ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.732.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 732/2022-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce J. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, proti žalované Správě pohledávek OKD, a. s. , se sídlem v Karviné, Doly, Stonavská 2179, identifikační číslo osoby 26863154, o žalobách pro zmatečnost podaných žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2012, č. j. 16 Co 410/2011-339, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2014, č. j. 16 Co 242/2013-456, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 240/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2021, č. j. 16 Co 216/2019-608, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené právní věci Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 24. 9. 2019, č. j. 15 C 240/2005-586, zamítl žalobu pro zmatečnost ze dne 10. 9. 2012 (dále “žaloba A/“) podanou J. Š. (dále „žalobce“) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále „odvolací soud“) ze dne 20. 3. 2012, č. j. 16 Co 410/2011-339 (výrok I.), současně zamítl žalobu pro zmatečnost ze dne 1. 7. 2014 („žaloba B/“) podanou žalobcem proti usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 16 Co 242/2013-456 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobou A/ napadeným usnesením odvolacího soudu (viz shora) bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2011, č. j. 15 C 240/2005-316, o zamítnutí žaloby žalobce na obnovu řízení skončeného rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. 8. 2009, č. j. 16 Co 220/2008-218, jimž byl rozhodnut pracovněprávní spor žalobce. Žalobce na podporu povolení obnovy řízení mimo jiné namítal, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, neboť přísedící nebyli přísedícími v původním řízení, nebyl dán důvod k odnětí věci soudkyni Mgr. Lence Vrožinové a rozvrh práce soudu prvního stupně pro rok 2011 neodpovídal požadavkům „jednoznačnosti“ podle §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (dále „zákon o soudech a soudcích“), řešilo-li pracovněprávní věci v uvedeném roce více soudních oddělení a z určených více než třiceti přísedících nebylo zřejmé, k jakému oddělení a podle jakých pravidel je konkrétní přísedící zařazen.
3) Soud prvního stupně podrobně vylíčil historii přidělení věci zákonnému soudci (soudcům) a postup na základě rozvrhu práce pro rok 2011 (bod 5 odůvodnění), přičemž zdůraznil, že „více přísedících, jež jsou pak vybíráni pro konkrétní věc“, není v rozporu s ústavními pravidly (s odkazem na bod 12 nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10) a že ke změně původně složeného senátu došlo v souladu s §119 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), „v důsledku důvodné absence“.
4) Žalobou B) se žalobce domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 16 Co 242/2013-456, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 16. 8. 2013, č. j. 15 C 240/2005-434, ve výroku o zamítnutí žaloby na obnovu řízení ve věci vedené pod stejnou spisovou značkou. Z obsahu spisu totiž nevyplynuly žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že soudci odvolacího soudu spáchali při projednávání žaloby o obnovu řízení trestný čin a „že tím tak bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce“ ve smyslu §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
5) Odvolací soud usnesením ze dne 16. 2. 2021, č. j. 16 Co 216/2019-608, k odvolání žalobce napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrokem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrokem II.). Ohledně žaloby A) se zcela ztotožnil s odůvodněním okresního soudu, který „precizně vysvětlil postup stanovený Dodatkem č. 4 rozvrhu Okresního soudu v Karviné“ a vypořádal se s námitkou týkající se nejednoznačnosti rozvrhu práce, jakož i s námitkami odvolatele co do „obsazování přísedících ve specializované pracovněprávní agendě“. K žalobě B) odvolací soud rovněž neshledal jakékoli skutečnosti, které by mohly svědčit byť i o pouhém podezření ze spáchání trestného činu soudců odvolacího soudu (žalobce tvrdil, že se tito soudci dopustili trestného činu, neboť nerozhodovali nestranně, jsou součástí spolčení s právním zástupcem žalované společnosti, se znalkyní a soudkyní Mgr. Lenkou Vrožinovou). V případě obou žalob pro zmatečnost nebyl naplněn důvod podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
6) Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v části právního posouzení a z části nebyla otázka dosud dovolacím soudem řešena“. Uvedenou otázkou je, zda „je možné změnit soudce ve věci, ve které je podána žaloba na obnovu řízení, poté, co soudce, který rozhodoval o věci samé do okamžiku, kdy byla pravomocně skončena, změní na stejném soudu v rámci civilního úseku specializaci z pracovněprávní na opatrovnickou, a je tedy z tohoto důvodu zařazen do jiného oddělení“ .
7) Dovolatel blíže poznamenal, že podle rozvrhu práce okresního soudu věci napadlé do 31. 3. 2007 měla projednávat původní soudkyně, zatímco nově napadlé věci - a za nový nápad je napadeným usnesením považována žaloba na obnovu řízení - již nikoli. To je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, jímž bylo judikováno, že soud je při rozhodování nesprávně obsazen (rovněž) tehdy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v jiném soudním oddělení, do něhož byla přidělena rozvrhem práce či opatřením předsedy soudu v rozporu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích. Příslušná soudkyně JUDr. Vrožinová po změně rozvrhu práce a její specializace nadále u okresního soudu působila a měla rozhodovat i původně skončenou a později „obživlou“ věc, v níž již učinila úkon. Soudy obou stupňů se proto dostaly do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 29 ICdo 28/2016, a dále s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98 (nutno-li k judikatuře Ústavního soudu přihlédnout s ohledem na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Žaloba na obnovu řízení není novým nápadem a úkony v původním řízení je nutné považovat za úkony ve věci samé bránící změně zařazení soudců do (jiných) soudních oddělení a dodatečné změně osoby soudce bez důležitého důvodu.
8) K dovolání protistrany se stručně (písemným podáním ze dne 20. 2. 2022) vyjádřila žalovaná, podle níž bylo v souladu s právními předpisy, aby soud „vyhodnotil změnu specializace soudkyně jako vážný důvod pro odejmutí věci soudci a potvrdil usnesení soudu prvního stupně“.
9) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podal k tomu legitimovaný účastník řízení (viz §90 a §229 a násl. o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné.
10) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sb. rozh. obč. pod číslem 4/2014 /dále „R 4/2014/, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
11) Nejvyšší soud rovněž dlouhodobě zdůrazňuje, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. opět R 4/2014 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či jej jakkoli domýšlel, v důsledku čehož by porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (zde o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
12) V posuzované věci dovolatel podal dovolání „do všech výroků“ usnesení odvolacího soudu, avšak přehlédl, že s takto vyjádřeným rozsahem dovolání nekoresponduje ohlášená právní otázka a s ní spjatá argumentace, neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil dva „věcné“ výroky usnesení soudu prvního stupně, jimž byly zamítnuty dvě žaloby pro zmatečnost (žaloby A/ a B/ specifikované shora). Z obsahu dovolání vyplývá, že k žalobě B) dovolatel neformuloval žádnou právní otázku, nevymezil přípustnost dovolání a nepředestřel jakékoli námitky, takže v daném rozsahu není dovolání z důvodu absence nezbytných náležitostí projednatelné.
13) V případě žaloby A) sice otázka (jako jediná v dovolání) byla ohlášena, avšak dovolatel v rozporu s judikovaným požadavkem k této otázce přiřadil dvě hlediska přípustnosti, která se vzájemně popírají (může platit jen jedno z nich). Nejvyšší soud v dané souvislosti nepovažuje za plně srozumitelné vyjádření dovolatele, že dovoláním předestřená věta byla odvolacím soudem vyřešena z části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a z části nebyla ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud řešena. Z textu dovolání totiž nelze seznat (a odlišit), k jaké části právní věty žalobce jednotlivé ze dvou zvolených hledisek přípustnosti dovolání náleží, v důsledku čehož je dovolání postiženo zjevnou a interpretačně neodstranitelnou vadou.
14) Pro úplnost považuje Nejvyšší soud přesto za vhodné poznamenat, že není správný názor dovolatele, podle kterého by žaloba na obnovu řízení měla být pouhou součástí (procesní fází) řízení ve věci samé, což by pro poměry řízení o povolení obnovy vždy implikovalo předešlé (automatické) provedení úkonu ze strany téhož zákonného soudce. Žaloba na obnovu řízení je totiž mimořádným opravným prostředkem (viz část čtvrtá hlava druhá o. s. ř.), sloužícím tomu, aby mohl být projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro něž původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1919/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 25 Cdo 4271/2019). Skutečnosti, že se jedná o nové a samostatné řízení, a nikoli jen o procesní fázi řízení meritorního (které v tomto případě představovalo řízení o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), přisvědčuje nejen systematické zařazení obnovy řízení do opravných prostředků v rámci o. s. ř. a s tím spjatá specifická procesní úprava vycházející mj. ze zahájení řízení podáním kvalifikovaného návrhu, tj. žaloby (viz §79 odst. 1 o. s. ř.), ale rovněž ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§235e odst. 1 o. s. ř.) nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé, věc vymezenou původní meritorní žalobou nijak neřeší a zakládá jediné procesní právo účastníka, tj. aby věc byla (mohla být) projednána znovu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod číslem 61/98 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 470/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 29 Odo 517/2003). Zákon zjevně z důvodů samostatnosti uvedeného řízení nestanoví jakékoli zvláštní pravidlo pro určení zákonného soudce, z čehož plyne, že žalobu na obnovu řízení může, ale nemusí projednat soudce (senát) činný ve věci, kterou žaloba napadá. Úkony zákonného soudce z původního řízení, k němuž žaloba na obnovu řízení směřuje, proto nelze brát za úkony ve věci následné obnovy řízení, a v této souvislosti nelze uvažovat o porušení §42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích.
15) Jelikož v posuzované věci dovolatel neprokázal, že soudkyně Mgr. Lenka Vrožinová, která projednávala a rozhodovala původní spor účastníků, nebyla současně zákonnou soudkyní v řízení o žalobě na obnovu řízení z důvodu změny specializace dané rozvrhem práce okresního soudu, neprovedla-li v řízení o povolení obnovy jakýkoli úkon, nemůže být ani identifikován jakýkoli rozpor s dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu či Ústavního soudu ve smyslu založení přípustnosti dovolání, vyžaduje-li tato rozhodovací praxe výslovné zachování osoby zákonného soudce právě tehdy, jestliže jím v téže věci již byly provedeny procesní úkony.
16) Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
17) Dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolatel ostatně žádnou vadu odvolacího řízení v dovolání nezmínil.
18) Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto Nejvyšší soud dodává, že vyjádření žalované nelze pro stručnost považovat za účelně vynaložené náklady řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu