ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3420.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3420/2022-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PORR a.s ., se sídlem v Praze 10, Dubečská č. 3238/36, identifikační číslo osoby 43005560, zastoupené pověřeným zaměstnancem JUDr. Tomášem Grulichem, Ph.D., proti povinnému Statutárnímu městu Ostrava , se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí č. 1803/8, identifikační číslo osoby 00845451, zastoupenému advokátkou Mgr. Janou Wranikovou, se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, pro 8 908 548,80 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 EXE 11192/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2022, č. j. 10 Co 364/2021-226, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému k rukám jeho advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 6 330 Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě dne 28. května 2019, č. j. 94 EXE 11192/2019-15, pověřil soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou, Exekutorský úřad Ostrava (dále též jen „soudní exekutorka)“, vedením exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky původní oprávněné ALPINE Bau CZ a.s. (dále též jen „původní oprávněná“), ve výši 8 908 548,80 Kč s příslušenstvím, a to podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019, č. j. 15 Co 206/2018-254 (dále též jen „exekuční titul“). Soudní exekutorka usnesením ze dne 1. července 2019, č. j. 024 EX 401/19-34, rozhodla o procesním nástupnictví na straně oprávněné, kdy na místo původní oprávněné vstoupila do řízení společnost PORR a.s.
Povinný podáním ze dne 13. června 2019 navrhl zastavení exekuce podle dle §268 odst. 1 písm. h) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že pohledávka vymáhaná v exekučním řízení zanikla, a to v důsledku započtení vzájemné pohledávky povinného dle jeho oznámení o započtení pohledávek v rozsahu 12 994 169 Kč ze dne 21. května 2019, které bylo oprávněné doručeno dne 11. června 2019. Pohledávka povinného uplatněná k započtení představuje jeho nárok vůči oprávněné na zaplacení smluvní pokuty za pozdní dodání díla dle smlouvy o dílo ze dne 14. července 2011, č. 2081/2011/OI/LPO (dále též jen „Smlouva o dílo“), ve výši 500 000 Kč denně za dobu 119 dnů počínaje 17. prosince 2012, tedy v celkové výši 59 500 000 Kč.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 27. dubna 2021, č. j. 94 EXE 11192/2019-179, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že povinný neunesl své důkazní břemeno, když vůči oprávněné započítával jinou pohledávku ze smluvních pokut než tu, kterou tvrdil ve svém návrhu na zastavení exekuce a dokládal výzvou k zaplacení smluvních pokut, protože započítával pohledávku, u níž výzva k zaplacení ze dne 25. června 2013 předchází časově dobu vzniku samotné pohledávky ze dne 17. července 2013, přičemž uvedená chyba nemůže být považována za chybu bagatelní. Právní úkon povinného směřující k započtení proto není srozumitelný a určitý ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a vzhledem k tomu se již soud v dané věci nezabýval dalšími otázkami a neprováděl další dokazování ohledně toho, zda povinnému svědčila oproti oprávněné platná pohledávka způsobilá k započtení.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2022, č. j. 10 Co 364/2021-226, výrokem I. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci částečně zastavil v rozsahu částky 7 969 323,66 Kč s příslušenstvím, představujícím úrok z prodlení ve výši 0,015 % denně z částky 7 616 042,55 Kč za dobu od 14. června 2013 do 10. prosince 2013, úrok z prodlení ve výši 0,015 % denně z částky 1 292 506,25 Kč za dobu od 28. září 2013 do 10. listopadu 2013 a náklady předcházejícího řízení ve výši 388 230 Kč a 383 068 Kč, a zároveň povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Výrokem II. soud ve zbytku napadené usnesení potvrdil a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že listina ze dne 21. května 2019 je platným jednostranným započtením, jelikož mezi účastníky nebyla sporná doba prodlení, sama oprávněná proti chybě obsažené v kompenzačním úkonu nijak nebrojila a je patrné, že minimálně od poloviny roku 2015 oprávněná věděla o vůli povinného směřující k započtení smluvních pokut, z okolností je tak zřejmé, že časová nesrovnalost mezi vznikem pohledávky a výzvou k zaplacení vznikla písařskou chybou a je-li význam právního úkonu zřejmý jako v tomto případě, tak chyba v psaní a počtech nezpůsobuje neplatnost právního úkonu.
Namítala-li oprávněná, že v exekučním řízení není možné opětovně uplatňovat k započtení pohledávku, s jejímž započtením byl povinný neúspěšný již v nalézacím řízení, odvolací soud uvedl, že povinný skutečně uplatnil pohledávku ze smluvních pokut k započtení již v nalézacím řízení, avšak kvůli nedostatečné specifikaci pohledávek byl kompenzační úkon shledán neplatným, vzájemné pohledávky oprávněné a povinného se tak nesetkaly a nedošlo k jejich zániku, a povinný proto mohl učinit nový kompenzační úkon v exekučním řízení. Námitku promlčení vznesenou oprávněnou odvolací soud shledal nedůvodnou, protože právo vznést námitku započtení se nepromlčuje. Odvolací soud dále dovodil, že smluvní pokuta se stala splatnou dne 10. prosince 2013, jelikož povinný do uvedeného data vyzval oprávněnou platnou výzvou ze dne 20. listopadu 2013 k zaplacení, a vzhledem ke splatnosti v exekučním řízení vymáhaných pohledávek oprávněné (ke dnům 13. červnu 2013 a 27. září 2013), došlo dne 10. prosince 2013 rovněž k setkání pohledávek oprávněné a povinného, a proto (bez ohledu na dobu provedení kompenzačního úkonu) nebyla pohledávka povinného na smluvní pokutu promlčena.
Odvolací soud se dále zabýval existencí pohledávky uplatněné povinným k započtení a konstatoval, že termín dodání díla byl dohodnut na den 22. července 2012, kdy však k dodání nedošlo, a to aniž by povinná v souladu se Smlouvou o dílo požádala o přerušení prací z důvodu nepříznivých klimatických či technologických podmínek, oprávněná proto byla v prodlení s předáním díla ode dne 23. července 2012. Jelikož oprávněná vyzvala povinného k převzetí díla dne 19. října 2012 a sjednané přejímací řízení mělo skončit dne 9. listopadu 2012, odvolací soud uzavřel, že oprávněná byla v prodlení s předáním díla ode dne 23. července 2012 do dne 9. listopadu 2012 a za tuto dobu náleží povinnému sjednaná smluvní pokuta ve výši 500 000 Kč za den, jenž představuje 0,67 % původní ceny díla, byla ujednána v rámci veřejné zakázky, a není tak v rozporu s dobrými mravy ani zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že následkem kompenzačního úkonu povinného ze dne 21. května 2019, učiněného po vydání exekučního titulu, došlo k částečnému zániku exekvované pohledávky představující nárok oprávněné na zaplacení ceny díla s příslušenstvím v důsledku započtení vzájemné pohledávky povinného na smluvní pokutu za pozdní dodání díla. Vzhledem ke splatnosti vzájemných pohledávek (pohledávka oprávněné ve výši 7 616 042,55 Kč, splatná dne 13. června 2013, a pohledávka oprávněné ve výši 1 292 506,25 Kč, splatná dne 27. září 2013, a pohledávka povinného na zaplacení smluvní pokuty, splatná dne 10. prosince 2013) došlo ke střetu a následnému zániku pohledávek ke dni 10. prosince 2013, však pouze v částečném rozsahu, čímž byly naplněny podmínky pro částečné zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“) a to v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná ve výroku I. dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které formulovala následovně:
A/ zda jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce z důvodu opakovaně vznesené kompenzační námitky uplatněné po vydání exekučního titulu, jestliže ještě předtím, než byl vydán exekuční titul, byl učiněn a v nalézacím řízení uskutečněn projev vůle směřující k započtení téže pohledávky, jenž však nevedl k zániku v řízení vymáhané pohledávky;
B/ zda se o smluvně dohodnutou lhůtu k převzetí díla ze strany objednatele zkracuje dohodnutá lhůta pro provedení díla, resp. zda se od celkové doby pro provedení díla odečítá lhůta dohodnutá pro posuzování jakosti díla (jeho souladu se smlouvou o dílo) ze strany objednatele;
C/ zda je nutná zvláštní dohoda účastníků smlouvy o dílo ohledně prodloužení lhůty pro dokončení díla, pokud se účastníci v rámci smlouvy dohodli na prodloužení doby plnění vyvolané nevhodnými technologickými a klimatickými podmínkami;
D/ zda okolnost, že smlouva, jejíž součástí je i ujednání o smluvní pokutě, byla uzavřena na základě zadávacího řízení jako smlouva na veřejnou zakázku, sama o sobě vylučuje případný rozpor takto sjednané smluvní pokuty (její výše) s dobrými mravy.
Dovolatel dále spatřoval přípustnost dovolání ohledně následně uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (konkrétně například od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, ze dne 17. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013, či od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, nebo ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03), a to:
E/ zda odvolací soud porušil ústavně garantovaná základní procesní práva dovolatelky, resp. její právo na spravedlivý proces tím, že se nijak nevypořádal s námitkou dovolatelky týkající se promlčení práva povinného uskutečnit právní úkon směřující k započtení;
F/ zda odvolací soud porušil ústavně garantovaná základní procesní práva dovolatelky, resp. její právo na spravedlivý proces tím, že se nijak nevypořádal s námitkou dovolatelky týkající se výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku;
G/ zda odvolací soud porušil její ústavně garantovaná základní procesní práva, resp. její právo na spravedlivý proces tím, jakým způsobem v rozporu s požadavky vyplývajícími z §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř. přistoupil k provádění a hodnocení důkazů.
Dovolatelka má předně za to, že povinný se v rámci exekučního řízení snaží exekuční titul zpochybnit a podrobit jej dodatečnému přezkumu a v této souvislosti odkázala na usnesení dovolacího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, podle něhož zásadám exekučního řízení neodpovídá, aby výkon rozhodnutí byl zastaven dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže projev vůle směřující k započtení byl učiněn předtím, než bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, a jestliže tehdy se též pohledávky povinného a oprávněného setkaly. Dovolatelka dále namítala, že do délky prodlení dovolatelky s dokončením díla nelze zahrnout i dobu přejímacího řízení, protože je pouze na objednateli, jak rychle posoudí kvalitu provedeného díla a kdy provedené dílo převezme. Dále dle dovolatelky z čl. V odst. 6 Smlouvy o dílo a z čl. V odst. 3 dodatku, dle kterých: „(T)ímto není dotčeno další prodloužení doby plnění vyvolané nevhodnými technologickými a klimatickými podmínkami “, vyplývá, že o dobu trvání nevhodných technologických nebo klimatických podmínek znemožňujících řádné provádění díla bude bez dalšího prodloužen termín pro jeho provedení, a není tak správný závěr odvolacího soudu, podle kterého by prodloužení termínu dokončení díla bylo možné toliko na základě přerušení prací na díle oprávněnou na žádost povinného. Odvolací soud se podle tvrzení dovolatelky nevypořádal s jejími námitkami ohledně rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy, se zásadami poctivého obchodního styku, promlčení práva povinného uskutečnit právní úkon směřující k započtení, v rozhodnutí absentuje hodnocení důkazů a je nepřezkoumatelné a nepředvídatelné. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný se ve svém (obsáhlém) vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, nepovažoval dovolání oprávněné za přípustné podle §237 o. s. ř. a navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud předně uvádí, že v rozsudku ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016 (uveřejněném pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), při výkladu přechodného ustanovení §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“), dospěl k závěru, že pro způsobilost pohledávek k započtení v situaci, kdy jsou vzájemné pohledávky založené smlouvou uzavřenou za účinnosti obč. zák. (do 31. prosince 2013) a kompenzační jednání je učiněno až za účinnosti o. z. (po 1. lednu 2014), je rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (tedy účinná v době, kdy strany uzavřely smlouvu, z níž pohledávka vznikla). Jelikož v projednávané věci byly předmětem započtení pohledávka oprávněné ze Smlouvy o dílo uzavřené dne 14. července 2011 (jež je předmětem exekuce) a pohledávka povinné ze smluvní pokuty splatné dne 10. prosince 2013, přičemž úkon započtení byl učiněn (doručen oprávněné) dne 11. června 2019, pro posouzení, zda pohledávky byly způsobilé k započtení, se uplatní pravidla stanovená v §580 a násl. obč. zák., případně v §358 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.).
Nejvyšší soud dále ve své ustálené rozhodovací praxi konstatoval (srov. například usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, nebo usnesení ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013), že námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním exekučního titulu nebo po jeho vydání. Zánik působí sice právní úkon směřující k započtení (kompenzační projev), jímž může být jednostranný právní úkon nebo dohoda, avšak nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají; setkají-li se po vydání exekučního titulu (bez ohledu na to, zda se kompenzační projev stal perfektním před jeho vydáním či po něm), jde o důvod podle §268 odst. 1 g) o. s. ř., setkají-li se před vydáním exekučního titulu (na základě právního úkonu učiněného po jeho vydání), je namístě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ad A/) Dovolací soud v usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (na které odkazuje i dovolatelka) dospěl k závěru o nenaplnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže předtím, než bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, byl učiněn projev vůle směřující k započtení a pohledávky se setkaly. Uvedené se však navzdory tvrzení dovolatelky před zahájením předmětného exekučního řízení nestalo, protože i když se povinný pokusil učinit kompenzační projev v nalézacím řízení, nejednalo se o právně účinný projev vůle směřující k započtení a na jeho základě nedošlo k setkání pohledávek. Platný kompenzační úkon byl totiž učiněn (doručen oprávněné) až dne 11. června 2019, tedy po právní moci exekučního titulu ze dne 5. března 2019, vzájemně započítávané pohledávky se přitom setkaly před právní mocí exekučního titulu dne 10. prosince 2013 a k tomuto okamžiku tedy došlo k jejich zániku v rozsahu, v němž se vzájemně kryly (srov. §580 věta druhá obč. zák.). K setkání pohledávky povinného s pohledávkou oprávněné, a tedy jejich zániku započtením tak došlo až na základě kompenzačního projevu povinného učiněného v řízení exekučním. Na základě uvedeného nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že posouzením existence k započtení uplatněné smluvní pokuty povinného došlo k nepřípustnému přezkumu exekučního titulu, jelikož odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, shledal-li podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že o přezkum exekučního titulu by šlo pouze tehdy, pokud by v nalézacím řízení byl kompenzační úkon povinného shledán platným a nalézací soud by po posouzení prodlení, jeho délky a výše smluvní pokuty zohlednil zánik pohledávky započtením a povinný by následně v exekučním řízení opětovně uplatnil k započtení stejné smluvní pokuty s argumentem, že prodlení trvalo delší dobu.
Ad B/ Dovolací soud uvádí, že z ustanovení §554 obch. zák. vyplývá, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutích vyslovil právní závěr, že „dílo na základě smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák. musí být objednateli předáno“ a tudíž splnění závazku provést smluvené dílo jako předpoklad pro zaplacení ceny díla (doplatku ceny díla podle konečné faktury) je podmíněno nejen dokončením díla, nýbrž též jeho předáním a převzetím, jak to vyplývá z ustanovení §554 odst. 1 obch. zák., přičemž sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným (např. v usnesení ze dne 14. února 2007, sp. zn. 32 Odo 251/2005, usnesení ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 737/2005, rozsudek ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018). V projednávané věci se strany v čl. XII odst. 4 Smlouvy o dílo dohodly, že přejímací řízení bude zahájeno do 10 pracovních dnů po obdržení písemné výzvy zhotovitele a ukončeno do 5 pracovních dnů ode dne jeho zahájení s tím, že o předání díla bude sepsán zápis, jehož povinnou obsahovou náležitostí bude i prohlášení objednatele, že dílo přejímá, včetně data a místa sepsání zápisu, tudíž v daném případě byla jednoznačně smluvena lhůta k převzetí díla a sepsání zápisu o převzetí s předepsaným výslovným prohlášením objednatele o převzetí. Jiným postupem a na základě jiných okolností nebylo možno považovat dílo za předané a převzaté podle Smlouvy o dílo a závěr odvolacího soudu, že do prodlení zhotovitelky (oprávněné) s předáním díla se započítává i smluvená délka přejímacího řízení, tak není v rozporu s hmotným právem ani ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ad C/ Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že účastníci si ve Smlouvě o dílo smluvili, že požádá-li povinný oprávněnou, aby přerušila práce na díle, posunují se o tuto dobu dotčené termíny. Termínově měly být v tomto případě rovněž zohledněny nevhodné technologické a klimatické podmínky. V dodatcích ke Smlouvě o dílo ze dne 22. května 2012 a ze dne 26. června 2012 pak byla dohodnuta změna (prodloužení) doby plnění s tím, že tímto není dotčeno další prodloužení doby plnění vyvolané nevhodnými technologickými a klimatickými podmínkami. Jestliže dovolatelka z uvedeného dovozovala, že o dobu trvání nevhodných technologických nebo klimatických podmínek znemožňujících řádné provádění díla bude bez dalšího automaticky prodloužen termín pro jeho provedení, přehlíží, že tyto (pro dovolatelku příznivější) právní závěry jednak nejdou ze Smlouvy o dílo dovodit gramatickým ani logickým výkladem, a jednak by (při možnosti automatického prodlužování termínu pro provedení díla) postrádalo pro účastníky smysl uzavírat výše uvedené dodatky ohledně změny doby plnění.
Ad D/ Dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, a že ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, a to vzhledem ke kogentnímu ustanovení §301 obch. zák., které pro takový případ zakládá možnost moderace [srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 (uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek ze dne 12. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 963/2012]. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že již dříve formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat ani z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, rozsudek ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, či rozsudek ze dne 27. května 2010, 23 Cdo 231/2010). Dokonce i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze (právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu) považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. například usnesení ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, nebo rozsudek ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001). Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu.
V projednávané věci dovolatelka nesouhlasila s údajným závěrem odvolacího soudu, že byla-li smlouva, jejíž součástí je i ujednání o smluvní pokutě, uzavřena na základě zadávacího řízení jako smlouva na veřejnou zakázku, tak to samo o sobě vylučuje případný rozpor takto sjednané smluvní pokuty (její výše) s dobrými mravy. Dovolací soud konstatuje, že uvedené z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Odvolací soud totiž po zjištění, že účastníci si ve Smlouvě o dílo smluvili povinnost oprávněné zaplatit povinnému smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč za každý započatý den prodlení s předáním díla bez vad a nedodělků, uvedl, že takto sjednaná výše smluvní pokuty představovala 0,67 % původní ceny díla, její celková výše byla důsledkem délky prodlení oprávněné a byla ujednána v rámci veřejné zakázky. Odvolací soud tímto provedl zhodnocení smluvní pokuty s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a uzavřel-li poté, že celková výše smluvní pokuty byla důsledkem prodlení oprávněné a nebyla v rozporu s dobrými mravy, postupoval v souladu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu, přičemž k jinému závěru nelze podle dovolacího soudu dospět už proto, že dovolatelka ve svém dovolání ani netvrdila existenci okolností při sjednání smluvní pokuty, které by se příčily dobrým mravům, což je však podle výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hlavním kritériem, podle kterého lze posuzovat ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy.
Ad E/ Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se nijak nevypořádal s její námitkou týkající se promlčení práva povinného uskutečnit právní úkon směřující k započtení, tj. „vyzvat dovolatelku kvalifikovaným způsobem k zaplacení smluvní pokuty“ a v této souvislosti namítala odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani tato námitka nemůže (z dále uvedených důvodů) založit přípustnost dovolání. Dovolatelka v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení práva povinného uplatnit pohledávku k započtení a námitku promlčení majetkového práva povinného vyzvat k zaplacení smluvní pokuty s tím, že první výzva k zaplacení smluvní pokuty ze dne 25. června 2013 nebyla doručena oprávněné a od okamžiku předání díla do okamžiku, kdy byla oprávněná k zaplacení smluvní pokuty vyzvána znovu, pak promlčecí doba uplynula. Jde-li o první námitku promlčení, odvolací soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002, podle kterého se právo vznést kompenzační námitku, a učinit tak projev směřující k započtení, nepromlčuje. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda je promlčena smluvní pokuta, kterou povinný uplatňoval k započtení, tj. smluvní pokuta za pozdní dodání díla oprávněnou za dobu od 17. července 2012 do 12. listopadu 2012 a dovodil, že promlčecí doba pro smluvní pokutu běží podle §393 obch. zák. za každý jednotlivý dne prodlení ode dne, kdy byla povinnost porušena, tudíž k uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák. by došlo od 17. července 2016 do 12. listopadu 2016. Odvolací soud na základě uvedeného konstatoval, že vzájemnou započitatelnost pohledávek, včetně jejich promlčení, je nutné posuzovat k okamžiku, kdy se pohledávky setkají a následkem toho zaniknou, a jelikož se v projednávané věci pohledávky setkaly dne 10. prosince 2013, pohledávka na smluvní pokutu promlčena nebyla. Odvolací soud poté přisvědčil oprávněné ohledně neplatnosti první výzvy povinné k zaplacení smluvní pokuty ze dne 25. června 2013, avšak jako platnou shledal další výzvu povinného ze dne 10. prosince 2013 (doručené oprávněné dne 21. listopadu 2013), ve které povinný vyzval oprávněnou k zaplacení předmětné smluvní pokuty. Z uvedeného lze dovodit, že zabýval-li se odvolací soud posouzením platnosti výzev povinné k zaplacení smluvní pokuty a uzavřel-li, že platnou výzvu povinný vůči oprávněné učinil toliko rok od porušení smluvní povinnosti (viz čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák.), zkoumal tímto námitku oprávněné týkající se promlčení práva povinného uskutečnit právní úkon směřující k započtení a uvedené právo za promlčené nepovažoval.
Ad F/ Jde-li o námitku dovolatelky, podle které povinný vykonal své právo na zaplacení smluvní pokuty účelově a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, což odůvodňuje tím, že realizace díla mohla být prodloužena ještě o několik měsíců, kdyby dovolatelka „oprávněně přerušila stavební práce“ a „ vyčkala v souvislosti s řešením povinným nesprávně projektovaného založení stavby na uzavření dodatku“ , dovolací soud ji považuje za zjevně nedůvodnou, protože namítá-li tímto dovolatelka, že při provádění díla zjistila skryté překážky, měla možnost využít svého práva podle §552 odst. 1 obch. zák. a do dosažení dohody o změně díla provádění díla přerušit a v případě nedosažení dohody v přiměřené lhůtě mohla od smlouvy odstoupit, nevyužila-li uvedeného práva, nelze spatřovat účelovost a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku v tom, že povinný při prodlení oprávněné uplatnil své právo na zaplacení smluvní pokuty.
Ad G/ Přípustnost dovolání nemůže být založena ani na námitce směřující ke kritice provádění a hodnocení důkazů soudem druhého stupně, neboť dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu a hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil. Namítá-li dovolatelka s poukazem na její právo na spravedlivý proces překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nelze ani těmto jejím námitkám přisvědčit. Dovolatelka jednak tyto námitky formuluje pouze obecně, aniž by vymezila, v čem přesně překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu shledává, jednak pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009). O takový případ se však v projednávané věci (jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí) nejedná. Dovolací soud rovněž neshledal jiné porušení ústavně zaručených práv dovolatelky.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Protože exekuční řízení bylo částečně zastaveno, rozhodl dovolací soud i o nákladech řízení o částečném zastavení exekuce, které účastníkům vznikly v dovolacím řízení. Přitom vyšel ze skutečnosti, že předmětem dovolacího řízení zůstala částka 939 225,14 Kč. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v této fázi řízení nebyla úspěšná, přičemž podle obsahu spisu úspěšnému povinnému v dovolacím řízení vznikly náklady, sestávající z odměny advokátky 6 030 Kč za sepis vyjádření k dovolání [§11 odst. 2 písm. e), odst. 3 advokátního tarifu] a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu