ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3466.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3466/2021-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní třída č. 1023/55, proti žalovaným 1) J. K. , bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách a Hulvácích, Emila Filly č. 296/13, a 2) Ostravské aukční síni s. r. o. se sídlem v Ostravě – Porubě, Průběžná č. 6178/2, IČO 48392812, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 288/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. července 2017, č. j. 54 C 288/2013-231 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2021, č. j. 71 Co 359/2017-400, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. července 2017, č. j. 54 C 288/2013-231, se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2021, č. j. 71 Co 359/2017-400, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Tomsa, advokáta se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách a Hulvácích, Emila Filly č. 296/13.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Hudečka, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 1243/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 54 C 288/2013-231, zamítl žalobu o zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o zaplacení náhrady nákladů řízení žalovaného 1) ve výši 132 858 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Tomsa (výrok II.), a dále rozhodl o zaplacení náhrady nákladů řízení žalované 2) ve výši 103 334 Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Hudečka (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 71 Co 359/2017-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal žalobkyni „nahradit na nákladech odvolacího řízení žalovanému 1) 14 762 Kč a žalované 2) 29 524 Kč, … k rukám jejich zástupců” (výrok II.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 2598/2019-365, řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), dovolání žalobkyně proti výrokům rozsudku krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, odmítl (výrok II.), dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku krajského soudu co do částky 520 000 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok III.) a rozsudek krajského soudu ve výroku I. co do částky 380 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 9. 4. 2021, č. j. 71 Co 359/2017-400, rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. (tedy co do částky 380 000 Kč s příslušenstvím), jakož i ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), a rozhodl výrokem II. o povinnosti žalobkyně „nahradit náklady odvolacího řízení žalovaného 1) v částce 41 769 Kč…k rukám zástupce žalovaného 1)“ a výrokem III. o povinnosti žalobkyně „nahradit náklady odvolacího řízení žalované 2) v částce 41 769 Kč…k rukám zástupce žalované 2)“.
Rozsudek soudu prvního stupně a v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 47/2006).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2021, č. j. 71 Co 359/2017-400, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka v kontextu shora uvedeného rozboru nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění již uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Obsahem dovolání není nic jiného, než zpochybňování skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů ve vztahu k tomu, kdy se žalobkyně (dovolatelka) dozvěděla o obsahu (podle jejího tvrzení) vadného znaleckého posudku znalce J. K. pro účely realizace dražby nemovitosti xy (srov. body III. a IV. obsahu dovolání). Žalobkyně tak v dovolání pouze předestírá svoji vlastní verzi skutkového stavu („příběhu“), zcela ignorujíc skutková zjištění soudů nižších stupňů, a na takto vystavěném skutkovém základu pak buduje svoji právní konstrukci o nesprávnosti závěru soudů o promlčení uplatněného nároku. Pakliže je však dovolací přezkum ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se námitkami žalobkyně řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály (srov. strany 5. a 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 10., 15. a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy (revizní znalecké posudky); neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolací soud v této části dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu