ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.1332.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1332/2021-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného B. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 7 To 132/2021, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 54/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 4. 2021, sp. zn. 21 T 54/2019, byl obviněný B. P. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Sokolově se obviněný dopustil trestné činnosti spočívající v tom, že:
ačkoliv neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami dle ust. §4 a ust. §8 zákona č. 167/1998 Sb., distribuoval níže uvedeným psychotropní látku zvanou pervitin (t. j. hydrochlorid metamfetaminu), který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách ze dne 21. 2. 1971, jež byla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 62/1989, a to:
- v XY, přes okno svého bytu na adrese XY či v baru XY na adrese XY, okr. Sokolov, v době od června 2017 do 19. 3. 2018, prodal pervitin (tj. hydrochlorid metamfetaminu) K. K., nar. XY, a to nejméně ve 207 případech, celkem v množství nejméně 24,2 gramu, za celkovou částku nejméně 46.200 Kč,
- v XY, v restauračním zařízení XY na adrese XY, okr. Sokolov, v době od června 2017 do Vánoc roku 2017, prodal pervitin (tj. hydrochlorid metamfetaminu) M. H., nar. XY, a to nejméně ve 40 případech, celkem v množství nejméně 6 gramů, za celkovou částku nejméně 11.000 Kč,
- v XY, přes okno svého bytu na adrese XY či v autě zaparkovaném před tímto
bytem, okr. Sokolov, v době od ledna 2018 do poloviny července 2018, prodal pervitin (tj. hydrochlorid metamfetaminu) P. K., nar. XY, a to nejméně ve 120 případech, celkem v množství nejméně 15 gramů, za celkovou částku nejméně 25.000 Kč,
- v XY, přes okno svého bytu na adrese XY, okr. Sokolov, v době od dubna 2018 do poloviny července 2018, prodal pervitin (tj. hydrochlorid metamfetaminu) M. C., nar. XY, a to nejméně v 6 případech, celkem v množství nejméně 3,6 gramu, za celkovou částku nejméně 3.000 Kč.
3. O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali, jednak obviněný B. P., jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově v neprospěch obviněného, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 7 To 132/2021 tak, že obě odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný B. P. prostřednictvím svého obhájce dne 7. 9. 2021 dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, obviněný namítl, že soud prvního stupně neprovedl úplné dokazování, zejména ohledně prodeje pervitinu K. K., spočívajícího údajně v tom, že „ v XY, přes okno svého bytu na adrese XY či v baru XY na adrese XY, okr. Sokolov, v době od června 2017 do 19. 3. 2018, jí prodal pervitin nejméně ve 207 případech, celkem v množství nejméně 24,2 gramu, za celkovou částku nejméně 46.200 Kč“. Tato svědkyně byla policisty vyslechnuta na protokol o výpovědi svědka dne 6. 8. 2018, tedy den předtím, nežli obhajobu obviněného převzal obhájce, který se tak tohoto výslechu nezúčastnil a neměl možnost klást svědkyni otázky a ptát se na rozpory v její výpovědi.
6. Za zásadní pochybení obviněný považuje postup soudu prvního stupně vůči svědkyni K., neboť chybně zvolil postup dle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž pro čtení výpovědi této svědkyně byly splněny zákonné podmínky, když s přečtením její výpovědi, kterou učinila v rámci přípravného řízení, výslovně nesouhlasil. Podrobněji poté popisuje její výpověď s tím, že některé její pasáže jsou nepravdivé, konkrétně pokud nejprve uvedla, že od obviněného za inkriminované období získala pervitin ve 195 případech, přičemž následně uvedla, že za stejné období měla od něj pervitin ve 207 případech. Bylo tak namístě, aby tyto rozpory vysvětlila. Ačkoliv si nepamatuje konkrétně počet případů, kdy od něj pervitin odebrala, oproti tomu naprosto přesně byla schopna uvést, že nejméně ve 3 případech nakoupila drogy za 800 Kč, nejméně v 10 případech za 500 Kč a nejméně ve 182 případech za 200 Kč. Výpověď této svědkyně tak shledává zcela nevěrohodnou, přičemž je otázkou, zda určitá ztráta paměti či zapomínání není způsobena dlouhodobým užíváním omamných a psychotropních látek, které na krátkodobou i dlouhodobou paměť má prokazatelný vliv. Pokud sama svědkyně uvedla, že se několikrát snažila přestat užívat omamné a psychotropní látky, byla i několikrát klientkou K-C. v XY, avšak bezúspěšně, měl soud tyto skutečnosti zohlednit, stejně tak jako ověření pravdivosti její výpovědi z přípravného řízení, a popřípadě provést její psychologické zkoumání. Rovněž má za to, že bylo v možnostech orgánů činných v trestním řízení, ev. soudu prvního stupně, aby se svědkyně osobně zúčastnila hlavního líčení a byla tak splněna zásada ústnosti.
7. Obviněný dále poukazuje na finanční příjmy K. K. vzhledem k jejímu tvrzení, že měla koupit pervitin za celkovou částku 46.200 Kč, což považuje za nereálné, neboť nikdy nepracovala, a to ani brigádně, žila pouze ze sociálních dávek v řádu několika tisíc měsíčně a z několika set korun za prostituci mezi bezdomovci. Nebylo tak osvětleno, z čeho hradila koupi pervitinu, když mimoto to zajišťovala své životní potřeby a případné výživné na její dítě, stejně. Zda a kolikrát a v jakém období chodila na tvrzené brigády a kolik finančních prostředků si takto vydělala, rovněž nebylo zjištěno, a navíc podle jejího tehdejšího přítele žádnou brigádu neměla.
8. Obviněný rovněž vytýká, že ačkoliv uváděl adresu, kde se svědkyně zdržuje a soudu byla známa její kontaktní adresa, kterou uvedla i ve své výpovědi, přesto soud toliko zkonstatoval, že nebylo možné docílit toho, aby se k soudu dostavila. Ačkoliv měl soud prvního stupně uvažovat o jejím předvedení, v daném případě tak učiněno nebylo, ani se o to nepokusil.
9. Je tedy přesvědčen, že pouhým přečtením svědecké výpovědi K. K. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu garantované Ústavou a Listinou základních práv a svobod, neboť se nemohl řádně hájit při její osobní výpovědi, klást doplňující dotazy k odstranění rozporů v její výpovědi, popř. mu byla odepřena možnost navrhovat další důkazy.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání.
11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po připomenutí dosavadního průběhu řízení k dovolacím námitkám obviněného uvedl, že uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi rozporuje rozsah a způsob provedeného dokazování stran výpovědi svědkyně K. K. Nicméně i přes skutečnost, že předmětné námitky nelze podřadit pod jim užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, nelze přehlédnout, že tato námitka se dotýká procesní použitelnosti konkrétního důkazu, tj. otázky zachování práva na spravedlivý proces. Pokud by taková námitka byla důvodná, umožňovala by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jí podle státního zástupce zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na vady spočívající v procesní použitelnosti provedených důkazů pamatuje výslovně.
12. Ohledně námitky obviněného, že se výslechu svědkyně neúčastnil jeho obhájce, státní zástupce uvedl, že obviněný byl zadržen jako podezřelý 6. 8. 2018, kdy proti němu bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. pro předmětnou trestnou činnost zahájeno trestní stíhání. Následně došlo po řádném poučení k výslechu K. K. v procesním postavení svědkyně. V daném okamžiku na straně obviněného vzhledem k použité právní kvalifikaci nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 a násl. tr. ř. Není tedy pochybením, pokud byl výslech svědkyně proveden bez přítomnosti obhájce, kterého obviněný v době tohoto úkonu reálně neměl, když plná moc obhájce byla policejnímu orgánu prezentována teprve dne 7. 8. 2018.
13. U hlavního líčení svědkyni nebylo možno vyslechnout pro nemožnost ji nalézt a předvést, ač se o to orgány činné v trestním řízení opakovaně bezvýsledně snažily. Obviněnému lze dát za pravdu, že z toho důvodu neměl možnost se u hlavního líčení k výpovědi svědkyně vyjádřit a konfrontovat ji, ať už sám, či prostřednictvím svého obhájce. S danou argumentací se však už vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že ve věci byly splněny všechny podmínky §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečtení výpovědi této svědkyně z přípravného řízení. Ze spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud usilovně činil po dobu jednoho roku kroky, aby mohl svědkyni vyslechnout v rámci hlavního líčení a za tím účelem požádal o součinnost i policejní orgány. Opakovaně ji předvolával, zjišťoval adresy, na kterých by se dotyčná měla zdržovat. Opakovaně žádal také o její předvedení, avšak taktéž zcela bezvýsledně. Svědkyně pouze dne 10. 2. 2020 telefonicky sdělila soudu novou adresu a následně omluvila svou neúčast na hlavním líčení vzhledem k rizikovému těhotenství s tím, že by ani nevypovídala. Avšak ani prostřednictvím této adresy ani následně zjištěných dalších možných míst pobytu se nepovedlo soudu svědkyni předvolat ani předvést. Soud tak nemohl s ohledem na faktickou nedosažitelnost svědkyně zajistit její účast u hlavního líčení a ani stanovit reálný termín, kdy by bylo možno realizovat její výslech. Na základě toho nalézací soud zcela správně učinil závěr o nedosažitelnosti svědkyně pro trestní řízení. Nutno zdůraznit, že uvedenou námitku obviněný uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolací soud se jí dostatečně podrobně zabýval.
14. Nalézací soud se též důsledně zabýval věrohodností svědkyně K. a dalších svědků a rovněž odvolací soud uzavřel, že výpověď svědkyně stran způsobu prodeje pervitinu a bydliště obviněného, koresponduje s výpověďmi ostatních svědků (H., K. a C.). Svědkyně uváděla, že obviněný bydlel se svou ženou A., což potvrdil i sám obviněný a taktéž vysvětlila, kde na nákup pervitinu získávala finanční prostředky (sociální dávky, brigády), přičemž její vyjádření soudy shledaly věrohodným a logickým. S ohledem na skutečnost, že výpověď svědkyně z přípravného řízení byla soudem nalézacím shledána jako věrohodná, logická a korespondující s výpověďmi ostatních svědků, nelze soudu vytknout, že po splnění všech podmínek ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přistoupil k jejímu přečtení. Nelze přehlédnout, že výpověď uvedené svědkyně nebyla jediným usvědčujícím důkazem ve vztahu k žalovanému jednání, ale pouze jedním z důkazů, na jehož základě byl učiněn závěr o vině obviněného. Podle státního zástupce by na trestní odpovědnost obviněného pro jediný (trvající) přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ničeho nezměnilo ani to, pokud by byla část jednání obviněného spočívající v prodeji drog svědkyni K. tzv. vypuštěna z popisu skutku, neboť i zbývající jednání by bezpečně znaky mu přisouzeného přečinu naplňovalo.
15. Podle státního zástupce nalézací soud dostál všem svým procesním povinnostem, a byly tak dány zákonné předpoklady pro to, aby výpověď svědkyně byla při hlavním líčení přečtena a na jejím základě mohl soud učinit skutkové i právní závěry. I pro případ, že by takový postup nebyl shledán zákonným, nejednalo by se podle státního zástupce o pochybení v intenzitě zakládající porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
16. Závěrem státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
21. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
22. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě také z velké části stalo.
23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky obviněného, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně pokud ve vztahu k svědkyni K. K. namítá její nevěrohodnost, naznačuje, že svědkyně trpí výpadky paměti v důsledku dlouhodobého užívání omamných a psychotropních látek, poukazuje na rozpory v její výpovědi z přípravného řízení, vytýká, že se s těmito soudy náležitě nevypořádaly, zpochybňuje finanční možnosti svědkyně nakoupit pervitin za částku uvedenou v napadeném rozsudku, tvrdí, že provedenými důkazy nebyla jeho vina v přisouzeném rozsahu prokázána a další). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti v přisouzeném rozsahu nedopustil.
24. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
25. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
26. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
27. Ze shora uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud se bez dalšího nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, pokud se jeho obhájce neúčastnil výslechu svědkyně K., přičemž soud prvního stupně namísto jím navrhovaného výslechu této svědkyně u hlavního líčení přistoupil k přečtení její výpovědi z přípravného řízení podle §211 tr. ř., neboť jde o výhrady procesně právní povahy. Odhlédne-li se od výše již rozvedené povinnosti dovolacího soudu přezkoumat z naznačených hledisek tvrzení o tzv. extrémním rozporu, pak přes skutečnost, že zmíněné námitky pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 nelze podřadit ani nenaplňují ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny, nelze přehlédnout, že tato námitka se dotýká procesní použitelnosti konkrétního důkazu, tj. otázky zachování práva na spravedlivý proces. Pokud by taková námitka byla důvodná, umožňovala by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je podle Nejvyššího soudu třeba se jí věcně zabývat i přesto, že obviněný nemohl formálně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na vady spočívající v procesní použitelnosti provedených důkazů pamatuje výslovně.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Jak z obsahu trestního spisu Okresního soudu Sokolov sp. zn. 21 T 54/2019 vyplývá, poté, co byl obviněný B. P. jako podezřelý dne 6. 8. 2018 zadržen, bylo usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, 2. oddělení obecné kriminality, Sokolov, č. j. KRPK-30095-31/TČ-2018-190972-KEŠ z téhož dne zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. K. K. pak byla, jak vyplývá z protokolu o výslechu svědka k věci po řádném poučení vyslechnuta dne 6. 8. 2018 (č. l. 49 – 53 tr. spisu). Plná moc pak byla obhájci Mgr. Pavlu Rybářovi udělena až dne 7. 8. 2018 a teprve téhož dne pak byla signalizována i policejnímu orgánu.
30. Namítá-li tedy obviněný, že se jeho obhájce v předmětné trestní věci neúčastnil výslechu svědkyně K. K., čímž došlo k porušení práva na obhajobu, nutno předeslat, že v daném okamžiku se u obviněného nejednalo o žádný z důvodů nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 a násl. tr. ř. Ten u obviněného vznikl až poté, co byl na základě usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 8. 2018, č. j. 31 Nt 24027/2018 po propuštění ze zadržení převeden do výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a devíti měsíců uložených mu rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 19 T 30/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 8 To 239/2018 (č. l. 33 tr. spisu). V postupu orgánů činných v trestním řízení tak Nejvyšší soud neshledal namítané porušení práva na obhajobu ani zásad spravedlivého procesu. Nelze proto učinit závěr, že byl obviněný tímto způsobem zkrácen na svých právech, jak je jím namítáno.
31. Ryze procesního charakteru, z pohledu posuzované věci nicméně bezpředmětnou, se jeví rovněž námitka, jíž obviněný vytýká soudu prvního stupně, pokud namísto osobního výslechu svědkyně K. K. u hlavního líčení přistoupil k přečtení její výpovědi z přípravného řízení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., „ačkoliv jednoznačně trval na jejím osobním slyšení a výslovně nesouhlasil s přečtením její výpovědi“, přičemž neučinil vše potřebné k tomu, aby zajistil její osobní účast u hlavního líčení.
32. Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech veden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
33. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 3. 2021 poté, co soud prvního stupně přistoupil ke čtení výpovědi svědkyně K. K. z přípravného řízení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněný k tomuto procesnímu postupu soudu nevznesl žádné připomínky, když k takto provedenému důkazu toliko uvedl, že si svědkyně vše vymyslela a není to pravda (č. l. 608 – 610 tr. spisu). Pokud jde o návrh obviněného na osobní slyšení svědkyně, ten učinil až v písemném vyhotovení svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a následně na tomto setrval u veřejného zasedání o odvolání (č. l. 647-648, 705-706 tr. spisu).
34. Lze poukázat, že soudy obou stupňů na obdobnou argumentaci obviněného reagovaly a náležitě se s touto vypořádaly. Rovněž není pochyb, že ze strany soudu prvního stupně byly splněny všechny podmínky pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečtení výpovědi svědkyně K. K. z přípravného řízení. Nelze totiž přehlédnout, že i přes úsilí soudu prvního stupně se po dobu jednoho roku i za součinnosti policejních orgánů svědkyni nepodařilo nalézt a předvést. Tento postup pak soud prvního stupně podrobně shrnul v odůvodnění rozsudku v bodě 3 na str. 3, na něž lze plně odkázat. Správnost postupu soudu prvního stupně pak shledal i odvolací soud, který se rovněž námitkou obviněného zabýval, přičemž konstatoval, že okresní soud učinil potřebné kroky k tomu, aby mohl svědkyni vyslechnout v rámci hlavního líčení a za tím účelem požádal o součinnost i policejní orgány. O předvolání či následně předvedení svědkyně okresní soud v podstatě usiloval po dobu jednoho roku, když první hlavní líčení, ke kterému byla předvolávána, bylo konáno 2. 3. 2020. Svědkyně dne 10. 2. 2020 telefonicky sdělila novou adresu pro doručování v XY a následně omluvila svoji účast vzhledem k rizikovému těhotenství s tím, že by ani nevypovídala. Na sdělenou adresu se již nepodařilo předvolat ani k hlavnímu líčení 3. 6. 2020, ani předvést na hlavní líčení 15. 7. 2020, a následně na 2. 10. 2020. Nicméně šetření Policie České republiky bylo prováděno v září s negativním výsledkem, poté pak na hlavním líčení 24. 3. 2021, v rámci kterého pak byla její výpověď dle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena. Nepodařilo se zjistit aktuální místo jejího pobytu, a to ani v XY (když sdělená adresa je adresou K-C. protidrogové prevence a terapie) ani v místě dříve známého pobytu za součinnosti Policie ČR OO Sokolov. Jak odvolací soud dále zmínil, svědkyně v rámci výslechu v přípravném řízení uváděla jako adresu pro doručování K-C. XY v XY a nebyla vedena na úřadu práce ani nikde zaměstnána, tudíž nebyla nijak pevně vázána na místo pobytu. Pokud pak nebylo možné její účast u hlavního líčení zajistit, vzhledem ke zprávám policejního orgánu o její „nezvěstnosti“ nebylo možné stanovit ani reálný termín jejího osobního výslechu. Zjevně tedy okresní soud s ohledem na faktickou nedosažitelnost svědkyně, nemohl zajistit její účast u hlavního líčení, a proto zcela správně učinil závěr o nedosažitelnosti svědkyně pro trestní řízení (bod 6 na str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
35. Lze dodat, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Učiněná skutková zjištění rovněž nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ani nešlo o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
36. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že se trestné činnosti v přisouzeném rozsahu, zejména ve vztahu ke K. K., nedopustil, není bez významu připomenout, že výpověď uvedené svědkyně nebyla jediným usvědčujícím důkazem ve vztahu k žalovanému jednání, ale pouze jedním z důkazů, na jehož základě byl učiněn závěr o vině obviněného. Nelze totiž opominout ani další důkazy, z nichž soudy vycházely, a to zejména výpovědi ostatních svědků - konzumentů drog, kterým tyto byly obviněným poskytovány – M. H., P. K., M. C., kterým soudy věnovaly patřičnou pozornost. Tito jednoznačně obviněného identifikovali jako osobu, která jim poskytovala pervitin, včetně místa a způsobu jeho distribuce, když všichni hovořili o tom, že pervitin prodával zejména ve svém bydlišti nebo u restaurace XY. Jejich výpovědi pak korespondují jak s polohou restaurace XY, tak i s bydlištěm obviněného. Je sice pravdou, že v případech distribuce omamných a psychotropních látek jsou svědky většinou konzumenti omamných a psychotropních látek, což sice snižuje jejich obecnou věrohodnost, jejich specifická věrohodnost však v daném případě nikterak snížena nebyla, i přesto, že tito svědci, kteří byli mimo K. K. slyšeni u hlavního líčení, si již přesně nepamatovali množství a způsob distribuce drogy, neboť vypovídali o události s delším časovým odstupem. I přes drobné rozpory v jejich výpovědích nicméně všichni u hlavního líčení označili obviněného za osobu, která jim drogy prodávala. Soudy se vypořádaly i s rozpory v jejich výpovědích z přípravného řízení a u hlavního líčení, když vysvětlení, že si okolnosti prodeje drog lépe pamatovali v době výslechu na policii, shledaly za logické a věrohodné. Pokud jde o svědkyni K. K., ta ve svém výslechu v přípravném řízení uvedla okolnosti, za kterých se s obviněným setkala, že poprvé od něj zakoupila pervitin počátkem června 2017, když rovněž popsala, kde obviněný bydlel a jak prodej probíhal, což koresponduje i s tím, co uváděli výše již uvedení svědci. K tvrzeným rozporům ve výpovědi svědkyně v přípravném řízení, že poprvé měla pervitin od obviněného někdy od půlky měsíce března 2015, a poté zmiňovala červen 2017, bylo podle soudů toto období logicky uváděno i vzhledem k tomu, že svědkyně v r. 2016 přestala drogy užívat a obviněný se na nějakou dobu stáhl z drogové scény a též, že byl již za distribuci pervitinu za toto první období odsouzen (bod 7 str. 3 – 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zpochybňuje-li obviněný dále tvrzení svědkyně, že za období cca 9 měsíců měla za pervitin utratit nejméně 46.200 Kč, soudy naopak za přesvědčivé shledaly její vysvětlení, že tuto částku pokryla jednak ze sociálních dávek, jednak z příjmu z brigád, kde dokázala vydělat 9.000 Kč. Oběma soudy nebyly shledány důvodnými ani námitky obviněného, směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně K. K., neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit její motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele, když ani skutečnost, že se jednalo o osobu s drogovou minulostí, nesnižuje věrohodnost její výpovědí v pozici svědka. Citovaná svědectví jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy.
37. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani právo na obhajobu, jak je obviněným namítáno.
IV.
Závěrečné shrnutí
38. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného B. P. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu