ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.876.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 876/2021-710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného Z. S. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 75/2020, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, ve výroku pod bodem II., jímž byl podle §259 odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 T 75/2020-563, doplněn o výrok: Podle §260 tr. ř. se vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc obžalovaného Z. S. pro skutek popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své oznámení „stáhla“ s tím, že pokud se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstává napadené usnesení beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 6 T 75/2020, byl obviněný Z. S. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, bylo výrokem I. toto odvolání obviněného podle §265 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Výrokem II. byl podle §259 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok, že podle §260 tr. ř. se vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc obviněného pro skutek popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své oznámení „stáhla“ s tím, že pokud se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil výše uvedených trestných činů tím, že v přesně nezjištěné době od 29. 1. 2020 do 28. 2. 2020 v XY, ulici XY, okres XY, přestože mu bylo usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2020, č. j. 11 Nc 1701/2020-21, vykonatelným týmž dnem, předběžným opatřením uloženo opustit dům na této adrese, nezdržovat se v něm a nevstupovat do něho a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 100 metrů, toto rozhodnutí nerespektoval a v domě se neoprávněně zdržoval, neboť dne 29. 1. 2020 zůstal v domě i po odjezdu soudního vykonavatele, kterému tento den předal klíče od domu, v domě navíc poškozenou S. S., svoji manželku, bezprostředně po odjezdu soudního vykonavatele nutil pod pohrůžkou: „že ji zbije jako psa“, aby napsala odvolání proti uvedenému předběžnému opatření svým jménem, přitom jí vulgárně nadával: „ty kurvo, zasraná, kvůli tobě mám podmínku, furt jen běháš na policajty, tobě už stejně nikdo nikdy neuvěří“, pohrůžku umocnil tím, že ji chytl rukama za zápěstí, a řekl jí, aby si okamžitě sedla k počítači a začala psát, jinak že ji klidně zabije a postará se o to, aby jí sociálka sebrala děti, kdy poškozená ze strachu odvolání napsala, následně po několika dnech, v přesně nezjištěné době ve druhém týdnu předběžného opatření telefonicky kontaktoval poškozenou s tím, že má pro něj přijet, že pojede domů, a když mu poškozená odmítala vyhovět, tak jí sdělil: „že on prostě domů pojede, a to buď po dobrým nebo po zlým“, že „ani sociálka mu nebude určovat, kdy má jít domů a že pokud mu v tom poškozená bude bránit, že ví co nastane“, dále jí říkal, že „pokud to někde oznámí, že ji zakope na zahradě nebo ji zbije tak, že ji u toho zabije“, a z tohoto důvodu poškozená S. S. pro obviněného ze strachu dojela a dovezla jej do domu XY, kde obviněný posléze poškozenou nutil pod pohrůžkou zabití a pod pohrůžkou, že něco udělá dětem, aby mu umožnila v jejich domě přebývat, dále vyhrožoval v domě i jejich nezletilým dětem: „že nesmí nikde říkat, že je doma, jinak že si je odveze zlá paní ze sociálky a už nikdy neuvidí maminku“, přičemž z obavy, že své výhrůžky naplní, poškozená obviněnému umožnila v domě přebývat přibližně týden, poté dům obviněný přibližně na týden opustil, následně v něm neoprávněně přebýval nejdéle do 28. 2. 2020, přičemž v průběhu této doby opakovaně poškozenou S. S. neustále zastrašoval, že pokud oznámí, že on bydlí v domě, že ji zbije a zabije, „že pokud bude zase někde něco řešit, tak ji zabije a může něco udělat dětem“, a s ohledem na jeho předchozí opakované násilné jednání vůči její osobě poškozená obviněnému umožnila přebývat v domě a tuto skutečnost neoznámila, přestože věděla o výše uvedeném předběžném opatření.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Proti výroku II. napadeného usnesení obviněný zvolil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a vyjádřil názor, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. Dovolatel ve svém obsáhlém podání nejprve shrnul všechny uplatněné námitky. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že dokazování směřovaly nikoliv k prokázání skutků, kladených mu za vinu v obžalobě, ale ke skutečnostem (nepodloženým), které se obžaloby netýkaly. Již ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně zcela rezignoval na hodnocení důkazu WhatsApp komunikace mezi ním a poškozenou v období od 23. 1. 2020 do 9. 3. 2020. Přitom se jedná o jediný autentický a přímý důkaz o jejich chování v inkriminované době, který vyvrací výpověď poškozené v mnoha jejích částech a zakládá nevěrohodnost poškozené. Ani znalec PhDr. Karel Netík se nevěnoval těm zásadním pasážím dané komunikace, které jsou důležité pro posouzení věrohodnosti poškozené. Nadto určité zprávy posoudil jako důkaz o některých skutečnostech (např. že se obviněný pravidelně pohybuje v domácnosti), což mu nepřísluší. Dovolatel pak vyjádřil zásadní nesouhlas se způsobem, jakým hodnotil obsah WhatsApp komunikace odvolací soud. Ten podle jeho názoru veškeré skutečnosti a zprávy obhajoval pouze obecným odkazem na údajnou patologickou závislost poškozené na jeho osobě. Konkrétně připomenul komunikaci ze dne 29. 1. 2020, která by měla dokládat, že poškozená nejevila žádné známky traumatu z napadení či vydírání anebo strach z obviněného a že jej naopak litovala, chtěla za něj bojovat a bez problémů se pustila do sepisování odvolání. Rovněž komunikace ze dne 30. 1. 2020 měla svědčit o bezproblémovém soužití a rodinném životě obou aktérů. Citací části komunikace z 5. 2. 2020 dovolatel polemizoval se závěry obou soudů o okolnostech sepsání druhého odvolání proti předběžnému opatření zmiňovanému ve výroku o vině. V daném světle zpochybnil také úvahy odvolacího soudu, že poškozená se chová jinak, když je v jeho přítomnosti a jinak v jeho nepřítomnosti. Tento závěr soudu označil za tendenční a nepodložený žádným relevantním důkazním prostředkem. Komunikace z 5. 2. a 10. 2. 2020 pak měla vyvracet skutkové zjištění, že dovolatel měl nutit poškozenou, aby jej nechala ve společném obydlí a aby o tom nikomu neříkala. Z ní totiž prokazatelně vyplývá pravý opak, tedy že poškozená chtěla, aby porušoval zákaz uložený předběžným opatřením, a to ať už na něm byla patologicky závislá či nikoliv. Hodnotil-li odvolací soud některé pasáže z komunikace ze dne 15. 2. až 21. 2. 2020, pak se absolutně nevěnoval skutkovým větám uvedeným v obžalobě, neboť příslušné pasáže se vůbec netýkají skutků, kladených obviněnému za vinu. V neposlední řadě dovolatel ostře zkritizoval vyjádření odvolacího soudu, že z předmětné komunikace nelze dovozovat žádné zásadní skutečnosti a že na jejím podkladě nelze dospět k závěru, že se projednávaný skutek nestal. On naproti tomu konstatoval, že jde o stěžejní a jediný autentický důkaz pro posouzení vztahů jeho a poškozené v daném období. Lze z něj minimálně dospět k závěru o nevěrohodnosti výpovědí poškozené, a že ji rozhodně nemusel k ničemu nutit. K tomuto tématu proto uzavřel, že soudy hodnotily důkaz WhatsApp komunikací svévolně, v extrémním rozporu s jeho skutečným obsahem.
6. Obviněný se taktéž neztotožnil s hodnocením, resp. spíše absencí hodnocení odposlechů hovorů mezi ním a poškozenou probíhajícími po jeho vzetí do vazby. Jediným argumentem byla opět tvrzená patologická závislost poškozené na něm. Soudy však nehodnotily emociálně chladné vystupování poškozené, která několikrát svému manželovi řekla, že je jeho problém, že je ve vězení, a že neměl být nevěrný. Dovolatel se pouze snažil (ač trochu nešťastně) poškozenou přesvědčit, aby uvedla na policii pravdu s tím, že jí se vším pomůže a že se na ni nezlobí. Ve vyhodnocení tohoto důkazu v kontextu s dalšími důkazy obviněný opět spatřoval extrémní rozpor. V bodech 49. a 50. napadeného rozhodnutí se pak odvolací (podle názoru dovolatele) soud postavil do role jakéhosi „obhájce“ poškozené, když bez jakékoliv důkazní opory vysvětloval, proč v jednání před různými orgány uváděla zcela odlišné skutečnosti o dění ve společné domácnosti. Obviněný dále připomenul, že soudům obou stupňů navrhl nespočet důkazů k prokázání věrohodnosti výpovědi poškozené, které by jistě byly podkladem pro navrhovaný dodatek ke znaleckému posudku PhDr. Karla Netíka. Šlo především o výslech bratra dovolatele K. S., bývalých partnerů poškozené J. V. a R. H. o jejich soužití s ní, rovněž P. E. a J. M. Vedle výslechu jmenovaných svědků navrhoval i vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie, ve kterém by byla zkoumána jeho obecná i specifická věrohodnost, i revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie ohledně věrohodnosti poškozené. Soudy obou stupňů však tyto důkazy považovaly za nadbytečné a neprovedly je. S tímto postupem se obviněný neztotožnil, neboť měly zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené, a vyjádřil názor, že opomenutím těchto důkazů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud nezhodnotil ani SMS ze dne 2. 9. 2016, která opět staví tvrzení poškozené do zcela jiného světla. Soudy obou stupňů měly porušit právo na spravedlivý proces dovolatele také tím, že rezignovaly na přezkoumání věrohodnosti výpovědi poškozené, nevypořádaly se s rozpory mezi jejími jednotlivými výpověďmi, jakož ani s rozpory mezi výpovědí poškozené s dalšími důkazy.
7. Za podstatnou vadu řízení považoval obviněný neprovedení důkazu lokalizačními údaji jeho mobilního telefonu ke zjištění, jak dlouho se zdržoval ve svém obydlí dne 29. 1. 2020, poté, co si přijel pro své věci se soudním vykonavatelem. Není přitom důležité, kdy odjel soudní vykonavatel, nýbrž jak dlouho tam pobýval on. Spornou otázku, zda zůstal po odjezdu soudního vykonavatele v obydlí či nikoliv, nemůže soud vyložit v neprospěch dovolatele. Zvláště za situace, kdy proti sobě důkazně stojí na jedné straně pouze výpověď poškozené a na druhé straně jeho tvrzení, výpověď soudního vykonavatele M. H. a navržený důkaz neprovedený soudem. Vyhodnocení skutkových zjištění jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo , a zakládají tak podstatnou vadu řízení a extrémní rozpor mezi (ne)provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nesprávným postupem soudu prvního stupně bylo navíc porušeno jeho právo na řádnou obhajobu, rovnost stran i spravedlivý proces. Následně obviněný zpochybnil způsob hodnocení svědecké výpovědi M. H. i S. V, aby opět poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozené a nutnost vypracování revizního znaleckého posudku k posouzení otázky její věrohodnosti.
8. Dovolatel měl rovněž za to, že na posuzovaný skutek byla nesprávně aplikována kvalifikovaná skutková podstata podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že soudy zmiňované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2001, se týká věcí, v nichž je zahájeno trestní stíhání a poškozený, na kterého je působeno ze strany pachatele, dosud nebyl předvolán jako svědek. K tomu obviněný zdůraznil, že v době skutku proti němu ještě zdaleka nebyly činěny žádné úkony ze strany Policie České republiky, ještě nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. Dále poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 334/2009, vydané 8 let po vydání stanoviska sp. zn. Tpjn 303/2001, podle něhož ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku poskytuje ochranu pouze svědkům, kteří již byli orgánem činným v trestním řízení předvoláni ke svědecké výpovědi, tedy svědkům v tzv. formálním pojetí. Obviněný v tomto směru doplnil, že pro aplikaci předmětné kvalifikované skutkové podstaty na jeho jednání je potřeba, aby věděl, že poškozená byla na policii a že proti němu podala trestní oznámení. V době, kdy údajně podle obžaloby mělo dojít k trestnému činu, však žádné trestní řízení neprobíhalo.
9. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud zatížil řízení vadou též ve výroku II. napadeného usnesení, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1) písm. f) tr. ř. Na to citoval zákonné znění ustanovení §254 a §260 tr. ř. a namítl, že odvolací soud může přezkoumávat pouze ty výroky a ty vady, které uvedl obviněný ve svém odvolání. Rozhodně nemůže podle §260 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření, když z doslovného výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že aby mohl odvolací soud vrátit věc státnímu zástupci, je potřeba aby nejdříve rozsudek zrušil. To se však nestalo a odvolací soud tímto výrokem překročil svou pravomoc. Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., neboť je způsobilé za určitých okolností zvýšit výměru nepodmíněného trestu dovolatele (zahájením dalšího trestního stíhání). Pokud by se přitom neodvolal do rozsudku soudu prvního stupně, k takovému rozhodnutí, které potencionálně může zhoršit jeho postavení ve smyslu zásady zákazu reformace in peius , by nedošlo.
10. Obviněný uzavřel, že v předmětném trestním řízení byla porušena zásada kontradiktornosti řízení v jeho neprospěch, když orgány činné v trestním řízení nereflektovaly jeho obranu a nedodržely svou povinnost dokazovat skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Namísto toho nerespektovaly relevantní návrhy důkazů obhajoby k vyvrácení některých zásadních nepodložených tvrzení, čímž jej zkrátily na jeho ústavně zaručených právech. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vyjádření, došlém dovolacímu soudu až po nařízení neveřejného zasedání, v podrobnostech odůvodnil svůj názor, že většina námitek obviněného nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatoval, že neshledal ani vytýkaný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Naopak vyslovil přesvědčení, že daný soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí, patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů a přesvědčivě se vypořádal s obhajobou obviněného. Pro úplnost se státní zástupce zaměřil i na skutkové námitky dovolatele týkající se zejména věrohodnosti výpovědi poškozené. Uvedl, že tato otázka byla podrobena pečlivému zkoumání, soud prvého stupně ji po stránce obsahové hodnotil velmi obezřetným způsobem v souladu s jinými důkazy, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z ní vyplývalo, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Závěr o věrohodnosti poškozené učinil zejména na základě závěrů znaleckého zkoumání, kterým nebyla shledána žádná její snaha obviněného záměrně poškodit, byla naopak konstatována její závislost na něm i syndrom týrané osoby. Dále státní zástupce vyzdvihl, že výpověď poškozené sice byla zásadním důkazem, nebyla nicméně důkazem jediným (osamoceným). V této souvislosti poukázal také na výpovědi dalších svědků. Podle názoru státního zástupce netrpí důkazní řízení v předmětné trestní věci ani vadou opomenutých důkazů. Neztotožnil se s námitkou stran nehodnocení důkazu spočívajícím ve WhatsApp komunikaci z období 23. 1. 2020–9. 3. 2020 mezi poškozenou a obviněným. S předmětnou výhradou se dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud, podle něhož obsah této komunikace svědčí právě o patologické závislosti poškozené na dovolateli. Nadto obsah WhatsApp komunikace byl předmětem posouzení ve znaleckém posudku PhDr. Karla Netíka, ze kterého soud prvého stupně vycházel. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce stran nehodnocení odposlechů hovorů uskutečněných po vzetí obviněného do vazby. Také jimi se soudy obou stupňů řádně zabývaly, považovaly je za další doklad patologické závislosti poškozené na svém muži, přičemž konstatovaly, že jejich podstatou je manipulativní nátlak obviněného na poškozenou s cílem dosáhnout změny její usvědčující výpovědi a následujícího propuštění z vazby. Velmi podrobně se odvolací soud zabýval též námitkou týkající se neprovedení důkazu lokalizačními údaji, stejně jako otázkou setrvání dovolatele v domě po odjezdu soudního vykonavatele dne 29. 1. 1920. Soud prvního stupně věnoval i pozornost návrhu na doplnění dokazování označených v podaném dovolání a shledal je nadbytečnými, což odpovídajícím způsobem odůvodnil. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil a vedle toho se dopodrobna zabýval také návrhy obhajoby na vypracování dalšího znaleckého posudku, popř. doplnění posudku PhDr. Karla Netíka. Státní zástupce proto k této části uzavřel, že důkazní řízení netrpí vadami, které by zakládaly porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a které by odůvodňovaly výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění.
12. Výhradu, že v posuzovaném případě nebyla naplněná kvalifikovaná skutková podstata podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť dané ustanovení poskytuje ochranu pouze svědkům, kteří již byli orgánem činným v trestním řízení předvolání ke svědecké výpovědi, považoval státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Ve shodě se soudy obou stupňů poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 303/2001 (o kterém bude podrobněji pojednáno dále). Poté zdůraznil, že poškozená byla svědkem v materiálním slova smyslu, protože svými smysly vnímala okolnosti neoprávněného setrvávání obviněného v předmětném domě. Státní zástupce připomenul skutková zjištění soudů, z nichž jednoznačně vyplývá, že dovolatel poškozenou nutil, aby neučinila oznámení o tom, že porušuje zákaz vyplývající mu z předběžného opatření vydaného usnesením Okresního soudu v Karlových Varech zdržovat se a vstupovat do domu a jeho bezprostředního okolí. O tom mj. svědčí jeho vulgární výrok citovaný ve skutkové větě výroku o vině slovy: „ty kurvo zasraná, kvůli tobě mám podmínku, furt běháš na policajty, tobě už stejně nikdo nikdy neuvěří“ a zejména výrok, že „pokud to někde oznámí, že ji zakope na zahradě nebo ji zbije tak, že ji u toho zabije“. Z těchto výroků vyplývá, že obviněný věděl o možnosti, že poškozená může věc řešit oznámením orgánům činným v trestním řízení, a že ji svými výhrůžkami (mimo toho, že si vynucoval svoje setrvání v předmětném domě) nutil k tomu, aby jeho protiprávní jednání neoznamovala. V této souvislosti státní zástupce přiměřeně odkázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1007/2012, ze kterých vyplývá, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopouští i pachatel, který v bezprostřední časové souvislosti se spácháním jiného trestného činu nutí poškozeného, tj. svědka v materiálním smyslu, aby věc vůbec neoznamoval orgánům činným v trestním řízení (a tedy nemohl pachatele svojí budoucí výpovědí usvědčit). Státní zástupce proto konstatoval, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jakož i přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Argumentace dovolatele, že odvolací soud rozhodl výrokem o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, aniž pro to byly splněny podmínky podle §260 tr. ř., jakož i to, že takovým rozhodnutím došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius , nenaplňuje podle názoru státního zástupce ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ani žádný jiný zákonem předpokládaný dovolací důvod. Přestože státní zástupce vyjádřil nad správností postupu odvolacího soudu pochybnosti, zdůraznil, že výrok podle §260 tr. ř. vůbec nelze dovoláním napadat, když rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nepatří mezi rozhodnutí ve věci samé, která jsou vymezena v §265a odst. 2 tr. ř.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
JEŠTĚ DORAZIT.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
17. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Právě popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu však obviněný ne zcela respektoval, jelikož celou řadou svých dovolacích námitek brojil výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Argumentoval tím, že soudy obou stupňů nedostatečně či svévolně hodnotily provedené důkazy (a to především obsah WhatsApp komunikace mezi ním a poškozenou), že rezignovaly na důkladnější zkoumání věrohodnosti poškozené (např. dalším znaleckým zkoumáním) a v této souvislosti opomenuly důkazy navržené obhajobou. Jinak řečeno většina jeho výhrad byla vyslovením nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a polemikou se způsobem hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem bylo primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku. Shora bylo ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
21. Dovolatel soudům obou stupňů vytýkal zejména svévolné hodnocení důkazů, na jehož základě měly přijmout skutkové závěry, které jsou v extrémním nesouladu s obsahem těchto důkazů. Cílem všech jeho skutkových výhrad bylo zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené, na jejímž podkladě byl obviněný uznán vinným ze spáchání shora označeného skutku, resp. té jeho části, která byla právně kvalifikována jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto zaměřil svou pozornost na otázku, zda byla věrohodnost svědectví poškozené opravdu posouzena nižšími soudy v rozporu se základními principy trestního řízení a právem dovolatele na spravedlivý proces. Dospěl však k závěru, že nikoliv a že hodnocení veškerých důkazů plně odpovídalo požadavkům zakotveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
22. Obviněný považoval za klíčový důkaz WhatsApp komunikaci, když jím citované pasáže měly svědčit o nepravdivosti tvrzení poškozené, že ji měl vydírat a nutit ji k sepsání odvolání anebo k tomu, aby mohl setrvávat ve společné domácnosti i přes zákaz uložený mu předběžným opatřením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2020. V daném směru kritizoval soudy obou stupňů, že se tímto důkazem zabývaly pouze okrajově, přestože se jednalo o „jediný autentický důkaz pro posouzení vztahů dovolatele a poškozené“ v předmětném období, odvolacímu soudu rovněž vytkl, že veškeré zde uvedené skutečnosti a zprávy obhajoval údajnou patologickou závislostí poškozené na jeho osobě. Lze připustit, že ta část komunikace, kterou obviněný ve svém podání vyzdvihl, by mohla vzbuzovat dojem, že poškozenou nijak nevydíral, do ničeho ji nenutil s tím, že ona činila veškeré kroky z vlastní svobodné vůle. Rovněž by se z těchto selektivně citovaných zpráv mohlo zdát, že vztahy obou aktérů byly v inkriminovaném období harmonické. Nicméně po zhodnocení WhatsApp komunikace jako celku, tedy nejen těch pasáží, které dovolatel vytrhl z kontextu a zvýraznil je ve svém podání, nelze než nabýt dojmu zcela opačného.
23. Nejvyšší soud, který se s předmětnou komunikací seznámil (CD na č. l. 76), aby – v souladu s požadavkem obviněného – získal poznatky o autentickém jednání obou manželů, zjistil, že poškozená pravidelně vyjadřovala zcela jednoznačnou touhu odejít od manžela a rozvést se, aby však vzápětí – několik dní poté – psala, jak dovolatele miluje a nedokáže bez něho žít, jen za pár dní ovšem znova vyslovovala (i pomocí vulgárních výrazů) značnou nelibost nad vzájemným soužitím i povahou svého manžela a zopakovala svůj záměr se s ním rozvést, aby jej za krátký čas zase oslovovala „lásko“ a takto stále dokola, byť po odebrání jejich dětí (dne 24. 2. 2020) se konverzace vyhrotila více do negativního módu. Poškozená dovolateli vyčítala nejen jeho časté nevěry, ale opakovaně též domácí násilí, které měl páchat na ní i na dětech (výbuchy vzteku, výhrůžky, výčitky, bití, škrcení), přesto se až do posledního dne komunikace (9. 3. 2020) občas objevují její zprávy, kterými znovu vyjadřuje určitou náklonnost ke svému muži (např. „na vždy stejně zůstaneš v mém srdci“). Obviněný poškozenou opakovaně zmiňované násilí nijak vehementně nepopíral, obvykle změnil téma nebo reagoval útočně – nějakou výčitkou vůči ní, zejména, že jej stále chodila udávat na policii (to bylo velmi časté), přičemž veškeré problémy, do kterých se manželé dostali, svaloval takřka výhradně na ni, případně na státní instituce (policii, OSPOD atd.).
24. Soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, které Nejvyšší soud nepovažuje za nadbytečné, neboť dobře odhaluje kontext posuzované trestné činnosti. Ze svědeckých výpovědí, zejména poškozené S. S., nezl. „AAAAA“*) a J. K., znaleckých posudků, zpráv policejních orgánů i rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 19 T 81/2016, zcela jednoznačně vyplývá, že v rodině S. dlouhodobě probíhalo domácí násilí ze strany dovolatele, a to nejvíce vůči manželce (poškozené), ale též nezletilým dětem. I přesto však poškozená ve vztahu setrvávala dlouhé roky, obviněnému vše odpouštěla, a pokud čas od času nahlásila jeho násilné jednání příslušným orgánům, obvinění záhy opět vzala zpět (např. nedala souhlas s trestním stíháním po napadení v září 2019 a odmítla vypovídat také v hlavním líčení v řízení před Okresním soudem v Sokolově). I v této trestní věci poškozená v témže duchu zcela změnila výpověď dne 8. 4. 2020 před policejním orgánem. Výše uvedená WhatsApp komunikace je v naprostém souladu s těmito dalšími důkazy. I laik by pouze na základě této komunikace velmi pravděpodobně dospěl k názoru, že poškozená se není schopna od obviněného odpoutat, a to i přes jeho zcela neakceptovatelné dlouhodobé jednání. Nadto hned dva ve věci činní znalci – PhDr. Karel Netík, CSc., i Mgr. Zuzana Boušková zjistili u poškozené patologickou závislost na dovolateli a zároveň syndrom týrané osoby, což zcela přesně zapadá do kontextu výše uvedených důkazů. Pokud tedy poškozená, která obviněnému dlouhodobě tolerovala daleko závažnější útoky než „pouhé“ vyhrožování zbitím či zabitím, mu v inkriminované době posílala i láskyplné zprávy a měla chuť bojovat za jeho návrat do společné domácnosti, ještě to – s ohledem na nezdravý charakter jejich partnerského vztahu – neznamená, že k vydírání z jeho strany nemuselo dojít. Naopak je potřeba se ztotožnit s odvolacím soudem, podle kterého dovolatelem tolik (a podle názoru Nejvyššího soudu mírně kontraproduktivně) akcentovaná WhatsApp komunikace posuzované jednání přímo neprokazuje, ale ani jej nevyvrací.
25. Hodnověrnost svědectví poškozené nemůže proto probíraná WhatsApp komunikace vyvrátit, přičemž totéž platí i pro odposlechy hovorů z vazby, které se vyvíjejí ve velmi podobném duchu jako předchozí elektronická komunikace, byť s ohledem na specifika nově nastalé situace (pobyt obviněného ve vazbě). Jejich hlavním motivem je především jeho snaha, aby poškozená jako již mnohokrát v minulosti obvinění proti němu stáhla. Poškozená se těmto tlakům nejprve bránila, nevěděla ani, jak by měla změnu svého postoje policejnímu orgánu vysvětlit. Nicméně v hovoru dne 3. 4. 2020 nakonec opět podlehla a souhlasila, že obvinění stáhne. Napadlo ji, zda by nebylo dobré svést její první a usvědčující výpověď ze dne 10. 3. 2020 na vydírání ze strany OSPODu, zeptala se na názor dovolatele, který to považoval za dobrý nápad a řekl poškozené, že toto by měla na policii uvést (č. l. 62). Dne 8. 4. 2020 pak poškozená svou výpověď radikálně změnila a trestné jednání obviněného popřela. I tyto telefonní hovory tedy zcela zapadají do mozaiky nevyváženého vztahu obou manželů, svědčící opět o patologické závislosti poškozené na obviněném. Nemohou však nijak snížit věrohodnost její výpovědi učiněné v hlavním líčení.
26. Soudy obou stupňů tudíž správně vycházely z výpovědi poškozené, která je podporována takřka všemi provedenými důkazy, byť většinou nepřímo. Kromě důkazů, které v obecné rovině prokazují násilné jednání obviněného vůči poškozené (ale též svým předchozím partnerkám), a to včetně vyhrožování z jeho stany (kdy mimo jiné svědek nezl. „AAAAA“ před soudem uvedl, že dovolatel poškozené často vyhrožoval zbitím či zabitím), lze poukázat ještě na skutečnost, že dne 29. 1. 2020 byl obviněný velice silně rozladěn předběžným opatřením, přičemž jednání se sociálními pracovníky toho dne bylo velice vyhrocené (srov. výpověď J. K. či zprávu OSPODu na č. l. 287). Při všech poznatcích o jeho výbušném a agresivním chování tento fakt rozhodně nevylučoval tvrzení poškozené, že ji výhrůžkami donutil sepsat odvolání – právě naopak. Uvedený závěr nemůže nijak zvrátit ani obsah WhatsApp komunikace z večerních hodin dne 29. 1. 2020, kdy lze poškozené bez problémů uvěřit, že se k dané události již nechtěla vracet, neboť obviněného nechtěla zbytečně provokovat, na jeho výhrůžky byla zvyklá a vše pro ni dopadlo vlastě dobře, jelikož k fyzickému násilí tentokrát nedošlo. Vedle toho je zde na místě připomenout již mnohokrát akcentovaný poznatek o její patologické závislosti na obviněném.
27. Lze tak shrnout, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byl vyvozen na základě zcela logického a správného hodnocení důkazů, v němž nebyl přítomen žádný náznak ústavně nepřípustné svévole. Oba soudy se námitkami obhajoby pečlivě zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly. Odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje kritéria §125 odst. 1 tr. ř. Shora bylo výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud není povinen v dovolacím řízení přezkoumávat skutková zjištění, pokud není shledán extrémní rozpor mezi nimi a obsahem provedených důkazů. Z tohoto důvodu se v podrobnostech vyjádřil pouze k těm zásadnějším skutkovým výhradám dovolatele, aby zdůvodnil, že v daném směru žádný zásah do jeho práva na spravedlivý proces nezjistil. Některé další jeho výtky se týkaly jen dílčích úvah odvolacího soudu (např. stran chování poškozené) či hodnocení výpovědí dalších svědků (S. V., M. H.), resp. určitých jejich tvrzení, anebo SMS z roku 2016. Žádnou z nich přitom nelze považovat ani za důvodnou, natož aby namítané vady dosahovaly intenzity zásahu do základních práv a svobod. Proto lze v podrobnostech odkázat na str. 5 až 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s jehož hodnotícími úvahami se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a neshledal v nich jakékoliv porušení procesních ustanovení trestního řádu.
28. K zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo ani zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování. V této souvislosti je opět příhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
29. V posuzovaném případě se soudy všemi návrhy obhajoby na doplnění dokazování řádně zabývaly a rozhodly o nich. Svá rozhodnutí proto nezatížily ústavně nekonformní vadou opomenutých důkazů. Zamítnutí návrhů na výslechy svědků označených v podaném dovolání zcela logicky odůvodnily tím, že z hlediska prokázání konkrétních okolností skutkového děje nemají prakticky žádný důkazní význam, přičemž i Nejvyšší soud zastává názor, že skutečnosti, které by měly být požadovanými výslechy získány, nejsou sto potvrdit ani vyvrátit již ustálená skutková zjištění. Potřeba nebylo ani dalšího znaleckého zkoumání věrohodnosti výpovědi poškozené, jelikož tato otázka byla v řízení spolehlivě a bez důvodných pochybností vyřešena nejen dosavadním znaleckým zkoumáním, ale též vyhodnocením dalších provedených důkazů, které svědčily mnohem více o pravdivosti tvrzení poškozené nežli o opaku. Soudy proto nepochybily, když návrh na vypracování revizního znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené zamítly pro jeho nadbytečnost s tím, že v návaznosti na to nevyhověly ani návrhu na přibrání znalce ke zhodnocení věrohodnosti výpovědi (obhajoby) obviněného. Důvody takového rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil odvolací soud na str. 4 (srov. body 12. až 14.) napadeného usnesení. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádal také s návrhem obviněného na opatření lokalizačních údajů jeho mobilního telefonu (viz bod 67. rozsudku). Není od věci dodat, že průběh příslušné části skutkového děje (tj. po odjezdu soudního vykonavatele) byl prokázán věrohodnou výpovědí poškozené.
30. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla relevantně uplatněna námitka týkající se použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se však touto hmotněprávní námitkou správně vypořádaly. Dovolatel argumentoval tím, že předmětné ustanovení poskytuje ochranu pouze svědkům v tzv. formálním pojetí, kteří již byli orgánem činným v trestním řízení předvolání ke svědecké výpovědi. Ani Nejvyšší soud se s tímto jeho postojem neztotožnil, poněvadž tento neodpovídá již ustálené rozhodovací praxi. Dospěl proto k témuž závěru jako nižší soudy, zatímco výhradu obviněného hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
31. Je namístě připomenout, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1750 až 1766). Obdobně vyznívá též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 303/2001, uveřejněné pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož jednání pachatele uvedené v ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu , naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (shodně také usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2012, č. 28/2013, č. 48/2013 Sb. rozh. tr.).
32. Ve světle výše uvedeného nelze než konstatovat, že poškozená byla nepochybně svědkem v materiálním smyslu, tzn. svědkem předpokládaným v ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Primárně ona byla tím, kdo byl přítomen a svými smysly vnímal jednání dovolatele, jímž vědomě porušoval předběžné opatření ze dne 29. 1. 2020. Oba přitom věděli, že jde o počínání nezákonné, neboť on byl za trestnou činnost stejného druhu již v minulosti odsouzen, s čímž byla ona seznámena. Již v době páchání shora popisovaného skutku byla poškozená potenciálním svědkem, který by před orgány činnými v trestním řízení mohl vypovídat proti němu. Toto obviněný velice dobře věděl, poněvadž poškozená v minulosti opakovaně nahlašovala jeho násilné jednání policejnímu orgánu a svědčila proti němu v přípravném řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 81/2016, které skončilo jeho pravomocným odsouzením. Nadto z WhatsApp komunikace mezi manželi je dobře patrné, že dovolatel opakující se „udávání“ ze strany poškozené vnímal velice úkorně, jako obrovskou zradu, což jí také neustále vyčítal, a to prakticky při každém z jejich četných konfliktů. Fakt, že by mohla být svědkem v případném trestním řízení proti němu vedeném, mu tak byl nejenže dobře znám, ale v podstatě s ním musel na základě svých minulých zkušeností počítat. Proto jeho slova (vtělená do skutkové věty výroku o vině), že „pokud to někde oznámí, že ji zakope na zahradě nebo ji zbije tak, že ji u toho zabije“ nebo „že pokud bude zase někde něco řešit, tak ji zabije a může něco udělat dětem“, byla vedena jednoznačným úmyslem odradit poškozenou od řádného plnění jejích (v daném případě nikterak nereálných) budoucích povinností vyplývajících z trestního řádu . Jak již bylo zmíněno výše, pro takový závěr není rozhodné, zda bylo v tu dobu zahájeno trestní stíhání či nikoliv. K poukazu obhajoby na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 9 To 334/2009 je možno podotknout, že se s názorem v něm vysloveným, tj. že by měla být poskytována totožná ochrana svědkovi jako znalci či tlumočníkovi, se nelze ztotožnit, neboť důvod předvolání svědka na straně jedné a přibrání znalce či tlumočníka na straně druhé je zcela rozdílný. Zatímco svědek se stal přímým či nepřímým účastníkem prokazovaného děje (ještě před zahájením trestního stíhání pachatele), znalec ani tlumočník do faktického dění nijak nezasahovali, nevěděli o něm, osobně se jich vůbec nedotklo a do jejich přibrání orgánem činným v trestním řízení s ním neměli (na rozdíl od předvolaného svědka) nic společného. Jejich úkolem není popsat určitou vlastní zkušenost, nýbrž poskytnout neosobní informace vyplývající z jejich odbornosti.
33. Další své výhrady obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Jeho prostřednictvím tedy může být namítána nespr á vnost bu ď rozhodnut í o postoupen í v ě ci jin é mu org á nu, nebo rozhodnut í spojen é ho se zastaven í m trestn í ho st í h á n í (srov . ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162). Dovolatel v tomto ohledu napadl výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla podle §260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření trestní věc obviněného pro další skutek popsaný v podané obžalobě způsobem konkretizovaným ve výroku pod bodem II. napadeného usnesení, přičemž soud prvního stupně skutková zjištění odpovídající tomuto dalšímu skutku ze své skutkové věty vypustil. Obviněný v úvodu svého podání deklaroval naplnění uplatněného dovolacího důvodu tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Měl tedy za to, že došlo k nezákonnému vydání rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu ve smyslu důvodu dovolání podle §265a odst. 1 písm. d) tr. ř.
34. V tomto kontextu je však nutno přesunout pozornost k otázce, zda lze tuto část napadeného usnesení odvolacího soudu považovat za tzv. rozhodnutí ve věci samé, proti němuž zákon umožňuje podat dovolání, a tedy k otázce přípustnosti dovolání proti výroku pod bodem II. usnesení odvolacího soudu. Zákonnou úpravu dané problematiky obsahuje ustanovení §265a tr. ř. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V §265a odst. 2 tr. ř. je obsažen taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, kterými se rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
35. V prvé řadě si lze povšimnout, že rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §260 tr. ř. (stejně jako kupř. rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř.) nezapadá do žádné z kategorií rozhodnutí vyjmenovaných v §265a odst. 2 tr. ř. Evidentně je nelze zařadit ani do rámce ustanovení §265a odst. 1 písm. d) tr. ř., a to zejména proto, že skutek zde není řešen po stránce věcné, nýbrž pouze procesní, čímž se pochopitelně vymyká z parametrů pro rozhodnutí ve věci samé. To ve svém důsledku znamená, že nejsou splněna pravidla přípustnosti uvedená jak v odst. 1, tak i v odst. 2 ustanovení §265a tr. ř. Zde lze připomenout také závěry trestněprávní doktríny, konkrétně již citovaného komentáře k trestnímu řádu, podle nichž dovolání není přípustné proti jinému rozhodnutí než ve věci samé – např. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem prvního nebo druhého stupně, o přerušení trestního stíhání, o vzetí obviněného do vazby, o jeho propuštění z vazby, proti rozhodnutím ve vykonávacím řízení atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3141). Lze tedy uzavřít, že námitky vznesené v poslední části podaného dovolání a směřující proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení odvolacího soudu nejsou z hlediska věcného přípustné k projednání v dovolacím řízení.
36. Nejvyšší soud ale nepřehlíží, že podstata námitek obviněného nesměřuje proti věcné správnosti výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ale procesnímu postupu odvolacího soudu. Podle mínění dovolatele odvolací soud nemohl tento výrok z podnětu jeho odvolání učinit, neboť mohl přezkoumávat pouze ty výroky a ty vady, které uvedl ve svém odvolání a učinil-li tak, potencionálně zhoršil jeho postavení v rozporu se zákazem reformace in peius . Navíc ze znění §260 tr. ř. podle dovolatele vyplývá, že vrátit věc státnímu zástupci k došetření lze jen za předpokladu předchozího zrušení rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž nedošlo.
37. Jakkoliv výhrady obviněného proti postupu odvolacího soudu nelze explicitně podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., nelze je zcela ignorovat, poněvadž mají nepřímou vazbu na zachování zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 304/04) , správnost právního posouzení skutku a v této souvislosti i rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Napadený výrok odvolacího soudu je totiž skutečně kontroverzní ve světle požadavku na dodržování zásad uvedených v §254 odst. 1 tr. ř. a do jisté míry i zásady zákazu reformace in peius ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř.
38. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud výrokem pod bodem II. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření v rozsahu zde vymezeném zamýšlel odstranit formální pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně, nerozhodl-li správně o všech skutcích popsaných v obžalobě (bod 63. napadeného usnesení). Odvolací soud takto rozhodl jen z podnětu odvolání obviněného, které bylo podáno proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění odvolání ale obviněný nevytkl vadu spočívající v tom, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal s obžalovací zásadou a že nebylo rozhodnuto o všech skutcích uvedených v žalobním návrhu. Státní zástupce odvolání nepodal.
39. V daném kontextu není od věci připomenout, že opravné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, tzn. nemůže dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. V zásadě proto není důvodu, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, a to z hlediska všech vad přicházejících v úvahu. Odvolací řízení se proto řídí nyní vázaností odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vymezením výroků, které jsou odvoláním napadány, a také v něm vytýkanými vadami. Tento princip je však v §254 tr. ř. modifikován a rozšířen tak, že odvolací soud má povinnost v konkrétním případě jít nad rámec výroků nebo vad vymezených v odvolání, aby odvolatel nebyl poškozen neznalostí práva a aby jinak důvodně a správně vymezené vady neznamenaly pro formální překážky nemožnost jejich odstranění. Proto ustanovení §254 odst. 1, 2 tr. ř. stanoví, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Další logické rozšíření rozsahu přezkoumávání rozsudku stanoví §254 odst. 3 tr. ř., podle něhož v případě, že oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2012, uveřejněné pod č. 21/2013 Sb. rozh. tr.).
40. Rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je však i nadále omezen osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a předchozí řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky, proti nimž odvolání odvolatel skutečně podal a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit. Oddělitelným je tedy i jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014). Dovolací soud připomíná také právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 6/2017 Sb. roz. tr., na něž je zde nutno přiměřeně odkázat. Podle nich nebyl-li odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce oprávněn přezkoumat výrok o vině, neboť vada jím napadeného výroku o náhradě škody neměla svůj původ v tomto výroku, nemohl na podkladě tohoto odvolání rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to ani z důvodu potřeby nápravy zjevné nesprávnosti výroku o vině. Přiměřeně na posuzovanou věc tak platí, že nepodal-li obviněný odvolání proti absenci výroku rozhodnutí o dalším skutku uvedeném v žalobním návrhu, a neučinil-li tak ani státní zástupce, nemohl odvolací soud rozhodnout o doplnění výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a to ani z důvodu potřeby odstranit nesprávnost výroku o vině, nebylo-li v rozporu s obžalovací zásadou rozhodnuto o všech skutcích uvedených v žalobním návrhu. Nešlo o odstranění vady ve prospěch obviněného mající původ ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně napadeném jeho odvoláním.
38. Dovolatel vytkl také porušení zákazu reformationis in peius . K tomu lze jen ve stručnosti poznamenat, že výrokem II. napadeného usnesení ani podle dovolacího soudu nebylo fakticky zhoršeno postavení obviněného, poněvadž ani policie ani státní zástupce jím nebyli k ničemu zavázáni, přičemž veškeré kroky byli oprávněni učinit i sami z moci úřední bez jakékoliv ingerence soudu druhého stupně. Stejný význam z hlediska materiálního postavení obviněného má totiž jak konstatování soudu prvního stupně o spáchání dalšího skutku obviněným po sdělení obvinění (bod 69. rozsudku soudu prvního stupně), tak i rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci v tomto rozsahu státnímu zástupci k došetření. I přes uvedené lze ale přijmout tvrzení obviněného, že nebýt takového rozhodnutí, jeho postavení potencionálního obviněného by nebylo formálně podloženo rozhodnutím soudu, na něž posléze státní zástupce musí odpovídajícím a zákonem předvídaným způsobem reagovat. Lze připomenout právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle nichž zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
39. Nejvyšší soud uzavírá, že většina námitek dovolatele neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., část z nich je zjevně neopodstatněná, část dokonce nepřípustná. Toliko k odstranění dříve vytknuté vady v procesním postupu odvolacího soudu rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 8 To 50/2021, ve výroku pod bodem II., jímž byl podle §259 odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 T 75/2020-563, doplněn o výrok: Podle §260 tr. ř. se vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc obžalovaného Z. S. pro skutek popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své oznámení „stáhla“ s tím, že pokud se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstalo napadené usnesení beze změny. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.