ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1636.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1636/2022-262
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, proti žalované Plan und Bau Baumaschinen IP spol. s r. o. se sídlem Praze 5 – Radotíně, Výpadová č. 1036/24, IČO 41694911, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, o 381 059 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 48/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 62 Co 360/2021-220, opravenému usnesením ze dne 8. prosince 2021, č. j. 62 Co 360/2021-226, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do 24 059 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení, a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu a usnesení městského soudu ze dne 8. prosince 2021, č. j. 62 Co 360/2021-226 (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do 24 059 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 22. 1. 2020 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 381 059 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 12. 2019 do zaplacení. Návrh zdůvodnil zejména tím, že dne 16. 3. 2019 uzavřel se žalovanou pracovní smlouvu „na funkci XY“, že se podle článku VIII pracovní smlouvy jeho „měsíční plat skládal ze základního platu a pohyblivé složky mzdy“, přičemž výše mzdy se sjednávala ve mzdovém výměru, což byla „příloha č. 1 ke smlouvě“, že podle dodatku č. 1 ze dne 18. 3. 2019 mu byla stanovena „pohyblivá složka mzdy jako provize a to ve výši 1,5 % z prodejní ceny bez DPH obchodů vlastních a 1 % z prodejní ceny bez DPH z obratu“, že dne 1. 11. 2019 došlo mezi ním a žalovanou k ukončení pracovního poměru podle §49 zákoníku práce a že mu žalovaná nezaplatila provizi „ve výši 1% z obratu“ za období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019, tedy 269 529 Kč, a ani „odměnu ve výši jedné průměrné měsíční mzdy“, tedy (po zohlednění zaplacené částky 20 670 Kč) „111 520 Kč“, k jejímuž vyplacení se žalovaná zavázala v dohodě o ukončení pracovního poměru.
2. Žalovaná zejména namítala, že nárok na požadovanou provizi žalobci nevznikl, neboť tento nárok měl vzniknout pouze z obchodů uzavřených obchodními zástupci v důsledku manažerského řízení žalobce, které však žalobce nevykonával, a dané obchody nebyly uzavřeny přičiněním žalobce.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 24 C 48/2020-173, řízení co do 25 394 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně této částky – rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 24 C 48/2020-190, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 141 505,75 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do „povinnosti žalované zaplatit žalobci“ 214 159,25 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 29 524 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jüngera (výrok III). Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 18. 3. 2019 uzavřena „pracovní smlouva a dohoda o odpovědnosti“, na jejímž základě se žalobce zavázal pracovat pro žalovanou od 18. 3. 2019 na dobu neurčitou ve funkci XY, že podle čl. VIII. odst. 1 této smlouvy se měsíční plat (mzda) žalobce skládal ze základního platu a pohyblivé složky mzdy s tím, že pohyblivá složka mzdy je závislá na výkonech zaměstnance a o její výši rozhoduje zaměstnavatel, přičemž výše mzdy byla sjednána ve mzdovém výměru tvořícím přílohu č. 1 „pracovní smlouvy a dohody o odpovědnosti“ („základní“ mzda činila 68 000 Kč měsíčně), že žalobce byl zároveň pověřen i výkonem činnosti obchodního zástupce, že v dodatku č. 1 se žalovaná zavázala žalobci „uhradit“ jako pohyblivou složku mzdy provizi z obchodů uzavřených „přičiněním zaměstnance“ v rámci přiděleného území České republiky s výslovným uvedením, že za uzavřené obchody se považuje podpis kupní smlouvy, předání předmětu prodeje a úplné zaplacení kupní ceny, a to konkrétně provizi ve výši „1,5 % z prodejní ceny bez DPH obchodů vlastních“ a 1 % z prodejní ceny bez DPH z obchodů „uzavřených OZ (z obratu)“, a že pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 1. 11. 2019 s tím, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci odměnu ve výši jedné průměrné měsíční mzdy. Za situace, kdy je mezi účastníky sporné, „zda a případně v jaké výši žalobci náleží pohyblivá složka mzdy“ podle čl. VIII. odst. 1 „pracovní smlouvy a dohody o odpovědnosti“ (žalobce má za to, že „jeho participace na daných obchodech spočívala již v tom, že vykonával činnosti XY, resp. že dané obchody byly uzavřeny a kupní ceny zaplaceny v době, kdy vykonával funkci XY“, kdežto žalovaná naopak namítala, že žalobce činnosti XY fakticky nevykonával), soud prvního stupně „přistoupil k výkladu“ daného článku „pracovní smlouvy a dohody o odpovědnosti“, jakož i ke konkrétnímu posouzení toho, jaké činnosti žalobce pro žalovanou vykonával a zda tyto byly dostatečné pro vznik nároku na provizi. Shledal, že z jazykového, systematického a teleologického výkladu vyplývá, že pro vznik nároku žalobce na provizi je třeba, aby se jakýmkoli relevantním způsobem vlastní činností XY na daných obchodech podílel, což činil, zejména když „na příslušné žádosti OZ či jednatelky žalované zprostředkovával komunikaci mezi OZ a vedením žalované“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato aktivní činnost spadá pod náplň práce XY, čímž žalobce dostatečným způsobem „participoval na obchodech OZ“ vyúčtovaných fakturami „č. BM 19100677 (s obratem 648 825 Kč), č. BM 19100729 (s obratem 670 000 Kč), č. BM 19100742 (s obratem 2 957 573 Kč), č. BM 19100801 (s obratem 1 503 320 Kč), č. BM 19100979 (s obratem 754 881 Kč), č. BM 19101221 (s obratem 670 858 276 Kč)“, a že proto žalobci náleží provize z těchto obratů ve výši 1 %, tj. ve výši 73 928,75 Kč (1 % z 7 392 875 Kč). Důvodným shledal i požadavek žalobce na doplacení „odstupného“ sjednaného v dohodě o rozvázání pracovního poměru ve výši 67 577 Kč, neboť průměrný měsíční výdělek žalobce v rozhodném období 3. čtvrtletí 2019 po zahrnutí odpovídající části provize do mzdy žalobce činil 88 246,83 Kč a žalovaná mu zaplatila pouze 20 670 Kč. Ve „zbytku“ soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť v řízení bylo prokázáno, že na ostatních obchodech žalobce buď neparticipoval „zcela žádným způsobem“, pročež mu nemohl vzniknout nárok na sjednanou provizi, nebo se jednalo o obchody, z nichž „nárok na provizi vůbec nenáleží“, či o obchody „vlastní“, které žalobce sám realizoval v rámci výkonu činnosti XY a za které již mu byla vyplacena provize ve výši 1,5 % z obchodů „vlastních“.
4. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 62 Co 360/2021-220, opraveným usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 62 Co 360/2021-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 190 100,25 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení, a jinak jej v zamítavé části ohledně 24 059 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 179 366,90 Kč k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Šafránkové. Uvedl, že „sjednaná výše mzdy co do své pevné a pohyblivé složky v písemné formě nevyvolává žádné pochybnosti o tom, co bylo obsahem právního jednání účastníků řízení“ a že „výklad projevu vůle je na místě jedině tehdy, pokud je účastníky projevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže vznikají pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní následky má jejich projev vůle vyvolat“. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobci příslušela za práci XY kromě pevné složky mzdy také pohyblivá složka mzdy (provize), která je závislá na výkonech zaměstnance a o jejíž výši rozhoduje zaměstnavatel. Odvolací soud uvedl, že pohyblivá složka mzdy „v souladu s ujednáním v dodatku k pracovní smlouvě o výkonu činnosti obchodního zástupce v rámci přiděleného území ČR ve vztahu k vlastním obchodům žalobce uzavřeným jeho přičiněním byla sjednána v rozsahu 1,5 % z prodejní ceny bez DPH“, že žalobce však vykonával práci na pozici XY, která podle svého popisu svým charakterem splňovala podmínky vedoucího zaměstnance, pročež „se jeví zřejmým“, že další součástí pohyblivé složky mzdy byla „také provize v rozsahu 1 % z prodejní ceny bez DPH z obchodů uzavřených všemi obchodními zástupci (z obratu)“. Dovodil, že jelikož žalovaná neoznámila žalobci, že došlo ke změně skutečností, na základě kterých jednostranně rozhodne o určité nenárokové části mzdy v období předcházejícím posuzovanému období, nemůže sjednanou část pohyblivé mzdy „jednostranně odebrat“, a že proto žalobci přísluší doplatek mzdy za „období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019 (resp. 21. 10. 2019)“ ve výši 234 975 Kč spočívající v nevyplacené části provize „v rozsahu 1 % prodejní ceny bez DPH ze všech obchodů uzavřených obchodními zástupci (z obratu)“. Zohlednil přitom veškerý obrat z provedených obchodů v uvedeném období, tj. i ten, který „zapříčinil vlastní činností žalobce na pozici XY“. Ve vztahu k „odstupnému“ odvolací soud uvedl, že jestliže žalobci bylo vyplaceno žalovanou na „odstupném“ 20 670 Kč, dluží žalovaná žalobci na „odstupném smluveném při skončení pracovního poměru“ při průměrném měsíčním výdělku žalobce v rozhodném období 3. čtvrtletí 2019 ve výši 117 301 Kč částku 96 631 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým „napadá všechny výroky“ rozhodnutí ve znění opravného usnesení. Má za to, že v řízení prokázala, že obchody „byly v drtivé většině uzavřeny bez kvalifikované součinnosti žalobce“, a že proto žalobci nemá náležet pohyblivá složka mzdy (provize) „z obchodů uzavřených přičiněním zaměstnance“, jak je uvedeno v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu týkajícími se „otázky výkladu toho, zda a v jakém rozsahu žalobci vznikl nárok na zaplacení provize z činnosti obchodních zástupců“, a se závěrem (kterým se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že „není nutno jakkoli dále vykládat vůli stran“. Namítá, že „předmětné ujednání je třeba v souladu s konstantní judikaturou vyložit v celé jeho šíři“, a na podporu svých námitek odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Uvedla, že podmínky pro výplatu provize z činnosti obchodních zástupců, do které nemohou být zahrnovány vlastní obchody samotného žalobce, za které mu náleží „provize z vlastních obchodů“, nebyly u žalobce splněny u „žádného ze žalovaných obchodů“, a tedy žalobci na vyplacení této provize nikdy nevzniklo právo. Jednou z těchto podmínek je, že žalobce se na uzavřeném obchodě „skutečně svou činností i přičinil“. V daném případě tedy „nedošlo k odejmutí žádné složky mzdy žalobci“. Žalobce podle dovolatelky „nesplnil podmínky pro to, aby mu právo na vyplacení příslušné části mzdy vůbec vzniklo, a tedy mu tato část složky mzdy ani nemohla být vyplacena“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, nebo zamítl. Uvedl, že žalovaná v podání „rekapituluje skutková zjištění“, „polemizuje se skutkovými závěry soudů“ a neuvádí, o „jaké vady se jedná“. Dodal, že jako jedinou vadu žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že „dodatek č. 1 nevyložil v celé jeho šíři s ohledem na vůli, která byla tímto ujednáním vyjadřována“. O jakou vůli a čí vůli se jedná, z podaného dovolání ale nevyplývá, a stejně tak není patrno, v čem žalovaná nesprávnost výkladu spatřuje a „zejména proč by měl dodatek přinášet nejasnost“.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněného pod č. 39/2000 Sb. rozh. obč.). V projednávané věci bylo výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba co do 24 059 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 21. 12. 2019 do zaplacení, žalované vyhověno, a tedy jí nebyla tímto výrokem způsobena žádná újma na jejích právech odstranitelná změnou nebo zrušením napadeného rozhodnutí v této části. Dovolací soud proto dovolání žalované v této části odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn [§243c odst. 3 věta první, §218 písm. b) o. s. ř.].
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval pro žalovanou na základě „pracovní smlouvy a dohody o odpovědnosti“ ze dne 16. 3. 2019 jako XY, že čl. VIII této smlouvy obsahuje ujednání, že „měsíční plat (mzda) se skládá ze základního platu a pohyblivé složky mzdy. Pohyblivá složka mzdy je závislá na výkonech zaměstnance a o její výši rozhoduje zaměstnavatel. Výše mzdy je sjednána ve mzdovém výměru – viz příloha č. 1 k této smlouvě“, že „platovým výměrem“ ze dne 18. 3. 2019 byla žalobci stanovena „základní, pevná složka mzdy“ ve výši 68 000 Kč měsíčně, že v „dodatku č. 1 ze dne 18. 3. 2019 k pracovní smlouvě“ bylo účastníky sjednáno, že se zaměstnavatel „zavazuje uhradit zaměstnanci jako pohyblivou složku mzdy – provizi z obchodů uzavřených přičiněním zaměstnance v rámci předěleného území ČR (za uzavřené obchody se považuje: podpis kupní smlouvy, předání předmětu prodeje a úplné zaplacení – nárok na provizi vzniká až po úplném zaplacení kupní ceny) v následující výši: 1,5 % z prodejní ceny bez DPH obchodů ‚vlastních‘, 1 % z prodejní ceny bez DPH z obchodů uzavřených OZ (z obratu)“, a že žalobce byl zároveň pověřen i výkonem činnosti obchodního zástupce.
13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na posouzení, zda a popřípadě v jaké výši žalobci přísluší pohyblivá složka mzdy – provize z obchodů podle dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 18. 3. 2019 za období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019, a v této souvislosti na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě podle jakých pravidel je třeba provést výklad uvedeného právního jednání. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je (v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 141 505,75 Kč s příslušenstvím, a v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 190 100,25 Kč s příslušenstvím) podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že dodatek č. 1 k pracovní smlouvě byl uzavřen dne 18. 3. 2019 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
16. Podle ustanovení §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
17. Podle ustanovení §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
18. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.).
19. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení §18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení §557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení §18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
20. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný pod č. 7/1999 v časopise Právní rozhledy, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
21. Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě uzavřený mezi žalobcem a žalovanou dne 18. 3. 2019 je smlouvou, a tedy dvoustranným právním jednáním, které – jak vyplývá z výše uvedeného – podléhá (tak jako každé jiné právní jednání) výkladu, bez ohledu na to, zda se tento dodatek k pracovní smlouvě navenek jevil odvolacímu soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) jako natolik jasný, že v něm nevyvolával žádné pochybnosti o tom, co bylo jeho obsahem. Závěr odvolacího soudu, že „výklad projevu vůle je na místě jedině tehdy, pokud je účastníky projevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže vznikají pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní následky má jejich projev vůle vyvolat“, proto není správný. Vychází-li odvolací soud v této souvislosti ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, pak přehlíží, že tyto právní závěry týkající se výkladu právních jednání (dříve právních úkonů) byly vysloveny ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013, který tuto problematiku upravoval – jak bylo uvedeno výše – odlišným způsobem než zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014.
22. Ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy – provizi z obchodů uzavřených „přičiněním“ žalobce v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 18. 3. 2019 ani není natolik jasné, aby nevyvolávalo žádné pochybnosti o tom, co bylo jeho obsahem. Není z něj totiž zřejmé, co je obsahem podmínky vzniku práva žalobce na provizi z obchodů uzavřených obchodními zástupci, která spočívá v „přičinění“ se žalobce na uzavření těchto obchodů [zda je to jen (bez dalšího) výkon práce žalobce na pozici XY, nebo jeho činnost na této pozici v konkrétní vazbě na uzavření jednotlivých obchodů obchodními zástupci, anebo jiná participace žalobce na uzavření těchto obchodů], a zda se do obchodů uzavřených obchodními zástupci, za které měla žalobci příslušet provize ve výši 1 % z prodejní ceny bez DPH, zahrnují i „vlastní“ obchody žalobce jako XY, za které mu náležela (a byla vyplacena) provize ve výši 1,5 % z prodejní ceny bez DPH.
23. Neprovedl-li odvolací soud v projednávané věci náležitý výklad ujednání žalobce a žalované o pohyblivé složce mzdy – provizi z obchodů uzavřených přičiněním žalobce, obsaženého v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 18. 3. 2019, je jeho závěr, že žalobci přísluší doplatek mzdy ve výši 234 975 Kč spočívající v nevyplacené části provize v rozsahu 1 % prodejní ceny bez DPH ze všech obchodů uzavřených v období od 31. 5. 2019 do 7. 10. 2019 obchodními zástupci včetně obchodů, které „zapříčinil vlastní činností žalobce na pozici XY“, a že mu dále vzhledem k průměrnému měsíčnímu výdělku v rozhodném období 3. čtvrtletí 2019 ve výši 117 301 Kč náleží doplatek „odstupného“ sjednaného v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 1. 11. 2019 ve výši 96 631 Kč, předčasný, a tedy nesprávný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto předčasně učiněném závěru založen.
24. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části, v níž bylo shledáno přípustným), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek spolu s opravným usnesením (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba co do 24 059 Kč s příslušenstvím, a včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu