ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.1026.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 1026/2022-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání obviněného I. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 161/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 T 161/2021, tak, že obviněného I. O. uznal vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, za což jej odsoudil podle §326 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) celých denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 300 (tři sta) Kč, tj. celkem 15 000 (patnáct tisíc) Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. V., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, tak, že k odvolání obviněného I. O. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §326 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 (padesát) celých denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 300 (tři sta) Kč, tj. celkem 15.000 (patnáct tisíc) Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. V., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stalo se tak na základě skutkových okolností spočívajících v tom, že
dne 17. 8. 2021 ve 13.11 hodin v blíže nezjištěném místě na území České republiky pod uživatelským profilem „I. O.“ (FB ID: XY) zveřejnil na svém veřejně přístupném facebookovém profilu sociální sítě Facebook příspěvek s fotografií ministra zdravotnictví poškozeného A. V., narozeného XY, ve znění:
„PÁTRÁNÍ. Vyhlašuji pátrání po kolaborantovi, loutce a naprostém lidském hovadu! Slyší na jméno A. V. (skáče, jak jiní pískají)! Je vinen z pošlapání práv a svobod, selektování občanů ČR, spolčení proti právnímu řádu naší země a v neposlední řadě poškozování našich potomků, jak po zdravotní, tak i po psychické stránce! Je proto bezpodmínečně nutné najít a po zásluze potrestat!“,
přičemž slovo pátrání bylo z obou stran uvozeno obrázky sekery s tím, že na fotografii ministra zdravotnictví byl umístěn text ve znění:
„VYHLAŠUJI PÁTRÁNÍ. POKUD NěKDO VÍTE NA JAKÉ ADRESE SE TOHLE INDIVIDUM ZDRŽUJE, BUDU RÁD ZA KAŽDOU INFORMACI.",
čímž reagoval na to, že dne 16. 8. 2021 byl vládou České republiky schválen záměr vydat Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí čp. 375/4, v jehož čele poškozený A. V., stojí a který text opatření předložil, přičemž toto opatření bylo vyhotoveno s datem 16. 8. 2021 a upravovalo podmínky nástupu žáků do škol včetně používání ochranných prostředků dýchacích cest v průběhu vyučování a jejich preventivní testování na přítomnost nového koronaviru SARS-CoV-2 v těle, čímž podezřelý jednak poškozenému V., v souvislosti s výkonem pravomoci ministra zdravotnictví jakožto člena vlády České republiky zcela vědomě a úmyslně hrozil vyhledáním jeho osoby a ublížením na zdraví a současně záměrně vyzval ostatní uživatele sítě Facebook k aktivnímu vyhledávání bydliště poškozeného A. V., za účelem spáchání násilného trestného činu vůči ministrovi, když sám v komentářích pod příspěvkem v reakci na sdělení jiných uživatelů ohledně toho, že si na ministra zdravotnictví vezmou dlažební kostky, s tímto postupem vyjadřoval souhlas se sdělením, že „po dobrém to nepůjde“, čímž v poškozeném ministru zdravotnictví vzbudil strach o zdraví a život jeho i jeho rodiny, přičemž předmětný příspěvek na facebookovém profilu podezřelého byl jen ke dni 18. 8. 2021 v 18.00 hodin 1600 x sdílen jinými uživateli sítě Facebook, 929 x byl označen tlačítkem „to se mi líbí“ (tzv. like) a v 338 případech byl okomentován.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu, a potažmo rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný I. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle dovolatele soudy nižších stupňů použily flagrantně extenzivní výklad zákonných znaků skutkové podstaty obou souzených přečinů, jenž by při totožné aplikaci na obdobné výroky v rámci sociálních sítí a veřejné počítačové sítě internet vyústil v kriminalizaci statisíců občanů České republiky.
5. Dovolatel v podrobnostech namítal, že pokud se týká přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, základním znakem jeho objektivní stránky je vyhrožování ,,usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody“. Dovolatelem zveřejněný text však žádnou výhružku tohoto typu neobsahuje, navíc nalézací soud ani nekonkretizoval, proti kterému z uvedených zájmů měla výhrůžka směřovat. V těchto souvislostech odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 7 To 322/94, publikovaný pod č. 37/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, přičemž dovodil, že z výrazu „potrestat“ nelze bez dalšího dovodit, že by se jednalo o výhružku směřující k usmrcení, ublížení na zdraví, či způsobení značné škody. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že o úmyslu vyhrožovat jedním ze třech kvalifikovaných následků svědčí použití emotikonu sekyrek na začátku a na konci příspěvku. V projednávaném případě se nejedná o výhružku ze strany dovolatele, navíc jeho projev neobsahuje jakýkoliv náznak, že by hodlal uskutečnit jednání, které by vedlo ke způsobení jednoho ze tří konkrétně kvalifikovaných právních následků.
6. Pokud se týká přečinu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, dovolatel namítal, že ze zveřejněného textu nevyplývá žádná výzva k jakékoliv druhé osobě či neurčitému okruhu osob, aby tyto něčeho konaly, vyjma výzvy k podání informace o trvalém bydlišti poškozeného. Dovolatel nikoho a nijak nevybízí k realizaci žádného skutku, jedná se pouze o jednostranné prohlášení občanského aktivisty, míněné jako ostrá kritika poškozeného.
7. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval ani naplněním subjektivní stránky přečinu, tedy prokázáním úmyslu dovolatele jakoukoliv druhou osobu či neurčitý okruh třetích osob vyzývat k jakémukoliv jednání, jež by naplňovalo znaky kterékoliv ze skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích zrušil a dovolatele zprostil obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě není trestným činem.
9. Obviněný I. O. rovněž zaslal prostřednictvím svého obhájce žádost, aby Nejvyšší soud v jeho trestní věci nařídil veřejné zasedání.
10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného I. O. uvedla, že pokud jde o přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dovolatel namítal, že nehrozil újmou specifikovanou v předmětném zákonném ustanovení, ale jinou újmou. S totožnou námitkou obviněného se ve svém rozhodnutí již náležitým způsobem vypořádal Krajský soud v Brně, a to v bodě 13. svého rozhodnutí. Přitom není rozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění, na druhou stranu ale v obecné rovině byla způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1601/2017 a ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. 3 Tdo 925/2015). Obviněný prostřednictvím svého facebookového profilu v návaznosti na záměr Ministerstva zdravotnictví vydat mimořádné opatření, které upravovalo podmínky nástupu žáků do škol v souvislosti s šířením koronaviru SARS-CoV-2, vyzval k pátrání po pobytu ministra s tím, že je třeba proti takovým praktikám zakročit, neboť pošlapávají práva a svobody, rozdělují občany republiky a poškozují žáky a studenty. V této souvislosti označil za potřebné najít ministra a za takové rozhodnutí jej potrestat, přičemž toto sdělení doprovodil emotikony sekery. Výzva obviněného tedy obsahovala jasnou výhružku, která v konkrétním případě a v dané společenské atmosféře vyhrocené nejednotností jak laických, tak odborných názorů na tento nový koronavirus a účinné prostředky, jak zabránit jeho šíření, byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Není pochyb ani o tom, že byla dána subjektivní stránka daného trestného činu, a to ve formě eventuálního úmyslu. Ten je potvrzován následným přístupem obviněného ke konverzaci, která byla vedena v návaznosti na jeho příspěvek, neboť pokud nějaký z jiných uživatelů prezentoval, že je třeba na ministra zdravotnictví vzít dlažební kostky, vyjadřoval s tímto postupem souhlas s dovětkem, že po dobrém to nepůjde.
11. Podněcování k trestnému činu představuje každý projev, který je způsobilý u ostatních vyvolat náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Není přitom rozhodná forma tohoto projevu, jakož ani způsob provedení činu. Podněcování přitom může být jak přímé, tak i nepřímé. Pokud jde o obviněným namítanou subjektivní stránku, je třeba zdůraznit, že není rozhodné, jak sám obviněný vnímal svoji prezentaci na facebookovém profilu, tedy není rozhodné jeho osobní hledisko, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledku provedeného dokazování, tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev obviněného realizován. V posuzované trestní věci subjektivní stránka jednání obviněného vyplynula ze samotného textu zveřejněného na jeho facebookovém profilu, z vyjádření ke komentářům, včetně kontextu dané situace, ve které obviněný svůj facebookový příspěvek zveřejnil. Z důkazů vyplývá cíleně zaměřené vyzývání sledovatelů jeho facebookového profilu k tomu, aby vyhledali ministra zdravotnictví, resp. místa, kde bydlí, neboť ministra zdravotnictví považoval za odpovědného za rozhodnutí ohledně určení podmínek nástupu žáků do škol v období koronavirové krize, kdy bylo nařízeno testování a nošení roušek. Obviněný svým příspěvkem vybízel ke spáchání minimálně trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo se na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti, například tím, že jiného napadne. V úvahu by přicházel i trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel jinému ublíží na zdraví, neboť obviněný hovoří o potrestání, přičemž následnou komunikaci na svém facebookovém profilu doprovodil komentářem, že po dobrém to nepůjde. V posuzovaném případě byla svoboda projevu zneužita k páchání trestného činu, respektive byla prostředkem k tomu, aby byl spáchán trestný čin jinými osobami. Pokud obviněný burcoval k páchání trestné činnosti, pak takový čin lze označit za zneužití svobody projevu a je třeba jej postihnout prostředky trestního práva (viz rozsudek ESLP Castells proti Španělku ze dne 23. 4. 1992, stížnost č. 11798/85, bod 42., či Ceilan proti Turecku ze dne 8. 7. 1999, stížnost č. 23556/94, bod 34). Společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšuje, že se trestné činnosti dopustil prostřednictvím internetu. Obviněný byl motivován touhou po odvetě, neboť nesouhlasil s omezeními, která měla platit ve školách v souvislosti s šířením pandemie onemocnění covid-19. Tímto způsobem vedenou "diskusi" však nelze považovat za diskusi vedenou v rámci demokratických principů, kterými se obviněný zaštiťoval.
12. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021], na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř).
16. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nereflektoval na skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
17. Dovolací důvod zakotvený do 31. 12. 2021 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní uváděný pod písm. h)] se týkal toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto byl též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav byl pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkaly právního posouzení skutku, bylo možné vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil, což Nejvyšší soud následně akceptoval, taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní uváděný pod písm. m)] má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [nyní písm. a) až l)]. Obviněný uplatnil druhou alternativu, neboť brojil proti rozhodnutí soudu druhého stupně, který, byť znovu rozhodoval rozsudkem o vině a trestu, neshledal v rozhodnutí nalézacího soudu žádné procesní ani právní vady, pouze opravoval písařskou chybu ve skutkovém ději (blíže viz bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy prakticky bylo jeho odvolání shledáno nedůvodným, ač z pohledu dovolatele v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021], v němž tak spočívá podstata podaného dovolání.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po prostudování obsahu podaného dovolání a připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného I. O. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022] a s ohledem na níže uvedené skutečnosti je opodstatněné.
21. Dovolatel předně namítal, že pokud se týká přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, základním znakem jeho objektivní stránky je vyhrožování ,,usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody“. Dovolatelem zveřejněný text však žádnou výhrůžku tohoto typu neobsahuje a navíc v projednávaném případě jeho projev neobsahuje jakýkoliv náznak, že by hodlal uskutečnit jednání, které by vedlo ke způsobení jednoho ze tří konkrétně kvalifikovaných právních následků.
22. Přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Podmínkou uplatnění trestní odpovědnosti u přečinu podle §326 odst. 1 tr. zákoníku je, aby vyhrožování, tedy psychické působení na vůli člověka, bylo proneseno v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo pro výkon pravomoci úřední osoby. Dále je nutné, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou, přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody vážně pronesena. Nezáleží na tom, zda měl pachatel úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka byla v konkrétním případě způsobilá u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (srov. rozhodnutí č. 5/1963 a č. 37/1995 Sb. rozh. tr.). Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním s následky vzdálenými. Pokud jde o výkon pravomoci, tímto se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Je v něm obsažen prvek moci a prvek rozhodování, přičemž je jím jak řešení konkrétního individuálního případu, tak vydávání obecně závazných právních aktů (srov. tzv. Výtah ze zprávy trestního a vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 11. 1979, uveřejněný pod č. 19/1981 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky je pro spáchání přečinu podle §326 tr. zákoníku vyžadováno úmyslné zavinění, navíc zákonodárce alternativně stanovil úmysl přesahující objektivní stránku a pohnutku. To znamená, že pachatel tohoto přečinu musí nejen jednat v úmyslu působit na současný nebo budoucí výkon pravomoci orgánu veřejné moci (první alternativa), nebo pro výkon pravomoci (pohnutka), tj. jde o určitou odplatu či mstu za výkon pravomoci (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 834 a 835).
23. Objektem trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je nositel pravomoci úřední osoby. Vyhrožování je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může směřovat nejen proti úřední osobě, ale i proti jiné osobě. K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou, přitom stačí, byla-li výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu vážně pronesena a stalo-li se tak v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro tento výkon. Jde vlastně o vyhrožování spácháním některého úmyslného trestného činu, zejména vraždy, ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 754/2015). Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje vyhrůžka jednáním s následky vzdálenými. Vyhrůžka však musí být způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001).
24. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru o prokázání viny dovolatele ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na základě skutkových zjištění spočívajících zejména ve vlastním textu výzvy obviněného, včetně zaznamenaných komentářů na jeho facebookovém profilu a výpovědi poškozeného A. V., a jeho manželky O. V. (konkrétně v podrobnostech viz bod 6. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 9. a 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů dovodily, že dovolatel prostřednictvím své výzvy, k níž se následně připojili další aktéři předmětné facebookové debaty, vyhrožoval a negativně působil na vůli poškozeného, který přijal coby tehdejší ministr zdravotnictví proticovidová opatření, s nimiž dovolatel vyjádřil nesouhlas. Jednání obviněného a jeho příznivců mělo vyvolat v poškozeném důvodnou obavu (viz zejména výpověď poškozeného a jeho manželky na č. l. 24 – 25 a 28 spisu) o bezpečí jak jeho samotného, tak i jeho rodiny, když konkrétně se mělo jednat o výzvu k vypátrání jeho pobytu s cílem potrestat jej a zakročit proti jeho praktikám spočívajícím ve vydání mimořádného opatření v souvislosti s šířením koronaviru. Výzva obviněného tedy v sobě měla obsahovat jak výhrůžku, tak měla vyvolat v obviněném i důvodnou obavu z jejího uskutečnění.
25. Pokud se týká zavinění, odvolací soud dovodil, že dovolatel jednal minimálně ve formě úmyslu eventuálního, když došlo k porušení zájmu na nerušeném výkonu pravomoci úřední osoby jako jednotlivce a cílem trestního postihu je mimo jiné též ochrana úředních osob v době výkonu její pravomoci před útoky agrese v podobě hrozby následku na jejich život a zdraví (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle odvolacího soudu se v případě obviněného O. nejednalo o přiměřenou kritiku, ani o poklidnou demonstraci v místě bydliště ministra zdravotnictví ke koronavirovým opatřením, ale naopak o jednoznačné projevy násilí vůči poškozenému, minimálně s úmyslem ublížit mu na zdraví, kdy obviněný aktivně do celé diskuse a komentářů zasahoval a sledoval je a rovněž s nimi souhlasil, jak potvrdil u veřejného zasedání (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pouze pro úplnost je třeba uvést, že ke stejnému závěru dospěl nalézací soud v bodě 8. odůvodnění svého rozsudku, kde rovněž specifikoval zájem, vůči němuž měla výhrůžka dovolatele směřovat, tj. k ublížení na zdraví.
26. Pokud se týká přečinu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, dovolatel namítal, že ze zveřejněného textu nevyplývá žádná výzva k jakékoliv druhé osobě či neurčitému okruhu osob, aby tyto něčeho konaly, vyjma výzvy k podání informace o trvalém bydlišti poškozeného. Dovolatel nikoho a nijak nevybízel k realizaci žádného skutku, jedná se pouze o jednostranné prohlášení občanského aktivisty, míněné jako ostrá kritika poškozeného.
27. Podněcováním je každý projev, který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Nezáleží na formě projevu ani na způsobu provedení, a může jít o podněcování přímé i nepřímé. Trestný čin je dokonán už samotným projevem, kterým chce pachatel takové rozhodnutí vzbudit. Z hlediska naplnění skutkové podstaty je bezvýznamné, zda a s jakou odezvou se podněcování setkalo, tedy zda pachatel dosáhl sledovaného účelu. Podněcovat lze i k individuálně neurčeným trestným činům a podněcování může být adresováno neurčitému okruhu osob (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3352). Pojmu podněcování odpovídá jakékoliv působení na vůli nebo cit neurčitého počtu lidí, jež směřuje k tomu, aby v těchto lidech bylo vyvoláno rozhodnutí porušit zákon v určitém směru; spadá sem takové vyzývání neurčitého počtu lidí k onomu porušení (srov. rozhodnutí č. 2877/1927 Sb. rozh. tr. - Vážný). Podněcováním k trestnému činu nejde jen o vzbuzování nálady náchylné k páchání trestných činů, k jakým podněcovatel nabádá, nýbrž i utvrzování v takové náladě je spáchat (srov. rozhodnutí č. 2181/1925 Sb. rozh. tr. - Vážný). K jakému trestnému činu podněcování vede, musí vyplývat ze způsobu, jakým pachatel jiné osoby navádí k tomu, aby spáchaly trestný čin. Povaha a charakter projevu však musí obsahovat dostatečné skutečnosti, z nichž jsou zřejmé znaky konkrétního trestného činu (nepostačuje přestupek), není však nezbytné, aby použité formulace výslovně uváděly znaky skutkové podstaty. Postačí i zřejmý a rozhodný kontext, z něhož je taková právní kvalifikace patrná. Je tak zřejmé, že podněcování může směřovat k jakémukoliv trestnému činu, tedy protiprávnímu jednání, jež trestní zákoník označuje za trestné (srov. §13 tr. zákoníku), aniž by bylo možné dovodit naplnění všech znaků takové skutkové podstaty trestného činu, k němuž pachatel veřejně podněcuje, protože trestní zákon takové požadavky v §364 tr. zákoníku neklade. Postačí, když je čin, k němuž pachatel podněcuje, vymezen pro něj jen hrubými charakteristickými znaky (např. objektivní stránkou, chráněným objektem nebo předmětem jeho útoku). Ve smyslu §111 tr. zákoníku podněcování může směřovat k přípravě (§20 tr. zákoníku), pokusu (§21 tr. zákoníku) nebo organizátorství (§24 tr. zákoníku) trestného činu. Veřejně je přečin podle §364 tr. zákoníku ve smyslu §117 tr. zákoníku spáchán, pokud byl realizován obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
28. Odvolací soud k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku zdůraznil, že u obviněného jednoznačně došlo k pozitivní reakci na jeho příspěvek, který byl 1.600 x sdílen, 929 x „olajkován“ a v 338 případech okomentován, včetně podněcování k násilí, zejména tedy k ublížení na zdraví osoby ministra zdravotnictví. K tomu odvolací soud dále doplnil, že obviněný I. O. jednoznačně podněcoval k trestnému činu, když podněcování znamená působit na vůli a cit neurčitého počtu lidí ve smyslu protizákonném, a to buď přímo, nebo nepřímo, ale vždy ve snaze, aby v nich bylo vyvoláno rozhodnutí porušit zákon, což vyplývá z reakcí a komentářů na příspěvek obviněného (v podrobnostech srov. bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle odvolacího soudu dovolatel u řady přispěvatelů k jeho výzvě vyvolal velmi ostré reakce a agresivní komentáře, kdy přispěvatelé s opačným názorem byli obviněným vulgárně napadáni, načež naopak podporoval komentáře směřující k násilnému jednání vůči poškozenému a jeho rodině. Velmi podrobný rozbor výzvy dovolatel, následných komentářů a reakce samotného dovolatele provádí odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku.
29. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval naplněním subjektivní stránky přečinu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, tedy prokázáním úmyslu dovolatele jakoukoliv druhou osobu či neurčitý okruh třetích osob vyzývat k jakémukoliv jednání, jež by naplňovalo znaky kterékoliv ze skutkových podstat trestného činu obsažených v trestním zákoníku.
30. V případě trestného činu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku se jedná o trestný čin úmyslný, a proto pachatel musí přinejmenším vědět, že jeho projev může vyvolat rozhodnutí spáchat některé z jednání trestním zákoníkem označované za trestný čin (viz §13 a 111 tr. zákoníku), a musí s tím být alespoň srozuměn [srov. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Po subjektivní stránce se proto u pachatele vyžaduje vědomí významu a dosahu slov, jimiž vybízí přímo nebo nepřímo jiné osoby k porušení zákonem chráněných statků, úmysl vyvolat v jiných osobách vůli spáchat trestný čin, i jeho vědomost o tom, že jde o jednání trestné (srov. rozhodnutí č. 2181/1925 Sb. rozh. tr. - Vážný). Na zavinění ve formě úmyslu u §364 tr. zákoníku lze usuzovat, jestliže pachatel vyzývá k tomu, aby další osoby fyzicky napadly jiné osoby (politicky činné), a z obsahu slov a použitých výrazů je zjevné, že tím sleduje je vyburcovat, aby jim způsobily újmu na zdraví. Není nutné, aby taková újma byla konkretizována, postačí jen slovní vyjádření způsobu napadení, z něhož je zřejmé, že k takovému následku pachatel ostatní vyzývá.
31. Pro závěr o subjektivní stránce není rozhodné osobní hledisko pachatele, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledků provedeného dokazování, tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev pachatele realizován. Nutné je zmínit i to, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě (§15 a 16 tr. zákoníku), je závěrem právním, jenž se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny další okolnosti naplňující znaky trestného činu. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán (srov. rozhodnutí č. 60/1972-II. Sb. rozh. tr.).
32. Ačkoliv odvolací soud u přečinu podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku neuvádí konkrétní formu úmyslu, je z odůvodnění jeho rozhodnutí a výsledků provedeného dokazování (tj. za jakých okolností a jakou formou byl projev obviněného realizován) zřejmé, že i v případě tohoto trestného činu jednal podle odvolacího soudu dovolatel minimálně ve formě eventuálního úmyslu, neboť dovolatel cíleně vyzýval své sledovatele na Facebooku, tedy veřejně je podněcoval (jak samotným textem výzvy, tak i svými následnými komentáři) k tomu, aby mu pomohli zjistit místo bydliště poškozeného ministra zdravotnictví, a to zejména za účelem ublížení mu na zdraví.
33. Podle Nejvyššího soudu shora reprodukována argumentace dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu však bez dalšího nemůže obstát. Dovolací soud spatřuje zásadní deficit rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu v absenci přesvědčivých úvah ve vztahu k použité právní kvalifikaci posuzovaného skutku, jakož i v nedostatečném hodnocení důkazů, v nichž by měla učiněná posouzení náležitou oporu.
34. Nejvyšší soud již ve své předchozí rozhodovací praxi, z níž lze citovat, zakotvil, (a to konkrétně v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020), že svoboda projevu, zakotvená v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), je dozajista jedním z klíčových politických práv (byť nikoliv absolutních) a v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) je vykládána široce. Obecně podle ní platí presumpce, že čl. 10 Úmluvy zahrnuje všechny formy projevu, bez ohledu na médium, prostřednictvím něhož je projev realizován, a bez ohledu na obsah projevu. Velkou výzvu i pro ESLP představuje tzv. expresivní projev, tedy odpověď na otázku, co je ještě „projev“ (spadající pod ochranu čl. 10 Úmluvy) a co už je „jednání“ (nespadající pod čl. 10 Úmluvy). Ze stávající judikatury plyne, že svoboda projevu zahrnuje expresivní projevy v určitém ohledu v omezené míře, ESLP z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil projevy hlásající revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 996 a násl.). Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, konstatoval, že omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich celkový kontext.
35. K tomu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí doplnil, že jedním z obecných kritérií ovlivňujících míru ochrany poskytovanou čl. 10 Úmluvy danému projevu je kategorizace projevu, tj. zda jde o projev politický, civilní, umělecký, akademický či komerční. V daných souvislostech jsou relevantní kategorie projevu politického a občanského, jimž náleží zvýšená ochrana. Jakkoliv ESLP dosud jasně nedefinoval pojem „politický projev“, zřetelně z jeho judikatury vyplývá, že do této kategorie spadají nejen projevy týkající se vlády, politiků a politických stran, ale i např. otázky soudnictví a jiných politických témat. Z privilegovaného postavení politického projevu vyplývají rovněž některé specifické principy aplikovatelné i v difamačních sporech, tj. zejména zvýšená ochrana projevů namířených proti vládě a politikům či privilegovaného postavení mluvčích, jež jsou politiky. Občanský projev znamená projev, který sleduje veřejný zájem, přičemž tento pojem je nutno vykládat široce; nemusí se nutně týkat jen veřejných institucí či úředních osob, ale mohou pod něj spadat i projevy týkající se ekonomických, sociálních, kulturních, komerčních témat. Pro úplnost je třeba dodat, že „zvýšená ochrana“ je u „projevu sledujícího veřejný zájem“ poněkud nižší než u projevu politického (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1021–1025).
36. Nejvyšší soud ve shora označeném rozhodnutí rovněž upozornil, že problematiku debaty o věcech veřejných, resp. politických, shrnul Ústavní soud, opíraje se také o judikaturu ESLP, přiléhavě v nálezu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, v němž se vyjádřil i k mezím svobody projevu při kritice politických představitelů. Připomněl, že právě v kontextu debaty o věcech veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i ESLP názorům zaznívajících v takovýchto debatách velmi silnou ochranu. Svoboda projevu představuje „jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce", přičemž „se vztahuje nejen na ‚informace' a ‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují" (rozsudek ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48). V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že „základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných“ (srov. nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Podle Ústavního soudu (srov. body 34. – 36. shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13) s tím úzce souvisí další důležité kritérium, které je nutno při vyvažování svobody projevu a osobnostních práv brát v potaz, a to status osoby, která je kritikou dotčena. Obecně platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků než u soukromých osob. Jak konstantně judikuje ESLP, politici se na rozdíl od soukromých osob nevyhnutelně a vědomě podrobují důkladné kontrole každého svého slova a činu jak ze strany novinářů, tak i ze strany široké veřejnosti, a v důsledku toho musí prokázat vyšší míru tolerance (srov. rozsudky ve věcech Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 9815/82, odst. 42, nebo Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998, č. 22678/93, odst. 54). Pojem politik je ze strany ESLP vykládán nejen jako politik působící na úrovni celostátní, ale i na úrovni regionální a místní (srov. rozsudek ve věci Kwiecień proti Polsku ze dne 9. 1. 2007, č. 51744/99, odst. 52). V souladu s přístupem ESLP uvádí též Ústavní soud, že „práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (nález ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04), resp. že „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané" (nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03).
37. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze rovněž připomenout, že z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů konstatoval Ústavní soud, že „veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" (srov. nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96). Ústavní soud však postupně precizoval kritéria, podle kterých se přípustnost či nepřípustnost hodnotových soudů posuzuje. Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými (srov. nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). V nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, pak Ústavní soud shrnul, že „i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu" (podobně srov. též nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry či sféry soukromého života. Pokud kritika zasahuje sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. 28114/95, odst. 50).
38. V projednávaném případě je oběma soudy obviněnému kladeno za vinu, že na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek, v němž k fotografii ministra zdravotnictví poškozeného A. V., uvedl, že vyhlašuje pátrání po jeho osobě a označil jej za kolaboranta, loutku a naprosté lidské hovado, což doplnil výzvou spočívající v tom, že poškozeného je bezpodmínečně nutné najít a po zásluze potrestat, přičemž slovo pátrání bylo z obou stran uvozeno obrázky sekery. Na fotografii ministra zdravotnictví byl umístěn text týkající se vyhlášeného pátrání a dále toho, že pokud někdo ví, na jaké adrese se poškozený zdržuje, bude dovolatel rád za každou informaci. Dovolatel dále v komentářích pod příspěvkem v reakci na sdělení jiných uživatelů ohledně toho, že si na ministra zdravotnictví vezmou dlažební kostky, měl s tímto postupem vyjadřovat souhlas sdělením, že „po dobrém to nepůjde“.
39. Svým charakterem je předmětný příspěvek adresný a míří proti ministru zdravotnictví, kdy dovolatel reagoval na to, že dne 16. 8. 2021 byl vládou České republiky schválen záměr vydat Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky, v jehož čele poškozený A. V., stojí a který text opatření předložil, přičemž toto opatření bylo vyhotoveno s datem 16. 8. 2021 a upravovalo podmínky nástupu žáků do škol včetně používání ochranných prostředků dýchacích cest v průběhu vyučování a jejich preventivní testování na přítomnost nového koronaviru SARS-CoV-2 v těle. Projev měl charakter výroku týkajícího se problematiky veřejného zájmu, byl zaměřen vůči konkrétní osobě a byl vystaven na facebookovém profilu dovolatele. Podle nižších soudů projev obviněného nelze v daných souvislostech vnímat pouze jako nesouhlas s přijatým opatřením, ale již jako akt verbálního násilí. Předmětný projev se sice týkal politika, který, jak již bylo zmíněno, musí snést větší kritiku své osoby, ale i v tomto směru existují určité limity. I podle ESLP politik požívá ochrany před výroky, jež mají za cíl stigmatizovat jeho osobu a jež mohou vyvolat násilí a nenávist (rozsudek ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, stížnost č. 21279/02 a 36448/02).
40. Jak již bylo výše uvedeno, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v rozsudku ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 2 T 161/2021, učinil skutkový závěr, podle něhož obviněný I. O. zveřejněním fotografie ministra zdravotnictví České republiky A. V., (dále též jen „poškozený“) s textem obsahujícím vyhlášení pátrání po jeho osobě a vyhledání jeho bydliště, uvozeným po stranách obrázky sekyry, a to na svém veřejně přístupném facebookovém profilu, vyhrožoval poškozenému ublížením na zdraví pro výkon jeho pravomoci úřední osoby (jako ministr zdravotnictví předkládal návrh na přijetí mimořádných proticovidových opatření), když se ani poté nijak nevymezil vůči nenávistným komentářům jiných uživatelů facebooku, kteří v diskuzi reagovali na jeho příspěvek, ale naopak se kladně vyslovil ohledně komentáře, že na poškozeného je třeba vzít dlažební kostky s tím, že „po dobrém to nepůjde“ (srov. b. 6. až b. 8. rozsudku). S tímto zjištěním se ztotožnil i Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, v napadeném rozsudku (b. 9 - b.14.). Tímto jednáním rovněž jiné osoby veřejně podněcoval ke spáchání trestného činu. Proto oba soudy tento skutek posoudily jako přečiny vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku.
41. Úvahy soudů, na jejichž podkladě dospěly k výše uvedeným skutkovým zjištěním, jež se odrazily v jimi učiněném právním posouzení skutku, nelze bez dalšího akceptovat. Samotné vyhlášení pátrání po osobě a bydlišti poškozeného (jeho bydliště zřejmě ani nebylo nijak utajovaným údajem), jakož i uvození textu této výzvy postranními obrázky sekery nelze bez dalšího pokládat za výhrůžku přinejmenším ublížením na zdraví. Je otázkou, na základě čeho soudy dospěly k takovému závěru, aniž jej v tomto směru blíže zdůvodnily, když samotný text výzvy neobsahuje pohrůžku vykonání násilí poškozenému. Stejně tak je otázkou, k čemu konkrétně směřovala výzva obviněného, že poškozeného je třeba „po zásluze potrestat“ a v čem takové potrestání mělo spočívat. Soudy tak bez bližšího vysvětlení dospěly k závěru, že obviněný tím vyzýval ke způsobení újmy na zdraví poškozenému A. V., a potažmo tak podněcoval ke spáchání trestného činu. S ohledem na obecný obsah textu této výzvy je pak otázkou, zda se vůbec mohlo jednat kupř. o výzvu ke způsobení škody na majetku obviněného (zákon vyžaduje vyhrožování způsobením značné škody, tj. škody ve výši nejméně 1 000 000 Kč), a z jakých důvodů se nemohlo jednat pouze o podněcování ke spáchání přestupku. V tomto směru nejsou úvahy soudů nijak přesvědčivé a je třeba se na základě zjištěných skutečnosti se s těmito otázkami lépe vypořádat. Pokud odvolací soud zdůraznil, že obviněný se nedistancoval od nenávistných komentářů k jeho výzvě, zejména když akceptoval sdělení, že účastníci diskuze vezmou na poškozeného dlažební kostky, s tím, že „po dobrém to nepůjde“, pak z hlediska naplnění subjektivní stránky obviněnému přisouzených trestných činů (zákon vyžaduje jejich spáchání minimálně v nepřímém úmyslu) se měl lépe vypořádat s tím, zda jde o opomenutí ze strany obviněného ve smyslu §112 tr. zákoníku, spočívající v tom, že na tyto komentáře nereagoval a čím byla založena jeho povinnost na ně reagovat, a jaký význam lze přikládat vyjádření obviněného, že „po dobrém to nepůjde“.
42. K obdobné trestné činnosti se v poslední době Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 24. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 233/2022 (uveřejněno pod č. 26/2022 Sb. rozh. tr.), kdy jako přečin podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku, bylo posouzeno jednání obviněného, který na veřejném shromáždění občanů, konaném proti covidovým opatřením veřejně vybízel přítomné (početný dav shromážděných osob) k tomu, aby politiky nebo zástupce samosprávy fyzicky napadli (konkrétně, aby je našli a dali jim „do držky“). Přitom Nejvyšší soud dále zdůraznil, že ze způsobu projevu musí vyplývat dostatečné vyjádření skutečností, z nichž jsou zřejmé znaky konkrétního trestného činu, byť postačí i rozhodný kontext, z něhož je taková právní kvalifikace patrná. Nepostačuje však, aby v takovém projevu byl spatřován jen přestupek. V porovnání s nyní projednávanou věci je zřejmé, že se již jednalo o výzvu k použití konkrétního fyzického násilí, navíc pronesenou před davem shromážděných osob, což mohlo vyvolat bezprostřední reakci takto vyprovokovaných osob v podobě uskutečnění fyzického násilí. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.
43. Dále lze připomenout skutkový děj z výše již vícekrát citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, v níž byla postoupena příslušnému správnímu orgánu k posouzení coby přestupku podle §7 odst. 1 písm. c) zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, věc obviněného, v níž byl obžalobou spatřován přečin podle §364 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 26. 4. 2019 v místě svého bydliště, prostřednictvím svého osobního počítače úmyslně veřejně vystavil na svém facebookovém profilu příspěvek ve znění: „Zeman je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini… Debilní senilní bolševik Zeman se rozhodl zákon podepsat a je ho potřeba zabít též…Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. … Pokud se nelze dovolat jinak práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezávat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou“. Z citovaného obsahu je zřejmé, že se zde evidentně jednalo o daleko závažnější veřejně pronesenou výzvu k násilí vůči prezidentu republiky pro výkon jeho pravomoci v legislativní oblasti, výzvu, jež směřovala dokonce k usmrcení prezidenta republiky. Nejvyšší soud zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce, když ve shodě s nižšími soudy dospěl k závěru, že není potřeba vyvozovat trestní odpovědnost obviněného a že postačí vyvození jeho případné odpovědnosti přestupkové. S výše citovanými judikaturními závěry týkajícími se obdobné problematiky se odvolací soud bude muset rovněž vypořádat.
44. Pokud odvolací soud znovu dospěje k závěru, že posuzovaný skutek vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty obou, obviněnému přisouzených trestných činů, tak i s ohledem na vypořádání se s dovolacími námitkami obviněného a úvahami Nejvyššího soudu obsaženými v tomto rozhodnutí, se odvolací soud bude zabývat též zásadou subsidiarity trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1171/2020, a ze dne 24. 7. 2022, sp. zn 8 Tdo 233/2022). Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (č. 26/2013-I., II., III. Sb. rozh. tr.).
45. Je třeba připomenout, že pokud odvolací soud u obviněného I. O. nedospěje k závěru o tom, že svým jednáním naplnil žádnou ze skutkových podstat mu za vinu kladených trestných činů, resp. k závěru o nezbytnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti, avšak bude mít za to, že jeho jednání si žádá vyvození odpovědnosti správní, tak může postoupit věc příslušnému správnímu orgánu, skýtají-li výsledky provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že jeho jednání, by mohlo být posouzeno jako přestupek.
46. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného byly z důvodů výše rozvedených shledány právně relevantními, neboť dosud učiněné skutkové závěry Krajského soudu v Brně (a předtím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou) neumožňují ztotožnit se s tím, že jednání obviněného I. O. lze posoudit toliko jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečin podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku. Proto po zjištění, že dovolání obviněného I. O. je opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 To 61/2022, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť s ohledem na výše uvedené se jeho možnostem nevymyká znovu projednat a rozhodnou o odvolání obviněného. Úkolem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude věc obviněného I. O. na základě jeho odvolání znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu, včetně respektování právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu