ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1266.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1266/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobkyně TFS International s. r. o. se sídlem v Chebu, Dolní Dvory, Průmyslový park č. 38/15a, IČO 64832651, zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 282/57, proti žalovanému J. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 608/23, o 97 416 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 74/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 15 Co 205/2021-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 895 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Ptáčka, advokáta se sídlem v Chebu, Májová č. 608/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2021, č. j. 15 Co 205/2021-111, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Žalobkyně pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky, za jakých podmínek lze žalobu zamítnout na základě závěru o zneužití práva ze strany žalujícího, aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek (tak, jak dovolatelka činí počínaje str. 4 obsahu dovolání, když předchozí text představuje pouze rekapitulaci dosavadního průběhu jednání, resp. závěrů soudů), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolatelka v podstatě přednáší jedinou otázku, od jejíhož řešení odvíjí přípustnost svého dovolání, a to otázku (údajně v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou), zda „…má zaměstnavatel povinnost aktivně konat ve smyslu pokusu o získání pojistného plnění z vlastního povinného pojištění odpovědnosti…Žalobkyně ovšem v právním řádě takovou povinnost zaměstnavatele k aktivnímu konání neshledává a neshledává ji ani v judikatuře soudů…“.
Odpověď na otázku, formulovanou žalobkyní, však dává ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, ukládající každému pojištěnému (tedy i pojištěnému, jenž je v postavení zaměstnavatele) povinnost „…bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele…“; odpověď na žalobkyní položenou otázku tak vyplývá přímo ze znění zákona a námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 27 ICdo 53/2020, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2233/2018).
Ve vztahu k úvahám dovolatelky, vztahujícím se k aplikaci ustanovení §8 zák. č. 89/2012 Sb., považuje dovolací soud za vhodné pouze uvést, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe platí, že úzká provázanost (zjištění o rozporu se zásadou zákazu zneužití práva) s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020, a rozhodnutí tam uvedená).
Odvolací soud založil svůj závěr o zneužití práva jednak na zjištění, že žalobkyně vůbec neuplatnila nárok z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, resp. ani nebyla schopna (ochotna) sdělit, zda vozidlo (návěs) vůbec bylo pojištěno [a zda tedy žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost (srov. ustanovení §1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)], a pakliže bylo, žalobkyně nesdělila, z jakého důvodu nebyla pojistná událost u pojišťovny uplatněna, a jednak na závěru, že žalobkyně neposkytla žádnou součinnost (poskytnout informace) k tomu, aby žalovaný mohl „uplatnit svá práva z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavateli“, ač se o to aktivně snažil (srov. body 5. až 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Ve vztahu k problematice smyslu, významu a účelu pojištění odpovědnosti za škodu Nejvyšší soud již dříve vyjádřil názor, že pojištění odpovědnosti za škodu plní nepochybně společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených, kteří nejsou v uspokojení svých nároků na náhradu škody závislí na platební schopnosti škůdce tam, kde je jeho odpovědnost pojištěna (srov. rozsudek ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006). Uvedené je však nezbytně třeba doplnit též o ochranu zájmů pojištěného, který je právě pro případ způsobení škody třetí osobě pojištěn (čímž za úplatu přenesl riziko vzniku případné povinnosti uhradit jím způsobenou škodu na jinou osobu, pojistitele) za účelem ochrany jeho majetkových zájmů a eliminace negativních důsledků spojených se vznikem jeho odpovědnosti za škodu, a který důvodně očekával, že v případě vzniku pojistné události bude namísto něj ve sjednaném rozsahu způsobenou škodu hradit pojistitel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 95/2020).
Vzhledem k uvedenému tak nelze úvahu odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou okolnostem případu; dovolací námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu