se dopouštěl v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro jinou věc. Nalézací soud také připomněl, že obviněný neprojevil náhled na své jednání, ani lítost nad tím, čeho se dopustil, naopak ze všeho vinil poškozenou. Nalézací soud pak v rámci stanovení délky trestu odnětí svobody vzal v úvahu i skutečnost, že z důvodu předmětné trestné činnosti, které se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení v jiné věci, dojde k rozhodnutí o výkonu trestu v této jiné věci. Je třeba konstatovat, že úhrnný trest odnětí svobody uložený obviněnému výrazně v dolní polovině trestní sazby stanovené na zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve výměře tří let a šesti měsíců, rozhodně není trestem nepřiměřeně přísným.
41. Trest, který byl obviněnému uložen, tedy není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
42. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k nim částečně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a částečně zcela neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
43. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je dílem podáno z jiného důvodu, než jaký připouští §265b odst. 1 tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněné, proto je jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu