ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2306.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2306/2022-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Dlouhou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Písku se sídlem v Písku, Velké náměstí č. 121/17, IČO 00024660, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 87/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022, č. j. 102 Co 1/2022-313, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Dlouhé, advokátky se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 5. 4. 2022, č. j. 102 Co 1/2022-313, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelka – přestože uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ – prostřednictvím předložené otázky hmotného práva vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a skutkovým závěrem odvolacího soudu [„že žalobce se nestal pro žalovanou nadbytečným zaměstnancem, neboť rozhodnutí žalované o zrušení žalobcem zastávaného pracovního místa vyššího soudního úředníka nebylo následkem (v příčinné souvislosti) žalovanou přijaté organizační změny (její realizací u žalované), a že tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru výpovědí podanou žalovanou dopisem ze dne 28. 2. 2020 nebyly okolnosti uvedené v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce“], namítá-li, že „účinnost organizační změny však nastala již dne 1. 5. 2020, jak to žalovaná stanovila v organizačním opatření“, a to proto, že „s účinností od 1. 4. 2020 byl K. zastaven nápad ve všech agendách (vyjma úkonů v rámci dosažitelnosti), tzn. přestala jí být přidělována nová práce“, že „v důsledku zastavení nápadu K. byl od 1. 4. 2020 méně pracovně vytížen i pan H.“, který „v průběhu dubna 2020 … dopracovával agendu, která mu byla do okamžiku zastavení nápadu přidělena jakožto asistentovi soudkyně K.“, že „od 1. 5. 2020 pan H. převzal v souladu s organizačním opatřením převážnou část zbývající pracovní náplně žalobce (společně s paní K.)“, že „část pracovní náplně žalobce – zhlédnutí posuzovaného v řízení o svéprávnosti a (ustanovení) jeho opatrovníka – pak žalobci postupně dlouhodobě odpadla v návaznosti na novelu občanského zákoníku“, že „účinnost organizační změny tedy nebyla závislá na samotném odchodu K. na dovolenou, k němuž došlo 13. 5. 2020“, nýbrž „ byla navázána na skutečnost, že ta část pracovní náplně žalobce, která prozatím neodpadla (tedy veškerá agenda kromě zhlédnutí), byla k 1. 5. 2020 přerozdělena mezi ostatní zaměstnance žalované, a k tomuto dni proto také došlo ke zrušení pracovní pozice“, a že „k účinnosti organizační změny došlo k 1. 5. 2020, a nikoli k 13. 5. 2020“, a proto „pracovní poměr … skutečně skončil v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastala účinnost přijatých organizačních změn“, a na těchto námitkách formuluje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci, podle kterého „je zde tedy dána příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance (žalobce) a přijatou organizační změnou“.
Dovolatelka zde pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
Předestřená otázka hmotného práva [zda, „je-li přijetí rozhodnutí o organizační změně spojeno s odchodem (resp. dlouhodobou nepřítomností v práci) jiného zaměstnance zaměstnavatele, nastává účinnost organizační změny vždy teprve až v okamžiku, kdy uvedený zaměstnanec skutečně odejde (začne jeho nepřítomnost), nebo může ve specifických případech nastat i dříve“] přípustnost dovolání nezakládá již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nespočívá, neboť odvolací soud své rozhodnutí o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nezaložil na závěru o tom, kdy rozhodnutí o zrušení pracovního místa vyššího soudního úředníka nabylo účinnosti, nýbrž na závěru o tom, že toto rozhodnutí není v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou (její realizací u žalované).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou předestřená otázka procesního práva (zda, „pokud odvolací soud dojde k závěru, že je potřeba věc právně posoudit jinak, než jak to učinil soud prvního stupně, a toto správné právní posouzení je potřeba opřít o skutkové zjištění, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, může odvolací soud sám doplnit či zopakovat dokazování a rozsudek soudu prvního stupně změnit“), neboť rovněž na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatelka zde mylně vychází z předpokladu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byla významná skutečnost, že „žalobci také odpadla část pracovní náplně týkající se zhlédnutí“. Odvolací soud však z této skutečnosti nevycházel, když „dospěl k závěru, že rozhodná organizační opatření byla vyvolána ‚popsanými změnami‘, které spočívaly jednak v tom, že soudkyně P. K. působící v soudním oddělení č. XY měla nastoupit od 10. 6. 2020 na mateřskou dovolenou a že ještě před jejím nástupem hodlala ode dne 13. 5. 2020 čerpat řádnou dovolenou, jednak v tom, že z důvodu očekávané ‚dlouhodobé nepřítomnosti‘ P. K. nebylo možné ‚předpokládat plné využití asistenta‘ L. H., když by nadále vykonával svou pozici pouze u soudce J. K. na ½ úvazek“ (srov. bod 15 rozhodnutí odvolacího soudu).
Nejvyšší soud navíc ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/13, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17) a občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011).
Žalovaná podala dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu