ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.956.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 956/2021-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného Z. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 90/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 165/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 13 T 165/2020, byl obviněný Z. Z. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k §360 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 90/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:
ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 13 T 75/2019, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2019, odsouzen pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků,
1.
dne 28. 2. 2020 kolem 08:00 hodin, ačkoliv byl zcela nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, když u něho bylo dechovým analyzátorem a znaleckým propočtem zjištěno nejméně 4,02 promile alkoholu, a jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti tak byly vymizelé, řídil v Jihlavě nejméně po ul. XY, XY. a po ul. XY osobní automobil zn. Volvo XC 60 RZ XY,
2.
dne 11. 3. 2020 kolem 10:25 hodin, ačkoliv byl opět zcela nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, když u něho bylo dechovým analyzátorem zjištěno 3,37, 3,44 a 3,04 promile alkoholu, a byly tak opět jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti vymizelé, řídil v Jihlavě tentýž osobní automobil a při této jízdě narazil na XY ul. do rohu budovy vrátnice Vodárenské akciové společnosti, a. s., XY, a poté v ul. XY, kam vjel přes zákaz vyznačený dopravní značkou B2-„Zákaz vjezdu všech vozidel“, narazil postupně do zde zaparkovaných osobních automobilů, a to do automobilu zn. VW Golf, RZ XY, majitele T. J., automobilu zn. Škoda Felicia, RZ XY, majitele J. K. a do automobilu zn. Škoda Felicia, RZ XY, majitele L. V.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 90/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5 . Vytkl, že soudy nesprávně právně posoudily a vyložily otázku závažnosti skutku, což mělo vliv na přiměřenost trestu a ochranného opatření. Soudy nerespektovaly ustanovení §39 tr. zákoníku a nepřihlédly k jeho postoji k trestnému činu – resp. tento postoj nevzaly v potaz. Brojil i proti uložení ochranného léčení. Podle jeho názoru bylo toto ochranné opatření uloženo, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem. Ochranné léčení bylo navíc vymezeno neurčitě a vágně, bez časového ohraničení. Konstatoval, že ochranné léčení vykonává od 26. 6. 2021 v Psychiatrické nemocnici XY, což považoval za dostatečně dlouhou dobu. Odkázal na ustanovení §99 odst. 5, 6 tr. zákoníku, které podrobně citoval, přičemž zdůraznil, že ústavní léčení může soud změnit dodatečně na léčení ambulantní a naopak. Vyjádřil přesvědčení, že od vyhotovení znaleckého posudku uplynula spousta času, a ten již proto neodpovídá jeho aktuálnímu stavu a jeho životní situaci. Navrhl, aby si soud vyžádal revizní anebo nový znalecký posudek, a to z oboru toxikologie nebo psychologie/psychiatrie, a aby si taktéž vyžádal zprávu Psychiatrické nemocnice XY o dosavadním řádném průběhu ochranného léčení. Napadené rozhodnutí obsahuje vady, zejména z důvodu nejasnosti nebo neúplnosti jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, tj. s nepřiměřeností ochranného léčení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné stran posouzení toho, v jaké výši byly ochranné léčení i trest zákazu činnosti uloženy a proč bylo ochranné léčení ponecháno. Za neurčitou a nesrozumitelnou označil argumentaci, podle níž na ambulantní léčení nenastoupil dobrovolně, a pokud by nastoupil, bylo by rozhodováno jinak.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 90/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 13 T 165/2020, zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí a propustil jej z ochranného léčení. Zároveň požádal, aby byl jeho dovolání přiznán odkladný účinek a on byl okamžitě propuštěn z ochranného léčení.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného v té formě, v jaké je prezentoval, pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný nelze podřadit. Poukázal na podmínky §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že obviněný žádnou námitku ve smyslu nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení fakticky nevznesl. Pokud v závěru dovolání zmínil, že odsuzující rozsudek a usnesení o zamítnutí odvolání, resp. jejich odůvodnění, jsou nejasná a postavená na neúplných zjištěních, pak takto koncipovaná námitka je právě jednou z těch, jež se s vytýkaným dovolacím důvodem či s dovolacím důvodem jiným rozchází. Podle státního zástupce navíc naprosto odporuje realitě, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou po formální a obsahové stránce zcela jasná, srozumitelná a věcně správná, splňují všechny náležitosti vyplývající z §125 a §134 tr. ř., přičemž skutková zjištění shrnutá ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou přesvědčivá, logická a řádně odůvodněná. K výhradě obviněného, že soudy přecenily škodlivost či závažnost jeho jednání, poznamenal, že obviněný touto námitkou podporuje výlučně své přesvědčení o údajné nepřiměřenosti trestu či ochranného opatření a kupříkladu nedovozuje, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe se nejednalo o trestný čin.
8. V souvislosti s problematikou přísnosti trestu připomněl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018, a další) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což obviněný neučinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je však reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ trestů, k nimž byl dovolatel odsouzen, neboť trestní zákoník jejich uložení za spáchaný trestný čin připouští, přičemž nalézací soud v rámci rozhodování o nich respektoval také zákonnou sazbu, resp. výměru. Výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je však možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jde tedy o naprosto jiné situace, než ve svém opravném prostředku zmiňoval dovolatel. V rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být, až na zcela výjimečné případy, relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Případný extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019), státní zástupce ve věci neshledal.
9. Co se týče námitek proti ochrannému léčení, podle státního zástupce měl dovolatel formálně správně uplatnit také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Z hlediska vytýkané dovolací argumentace je ale podle něj významnou zejména ta skutečnost, že obviněný sice vznáší námitky proti ochrannému léčení, současně je však nedoplňuje žádnou konkrétní a věcnou argumentací, jíž by své tvrzení o údajné absenci zákonných podmínek pro jeho uložení podpořil. Pokud jde o otázku změny zdravotního stavu obviněného a s tím související změny ochranného léčení, z hlediska dovolacího řízení jsou podstatná zjištění, resp. situace v době rozhodování soudů a nikoliv v době, kdy probíhá dovolací řízení. Jak Okresní soud v Jihlavě, tak Krajský soud v Brně přitom dospěly k jednoznačnému a opodstatněnému závěru o naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení, což ostatně obviněný zpočátku trestního řízení ani nerozporoval . Soudy akcentovaly nejen závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale i další listinné materiály, které dokladovaly jak nebezpečnost dovolatele, tak i jeho neúspěšnou a současně nepříliš efektivní snahu o abstinenci. Podmínky pro uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě tak nepochybně splněny byly. Státní zástupce nerozporoval, že u dovolatele mohlo dojít k jisté pozitivní změně. Tato eventuální změna v jeho postoji a zdravotním stavu, která případně nastala až po rozhodování soudů, však nemůže být řešena v rámci dovolacího řízení. K tomu slouží zcela jiné instituty ( §99 odst. 5, 6 tr. zákoníku, §351a a násl. tr. ř.), v jejichž rámci je také možno navrhovat doplnění původního znaleckého posudku či vyžádání aktuální lékařské zprávy a nových listinných důkazů. Dodal, že pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že ochranné léčení je vymezeno neurčitě, bez stanovení konkrétního data. Zákon rozhodně nestanoví takový požadavek. Co se týká problematiky trvání ochranného léčení, lze pro stručnost odkázat na zákonná ustanovení §99 odst. 6 tr. zákoníku a §352 a §353 tr. ř.
10. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného v té podobě, v jaké je uplatnil, pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V důsledku uvedeného způsobu rozhodnutí pak považoval za bezpředmětnou rovněž dovolatelovu žádost o propuštění z ochranného léčení (či přerušení jeho výkonu).
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále též „dovolací soud“) zjistil, že dovolání Z. Z. je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Dovolací soud konstatuje, že v projednávané trestní věci neshledal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 1.-6., str. 2-3 rozsudku nalézacího soudu, body 6.-10. na str. 2-4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. i ústavně garantovanými pravidly spravedlivého procesu a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily, když přijaly právě takové skutkové závěry, jaké jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pak vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. Dovolací soud tedy uzavírá, že obviněný svoje přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil (zjevně) na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění (viz jeho tvrzení, že napadené rozhodnutí obsahuje vady, zejména z důvodu nejasnosti nebo neúplnosti jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku). Dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
17. Pokud jde o výtku vůči uloženému trestu, kterou dovolatel založil na tvrzení, že soudy nerespektovaly ustanovení §39 tr. zákoníku a nepřihlédly k jeho postoji k trestnému činu, pak dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
18. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten však obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil), který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
20. Pouze pro úplnost lze doplnit, že nalézací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti obviněnému Z. Z. nedopustil. Obviněný byl uznán vinným přečinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k §360 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let [v případě trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku je pachatel zvýhodněn tím, že trestní sazba, která je pro tento trestný čin stanovena, se použije jen tehdy, je-li trestní sazba u činu jinak trestného, tj. v konkrétním případě u přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku přísnější; je-li ovšem u trestného činu, který je ve smyslu §360 tr. zákoníku považován za čin jinak trestný, trestní sazba mírnější, bude potrestán podle tohoto mírnějšího trestného činu]. Nalézací soud při úvahách o trestu přiléhavě uvážil, že obviněný není natolik kriminálně narušen, aby na něj bylo potřeba působit nepodmíněným trestem odnětí svobody. Na druhou stranu ale považoval za důležité důrazně jej upozornit, že se takto nemůže chovat, už vůbec ne jako řidič motorových vozidel, a že se má obdobného jednání v budoucnu vyvarovat. Zdůraznil, že jenom shodou šťastných náhod nedošlo k dopravní nehodě, která mohla mít fatální následky nejen pro něj, ale i pro další osoby. Přiměřeným shledával kombinovaný trest odnětí svobody a zákazu činnosti. S ohledem na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného a na to, jaké následky může mít nejen na majetcích, ale především životech ostatních účastníků silničního provozu, dospěl k závěru, že je v zájmu společnosti, aby mu bylo zakázáno řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Připustil existenci negativního dopadu takového trestu na zaměstnatelnost. Nicméně měl za to, že kdyby trest neměl žádný omezující dopad, nebyl by trestem (srov. str. 4, bod 9.).
21. Odvolací soud se s názorem soudu nalézacího ztotožnil, když uvedl, že trest odnětí svobody v trvání jednoho roku je na hranici 1/4 – 1/5 trestní výměry a jako takový je zcela přiměřený a dostatečný. Souhlasil s tím, že v případě obviněného jsou splněny zákonné podmínky pro podmíněný odklad výkonu tohoto trestu, přičemž stanovenou délku zkušební doby v trvání tří let, tj. na hranici 1/2 zákonné sazby (tato je podle §82 odst. 1 tr. zákoníku dána výměrou od 1 roku do 5 let), považoval vzhledem k okolnostem případu, jakož i k dosavadní nenapravitelnosti obviněného a opakovanosti jeho trestné činnosti v dopravě, za adekvátní. Pokud jde o trest zákazu činnosti, připomněl, že s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti v dopravě je v těchto případech prakticky vždy obligatorně dáno uložení tohoto druhu trestu. Současně akcentoval celkem 7 záznamů v evidenční kartě řidiče, které se netýkají toliko banálních provinění v dopravě (2x řízení vozidla po předchozím požití alkoholického nápoje, 2x nerespektování dopravního či světelného značení, 2x neuposlechnutí výzvy k odevzdání řidičského průkazu po uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel, 1x nezastavení na místě dopravní nehody apod.), které podle něj dokládají, že se nejednalo toliko o mimořádné vybočení z jinak spořádaného chování obviněného coby účastníka silničního provozu, ba rozhodně naopak. Poukázal i na prokazatelně zjištěné hladiny alkoholu v jeho krvi (a to dne 28. 2. 2020 kolem 4 g/kg a dne 11. 3. 2020 přes 3 g/kg) odpovídající již stavu těžké až velmi těžké opilosti. Významným shledával, že na straně obviněného je zřejmá absence patřičné sebereflexe a zejména sebekontroly, neboť se i přes policejní šetření jeho trestné činnosti ze dne 28. 2. 2020 následně dopustil dne 11. 3. 2020 mj. téže trestné činnosti. S přihlédnutím k nastíněným skutečnostem shledal trest zákazu činnosti uložený na dobu šesti let, tedy mírně nad hranicí 1/2 trestní sazby, která činí jeden rok až deset let, trestem přiměřeným [nikoliv nepřiměřeně přísným, srov. §258 odst. 1 písm. e) tr. ř.], odpovídajícím všem zákonným hlediskům. Doplnil, že nalézací soud zohlednil polehčující okolnosti podle §41 písm. l ), o) tr. zákoníku (obviněný se ke spáchání trestné činnosti de facto doznal, když tohoto svého jednání i upřímně litoval) a žádné přitěžující okolnosti podle §42 tr. zákoníku nezjistil (předchozí odsouzení obviněného za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky bylo zohledněno v užité právní kvalifikaci). Odvolací soud ovšem poukázal na to, že obviněný se žalovaného jednání dopustil v relativně krátkém časovém období 2x po sobě a že si dostatečně neuvědomoval vznik možných následků, jež v souvislosti s tímto jeho zcela nezodpovědným jednáním mohly nastat (např. způsobení dopravní nehody s následkem smrti či těžkého ublížení na zdraví v důsledku střetu s chodcem či cyklistou apod. či způsobení značné škody na cizím majetku atd.). Za významné považoval i to, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil za necelé 3 měsíce po předchozím pravomocném odsouzení pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, kde mu rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 13 T 75/2019, byl uložen mj. trest obecně prospěšných prací (který obviněný podle sdělení probačního úředníka dosud nevykonal). Podle názoru odvolacího soudu byla nalézacím soudem respektována i ustanovení §37 odst. 2 a §38 tr. zákoníku týkající se přiměřenosti trestních sankcí (srov. str. 4 a 5, bod 11.-13.).
22. Dovolací soud se s argumentací soudů nižších stupňů plně ztotožňuje; proti jejich závěrům nemá žádných výhrad. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let jsou zcela adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé. K doznání obviněného bylo při ukládání trestu přihlédnuto, bylo přihlédnuto i k tomu, že svého jednání upřímně litoval, současně ale nemohly být opomenuty jeho evidentní sklony k řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky a k porušování dalších pravidel v silničním provozu a nemohlo být odhlédnuto od hrozících následků, jež mohlo jeho nezodpovědné jednání vyvolat.
23. K námitkám vztahujícím se k ochrannému léčení je nezbytné předně uvést, že obviněný svoje tvrzení, že mu bylo ochranné opatření uloženo, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem, jednak nepodpořil žádnou další argumentací, resp. je nijak blíže nerozvedl, jednak je neuplatnil ve spojení s odkazem na relevantní dovolací důvod. Měl-li za to, že je toto jeho tvrzení opodstatněné, bylo namístě uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je naplněn, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Ačkoliv tedy obviněný na citovaný dovolací důvod neodkázal, Nejvyšší soud přesto jeho právně relevantní argumentaci posoudil jako založenou na obsahově vymezeném, byť výslovně neoznačeném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Obecně lze poznamenat, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177).
24. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v §96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku). Podle §96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). Pokud jde o právě zmíněné, klíčové hledisko, lze konstatovat, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Podle §96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147).
25. V posuzované věci uložil nalézací soud obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Zdůvodnil to tím, že vyléčení obviněného je v jeho zájmu, v zájmu jeho rodiny i v zájmu celé společnosti. Připustil, že obviněný má určitou snahu své problémy s alkoholem řešit, měl ovšem za to, že je zapotřebí, aby byla léčba nařízena a soudem kontrolována jako léčba ochranná protialkoholní a v ústavní podobě, aby obviněný musel léčbu absolvovat nezávisle na jeho dobré vůli (srov. str. 4, bod 10. rozsudku). Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že u obviněného byl znaleckým vyšetřením zjištěn syndrom závislosti na alkoholu, kdy se jedná již o hranici s terminální fází závislosti, přičemž je patrná degradace a depravace jeho osobnosti. Podle znalce je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný, neboť tento není schopen abstinovat, když v době páchání trestné činnosti se mj. nacházel v takové fázi závislosti, že nebyl schopen odolat prvnímu doušku, přičemž jeho schopnost odepřít si první požití alkoholu byla prakticky vymizelá. Za tohoto stavu tudíž znalec navrhoval uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě. Odvolací soud považoval za významné rovněž sdělení znalce, že obviněný se k předmětnému znaleckému vyšetření (a to mj. přes vědomí vedení tohoto trestního řízení) dostavil celkem 3x, z toho poprvé v extrémní opilosti, podruhé navenek bez nápadností až do chvíle, než začal hovořit (když následně nadýchal hodně nad 2 promile), přičemž teprve až napotřetí, kdy byl dovezen svojí obhájkyní, byl schopen znaleckého vyšetření. Znalec však zároveň podotkl, že pokud by obviněný před uložením tohoto léčení absolvoval léčbu dobrovolně, tak by postačilo uložení ochranného léčení ve formě ambulantní. Obviněný (či obhajoba) však soudu doposud nepředložil žádný doklad o tom, že by v rámci odborné péče nastoupil u příslušného psychiatra k ambulantnímu protialkoholnímu léčení. Soud konstatoval, že pokud jde o terapeutickou péči, které se obviněný od 17. 2. 2021 podroboval v XY, tato byla z důvodu potřeby ochranného léčení nedostatečná. Poukázal i na zprávu Psychiatrické nemocnice XY , z níž se mj. podává, že i přes opakované pokusy obviněného o léčbu v AT ambulanci (naposledy v lednu 2020) je zřejmé, že obviněný má na svoji závislost minimální náhled, když jeho ambulantní protialkoholní léčení prakticky neprobíhalo pro jeho opakované nedostavování se na plánované kontroly, zastírání problémů, vyhrožování právníky, manipulace a jeho neschopnost dlouhodoběji abstinovat. Za tohoto stavu tudíž odvolací soud nepřisvědčil názoru obviněného, že by s ohledem na jeho aktuální zdravotní stav (který navíc nebyl soudu žádným způsobem doložen) bylo dostačující uložit ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě (srov. str. 5 a 6, bod 14. usnesení).
26. Nejvyšší soud má za to, že podmínky pro uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě byly v případě obviněného, jak plyne ze shora konstatovaného, splněny. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Podle §99 odst. 4 věty první tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. V kontextu ustanovení §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vhodné připomenout, že podmínka pro uložení ochranného léčení shledávaná ve zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, nestačí např. ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). U osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je k posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu třeba odborných znalostí, a proto se vyžadují k posouzení této otázky znalecké posudky nebo odborná vyjádření lékaře – alkohologa nebo od zdravotnického zařízení zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 46/1977 Sb. rozh. tr.). Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud realizovaným ochranným léčbám je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení (ve vztahu k uložení ochranného protialkoholního léčení srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/1979 Sb. rozh. tr.) ve formě ústavní nebo ambulantní.
27. Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný se dopustil projednávaných skutků pod vlivem alkoholu. Pokud jde o skutek pod bodem 1), dechovým analyzátorem a znaleckým propočtem bylo zjištěno nejméně 4,02 promile alkoholu, v případě skutku pod bodem 2) 3,37, 3,44 a 3,04 promile alkoholu. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo, že obviněný zná účinky alkoholu na svůj organismus, v době páchání trestné činnosti se nacházel v takové fázi závislosti, že nebyl schopen odolat prvnímu doušku, jeho schopnost odepřít si první požití alkoholu byla vymizelá, byl u něj zjištěn syndrom závislosti na alkoholu, kdy se již jedná o hranici s terminální fází závislosti, přičemž je patrná degradace a depravace jeho osobnosti. Pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, neboť není schopen abstinovat. Se zřetelem k závěrům znaleckého posudku, k tomu, jak vůbec znalecké vyšetření probíhalo – že až napotřetí se obviněného podařilo vyšetřit, neboť v případě prvních dvou pokusů se k znalci dostavil pod vlivem alkoholu, a rovněž k tomu, že má na svoji závislost minimální náhled, když jeho ambulantní protialkoholní léčení prakticky neprobíhalo pro jeho opakované nedostavování se na plánované kontroly atd., nutno konstatovat, že výrok o uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě má své opodstatnění a oporu v obsahu spisu. Uváží-li se všechny okolnosti posuzovaného jednání v kontextu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z dalších provedených důkazů, je evidentní, že podmínky pro jeho uložení byly splněny.
28. Co se týče námitky obviněného, že ochranné léčení nebylo časově ohraničeno, nutno ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že zákon soudům ukládajícím ochranné léčení nestanoví povinnost, aby ochranné léčení jakkoliv časově ohraničovaly, resp. aby definovaly jeho začátek a konec. Podle §99 odst. 6 tr. zákoníku ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení trvá nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního léčení na léčení ambulantní, ledaže má pachatel vinu na tom, že soud v uvedené době nemohl rozhodnout; v takovém případě soud rozhodne bezodkladně po odpadnutí překážky bránící rozhodnutí. Trvání ochranného léčení uloženého podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout; je-li nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení §49 až 51 tr. zákoníku. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud. Podle §351 odst. 1 tr. ř. výkon ochranného léčení nařídí předseda senátu zdravotnickému zařízení, v němž má být ochranné léčení vykonáno. K poukazu obviněného na změnu jeho zdravotního stavu, kterážto má vliv na posouzení nezbytnosti zachování ústavní formy jeho protialkoholního léčení, je zapotřebí uvést, že o tom, zda jsou dány podmínky pro změnu formy ochranného léčení či pro propuštění z ochranného léčení, nerozhoduje dovolací soud, nýbrž okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává (srov. §351 a 353 tr. ř.). Takový postup je reálně představitelný v případě, že, jak naznačil dovolatel, se relevantně změnily podmínky pro přezkum důvodnosti té či oné formy ochranného léčení, či dokonce pro jeho ukončení, avšak nejde o postup a rozhodnutí, které by bylo vyhrazeno rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Návrhu, aby si dovolací soud vyžádal revizní anebo nový znalecký posudek z oboru toxikologie nebo psychologie/psychiatrie a aby si taktéž vyžádal zprávu Psychiatrické nemocnice XY , tudíž nemůže být vyhověno.
29. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného Z. Z. jako celek je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
30. Dovolací soud nerozhodoval o žádosti obviněného, aby byl ihned propuštěn z ochranného léčení, tedy o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudce soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth