ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.601.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 601/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 318/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 71/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 11 T 71/2019, byl obviněný J. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 2.614 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. D. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 318/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku pro čin spočívající v tom, že
poté, co dne 11. 8. 2018 v době od 16:00 do 16:05 hodin, v XY na křižovatce ulic Palackého třída a Antonína Macka, po předchozím incidentu v silniční dopravě mezi řidiči dvou osobních vozidel BMW 320D, černé barvy, RZ XY, které řídila S. B., a VW Passat, stříbrné barvy, RZ XY, které řídil poškozený S. D., a poté, co po zastavení a po vystoupení z vozidla BMW 320D se obviněný dostal do verbálního sporu s poškozeným S. D., jenž vystoupil z vozidla VW Passat a sprejem obviněného ohrožoval a vyhrožoval mu zbitím, a poté, co poškozený držel J. K. rukou kolem krku v tzv. kravatě, ho obviněný v úmyslu vymanit se ze sevření, kousl na hrudníku vpravo před přední podpažní řasou, v důsledku čehož poškozený sevření povolil a obviněnému se podařilo z úchopu uvolnit,
obviněný, ač již nebyl ohrožován, zaútočil tak, že 3x-4x udeřil poškozeného pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený ztratil rovnováhu a upadl na zem, a utrpěl tak pomíjivé poranění, a to vícečetné oděrky na levé straně čela, krevní výron dolního víčka a nad levou lícní kostí, oděrky levého lokte a oděrky pod levým kolenem, pro něž byl po dobu přibližně 4 až 5 dní omezen v obvyklém způsobu života, a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra způsobil blíže nezjištěnou škodu.
3. Za uvedený přečin obviněného odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž rozhodl o náhradě škody tak, že poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 318/2020, podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, pro nesprávnost právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu.
5. V obsahu dovolání obviněný zdůraznil, že respektuje skutkové zjištění, že poškozeného kousl do podpaždí, neboť si je vědom, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže namítat nedostatky ve skutkových zjištěních, ač s touto skutečností nesouhlasí. Soudy zjištěný skutek však nebyl správně právně posouzen, protože celé jemu za vinu kladené jednání soudy neshledaly jako spáchané v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, a uznaly ho vinným za tři až čtyři údery pěstí do obličeje poškozeného, což považoval za nesprávné. Tvrdil, že k úderům pěstí do obličeje poškozeného došlo v době, kdy byl vystaven fyzickému násilí ze strany poškozeného, jenž ho ohrožoval sprejem obsahujícím neznámou látku, vyhrožoval mu zbitím a chvíli předtím jej držel tzv. v kravatě. V této situaci se tedy nedalo předpokládat, že by byl útok ze strany poškozeného u konce a že by od něj už další napadání nehrozilo. Naopak z předchozího jednání poškozeného i z jeho výhružek, že obviněného zbije, bylo v té době zjevné, že poškozený napadání ukončit nehodlá a chce v něm i nadále pokračovat. Na místě činu se totiž zdržoval, stál na nohou, nedal nijak najevo, že už nechce v útoku pokračovat, a dokonce následně v napadání obviněného pokračoval, když ho i nadále napadal a ohrožoval dvěma velkými skleněnými střepy, z nichž jeden po obviněném dokonce hodil a rozbil ho o jeho záda. Napadal i přítelkyni obviněného S. B., za což byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 10 T 64/2019.
6. Podle obviněného uvedené tři až čtyři údery pěstí do obličeje poškozeného byly nutnou obranu, kterou se bránil trvajícímu, případně bezprostředně hrozícímu útoku ze strany poškozeného. Pokud poškozený po kousnutí obviněného na chvíli přestal napadat, bylo jen otázkou času, kdy se vzpamatuje a bude v útoku pokračovat. Předmětný konflikt nelze rozdělit na tři samostatné fáze (jak činil odvolací soud), ve kterých se role útočníků a obránců střídaly v závislosti na tom, kdo měl v daný okamžik převahu. Po téměř celou dobu byl útočníkem poškozený, zatímco obviněný byl při konfliktu aktivní pouze v krátkém okamžiku, kdy se snažil vymanit z kravaty poškozeného, a odrazit zbavit jeho útok úderem pěstí do obličeje. Jednání obviněného bylo ve srovnání s dobou a intenzitou napadání ze strany poškozeného jen nepatrným zlomkem toho, čeho se vůči obviněnému dopouštěl poškozený (na rozdíl od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014), který po jeho úderech ne do obličeje, pořád stál na nohou, neupadl a stále byl v postavení a ve vzdálenosti, že od něj útok na obviněného stále hrozil.
7. Za uvedené situace popsaný čin není přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože ne každé fyzické napadení jiné osoby, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, rozsudek ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 239/2002). Údery pěstí, kterých se vůči poškozenému dopustil, reagovaly na fyzické násilí ze strany poškozeného, rozhodně neměly výtržnický charakter, nýbrž byly vedeny snahou se poškozeného „zbavit“ a zabránit mu v dalším napadání. Toto jednání nepřerostlo v jakoukoli formu msty či společensky nepřijatelného fyzického trestu. Obviněný poškozeného poté, co po jeho úderech pěstí spadl na zem, již dále fyzicky nenapadal a nechal ho být. Nejednalo se o výtržnost, popřípadě hrubou neslušnost, ani nebylo vedeno snahou narušit veřejný pořádek či způsobit veřejné pohoršení.
8. Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 318/2020, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) nepřisvědčil tvrzení obviněného o jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudů tomu tak sice původně bylo, avšak následně se ze sevření poškozeného uvolnil, nebyl ohrožován a sám popsaným způsobem zaútočil, aniž by útok ze strany poškozeného trval nebo přímo hrozil. Vlastním aktivním jednáním se tak dostal do role útočníka. Zjištěné jednání obviněného vykazuje všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný měl na konfliktu podíl, neboť aktivně k němu přispěl, a to i s ohledem na verbální doprovod činu a jeho aktivitu či útočnost, které netrvaly pouze několik vteřin, a nešlo o pochopitelné či ospravedlnitelné chování. Celý čin měl povahu vzájemného oboustranného aktivního střetu a napadání, jehož intenzita střetu a narušení veřejného klidu a pořádku vykazuje znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Při závěru o správnosti skutkových zjištění při respektu k §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce vyjádřil nesouhlas s jeho právním hodnocením a setrval na stanovisku, že jeho jednání mělo být hodnoceno jako jednání v nutné obraně, neboť byl ohrožován poškozeným, který byl pravomocně odsouzen i za napadení přítelkyně obviněného. Nadto jednání obviněného nemělo povahu výtržnosti, nebylo zaměřeno na narušení veřejného klidu a veřejného pořádku, tudíž nemůže být ani kvalifikováno podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného J. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
13. Obviněný odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Posoudí-li se obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný vytýkal zásadně nedostatky v použité právní kvalifikaci, a to při respektu k učiněným skutkovým zjištěním, což plně s jím označeným důvodem dovolání koresponduje, a proto Nejvyšší soud mohl na základě výhrad obviněného posuzovat zda jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to z hlediska podmínek jednání v nutné obraně.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud při posuzování správnosti právních závěrů soudů obou stupňů zdůrazňuje, že podkladem ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], z něhož Nejvyšší soud i v přezkoumávané věci vycházel, a s ohledem na něj posuzoval, zda soudy se v souladu se zákonnými podmínkami vypořádaly s tím, zda šlo o jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, či nikoli, a zda jde o výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, jenž spáchán ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
16. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný uvedený přečin spáchal v alternativě, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Jeho čin byl vymezen tím, že v rámci provozu v silniční dopravě, v reakci na chování poškozeného jako řidiče druhého vozidla, obě vozidla zastavila, a poté, co obviněný jako spolujezdec a poškozený jako řidič ze svých vozidel vystoupili, obviněný začal poškozeného verbálně napadat, vzájemně se uchopili, ve chvíli, kdy poškozený obviněného držel v tzv. kravatě, tak ho v úmyslu vymanit se ze sevření, kousl na hrudníku vpravo před přední podpažní řasou. V důsledku toho poškozený sevření povolil, a obviněnému se podařilo z úchopu uvolnit, následně obviněný, ač již nebyl ohrožován, poškozeného udeřil opakovaně pěstí do obličeje, poškozený tak ztratil rovnováhu a upadl na zem, čímž si způsobil popsané drobné poranění. K tomuto jednání došlo v obytné části města, v odpoledních hodinách, na rušné a frekventované křižovatce, a rovněž před zraky rodinných příslušníků poškozeného i několika svědků.
17. Odvolací soud při posuzování tohoto činu shledal, že jeho intenzita byla projevem neúcty a výrazem jeho neukázněného postoje k respektovaným pravidlům občanského soužití, záporného vztahu k veřejnému pořádku, ztotožnil se s nalézacím soudem, že šlo o typický projev porušující zájem společnosti na ochraně veřejného klidu a pořádku, sekundárně i zájem na ochraně zdraví. Obviněný jednal aktivně a fyzický útok na poškozeného doprovázel v průběhu celého incidentu vulgárními a rasově či národnostně motivovanými nadávkami (viz výpovědi svědků A. F. a Z. S.). Soudy dospěly k závěru, že šlo o výtržnost ve smyslu podmínek pro posuzování přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy rovněž vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné považovat požadavky obviněného na to, aby celé jemu za vinu kladené jednání bylo posouzeno jako spáchané v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku (srov. body 5. a 6 rozsudku odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud se s právním posouzením činu obviněnému kladeném za vinu ztotožnil, protože úvahy i závěry soudů vycházejí jak z popsaných skutkových zjištění, tak plně korespondují i se zásadami, podle který je třeba obdobné situace, za nichž dojde k verbálními a fyzickému útoku na veřejnosti, posuzovat. V této věci je však třeba přihlížet v neprospěch obviněného i k tomu, že posuzovaný konflikt má příčiny v netolerantním a nezdrženlivém chování obou aktérů jako účastníků silničního provozu, které vedlo k zastavení vozidel a popsanému vypořádávání si výhrad ke způsobu jízdy. Takové chování svědčí o vyšší formě škodlivosti, protože vyjadřuje nebezpečnost agresivity projevující se v silničním provozu, která bývá častou příčinou dopravních nehod.
19. Z hlediska posuzování jednání, zda naplňuje pojem výtržnosti, je vhodné zmínit, že v obecném chápání se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména: uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele, jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020).
20. V činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, soudy důvodně shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Braly na vědomí význam zákonného znaku „výtržnost“, která v případě, že jde o napadení jiného, předpokládá, že takové napadení je srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017). Rovněž přihlížely i k tomu, že podstatou výtržnosti obviněného nebylo jen vlastní napadení poškozeného, ale všechny souvislosti, za kterých k tomuto útoku došlo, čímž braly do úvahy, že nestačí samotné napadení jiného, ale musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.
21. Za neopodstatněnou je třeba považovat též výhradu obviněného, že jeho jednání mělo být posuzováno jako jednání v nutné obraně. Nutná obrana představuje okolnost vylučující protiprávnost činu a způsobuje, že jednání není trestným činem, i když jinak zdánlivě naplňuje všechny znaky trestného činu. Podle §29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
22. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
23. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu.
24. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66, uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn. stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11).
25. Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného, že pokud poškozeného napadl ranami pěstí, šlo o odvracení útoku, který mu bezprostředně hrozil, nejsou důvodné. Lze odkázat na skutková zjištění, z nichž vyplývají okolnosti, za kterých se celá situace odvíjela, z nichž lze usuzovat na to, že podmínky pro posouzení jednání obviněného jako spáchané v rámci nutné obrany nebyly naplněny zejména proto, že v době, kdy obviněný na poškozeného v této fázi zjištěných okolností zaútočil, útok od něj nehrozil ani jeho útok netrval, a proto nešlo o odvracení těchto nebezpečí.
26. Dovolací soud odkazuje na způsob, jakým se soudy vypořádaly s chováním obviněného před uvedeným konečným útokem na poškozeného, a ve prospěch obviněného dovodily, že mu nemůže být kladeno za vinu předcházející kousnutí a zranění, které bylo takovým kousnutím způsobeno, když v daném okamžiku, v předmětné druhé fázi skutkového děje, obviněný skutečně jednal v nutné obraně, neboť se prostřednictvím onoho kousnutí snažil vymanit z úchopu, kterým byl ohrožován. Nicméně posléze mu už žádné nebezpečí ze strany poškozeného evidentně nehrozilo, a jeho fyzický atak v podobě úderů pěstí do obličeje tudíž je nutno vnímat toliko jako odplatu za jednání poškozeného, který se mu opovážil postavit a v rámci celého incidentu toliko pasivně nesnášel verbální a fyzické napadání. Vzájemnost útoku i podílu obou aktérů na celém incidentu nesoucím veškeré znaky výtržnosti se projevila i v tom, že trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 10 T 64/2019 byl poškozený S. D. uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je zřejmé, že konflikt spočíval ve vzájemné potyčce obou zúčastněných mužů, kteří byli srozuměni se vzájemným napadáním, oba si byli vědomi, že do situace vnášejí prvek agrese a tudíž museli být i srozuměni s tím, že se v průběhu potyčky mohou dostat do pozice neadekvátně reagujícího obránce.
27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na učiněná skutková zjištění soudy opodstatněně dovodily, že to byl obviněný, kdo celý incident vyvolal. Nelze totiž přehlédnout, že to bylo vozidlo řízené přítelkyní obviněného, v němž obviněný seděl, které pronásledovalo automobil poškozeného až do místa jeho bydliště. Konflikt započal zatroubením vozidla poškozeného na vozidlo řízené přítelkyní obviněného, které náhle změnilo ukazatel směru a směr jízdy, a kdo za tím účelem zjevně instruoval svou přítelkyni, aby za vozidlem poškozeného jela, i když původně jela zcela jiným směrem. Soudy vycházely i z toho, že obviněný byl ozbrojen teleskopickým obuškem, když z vozidla vystoupil a jal se touto cestou řešit konflikt nastalý v silniční dopravě. Neměl jiný důvod být na místě činu, než ten, že tam přijel za poškozeným. Je třeba též zmínit, že ve chvíli, kdy vozidlo, v němž obviněný seděl, dojelo vozidlo poškozeného a zastavilo v jeho blízkosti, obviněný vyzbrojen teleskopickým obuškem z vozidla vystoupil a začal přistupovat k vozidlu poškozeného. Až na tuto skutečnost poškozený reagoval tak, že si ze svého vozidla, v němž se nacházela jeho manželka a dvouletá dcera, vzal jediný předmět, který tam našel a shledal jej způsobilým k obraně vůči bezprostředně hrozícímu útoku ze strany obviněného, a to byl sprej. Soudy tedy za iniciátora celé konfliktní situace považovaly obviněného. Nelze proto přisvědčit obavě obviněného z očekávatelného útoku ze strany poškozeného a v důsledku toho ani závěru o jednání v nutné obraně. Zdůraznit je třeba, že obviněný útočil pěstmi v době, kdy ho poškozený žádným způsobem nenapadal a podle výsledků dokazování byl spíše kousnutím obviněného paralyzován.
28. Ze všech těchto důvodů, nebylo možné vyhovět požadavku obviněného, že by ve vztahu k celému zjištěnému činu jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, neboť s ohledem na soudy prokázané skutkové okolnosti když poškozeného napadl pěstmi, neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok, ale na poškozeného již bez konkrétního důvodu zaútočil.
29. Za takové situace je zcela důvodné, že soudy dospěly k závěru, že se obviněný dopustil výtržnického charakteru naplňujícího veškeré zákonné znaky přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože se z jeho strany jednalo o výtržnost, která závažným způsobem (hrubě) narušila veřejný klid a pořádek, a v jeho jednání šlo o typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth