ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1905.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1905/2022-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze, Na královně 862, pobočka Praha 10 – Vršovice, Kodaňská 1441/46, proti povinnému J. H. , narozenému XY, bytem v XY, za účasti bývalé manželky povinného K. H. , narozené XY, bytem jako povinný, zastoupené Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem v Benešově, Malé náměstí 73, pro 39 124 349,60 Kč s příslušenstvím, zřízením exekutorského zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 1736/2019, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 16 Co 228/2021-197, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 4. 2021, č. j. 67 EXE 1736/2019-134, zamítl návrh bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce ze dne 30. 7. 2019 (č. l. 23 spisu) provedené zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech v katastrálním území XY ve společném jmění povinného a K. H., blíže specifikovaných usnesením obvodního soudu (dále jen „dotčené nemovitosti“). Exekučním titulem je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2018, sp. zn. 2 T 6/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 9 To 8/2019. Vymáhaný závazek vznikl z trestné činnosti povinného za trvání manželství. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013) dovodil, že povinný se dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody nejpozději převzetím obžaloby, tj. dne 13. 12. 2017, a toto datum je rozhodné pro posouzení, zda se jedná o závazek povinného vzniklý za účinnosti starého (účinného do 31. 12. 2013) nebo nového občanského zákoníku. Omezení postižitelnosti společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) je podmíněno včasným ohražovacím jednáním manželky povinného [§732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“)], které však nejenže neprokázala, ale ani netvrdila.
2. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Připomenul, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení v této věci ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1833/2020 (jímž byly zrušeny předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů) dovodil, že je třeba rozlišit situaci, kdy výsledkem řízení je konstitutivní výrok rozhodnutí, na jehož podkladě hmotněprávní vztahy teprve vznikají, nebo pouze deklaratorní výrok autoritativně zjišťující existenci hmotněprávního vztahu (např. vztahu z odpovědnosti za škodu), který - z hlediska hmotného práva - nepředstavuje novou skutečnost. Tudíž neobstojí závěr soudu prvního stupně o aplikaci o. z. Dle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2714/2019, sp. zn. 20 Cdo 320/2020 či sp. zn. 20 Cdo 3526/2020) pak zvláštním právním předpisem ve smyslu §262b odst. 1 občanského soudního řádu, na jehož základě soud posoudí, zda majetek ve společném jmění nebo majetek manžela povinného je postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí. Podle přechodných ustanovení (§3028 o. z.) se vznik dluhu, včetně práv a povinností z něho vyplývajících, řídí dosavadními právními předpisy. V tomto případě dluh povinného vznikl dle exekučního titulu mezi lety 2005 až 2012, proto se řídí ustanovením §143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), a aplikace §732 o. z. v projednávané věci není na místě.
3. Odvolací soud zdůraznil, že podle právního stavu v době vzniku dluhu ze strany povinného (tedy podle právního stavu do 31. 12. 2013) je pro účely posouzení, zda výlučný dluh povinného lze uspokojit ze společného jmění manželů, podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství či nikoliv, a zda byl (nebyl) předmětem vypořádání společného jmění manželů. Z hlediska vyloučení majetku patřícího do společného jmění manželů z exekuce však není rozhodné, zda má vymáhaný závazek smluvní či jiný právní důvod, například z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou deliktním jednáním jednoho z manželů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod R 85/2005). Nelze dovozovat, že by následkem uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství v důsledku jeho deliktního jednání byl pro manželku povinného nepředvídatelný nebo nepřiměřeně přísný. Témuž následku je vystaveno jakékoliv společné jmění za účelem uspokojení závazku jen jednoho z manželů vzniklého za trvání manželství v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3985/2018 nebo sp. zn. 20 Cdo 5402/2015). Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že manželství povinného a jeho (nyní již) bývalé manželky bylo uzavřeno v roce 1989 a bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 19 C 155/2019, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2019. K vypořádání SJM nedošlo. Uzavřel, že majetek ve společném jmění manželů lze pro uspokojení této pohledávky v rámci exekuce postihnout, jak správně dovodil soud prvního stupně, i když s nesprávnou právní argumentací.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala bývalá manželka povinného dovolání. Namítá, že je nezbytné aplikovat o. z., neboť „opomenutí takové aplikace by pro ni bylo nepředvídatelné a nepřiměřeně přísné“, ačkoli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2714/2019, dovozuje opak. Vzhledem k tomu, že k zahájení trestního stíhání povinného, jakož i k vyhlášení odsuzujícího rozsudku a nabytí jeho právní moci došlo až za účinnosti o. z., nachází se v situaci, kdy by se nemohla dovolávat aplikace §732 o. z., jakkoli je pro ni příznivější. Nastalý stav se tak pro ni stal nepředvídatelným, nepřiměřeně přísným a v rozporu s legitimním očekáváním v okamžik, kdy se o vzniku dluhu dozvěděla nebo mohla dozvědět. Neaplikovatelnost §732 o. z. na dluhy vzniklé před 1. 1. 2014 považuje za nepřípustný výklad dané právní úpravy, neboť jako manželka povinného pozbyla ve svém důsledku jakoukoli obranu, která jí byla garantována v době, kdy se o dluhu povinného vzniklého z protiprávního činu dozvěděla; k tomu poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015. Byť vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství, je výlučným závazkem toliko povinného mající původ v jeho protiprávním činu a za těchto okolností může být společné jmění manželů postiženo jen do výše představující podíl dlužníka, pokud by společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno podle §742 o. z. Navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu a zastavil exekuci v rozsahu jejího podílu na nemovitých věcech, případně je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Podáním doručeným soudu dne 23. 6. 2022 dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí do doby, než bude o dovolání rozhodnuto.
6. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že manželka povinného se dosud opakovaně domáhala svými podáními toho, aby byla na souzenou věc aplikována hmotněprávní úprava pro postih majetku v SJM dle obč. zák. Oproti této dosavadní argumentaci v podaném dovolání najednou dovozuje aplikaci i o. z., jelikož by jí jinak byla upřena možnost dovolávat se nesouhlasu se vznikem závazku ve smyslu §732 tohoto zákona. Takovou změnu argumentace dovolatelky oprávněná považuje za absurdní, když o této právní otázce již rozhodl Nejvyšší soud (usnesení sp. zn. 20 Cdo 1833/2020). Avšak ani případná aplikace §732 o. z. (či dalších ustanovení o. z.) by nezakládala v daném případě důvod pro částečné zastavení dané exekuce, neboť dovolatelka svůj nesouhlas s daným dluhem bez zbytečného odkladu neprojevila (ve smyslu §732 o. z.), a to ani v průběhu páchání trestné činnosti povinným mezi roky 2005 až 2012, ani v průběhu probíhajícího trestního řízení, o němž zcela jistě věděla, a dokonce ani v situaci, kdy bylo dne 7. 9. 2018 rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 6/2017 (exekuční titul) konstatováno, že se jedná o prostředky získané zločinem pojistného podvodu a povinnému bylo uloženo tyto prostředky (ve výši vymáhané částky) uhradit oprávněnému. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle §262b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015, je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí.
10. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015, na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, usnesení ze dne 2. 5. 2017,
sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018, usnesení ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1256/2019, usnesení ze dne 24. 2. 2020,
sp. zn. 20 Cdo 2714/2019 a usnesení ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2390/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 440/21). Podle přechodných ustanovení (§3028 o. z.) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy. V tomto případě dluh povinného vznikl dle exekučního titulu mezi lety 2005-2012, proto se řídí ustanoveními §143 a násl. obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013 a aplikace ustanovení §732 o. z. je tedy v projednávané věci vyloučena (oproti mínění dovolatelky).
11. K otázce aplikace obč. zák. (a nikoli o. z.) se dovolací soud podrobně vyjádřil již v jeho předchozím usnesení v této věci ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1833/2020. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolatelka v předchozím dovolání v této věci (o němž bylo rozhodnuto posledně citovaným usnesením) právě proti aplikaci o. z. brojila, zatímco v tomto dovolání se aplikace o. z. (zejména §732) domáhá (na což poukázala i oprávněná v jejím vyjádření k dovolání).
12. Je třeba zdůraznit, že podle právního stavu v době vzniku dluhu ze strany povinného (tedy podle právního stavu do 31. 12. 2013) je pro účely posouzení, zda výlučný dluh povinného lze uspokojit ze společného jmění manželů, podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství či nikoliv a zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů. Z hlediska vyloučení majetku patřícího do společného jmění manželů z exekuce však není rozhodné, zda má vymáhaný závazek smluvní či jiný právní důvod, např. z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou deliktním jednáním jednoho z manželů [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, (uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1242/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009]. Nelze dovozovat, že by následek uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství v důsledku jeho deliktního jednání byl pro manželku povinného nepředvídatelný nebo nepřiměřeně přísný. Témuž následku je vystaveno jakékoliv společné jmění za účelem uspokojení závazku jen jednoho z manželů vzniklého za trvání manželství v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2714/2019).
13. Ze zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že manželství bylo uzavřeno v roce 1989 a bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2019, č. j. 19 C 155/2019-17, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2019 Tedy je nepochybné, že dluh vznikl za trvání manželství, k vypořádání SJM nedošlo. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil názor, že v daném případě lze vést exekuci na majetek náležející do společného jmění manželů, jedná-li se o vymáhání dluhu jen jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 933/18). Lze tedy uzavřít, že majetek ve společném jmění manželů lze pro uspokojení této pohledávky v rámci exekuce postihnout, jak správně dovodil také odvolací soud.
14. V již citovaném usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 440/21, Ústavní soud uvedl, že v usnesení ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 2056/20 , přisvědčil obecným soudům, že v posuzované věci je podstatné, že vymáhaný dluh vznikl za účinnosti obč. zák., a proto se s ohledem na znění §3028 odst. 2 a 3 o. z. manželka povinného (v řízení před Ústavním soudem v postavení stěžovatelky) nemůže domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v rozsahu upraveném v §732 o. z. (…) Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však za situace, kdy je dáno jednoznačné znění přechodného ustanovení §3028 odst. 2 a 3 o. z., opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
15. Závěry dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, pak na posuzovaný případ zjevně nedopadají, neboť vychází z odlišných, soudy nižšího stupně v daném řízení zjištěných skutkových okolností, když v dané věci šlo o to, zda lze v exekučním řízení zahájeném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 vymáhat pohledávku povinného, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky, podle ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. ledna 2014.
16. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
17. Dovolatelka navrhla i odklad právní moci napadeného usnesení. O tomto návrhu bylo samostatně rozhodnuto.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu