ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2788.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2788/2021-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova č. 174/1, proti žalované U. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Bořivojem Líbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3a, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 235/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. května 2021 č. j. 23 Co 179/2020-294, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 5. 2021 č. j. 23 Co 179/2020-294 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2172/2010. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007.
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným po posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě přihlédl. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vyšel ze zjištění, že vedoucí showroomu jen vznášel požadavek na vyplacení odměny „za zakázky“ [„vedoucí showroomu mu (obchodnímu řediteli L. R.
– pozn. dovolacího soudu) někdy mezi prvním a čtvrtým dnem v měsíci podali e-mail, v němž žádali odměny za minulý měsíc“], splnění předpokladů k vyplacení odměn však kontroloval a o vyplacení odměn rozhodoval obchodní ředitel („svědek R. měl přístup do systému SAP, údaje kontroloval a měl možnost kontrolovat, abnormality řešil s žadatelem a pak dal pokyn účtárně odměnu vyplatit či nevyplatit“), přičemž žalobkyně ke svému požadavku na odměnu „lživé údaje neposkytovala“, resp. v případě požadavku na odměnu za zakázku č. 7425 se jednalo o pochybení žalobkyně způsobené tím, že na stejné jméno zákaznice byla vedena ještě jedna zakázka pod č. 7426. Za těchto okolností lze potom souhlasit se závěrem odvolacího soudu o tom, že neoprávněným požadavkem na odměnu za zakázky č. 7464, č. 7164 a č. 7425 se žalobkyně „nemohla dopustit útoku na majetek žalovaného“ v tom smyslu, jak ho vymezuje judikatura dovolacího soudu (srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2590/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, na které odkazuje dovolatelka, jakož i již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 991/2019), který představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, která zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Není-li posuzované jednání žalobkyně útokem na majetek zaměstnavatele, neuplatní se v projednávané věci ani dovolatelkou odkazované závěry soudní praxe, podle kterých v případě útoku na majetek zaměstnavatele není okolnost, zda zaměstnanec svým jednáním způsobil zaměstnavateli škodu, významná. Závěr odvolacího soudu o tom, že „intenzita porušení pracovních povinností žalobkyní neodpovídá porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“, je proto v souladu se shora uvedenými závěry, k nimž dospěla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu; pro účely projednávané věci je přitom již nadbytečné se zabývat dalším závěrem odvolacího soudu o tom, že „zjištěné nedostatky v práci žalobkyně“, resp. jejich intenzita „odpovídá písemné výtce“.
Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1890/2000 nebo již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 a ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). O takový případ se ale v dané věci nejedná.
Námitky dovolatelky o tom, že odvolací soud „úvahu o neshledání potřebné intenzity“ nedostatečně odůvodnil, neboť ji „nezasadil“ do kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu, že „vůbec nezohlednil vedoucí pozici žalobkyně“ a její „zvýšenou odpovědnost“, že „žalobkyně musela pro (neoprávněné) nárokování odměn sama aktivně jednat“, a že odvolací soud „zcela opomněl posouzení vztahu důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem“, nemohou proto obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – odvolací soud v projednávané věci vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně a úplně.
Předestřenou otázku, „zda zaměstnavatel musí pro prokázání seznámení zaměstnance s vnitřním (mzdovým) předpisem pro účely prokázání jistého seznámení zaměstnance s tímto předpisem tento dokument nechat kontrasignovat zaměstnancem, či lze prokázat jeho seznámení i jiným způsobem, který nebude vzbuzovat pochybnost o takovém seznámení“, dovolatelka založila na své nesouhlasu s tím, jak odvolací soud „vyhodnotil míru seznámení žalobkyně s principy pro odměňování, kdy dovodil, že žalobkyně přesně neznala podmínky pro výplatu odměn“ (odvolací soud učinil skutkový závěr, že „žalobkyně byla s principy odměňování seznámena do té míry, že věděla, že o odměnu může požádat, pokud bude uzavřena kupní smlouva se zákazníkem a zákazník složil zálohu“), tedy na svém nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem a s jeho skutkovými závěry. Dovolatelka zde pomíjí, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2125/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Uvedená právní otázka proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezaloží ani další dovolatelkou nastolená otázka, zda „možnost kontroly zaměstnance prostřednictvím nadřízeného zaměstnance vylučuje, aby se zaměstnanec mohl dopustit útoku na majetek zaměstnavatele“, neboť odvolací soud k takovému závěru nedospěl a napadené rozhodnutí na uvedené otázce proto nespočívá; shora uvedený způsob vyplácení odměn (o jejichž vyplacení po provedení kontroly v informačním systému žalované rozhodoval obchodní ředitel L. R.) byl pouze jednou z více skutečností, k nimž odvolací soud přihlédl, učinil-li závěr o tom, že neoprávněným požadavkem na odměnu za zakázky č. 7464, č. 7164 a č. 7425 se žalobkyně „nemohla dopustit útoku na majetek žalovaného“ ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, prostřednictvím nichž zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel (činí-li vlastní skutkové závěry o tom že „žalobkyně byla jako vedoucí zaměstnanec prokazatelně seznámena s principy pro odměňování“, že „u první skupiny sporných nároků … celková částka škody způsobená dovolatelce činila 25 000 Kč plus 14 000 Kč ve formě pokusu“ a že „dlouhodobý charakter této činnosti navíc svědčí o úmyslu žalobkyně se na úkor dovolatelky obohatit“). Vedle již shora zdůrazněného pravidla, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, je zde též nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
K námitkám žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není „částečně nepřezkoumatelné“, jak namítá dovolatelka, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „nalezl sice kreativní právní úvahy, které jsou však od spravedlnosti … vzdáleny“, pak přehlíží, že právě posouzení konkrétních skutkových okolností každého jednotlivého případu je odrazem zásady vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14, na který dovolatelka odkazuje, spočívající v tom, že „obecné soudy musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému“ a že „právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou“.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu