ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1402.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1402/2022-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlou Kotolovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti žalované L. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 189/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 28 Co 62/2020-728, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2019, č. j. 8 C 189/2016-386, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2019, č. j. 8 C 189/2016-412, ve výroku I vymezil v rodinném domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. XY, jednotku č. XY, způsob využití byt, umístěnou v 1. nadzemním podlaží tohoto domu, jednotku č. XY, způsob využití byt, umístěnou v 2. nadzemním podlaží a v 1. podzemním podlaží tohoto domu, a jednotku č. XY, způsob využití nebytový prostor, umístěnou v 1. podzemním podlaží předmětného domu; v tomto výroku dále blíže specifikoval shora uvedené jednotky a společné části domu. Spoluvlastnictví účastnic řízení k nemovitým věcem vypořádal přikázáním jednotky č. XY, jednotky č. XY a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a předmětného pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II). Žalované přikázal do výlučného vlastnictví jednotku č. XY a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu a předmětného pozemku. Dále přikázal do spoluvlastnictví účastnic řízení pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a to žalobkyni podíl na těchto nemovitostech ve výši 10455/21273 a žalované podíl ve výši 10818/21273 (výrok III). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zrušeného spoluvlastnictví vypořádací podíl 59 082 Kč (výrok IV). Zamítl návrh žalobkyně, aby náklady na rozdělení věci nesla žalovaná (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastnicím (výrok VI) i státu (výrok VII a VIII).
Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 28 Co 62/2020-728, k odvolání obou účastnic řízení změnil výrokem I rozsudek soudu prvního stupně tak, že: a) zrušil spoluvlastnictví účastnic řízení k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, b) ve stavbě č. p. XY vymezil následující jednotky a společné části, a to 1) jednotku č. XY, byt, nacházející se v 1. nadzemním podlaží, 2) jednotku č. XY, byt, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží, 3) jednotku č. XY, garáž, nacházející se v 1. podzemním podlaží, 4) jednotku č. XY, nebytový prostor, nacházející se v 1. podzemním podlaží, 5) jednotku č. XY, nebytový prostor, nacházející se v 1. podzemním podlaží, 6) jednotku č. XY, nebytový prostor, nacházející se v 1. podzemním podlaží, a 7) společné části domu blíže specifikované ve výroku I; podlahové plochy společných částí domů jsou blíže určeny v bodě 8) tohoto výroku. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal jednotku č. XY, jednotku č. XY, jednotku č. XY a příslušné spoluvlastnické podíly na společných částech domu a pozemcích parc. č. st. XY, parc. č. XY a XY [výrok I písm. c)]. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal jednotku č. XY, jednotku č. XY, jednotku č. XY a příslušné spoluvlastnické podíly na společných částech domu a pozemcích parc. č. st. XY, parc. č. XY a XY [výrok I písm. d)]. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované přiměřenou náhradu ve výši 44 850 Kč [výrok I. písm. e)]. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastnicím řízení (výrok II) i státu (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která zčásti nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Žalovaná nesouhlasí se způsobem vypořádání prostor nacházejících se v prvním podzemním podlaží domu č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY. Má za to, že by bylo vhodnější, pokud by byly v domě vymezeny pouze dvě bytové jednotky a prostory nacházející se v prvním podzemním podlaží by tvořily společné prostory, případně by byla přinejmenším mezi společné prostory zahrnuta místnost sloužící jako garáž (nyní vymezena jako jednotka č. XY). Tento způsob vypořádání by lépe odpovídal účelnému využití vypořádávaných nemovitostí (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).
Dále namítá, že pokud by Nejvyšší soud i přes shora uvedené považoval za správný závěr odvolacího soudu, že i 1. podzemní podlaží domu č. p. XY má být rozděleno na jednotky, měla být jednotka č. XY (garáž) přikázána do jejího výlučného vlastnictví, a nikoliv do vlastnictví žalobkyně. V takovém případě by sice neodpovídaly přesně přikázané jednotky (a s tím související podíly na společných částech domu) výši spoluvlastnického podílu účastnic řízení na předmětných nemovitostech, ale toto rozdělení by bylo účelné. Žalovaná užívá jednotku č. XY k parkování vozidla či uskladnění zahradní techniky, přičemž přístup po společném schodišti k jednotkám přikázaným žalované nacházejícím se v 1. podzemním podlaží domu č. p. XY není dostatečný. V této souvislosti považuje za neřešenou právní otázku, zda „v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je možnost rozdělit věc na části, které neodpovídají přesně podílům spoluvlastníků dána i v případě, kdy rozdělení věci mezi spoluvlastníky podle výše podílů je možné, ale není účelné, s tím, že rozdíl bude vyrovnán v penězích.“ Poznamenává, že v takovém případě (tedy za předpokladu, že by nebytová jednotka č. XY byla přikázána do jejího výlučného vlastnictví) je rovněž solventní k zaplacení případného vypořádacího podílu žalobkyni ve výši 260 650 Kč. Tento vypořádací podíl by dovolatelka hradila částečně z finančních prostředků náležejících žalované a jejímu manželovi a částečně z finančních prostředků, které by získala od otce jejího manžela.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce, že 1. podzemní podlaží vypořádávané stavby, resp. prostor vymezený jako jednotka č. XY, neměly být vymezeny jako samostatné jednotky, avšak mělo se jednat o společné prostory, jež by mohli užívat vlastníci všech jednotek nacházejících se v domě č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY:
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen jako „o. z.“). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 1 a 2 o. z.).
Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§1165 o. z.).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví taxativní způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu (§1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků, nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu [k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016], nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě, nebo v odůvodněném případě v dražbě jen mezi spoluvlastníky (§1147 věta druhá o. z.; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).
Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, připouštěla s odkazem na §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Judikatura přitom zdůraznila, že tento způsob vypořádání nastupuje při nemožnosti reálného dělení věci, a předchází tak přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků za náhradu [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 174/05 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 131)].
Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle §1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na §1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle §1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle §1165 o. z.), a teprve tehdy,
není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 190); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 799/2016 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016].
V souvislosti s vypořádáním spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, odkázal rovněž na závěry obsažené v rakouské ustálené rozhodovací praxi, ze kterých lze s ohledem na obdobnou právní úpravu vyjít. Uvedl, že předpokladem tohoto způsobu vypořádání spoluvlastnictví je, „aby existovaly v dostatečném počtu objekty způsobilé k vytvoření bytového spoluvlastnictví nebo aby je bylo možné za přiměřených nákladů vytvořit [rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 5 Ob 2059/96x (dostupné na www.ris.bka.gv.at )]. Vychází se z toho, že reálné dělení společné věci je možné, pokud může být věc rozdělena bez podstatného snížení její hodnoty a nebrání-li tomu právní překážky. Každý spoluvlastník musí získat takovou část, která odpovídá hodnotě jeho podílu. Případné relativně malé hodnotové rozdíly pak lze vyrovnat v penězích.“ K tomu Nejvyšší soud podotýká, že při rozdělení společné věci (budovy) na jednotky lze rovněž zohlednit, aby nově vymezené jednotky a společné části domu mohly být účelně využity a na základě tohoto způsobu vypořádání spoluvlastnictví byly eliminovány případné konflikty vlastníků (současných i budoucích) jednotlivých jednotek při užívání i správě společných částí vypořádávané nemovitosti.
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti přijmout různá řešení (například zda v případě vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti jejím rozdělením na jednotky má být určitý prostor vymezen jako samostatná jednotka, nebo definován jako společná část domu), resp. zdůvodnit přikázání vymezené jednotky každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou Nejvyšší soud zpochybní pouze v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
V projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, který rozhodl o rozdělení prvního podzemního podlaží předmětného domu na jednotky, a to včetně prostor tvořících garáž, jež jsou nyní vymezeny jako jednotka č. XY. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem, že vztahy mezi nimi nejsou zcela optimální. Pokud není reálné rozdělení společné věci na dvě (či více) samostatných věcí možné a lze-li předmětnou nemovitost rozdělit na jednotky, obstojí v dovolacím přezkumu úvaha odvolacího soudu, aby i prostory nacházející se v prvním podzemním podlaží domu č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, byly rozděleny na jednotlivé jednotky. Tímto způsobem tak budou eliminovány případné konflikty vlastníků (a to současných i budoucích) jednotlivých jednotek při užívání i správě společných prostor. Na základě tohoto způsobu vypořádání spoluvlastnictví bude rovněž zajištěno účelné využití všech prostor nacházejících se v 1. podzemním podlaží vypořádávané nemovitosti. K námitce žalované, že prostory tvořící garáž užívá k uložení věcí, nutno dodat, že i dovolatelce byly přikázány jednotky nacházející se v 1. podzemním podlaží domu č. p. XY, které lze využít například pro uskladnění sezónních věcí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalované v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K námitce, že pokud shledá Nejvyšší soud rozdělení 1. podzemního podlaží předmětného domu na jednotlivé jednotky za opodstatněné (resp. nebude považovat za důvodné, aby prostor tvořící garáž byl vymezen jako společná část domu), měla být jednotka č. XY (garáž) přikázána do výlučného vlastnictví žalované, a nikoliv žalobkyni:
Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech:
a) žalovaná by získala v případě přikázání jednotky č. XY do jejího výlučného vlastnictví více, než představuje její dosavadní podíl o velikosti id. ½ na vypořádávaných nemovitostech,
b) v takovém případě by žalovaná nebyla solventní k zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li rozhodnutí soudu postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 990/2021). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
V souvislosti s důvodem ad b) (nesolventností žalované k zaplacení vypořádacího podílu v případě přikázání jednotky č. XY do jejího výlučného vlastnictví) žalovaná pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a jeho právním posouzením s tím, že i v případě přikázání jednotky č. XY do jejího výlučného vlastnictví by byla solventní k zaplacení vypořádacího podílu. Žalovaná v této části dovolání neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V této části dovolání dovolatelka s ohledem na shora uvedené pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem a jeho skutkovými zjištěními s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že žalovaná by byla solventní k zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni v případě přikázání jednotky č. XY do výlučného vlastnictví žalované). Dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný ani neformuluje v této souvislosti žádnou právní otázku. V takovém případě nevymezuje žalovaná řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jelikož se žalované v dovolání nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu, že nelze přikázat jednotku č. XY do jejího výlučného vlastnictví i s ohledem na její nesolventnost k zaplacení případného vypořádacího podílu žalobkyni, nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky žalované (a v těchto souvislostech formulované právní otázky) směřující proti ostatním důvodům, na základě kterých odvolací soud rozhodl o tom, že jednotka č. XY nemůže být přikázána do výlučného vlastnictví žalované. Dovolací soud se tak těmito námitkami blíže nezabýval, protože jejich posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019). Z tohoto důvodu není dovolání žalované ani v této části přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu