ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.630.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 630/2021-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 3 To 19/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J.B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 57 T 1/2016, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za což byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Dále byl tento obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tam blíže specifikovaný skutek, jímž se měl dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného XY.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. B. a v neprospěch obviněných J. B. a XY státní zástupce. Odvolání obviněného J. B. směřovalo proti výrokům o vině a trestu, státní zástupce nesouhlasil se zprošťujícími výroky týkajícími se obou obviněných. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 3 To 19/2020, podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného J. B. a státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. B. a XY napadený rozsudek soudu prvního stupně u obviněného J. B. v celém rozsahu zrušil a za použití §261 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil i u obviněného XY. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016 (ad bod 31.), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což jej podle §240 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku (výrok pod bodem I.). Dále byl podle §226 písm. c) tr. ř. obviněný J. B. zproštěn obžaloby pro skutek tam blíže specifikovaný, čímž měl spáchat dílčí útoky pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný (výrok pod bodem II.). Podle §260 tr. ř. byla věc obviněných J. B. a XY v rozsahu skutku specifikovaného pod body 21.–24. výroku o vině napadeného rozsudku vrácena státnímu zástupci k došetření (výrok pod bodem IV.). V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného XY.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný J. B. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 6. 2016 společně se spoluobviněným XY tím, že v době od 21. 11. 2008 do 2. 6. 2009, vedeni společným záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty a spotřební daň ke škodě České republiky, samostatně stíhaný XY, jako jednatel společnosti P., se samostatně stíhaným XY realizovali prostřednictvím společnosti P., ze zahraničí – členských států EU – od společnosti IS WORLD, s. r. o., IČ 43833039, se sídlem Růžová 991/91, Ilava, Slovensko, od společnosti BIO-EKO, Sp. z o. o., se sídlem Chorzów 41-506, Stalowa 16, Polsko, od společnosti DGG ECO, Sp. z o. o., se sídlem Cieśle 42, 56-400 Oleśnica, Polsko, následně se sídlem Wroclaw, Sokolnicza 5/60, Polsko, a od fyzické osoby M. T., IČ XY, se sídlem XY, dovoz minerálních olejů uvedených pod kódem nomenklatury XY, které jsou předmětem daně podle §45 odst. 3 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění tehdy účinných předpisů, a následně, aniž bylo učiněno přiznání k dani, tyto oleje po přimísení malého podílu motorové nafty neoprávněně distribuovali tuzemským odběratelům jako řádně zdaněnou motorovou naftu k pohonu spalovacích motorů, a to prostřednictvím společností P., H., IČ XY, za kterou vystupoval obviněný J. B., a R., IČ XY, kterou zastupoval samostatně stíhaný XY na základě plné moci udělené jednatelem společnosti, když tyto minerální oleje samostatně stíhaný XY a samostatně stíhaný XY v areálu skladu ve XY přečerpávali do nádrží N5 a N6 a následně z těchto nádrží přečerpávali do nákladních vozidel s cisternami, která pro komoditu jezdila, a vystavili příslušné nákladní listy jménem společností P., H., a R., tuzemským odběratelům na již řádně zdaněnou motorovou naftu, kdy vyhotovení faktur za takto prodanou údajně řádně zdaněnou motorovou naftu za společnosti H., a R., zajišťoval obviněný XY ve spolupráci se samostatně stíhanými XY a XY, přičemž následný prodej a vývoz výše uvedeného minerálního oleje dokladoval samostatně stíhaný XY fiktivními fakturami na údajného odběratele ZWIR POL, XY, se sídlem XY, IČO XY, kdy fakturované částky jménem fiktivního odběratele vkládali na peněžní účty společnosti P., XY, XY a J. B., a to v případech v rozsudku specifikovaných,
přičemž obviněný J.B. byl shledán vinným pouze ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 31. výroku o vině, spočívajícímu v tom, že dne 11. 5. 2009 odebrala společnost P., zastoupena jednatelem samostatně stíhaným XY, na základě faktury č. 8/P/F/2009 ze dne 9. 5. 2009 od společnosti BIO EKO, Sp. z o. o., 29 885 litrů minerálního oleje pod kódem nomenklatury 27101999, který ve XY přečerpal samostatně stíhaný XY do nádrže a po vzájemné dohodě se samostatně stíhaným XY bez dalších úprav dne 11. 5. 2009 prodali jako řádně zdaněnou motorovou naftu pod kódem nomenklatury 2710194151 společnosti T. M., vydání zajistil samostatně stíhaný XY (faktura č. 29050079 – dodavatel H., zastupující J. B., a faktura č. 291044 – dodavatel R., zastoupena samostatně stíhaným XY, fakturu vystavil a zaslal XY, následně samostatně stíhaný XY z účtu R., vybral hotovost a J. B. z účtu H., vybral hotovost, které samostatně stíhaný XY vložil na účet P., jménem XY), v důsledku čehož došlo ke zkrácení spotřební daně o částku 297 406 Kč a DPH o částku 145 522,51 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti odsuzující části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 3 To 19/2020, podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně vytkl, že řízení, jež předcházelo vyhlášení napadeného rozsudku, je postiženo zásadní procesní vadou spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. V dané souvislosti připomněl judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž lze v dovolání pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat i procesní vady, které by mohly mít vliv na správné posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. Konstatoval, že odposlechy a záznamy telekomunikačních hovorů byly prováděny na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných Okresním soudem v Liberci dne 11. 9. 2008 pod sp. zn. V 45/2008, 0 Nt 2745/2008 (dále též jen „příkaz“) a opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 1. 2009 pod sp. zn. V 14/2008, 31 Nt 816/2008, a ze dne 29. 4. 2009 pod sp. zn. V 4/2008, 31 Nt 804/2009 (dále též jen „opatření“). Měl za to, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že obviněného odsoudil na základě uceleného řetězce důkazů, ve skutečnosti jeho vinu dovodil právě z důkazů odposlechem MIX 01 (uživatel XY) ze dne 11. 5. 2009 v 11:18, 13:46 a 14:35, dále dvěma odposlechy XY a XY ze dne 11. 5. 2009 a odposlechy XY a J. B. z února a března roku 2009. Kromě odposlechů soud jako usvědčující důkaz zmínil pouze výpis z účtu společnosti H., a skutečnosti týkající se razítka této společnosti, což je podle názoru dovolatele zcela nedostačující. Uvedené důkazy byly podle obviněného opatřeny nezákonně, neboť příkaz, na jehož základě byly odposlechy a záznamy prováděny, nebyl vydán v souladu se zákonem, což mělo za následek porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Stran náležitostí odůvodnění příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu poukázal na četnou judikaturu, z níž je patrné, jaké nároky jsou na ně kladeny (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Pzo 9/2016). Měl za to, že v předmětném řízení nebyl v příkazu dostatečně vymezen účel odposlechu, respektive byl odůvodněn velmi vágně. Připomněl závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, a sice že není přípustné, aby teprve na základě povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. „užitečným záměrem“. Tento právní názor potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2007 pod sp. zn. II. ÚS 789/06. Za zcela zásadní pochybení při vydávání příkazu obviněný považoval skutečnost, že příkaz postrádal odůvodnění, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení ztížené. Z judikatury podle obviněného plyne, že nedodržení podmínky subsidiarity vydání takového příkazu, případně absence zdůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně snížené, způsobuje nezákonnost příkazu k odposlechu a v obecné rovině vede k nepoužitelnosti důkazů jím získaných (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015). Za další nedostatek příkazu označil absenci podrobnějšího zdůvodnění délky trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Upozornil, že příkaz byl vydán na čtyři měsíce, tedy na nejdelší přípustnou dobu, a následně byl dvakrát prodloužen, přičemž odůvodnění délky chybělo i v opatřeních o prodloužení příkazu. Značné pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřoval dále v tom, že obě opatření jsou prakticky totožná a v žádném z opatření není odůvodněna doba trvání příkazu ani důvod pro shledání nezbytným pokračovat v odposlechu ani jaký má být v rámci prodloužení shledán účel a jaké další skutečnosti mají být tímto prostředkem objasněny. K samotným opatřením připomněl závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2016, podle kterého je důsledkem nezákonnosti samotného příkazu k povolení odposlechu i nezákonnost navazujícího rozhodnutí o prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, který se s uvedenými vadami vypořádal tak, že postačuje podrobné zdůvodnění žádosti příslušných orgánů činných v trestním řízení, z nichž vyplývají zásadní skutečnosti nezbytné k postupu podle §88 tr. ř., a podle něhož jsou sice uvedená rozhodnutí odůvodněna stručně, ale dostatečným způsobem. Podle obviněného při natolik závažném zásahu do základních lidských práv není možné pouze odkázat na odůvodnění žádosti předcházející takovému rozhodnutí a je zcela nezbytné, aby bylo přímo z odůvodnění jednotlivých příkazů patrné, že pro jejich vydání jsou splněny veškeré zákonem stanovené předpoklady (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015).
6. Dovolatel uzavřel, že došlo k porušení ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. a odposlechy byly prováděny v rozporu se zákonem. Následkem toho bylo porušení základní práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, neboť byl shledán vinným na základě nezákonně získaných důkazů. K tomu připomněl závěr Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, v němž Ústavní soud konstatoval, že absence dodržení zákonných podmínek při pořizování záznamů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu má za následek, že orgány veřejné moci nedisponují oprávněním nakládat s takto vzniklými záznamy, a nelze je tudíž použít jako důkaz v trestním řízení. Z uvedeného tak podle obviněného vyplývá, že v posuzovaném případě nastal extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2019 (správně mělo být 30. 11. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 3 To 19/2020, a to v napadené části výroku pod bodem I. týkající se obviněného J. B., aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, případně aby zrušil též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 57 T 1/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného připomněl zákonné předpoklady pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyplývající z §88 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném v době vydání příkazu a uzavřel, že zákonné podmínky pro vydání příkazu ve věci obviněného byly splněny. Konstatoval, že příkaz podle §88 odst. 1 tr. ř. byl vydán příslušným soudcem okresního soudu ve věci, v níž byly zahájeny úkony trestního řízení směřující k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujícím spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu – trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za který bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do dvanácti let. Podání návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem dne 9. 9. 2008 předcházelo vydání řádně sepsaného a šetřením odůvodněného záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. ze dne 8. 9. 2008, směřujícího k prověření podezření ze spáchání daňové trestné činnosti, která (stručně popsáno) měla spočívat v jednání XY, XY, XY, XY a dalších, tehdy neustanovených osob, které se podílely na dovozu formovacích a procesních olejů, případně dalších podobných komponentů ze zahraničí, nepodléhajících spotřební dani, přičemž se tato skupina osob v České republice podílela dále na uskladnění uvedených olejů a jejich smíchání s blíže neurčenou látkou a jejich následném prodeji různým odběratelům jako (řádně nezdaněné) motorové nafty. Tímto způsobem měly uvedené osoby krátit daň na úkor státu s přepokládanou škodou ve výši nejméně 5 000 000 Kč. Podotknul, že příkazy zmiňované dovolatelem se týkaly odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnických stanic osob, které s ohledem na v té době známá zjištění bylo možno označit za pachatele prověřované trestné činnosti, přičemž v rámci odposlechů byla zjištěna komunikace takových osob s obviněným J. B., jejíž záznam následně sloužil jako významný důkaz svědčící v neprospěch obviněného.
9. Připustil určité nedostatky stran formálních a obsahových náležitostí předmětného příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008), které spatřoval v absenci odůvodnění neodkladnosti a subsidiarity tohoto úkonu, jakož i odůvodnění maximální délky nařízeného odposlechu, přesto měl za to, že tyto nedostatky nezpůsobily nezákonnost důkazu. Poukázal na to, že příkaz obsahuje elementární skutečnosti, které mají být v příkazu uvedeny podle §88 odst. 2 tr. ř., kterými jsou uživatelská adresa a osoba uživatelů, jejichž totožnost byla v té době známá, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nebyla delší než čtyři měsíce, a že trestní řízení bylo vedeno pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přičemž rozhodné skutkové okolnosti případu, jakož i účel
a opodstatněnost provádění požadovaného úkonu, byly zdůvodněny, byť nikoli podrobněji v samotném příkazu soudu, ale v návrhu státního zástupce a v podnětu policejního orgánu, jež vydání příkazu předcházely. Zdůraznil, že z odůvodnění příkazu je patrné, že soudce Okresního soudu v Liberci návrh státního zástupce a předložené spisové materiály přezkoumal a na tomto základě dospěl k závěru o důvodnosti návrhu. Státní zástupce tak uzavřel, že všechny podstatné skutečnosti byly uvedeny v těchto předcházejících podnětech, čímž byl naplněn účel tzv. testu účinnosti trojí kontroly. K námitkám obviněného připomněl, že ochrana základních práv a svobod dotčených osob nevyžaduje, aby soudce přepisoval formálně i věcně bezvadnou žádost státního zástupce v případě, že se s ní po přezkoumání existence materiálních podmínek pro vydání povolení ztotožní. V případech, v nichž byly uplatňovány obdobné námitky, jako je tomu v nyní posuzované věci, Nejvyšší soud žádné porušení zákona neshledal (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5., 31. 5. a 7. 6. 2017, všechna evidovaná pod sp. zn. 6 Tz 3/2017).
10. K judikatuře, na niž odkázal dovolatel a z níž vyplývá, že zdůvodnění úsudku o neodkladnosti úkonu, jakož i o jeho subsidiaritě je potřebné, neboť zaručuje transparentnost trestního řízení a kontrolovatelnost procesními stranami, uvedl, že nároky na preciznost a detailnost slovního zdůvodnění nemohou být přílišné. Připomněl, že takové posouzení je mimořádně silně ovlivněno různými situačními okolnostmi případu a informace o důvodech neodkladnosti není a často ani nemůže být vyčerpávajícím způsobem obsažena jen v důkazním materiálu, nýbrž vyplývá z různých neformálních zdrojů informací (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 4 Pzo 6/2020). Na odůvodnění příkazu vzhledem k počáteční fázi řízení nelze klást shodné obsahové požadavky jako na rozhodnutí meritorní, jestliže teprve na jeho základě mají být zjišťovány důkazy a skutečnosti potřebné k objasnění věci (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 4 Pzo 12/2016, a unesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 4 Pzo 15/2016). V posuzovaném případě nelze podle státního zástupce přehlédnout ani skutečnost, že se jedná o příkazy a opatření vydaná před více než dvanácti lety, přičemž nároky na preciznost a detailnost odůvodnění příkazů se zvyšovaly postupně pod vlivem vývoje judikatury, zvláště pak v posledních letech. Požadavky na odůvodnění procesních úkonů je nutno posuzovat optikou aplikace tehdejších požadavků, aprobovaných i tehdejší judikaturou. Uzavřel, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány zákonným způsobem a jsou účinné, stejně jako všechny další důkazy získané na jejich podkladě. V této souvislosti není podle státního zástupce nijak významné, že informace, které sloužily jako důkaz proti obviněnému, byly zjištěny ze zákonně prováděného odposlechu telekomunikačního provozu jiného účastníka než obviněného, neboť nejde o případ, kdy by orgány činné v trestním řízení jen náhodou narazily na nějaké informace při zákonném provádění odposlechu v jiné trestní věci. V posuzovaném případě se poznatky o trestné činnosti, které předcházely odposlechu, týkaly stejných skutkových okolností, nebyl pouze znám okruh osob, které se na této skupinové trestné činnosti podílely. Konstatoval, že orgány činné v trestním řízení na počátku řízení měly dostatečnou, nikoli žádnou nebo jen mlhavou představu o prověřované trestné činnosti, a nevyužívaly odposlechu toliko jako prvotního zdroje informací (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 17/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1994, sp. zn. II. ÚS 6/93).
11. Závěrem státní zástupce zdůraznil, že důkazní řízení v posuzovaném případě nevykazuje znaky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými a právními závěry. Provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly důkazem stěžejním, nešlo však o jediný důkaz, na jehož základě soudy učinily skutková zjištění. V neprospěch obviněného svědčily např. též výpovědi svědků a listinné důkazy o fiktivních obchodních transakcích a finančních operací společnosti, za kterou vystupoval obviněný J. B., přičemž je zřejmé, že bez vědomí obviněného by taková činnost probíhat nemohla. Soudy pak skutek obviněného správně kvalifikovaly jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Odposlechy telekomunikačního provozu jen potvrdily skutečnost, že obviněný byl do trestné činnosti zapojen a že o protiprávnosti konání skupiny pachatelů věděl.
12 . Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13 . K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, v níž vyjádřil nesouhlas s názorem státního zástupce, že vady příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a opatření, jimiž byla prodloužena doba provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nejsou vadami, které by zakládaly jejich nezákonnost. K uvedenému připomněl požadavky pro vydání a odůvodnění příkazu uvedené již v jeho dovolání. Měl za to, že příkaz k odposlechu jako takový je buď vydán správným postupem a obsahuje všechny nezbytné náležitosti a potom může být hodnocen jako bezvadný, jinak ho takto hodnotit nelze. Nelze podle něj na jedné straně tvrdit, že příkaz a opatření vykazují nedostatky, a to jak po stránce obsahových náležitostí, tak formální, a na druhé straně konstatovat, že tyto nedostatky byly vypořádány odvolacím soudem, neboť tímto způsobem není v žádném případě možné vady příkazu konvalidovat. K poznámce státního zástupce o tom, že příkaz a opatření byly vydány před více než dvanácti lety, poukázal na to, že tyto byly vydány poté, co nabyl účinnosti zákon č. 177/2008, Sb., kterým se měnil trestní řád a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, které byly novelami trestního řádu a měly především posílit zásady přiměřenosti a zdrženlivosti nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Mimo jiné byla touto novelou do §88 tr. ř. začleněna výslovná podmínka subsidiarity užití příkazu k odposlechu a dále nutnost odůvodnění vydání příkazu k odposlechu, včetně odůvodnění doby jeho trvání. Argumentaci státního zástupce, že nároky na preciznost a detailnost odůvodnění se zvyšovaly postupně, neshledal přiléhavou. Obviněný setrval na svém závěru, že nedodržením zákonných podmínek došlo k porušení ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. a odposlechy byly prováděny v rozporu se zákonem. Orgány veřejné moci proto nedisponují oprávněním nakládat s takto vzniklými záznamy a nelze je použít jako důkazy v trestním řízení. K dalším důkazům uvedl, že není pravdou, že by v jeho neprospěch svědčily rovněž výpovědi svědků, jak uváděl státní zástupce. Soud ve skutečnosti vinu obviněného dovozoval právě z odposlechů. Kromě těchto soud zmiňoval pouze výpis z účtu společnosti H., a skutečnosti týkající se razítka této společnosti. Tyto důkazy jsou však podle obviněného pro vyslovení jeho viny zcela nedostačující. Zdůraznil, že je nezbytné postavit najisto, zda byly při získávání důkazů odposlechem dodrženy veškeré zákonné podmínky. Závěrem konstatoval, že obsah vyjádření státního zástupce obviněného pouze utvrdil v tom, že jeho námitky jsou po právu, a proto na svém dovolání trvá.
III. Přípustnost dovolání
14 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17 . Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Dovolatel vytýkal nezákonnost opatřeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu provedeného na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř., vydaného Okresním soudem v Liberci dne 11. 9. 2008, sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008), již spatřoval v nedostatečném odůvodnění příkazu. V návaznosti na předmětný příkaz vytýkal i vady opatření, jimiž byla doba odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužena. Měl za to, že byl shledán vinným na základě nezákonně získaných důkazů, když právě odposlechy byly při závěru o jeho vině klíčové. Obviněný tak brojil proti tomu, jaké důkazy soudy braly za podklad svých rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. v návaznosti na §88 odst. 1, 2 poslední věta tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2009, což jsou námitky, které by v případě zjištění vytýkaných vad zakládaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto námitky oprávněné.
19. Nejvyšší soud podle §265r odst. 7 tr. ř. doplnil v neveřejném zasedání dokazování o spisový materiál Okresního soudu v Liberci vedený pod sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008). Z tohoto spisového materiálu je zjevné, že uváděný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný Okresním soudem v Liberci dne 11. 9. 2008, sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008), byl vydán na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2008, č. j. V 6/2008-1/4 KZN 388/2008-11.
20. Trestní řízení bylo zahájeno dne 8. 9. 2008, kdy byl policejním orgánem Celního ředitelství v Ústí nad Labem, oddělení 31 – pátrání Liberec, sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř., a to k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit XY, XY, XY, XY, a další v té době neustanovené osoby, přičemž výše uvedené osoby se měly citovaného trestného činu dopustit tím, že od blíže neurčené doby do doby zahájení trestního řízení prostřednictvím společnosti P., se sídlem XY, XY, zkrátili spotřební daň a daň z přidané hodnoty tak, že v rozporu s ustanovením §44 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, jako plátci daně, nepřiznali a nezaplatili daň z výrobku, který vyrobili v areálu skladů olejů a pohonných hmot, vlastníka společnosti Butterfly Děčín, a. s., se sídlem Bynovec 11, IČ 25467638, ve Stráži pod Ralskem tak, že přimíchali produkty, za tímto účelem dovezené ze zahraničí od společností BIO-EKO Sp. z o. o., ul. Stalowa, 41-508 Chorzow, Polsko, a Slovnaft, a. s., Vlčie Hrdlo, Bratislava, Slovensko, nepodléhající spotřební dani, deklarované na přepravních listech jako formovací olej, komponent ONT, nebo procesní olej V6 do oficiálně nakoupené a zdaněné motorové nafty a výslednou směs distribuovali tuzemským odběratelům jako motorovou naftu. Jen v případě šesti zdokumentovaných dovozců minerálních olejů nepodléhajících spotřební dani, použitých s největší pravděpodobností pro pohon motorů, vznikla českému státu nezaplacením jen spotřební daně škoda ve výši 2 000 000 Kč, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že tato nezákonná činnost pokračovala a škoda státu neustále narůstala, bylo možno podle státního zástupce předpokládat únik jen na spotřební dani ve výši nejméně 5 000 000 Kč.
21. V návrhu státního zástupce byly na základě dosavadních výsledků a průběhu prověřování podrobně rozepsány zjištěné skutečnosti k jednotlivým podezřelým osobám. S ohledem na všechny v něm uvedené skutečnosti bylo konstatováno, že další důležité důkazy proti pachatelům této závažné trestné činnosti je možné zajistit jen prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jelikož zejména podezřelí XY a XY organizovali nákup pohonných hmot a nezdaněných ropných produktů, jejich dopravu, skladování, míchání a další prodej právě prostřednictvím mobilních telefonů, přičemž samotného míchání ropných produktů se osobně neúčastnili, a že bylo možno důvodně předpokládat, že prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bude dále rozkrývána organizace a průběh sofistikované trestné činnosti a budou identifikováni další dodavatelé motorové nafty a nezdaněných olejů do stáčiště ve XY a dále odběratelé finálního produktu.
22. Přestože je odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Okresním soudem v Liberci dne 11. 9. 2008, sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008), stručnější, je z něj patrné, že soudce přezkoumal návrh státního zástupce, jakož i přiložený spisový materiál, když v odůvodnění shrnul relevantní poznatky z předmětného návrhu. Na základě toho dospěl k závěru, že je návrh důvodný. V předmětném příkaze nechybělo konstatování, že krajský státní zástupce požádal soud o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu s odkazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Obdobně jako v návrhu státního zástupce byl zdůvodněn účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to zjištění významných skutečností pro trestní řízení, především zjištění a identifikace dalších osob zapojených do trestné činnosti. Ze všech v příkaze uvedených důvodů bylo soudcem Okresního soudu v Liberci shledáno naplnění zákonných podmínek, na základě čehož povolil odposlech a záznam telekomunikačního provozu v příkaze specifikovaných účastnických čísel a jejich uživatelů, a to na dobu od 11. 9. 2008 do 9. 1. 2009.
23. Podle tehdy platného ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam odposlechu bezodkladně zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Protokol o zničení záznamu založí do spisu.
24. Podmínky pro postup v rámci nařízení odposlechu telekomunikačního zařízení byly vymezeny v ustanovení §88 odst. 2 tr. ř. tak, že „nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci.“.
25. Pro úplnost lze uvést, že formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v §2 odst. 4 tr. ř. tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o omezující podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na případy, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Při nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho vlastním provádění musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být dostatečně zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod.
26. K naplnění náležitostí a dostatečnosti odůvodnění příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008), Nejvyšší soud konstatuje následující. V daném příkazu jsou uvedeny uživatelské adresy (telefonní čísla), osoby jejich uživatelů i doba provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (která není delší než čtyři měsíce). Odposlech byl nařízen ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., na který zákon stanovil trest odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti let, tzn. pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. ř. ve znění do 31. 12. 2009. V příkazu je rovněž konstatováno, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení, a to především zjištění a identifikace dalších osob, které jsou zapojeny do trestné činnosti. Ačkoliv je předmětný příkaz oproti návrhu státního zástupce stručněji zdůvodněný, především co se týče nemožnosti dosáhnout sledovaného účelu jinak, případně podstatného ztížení dosažení sledovaného účelu, z odůvodnění je patrno, že soudce Okresního soudu v Liberci návrh státního zástupce i přiložený spisový materiál přezkoumal, na základě čehož dospěl následně k závěru o důvodnosti tohoto návrhu. Podstatné je, že konkrétní skutkové okolnosti jsou uvedeny právě ve zmiňovaném návrhu státního zástupce, jakož i v podnětu policejního orgánu ze dne 9. 9. 2008, č. j. V33-2/2008-UL-2031/TS-79/2008 (test účinnosti trojí kontroly, k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 4 Pzo 6/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Tyto závěry nemůže znehodnotit odkaz dovolatele na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, v němž dospěl Vrchní soud v Praze k závěru o nezákonnosti příkazu k odposlechu z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění, když tam vyjádřené závěry byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, v rámci rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona vydáním předmětného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, shledány nesprávnými, a bylo rozhodnuto o porušení zákona ve prospěch obviněných, když Nejvyšším soudem nebyly shledány podstatné vady řízení stran vydání příkazu k odposlechu. Nejvyšší soud v posledně citovaném rozhodnutí rovněž kladl důraz na formálně-materiální hodnocení příkazů a test účinnosti trojí kontroly.
27. Opatřením ze dne 5. 1. 2009, sp. zn. V 14/2008 (31 Nt 816/2008), jehož zákonnost obviněný rovněž zpochybňoval, byla prodloužena soudkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 4 tr. ř. na dobu 4 měsíců od 10. 1. 2009 do 9. 5. 2009 pro telefonní čísla osob XY, XY, XY a XY s patřičným odůvodněním (č. l. 3322 přiloženého spisového materiálu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, sp. zn. OKFK-68/TČ-2009). Toto opatření výslovně odkazuje na návrh krajského státního zástupce, v němž shrnul již zjištěné skutečnosti. V opatření je výslovně uvedeno, jaký typ informací podstatný pro trestní řízení orgány činné v trestním řízení získávají prostřednictvím odposlechů konkrétních čísel užívaných podezřelými a jak se tyto osoby páchání trestné činnosti dopouštějí, rovněž je v nich uvedeno, že odposlechy předmětných stanic značnou měrou přispívají k případnému objasnění trestné činnosti. V opatření je explicitně uvedena i doba povolených odposlechů, která činí 4 měsíce. Na základě stejných skutečností a shodného obsahu bylo vydáno Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci podle §88 odst. 4 tr. ř. opatření k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. V 4/2009 (31 Nt 804/2009), pro telefonní čísla osob XY, XY, XY a XY na dobu od 10. 5. 2009 do 10. 7. 2009 (viz č. l. 3317). K výtce dovolatele stran praktické totožnosti citovaných opatření lze ve stručnosti poznamenat, že tato nemá žádný vliv na zákonnost předmětných opatření. Je zcela běžné, že pokud se jedná o stejnou věc, mohou v rámci měsíců existovat stále stejné důvody pro prodloužení odposlechů, zvlášť pokud se jedná o rozsáhlou stále probíhající trestnou činnost, do níž je zapojeno mnoho osob, za situace, kdy cílem odposlechů bylo získat další důkazy a zjistit další osoby do trestné činnosti zapojené, tudíž je logické, že i odůvodnění opatření k prodloužení příkazu k odposlechu nebude příliš odlišné od odůvodnění předcházejícího opatření.
28. Nejvyšší soud především považuje za vhodné a žádoucí z pohledu námitek obviněného zmínit, že příkazy a opatření nelze co do jejich odůvodnění posuzovat izolovaně (viz přiměřeně nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13), nýbrž v kontextu návrhu na jejich vydání, jakož i dalšího, v době vydání existujícího spisového materiálu. Zde je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že soudci rozhodující o povolení odposlechů a jejich prodloužení měli k dispozici v době svého rozhodování jednak žádosti o vydání a žádosti o prodloužení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které podal policejní orgán, jednak návrhy státního zástupce, přičemž z těchto listinných materiálů vyplývalo podrobněji, proč sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, když byla hodnověrně podložena souvislost odposlouchávaných osob a telefonních čísel s šetřenou trestnou činností, a bylo zdůrazněno, že prostřednictvím telefonní komunikace dochází k realizaci šetřené trestné činnosti, a to i s ohledem na charakter trestné činnosti a skutečnost, že podezřelí a dosud neustanovené osoby se fyzicky předmětné trestné činnosti neúčastní, nýbrž ji organizují právě prostřednictvím telefonické komunikace. Současně je třeba uvést, že návrhy policejního orgánu a státního zástupce na prodloužení doby trvání odposlechu obsahují i podrobné vyhodnocení dosud realizovaných odposlechů, tak jak to vyžaduje §88 odst. 4 tr. ř. (viz např. č. l. 3323 až 3327, 3318 až 3321 přiloženého spisového materiálu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem, sp. zn. OKFK-68/TČ-2009). Podle Nejvyššího soudu nelze oddělovat návrhy na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu od vlastního příkazu, naopak tyto je třeba z pohledu dodržení předpokladu pro vydání příkazu posuzovat komplexně z toho pohledu, zda byly splněny materiální předpoklady pro jejich vydání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 427/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). V tomto směru je třeba uvést, že vzhledem k charakteru trestné činnosti bylo objektivně nezbytné především ustanovit všechny osoby, které se na páchání trestné činnosti měly podílet, včetně vazeb mezi nimi, přičemž tyto osoby při realizaci trestné činnosti mezi sebou komunikovaly především telefonicky. Proto lze uzavřít, že závěr spočívající v tom, že sledovaného účelu v daném okamžiku řízení nelze dosáhnout jinak, je správný a má oporu ve skutečnostech, které byly známy v době vydání tohoto příkazu a zmiňovaných opatření.
29. Pokud jde o obviněným namítanou absenci zdůvodnění doby trvání příkazu a doby, na niž byl příkaz prodloužen výše citovanými opatřeními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, pak je třeba uvést, že podle §88 odst. 2 tr. ř. účinného v době vydání příkazu je třeba v příkazu uvést dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce, a v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Z uvedené formulace vyplývá, že v příkazu musí být uvedeny okolnosti, které odůvodňují dobu trvání příkazu. Přestože předmětný příkaz a opatření k prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahují žádné bližší úvahy ohledně délky trvání nařízených odposlechů, je možno uzavřít, že faktická délka povolených odposlechů podle Nejvyššího soudu odpovídá závažnosti a rozsáhlosti projednávané trestné činnosti, když objasnění trestné činnosti z toho pohledu, kdo se na páchání trestné činnosti podílí a jakou měrou, jaká je úloha jednotlivých pachatelů, nepochybně předpokládá delší dobu operativního šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení, tak aby mohlo být rozhodnuto o sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. vůči konkrétním osobám. Zde je třeba zdůraznit, že poznatky získané odposlechy nepochybně podstatným způsobem přispěly k formulování skutku, pro který bylo vedeno trestní řízení, včetně jeho právní kvalifikace. Samotná délka povolených odposlechů se právě z tohoto pohledu jeví zcela odpovídající, včetně doby prodloužení příkazů k odposlechu. Skutečnost, že v případě prodlužování doby trvání odposlechů nebyla v případě opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. V 4/2009 (31 Nt 804/2009), zvolená maximální doba povolení odposlechu (4 měsíce), nýbrž doba kratší (2 měsíce), vyjadřuje fakt, že státní zástupce, ale zejména soudce rozhodující o vydání opatření k prodloužení odposlechu si byl vědom citelnosti zásahu do soukromí odposlouchávaných osob a v tomto smyslu i požadavku na dodržení zásady přiměřenosti (§2 odst. 4 tr. ř.). Jak již bylo naznačeno, skutečnost, že nezdůvodnil-li soudce (stejně tak policejní orgán a státní zástupce) v příkazu blíže dobu povoleného odposlechu, nepochybně představuje vadu tohoto příkazu. Zde se ovšem sluší poznamenat, že tento formální nedostatek příkazů nezaložil jeho nezákonnost, jelikož důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu byly v každém případě „materiálně“ seznatelné z konkrétních skutkových okolností, které byly rozvedeny v odůvodněních návrhů na vydání příkazu a opatření k jeho prodloužení a ve vlastním příkazu a opatřeních. Jinak vyjádřeno, v konkrétním případě absence výslovného odůvodnění doby trvání odposlechu v příkazu soudu představuje [se zřetelem k požadavku formálně-materiálního posuzovaní zákonnosti (opatřování) důkazů] „pouze“ formální nedostatek příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a nezpůsobuje tak jeho nezákonnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017).
30. Za zcela lichý je třeba považovat odkaz obviněného na závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, a nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, z nichž se podává, že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání, neboť takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet. V daném smyslu je nutno zdůraznit, že v nyní projednávaném případě to nebyl obviněný, na jehož osobu byl označený příkaz k odposlechu vydán. Jak již bylo výše uvedeno, příkazem byl povolen odposlech telefonních čísel XY, XY, XY a XY, jejichž podezření z páchání trestné činnosti bylo v době vydání příkazu důvodné a bylo podloženo mnoha materiály (viz skutečnosti uvedené v samotném příkazu či dosavadní výsledky prověřování policejního orgánu shrnuté v návrhu státního zástupce na vydání příkazu a žádosti policejního orgánu). Lze poznamenat, že zjištění dalších osob zapojených do trestné činnosti, při jejímž šetření je vydáván příkaz k odposlechu, je zcela běžným cílem vydání takového příkazu. Zákon ani judikatura, na niž dovolatel odkazoval, neznemožňuje použití poznatků získaných z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu proti osobě, o jejíž trestné činnosti se orgány činné v trestním řízení dozvědí právě díky předmětnému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (naopak zákon je předpokládá, viz §88 odst. 6 tr. ř.).
31. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům lze uzavřít, že namítaný příkaz k odposlechu vydaný Okresním soudem v Liberci dne 11. 9. 2008, sp. zn. 0 Nt 2745/2008 (V 45/2008), a opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 1. 2009, sp. zn. V 14/2008 (31 Nt 816/2008), a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. V 4/2009 (31 Nt 804/2009), podle §88 odst. 1, 2, 4 tr. ř. nejsou nezákonné a soudům nižších stupňů nebránily žádné překážky v tom, aby o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na jejich základě získané opřely závěr o vině obviněného. Nejvyšší soud tak ve věci neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť odvolací soud opřel závěr o vině tohoto obviněného o důkaz, který byl opatřen i proveden v souladu se zákonem, a v rámci dalšího dokazování postupoval na základě zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý proces, který by jako takový odůvodňoval naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti, co do způsobu hodnocení dalších relevantních důkazů, byť důkaz provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly dozajista důkazy kruciálními, lze souhlasit se státním zástupcem, že nešlo o důkaz jediný a že další jím (bod 13. jeho vyjádření) i odvolacím soudem (bod 9. rozsudku) zmiňované důkazy tvořily ucelený okruh důkazů prokazujících, že dovolatel byl do trestné činnosti zapojen a že o protiprávnosti konání spolupachatelů věděl.
32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu