ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1407.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1407/2021-933
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. V. , narozeného XY, a b) A. V. , narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupených Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalovaným 1) V. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Čimická 717/34, a 2) J. D. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Kristínou Kohlovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Máchova 431/21, o určení existence služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 292/2015, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-724, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-724, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 23 C 292/2015-634, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2020, č. j. 23 C 292/2015-660, opravného usnesení ze dne 24. 2. 2020, č. j. 23 C 292/2015-661, a opravného usnesení ze dne 7. 8. 2020, č. j. 23 C 292/2015-692, určil, že na pozemku žalovaných parc. č. XY, zahrada, zapsaném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY, jako pozemku služebném (dále jen „služebný pozemek“), vázne pozemková služebnost chůze ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY, zahrada, a parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY, jako pozemků panujících (dále jen „panující pozemky“), „v tom rozsahu a šíře dvou metrů“ od jižní hranice pozemku a délky celé jižní hranice pozemku specifikovaném v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobci domáhali určení, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků „v tom rozsahu a šíře dvou metrů“ od jižní hranice pozemku a délky celé jižní hranice pozemku specifikovaném v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobci jsou vlastníky panujících pozemků a žalovaní jsou vlastníky služebného pozemku. Pozemek původně č. kat. XY byl geometrickým plánem ze dne 4. 3. 1949 rozdělen na celkem tři pozemky (č. kat. XY, XY, XY). Následně na základě trhové smlouvy ze dne 21. 3. 1949 (dále jen „trhová smlouva“) nabyl vlastnické právo k pozemku č. kat. XY (v současné době se jedná o oba panující pozemky) právní předchůdce žalobců F. V. V čl. VIII. této smlouvy bylo uvedeno: „Aby ke koupenému pozemku byl zjednán potřebný přístup, zřizuje prodávající kupujícímu a tento přijímá služebnost jízdy a chůze po pozemcích prodávajícího č. kat. XY a XY v šíři 2 m…“. Následně usnesením č. d. 10575/49 ze dne 6. 7. 1949 došlo k povolení vkladu vlastnického práva F. V. ve prospěch pozemku kat. č. XY a zároveň povolení toho, aby „byla vložena služebnost jízdy a chůze pro F. V. po pozemku XY a XY po rozumu odstavce VIII. trhové smlouvy jako statku služebném a tuto služebnost jízdy a chůze v nové vložce též pozemkové knihy jako statku panujícího byla poznamenána“. Soud prvního stupně dále konstatoval, že „knihovní vložkou č. XY, k. ú. XY, bylo prokázáno, že je zde zápis o tom, že na základě dvou smluv trhových ze dne 21. 3. 1949 se vkládá na pozemek č. XY jako statek služebný služebnost jízdy a chůze v šíři 2 m“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě trhové smlouvy došlo ke zřízení služebností pozemkových – služebnosti jízdy a chůze, neboť obě služebnosti byly spojeny s držbou panujících pozemků. Z toho je zřejmé, že se musí jednat o služebnosti pozemkové, které nezanikly smrtí právního předchůdce žalobců. Dále dospěl k závěru, že služebnost jízdy byla promlčena, neboť na rozdíl od služebnosti chůze nebyla po roce 2000 již využívána.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-724, určil, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost chůze a jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků, „v tom rozsahu šíře“ dvou metrů od jižní hranice pozemku a délky celé jižní hranice pozemku specifikovaném v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který byl připojen jako nedílná součást k rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že trhovou smlouvou byla mezi F. V. jako kupujícím a A. Ž. jako prodávajícím sjednána pozemková služebnost chůze a jízdy. Uzavřel, že trhová smlouva, obsahující ujednání o vzniku služebnosti pozemkové, byla zaknihována, načež pozemková služebnost řádně vznikla. Dále považoval za správné skutkové zjištění, podle něhož je služebnost chůze kontinuálně vykonávána až do současnosti. Nesdílel však názor soudu prvního stupně o promlčení služebnosti jízdy, neboť podle něj byla sjednána služebnost jediná – služebnost cesty, přičemž je irelevantní, jakou formou bylo toto právo vykonáváno. Pro případné promlčení nároku by podle odvolacího soudu bylo nutné prokázat, že služebnost cesty nebyla vykonávána žádným ze zákonných způsobů, tedy ani chůzí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) považuje své dovolání za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí dále závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Předně namítá, že služebnost chůze a jízdy na základě trhové smlouvy ze dne 21. 3. 1949 vůbec nevznikla, neboť služebnost byla vložena do pozemkových knih v odlišném znění, než ji soud povolil, pročež nebyla dodržena zákonem stanovená úprava (§102 zákona č. 95/1871 ř. z.) pro vznik služebnosti. Tím, že k uvedené zákonné úpravě odvolací soud nepřihlédl, se podle žalované 1) odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 586/99. Dovolatelka dále uvádí, že se dovolací soud doposud nezabýval otázkou, zda je možné domáhat se určení služebnosti sjednané podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“), v odlišném znění či podobě od původně ve smlouvě navržené intabulace a odlišně od navazujícího povolení knihovního soudu. Uvádí, že v praxi Nejvyššího soudu nebyla ještě řešena otázka vzájemného výkladu §479 o. z. o. a §980 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Služebnost jízdy a chůze byla vymazána za účinnosti současného o. z., a platila tedy následně zákonná domněnka, že služebnost neexistuje. Podle §980 odst. 2 o. z. mělo dojít k přenesení důkazní povinnosti na žalobce a bylo na nich tvrdit a dokazovat, že služebnost existuje a v jaké formě, resp. s jakým obsahem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž přípustnost dovolání je podle něj dána tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zaprvé jde o otázku, zda na základě intabulace služebnosti do pozemkových knih, učiněné za doby účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, v rozporu se zněním trhové smlouvy i zněním usnesení knihovního soudu, došlo k řádné intabulaci služebnosti, a zda tedy služebnost platně vznikla, jestliže na posouzení její platnosti nebyly aplikovány veškeré v té době platné právní normy. Zadruhé pokládá otázku, zda lze v případě, že je v trhové smlouvě i v usnesení knihovního soudu v souvislosti se zřizovanou služebností oprávněným z této služebnosti jednoznačně určena individuální osoba, dospět výkladem k závěru, že služebnost nemá nepravidelný charakter ve smyslu §479 o. z. o. Zatřetí se táže, zda lze výkladem dospět k závěru, že služebnost formulována v trhové smlouvě jako služebnost „chůze a jízdy“, zřizovaná v době účinnosti o. z. o., je jedinou služebností vozové cesty, a proto v ní obsažené oprávnění jízdy nemůže být promlčeno. A konečně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení otázky, zda je možné určit ve prospěch žalobců neomezenou služebnost chůze a jízdy, aniž by byl podroben zkoumání její rozsah a způsob výkonu závisející v jejím historickém původu založeném v době platnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský. Dovolatel je také přesvědčen, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům, jež jsou kladeny na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Odvolací soud měl pochybit tím, že se nevypořádal se všemi námitkami žalovaných. Zejména se nevypořádal s námitkou vznesenou žalovanou 1) při její závěrečné řeči na jednání před odvolacím soudem o neúčinnosti předmětné trhové smlouvy z důvodu porušení ustanovení knihovního zákona a z tohoto důvodu vadné intabulaci a dále námitkami týkajícími se nesrovnalostí v zápisu služebnosti v evidenci nemovitostí a v katastru nemovitostí, čímž se odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006. Výrok napadeného rozhodnutí, že „na pozemku žalobců vázne pozemková služebnost chůze a jízdy“ považuje za neurčitý, což je podle dovolatele vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) a k dovolání žalovaného 2) uvedli, že napadený rozsudek považují za věcně správný, přičemž se domnívají, že žalovaní nepředkládají dovolacímu soudu otázky, které by zakládaly přípustnost dovolání. Nesouhlasí s názorem žalovaných, podle něhož služebnost neexistuje kvůli nesouladu intabulační doložky v trhové smlouvě, usnesením knihovního soudu a zápisem služebnosti v pozemkové knize. Obsahově podle nich zápis služebnosti odpovídá jak příkazu knihovního soudu, tak trhové smlouvě. Dále se ztotožňují s názorem odvolacího soudu, že trhovou smlouvou byla sjednána toliko služebnost jediná, a totiž služebnost vozové cesty. Domnívají se, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka vztahu §479 o. z. o. a §980 odst. 2 o. z., neboť napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí. Napadené rozhodnutí považují za řádně odůvodněné. Navrhují, aby dovolací soud dovolání obou žalovaných odmítl, popř. zamítl a uložil jim povinnost nahradit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaní se ke svým dovoláním vzájemně nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost a zároveň i důvodnost dovolání žalovaného 2) je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky naplnění obsahových náležitostí odůvodnění rozhodnutí podle §157 odst. 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto otázku procesního práva žalovaný 2) v dovolání vystihuje v souvislosti s tvrzením o nevyhovění požadavkům kladeným na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) ]. V tomto ohledu je přípustnost dovolání v dané věci založena tím, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s významnou konkrétní právní námitkou objektivní povahy, prostřednictvím které byl napaden základní závěr o platném vzniku služebnosti, přičemž se jedná o opomenutí námitky, která mohla mít vliv na rozhodnutí dané věci.
Jako přípustné a zároveň i důvodné je třeba hodnotit i dovolání žalované 1), neboť tato ve svém dovolání stejně jako žalovaný 2) otevírá dovolacímu přezkumu otázku platného vzniku služebnosti, přičemž odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).
Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (toto i další níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) – (ke stejnému závěru se pak přihlásil např. i v nálezu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06).
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela opomenul vypořádat se s námitkou žalované 1) uplatněnou v její závěrečné řeči při jednání před odvolacím soudem, podle níž služebnost chůze a jízdy nemohla platně vzniknout z toho důvodu, že existoval rozpor mezi příkazem knihovního soudu a zápisem do pozemkových knih. Žalovaná 1) odkázala na §96 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, a namítla, že strany navrhly do pozemkové knihy zápis služebnosti osobní, a soud – vázán tímto návrhem – služebnost osobní povolil, pročež byla zapsána služebnost pozemková. Současně žalovaná 1) poukázala na §102 téhož zákona s jeho citací a zdůrazněním, že „okresní civilní soud v souladu s návrhem povolil zápis služebnosti chůze a jízdy pro F. V. Podle §102 zákona č. 95/1871 ř. z. ‚Zápis do pozemkové knihy smí se vykonati jen na písemný příkaz knihovního soudu a nikterak jinak, než podle obsahu tohoto příkazu‘. Služebnost však byla vložena do pozemkové knihy v odlišném znění, než ji soud povolil. Výše popsaným způsobem nebyla dodržena zákonem stanovená úprava pro vznik služebnosti. Pro posouzení platnosti jsou rozhodující všechny tehdejší platné předpisy, které upravovaly vznik služebnosti a nikoli pouze izolovaně tehdy platný občanský zákoník.“
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl pouze to, že za situace, v níž byla trhová smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků řízení, jejíž součástí bylo také ujednání o vzniku služebnosti pozemkové, zaknihována, řádně vznikla služebnost, která trvá dosud. Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé ani to, zda odvolací soud rozpor mezi příkazem knihovního soudu a zápisem v pozemkové knize shledal, a ani jaký právní názor ohledně námitky zpochybňující (platný) vznik předmětné služebnosti s ohledem na případný rozpor odvolací soud zaujal. Lze uzavřít, že se odvolací soud s právně relevantní námitkou žalované 1) žádným způsobem nevypořádal, pročež odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v dovolacím přezkumu z tohoto důvodu neobstojí.
Důvodnou však již není námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o nevypořádání se s uplatněnými námitkami žalovaného 2), které se týkaly nesrovnalostí v zápisu služebnosti v evidenci nemovitostí a v katastru nemovitostí (např. „u zápisu předmětné služebnosti číslo deníku 10574/1949 odkazuje na jinou platně uzavřenou trhovou smlouvu“, špatně zaevidované číslo knihovní vložky či nesprávný postup orgánů geodézie), odvolacím soudem. S těmito námitkami se podle názoru dovolacího soudu odvolací soud dostatečně vypořádal konstatováním, že „v řízení bylo prokázáno, kterých nemovitostí se služebnost týká, na čemž ničeho nemění, došlo-li při evidenci nemovitostí k zřejmým nesprávnostem“.
V situaci, ve které se odvolací soud s právně relevantní námitkou žalované 1) žádným způsobem nevypořádal, a z odůvodnění napadeného rozsudku tedy nevyplývá, jaký názor ve vztahu k ní odvolací soud zaujal, dovolací soud nemá v tomto ohledu po věcné stránce co dovolacímu přezkumu podrobit. Jinými slovy, jako předčasnou je třeba hodnotit otázku předloženou oběma dovolateli, zda služebnost platně vznikla, jestliže existoval rozpor mezi zněním trhové smlouvy, usnesením knihovního soudu a intabulací. Jelikož v řízení nebylo z pohledu uplatněných námitek postaveno dostatečným způsobem najisto, že služebnost platně vznikla, dovolací soud se ani dalšími v dovoláních vymezenými otázkami a námitkami (týkajícími se vzájemného výkladu §479 o. z. o. a §980 odst. 2 o. z., charakteru služebnosti, nutnosti zkoumání rozsahu a způsobu jejího výkonu či aspekty jejího promlčení) s ohledem na zrušení napadeného rozsudku, pro jejich předčasnost nezabýval. K těmto nechť odvolací soud přihlédne v dalším řízení ve věci.
Ve vztahu k tvrzené vadě řízení spočívající v neurčitosti výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž obsahuje formulaci, podle které „…na pozemku žalobců vázne pozemková služebnost chůze a jízdy“, dovolací soud dodává, že s odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 60/2008 postup odvolacího soudu v rozporu není. V uvedené věci šlo o negatorní žalobu na ochranu práva ze služebnosti, kde se řešil spor o rozsah a způsob výkonu práva cesty z pohledu možného vyhovění negatorní žalobě. Naproti tomu v této souzené věci jde o samotné určení existence či neexistence služebnosti, kde je mezi účastníky rozpor v tom, zda vůbec služebnost platně vznikla či nikoliv a žalobcům jde zjevně o vydání určovacího výroku, kterým bude případná existence služebnosti postavena napevno a vydané soudní rozhodnutí bude podkladem pro zápis služebnosti do katastru nemovitostí. Žalobci nadto formulují výrok tak, jak je služebnost podle jejich názoru smluvně zřízena s odkazem na textaci smlouvy, podle které mělo dojít ke zřízení služebnosti. Za této situace nelze považovat výrok rozsudku odvolacího soudu za neurčitý. Žalobcům totiž v dané věci nejde o ochranu práva vyplývajícího ze služebnosti, které by bylo rušeno konkrétním jednáním žalovaných, proti kterému by se žalobci bránili, a mezi účastníky by byl spor o konkrétní rozsah služebnosti, ale jde jim o samotné deklarování existence služebnosti s formulací odpovídající smluvnímu základu služebnosti.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat výše uvedenou právní námitkou. V souvislosti s ní dovolací soud podotýká, že námitku nesprávného právního posouzení věci může účastník uplatnit v kterékoliv fázi řízení a na její uplatnění se nevztahují pravidla koncentrace a neúplné apelace občanského soudního řízení. Oproti tomu důvody, pro které je taková námitka uplatňována, mají povahu skutkovou a na skutkové okolnosti se principy koncentrace a neúplné apelace (§205a o. s. ř.) vztahují. Protože uvedená právní námitka byla uplatněna až v rámci jednání odvolacího soudu v odvolacím řízení, bude na odvolacím soudu, aby se jí zabýval také z těchto naznačených hledisek, aniž by však dovolací soud jakkoliv předjímal posouzení těchto okolností, a to vzhledem k tomu, že k nim odvolací soud dosud žádné stanovisko nezaujal.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu