ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1593.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1593/2022-1247
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) Aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí, z. s. , IČO 45235279, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Lubno 191, zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, 2) J. V. , narozenému XY, bytem v XY, 3) J. D. , narozenému XY, bytem v XY, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005, o dovolání žalobce a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, se v části, ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, v odstavci I výroku ve vztahu k žalovanému 1) ohledně podílu o velikosti id. 47/63 k pozemku parc. č. st. XY, podílu o velikosti id. 47/63 k pozemku parc. č. st. XY, podílu o velikosti id. 47/63 k pozemku parc. č. st. XY, podílu o velikosti id. 47/63 k pozemku parc. č. XY, podílu o velikosti id. 47/63 k pozemku parc. č. XY, a ohledně pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a ve výrocích II, IV, V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce do části výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, ve které byl změněn ve vztahu k žalovanému 2) a 3) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 16/63 ohledně podílu o velikosti id. 16/63 k pozemku parc. č. st. XY, podílu o velikosti id. 16/63 k pozemku parc. č. st. XY, podílu o velikosti id. 16/63 k pozemku parc. č. st. XY, podílu o velikosti id. 16/63 k pozemku parc. č. XY a podílu o velikosti id. 16/63 k pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a do výroku III a VI rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, se odmítá .
III. Návrh žalovaného 1) na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, se zamítá .
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jako „soud prvního stupně“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 1611/2014-595, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535, rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY, obci XY, a vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, které vznikly oddělením od stávajících pozemků parc. č. XY, XY a XY na základě geometrického plánu č. 1111-19/2011, vyhotoveného Ing. Stanislavem Kutálkem, schváleného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY dne 26. 9. 2011 pod č. 1891/11; dále rovněž společně jako „předmětné nemovitosti“ (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaní jsou jako vlastníci či spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí a jsou právními nástupci původních vlastníků pozemků. Pozemky tvoří areál letiště ve Frýdlantu nad Ostravicí a v průběhu let došlo k několika změnám v označení předmětných nemovitostí. Právní předchůdci žalovaných pronajali v roce 1957 předmětné nemovitosti Krajskému výboru Svazu pro spolupráci s armádou za účelem využití k letištní ploše. V roce 1965 jim stát vlastnictví k těmto pozemkům odňal (vyvlastnil) postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stát však nenechal zapsat své vlastnictví do evidence nemovitostí. Žalobce se proto prostřednictvím žaloby domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Nalézací soud dovodil, že žalovaní, případně jejich právní předchůdci, nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993 (dále jen „zákon o půdě“). Dále posuzoval, zda se žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě nabytí vlastnického práva od nevlastníka založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz). Jelikož žalovaný 1) nabyl spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech v průběhu tohoto řízení (např. na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016), nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od vlastníka. Žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS s. r. o. V této době však byla v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí zapsána poznámka o probíhajícím soudním řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, a tedy i žalovaní 2) a 3) museli objektivně vědět, že existují pochybnosti o vlastnickém právu LAHOS s. r. o., a proto nemohli takto vlastnické právo nabýt. Nalézací soud také dovodil, že na základě dobrověrného nabytí se nemohli stát (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí ani právní předchůdci žalovaných.
Soud prvního stupně rovněž přijal a odůvodnil závěr, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržet.
Uzavřel, že Česká republika, resp. její právní předchůdce, nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., přičemž následně k nabytí vlastnického práva ze strany žalovaných, resp. jejich právních předchůdců, nedošlo. Proto určil, že vlastníkem těchto pozemků je žalobce.
Krajský soud v Ostravě (dále také jako „odvolací soud“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 22 Cdo 3962/2019-1008, kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, ve výroku I ve vztahu k žalovanému 1) ohledně podílů o velikosti id. 47/63 k pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a ohledně pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, potvrdil, ve vztahu k žalovaným 2) a 3) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je ve vztahu ke každému ze žalovaných 2) a 3) vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 8/63 k pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II a V rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci, jež je povinen nahradit žalovaný 1), ve výroku IV o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, jež je povinen nahradit žalovaný 1), a ve výrocích III a VI o náhradě nákladů řízení vzniklých žalovaným 2) a 3), jež je povinen nahradit žalobce.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona o půdě.
Dovodil, že žalovaný 1) nemohl nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 47/63 na předmětných nemovitostech a k pozemku parc. č. XY od nevlastníka ve smyslu §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016, ani na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007. Jelikož k nabytí vlastnického práva k příslušným spoluvlastnickým podílům ze strany žalovaného 1) nedošlo, uzavřel, že vlastníkem těchto spoluvlastnických podílů je žalobce, který (resp. jeho právní předchůdce) nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., přičemž následně k nabytí vlastnického práva ze strany žalovaného 1) nedošlo. Dodal, že žalovaný 1) nemohl vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech ani vydržet.
Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) vyložil, že žalovaní byli na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS s. r. o. při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, dobrověrnými nabyvateli vlastnického práva k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech, a nabyli tak vlastnické právo k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Zohlednil, že žalovaní 2) a 3) při nabývání spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech ověřili, že soudní řízení, na základě kterého byla na příslušném listu vlastnictví zapsána na návrh Aeroklub „Air Frýdlant“ [právního předchůdce žalovaného 1)] poznámka o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, bylo v té době pravomocně skončeno, a to na základě zpětvzetí žaloby. Nelze klást k tíži žalovaných 2) a 3), že tato příslušná poznámka nebyla z katastru nemovitostí vymazána, bylo-li soudní řízení skončeno. Poznamenal také, že dobrou víru žalovaných 2) a 3) nevylučuje skutečnost, že společnost LAHOS s. r. o. byla k 14. 3. 2001 účastníkem řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci sp. zn. 18 C 199/97. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaní 2) a 3) si ověřili, že někteří předchůdci společnosti LAHOS s. r. o. si po roce 1989 požádali podle restitučních předpisů o vydání předmětných pozemků a příslušný orgán je informoval, že tyto nemovitosti nabyli na základě §28b odst. 1 zákona o půdě. Na základě uvedeného uzavřel, že žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o. Z těchto důvodů zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 16/63 na předmětných nemovitostech [vyjma pozemku parc. č. XY, neboť po uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 byl následně na základě dalších právních úkonů jako vlastník tohoto pozemku zapsán v katastru nemovitostí žalovaný 1)], protože každý ze žalovaných 2) i 3) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 8/63 na těchto nemovitostech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobce i žalovaný 1).
K dovolání žalobce:
Žalobce podává dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 16/63 na předmětných nemovitostech (vyjma pozemku parc. č. XY). Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, na právních otázkách, které jsou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodovány rozdílně, a na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní 2) a 3) byli na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o. při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, dobrověrnými nabyvateli vlastnického práva k příslušným spoluvlastnickým podílům, a nabyli tak vlastnické právo k těmto spoluvlastnickým podílům na nemovitostech evidovaných v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 52/2018). Poukazuje na skutečnost, že žalovaní 2) a 3) si sice při nabývání příslušných spoluvlastnických podílů ověřili, že poznámka spornosti zapsaná v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí se týkala soudního řízení, které již bylo skončeno. Toto řízení však bylo skončeno na základě zpětvzetí žaloby, a nikoliv meritorního rozhodnutí, a proto nemohli být ani po tomto ověření žalovaní 2) a 3) v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí (zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018; podle žalobce je rovněž tato otázka řešena v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu rozporně, v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019). Má také za to, že za těchto okolností byli žalovaní 2) a 3) při uzavírání kupní smlouvy se společností LAHOS s. r. o. povinni učinit další, aktivní kroky k ověření, zda prodávající je vlastníkem předmětných nemovitostí (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021). Napadá rovněž závěr odvolacího soudu, že pokud nebyla poznámka spornosti zapsána ve prospěch žalobce, nemohla způsobit nedostatek dobré víry na straně žalovaných 2) a 3).
Nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, který ve vztahu k žalovaným 2) a 3) změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by doplnil dokazování. V řízení však nebyly podle žalobce prokázány okolnosti opodstatňující závěr o dobré víře žalovaných 2) a 3) v zápis v katastru nemovitostí v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy se společností LAHOS s. r. o. ze dne 14. 3. 2001 (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1007/98). Namítá také, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěry obsažené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, které se však vztahují k otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka řešené podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako tomu však bylo v projednávané věci.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud ve shora uvedeném smyslu změnil rozsudek odvolacího soudu, případně v příslušných částech rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 2) a 3) se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda každý ze žalovaných 2) a 3) nabyl prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o. vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 8/63 na předmětných nemovitostech evidovaných v katastru nemovitostí, a to od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že v tomto případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014 [žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvou se společností LAHOS s. r. o., jež se týkala předmětných nemovitostí, dne 14. 3. 2001], je nutné na dané skutkové okolnosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srovnej §3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
Ústavní soud v této souvislosti v bodu 56. nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, vyložil, že „dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba“ (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5040/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015).
Pro vznik držby je nezbytné ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli (tedy zda měl držitel držbu oprávněnou), Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99].
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cd 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
Z uvedeného se podává, že není opodstatněná námitka žalobce o jím tvrzeném rozporu v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se hodnocení dobré víry nabyvatele vlastnického práva, neboť každý případ je nutno posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem každé projednávané věci.
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaný 2) i žalovaný 3) nabyli prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o. vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 8/63 na předmětných nemovitostech evidovaných v katastru nemovitostí, a to od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil.
Je nutné především zohlednit, že žalovaní 2) a 3) si při nabývání spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech ověřili, že soudní řízení, na základě kterého byla na příslušném listu vlastnictví zapsána na návrh Aeroklub „Air Frýdlant“ [právního předchůdce žalovaného 1)] poznámka o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, bylo již pravomocně skončeno, a to na základě zpětvzetí žaloby. S ohledem na další okolnosti projednávané věci (viz dále) nevylučuje v projednávané věci dobrou víru žalovaných, že řízení, na základě kterého byla v katastru nemovitostí zapsána příslušná poznámka spornosti (resp. poznámka, že právní vztahy jsou dotčeny změnou), bylo skončeno z důvodu zpětvzetí žaloby, a nikoliv meritorním rozhodnutím věci. Taktéž nelze klást k tíži žalovaných 2) a 3), že příslušná poznámka nebyla z katastru nemovitostí vymazána, bylo-li soudní řízení skončeno.
Dobrou víru žalovaných 2) a 3) nevylučuje ani skutečnost, že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce, byl ke dni 14. 3. 2001 [kdy žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvu se společností LAHOS s. r. o.] účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k pozemkům, které bezprostředně sousedí s předmětnými nemovitostmi a rovněž tvoří plochu letiště. Předně je nutné poznamenat, že žalovaný 1) ani jeho právní předchůdce nebyl stranou této kupní smlouvy, příslušné spoluvlastnické podíly nabyl později a na základě jiných právních skutečností. Samotná skutečnost, že právní předchůdce žalovaného 1) byl ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 se společností LAHOS s. r. o. účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům, které bezprostředně sousedí s předmětnými nemovitostmi a také tvoří plochu letiště, rovněž nevylučuje (z objektivního hlediska) dobrou víru žalovaných 2) a 3) (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
Je rovněž nutné přihlédnout k tomu, že žalovaní 2) a 3) si při jednání se společností LAHOS s. r. o. ověřili, že přinejmenším někteří její právní předchůdci po roce 1989 požádali na základě restitučních předpisů o vydání předmětných nemovitostí u příslušného orgánu státní správy. Příslušný orgán státní správy je však informoval, že vlastnické právo tyto osoby nabyly na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, a proto nelze nemovitosti vydat. Existenci vlastnického práva právních předchůdců společnosti LAHOS s. r. o. potvrdil rovněž příslušný katastrální úřad. Na základě uvedeného lze dovodit, že žalovaní 2) a 3 učinili i určité aktivní kroky k ověření, zda společnost LAHOS s. r. o. je vlastníkem převáděných nemovitostí.
Pokud odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci uzavřel, že žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001, a to od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Opodstatněná není námitka žalobce, že odvolací soud nebyl oprávněn takto rozhodnout, pokud žádným způsobem nedoplnil dokazování, resp. nevyzval žalované 2) a 3) k doplnění tvrzení a označení důkazů vztahujících se k jejich dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Měl-li odvolací soud za to, že zjištěné skutkové okolnosti opodstatňují závěr o dobré víře žalovaných 2) a 3) v zápis do katastru nemovitostí, nebyl dán žádný důvod k tomu, aby je vyzýval k doplnění tvrzení, resp. navržení dalších důkazů.
Relevantní není ani námitka, že odvolací soud založil své rozhodnutí na ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, která však není pro projednávanou věc přiléhavá, jelikož je založena na výkladu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv na výkladu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Odvolací soud vyšel zejména z ustálené rozhodovací praxe vztahující se k řešení dané právní otázky v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pouze podpůrně odkázal i na ustálenou rozhodovací praxi řešící danou právní otázku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z těchto účastníků, neboť žalobce v tomto řízení ve vztahu k žalovaným 2) a 3) neuspěl ani zčásti a žalovaným 2) a 3) v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly (srovnej §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolání žalovaného 1):
Žalovaný 1) podává dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 47/63 na předmětných nemovitostech a vlastníkem pozemku parc. č. XY. Přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené zejména v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, tedy v rozsudku ze dne 28. 7. 2021, č. j.
22 Cdo 3962/2019-1008. Poukazuje především na závěr odvolacího soudu, že žalovaní 2) a 3) nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o. vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. V takovém případě však nabyli stejným způsobem vlastnické právo k dalším spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech i ostatní účastníci této kupní smlouvy a stali se tímto způsobem jejich vlastníky. Pokud následně nabyl vlastnické právo k těmto spoluvlastnickým podílům žalovaný 1) (například na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016), nabýval jej již od vlastníků, a stal se tak vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 47/63 na předmětných nemovitostech a vlastníkem pozemku parc. č. XY. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný 1) vlastníkem není, spočívá jeho rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ve shora uvedeném smyslu změnil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 47/63 na předmětných nemovitostech a pozemku parc. č. XY, případně v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného 1) předně namítá, že žalovaný 1) v dovolání neformuluje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem shledává splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný 1) rovněž dostatečně nevymezil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má také za to, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí [stejně jako nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na základě těchto právních skutečností bylo určeno vlastnické právo žalovaných 2) a 3), přičemž v podrobnostech odkazuje na své dovolání podané v této věci]. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí v této části na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v předcházejícím rozhodnutí v této věci, rozsudku ze dne 28. 7. 2021, č. j. 22 Cdo 3962/2019-1008, přijal a odůvodnil závěr, že žalovaný 1) nemohl nabýt vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech kupní smlouvou ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvou ze dne 29. 3. 2016 na základě institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka (neoprávněného) založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Zároveň však také uvedl, že je nutné posoudit, zda žalovaní 2) a 3) [a případně další osoby vystupující na straně kupujících, od nichž nabyl vlastnické právo žalovaný 1) například na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016] nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS s. r. o. vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům, a to od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí. K tomu poznamenal – aniž by tím jakkoliv předjímal rozhodnutí soudů nižších stupňů – že pokud by tito kupující nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS s. r. o., a to od nevlastníka v důsledku dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, docházelo již následně na základě příslušných právních titulů (například darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016 či kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016) k nabývání vlastnického práva od vlastníka a k řádnému převodu vlastnického práva.
Odvolací soud se však shora nastíněným právním posouzením věci nezabýval, a to ani k námitce žalovaného 1) obsažené v jeho podání ze dne 22. 11. 2021, které adresoval odvolacímu soudu a v němž uvedl, že pokud se stali na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o. všichni její účastníci řízení vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, nabýval následně žalovaný 1) již řádně vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě dalších právních úkonů či jednání. K tomu žalovaný 1) také doplnil, že pokud žalovaní 2) a 3) a další kupující nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS s. r. o., žalobce v řízení netvrdil a ani neprokazoval skutečnosti odůvodňující uzavřít, že nabyl po 14. 3. 2001 vlastnické právo k těmto nemovitostem.
Jelikož se odvolací soud shora nastíněným právním posouzením věci nezabýval, je předčasný jeho závěr, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 47/63 na předmětných nemovitostech a pozemku parc. č. XY. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právním posouzením věci, které je s přihlédnutím k výše uvedenému předčasné a neúplné, a tudíž nesprávné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalovaného 1) je tedy důvodné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním žalovaného 1) a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srovnej §243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení je soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného 1) na odklad právní moci příslušné části rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného 1) v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2610/2016).
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu