ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.66.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 66/2022-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka, v právní věci žalobkyně J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská č. 980, proti žalované České poště, s. p. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 70/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018, č. j. 62 Co 414/2015-282, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 62 Co 414/2015-282, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již dovolací soud vysvětlil v předchozím usnesení o odmítnutí dovolání žalobkyně v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 3404/2017-162), namítá-li dovolatelka, že dosud nebyla vyřešena otázka „posouzení obsahu listin nazvaných ‚Změnový list‘ ze dne 19. 2. 2014 obsahující dle přesvědčení žalobkyně bezpodmínečné odvolání výpovědi ve smyslu §50 odst. 5 zákoníku práce a ‚Dohoda o změně pracovní smlouvy‘ ze dne 19. 2. 2014 žalobkyní co do nabízeného nového pracovního místa neakceptovaná, nicméně obsahující písemný souhlas žalobkyně s odvoláním výpovědi“, kdy podle dovolatelky soudy porušily ustanovení §555 a §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, upravující výklad právních jednání, neboť obsah výše uvedených listin nelze vykládat jinak, než že žalovaná písemně v souladu s ustanovením §50 odst. 5 zákoníku práce s písemným souhlasem žalobkyně odvolává výpověď ze dne 30. 12. 2013 a zároveň dovolatelce nabízí nové pracovní místo, pak přehlíží, že napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podaná žalobkyní podle ustanovení §72 zákoníku práce, na vyřešení této otázky nezávisí. I kdyby totiž soudy na základě výkladu uvedených právních jednání dospěly k závěru, že výpověď ze dne 30. 12. 2013 byla ve smyslu ustanovení §50 odst. 5 zákoníku práce odvolána, nemohly by žalobě o neplatnost výpovědi z pracovního poměru vyhovět, neboť v takovém případě by výpověď pozbyla všechny své právní účinky od počátku (ex tunc) a v právních vztazích mezi žalobkyní a žalovanou by platil stejný stav, jako kdyby k výpovědi nikdy nedošlo; nebylo by proto ani nadále možné domáhat se (úspěšně) určení její neplatnosti žalobou podle ustanovení §72 zákoníku práce.
Žalobkyně nyní v dovolání [srov. bod II. /1) obsahu dovolání] pouze opakuje námitky, se kterými se dovolací soud vypořádal v předchozím usnesení o odmítnutí dovolání žalobkyně; tato námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání zakládat nemůže.
V bodě II. /2 obsahu dovolání žalobkyně pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky jednání za zaměstnavatele (právnickou osobu), aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Odkaz dovolatelky na „usnesení č. 29 Cdo 3919/2014“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 43/2015) je zcela nepřípadný, neboť odkazované usnesení vůbec problematiku jednání za právnickou osobu v pracovně právních vztazích v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neřeší.
Ostatně, rozhodnutí odvolacího soudu je i při řešení této otázky (i přes zcela zjevně mylný odkaz odvolacího soudu na „ustanovení §9 odst. 1 zák. práce“) v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na datum doručení výpovědi z pracovního poměru (30. 12. 2013), resp. učinění posuzovaného právního úkonu (nyní jednání) – 20. 12. 2013, je zapotřebí řešit uvedenou otázku podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“), a podpůrně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §4 zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
Podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Pakliže bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…/Z/ přílohy č. 1, Tabulky č. 3 (podpisový řád žalované – pozn. dovolacího soudu) pak vyplývá, že vedoucí oddělení PP SC 1-6 podepisuje pracovně právní dokumenty, včetně výpovědi. Výpověď byla za žalovanou podepsána Z. H., vedoucí oddělení personální administrativy…“, je závěr odvolacího soudu o oprávněnosti jmenované za žalovanou jednat v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2802/2012, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 23/2014, nebo rozsudku ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2668/2012).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu