ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.287.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 287/2021-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání obviněné N. L. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 346/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 112/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné N. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 8 T 112/2019, byla obviněná N. L. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou pod bodem I. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Za to byla podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. V. a o povinnosti obou obviněných k náhradě škody (§228 odst. 1 tr. ř.).
2. Proti označenému rozsudku podali oba obvinění odvolání zaměřená do všech výroků rozsudku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 346/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušen ve výroku o vině pod bodem I., a v důsledku toho i ve výrocích o trestech a náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto a za jednání uvedené pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně zrušujícím výrokem nedotčené byla podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo nově rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. V. a o povinnosti obou obviněných k náhradě škody (§228 odst. 1 tr. ř.).
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího i odvolacího soudu se obviněná přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad bod I.) a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (ad bod II.) dopustila tím, že:
I.
dne 10. 2. 2019 v době od 4:53 do 4:58 v XY, na ulici XY na úrovni domu č. XY, obviněná N. L. pod záminkou nabídky sexuálních služeb přistoupila k poškozenému M. C., nar. XY, osahávala ho na intimních místech, přičemž mu z levé přední kapsy kalhot vzala pánskou peněženku zn. Calvin Klein v hodnotě 500 Kč, ve které měl poškozený finanční hotovost v nominální výši 3 000 Kč a 50 EUR (v té době ekvivalent 1 290 Kč), platební kartu číslo XY vydanou Československou obchodní bankou na jméno poškozeného, platební kartu vydanou slovenskou Všeobecnou úvěrovou bankou na jméno poškozeného, průkazní lístek ke sporožirovému účtu, občanský průkaz poškozeného, řidičský průkaz poškozeného a průkaz pojištěnce, načež uvedenou platební kartu poškozeného vydanou Československou obchodní bankou následně použila téhož dne ke koupi jízdenek z jízdenkových automatů Dopravního podniku hl. m. Prahy v ulicích XY a XY, případně se o to pokusila,
přičemž obviněný J. V. obviněnou N. L. kolem 4:30 hod. přivezl osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, do blízkosti ulice XY a bezprostředně poté, co vzala poškozenému peněženku, ji po páté hodině vyzvedl a odvezl do ulice XY, odkud ji doprovodil přes park XY k automatu na jízdenky XY, kde obviněná zakoupila výše uvedené jízdenky, nebo se o to pokusila, poté ji v 5:38 hodin odvezl k automatu na jízdenky XY, kde se obviněná pokusila o další koupi výše uvedené jízdenky, a obviněný J. V. stál pokaždé při jednání obviněné N. L. v blízkosti obviněné a sledoval okolí s cílem upozornit obviněnou na potenciální nebezpečí,
čímž poškozenému M. C. způsobili škodu v celkové výši 5 720 Kč, přičemž se pokusili způsobit další škodu ve výši 1 570 Kč,
a uvedeného jednání se dopustili přesto, že oba věděli o tom, že obviněná N. L. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 6T 50/2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzena pro spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon trestu jí byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 6T 50/2018, odložen na dobu jednoho roku po porodu dítěte,
II.
dne 11. 5. 2019 v 6:40 hod. v XY, na ulici XY před domem č. XY obviněná N. L. využila nepozornosti blíže neztotožněného poškozeného, pod záminkou nabídky sexuálních služeb ho objala, přičemž mu ze zadní kapsy kalhot vytáhla bankovku v nominální hodnotě 1 000 Kč, což ze vzdálenosti sedmi metrů sledovala svědkyně T. H. – strážník Městské policie hl. m. Prahy – která v té době nebyla ve službě a byla oděna v civilním oblečení, přičemž obviněný J. V. šel celou dobu v blízkosti za obviněnou N. L. a sledoval okolí s cílem upozornit obviněnou na potenciální nebezpečí,
a uvedeného jednání se dopustili přesto, že oba věděli o tom, že obviněná N. L. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 6T 50/2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzena pro spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon trestu jí byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 6T 50/2018, odložen na dobu jednoho roku po porodu dítěte.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 346/2020, a jemu předcházejícímu rozhodnutí podala obviněná N. L. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle ní soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na nesprávném hmotněprávním posouzení daném extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
5. Uvedla, že soudy porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. Nebylo podle ní prokázáno, že se skutků popsaných ve výroku o vině dopustila. Pokud jde o skutek pod bodem I., poškozený M. C. vypověděl, že šlo o pachatelku snědé pleti s tmavými vlasy, obviněnou ovšem nebyl schopen ztotožnit. Soud nepřehrál videozáznamy, které měly vinu prokazovat. Tyto ovšem naopak dokládají, že obviněnou s pachatelkou ztotožnit nelze. Obviněná za pachatelku označila E. O., soudy tuto osobu ale nevyslechly. Co se týče bodu II. výroku o vině, vytkla, že soudy pochybily, postavily-li závěr o vině na výpovědi svědkyně, která obviněnou neidentifikovala. Navíc spoluobviněný J. V. sdělil, že obviněná na místě činu vůbec nebyla. Ani kamerové záznamy účast obviněné na páchané trestné činnosti neprokazují. Je na nich vidět pouze procházející ženská postava s tmavými vlasy, což však jsou markanty, které nemohou vést ke spolehlivé identifikaci obviněné. Uzavřela, že soud při rozhodování o vině a trestu rozhodoval s uvážením určité míry pravděpodobnosti, že skutky spáchala, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19, konstatovala, že ani vysoká míra pravděpodobnosti nedostačuje k tomu, aby nebylo použito pravidlo in dubio pro reo ; opačný postup by vedl k porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
6. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, obsahu rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, obsahu dovolání obviněné a podstaty jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že žádný extrémní nesoulad ve věci neshledal. Odmítl, že by soudy při hodnocení důkazů postupovaly jednostranně a že by svůj postup zatížily nějakou zjevnou nelogičností. Pokud obviněná z obsahu celých výpovědí dvou svědků, kteří svědčili proti ní, vyčlenila jen tu část, v níž svědci nemohli potvrdit na 100 % identitu právě obviněné jako pachatelky krádeží, odkázal na podrobné zdůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jak se s touto skutečností, kterou nepřehlédl, vypořádal (v případě skutku pod bodem I. zejména body 6. a 8. odůvodnění rozsudku). Co se týče tvrzeného nepřehrání videozáznamů a nevyslechnutí svědkyně E. O., poznamenal, že z protokolů o hlavním líčení nelze vysledovat, že by obviněná nějaké návrhy na doplnění dokazování v průběhu hlavního líčení vůbec měla. Navíc k přehrání videozáznamů, z nichž prvoinstanční soud rovněž vycházel, došlo podle protokolu u hlavního líčení dne 20. 2. 2020. Nedošlo-li k přehrání všech zajištěných obrazových záznamů, mělo se tak stát z technických důvodů, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněnou označovaná údajná pachatelka se podle státního zástupce na základě provedených důkazů nemohla skutku pod bodem I. dopustit. Proto ani nebyl důvod takovou osobu vyhledávat a vyslýchat. I v tomto případě šlo výhradně o procesní námitku, která se vztahuje k úplnosti provedeného dokazování, nikoliv k hmotněprávnímu posouzení. Trestní řád přitom v §2 odst. 5 a v §2 odst. 6 nestanoví žádná pravidla pro rozsah důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani pro váhu určitých druhů či typů důkazů a je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která má význam pro zjištění skutkového stavu.
8. Za relevantní nepovažoval státní zástupce ani výhradu, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo , jelikož o důvodných pochybnostech o vině obviněné hovořit nelze. Má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo a zásady presumpce neviny naplněny. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 942/2016) konstatoval, že ve věci činné soudy požadavkům vyjádřeným v citované judikatuře dostály. Nejen že proti sobě nestojí rovnocenná skupina důkazů (za tu nelze považovat výpověď obviněné, popř. výpověď spoluobviněného, které neodpovídají ostatním ve věci provedeným důkazům a navzájem si i odporují, čehož si zejména soud prvního stupně správně povšiml a poukázal na to v odůvodnění svého rozsudku), verze obviněné není podložena dalším relevantním důkazem a byla naopak jinými důkazy vyvrácena. Z obecného pohledu pak námitka porušení pravidla in dubio pro reo směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo napadá způsob hodnocení provedených důkazů, tudíž není způsobilá naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod.
9. Státní zástupce pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné N. L. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
15. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
16. Výtky obviněné směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že podle protokolů o hlavním líčení obviněná před soudem prvního stupně návrhy na doplnění dokazování nevznesla, zejména z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 7. 2020 (před vyhlášením rozsudku) nevyplývá, že by před skončením dokazování kterákoliv strana řízení navrhla jeho doplnění. Pokud jde o namítané nepřehrání všech ve věci relevantních videozáznamů, odvolací soud na obsahově totožnou výhradu obviněné obsaženou v jejím řádném opravném prostředku reagoval, když soudu prvního stupně vytknul, že do protokolu o hlavním líčení neuvedl, že disk s kamerovým záznamem stran skutku pod bodem I. nelze spustit (srov. str. 11, bod 11. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v tomto kontextu považuje za potřebné poznamenat, že ačkoliv soud prvního stupně všechny dostupné videozáznamy nepřehrál, neučinil tak z vlastní libovůle, nýbrž byl k tomu veden technickými okolnostmi. Šlo-li o důkaz fakticky neproveditelný, provedl nalézací soud podle §213 odst. 1 tr. ř. k důkazu alespoň extrakt kamerového záznamu v podobě fotografií z něj vyhotovených. Navíc je zjevné, že videozáznamy, které přehrát šlo a z nichž bylo možné z hlediska úvah o vině obviněné vycházet, přehrál v hlavním líčení konaném dne 20. 2. 2020. V tomto případě tedy nelze hovořit o důkazu opomenutém. Co se týče výslechu E. O., ani její výslech nebyl v řízení před soudem nalézacím navrhován. Nestalo se tak ani v řízení před soudem odvolacím, který pak v odůvodnění svého rozsudku reagoval na tuto námitku obviněné pouze v rámci argumentace důkazní dostatečnosti odůvodnění výroku o vině. Odvolací soud zcela logicky takový důkaz označil za nadbytečný, protože provedeným dokazováním byla jednoznačně pravdivost výpovědi obviněné (která E. O. opakovaně označila za blondýnu) vyvrácena, (srov. str. 11, bod 12. jeho rozsudku), neboť podle ostatních věrohodných důkazů (zejména výpověď poškozeného a s ní bezprostředně související fotografie z kamerového záznamu) pachatelkou skutku byla žena s tmavými vlasy. Proto neexistoval racionální důvod pro ustanovování a výslech ženy blond vlasů. S ohledem na výše uvedené je tedy evidentní, že posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů. Obviněná v rámci řízení před soudem prvního stupně tvrzené důkazní návrhy nevznesla, přičemž ve svém řádném opravném prostředku hodnotila z jejího pohledu vadný postup nalézacího soudu týkající se provádění důkazů, k čemuž se odvolací soud dostatečně a přesvědčivě vyjádřil.
17. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 11 až 13, body 8. až 9. rozsudku nalézacího soudu, str. 10 až 11, body 11. až 12. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Dovolací soud nicméně přesto konstatuje, že výtky obviněné zaměřené proti hodnocení důkazů, obsahově totožné s námitkami odvolacími, nemohou obstát. Obviněná v podstatě pouze poukazovala na to, že podle jejího pojetí hodnocení důkazů nebyla žádným z nich (ani svědeckou výpovědí ani kamerovým záznamem) jednoznačně identifikována. Soudy nižších stupňů však správně důkazy hodnotily ve vzájemných souvislostech, kdy právě celkový komplex jednotlivých důkazů tvoří dostatečný podklad pro závěr o vině obviněné bez důvodných pochybností. Co se týče skutku pod bodem I., obviněná je usvědčována věrohodnou výpovědí poškozeného M. C. ve spojení s kamerovými záznamy, resp. fotografiemi z nich pořízenými, a údaji o telekomunikačním provozu, z nichž bylo zjištěno, že obviněná se spoluobviněným J. V., který ji na místo činu zavezl a také ji z něj odvezl, rozhodného dne a v rozhodnou dobu komunikovali a že se v místech, kde došlo k trestné činnosti, pohybovali společně. Poškozený udal popis následně prchající pachatelky jako ženy romského původu, tmavých vlasů. Sice si nebyl stoprocentně jist, že onou ženou, která ho okradla a kterou pronásledoval, byla obviněná, nicméně si byl zcela jist, že se jednalo o ženu obviněné minimálně typově podobnou, o ženu delších tmavých vlasů, nikoliv o blondýnu. Taková žena podle vyhodnocení kamerových záznamů a související fotodokumentace se nacházela v prodejně v XY ulici a rychlým krokem z prodejny odešla jiným vchodem, než do ní vešla. Je tedy zjevné, že pachatelka proběhla touto prodejnou, v níž se poškozenému – podle jeho výpovědi – při pronásledování ztratila, neboť tato prodejna má další východ. Byl zdokumentován též pohyb vozidla obviněného J. V., který vzápětí, v horizontu pouhých několika minut od okradení poškozeného naložil obviněnou, s níž absolvoval jízdy na dvě místa, kde obviněná provedla za použití odcizené platební karty úspěšné i neúspěšné pokusy o nákup jízdenek z automatů. Obviněná totiž nijak nerozporovala, že s ukradenou platební kartou způsobem ve výroku o vině specifikovaným dále manipulovala. Jestliže nepopřela tuto dispozici s předmětnou platební kartou, byla-li výpovědí poškozeného ve spojení s kamerovými záznamy vyvrácena její obhajoba o tom, že jí kartu předala E. O., kterážto se na místě činu s ohledem na její barvu vlasů obviněnou opakovaně akcentovanou evidentně nenacházela, a byl prokázán též permanentní kontakt mezi oběma spoluobviněnými a jejich spolupráce, nelze považovat za vadný hodnotící závěr soudů nižších stupňů, že platební kartu nezískala od E. O., nýbrž že si ji sama obstarala. V návaznosti na to pak nepřipadá v úvahu ani jiná skutková varianta, než že právě obviněná je onou osobou, která se skutku vůči poškozenému dopustila.
19. Pokud jde o skutek pod bodem II., svědkyně T. H. vypověděla, že žena romského původu a dlouhých tmavých vlasů, kterou zadržela při okrádání cizince, byla s vysokou pravděpodobností obviněná (spoluobviněného J. V. výslovně poznala, k obviněné doslova uvedla „myslím, že je totožná“ – viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2019, č. l. 214). Kamerové záznamy, jimiž bylo potvrzeno, že spoluobviněný J. V. umožnil útěk pachatelky označené krádeže, sdělení svědkyně podporují. Nadto nutno ve shodě se soudem prvního stupně upozornit na fakt, že spoluobviněný, byť popíral, že by se obviněná na místě činu nacházela, a tvrdil, že se nejednalo o ni, ale o jakousi M., při popisu události u hlavního líčení spontánně popřel, že by svědkyni T. H. držel za ruku, aby nemohla pokračovat v zadržení „obžalované“. Takový výrok je třeba považovat za autentický. Ostatně blízký vztah obviněných, který mezi nimi v době spáchání činu panoval, byl důvodem pro aktivitu spoluobviněného, který fakticky znemožnil svědkyni (strážnici městské policie v civilu mimo službu) zadržet obviněnou jako pachatelku trestného činu a umožnil obviněné útěk. Stěží si lze představit, že by se obviněný angažoval v pomoci k útěku osobě cizí. Nelze odhlédnout ani od poznatku nalézacího soudu, že žena zachycená na kamerovém záznamu je obviněné tak, jak se tato projevovala v jednací síni, podobná zejména výškou, chůzí a gestikulací. Tento závěr umocňuje komparace fotografie obviněné na č. l. 153 s fotografií z kamerového záznamu na č. l. 137. Celkový komplex poznatků a pohyb a aktivity obou obviněných krátce před spácháním skutku svědčí o tom, že se trestné činnosti dopouštějí společně s předem rozdělenými rolemi. Obviněná kontaktuje na ulici muže, podbízí se návrhem sexuální služby, bezprostředně navozuje i kontakt tělesný, který však primárně slouží k realizaci tzv. kapesní krádeže. Spoluobviněný J. V. působí jako řidič, tvoří nenápadný doprovod a dohled nad celkovou situací a je připraven řešit nenadálé problematické situace, jak konkrétně prokázal ve vztahu ke svědkyni T. H. Není tedy náhodou, že oba obvinění, byť v různém rozsahu a z různých důvodů účast na trestné činnosti popřeli, se vždy na místě činu (popř. v jeho bezprostřední blízkosti) spáchaného obsahově totožným jednáním nacházeli.
20. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání obviněnou. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
21. Protože dovolatelka svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založila na polemice se skutkovými zjištěními soudu, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
22. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval: Mgr. Pavel Göth